„Člověk je jediný tvor na zemi, který neví, jak si postavit své obydlí,“ prohlašuje s oblibou Zdeněk Fránek (59), jeden z nejvýraznějších českých architektů dneška. Nekonformní vysokoškolský profesor si svůj věhlas získal díky výrazným stavbám, jež mnohdy vyvolávají bouřlivé diskuse. V posledních letech na sebe vzal také roli „ekologického aktivisty“, snažícího se ve svém oboru apelovat na šetrné zacházení s přírodními zdroji.
Asi to ukončím. Když se myšlenka na to jednou objeví, už zůstane. Drží se, setrvá, dominuje. Nemůžu s tím toho moc nadělat, věř mi. Nezmizí. Bude tam, ať už se mi to líbí, nebo ne. Je tam, když jím, když jdu do postele, když spím. Je tam, když se probudím. Vždycky tam je. Vždycky.
Na letošním divadelním festivalu v Plzni (od 9. do 16. září) byla příležitosti vidět dvě inscenace námětem si velmi podobné či přímo příbuzné, dokonce i formálně blízké, i když jinak uchopené. Jedna byla z Bratislavy, druhá z Prahy. Obě byly o muklech a o hnusné podstatě komunismu a také o víře a o tom, jestli je možné si ji uchovat tváří v tvář nepochopitelnému chování či mlčení Boha, který, zdálo by se, největšími zkouškami podrobuje své nejvěrnější.
Národní muzeum se rozhodlo zdokumentovat fenomén posledních měsíců a představit výběr roušek prostřednictvím výstavy v historické budově Národního muzea. Výstava ukazuje různé typy roušek od designérů, konfekčních firem, zakázkových krejčovství i ty podomácku šité. A připomíná i příběhy, které se skrývají za jejich vznikem.
Okrouhlice na Vysočině je zajímavá tím, že to tam vůbec není okrouhlé, protože obcí probíhají tři osy, jež okrouhlost likvidují. První osou je řeka Sázava. Ta tudy protéká s rozkošnickou leností, která je ovšem klamavá, v srpnu 1989 se v ní málem utopil Václav Havel: když tu byl na návštěvě u přátel a za tmy si šel odskočit, spadl do náhonu. Naštěstí byl vytažen a zachráněn pro svou historickou úlohu. Druhou osou jsou železniční koleje, které protínají střed obce, čímž ji rozdělují napůl, takže není kolem čeho by okrouhlost vznikala. Třetí osou je silnice, na které už není vůbec nic zajímavého, natož okrouhlého.
Vysoká stará budova v zanedbané části Milána hází v ostrém italském slunci žluté blyštivé odlesky. Architekti ji totiž během přestavby vysloužilé palírny ginu nechali milimetr po milimetru včetně okenních rámů a okapů pokrýt plátky čtyřiadvacetikarátového zlata.
První Kunderův francouzský román přeložený do češtiny je zároveň (možná) i jeho knihou poslední, pravděpodobně jeho rozloučením s literaturou, románovým epilogem, ba epitafem, prostě knihou, která bude asi na konci seznamu jeho Díla.
Musím se vyvíjet? ptá se britský zpěvák Jarvis Cocker v úvodu své nové písně Must I Evolve. Dívčí sbor mu důrazně odpovídá: „Jo! Jo! Jo!“ Svatá pravda. Jarvis Cocker se vyvíjí. A já asi taky. Výsledkem toho může být, že se můj vztah k Jarvisu Cockerovi proměňuje, od podrážděné lhostejnosti se posouvá k pobavenému zájmu. Nenapadlo by mě dřív, že si budu docela často pouštět desky Jarvise Cockera. Pak se svou kapelou natočil album Beyond the Pale a stalo se.
Největší literárně-dramatický festival pro děti letos dozná několika změn. Z víkendové akce se promění na festivalovou platformu, která bude probíhat od září do prosince po celé České republice. Slavnostní zahájení s bohatým doprovodným programem se uskuteční ve Werichově vile na Kampě. Vstup na akci je zdarma.
