V progresivní části politického spektra snímek Oppenheimer o vývoji jaderné bomby vyvolal pohoršení. Jeden hojně sdílený tweet si stěžoval, že první žena promluví teprve po 20 minutách a hned poté následuje sexuální scéna. Film prý také ignoruje těžkosti indiánů, na jejichž půdě byla výzkumná laboratoř Los Alamos postavena. Hlavně ale prý se dostatečně nesoustřeďuje na utrpení Japonců, kteří se stali oběťmi jaderných zbraní. „Druhá světová válka je kritickou historickou epizodou, která je v představách USA chápána jako poslední válka, v níž byly USA ‚těmi dobrými‘, což je reduktivní vyprávění o boji dobra se zlem. K této válce se USA v kulturní produkci stále vracejí jako k historickému příkladu americké dobrotivosti,“ napsala na Twitter studentka literatury na Univerzitě v Pittsburghu Nozomi Saito. Tím, jako další podobně argumentující, demonstrovala značné nepochopení historie. Bombardování Hirošimy a Nagasaki nebyl jeden z mnoha zločinů, které progresivci tak rádi připisují Americe, ale poslední dějství války proti jednomu z nejhorších režimů v dějinách. Není pochyb, že USA stály na té správné straně.

Hrůzy spáchané nacistickým Německem v Evropě jsou všeobecně známé. Úmyslné vyhladovění sovětských válečných zajatců, masakry civilistů, likvidace mentálně postižených a samozřejmě holocaust, nejhorší zločin v dějinách, to je jen pár příkladů nacistických zvěrstev. Jednoznačně jde o ten nejhorší režim v historii. Imperiální Japonsko, jehož zločiny do všeobecného povědomí příliš nepronikly, mu však zdárně šlape na paty.

O dva roky dřív

V Asii druhá světová válka nezačala 1. září 1939, ale o víc než dva roky dřív, 7. července 1937. Japonsko toužilo vytvořit vlastní koloniální říši. Lidnatá, na zdroje bohatá, ale technologicky zaostalejší a politicky nestabilní Čína se jevila jako zjevná kořist. Japonsko si svou nadřazenost vůči Číně již několikrát vyzkoušelo. V letech 1894 až 1895 porazilo Čínu poprvé. V roce 1900 se účastnilo po boku západních mocností potlačování povstání boxerů. Díky těmto vítězstvím se stalo součástí skupiny zemí, jež si na Číně vydobyly zvláštní postavení: získaly koncese, jejich občané nespadali pod čínské právo a ve městech spravovaly celé čtvrti, do nichž čínská vláda nesměla zasahovat. Japoncům to však nestačilo. V roce 1931 zabrali Mandžusko a vytvořili tam loutkový stát plně pod kontrolou Tokia. K plnohodnotné válce nedošlo jen proto, že Čína se necítila dost silná na to, aby se ubránila. Od té doby však narůstal počet nejrůznějších potyček a přestřelek. V červenci 1937 jedna taková přerostla v regulérní bitvu. Japonsko se rozhodlo k plnohodnotné invazi a Čína se tentokrát rozhodla bránit.

