Umění a kritika

Václav Havel jako muž, který se nemohl rozhodnout

Začneme nezdvořile o někom jiném než o autorce knihy: o její hlavní postavě. Život Václava Havla se odehrával z velké části v prostoru ostře nasvíceném různými bodovými reflektory. Bylo na něj vidět víc než na koho jiného, ale byla tam i místa tmavá, neprůhledná. Do určité míry to byl veřejný, odkrytý život. Už dlouhé roky před prezidentstvím pod policejním dozorem, ale i před zraky desítek přátel (Havel by mimořádně družný člověk), pak již stovek známých, spoluspiklenců či tisíců sympatizantů. Byl to život naprosto naplněný událostmi a činnostmi různého druhu, které vedly k tomu, že ať již vědomě, či jaksi spontánně se Havel stal hlavní postavou opozice, což vyústilo v onen prezidentský mirákl konce roku 1989.

Vypravěčova mince pro Charona

Prózy Jiřího Kratochvila se vyznačují zvláštní kvalitou, která není pro každého, ale pro kdysi zasaženého čtenáře mají charakter návykové látky. Tou její originální hodnotou (drogou) je spojení čistého, jazykově průzračného vypravěčství s magicko-realistickými prvky, které tvoří architekturu příběhu.

Marie Terezie, Komenský a rock

Rocková kapela Queens of the Stone Age předvede svoji formu v Praze, kde představí své sedmé album Villains (Darebáci), které je zároveň prvním albem kapely od roku 2013. Název nesouvisí s politickou situací, je to prý jen slovo, které hezky vypadá, navíc každý potřebuje nějakého svého darebáka – nechal se slyšet frontman skupiny.

Proměny Řehoře Viewegha Samsy

„Potřebujeme změnu, oznámil mi nakladatel ihned po příjezdu do Sázavy, sotva jsem jemu i sobě nalil welcome drink.“ I kdybychom v nejtemnější temnotě vyslechli tuto větu, věděli bychom, že ji nemohl napsat nikdo jiný než Michal Viewegh. Otevírá se jí jeho poslední kniha Muž a žena a je v ní ve zkratce všechno, co se na něm dobře čte a co taky jiné irituje.

Filip Topol: umělec z Prahy

Devatenáctého června to bude pět let od smrti Filipa Topola, frontmana skupiny Psí vojáci a literáta. Chybí tady. Samozřejmě svým blízkým a fanouškům, ale taky Praze, v níž prožil většinu života a kterou jistým způsobem vyjadřoval. Byl to „umělec z Prahy“. Ten výraz může mít mnoho zvuků a může jimi znít zároveň.

Letenská vodárna

Věž bývalé vodárny v pražské ulici Na Výšinách z roku 1888 se dočkala kompletní rekonstrukce podle návrhu ateliéru Petr Hájek architekti. Ve své původní podobě se do dnešních dnů dochovala pouze vodárenská věž, která je od roku 1992 památkově chráněná.

Elvis, mafie a muzejní noc

Elvis konečně vystoupí i v Evropě, a sice na velkolepé show, kterou slibuje jeho manželka Priscilla. Projekt Elvis Live on Screen má oživit odkaz slavného hudebníka a originálně připomenout jeho písně. Na koncertu v Praze za doprovodu Českého národního symfonického orchestru a sólistů.

Příběh talentovaného milicionáře

Zpráva, že Karel Sýs byl českým parlamentem doporučen prezidentovi na státní vyznamenání, nezacloumá sice národem, ale na člověka s jistou pamětí přece jen zapůsobí. Ne že by to pamětník Sýsovi nepřál, vždyť je to po třiceti letech utrpení, které zažíval v „restauračním režimu“, pěkná satisfakce a jistě to udělá i jiným soudruhům radost. Ale přece jen se našinec trochu podiví. Opravdu už jsme tak daleko, že i Karlu Sýsovi? Právě jemu? A za co? Za ty básně? Opravdu? Ale jděte… Tak za co?

