Umění a kritika

Vražda mezi „skutečnými“ lidmi

Je docela osvěžující setkat se s dílem, jehož autoři možná neměli ambice úplně největší, rozhodně se nesnažili „přepsat historii“, avšak ty záměry, jež měli, se jim povedlo naplnit prakticky dokonale. Člověku se někdy zdá, že takových je čím dál méně, daleko častěji narazí na velice chabé práce, jež svou existenci ospravedlňují pomocí různých křečovitých „vysvětlivek“. S radostí proto oznamuji, že sedmidílná minisérie Mare z Easttownu z produkce HBO mezi příklady takové neokázalé perfekce patří.

Překvapený jelen na kraji Hlavence

Když jedete vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, tak chvíli za Čelákovicemi na levé straně se za oknem mihne podivná věc, takový přízrak, vlastně dva přízraky, jako když vystoupí z lesa dvě kamenná rozevlátá monstra. Jsou to dva barokní andělé, ne však nějací dobráčtí amoři, ale andělé smrti. Jeden je anděl blažené smrti, druhý anděl žalostné smrti: to se pozná při bližším ohledání, když k nim dojdete: z vlaku se tam vystoupit nedá, autem naštěstí ne dojet, aspoň myslím.

Futuristický svědek doby

Očekávání bohatého a vlivného investora byla stejně veliká jako tvůrčí ambice jednoho z nejvýznamnějších amerických architektů dvacátého století. Už první pohled dokazuje, že nejde o obyčejný letištní terminál, ale o pravou katedrálu komerčního létání s nesmazatelnou futuristickou atmosférou.

Nudíte se? Pořiďte si chobotnici

Kritik by měl být věrný svému zážitku, řekl kdysi Jiří Cieslar, významný český filmový publicista a vysokoškolský učitel. V praxi to tak ale často nebývá. Nemálo z ambiciózních textů (nejen) o filmu zážitek svých autorů v konfrontaci s kritizovaným dílem ignoruje a někdy třeba i popírá, konstatuje třeba netušené hlubiny díla, jež ve skutečnosti kritika strašlivě nudilo.

Po stopách otců

Minulý týden vysílala Česká televize dokument Zemřel vestoje aneb Partyzáni bez legend. Nebudu předstírat, že se neznám osobně s režisérem filmu Břetislavem Rychlíkem, stejně jako s protagonisty, Petrem Placákem a jeho fámulem, spisovatelem Jáchymem Topolem, kteří jsou ve filmu jakýmisi průvodci po historii, jíž jsou oni už vlastně také nějak součástí. Tato známost snad úplně nezabraňuje ocenit „objektivně“ film jako cenný příspěvek k něčemu, co je cenné samo o sobě, jen je to třeba čas od času připomenout.

Mistři na radnici rokycanské

Hned jak se vyjde z rokycanského nádraží, zbystří milovník antiky pozornost, neboť první, co uvidí, je vysoký pylon s postavou nahého bojovníka, jenž klesá v heroické póze skolen, avšak krátký meč a štít stále pevně svírá. Někdo by si také mohl myslet, že zde na sloup umístili indiána z kmene Irokézů, neboť jeho hlavu zdobí podélný chochol, který pak zpopularizovala známá subkultura. Ale to je řecká přilbice a on je bojovník od Thermopyl, k němuž se Rokycanští přihlásili nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pylon byl vztyčen roku 1922 z podnětu lékárníka Chrže, jenž přišel v nedávné válce o syna.

Na stopě pozitivní deviace

Začalo to zvoničkou, zhmotněným poetickým protestem obyvatel proti obnově černouhelných dolů v srdci moravskoslezských Beskyd. Jak se ale později ukázalo, malá dřevěná stavba měla ještě jeden důležitý dopad – dala dohromady místního starostu Jiřího Novotného s regionálním patriotem a známým architektem Kamilem Mrvou, čímž odstartovala novou kapitolu malé moravskoslezské obce Trojanovice.

Oscaři hledají identitu a ztrácejí relevanci

Letošní vyhlašování ocenění Americké filmové akademie bylo vlastně adekvátním ohlédnutím za divným rokem 2020. Divným nejenom kvůli pandemii, která drasticky omezila uvádění filmů v kinech a taky zkomplikovala vznik snímků nových, ale i kvůli společenským pohybům na současném Západě a především v USA, nástupu politiky identit. Paradoxním důsledkem rozmachu „identitářství“ je, že z Oscarů se stal ceremoniál jaksi bez identity, v němž kategorie a vůbec smysl toho všeho jsou definované čím dál vágněji.

