Umění a kritika

Antiteze z písečné duny

Blåvand je malá odlehlá obec na západním pobřeží Dánska, kterou za druhé světové války procházel systém opevnění chránící nacistické Německo před nebezpečím invaze spojeneckých sil. Sílu Atlantického valu podporovaly především masivní betonové bunkry s dělostřeleckými hnízdy. Většinu z nich nechali Spojenci po válce odstřelit, některé ale zůstaly v pusté krajině dodnes a jeden z nich se nedávno stal dokonce součástí úctyhodného kulturního projektu.

Zmatek u pramenů

Dnes už v rozsáhlé a rozmanité řadě (sedmnáct vydaných titulů) knih Miloše Urbana tvoří hlavní linii ty, které bychom mohli pojmenovat jako „mysteriózní zabijáky“. Sériově a kreativně se v nich vraždí, přičemž důvody toho vraždění jsou složitě odkrývány v procesu poznávání, jímž prochází romanticky založený hlavní hrdina.

Bert Trautmann, John Zorn a Mark Twain

Dramatická životní cesta brankáře Manchesteru City Berta Trautmanna, který se narodil v Německu v roce 1923. Po vyhlášení války se jako výsadkář aktivně zapojil do bojů. Ke konci války byl zajat britskými vojáky, v táboře, kde byl držen, si všimli jeho talentu. Navzdory všem těžkostem chytal za Manchester až do roku 1964.

Vídeň na zlatém podnose

Jednou za čas, odhaduji to tak na deset let, vznikne v čísi, obvykle mezinárodní produkci umělecký dokument na téma Vídeň na přelomu 19. a 20. století. Má to svoji logiku, neboť jde o téma přitažlivé ve všech ohledech. Kdyby si tak mohl člověk vybrat, o čem natočit umělecko-historický dokument, a hezky si u toho užít příjemných věcí a moc se přitom nezapotit, byla by to možná Vídeň fin de siècle.

Vlastní cestou k vysněnému bydlení

Financování a realizace bydlení formou baugruppe slaví již několik let úspěchy především v sousedním Německu. U nás se o ní ale příliš neví, přestože nabízí rozumnou cestu pro všechny ty, kteří chtějí bydlet ve svém a podle vlastních přání. Její výhody demonstruje nedávno dokončená rekonstrukce městské vily v Praze, kterou pro tři rodiny navrhli architekti Jakub Filip Novák a Daniela Baráčková ze studia No Architects.

Nasládlé bolesti Pedra Almodóvara

Španělský režisér Pedro Almodóvar to má u publika, především toho jaksi vybíravějšího, dobré. Jeho filmy jsou úspěšné na mezinárodních přehlídkách, bývá jmenován mezi největšími evropskými tvůrci posledních dekád, zároveň si uchovávají dostatečnou vstřícnost vůči divákům, nijak ho nepřetěžují, často se pohybují na půdě nějakého žánru nebo si pohrávají s jeho pravidly.

Ticho na zemi, příroda ve fotografii a africká zima

Od konce dubna trvá jedinečná příležitost navštívit v Karolinu na Ovocném trhu v Praze výstavu těch nejlepších fotografií od českých a slovenských fotografů přírody. Kromě snímků české přírody opět zhlédnete i zvířata a krajinu exotických zemí. Všechny fotografie zachycují jedinečným stylem přírodu kolem nás. Otevřeno je každý den.

Karafiáty, růže a Renault 21

Někdo u toho přímo byl, pro jiné je to už historie, artefakt vhodný k vystavení. Třeba padesát tisíc portugalských růží, které přivezla do Prahy skupina portugalských studentů a 8. prosince 1989 je rozdávali na Národní třídě. Byl to snad první reálný projev západních sympatií k „sametové revoluci“, což byl termín, který právě tehdy vznikl. Korespondoval s již historickým označením „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos) pro nenásilný přechod z autoritativního státu v demokratický v Portugalsku v dubnu 1974.