Ke klíčovému střetu došlo v Šanghaji, po tři měsíce nejlepší čínské jednotky bránily město v tvrdých pouličních bojích, nakonec však byly donuceny se stáhnout. Japonci se vydali podél řeky Jang-c’-ťiang na tehdejší hlavní město Nanking. Čínská vláda usoudila, že obrana je bez šance, a utekla. Když japonská armáda vstoupila do metropole, začal jeden z nejhorších masakrů druhé světové války. „Japonské jednotky vstoupily do města s rozkazem zabít všechny zajatce. Jediná jednotka 16. divize zabila 15 000 čínských zajatců a jen jedna rota jich povraždila 1300. Německý diplomat hlásil do Berlína, že ‚kromě hromadných poprav střelbou ze samopalů se používaly i jiné, individuálnější způsoby zabíjení, například polévání oběti benzinem a její zapálení‘. Budovy ve městě byly vyrabovány a zapáleny,“ popisuje zvěrstva Anthony Beevor ve své historii druhé světové války. „V Nankingu byli zranění čínští vojáci probodáváni bajonety na místě, kde leželi. Důstojníci nutili zajatce klečet v řadách a pak je jednoho po druhém cvičně stínali samurajskými meči. Svým vojákům také nařídili, aby prováděli cvičení s bajonety na tisících čínských zajatců svázaných nebo přivázaných ke stromům. Ty, kteří odmítli, poddůstojníci surově zbili,“ pokračuje Beevor. Desetitisíce žen, odhady mluví o 20 až 80 tisících, japonští vojáci znásilnili, často je pak ukrutnými způsoby zabili. „Výjevy masakru byly pekelné, mrtvoly hnily na každé ulici a na každém volném prostranství, mnohé z nich byly ohlodané polodivokými psy. Každý rybník, potok a řeka byly znečištěny rozkládajícími se těly,“ píše Beevor. On sám odhaduje 200 tisíc obětí, některé čínské zdroje mluví až o 300 tisících. Japonská armáda přiznávala jen o něco víc než tisíc obětí, všechno údajně čínští vojáci, kteří se převlékli do civilního.

Nanking byl největší a nejznámější, ale podobných masakrů byl nespočet. Japonce štvalo, když Číňané, jež považovali za podřadné, kladli urputný odpor. Japonci neuznávali západní konvence ohledně zacházení s válečnými zajatci. Výsledkem byla obří úmrtnost mezi zadržovanými vojáky. Mezi zajatci ze západních zemí jich 27 % zemřelo. V německých a italských zajateckých táborech to byla asi 4 %. Mezi čínskými zajatci však úmrtnost byla mnohonásobně větší. Po kapitulaci Japonci oficiálně přiznali pouze 56 zadržovaných čínských vojáků. Celkově Japonci nedodržovali pravidla války. Běžně vraždili zajaté piloty, medici v poli nenosili červené kříže, jelikož pro Japonce vojenští lékaři byli lákavým cílem, a jsou zdokumentovány případy kanibalismu, kdy vojáci válečné zajatce snědli.

„Léčba sluncem“

Nesmírná krutost se však neomezovala pouze na Číňany. Japonská agrese vedla USA k uvalení sankcí na Tokio, reakcí bylo sebevražedné rozhodnutí zaútočit na Američany. Po bombardování Pearl Harboru Japonci rychle ovládli Filipíny, které byly americkou kolonií. Když americko-filipínské síly kapitulovaly, musely pochodovat přes 100 kilometrů do zajateckých táborů. Zajatci dostávali minimum jídla a vody, byli mučeni a týráni. Oblíbenou praktikou byla „léčba sluncem“: zajatí vojáci byli nuceni sedět na žhnoucím slunci, pokud požádali o vodu, byli zastřeleni. Ti příliš vysílení na to, aby pokračovali dál, byli dobiti. Mrtvých bylo několik tisíc. Podobně si Japonci počínali při dobytí tehdy britského Singapuru. V tamější nemocnici systematicky vraždili všechny pacienty i personál. Obětí byly stovky.

Další horor v Číně byl následkem takzvaného Doolittleova náletu. Šlo o první bombardování Tokia Američany. Bylo spíš symbolické, mělo ukázat, že USA jsou schopny zasáhnout Japonsko. Japonci to považovali za ponížení. Kvůli nedostatku paliva se ale bombardéry nevracely zpět a jejich posádky nouzově přistály v Číně. Z 80 letců jich 69 přežilo i díky pomoci Číňanů. Japonci rozpoutali orgie násilí. Během lovu na piloty zabili na 10 tisíc civilistů. Padesátitisícové město Nan-čcheng, kde se několik pilotů ukrývalo, vypálili do základů. Páchané ukrutnosti se podobaly těm v Nankingu.

