Umění a kritika

Napínavý román katolický

Knižní rozhovor s katolickým knězem má své náležitosti, které přitáhnou, či naopak odradí čtenáře dle jeho vztahu k církvi, náboženství, spiritualitě a podobným věcem. Knižní rozhovor salesiánského literáta Zdeňka Jančaříka s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky je mimořádný tím, že je to rozhovor s katolickou kněžkou, tedy s někým, kdo by regulérně, dle kanonického práva, neměl vůbec existovat.

Hlavopedie, Svět pod hlavou na Netflixu, v koncentráku o naději, zoufalství a lásce

Hlava v hlavě je nevšední a originální publikace, první česká „hlavopedie“, určená především pro dětského čtenáře, jemuž má nápaditou a hravou vizuální formou pomoci pochopit základní skutečnosti týkající se hlavy, mozku a jeho fungování. Kniha získala několik ocenění (např. Magnesii Literu) a vychází v rozšířeném vydání.

Nekropole pánů z Kulatého dvora

Kdysi, asi před dvaceti lety, napsala krásná Lucie Tvarůžková do časopisu Týden, kde jsem tehdy pracoval, článek o tom, jak kdesi v lesích za Prahou chátrá socha ukřižovaného Ježíše Krista od Josefa Václava Myslbeka. A ten její popis těla na kříži, pro jehož model si prý sochař obstaral skutečného nebožtíka, kterého zavěsil v ateliéru na kříž, byl tak sugestivní, že jsem se tam jel hned podívat. Mezi námi, bylo to i proto, abych se pak o tom mohl s redakční kolegyní odborně pobavit.

Ad fontes

Nebyl to odchod ze světa, který by odpovídal jeho renomé a postavení. V něčem se ale shodoval s jeho nekonvenčním životním stylem. Židovský emigrant z carského Ruska Louis Isadore Kahn zemřel na infarkt na toaletách newyorské železniční stanice, když se vracel z Indie, kde zrovna dokončoval jeden ze svých zásadních projektů. V pase měl (bůhvíproč) vymazanou adresu trvalého bydliště, a trvalo tak celé čtyři dny, než se zjistilo, o koho jde.

Špatní umělci a jejich hrozní kritici

Může za to recenzentka Los Angeles Times Katie Walshová. Kdyby nepublikovala ostře odmítavou (především z ideologických důvodů) recenzi filmu Sama Levinsona Assassination Nation, nevznikl by film téhož režiséra Malcolm a Marie vůbec, nebo by byl výrazně jiný. Jedním z nejvýraznějších témat nového filmu ceněného (či spíš přeceňovaného, snad až protežovaného) režiséra je totiž vztah umělce a kritika, to nejhorší z recenzentské obce pak ve snímku reprezentuje „ta bílá ženská z Los Angeles Times“.

Sokolov volá

Kniha „slamera, básníka, moderátora, hudebníka a pedagoga“ Filipa Koryty Falknov Calling je nakladatelem představena jako „prozaická prvotina“. Autor ale není začátečník, v oboru české slam poetry je v jistém smyslu pojmem: vystupuje jako Dr. Filipitch a vyhrál několik mistrovství. Slam je veřejná recitace vlastních textů za účelem rozhicování spřízněného publika: ocitne-li se tam někdo nenaladěný, většinou tomu moc nerozumí a moc se nebaví, přestože ostatní se kácejí smíchy.

Za hranicí „normálního“ světa, Zapomenuté osudy žen vědy, O hledání smyslu života

Autorka strávila pět měsíců v léčebně v Bohnicích, kde si prošla elektrošokovou terapií, spolykala tunu léčiv a zažila nekonečno hodin psychosezení. Kniha těží z této tristní zkušenosti a líčí příběhy dvanácti žen, jež se také octly za hranicí „normálního“ světa. Nebere si servítky a ukazuje lehkost i tíži reality za mřížemi nemocnice.

Zlaté opojení v Jílovém

Okolí Jílového především směrem na jih k blízké Sázavě patří asi k nejmalebnějším okrskům pražského prstence. Je to pitoreskně se vlnící krajinomalba s mnoha záhyby a fasetami, s roklemi a kaňony, jimiž stékají kaskádovité potoky a vystupují čelisti skal a skaliček, které tam obrousily věky. Je to kout ozdobený železniční mašlí, asi nejoblíbenější tratí českého skautského etnika, jež se sem po generace nechalo vlakem vozit do vnitřního westernového exilu.

Sejdeme se ve vodě

Zahlédnout aspoň jednu velrybu, nevyrušit papuchalky, stihnout polární záři, vykoupat se v horkém prameni. Seznam úkolů při cestě do země ohně a ledu je jasný. Místní nevyzpytatelné klima dokáže překazit všechny tyto zážitky. Až na jeden. Odvěká národní kultura geotermálních koupelí má kromě důležitého postavení v životě Islanďanů také jeden nečekaný aspekt týkající se podoby zdejších měst.