Loris Karius: budoucí hrdina?

Minulou sobotu se hrálo finále Ligy mistrů – FC Liverpool proti Realu Madrid. Slibovalo zajímavou podívanou. Španělský klub nejprestižnější soutěži dlouhou dobu dominuje. Jeho nečekaný soupeř budil sympatie a taky respekt, díky síle v útoku taženém egyptskou superhvězdou Mohamedem Salahem.

Už se tomu nesměju

Na konci svých memoárů nazvaných Dneska už se tomu směju (poprvé vyšly roku 1977 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers Corp. ) píše prvorepubliková a protektorátní filmová hvězda Adina Mandlová (1910–1991): „Dívám se na svou minulost bez trpkosti a lítosti a necítím nenávist k těm, kdož se mi kdysi snažili život znesnadnit. Nezávidím nikomu společenské postavení, peníze, tělesné a duševní kvality ani slávu. Všecko, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. / Dneska už se tomu směju.“

Mlynica

V širším centru Bratislavy, v lokalitě stojící až donedávna zcela mimo zájem developerů, se podařilo zrealizovat ukázkovou konverzi chátrající industriální budovy. Objekt Mlynica byl jako součást areálu Ľahkých stavebných hmôt postaven v 60. letech minulého století. Až do roku 1992 se v něm vyráběly tvárnice, desky a panely z pórobetonu.

Karel I., Kravitz a pozoruhodné ženy

Lenny Kravitz překračuje žánr, styl, rasu i třídu. Inspiraci čerpá mimo jiné ze soulu, funku a rocku 60. a 70. let. Během své dvacetileté hudební kariéry se Kravitz proslavil jako talentovaný skladatel, producent a multiinstrumentalista. Vydal deset studiových alb a získal čtyři po sobě jdoucí ceny Grammy.

Hoř, chlapče. Hoř

Kabelové televize a streamovací společnosti se upínají k čím dál prestižnější produkci, netočí jenom seriály, ale také celovečerní filmy, tradiční výrobci celovečerních snímků v tom vidí značné ohrožení. Ilustruje to třeba i spor mezi právě skončivším festivalem v Cannes a streamovací službou Netflix, která svoje díla na přehlídce nakonec uvádět nesměla.

Matrelík

Jeden z nejpůvabnějších rekreačních objektů, jaké jsem dosud měla možnost navštívit, stojí v drsné krajině Českého středohoří. S minimálními náklady a maximálním využitím místních materiálových i lidských zdrojů zde byla do torza obvodových zdí bývalé stodoly vestavěna jednoduchá dřevostavba.

Kolář, Na krátko, Mezi ploty

Multižánrový festival v parku Psychiatrické nemocnice Bohnice proběhne jako vždy poslední květnový víkend. Mezi ploty nabídne nejen hudebníky mnoha žánrů od alternativy přes hip-hop až po hlavní scénu, ale také inscenace, pohybové divadlo, stand-up comedy, nový cirkus, pohádky či tvůrčí dílny.

Když šáha střídal ajatolláh

Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.

Jaroslav Foldyna: muž, který splynul s rolí

Místopředseda sociální demokracie Jaroslav Foldyna se minulý týden dočkal jisté – zřejmě krátkodobé – proslulosti. Vyrazil si s ruskými motorkáři z gangu Nočních vlků, skoro se porval s jedním z protestujících aktivistů, předsedou ČSSD byl potom vyzván k omluvě, v emotivním a hojně sdíleném videu pak národu sdělil, že se omlouvat rozhodně nehodlá.

Noví hrdinové festivalu v Cannes

Filmové festivaly vytvářely spíše ostrovy deviace od běžného života. Návštěvníci přímořského města na Azurovém pobřeží se po dobu festivalu uzavřeli do svých filmů a snů o hvězdách. Nezajímalo je, co se děje venku. Festival ale mění tvář. Nastal boj mezi tradicí a novými přístupy.

