Umění a kritika

Muž s posláním vyřizovat práci jiných

Řada knih o Janu Masarykovi, především o dosud neobjasněných okolnostech jeho smrti, je bohatší o důležitý svazek. Péčí slezského učitele Pavla Carbola dostaly knižní podobu vzpomínky Jaromíra Smutného, napsané v britském exilu a nazvané Poslední dny Jana Masaryka. Editor tomuto rukopisu z roku 1959 jeho titul ponechal i neponechal. Dílo přejmenoval na Poslední dny Jana Masaryka ve vzpomínkách Jaromíra Smutného, na obálce i v tiráži umístil (či dovolil umístit) své jméno na prvním místě, hřbet svazku se dokonce obešel bez skutečného autora, takže tam čteme jen šest slov: Pavel Carbol Poslední dny Jana Masaryka. To je pošetilé, editor má sloužit textu, ne naopak.

Před koncem světa v Zákupech

Bylo to na začátku března, takže když se člověk nacházel mimo své bydliště, ještě neměl pocit viny. Třeba v Zákupech u České Lípy. Psal jsem tady před třemi týdny o tom historií obdařeném městečku a končil jsem tím, že se tam vrátím, neboť to na jeden článek nestačí. Než se tam dopravím opět tělesně, v což doufám, neboť ten kraj za to stojí, vrátím se tam spirituálně. Půjde ostatně spíš o lekci historicko-místopisnou než o nějaké extra osobní zážitky.

Made in Holešovice

Při otevírání obálek se jmény autorů vítězného návrhu nové radnice městské části Praha 7 klesla čelist nejednomu členovi poroty. Šlo totiž o veřejnou mezinárodní architektonickou soutěž, do které se přihlásilo celkem sedmdesát týmů z osmnácti zemí světa. Špička tuzemské scény samozřejmě nemohla chybět. Leckdo proto na prvním místě očekával zavedené studio s mnohaletými zkušenostmi. Ale světe div se – pod nejlepším návrhem byli podepsáni čerství absolventi architektury sídlící tři sta metrů od místa určeného pro novou radnici.

Dylanova píseň pro končící svět

Časy koronaviru už mají i vlastní kulturní, snad i duchovní dědictví. S jeho výraznou součástí se mohli lidé na celém světe seznámit minulý pátek, kdy se na oficiálních stránkách Boba Dylana objevilo krátké poselství a dosud nezveřejněná píseň. Dylan, jak známo, není velký komunikátor, který by nacházel potěšení v oslovování mas jaksi napřímo – jinak než tvorbou, pokud se tedy k publiku obrací nevyzván, sám od sebe, může to jeho slovům dodávat větší váhu. Je to nikterak překvapivě znějící přání, spolu s tou písní tvoří ale zvláštní celek, jehož dvě části mohou působit rozporně, přesto k sobě ale jistým způsobem patří. „Zdravím svoje fanoušky a stoupence s vděčností za všechnu vaši podporu a věrnost, kterou jste mi během let projevili. Tohle je nevydaná píseň, kterou jsme před časem nahráli, možná vám přijde zajímavá. Držte se v bezpečí, buďte ostražití a Bůh buď s vámi.“ (Anglické slovo observant ovšem kromě významu ostražitý, bdělý znamená i v náboženském slova smyslu praktikující.) Skladba, jež doprovází toto přání bezpečí v těžkých dobách, se jmenuje… Murder Most Foul (Vražda podlá nade vše), je to nejdelší Dylanova studiová nahrávka vůbec – trvá sedmnáct minut.