Talent, dřina a štěstí

Když se novinářka Gillian Oliverová „přestěhovala do městečka na severozápadním pobřeží Anglie“, zjistila, že ve vedlejším domě žije Eva Graham Romanová, polovina věhlasného sourozeneckého páru, který v letech 1962–1965 získal čtyřikrát za sebou (čeští sportovní žurnalisté by dnes napsali „v řadě“) titul mistrů světa v tancích na ledě. Zrodil se „nápad na knihu“, společným úsilím vznikl anglický text The Memoir of Eva Roman a poté jeho česká podoba.

Kancelářská tragikomedie, Velká iluze míru, Roky prvně česky

Klíč, novela velikána irskojazyčné literatury Máirtína Ó Cadhaina, pojednává o malém dublinském úředníčkovi, jehož život je naplněn přesouváním šanonů, lepením štítků a vyplňováním formulářů. Když však jednoho dne odjede jeho nadřízený na dovolenou a zamkne jej v kanceláři, dojde k existenciálnímu zápasu. Vyvázne hrdina živ?

Ponory a výnory ve Všenorech

Loni v září jsem bloumal Kaprovkou, tou školní ulicí, která vede od filozofické fakulty na Staromák, a tu mi před domem č. 10 padla do oka (naštěstí ne doslova) cedulka s nápisem Památník Jaroslava Ježka. No samozřejmě: tady je ten slavný modrý pokoj, léta jsem kolem chodil na přednášky (a do slavné hospody U Sviní a knihkupectví Fišer – obojí už není), a nikdy jsem tam nebyl, trochu ostuda, a vidím, že tam zrovna mají otvírací hodiny, mám chvíli čas, tak tam zazvoním.

Náprava chybných rozhodnutí

V centru Madridu se před několika lety odehrála jedna z největších akcí svého druhu v Evropě. Část své nejrušnější městské dálnice Španělé zakopali do podzemních tunelů, aby se zbavili dlouhotrvajících problémů. Tím se otevřel prostor pro velkolepou soustavu parků, náměstí a sportovišť o ploše dvou set fotbalových hřišť.

Toulání je moje vysněná cesta

V roce 1988 stvořil v povídkovém filmu Pražská 5 ikonického trampa. Zatímco svazáci v modrých košilích jeli autobusem na brigádu, on v dlouhém khaki kabátu stopoval u silnice. Srdce plné žalu ho táhlo kamsi do lesů. Hodně toho tehdy Tomáš Hanák hrál, ale něco ne. Touhu vydávat se na cesty má v sobě. Nic na tom nezměnila ani jeho tehdejší filmová a na nějaký čas i skutečná partnerka, která mu jako svazačka a učitelka vyčítavě řekla: „Touláním nový svět nevybudujeme!“

Nahrávky pro časy pozdního lockdownu

Život v izolaci je možné optimisticky vnímat jako pobídku ke kultivování ducha (vím sice, jak to aspoň v mém případě většinou dopadá, ale nesmí se ztrácet naděje), například poslechem hudby. Koncerty se sice už měsíce nekonají a kapely mohou mít problém už jen s tím, aby se během lockdownu sešly na zkoušku. Desky ale vycházejí pořád – aspoň nějaké. Následuje výběr několika nahrávek z posledních týdnů a měsíců, které by snad mohly čtenáře osvěžit na duši, samozřejmě je to výběr ryze subjektivní

Mladí rapeři to nemají lehké

Člověk netknutý subkulturami posledních let bere do ruky „thriller o českým hip hopu“ Malej NY Přemysla Krejčíka (1991) proto, aby nahlédl do toho tajuplného světa mimo jeho obzor. Autor evidentně s takovými čtenáři počítá, takže jeho text nepostrádá edukativní rozměr a tam, kde je třeba, což je každou chvíli, zasvěceně nezasvěcené zasvětí. Třeba hned na obálce vidíme kšiltovku, které se v knize říká bejska a je to docela důležitý identifikační znak oné subkultury, celé založené na symbolice.

Nahlodané dějiny na Podlipansku

„Co marně hlodalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal.“ Četl jsem nápis na cedulce, kterou na lipanský památník umístila v roce 1919 za „vítěznou demokracii sokolskou“ Česká obec sokolská. Písmo bylo ještě pěkně secesně zdobné. Hlodalo? podivil jsem se. Ale lidé se dřív vyjadřovali zajímavěji, tak proč ne hlodalo? Pak jsem si sundal zamlžené brýle a zaostřil ještě jednou: bylo tam obyčejné „hodlalo“.