Před prostějovskou nemocnicí, což bylo dřív na kraji města směrem na Brno, stojí sloup a na něm takové zvláštní sousoší z barokních časů. Vypadá to jako dvě kamenné homole, jedna větší, druhá menší, a z obou vykukují malé hlavičky s korunkami, takže vypadají jako žaludy v kornoutu.
Mezi panelovými domy brněnského sídliště Lesná vystupuje štíhlá trojúhelníková věž, jejíž žlutočervená hlavice se jako periskop ponorky rozhlíží po okolí. Už z dálky tak upozorňuje kolemjdoucí, že zde vzniklo něco výjimečného. Na kostel ostatně místní obyvatelé čekali prakticky od konce šedesátých let. Realizace se ale sakrální stavba dočkala až letos – bez přehánění jde o jedno z nejočekávanějších děl české porevoluční architektury.
„Švejkova budějovická anabáze“, jak podivné putování dobrého vojáka nazval Jaroslav Hašek ve druhé kapitole druhého dílu svého slavného románu, je jeho čtenářům dobře známa, nejeden milovník příběhů Josefa Švejka ví, že „to je pěkná túra. Tábor, Milevsko, Květov, Vráž, Malčín, Čížová, Sedlec, Horažďovice, Radomyšl, Putim, Štěkno, Strakonice, Volyň, Dub, Vodňany, Protivín, Putim, Písek, Budějovice. Trnitá cesta“.
K filmu Tenet režiséra Christophera Nolana vzhlížejí kinaři po celém světě s nadějí jako ke snímku, který by mohl lidi konečně přitáhnout do sálů a vylepšit pandemií zdecimované tržby. A ty naděje jsou dost možná oprávněné - na Christophera Nolana je v tom ohledu skutečně spolehnutí, ještě nenatočil propadák.
Když člověk studuje třeba medicínu nebo práva, nekončí jeho studia veřejnou pitvou, operací žaludku za účasti rodičů nebo ukázkovým soudním procesem. Někdo toho možná lituje, ale v podstatě je to tak správné a většina absolventů se smíří s promocí. Studenti vysokých škol uměleckého typu mají však tu výhodu, že oni se mohou ukázat či přímo pochlubit již během studia, a pak se přímo počítá s tím, že jejich studia vyvrcholí veřejnou výstavou – nebo koncertem, představením či filmem etc. Je to přirozeně tím, že podstata jejich učení je právě v té tvorbě. Takže stále něco vytvářejí, ať už je k tomu nutí učitelé, termíny, nebo, a to ve většině případů, tvůrčí puzení.
Národní divadlo přivítá novou sezonu počinem, jaký byl dlouhé měsíce zapovězen – setkáním herců, tanečníků a dalších zaměstnanců divadla s veřejností, setkáním plným divadla a hudby pod širým nebem na Střeleckém ostrově, velkou oslavou hlediště, jeviště i zákulisí, která připomene, proč mají divadlo všichni tak rádi.
Cesta vedla dlouhou rovnou ulicí plnou rozkvetlých keřů a obyčejných nízkých domů, jež byly takovou lidskou variantou činžáků z padesátých let. Jmenuje se Karmelická po klášteru, který tady byl kdysi dávno, a protože se v Polsku nábožensky pojmenované ulice nepřejmenovávaly, tak jí jméno zůstalo i v době budování nové, socialistické Varšavy. Tady ve čtvrti Muranów vyrostla jedna z nejtypičtějších částí poválečné Varšavy, vypadá trochu jako Havířov nebo Ostrov nad Ohří nebo třeba Nová Dubnica, ovšem myslím zelenější a v mnohem větších rozměrech, asi jako bychom srovnali hotel International v Dejvicích s varšavským Palácem kultury a vědy, tedy taková větší ještěrka proti tyranosaurovi.