Kaple sv. Vendelína

Poslední a zároveň nejmenší realizací renomovaného ateliéru Pelčák a partner je kaple sv. Vendelína v Oseku nad Bečvou. Momentálně se uchází o Českou cenu za architekturu a do svého výběru třiceti staveb ji zařadila i Marcela Steinbachová, editorka poslední ročenky architektury.

Smutná metropole chudé země

O to, aby čeští čtenáři dobře znali dílo klasika finské literatury 20. století Miky Waltariho (1908–1979), autora světově proslulého románu Egypťan Sinuhet, soustavně pečuje – jako překladatelka i nakladatelka – pilná Markéta Hejkalová. Na pražský knižní veletrh (sama pořadatelka toho havlíčkobrodského) přivezla cestopisnou prózu Vlak osamělého muže. Z rozsáhlého díla Miky Waltariho nebyla tato raná práce dosud přeložena do žádného cizího jazyka, čeština získala primát. Proč bychom měli zprávu o Evropě mezi válkami (finské vydání nese vročení 1929) číst? Třeba pro srovnání s cestopisy Karla Čapka, psanými v téže době. A také proto, že je v ní pasáž o Praze. Ne právě lichotivá.

Jak sedmikrásky nad Brnem

Milan Uhde patří k Brnu a Brno k Milanu Uhdemu, a přitom se jeho nejosobnější a tím také „nejbrněnštější“ divadelní hra Zázrak v černém domě uvádí na brněnské scéně až jedenáct let po její pražské premiéře (2007 Divadlo Na zábradlí, režie Juraj Nvota): mezitím ji ještě viděli v Liberci a Olomouci. Inscenace Uhdeho textu na scéně brněnské Reduty lze brát proto jako splátku dluhu – a svého druhu dramatikovo dokonání pomsty ve svém městě.

Kino nekino

Ve třetím ročníku České ceny za architekturu soutěží 145 děl. Mezinárodní odborná porota z nich nyní vybere užší okruh nominovaných, kteří budou vyhlášeni 31. května. Jména finalistů a držitele hlavní ceny budou známa 19. listopadu. Do soutěžní přehlídky České komory architektů se mohla přihlásit díla realizovaná na území České republiky mezi lety 2013 a 2017.

Anastacia, Gauguin a pražská kavárna

Festival klasické hudby Hlavní linkou festivalu Pražské jaro bude připomínka stého výročí založení republiky. Zazní hudba českých a slovenských autorů, jejichž tvorba nalezla odezvu na světových pódiích a přispěla tím k vytváření moderního kulturního obrazu státu. Mou vlast zahraje Česká filharmonie s Tomášem Netopilem, závěrečný koncert bude patřit Slovenské filharmonii. Zahajovací koncert Pražského jara zazní 12. května v Obecním domě.

Tichá radost

Film Tiché místo režiséra a herce Johna Krasinského je zvláštní a velmi vzácný úkaz – snímek, ve kterém je dobře vlastně všechno včetně věcí, které v něm dobře nejsou, které jsou třeba docela pitomé. Tiché místo je velice zábavná pakárna, rozumně dlouhý a vtahující film, založený na nesmyslné premise, kterou ale důkladně vyždímá, snadno čitelnými a adekvátně vykreslenými postavami, někdy udržuje diváka v napětí, jindy ho skoro rozesměje svou hrdou stupiditou. Zábavný film, efektivní zabiják času, který nepřetéká ambicemi být také o něčem důležitém (i když možná a jenom trochu je).

Skončit s libidem, i v literatuře

Petra Hůlová vydala svou devátou prózu, knížku na výbušné, a přitom vždy nějak citlivé téma, které bychom mohli nazvat „krutost pohlavního výběru“. Důležité je motto, které inteligentní autorka vybrala: je jím pasáž z románu Michela Houellebecqa Podvolení. Jde o popis stárnoucího ženského těla, které „už nemůže být a už se nikdy nestane předmětem touhy“.

Zpět na hlavní stranu