Eseje

Fiala zestátňuje, co Zeman privatizoval

Je to příběh, který ukazuje, jak moc se změnila doba. Ve středu 23. srpna 2023 rozhodla pravostředová koaliční vláda Petra Fialy, že od německé energetické skupiny RWE koupí společnost RWE Gas Storage, která vlastní šest podzemních zásobníků plynu. To je 36 procent celkové kapacity zásobníků na území České republiky. O plánu na tento nákup se nikdy nevedla žádná veřejná debata. O nápadu zestátnit plynovou infrastrukturu nikdy předtím veřejně nemluvil premiér Petr Fiala ani ministr průmyslu Jozef Síkela, který celý obchod připravil a do vlády přinesl.

Kde vládnou gangy

Pedro Briones, venkovský politik z ekvádorské oblasti San Mateo, byl v širším světě neznámou osobou. Pozornost globálních médií si vysloužil až 16. srpna 2023 svou smrtí; byl totiž už třetím ekvádorským politikem, jenž se během necelého měsíce stal obětí vraždy. Pouhý týden před ním přišel o život Fernando Villavicencio, prezidentský kandidát, který se silně vymezoval proti zločinu a sliboval voličům nastolení práva a pořádku. A 26. července dohnaly smrticí kulky Augustína Intriaga, čerstvě zvoleného starostu města Manta. Zavraždění politici byli ovšem jen špičkou ledovce jménem násilí.

Svět patří nám, starcům!

Není jistě pochyb, že průměrná doba dožití se za poslední dekády velmi změnila a svět, počínaje západními zeměmi, stárne, včetně jeho vládnoucí vrstvy. U nás ve střední Evropě jako bychom v tomto činili určitou výjimku z pravidla v porovnání s jeho zbytkem. Dva nejmocnější muži Ameriky, kteří budou opět soutěžit o prezidentské křeslo, se blíží osmdesátce či ji už překročili. Je jistě zajímavá otázka, zda lidé, jejichž dětství spadá do čtyřicátých a mládí do padesátých let 20. století, mohou i s početným štábem správně porozumět dvacátým létům 21. století.

Národní potupa

Budoucnost patří Asii. Na tuto mantru ještě před pár lety šlo narazit v komentářích prestižních periodik, v plánech geopolitických analytiků, při obchodních cestách západních státníků a všemožně jinde. Není divu, růst „asijských tygrů“, tedy Singapuru, Jižní Koreje, Tchaj-wanu a Hongkongu vypadal nezadržitelně. Čína, nejlidnatější stát světa, po dekádách maoistických útrap začala naplňovat svůj osud a ohrožovat USA v jejich výsadním postavení velmoci. Nekonečné lidské zdroje, workoholismus, důraz na vzdělání, tradice kolektivismu. To vše se mělo spojit a sesadit dekadentní a individualistický Západ z prvního místa vůdčí civilizace planety.

Makáme. A chudneme

Jsme výrazně chudší a ekonomicky méně výkonní, než jsme byli, když přišla v roce 2020 pandemie covidu. Jsme jedinou zemí Evropské unie, které se to přihodilo. Paradoxně makáme výrazně víc. Přesněji řečeno pracuje tady výrazně víc lidí než před covidem. Práci má největší počet lidí v historii. Zaměstnanost je rekordní a firmy si přesto stěžují, že „nejsou lidi“. Že by jich potřebovaly víc. Uvázli jsme v pasti nerůstu a chudnutí. Něco zjevně děláme špatně, když větší počet aktivních lidí dokáže vytvořit méně bohatství. Stojí za to podívat se, co vlastně, jinak se z pasti nerůstu a chudnutí nedostaneme.