Nejjasnější psí hvězda nad Voltuší

Možná to začalo, když před Vánocemi umřel Sam. Byl to maďarský ohař čili vyžle, skořicový elegán mezi loveckými plemeny, postavou psí aristokrat a povahou dobrák od kosti, který naprostou většinu života prožil v Praze na Letné, aniž tušil, že jeho pravým domovem jsou bažiny kolem Dunaje a Tisy, kde jeho předkové dávili vodní ptactvo. Bylo mu už čtrnáct, takže veterán, ale pořád veselý a skotačivý a jinošsky bezelstný. Na začátku listopadu se ale začal motat, podlamovaly se mu nohy, potom se začal počurávat, i chůze mu dělala potíž a vůbec bylo patrno, že jeho života knot rychle dohořívá. Chvíli jsme ještě doufali, že je nějaká naděje, anebo že to snad ještě nějakou dobu půjde, ale pak tloukl hlavou do zdi a tiše kňučel a díval se přitom tak smutně a oddaně, že to člověku drtilo srdce. Když ho veterinář „uspával“, tak jsme ho jemně drželi a hladili a on se díval, jako že tomu rozumí a souhlasí s tím, jen se tak lehce chvěl a bylo to opravdu, jako když se loučíte s někým, kdo není ani o trochu nižším tvorem, spíš naopak. Když pak jeho srdce přestalo tlouct, zabalili jsme ho do deky a naložili do auta. A odvezli do Voltuše.

Z minima maximum

Není sídliště jako sídliště. O velkých obytných souborech z montovaných betonových panelů se často pejorativně mluví jako o ošklivých a nepříjemných „králíkárnách“, kam by se dnes nikdo dobrovolně nepřestěhoval a která napáchala víc škody než užitku. V drtivé většině případů sídliště velmi negativně ovlivnila podobu našich měst, rozbila jejich po staletí budovanou strukturu a „obohatila“ je o humpoláckou zástavbu neforemných levných staveb, s jejichž podobou, řešením a širšími návaznostmi na okolí si nikdo příliš hlavu nelámal.

Camusův Mor: společník i pro tuto dobu

Nastala správná doba znovu si přečíst román Mor Alberta Camuse, zaznívalo v době počátku pandemie od nejrůznějších autorit. V anglosaských čtenářských klubech na internetu je to probíraný titul – jde taky o známé dílo a už ten jeho název čpí značně nepříjemnou aktuálností. Ale nemá význam číst knihu jako nějakým způsobem prorockou – literatura vskutku není závod v jasnovidectví. Přesto ale dnešní čtenář při konfrontaci s Camusovým textem naráží na ledacos povědomého, popis hnutí mysli, jež někdy zažil, líčení kolektivního stavu ducha, který kolem sebe vnímal. Tento román ale není kniha „pro dnešek“ v tom smyslu, že by odhalovala pravdy platné především v takové historické konstelaci, jakou dnes svět zažívá. Spíš ukazuje, že masová nákaza nebo nějaká jiná pohroma obnažuje podstatu života, který je ale v očích autora stejný jako století před napsáním Moru i jako dnes, kdy román poutá kvůli aktuálnímu dění velkou pozornost.

Průvodce nedotčené ženy Severem

Před sedmi lety debutovala Veronika Bendová novelou Nonstop Eufrat, jejímž hrdinou byl bývalý kněz, jenž zběhl ze služby Bohu, aby mohl vést „normální život“, čímž se jeho život ocitl v těžké krizi, která je ovšem obecnějšího rázu. Byla to dobře napsaná kratší próza, za jejíž přehledností se dalo poznat autorčino scenáristické školení (vystudovala DAMU), což nebylo ke škodě věci. Střízlivost a jakási strohost byla funkční a vedla k tomu, že čtenář knihu neodložil, dokud ji nepřečetl.

Idiotus optimus Piscensis

Když jsem poprvé přijížděl do Písku, stahoval se mi žaludek a měl jsem výraz asi poněkud vyděšený. Jel jsem se totiž představit lidem, jejichž dceru jsem uvedl do situace, které bylo nutné se postavit. Tedy požádat je o ruku, s níž měli úplně jiné plány a představy. Mně bylo dvaadvacet a byl jsem velmi perspektivní. Na první pohled idiot, absolutně bez nejmenší představy, jak to bude dál, kde budeme bydlet, jak budeme žít, za co budeme žít a podobně. Raději jsem na to ani nemyslel, asi jsem toho ani nebyl schopen. To se zas tak moc nezměnilo.