Svaté monstrum Edáček

V souvislosti se zatčením a uvězněním ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného stojí za to připomenout jiného ruského opozičníka a Putinova politického vězně, muže, který zosobňoval asi nejlépe to, co je na Rusku a na Rusech tak šílené a zároveň fascinující, tak výstřední a destruktivní, přitom jaksi zábavné a přitažlivé. Řeč bude o spisovateli Eduardu Limonovovi, ruském supermanovi a nadčlověkovi, postavě velkolepé a zároveň tragické, která celý život balancovala na hraně heroismu a směšnosti a které vždy šlo o to, aby co nejvíc vynikla a odlišila se od sériového průměru.

Humorně o starých Řecích, s Orwelem o době postfaktické a příběhy z navždy ztracené Šumavy

Po úspěchu osmidílného seriálu Cizinec, který vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy Harlana Cobena z roku 2015 loni na Netflixu, vychází nyní tento úspěšný thriller v novém vydání s filmovou obálkou. Příběh odehrávající se na pozadí každodenních rodinných vztahů ukazuje, jak se mohou dobře míněné lži v cizích rukou změnit ve smrtící pasti.

V zahradách Lva z Lechistánu

V jedné povídce mého oblíbeného a nedoceněného Jana Křesadla se jáchymovský vězeň padesátých let vždy při cestě na směnu na hodinu v duchu přenese na místo, které si kdysi zamiloval. On si vybral kostelík na anglickém venkově, kam se před válkou dostal jako student. Ta meditace ho tak posiluje, že se mu pak daří lépe zvládat útrapy nelidského vězení. Pointa je, že v té době, vždy mezi pátou a šestou ranní, se v kostelíku zjevuje u oltáře průsvitný duch oblečený v nějakých podivných montérkách, což místní pastor odhadne v anglické tradici jako strašidlo, čemuž se ani nediví a nechá ducha na pokoji. Po několika letech se duch zjevovat přestane.

Vlevo dole. Zeman mohl vidět „vzorovou Přítomnost“ připravenou nacisty

Sotva vyšel třetí svazek memoárů Karla Löbla, vysokého funkcionáře Československé strany socialistické v letech sovětské okupace (a po celou tu dobu též poslance Federálního shromáždění, ministra atd.), jejich autor 17. ledna 2021 zemřel. Bylo mu 95 let. Už se ho tedy nemůžeme zeptat na to, co ve svých vzpomínkách nedořekl, naznačil, vynechal. Byly by to ovšem, nutno říci, hlavně otázky speciální, zajímavé leda pro toho, kdo by chtěl o poslanecké práci „bratra Löbla“ za Aloise Indry a ministrování za Stanislava Rázla, Josefa Korčáka (a jak se všichni jmenovali) vědět ještě víc, než na sebe pamětník prozradil.

Přehlížená obyčejnost

To, co tu na ně čekalo, by mnozí nebrali ani zadarmo. Malý a stísněný dvorek obklopený hladovými zdmi, ruina velké budovy, desítky tun suti a mezi tím polorozpadlý domek sloužící jako sklad. Nový majitel pozemku ale spolu se svým kamarádem architektem viděli v zapomenutém koutu východočeského maloměsta potenciál, který dokázali využít s úctyhodnou bravurou. Vůbec to ale nebylo zadarmo.

Užít si New York s jízlivou průvodkyní

Několik měsíců života v izolaci má pro společnost i jednotlivce spoustu různě závažných následků, k těm méně toxickým patří i rozšíření jakési koronavirové nostalgie. Projevují ji lidé různých věkových skupin, ras i pohlaví, častěji ti, kdo žijí ve městech, zvlášť těch větších. Patří k ní stýskání si po dnech a večerech strávených na místech, kde se sešlo hodně lidí – v hospodách, na koncertech, v divadlech atd.

Byl jednou jeden sloup

Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.

Nový případ pro Poirota, Zasuté fotografie Jindřicha Štreita, Výbor z textů Michela Houellebecqa

Svérázný francouzský spisovatel si i žánr eseje vykládá po svém, jak je vidět ve výboru reprezentujícím autorovu tvorbu napříč lety. V těchto krátkých vypointovaných textech čtenáře zavede na plátna němého filmu i před průčelí současné architektury, konzervativně okomentuje průběh globalizace i liberalismus a osvětlí, proč mířit k pravdě.

Sladký život na Zelném trhu

Spisovatel Jiří Kratochvil, který by tenhle článek neměl číst, jednou napsal, že kašna Parnas na Zelném náměstí je brněnská fontána di Trevi, ale ještě dřív, než do té římské vlezl Marcello za Anitou Ekbergovou, tak tady se do ní skákalo cestou ze studentských flámů, a to i v hojném počtu. Předpokládám, že se to děje občas ještě i teď, tedy ne teď, ale když jsou zrovna normální časy, teplo a kašna je napuštěná, protože na takové výtržnosti jsou takové kašny stavěné a vždycky byly, to se nedá nic dělat.

Bez ignorance, bez sentimentu

Pokusy zařadit její tvorbu do jasně vymezených škatulek jsou předem prohraný boj. Originalitou svého přístupu a kvalitou děl vyčnívala nad ostatní, ještě nedávno přitom o italsko-brazilské architektce a designérce prakticky nikdo nevěděl. Mohl by to být úspěšný námět na celovečerní drama. Absolventka architektury opouští rodný Řím, aby se vydala rozjet svoji kariéru do mnohem svobodomyslnějšího a modernějšího Milána.