Válka a revoluce

Po neúspěšné válce často dochází k revoluci, jak se stalo v roce 1871 během Pařížské komuny a po roce 1917 nejenom v Rusku, ale také v Turecku, Bulharsku, Německu a jinde. Důvody jsou pochopitelné. Společnost neunesla neúspěšnou zkoušku válkou a dívá se po kvalitnějším řešení. Válka urychluje horizontální i vertikální přemísťování lidí, tříd a hodnot. Lidé z nižších a chudších tříd snáz stoupají nahoru, zatímco jiní se propadají. Válka je ohněm, pod jehož žárem se kapky vody ve vřícím kotli rychle přemísťují nahoru a dolů.

Ve třech se to lépe táhne?

Francouzka Ellen a Čech Martin tvoří polyamorický pár. Ellen se občas sejde se svým přítelem z Francie, Martin si sem tam s někým zajde na rande. Ve vší otevřenosti. O polyamorii toho bylo během posledních několika let řečeno hodně, velmi často v opozici k monogamii, mluví se o přiznaných nevěrách, o Sodomě a Gomoře. Není to ale takhle jednoduché. Vlastně to takhle není vůbec.

Slovensko opět mezi zánikem a spásou

Pavel Kosatík loni vydal útlou knížku Slovensko 30 let poté. Píše v ní o tom, co se se Slovenskem dělo, když jsme ho my, Češi, před třiceti lety pouštěli do samostatného života. Tento paternalistický obrat volím schválně, jako charakteristiku Kosatíkova přístupu. Český spisovatel podle svých vlastních slov tentokrát usedl ke klávesnici proto, aby Slováky povzbudil: „Protože nechci, aby naděje na Slovensku nebyla vidět, píšu tuhle knížku. My Češi, kteří jsme Slovákům pořád nejblíž, jim můžeme i nejvíc pomoci, kdyby to potřebovali.“ Je to pohled na Slovensko u nás běžný.

Děti dětství zbavené

Určitě je prý dobré, aby se dítě nejpozději na letním táboře setkalo s plastickým chirurgem. Když to nejde zařídit, snad aspoň zástupce estetické kliniky by mohl dorazit. A i kdyby to moc šťastný nápad nebyl, stalo se. Web Expres.cz referoval o tom, kterak majitelka jedné estetické kliniky navštívila tábor pro školáky. Dětem rozdala i vouchery na zákroky. Prý pro rodiče nebo prarodiče.

Izrael se obrátil naruby

Stát Izrael byl vždy vnímán jako úspěšný experiment, jemuž nebezpečí hrozilo nanejvýš zvenčí. Teď se zdá, že největší nebezpečí číhalo uvnitř. Mnozí překvapeni nejsou, existuje dlouhá tradice vypočítávání vnitřních slabin židovského státu, ať vyslovovaná s obavami, nebo zadostiučiněním. Izraelsko-arabský nebo palestinský konflikt, zpětné dopady okupace, vztah státu a náboženství nebo růst ultraortodoxní komunity. Jenže to vše překryl zcela jiný spor, který má dva kořeny. Etnické napětí uvnitř židovského společenství a odlišnou představu o tom, co je demokracie.

Byl jsem výpomocným učitelem

Stal jsem se jím za svůj dosavadní život dvakrát. Poprvé šlo vlastně o neúspěšný pokus, když jsem ve druhém manželství v roce 2010 vyženil desítiletou žákyni základní školy. Měla zatím samé jedničky a pomoc nepotřebovala. Jenže v šesté třídě příliv jedniček ustal a vystřídaly je dvojky i trojky, v zeměpise dokonce pětky. Manželka vyslala na setkání s učitelstvem mne. Zaujal jsem deváté místo ve frontě před zeměpisným kabinetem, kde mě dva otcové poznali a varovali: učitelka zeměpisu je obávaná. Oba by své děti rádi viděli na gymnáziu. Jdou prosit, aby upustila od navržené čtyřky.

Ještě čteš, nebo už jen posloucháš?

Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost. Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu.