Štědře a pořádně

Pokud se vydáte na cestu po norském pobřeží, budete mít na výběr celkem z osmnácti různých turistických tras, které vás zavedou k úžasným vodopádům, romantickým fjordům i na strmé vrcholky hor. Ať už se ale ocitnete kdekoli, putování dramatickou severskou krajinou vám budou zpříjemňovat originální vyhlídkové plošiny, odpočívadla, kempy, parkoviště i veřejné toalety, na něž běžně narazíte také na stránkách architektonických časopisů po celém světě. Během téměř třiceti let tu vzniklo okolo dvou set padesáti drobných i větších realizací – všechny dohromady přitom spojuje jedna vskutku ambiciózní vize.

„Děkuji a pracičku Ti celuji“

Píše se rok 1904 a v životě Jaroslava Vrchlického (1853–1912) se objevuje nová žena, neprovdaná (protože učitelka) Justýna Vondroušová (1870–1958). Vrchlický je ovšem ženatý, teď už zcela formálně, jeho manželství je dávno v troskách, dávno ví od své choti, že pouze nejstarší dcera je jeho vlastní, biologickým otcem dalších dvou dětí je herec Jakub Seifert. Vrchlický v manželském svazku setrvává, avšak jak může, z rodiny utíká, je zaneprázdněn prací na univerzitě a svým společenským angažmá, rád vyjíždí na osvětové přednášky po Čechách a Moravě, pilně píše básně a dramata, horečně překládá i z jazyků, kterými nevládne. Zajíždí také do Vídně, kde zasedá v Panské sněmovně, těší se společenské vážnosti a čtenářské oblibě, nikoli přízni mladé kritiky, ta se do něj trefuje nemilosrdně. Na českém literárním nebi mezitím vyšly nové hvězdy, Bezruč, Březina, Dyk, Gellner, Machar, Sova..., Vrchlický je však stále při síle, pomyslný trůn nechce vyklidit, vydává jednu knížku za druhou, ale potřebuje také cit a něhu.

Proroctví Viktorie Hanišové

Autor před deseti lety získal při čtení knih současných českých autorek dojem, že se mezi nimi ve větší míře vyskytují divoženky a uživatelky opiátů, takže jejich texty na něj působily, jako když vypije odvar z muchomůrek. Sepsal tehdy delší text, v němž se dopustil mnoha genderových stereotypů a sexistických paušalizací, když třeba tvrdil, že ženy nepíší racionálně, nýbrž pocitově, ignorují logiku, a že jim proto dělá potíž držet linii vyprávění, neboť se do něj stále emocionálně pokládají, a vůbec, že motivací jejich psaní není něco popsat (třeba příběh) a vystihnout (třeba charakter), nýbrž dát zaznít tajemnému hlasu jejich já. V podtextu bylo naznačeno, že se to nedá moc číst. Článek se jmenoval Pavoučí žena a ubohá tlustá moucha (LN 2012) a po jeho uveřejnění byl autor některými (včetně uvědomělých mužů) prohlášen za nepřítele žen, což je vzhledem k jeho celoživotním snahám těžce nespravedlivé.

Kam zmizel v Zákupech Orlík

Letos v lednu spadl v Zákupech kus statku, ne ovšem jen tak nějakého jezeďáckého, nýbrž zámeckého a státem v nejvyšší míře chráněného. To, že byl pod zákonem přímo státním, bylo baroknímu statku platné jako mrtvému zimník. Prostě se jeho zdivo zřítilo, jak se mu to líbilo a jak to tak zhroucené zdivo a ztrouchnivělé trámy dělají. Musí to být zajímavý úkaz, takové hroucení zdiva, jistě je provázené zvukovými efekty a vizuálně to také může být působivé. Však to jistě nebylo naposledy, neboť pokud se nic v dohledné době nezmění a nezačne se s tím něco dělat, bude se řítit dál, takže pár metrů od státního zámku Zákupy bude k vidění státní zřícenina statek Zákupy, kam by si mohlo místní obyvatelstvo chodit pro stavební materiál.