Léta zanedbávání, dvě živelní pohromy, opakované propady půdy. Největší pražská zahrada to od normalizace neměla zrovna lehké. Na popularitě to ale Stromovce neubralo a dnes ji ročně navštíví na dva miliony lidí. Velkou zásluhu na tom má nedávná komplexní revitalizace tohoto přírodně krajinářského parku, která elegantně a přirozeně podtrhla charakter výjimečného prostoru.
Nemálo lidí, řekněme, „vyšší střední“ generace kouká na nové společenské trendy jako zjara, případně je jimi otřeseno či zděšeno. Mladí lidé, kteří těm trendům a módním ideologiím propadli, na ně mohou působit cize jako bytosti z jiné planety. Pomoci se zorientovat v jejich světě může britský seriál Můžu tě zničit, dílo mladé černé Londýňanky Michaely Coelové, která seriál napsala, režírovala a hraje v něm hlavní roli. Při psaní vycházela z vlastních zkušeností, podobně jako její hrdinka se i ona stala obětí sexuálního útoku a dost obtížně se s tím traumatem vyrovnávala. Anglosaská kritika přivítala seriál s nadšením tak jednohlasým a bezvýhradným, až to může působit podezřele, jako kdyby v něm vnímala především dílo, které klade ty správné otázky a podobně správným způsobem na ně odpovídá, aby vyvodilo ta správná poučení. V nějaké míře, možná značné, to tak skutečně je. Pokud by někdo potřeboval obraz soudobého uvažování o mezilidských vztazích, Můžu tě zničit poslouží dobře.
Krátce po premiéře kvazibiografického filmu Havel je diváctvo konfrontováno s další lekcí z historie, snímkem Agnieszky Hollandové Šarlatán o „přírodním léčiteli“ Janu Mikoláškovi (1889–1973). Je to film o několik tříd lepší, jako když se setká okresní ochotník (nic proti ochotníkům) se zkušeným rutinérem (sláva rutinérům!) z první scény, prostě s někým, kdo to skutečně umí, a nejen to předstírá.
Během této procházky zjistíte, jak se v Praze žilo ve středověku, co se prodávalo na trzích nebo kam se vyhazovaly odpadky. Projdete kousek takzvané královské cesty, možná uvidíte useknutou ruku zloděje a zavítáte do bývalého židovského ghetta a do míst, kam chodil na pivo pražský kat.
Dolnorakouský Melk by byl dost slavný a významný i bez Umberta Eca, ale ten mu daroval literární postavu, která by mohla mít ve městě aspoň ulici. Nebo sochu. K mému údivu nemá, což je myslím jediná chyba na dokonalosti toho nádherného hnízda. Ta postava se, jak každý ví, jmenuje Adso z Melku a je tím mladým, osmnáctiletým mnichem, který je se svým učitelem a rádcem, františkánem Vilémem z Baskervillu, nebo chcete-li Seanem Connerym, v listopadu 1327 svědkem strašlivých dějů v nešťastném opatství kdesi v Piemontu. Na konci svého „hříšného života co kmet šedivý“ očekávaje, až ho „pohltí bezedná propast tichého a pustého božství“, pak sepisuje benediktin Adso na pergamen své svědectví na ty dávné dny, upoután „k cele milovaného kláštera v Melku“.
Nábřeží patřila dlouhou dobu tak trochu k zapomenutým částem měst. Pro městský život měla vždy samozřejmě zcela zásadní význam, kolem nich se točil každodenní život. Až v posledních dekádách se ale města učí, jak je proměnit v plnohodnotný veřejný prostor v bezprostředním kontaktu s vodou, kde lidé rádi tráví svůj volný čas. Jak z dřív hlavně technických lokalit na březích řek a náplavek vytvořit živý veřejný prostor. Své o tom ví Kodaň, která šla v tomto směru ještě dál a díky náročné dlouhodobé práci si dovolila přímo ve svém centru vybudovat pravé městské lázně, kde si lidé mohou bezstarostně zaplavat přímo v přístavu.