Japonský teror

V progresivní části politického spektra snímek Oppenheimer o vývoji jaderné bomby vyvolal pohoršení. Jeden hojně sdílený tweet si stěžoval, že první žena promluví teprve po 20 minutách a hned poté následuje sexuální scéna. Film prý také ignoruje těžkosti indiánů, na jejichž půdě byla výzkumná laboratoř Los Alamos postavena. Hlavně ale prý se dostatečně nesoustřeďuje na utrpení Japonců, kteří se stali oběťmi jaderných zbraní. „Druhá světová válka je kritickou historickou epizodou, která je v představách USA chápána jako poslední válka, v níž byly USA ‚těmi dobrými.

Christopher Nolan, reakcionář

Kdy slavíme svátek kapitalismu? Kupodivu právě v těchto týdnech, a to v podobě dvojpremiéry filmů Oppenheimer a Barbie. Filmoví novináři žijí ve více či méně pohodlné symbióze s filmovým průmyslem, takže dojem, že ten či onen film bude událost, vytvářejí rutinně. Ale tentokrát si nevymýšleli. Jestliže Barbie láme rekordy v tržbách, Oppenheimer zase přivádí do akce davy amatérských expertů na jadernou fyziku a studenou válku.

Země s největším pádem životní úrovně v Evropě

Jsme unikátní zemí. Odehrávají se tady trendy, které jsou ekonomicky stěží vysvětlitelné. Jeden zpravidla vylučuje druhý. Jdou proti sobě. U nás to neplatí. Výsledkem je aktuálně největší pád životní úrovně v celé Evropě. A protože to není obvyklé a přirozené, stojí za to se ptát, proč se to tady odehrává a kdo za to nese odpovědnost.

Tvrdá červená linie

Měla to být ohromující ukrajinská akce. Od března byla média plná náznaků, že už brzy Ukrajinci spustí obávanou jarní protiofenzivu. Nakonec se rozjela až v první půlce června a zatím její výsledky budí rozpaky, byť Ukrajinci osvobodili území větší, než Rusové dobyli za celý rok. Každý metr je však vykoupený těžkými boji. Cesta do vesnice Novodaryvka, další z maličkých vesniček osvobozených před pár dny, vede odkrytým terénem. Jsou to jen v blátě rozježděné koleje, kudy je těžké projet.

Jak ochladit město?

Chladné počasí přineslo hodně změn k lepšímu. (Rudyard Kipling: Něco o mém životě) Mezi nejběžnější rizika způsobená počasím patří povodně v hlavním údolí, přívalové srážky a bleskové povodně na přítocích a v menších údolích, silné větry, nově i tornáda, ale zdaleka nejvíc ztrát na životech způsobují dopady vln veder. V USA ročně průměrně umírá kolem 12 000 lidí na komplikace spojené s přehřátím. Je to čtyřikrát tolik, než kolik lidí zahynulo při útoku teroristů na WTC, ale válku „tepelnému teroru“ skoro nikdo nevyhlásil. Naopak.

Holá svoboda projevu nestačí

I politický život podléhá módám. Není nutné, aby se nějaký problém přímo vyřešil. Problém islámského terorismu rozhodně není vyřešen, stejně jako problém ilegální migrace do Evropy; počty zadržených naopak v posledních měsících stoupají. Rozhodně nikdo nevyřešil válku na Ukrajině. Ale spotřebitelské chování je neúprosné. Lidé se některých témat prostě přejedí a chtějí něco nového. Boj proti dezinformacím a na něj navázaný boj proti boji proti dezinformacím teď jako by vstupovaly do tohoto stadia. Ne že by organizace zasvěcené tomuto boji vymizely, kola se točí dál.