Trochu stranou

Málokdo si už dnes troufne tipovat, kdo se stane laureátem nejvyššího ocenění na poli architektury. Nobelovka za architekturu, jak se Pritzkerově ceně říká, totiž v posledních letech putovala do rukou architektů a architektek, jejichž jména v mainstreamových kruzích zrovna příliš nerezonovala. V minulosti tomu přitom bylo naopak: cenu přebírali vesměs slavní architekti (muži) pokročilého věku, které znal celý svět.

Pod maskou rudé smrti

To najdete podle krákorání, pořád to tam krákorá, maj tam takovýho havrana na zdi… Poradila mi bledá kustodka, když jsem zadýchaný vystoupal do čtvrtého patra (zásadně nejezdím výtahem, neboť mi kabiny připomínají rakve) Veletržního paláce, toho podivuhodného stavení v ponurém a v ty dny vylidněném městě Praha, které jako by čekalo na svůj ortel. Mým cílem byla návštěva výtvarných výtvorů, jež měly čerpat z díla a představivosti mého drahého přítele, geniálního alkoholika a amorálního narkomana, umělce a vagabunda, nejprohnanějšího pisálka a nejnápaditějšího sedmilháře, literárního hochštaplera a nejnadanějšího básníka, lumpa i anděla, dlužníka a marnotratníka, nejvtipnějšího chlapíka a zároveň nejnešťastnějšího ztroskotance z východního pobřeží, no prostě nesmrtelného Edgara Allana Poea…

Národní stát byl od ďábla, i ten Masarykův

S více než desetiletým posečkáním vychází česky studie britsko-americké historičky Mary Heimannové nazvaná Československo - stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov knihu uvozuje reklamní kampaní představující Heimannovou jako hlas moderní západní vědy a korektiv k českým historickým mýtům a sebezahleděnosti. A zatímco u nakladatele se to ještě dá pochopit, má ostatně komerční zájmy, méně pochopitelná jsou vyjádření některých českých a slovenských intelektuálů – nadšenou předmluvu dodal Jan Urban, knihu doporučují Magda Vášáryová nebo Petr Pithart, vesměs lidé, kteří se spolu s mnoha dalšími publicisty a ve stejném duchu jako Heimannová vyjadřují už léta. Těžko tu mluvit o prolomení nějakých tabu, tabu lze snad prolomit jenom jednou, pak už není.

Tajemství rozbolavělého světa

Ze seriálu Outsider se na HBO stal nečekaný hit, u jedné z mnoha a mnoha nových televizních a filmových adaptací próz Stephena Kinga je to až překvapivé – kvantita v kvalitu se na tomhle poli neproměňuje zrovna často. Outsider je ale vzácný případ seriálu, který se netváří jako bůhvíjak přelomové dílo, prozkoumávající dosud neobjevené možnosti televizní zábavy. „Jenom“ v něm je plus minus všechno dobře, v Outsiderovi by bylo možné vidět až příkladnou adaptaci, jejíž autoři našli ten správný styl vyprávění i obrazu, všechny složky v ní synergicky „hrají“.

K nepoznání

Dlouhá desetiletí hyzdila náves staré osady spadající nyní pod městečko Lázně Bohdaneč jedna neforemná stavba. Vetřelec, který na první pohled rušil poklidnou souhru tradičně řešených (převážně hospodářských) domů. Ostentativně ignoroval soubor nepsaných pravidel, jako je základní tvar domu, umístění, orientace a velikost, kterých se dříve stavebníci drželi a která ve všech podobných případech vytváří příjemná místa pro život.