Ze života osamělých mstitelek

Svět hraného filmu a televize má oproti skutečným událostem fázové zpoždění, nějakou dobu trvá, než proměněnou realitu zpracuje. Platí to i pro současné aktivistické vzepětí v západním světě, k němuž se většina Hollywoodu a většina jeho institucí hlásí. Na plátnech (jsou-li kde otevřená nějaká kina) se naplno rozjela kampaň MeToo, zatímco v ulicích a pokrokových médiích už v nějaké míře vyklidila pole prosazování soudobého pojetí antirasismu. K tomu „revolučnímu kvasu“ patří nejenom nová témata, ale i deklarovaná vůle po institucionální změně – novým normám chování, novému personálnímu složení institucí, firem a taky štábů.

Rusko šinoucí se k nástupu zločinců

Čas vhodný k tomu, aby se u nás historie předrevolučního Ruska dostala do učebnic dějepisu, nastal teoreticky už někdy v polovině 20. století, ve skutečnosti až do konce komunistického panství nebylo pomyšlení na jiný oficiální výklad než tendenční, zkreslený, bohorovně zamlčující lidi i události. Marxisté měli jasno: carské Rusko bylo prohnilé, „zákonitě“ odsouzené k zániku. Školní výklady se jím nezdržovaly, zato Velkou říjnovou socialistickou revoluci, jak se bolševickému převratu říkalo v SSSR, líčily sice také tendenčně (například s Trockým buď vynechaným, nebo „zmenšeným“), současně však s bizarními podrobnostmi.

Ztráta panenství v Blansku

Z Bílovic nad Svitavou, kde jsem hledal lišku Bystroušku, je to do Blanska asi čtvrt hodiny vlakem, přičemž zastávky jsou v Blansku dvě, takže když se mě v Bílovicích v pokladně zeptali, zda to chci do Blanska, nebo do Blanska-města, udiveně jsem se zeptal, zdalipak to první není město, načež paní řekla, že to je taky město, čímž se problém nepohnul o moc dál. Řekl jsem tedy, že jedu do hotelu Macocha, kde jsem měl objednaný nocleh – to v ty dny ještě šlo. Paní řekla, že neví, kde je, ale dá mi prostě lístek do Blanska, a bylo to.

Tak jako nikdo

Největší technologická společnost světa spojila síly s jednou z nejslavnějších architektonických kanceláří a několik let společně posouvají hranice kancelářských i retailových prostorů. Nezáleží na tom, patříte-li mezi fanoušky značky s nakousnutým jablkem v logu, jejich vlajkové prodejny nabízejí architektonickou úroveň, které se v současnosti nic nevyrovná.

Sto let od zrození Kida

Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud.

S kokainem si nezačínat

Existuje vrstva diváků, kteří si rádi zarelaxují při sledování seriálu, který s pozvolnou důkladností ukazuje zbytečnost a marnost lidského pinožení v džungli života, kde nakonec je každý sežrán, ti úspěšnější mají předtím příležitost sežrat někoho jiného. Právě takoví by mohli ocenit mezinárodní (většinově italský) seriál Nula nula nula. Osud jeho postav je neodvratný a uniformní – čeká je smrt.

Digitální jeviště, Sametová revoluce v obrazech, Nekorektní politická satira

Ostravské Divadlo Mír (Křišťálová lupa v kategorii Online video), známé i díky show Tři Tygři, spustilo ke konci loňského roku vlastní videoplatformu MirPlay.cz, která divákům za měsíční poplatek 90 Kč nabízí exkluzivní obsah v podobě filmových inscenací, skečů Tří Tygrů, záznamů divadelních představení, ale i nových filmů či seriálů.

Moderní zbožnost v Roudnici

Moje katolická mise v podřipském vikariátu vrcholila. Bylo půl sedmé ráno, úplná tma, vstal jsem z asketického lože, opláchl se ve farním lavoru s kousky ledu, oblékl se a pak sestoupil prastarým vrzavým schodištěm do setmělého chrámu, kde blikotalo u jednoho postranního oltáře několik svící. V rozestupech tam už stálo několik osob, jedna z nich mi nabídla rozžatý kalíšek, který jsem pak zimomřivě svíral do konce bohoslužby, v níž zbožné hlasy prosily nebesa o seslání rosy.

Závan neonového města

Proces to byl komplikovaný a náročné požadavky prvorepublikového obchodníka s textilem celou věc rozhodně neulehčovaly. Po dlouhé řadě peripetií se ale během krátké doby zkraje třicátých podařilo na samotné hranici Starého Města pražského dokončit odvážný funkcionalistický palác, který své exponované okolí neovládal pouze přes den, ale i po setmění, kdy jeho dominantnost ještě zdůrazňovaly desítky metrů zářících neonových trubic – ty z něj ovšem zmizely ještě za socialismu a vrátily se až nyní po dlouhých třiceti letech.

U svaté rodiny Welsů na Letné

Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.