Proč se devastujeme víc než jiní Evropané

Málokteré téma vyvolává tak ostrou reakci jako zásah do penzí. Především snaha zvýšit věk odchodu do důchodu. Když letos na jaře francouzský prezident Emmanuel Macron prosazoval oddálení penze z 62 na 64 let, vyšly do ulic miliony Francouzů. U nás se vláda Petra Fialy stanovení konkrétního penzijního věku, které by v mediálních titulcích dráždilo společnost, chytře vyhnula. Naopak nastavila něco ve stylu penzijního automatu, podle něhož se důchod bude oddalovat podle toho, jak se postupně prodlužuje délka života. Nebudou čísla do titulků.

Matička ambivalence

Na to, jak důležitý fenomén označuje, je slovo „ambivalence“ (Ambivalenz) velmi mladé a knižní, vymyslel a zavedl je v roce 1910 úspěšný švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, Jungův učitel a autor řady klíčových psychiatrických pojmů, mimo jiné výrazu „schizofrenie“. Právě pro ni měl výskyt ambivalentních myšlenek, prohlášení i konání za typické. Etymologie slova je latinská z ambo – oba a valere – platiti; a v praxi znamená, že dotyčná osoba pociťuje k téže věci zároveň protichůdné city, řekněme, že někoho souběžně miluje i nenávidí a tím se dostává do vnitřního napětí a podivností v jednání.

Ne

„Od té doby, co jsem na světě, se svět řítí do záhuby,“ poznamenal německý novinář Peter Felixberger v roce 2019 na adresu klimatického protestu. Třiašedesátiletý novinář tím neshazuje starost o životní prostředí, jen si všímá míry, s jakou se klimatický aktivismus propojil s apokalyptickými vizemi. Aktivisté přitom vzývají vědu, což nemusí být korektní. Citovaní vědci se s nimi třeba shodují na popisu situace, méně na inscenaci vědeckých výsledků a ještě méně v otázkách nápravy. Příkladem je světově uznávaný klimatický fyzik Thomas Stocker.

Svět, který nelze vyprávět?

Možná to znáte lépe než já. Když kliknete na Facebooku nebo Instagramu na profilovku, občas se spustí krátké video zpravidla zachycující několik okamžiků ze dne daného uživatele. Jmenuje se to story, příběh. Příběhů je dost i jinde, třeba v akademickém světě. Člověka by sice napadlo, že akademický svět a sociální sítě nebudou mít mnoho společného. Což je pravda, ale pojmu „narativ“ se zde vyloženě daří, až tak, že se jeden zdráhá to slovo použít, i když by se zrovna hodilo.

Milan Kundera a disent

V knize Román a dějiny, kterou se v Týdeníku Echo zabývala Tereza Matějčková (viz č. 31/2022 – pozn. red.), věnoval Pavel Barša Milanu Kunderovi rozsáhlou pozornost. Zaměřil se mimo jiné na jeho vztah k politice a konstatoval, že na své počáteční společenské angažmá rezignoval. Barša je přitom toho názoru, že naší situaci sedmdesátých a osmdesátých let minulého století politicky odpovídá postoj disidentů. Kundera se pro něj nerozhodl. Je to autorské omezení a ochuzení?

Rozpaky ve Vilniusu

NATO je protiruská aliance. Když byla v roce 1949 založena, jejím výslovným smyslem bylo zadržování Sovětského svazu. Měla zabránit rozšíření komunismu zbraněmi Moskvy do té části Evropy, která zůstala svobodná. Po roce 1989 a rozpadu východního bloku Aliance zdánlivě ztratila smysl své existence. Bývalí členové Varšavské smlouvy sice urychleně požadovali vstup do NATO v strachu, že úpadek třetího Říma nebude trvalý, Kreml však přestal představovat prioritu.

Kdo ještě chce být Michael Jackson?

Pavel Janák vchází na pódium pražského klubu Lávka a vypadá jako Michael Jackson. Zná dokonale jeho pohyby, umí se obléknout jako on, a jak sám říká, jeho úkol je, aby diváci šíleli z představy, že vidí samého krále popu. Příchod je podle něho nejdůležitější. Za pomoci efektů a kouře. Imitátor z Libhoště u Nového Jičína mívá padesát vystoupení za rok. Jde ale pouze o taneční show, zpívá na playback. A proč imituje právě Jacksona? Je jeho fanouškem už od dětství a na diskotékách to při jeho hitech rozjížděl natolik, že mu DJ Miroslav Rešl nabídl, aby vystoupil na jedné akci.

