Umění a kritika

Temný dinosaurus

Jednoho podzimního večera roku 1959 se odehrál důležitý okamžik moderního umění. Mark Rothko, tehdy už slavný tvůrce abstraktních obrazů, šel se svou ženou Mell na večeři do nově otevřené luxusní restaurace Four Seasons na Manhattanu. Rothko často restaurace nenavštěvoval a drahé už vůbec ne, i když by na to už měl. Jeho životopisci píší o celoživotně špatné životosprávě, kromě toho že hodně pil a kouřil, stravoval se prý nejčastěji v laciných bufetech. Tady však nešlo jen o večeři: Rothko se šel do restaurace podívat na své obrazy.

Subjektivně nejlepší

Vydání ročenky české architektury patří v našem architektonickém prostředí každoročně k velmi očekávaným událostem. Publikace si totiž za bezmála dvě desetiletí existence vybudovala mezi architekty silnou reputaci, a to především díky tomu, že ji každý rok sestavuje jiná respektovaná osobnost tuzemské architektury, která do ní vybere jen malý zlomek posuzovaných projektů.

Hanke, Kábul a Letts

Jiří Hanke se věnuje dlouhodobým, sociálně zaměřeným projektům. K jeho pětasedmdesátinám připravil Josef Moucha (autor monografie o JH) retrospektivní výstavu, která je průřezem rozsáhlou umělcovou tvorbou. K vidění je tak např. cyklus Lidé z Podprůhonu, inspirovaný kladenskou dělnickou kolonií.

S Čedokem do Alp v roce 1944. A kam ještě?

V roce 1996 mi cestovatel Miroslav Zikmund, dnes stoletý, tehdy stále ještě v mužném věku, vypravoval o svém mládí: „V roce 1944 jsem se nešťastně zamiloval, ta děvčica se chtěla vdávat, já jsem se ženit nechtěl, protože jsem měl plnou hlavu plánů na cestování. A jak to tak bývá, její matinka by ráda měla dcerunku hezky pod čepcem, a já se k tomu neměl. Tak se vdala, byl jsem z toho nešťastný. A abych si zahojil raněné srdéčko, vyrazil jsem si do Alp a věřil jsem, že v těch horách jaksi pozapomenu. A přesně tak to bylo...“

Bobeš, co chceš?

S Dylanovými koncerty to bylo vždycky komplikované. Kdysi dávno jimi, náhle plně elektrizován, roztrpčoval folkumilovné publikum. Později zas leckomu vadilo, že mohl celý večer identifikovat jednotlivé písně pouze podle textu, protože autor s nimi po hudební stránce nakládal velmi volně, nejspíš aby se po x-tém opakování nenudil. Výsledek ale zněl jako zpupná svévole nebo ještě zpupnější naschvál.

Odvážně s pokorou

Praha dlouhodobě trpí vážným nedostatkem kvalitní současné architektury, která by obohatila její historické centrum. Bez nových projektů se přitom naše hlavní město nedokáže zařadit mezi moderní evropské metropole s pulzujícím kulturním životem. Problém spočívá v naprosté absenci projektů společenských a kulturních staveb z veřejných peněz. Co nezainvestuje soukromý hráč, to v současné Praze nevznikne. Příležitostí pro výstavbu nových veřejných projektů je přitom dlouhá řada.

Jak si Hitler dal k večeři Rakousko

Göring v březnu 1938, když wehrmacht obsazoval Rakousko, ještě netušil, že ho v říjnu 1946 v Norimberku pověsí. A určitě ani Hitler netušil, co ho čeká, měl jiné starosti. Tak třeba při jednání s rakouským kancléřem Schuschniggem se jeho „tělo zmítalo vášní“, bylo „napjaté jako struna a jedovaté jako plivance“. A pak je to ještě rozvedeno „Hitlerovo tělo muselo proniknout do snů a vědomí, máme pocit, že se s ním setkáváme ve stinných zákoutích času, na vězeňských zdech, plazí se po kavalci, kde si lidé vyryli siluety, které je straší“.