Písně na konec jara

Konec května je ten správný čas nabídnout pomocnou ruku čtenářům, kteří by si slunné dny rádi ozvučili čímsi novým. Z hudební produkce posledních měsíců vybral několik možností Ondřej Štindl, lze od něho očekávat vstřícnost vůči vkusu pánů středního věku, kteří ještě nechtějí zamrznout v hudbě vzdalujícího se mládí.

Cesta za Voskovcem

Na počátku 90. let publikoval textař, básník a zpěvák Jan Vodňanský (nar. 1941) knihu vzpomínek Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (vydalo ji roku 1992 poněkud překvapivě „Zemědělské nakladatelství BRÁZDA v redakci encyklopedických publikací“, její rozsah byl 175 stran a v posledním roce federálního Československa stála 50 Kčs).

Trojčata, Albrightová a víno

Bobby, Eddy a David se narodili v New Yorku na začátku 60. let jako jednovaječná trojčata. Po narození ale byli rozděleni a adoptováni různými rodinami, nevěděli o sobě. Po necelých dvaceti letech se souhrou šťastných náhod setkali… Dokumentární film Tima Wardla porota festivalu v Sundance ocenila Zvláštní cenou.

Poslední pražský bohém

Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, z kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.

Bydlet, pracovat a bavit se v továrně

Nepříjemnou okolností každé rekonstrukce staršího objektu bývá to, že se až během stavebních prací objeví řada problémů, se kterými se předem nepočítalo. To platí stejně tak u rekonstrukcí větších staveb jako i malých objektů nebo třeba složitějších bytů. Co když ale máte obrovskou zchátralou průmyslovou budovu, kterou plánujete kompletně předělat pro kulturu, kanceláře a bydlení?

Ve společnosti sériového vraha

Třicet let po popravě zažívá americký sériový vrah Ted Bundy velký „comeback“. Kromě množství výročím inspirovaných článků a televizních pořadů se také stal protagonistou hraného filmu Zlo s lidskou tváří (příští týden se objeví v českých kinech) a čtyřdílného dokumentu Ted Bundy Tapes dostupného na Netflixu, obojí režíroval Joe Berlinger. Ta dvě díla nejenom  rekonstruují jeden slavný kriminální případ konce minulého století, pokoušejí se proniknout za Bundyho masku, podat jeho děsivý příběh jinak než jako senzační a morbidní podívanou.

Návrat první republiky

Roku 1931 zažily tehdy dvanáctitisícové Louny velkou slavnost. Město totiž svou návštěvou poctil prezident Tomáš Garrigue Masaryk se svou dcerou Alicí, aby společně otevřeli zbrusu nové lounské výstaviště. Areálu přitom dominovala bílá novostavba hlavního pavilonu A, která svou podobou odrážela principy a eleganci v Československu populární modernistické architektury.

Jak se člověk stává sviní

Rychlými střihy, ostrými náhledy a soustředěnými tahy načrtává Miloš Doležal portréty tří mužů, kteří se dali do služeb nacistického režimu. Jak píše v poznámce, žádné životopisné detaily nejsou vyfabulovány, vše má oporu ve výpovědích nebo archivních zdrojích. Dokumentárnost textu doplňuje bohatý fotografický materiál, podobně jako v Doležalově nejznámější knize, monografii o páteru Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (2012).

Skinner, Grosman a Masaryk

Svižná konverzační hra představuje svou hrdinku silnou i chybující, rozhodně ale jako někoho, kdo si zaslouží pozornost. Linda není jediná, kdo bojuje o své místo v životě. Každá z postav si tak musí sama za sebe najít způsob, jak se vyrovnat s nároky, které na ně společnost klade.