(Ne)právem nenáviděný

Před čtyřiceti lety přestřihl Gustáv Husák pásku nového kulturního a společenského komplexu, který nikdy neměl v očích veřejnosti (a vlastně ani odborníků) zrovna dvakrát pozitivní obraz – také proto se v minulosti vedly diskuse, zda budovu na prominentním místě hlavního města nesrovnat se zemí. Když ale odhlédneme od poněkud neforemného zevnějšku, díky kterému stavba získala výmluvnou přezdívku Moby-Dick, a vstoupíme dovnitř, objevíme ve spletitých útrobách úchvatné interiéry v nevídaně zachovalém stavu.

Ljuda běží o život

O kinematografii i literatuře postkomunistických zemí se někdy píše jako o přesycených historií, kritici údajné zahleděnosti do dějin ji popisují jako bezpečnou volbu. A taky vycházení vstříc publiku, které má vstřícně podaná vyprávění o dějinách rádo, dokládá to třeba komerční úspěch próz Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, filmů Krajina ve stínu a Šarlatán, jež si letos rozdělily České lvy, Nabarveného ptáčete, které posbíralo nejvíc těch cen loni.

Tíha pádu ořechového listu

Matěj Hořava (nar. 1980) vydal v roce 2015 prvotinu Pálenka / Prózy z Banátu, kterou když člověk četl, pomyslel si: ideální autor pro naši dobu a naše literární poroty. Útlá knížka dostala Literu za objev roku a další ceny. Vyhraněně umělecká próza psaná senzitivním a plachým světoběžníkem, jenž je poháněn neklidem z místa na místo, nemaje kde spočinout, nenacházeje k tomu ani důvod.

Jak jsem zrušil a pak zas obnovil Lipany

„Cos to, ty kluku nešťastná, vyvedl!? Vždyť ty jsi zrušil Lipany!“ S tímto zvoláním se někdy na sklonku roku 1990 objevil ve dveřích dávno již zaniklého Středočeského nakladatelství a knihkupectví, U Prašné brány 3, Praha 1, historik Zdeněk Jelínek, autor epochálního díla Kolínsko, které právě v onom nakladatelství vycházelo. Zoufalý výkřik byl věnován mladému redaktorovi, jenž do toho podniku nastoupil před půl rokem nevěda, kam se v tom bouřlivém čase vrtnout.

O mé oběti nepíši, jest samozřejmá

V pamětech Křik Koruny české připomíná Václav Černý, že represivní akce zavedli nacisté sice proti celému našemu národu, vyhlazovací akce však jen proti dvěma jeho složkám – proti inteligenci a proti bývalému důstojnickému sboru: hodlali zlomit národní páteř mravní a národní páteř brannou. A tento fakt se nějak cestou ztratil. Aniž si jej národ uvědomil. Ze slov profesora Černého promlouvá bolestný pocit nevděku a nedocenění jistěže vůči sobě, ale i vůči těm obětem, které šly na smrt kvůli věrnosti národu, republice a přísaze, kterou složily.

Adekvátně radikální

Jak se vypořádat s nutnými stavebními úpravami sto let starých domů, řeší v dnešní době řada lidí. Rekonstrukce, zateplení, celková přestavba, nebo nahrazení novostavbou. Univerzální recept neexistuje. Své o tom ví rodina z pražského Suchdola, pro kterou přední český architekt Jan Šépka navrhl odvážnou přestavbu založenou na mimořádně silném architektonickém konceptu s úzkým propojením estetické a technické stránky věci.

Masaryk podle Engliše

Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.

Obrazy ze starých časů zbraslavských

Když člověk v Praze neví kudy kam, může jet na Zbraslav. Vystoupí na náměstí z městského autobusu a už je vlastně na venkově, ale úředně ještě v Praze. Je to formálně Praha 5, ale s atmosférou samostatného maloměsta vhodného pro pomalejší druh žití. Okamžitě si všimnete, že tam lidé chodí rozvážněji, automobily jsou staršího druhu a v pár obchodech, nyní samozřejmě zavřených, vymetli mouchy z výkladů naposled před finanční krizí. V cukrárně v rohu náměstí mají kremrole a věnečky tak archaické, že z nich je cítit duch první republiky, takže hypotetický žlučníkový záchvat je tentýž, jaký by utrpěla třeba Adina Mandlová.

Balkon s vyhlídkou na konec světa

Začalo jaro a svět i díky tomu vypadá trochu líp, i rozčepýřený profesor Flegr předpovídá ústup viru, až rozkvetou pampelišky. Člověk si pomalu začíná připouštět možnost, že lockdown jednou skončí, představovat si, jaké dny asi nastanou, až se tak stane, a co si v nich počne on. Jestli bude celé noci trojčit v zařízeních zábavního charakteru a užívat si tam společnosti známých i neznámých, nebo se jen mátožně ploužit ulicemi jak popletený brouk a podvědomě očekávat další neohlášenou ránu.