Bob Dylan: umělec, který slouží

A zpíval skvěle – zpíval víc než trochou hlasů. Byl to archetyp. Všechno, co jsem nebyl a čím jsem být chtěl. Viděl jsem ho jenom jednou, bylo to pár dní předtím, než odešel. Ujel jsem stovky mil, abych ho viděl hrát, a nebyl jsem zklamaný. Byl mocný, elektrizující, působil impozantně. Byl jsem od něj jenom šest stop. Byl okouzlující. Pozoroval jsem jeho tvář, jeho ruce, způsob, jímž poklepával nohou, jeho velké černé brýle, oči za těmi brýlemi, způsob, jak držel kytaru, jak stál, jeho elegantní oblek.

Henryk Ibsen, Zdeněk Burian a Kája Saudek

Norský dramatik Henrik Ibsen napsal Přízraky roku 1881 během svého pobytu v Římě. Skandinávská divadla hru odmítla, a tak se poprvé hrála v Chicagu, zároveň šlo o první uvedení Ibsena na americkém kontinentu. Dejvické divadlo ji představí v překladu Františka Fröhlicha a režii Jiřího Pokorného.

Mezi brakovou historkou a řeckou tragédií

Od filmařů se čeká, že budou myslet na diváka, a drtivá většina z nich to také dělá. Nejenom v tom nejprimitivnějším komerčním smyslu, ale i na dalších úrovních. Při výrobě umělecky ambicióznějších snímků se často berou v potaz preference a očekávání festivalového publika. Čím dál silněji kinematografii ovlivňují ohledy na sklon internetových publicistů a „influencerů“ hledat v uměleckých dílech důvod k pohoršení a pak na něj frontálně zaútočit kvůli reálnému či domnělému porušení momentálně platících konvencí korektního zobrazování, které se navíc dost rychle mění.

Prověřený experiment

Jak důležitou roli hraje fyzická podoba prostoru při rozvoji a výuce dětí? Jaké jsou vaše vzpomínky na školku? A potřebuje školka vůbec nějakou specificky řešenou budovu, anebo její potřeby dostatečně zajistí leckterý starší dům či utilitární novostavba?

Radost z pohybu, Škvorecký a Fitzgeraldová

Autorská inscenace o nezdolné touze hýbat se. Malá holčička Jazmína nejraději ze všeho skáče a tančí, jednoho dne se ale cosi přihodí a ona tančit nemůže. Začne si všímat všeho, co se hýbe kolem ní. Dobrodružství, ve kterém se prolíná fantazie s realitou, může začít.

Vojcek apokalyptik v HaDivadle

V rozhovoru, který tu nedávno vyšel (viz Týdeník Echo č. 6/2019), mluví režisér Miroslav Bambušek o připravované inscenaci „geniálního Büchnerova fragmentu Vojcek“; mezitím se v brněnském HaDivadle konala premiéra. „Je to výzva,“ řekl Bambušek, „protože pro mě je to politická hra. Já si myslím, že živé umění má sloužit jako obrana svobody a demokracie.“

Nekřičet

V samém historickém jádru Mikulova, jen pár metrů pod dominantním barokním zámkem, navrhli architekti z ateliéru Mimosa jeden pozoruhodný rodinný dům, který ovšem snadno přehlédnete. A to i v případě, že půjdete přímo Zámeckou ulicí, kde stojí. Naplno se totiž přizpůsobil okolní zástavbě a jen několik detailů vám prozradí dobu jeho vzniku. Jde o záměr autorů. Chtěli, aby dům působil současně, ale nekřičel.

Filmové přicházení a odcházení

V českých kinech se potkaly snímky hvězd přicházející i odcházející generace amerických filmařů – Jordan Peele s filmem My a Clint Eastwood a jeho Pašerák. Jsou to díla rozdílná, jak to jenom jde, jedno až přehnaně ambiciózní, autor druhého jako kdyby už žádné ambice neměl, možná si myslí, že v určité fázi života už nejsou potřeba. A možná má pravdu.

Eva Jiřičná, Dumbo a sklo

Architektka Eva Jiřičná oslavila začátkem března 80. narozeniny. U příležitosti tohoto životního jubilea probíhá v DOXu retrospektivní výstava, která představí její tvorbu od profesních začátků až po současnost. Vystaveny jsou architektonické modely, projektová dokumentace významných realizací i ukázky interiérového designu.

Blízká a vzdálená válka

O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo.