Japonská armáda následně zahájila operaci s cílem obsadit neokupované pobřeží Číny, aby ho Američané nemohli využívat pro přistání, čímž by se zabránilo opakování Doolittleova náletu. Při této bitvě Japonci pokračovali v taktice teroru a zemřelo na 250 tisíc civilistů.

Během tohoto tažení Japonci využívali chemické a biologické zbraně, které vyvinula organizace známá jako Jednotka 731. Ta je zodpovědná za některé nejhrůznější zločiny války. Prováděla experimenty na lidech. Zaměstnanci pitvali vězně zaživa, často bez anestetik, uřezávali končetiny, aby mohli studovat ztrátu krve. Na zajatcích byly testovány chemické a biologické zbraně, dehydratace a následky tlaku. Mezi oběťmi byla i nemluvňata, která se rodila po systematickém znásilňování vězeňkyň. Odhady umučených v zařízeních Jednotky 731 se pohybují mezi třemi a deseti tisíci. Nejsou známi žádní přeživší těchto táborů. Oběti zbraní vyvinutých jednotkou – šlo o bomby šířící mor, antrax, choleru, tyfus a další nemoci – dosahují statisíců.

Japonská armáda nutila desetitisíce žen k prostituci. Byly unášeny do vojenských nevěstinců, kde se staly sexuálními otrokyněmi a byly opakovaně znásilňovány. Jejich počet se pohybuje někde mezi 50 a 200 tisíci a jejich osud je dodnes v Asii ožehavé téma kalící dobré vztahy mezi Koreou a Japonskem.

S postupem amerických vojsk chuť páchat ukrutnosti Japonce neopouštěla. Ve filipínském hlavním městě Manile zmasakrovali asi sto tisíc lidí. Znovu se opakovala zvěrstva známá z Nankingu, včetně hromadného znásilňování, uřezávání prsou a upalování zaživa.

Obětovat vlastní národ

Celkově se počet civilních obětí japonských dobyvačných válek v Asii odhaduje na několik milionů. Minimální odhad je tři miliony, maximální až třicet milionů. Ukrutnosti a mučení se ale neomezovaly pouze na nepřítele. Japonské velení se chystalo obětovat celý národ. Hodlalo fanaticky bránit domácí ostrovy. Vyzývalo ke „ke slavné smrti sta milionů“, mobilizováno mělo být celé obyvatelstvo. Na Okinawě byl vydán rozkaz civilistům spáchat sebevraždu, pokud bude hrozit, že padnou do amerického zajetí. Očekávalo se, že stejný rozkaz bude vydán po celém Japonsku v případě americké invaze. Japonská vláda počítala s miliony obětí.

Americký popularizátor historie Dan Carlin připodobnil válku v Asii a Pacifiku k děsivé výrobní lince na smrt, která neustále zrychluje a počet mrtvých narůstá. Přestože Japonsko podle všech měřítek již válku prohrálo, tato linka jen zrychlovala a zrychlovala. Jediný způsob, jak to zastavit, byl děsivý čin, který by tuto linku zničil. Tím se stalo svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. I fanatické japonské velení si uvědomilo, že je konec. Žádná sebevražedná finální bitva se nebude konat, Američané mají zbraně k likvidaci Japonska ze vzduchu. Jaderné zbraně nejen donutily ke kapitulaci jeden z nejhorších režimů dějin, ale nejspíš zachránily víc lidí, než zabily.

Zároveň však poskytly Japonsku status oběti. Na rozdíl od Němců si Japonci nikdy neprošli podobným vyrovnáním s historií. Do sedmdesátých let byla debata o válečných zločinech tabu. Vrcholní politici běžně navštěvují kontroverzní svatyni Jasukuni, kde jsou uctíváni japonští padlí, včetně popravených válečných zločinců. Organizace Nippon Kaigi přímo popírá japonské válečné zločiny. Mezi její členy patří premiéři, včetně toho současného Fumia Kišidy, čestným předsedou je bývalý šéf japonského nejvyššího soudu Toru Mijoši. Japonsko si každoročně připomíná svržení bomb, na své zločiny by však raději zapomnělo.