Jak by asi vypadalo poválečné české výtvarné umění, kdyby do něj po roce 1948 nevpadla státní ideologie a neodklonila jej směrem, kam předtím české umění vůbec nesměřovalo, tedy zjednodušeně řečeno ze západu na východ?
„I ti, kdo Eliotovu poezii (...) snižují, uznávají Eliota jako pronikavého literárního teoretika a kritika,“ napsal Aloys Skoumal v krátkém nekrologu v Literárních novinách č. 2/1965. Jakousi představu o esejistice americko-anglického básníka, prozaika a dramatika (1888–1965; u nás by patřil ke generaci čapkovské, asi i poetikou a myšlením o literatuře, publikoval by v Přítomnosti, svět by o něm věděl leda zprostředkovaně a Nobelovu cenu by pravděpodobně nedostal) si mohli čeští čtenáři udělat až díky knižnímu výboru Martina Hilského (1943) O básnictví a básnících (1991), důkladněji se s ní mohou seznámit teprve teď.
Výstavní projekt navazuje na dlouhodobou snahu Východočeské galerie zmapovat významné stavební památky regionu. Zaměří se na mimořádnou architektonickou hodnotu pietního území, které navrhl slavný československý architekt Ladislav Žák, a přiblíží nesnadný průběh realizace Žákova díla.
Svatá Markéta se chystala hodit nikoli šavli, ale srp do žita, ovšem ne v okolí Kynžvartu, jehož nadmořská výška (673 m) obilninám moc nepřeje. Byla polovina července, po letech docela deštivé léto, které tady v těch končinách bylo kdysi, ještě za mého dětského světa, pravidlem.
Pokud bychom měli sestavit žebříček nejvýznamnějších architektonických realizací poslední dekády, nesměl by na předních příčkách chybět slavný veřejný park High Line, který byl před deseti lety otevřen na Manhattanu a od té doby se stal suverénně nejnavštěvovanějším místem New Yorku. Celý projekt zaznamenal tak obří ekonomický úspěch, že se jej od té doby snaží slepě napodobovat města po celém světě. Stále častěji se ale v souvislosti s High Line mluví také o jeho negativních důsledcích.
Je zajisté škoda, že v době největší popularity komiksu z galských dějin Asterix a Obelix znalo a mohlo spatřit pražský pomník maršála Radeckého tak málo lidí, dětští čtenáři už vůbec ne. V těch báječných dobrodružstvích se často vyskytuje scéna, kdy je nějaký hrdinný Gal, často právě Asterix, po nějakém pěkném kousku, který provedli Římanům (to se to těm Galům provádělo, když měli ten dryák), vyzdvižen na štít a je nesen na ramenou spolubojovníků, veselých Galů, triumfálním pochodem. Tento rituál, pozdvižení na štít, skutečně u Keltů, ale prý i u Germánů existoval a byl spojen s provoláním za krále či prostě za monarchu, tedy s nejvyšší možnou poctou a také hodností. Vzhledem k populárním představám o keltském původu Čechů-Bójů by výjev starého muže díky splývavým vousům opravdu poněkud keltského zjevu neseného na štítě měl uprostřed Prahy svou logiku a opodstatnění.
Informace, jež ve středu 5. srpna opakovaně zazněla ve zpravodajství Českého rozhlasu Plus, mohla (měla?) vzbudit dojem, že portál www.sochyamesta.cz byl právě uveden do provozu. Tak horká novinka to sice není, přesto projekt stojí za pozornost.
Díky nádherným dokumentačním, ale i žánrovým fotografiím projdeme historii světově proslulé steeplechase. Nebudou chybět ani trojrozměrné exponáty ze sbírek Národního památkového ústavu, Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě nebo od soukromých majitelů. Některé z předmětů nebyly dosud prezentovány.