Postpandemická práce

V první fázi se třískalo dveřmi, v druhé se elegantně mizelo, ale ten závěr je hořký. Prý jsme líní. Takto lze v několika heslech shrnout náš vztah k práci v průběhu pandemických vln i po nich. Připomeňme, že ještě během pandemie začaly hlásit Spojené státy i některé evropské země množící se výpovědi ze stávajících pozic. Fenomén přerostl ve vlnu výpovědí, pro niž se uchytil poetický výraz: velká rezignace. Lidé prý přehodnocují, kým že chtějí být. Jenže rezignovaní byli už po několika měsících na nových pozicích. Takže se nic nestalo? Ne tak docela. Brzy se začaly ozývat další hlasy.

Nárok a návyk na stovky miliard státních dluhů

Nevíme, co bude letos, ale začínáme řešit, co bude příští rok. Poslanecká sněmovna startuje projednávání zásahů do daní, důchodů a sociálních dávek, které před dvěma měsíci poprvé představila koaliční vláda Petra Fialy. Ty by spolu se škrty dotací a peněz na platy zaměstnanců státu měly snížit očekávaný schodek státního rozpočtu na příští rok o 84 miliard a na rok 2025 o 150 miliard korun. To má být výsledek všech těchto zásahů, kterým se ve veřejné debatě říká „konsolidační balíček“.

Úprkem za slavnými

Karel Kuchař z Prahy si udělal na konci května výlet do Francie. V Cannes se totiž konal filmový festival a on lovil podpisy slavných, domů však přijel s nepořízenou. „To je život, nedostal jsem se k těm hercům tak blízko jako ostatní,“ komentoval svůj nezdar. O týden dřív se zúčastnil srazu Klubu sběratelů autogramů v Praze, odkud si do své sbírky, která čítá přes 17 tisíc podpisů slavných lidí, odnesl další. Podpisy bývalý strážník sbírá zhruba osm let, začal až v důchodu. Za tu dobu si pořídil 107 památníčků, kde své úlovky pečlivě střeží. Podpis Karla Gotta má pětkrát.

Šílený americký princ

Spojené státy jsou republika, která oficiálně zakázala veškeré šlechtické tituly. To ale neznamená, že americká aristokracie neexistuje. První přistěhovalci, kapitáni průmyslu, podnikatelé, vytvořili vládnoucí vrstvu, jež se tradičně uchází o ty nejvyšší posty v zemi. Morganové, Rockefellerové, Bushové a samozřejmě ten nejznámější americký rod, Kennedyové, to jsou nefalšovaná americká knížata. Každá rodina má nějakou černou ovci. Kennedyové jich mají rovnou několik. Zakladatel rodu Joseph Kennedy byl antisemita, který podporoval appeasement s Hitlerem.

Obranný průmysl na vzestupu

Dne 14. června dorazila oficiální zpráva, podle níž Nizozemsko koupí pro Ukrajinu čtyři pasivní sledovací systémy Věra-NG od české firmy ERA za 150 milionů eur, tedy víc než 3,5 miliardy korun. Jde o další z řady impozantních zakázek, které český průmysl získal díky probíhající válce, jež pro něj představuje naprosto bezprecedentní impulz. Ačkoli řada médií stále tvrdí, že z Česka na Ukrajinu směřují zejména „dary“, skutečnost je úplně odlišná, neboť z čistě finančního hlediska jde o gigantický profit. Řeč je samozřejmě především o obranném průmyslu, protože Česká republika se řadí do první desítky největších dodavatelů vojenské podpory pro bránící se zemi

Zpět na hlavní stranu