O dětech a bubácích

Člověk by čekal, že na projekci českého celovečerního dokumentu bude ve všední den krátce po poledni v sále pražského multiplexu skoro sám. Film režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti ale přilákal desítky lidí i v tuhle uživatelsky nevstřícnou hodinu. Je to dokumentární trhák, měl hojnou publicitu už dlouho před uvedením, ví se o něm, že šokujícím způsobem pojednává velice současné téma. Jedním z režisérů je také tvůrce, který to s publikem umí, má svůj styl – exaltovaný a efektní, založený na osobní zaangažovanosti hraničící se  sebestředností, spíš na znělých sloganech než na snaze nahlédnout pod povrch věcí. A také na schopnosti vytvořit před kamerou nějakou dramatickou situaci, burcovat emoce publika mimo jiné i ukazováním emocí vlastních, vybrat si téma, které to publikum bude zajímat.

Opojná vůně jihu, Přízraky z minulosti, Andy Warhol na prodej

„Když jsme s přítelem zauvažovali o této cestě, řekl jsem znovu to jméno: Provence. Měl jsem své důvody. Jaké? Řekl bych, pokud by toto jako důvod stačilo, že jedu hledat slunce. Jih. (…) Kdybych si mohl zvolit směr a cíl všech příštích cest, zvolil bych provždy jih,“ říká Miroslav Horníček o své cestě do Provence s malířem Adolfem Vondrou.

Po stopách bájného prasete mangalica

Na severozápad od Balatonu se rozkládá vinařská oblast Badacsony, která je vulkanickým dnem prehistorického jezera, z něhož vybublaly kužele sopek. Trochu to připomíná redukované České středohoří, kdyby ho nepostihla industrializace a jiné nepříjemnosti – třeba výměna části obyvatel. Největší kopec v kraji se jmenuje Szent György-hegy, tedy Svatého Jiří; a ten zas trochu připomíná bachratější Říp, včetně toho udatného Jiřího, vítěze nad drakem, kterému je Říp také zasvěcen, jak to tak u kopců kdysi pohanských bývá. Polský gurmán a spisovatel Robert Makłowicz si tam koupil kousek vinice, takže tam jezdí a ve skvělé knize, takové, jakou by člověk rád napsal sám, Café Museum (česky vyšla roku 2014), píše, jak jsou ty kopce barevné, zlaté a zelené, porostlé slunečnicemi a vinnou révou a jinde se na jejich úbočích vlní zežloutlá, skoro bílá tráva a pasou se tam ovce, které skoro nejsou vidět, jak splývají s těmi málobarevnými tóny. A prý tam také viděl stáda maďarských buvolů šedé barvy, této odrůdě se říká szürke marha, šedý dobytek, i když jeho hlavním atributem jsou hlavně obrovské špičaté rohy.

Místo srdce máte druhá játra

Slova užitá v titulku této recenze byla napsána (nadiktována?) slovensky a v originále znějí takto: „(...) Váš podráždený a zlobný postup proti odporcom (zväčša domnelým) často mi vnucuje myšlienku, že nemáte srdca, že miesto neho máte druhú pečeňu – taký ste zlostný a rozčúlený. Dokážte, že máte srdce, že necítite len nenávisť k tým svojim odporcom (opakujem zväčša domnelým), ale že to svoje Slovensko, in concreto teda Slovákov a Čechov tiež, aspoň trochu, milujete. Na nenávisti a zlobe, verte, nedá sa nič dobrého a trvalého vybudovať; preto Ježíš dal prikázanie lásky a to platí tiež v politike. / T. G. M.“ Adresátem byl Andrej Hlinka (1864–1938), slovenský římskokatolický kněz a politik, „vodca najväčšej slovenskej strany“ (řečeno s Masarykem; míněna Hlinkova slovenská ľudová strana), podepsaný pod telegramem, na nějž zakladatel Československa a jeho první prezident 12. října 1929 reagoval. Mimochodem – ze slovenských Topoľčianek, kde rád trávíval letní až podzimní měsíce.

Do posledního detailu

Původně šlechtický palác, poté sídlo banky a dnes polyfunkční komplex. Historie paláce Špork je dlouhá a plná zvratů. Před pár měsíci se v jeho spodní části otevřela restaurace Červený jelen, která stojí za návštěvu hned z několika důvodů. Můžete si být jisti, že na podobně řešený interiér nikde jinde nenarazíte.

Zpět na hlavní stranu