Proč zešílela tetička

Slovenskému prozaiku Pavolu Rankovovi (1964) vyšly v českém překladu dva romány (Stalo se prvního září a Matky), jež byly vlídně přijaty kritikou, která na nich ocenila solidní a bytelné realistické řemeslo a řekněme společenský rozměr. Rankov je tradicionalista, píše spořádaně a přehledně, pro některé čtenáře to může být suchopárné a přízemní, jiní právě tohle od četby žádají.

Fotografie, Marokánka a Manželské etudy

Kurátor Josef Moucha připravil výstavu sedmi fotografů ze spolku 400 ASA (Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner). Každý autor bude představen monotematicky, zhruba dvanácti až patnácti fotografiemi.

Magický Ital v odepřeném městě

Možná nejslavnější knížka o Praze, která byla kdy napsaná, román-esej Magická Praha (Praga magica), vrcholí velkolepou bolestnou tirádou svého autora, Angela Maria Ripellina: „Už se tam nevrátím,“ opakuje se v několika variacích. „Už se tam nevrátím,“ zní jako refrén, do toho milovaného města, kde nechal svůj život. „Už se tam nevrátím, když tam teď znovu vládne doktrinářská arogance, policejní zvůle a tautologická nuda.“

Nejvyšší pocta

Když mu bylo čtrnáct let, atomové bomby zasáhly Hirošimu a Nagasaki. Jeho rodné město Óita, vzdálené pár set kilometrů od nich, během druhé světové války lehlo popelem. Nezbylo nic – jen ruiny a nesmazatelné vzpomínky na děsivé zážitky.

Slovník komunistů

Příručka nazvaná Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) přináší profily komunistických pohlavárů. Dvoudílná kolektivní práce, dílo 48 autorů (dva z nich, Petr Anev a Matěj Bílý, jsou editory) a 24 recenzentů.

Umění pro děti, Anna Karenina a Maribou State

Lekce současného umění pro děti nabízí pražská Galerie Rudolfinum. Děti se dozvědí, zda současní umělci vůbec umějí malovat, proč dnes vypadá umění jinak než před sto lety nebo jestli může být záchod umění. Na vlastní kůži lze zkusit různé techniky, materiály, přístupy.

Střízlivost místo okázalosti

Pokud se zeptáte (kvalitních) současných architektů, na základě čeho navrhují své budovy, nejčastěji uslyšíte slovo kontext – kontext ve smyslu prostředí, pro které je projekt určen. Oceňovaná současná architektura totiž už rezignovala na dogmatické vyznávání stylů a jimi předepsané tvary. Jak ale přistoupit k návrhu, když smysluplný kontext chybí?

Desky pro počínající jaro

Po sváteční pauze se zvolna roztočila i „kola pop music“ (ehm). I v produkci počátku roku 2019 najde citlivější posluchač, řekněme, středního věku pár alb uzpůsobených svému vnímání, která je možné si pustit i nepřipadat si přitom beznadějně včerejší. Nic proti nostalgii, ale jenom z ní člověk nevyžije.

Cesta sakramentská, hovadská

Z iluzí o velké slovanské říši na východě byl Karel Havlíček Borovský po roce stráveném v Rusku vyléčen: „… když si vzpomenu, s jakou horlivostí, s jakou láskou ke všemu ruskému jsem překročil hranici v Radziwiłłově, musím se věru zasmát,“ svěřil se v lednu 1844 v dopise publicistovi Karlu Vladislavu Zapovi a dodal ironicky: „Bůhví je-li to ve vodě, nebo v povětří, nebo v čem jiném, že člověk tak promění smejšlení své! Co míníte? Já to připisuji kvasu a svatému M. (co naděluje dětem do punčoch).“

Horkýže, tarot a Zelená kniha

Rockovou kapelu Horkýže Slíže založili roku 1992 v Nitře Peter Hrivňák a Mário Sabo. Začali v malé zkušebně na nitranském koupališti a scházejí se tam doteď. Fandové jejich hudby se v březnu dočkají koncertů např. v Praze, Brně, Pardubicích i v avizovaném Liberci.

Vystačit si se skromností

Přestože Češi patří k největším ateistům v Evropě, mají k božím mukám a kaplím roztroušeným prakticky všude po české krajině silný vztah. Od revoluce proto u nás došlo kromě nespočtu rekonstrukcí také k výstavbě několika výjimečných kaplí od výborných architektů. Příkladem může být malá soukromá kaple u Sedlčan, kterou minulý rok v září vysvětil osobně kardinál Dominik Duka.