Televizní Černobyl: rekonstrukce i horor

Pětidílná minisérie Černobyl – koprodukce HBO a britské televize Sky – je velmi solidní dramatizace událostí, které před třiatřiceti lety vyděsily Evropu (vysílána je od 7. května). Autorům se podařilo zachytit všechny roviny katastrofy (nebo se jich aspoň dotknout) v sovětské jaderné elektrárně – drama na místě, jeho dimenzi politickou a také tu jaksi mytickou, přízračnou, která podněcuje imaginaci. Stačí už jenom to slovo Černobyl. Zní trochu jako z ruské pohádky, mohlo by označovat nějakou slovanskou verzi Tolkienova Mordoru. A vlastně označuje.

Po vesnicku

„Zavolali nám tehdy úplně neznámí lidé, že od nás chtějí navrhnout dům. Sami od sebe si nás vyhledali, protože někde viděli náš sklep. To pro nás byla naprosto nová zkušenost.“

O Bohu i bez něho

Vypadalo to, že termín „konceptuální album“ je už definitivně přežitý, pozůstatek časů, kdy se rokenrol možná trochu dětinským způsobem snažil světu dokázat, že je schopný vytvořit něco víc než píseň, a měl by proto být brán vážněji. A přesto je jedna z nejlepších desek, jež letos vyšly, právě konceptuální album, jehož tématem je navíc ten největší z konceptů – Bůh. Na desce amerického písničkáře Kevina Morbyho Oh My God přitom absentuje nějaká snaha o prvoplánovou velikost.

Soňa Červená, Kafka Band a rodinné vztahy

Soňa Červená, držitelka ceny Classic Prague Awards za celoživotní dílo, se představí ve Winternitzově vile v Praze. V průběhu jedinečného večera bude zpívat a vyprávět. Po představení je možné si prohlédnout celou vilu a vychutnat její prvorepublikové interiéry. Na klavír umělkyni doprovodí Karel Košárek.

Josef Šíma – malíř mezi sebevrahy

Rok po výstavě Františka Kupky se na témže místě, tedy v pražské Valdštejnské jízdárně, objevuje druhý velký francouzský Čech (nebo český Francouz?), o dvacet let mladší Josef Šíma (1891–1971). Výstava dostala jméno Cesta k Vysoké hře, což lze číst různými způsoby, jak biograficky, tedy zahrnující období, než se setkal s francouzskými básníky z Le Grand Jeu, tak i metaforicky, jako iniciační cesta za sebou samým.

Jiný pohled na věc

Téměř každý třetí Čech bydlí v panelovém domě. V našem hlavním městě je tento poměr dokonce ještě výraznější – v panelácích zde žije téměř polovina všech Pražanů. Vzhledem ke stáří domů (často za předpokládanou dobou životnosti) se proto po celém Česku řeší jejich revitalizace. Ta se ovšem ve většině případů omezuje pouze na obalení paneláků silnou vrstvou polystyrenu a následné přetření fasád pestrými barvami.

Tajemství malířovy ženy

Novou knihu novinářky Alice Horáčkové, autorky výborné knihy-svědectví o „beatnické femme fatale“ Vladimíře Čerepkové (2014), Neotevřené dopisy by bylo možné označit jako literárně upravenou formu orální historie. To je přednedávnem módní, teď už standardní žánr na pomezí sociologického výzkumu, publicistiky a literatury. Někdo, nejčastěji člověk, který má na co vzpomínat, je vyzván, aby tedy vzpomínal.

„Řekni mi“, Kundera a Sofokles

Výzva k posluchačům v publiku zní: Připrav si vzpomínku, o kterou jsi ochotná/ý se podělit. Může to být cokoli, co tě zasáhlo. Zkus si ten zážitek vybavit, jako kdyby to bylo dnes. Zpěv bude zvukové zrcadlo. Tři hlasy zpívajících ti pošlou vzpomínku zpět ve zvukové podobě.

Poslední sbohem

Nekvalitní vybavení, poničené fasády i interiér, popraskané asfaltové plochy. Podoba a především stav objektů určených k poslednímu rozloučení s našimi blízkými často zoufalým způsobem neodpovídá důstojnosti a významu, který těmto ceremoniím přikládáme. Podobně na tom byli i ve Valašském Meziříčí, kde pohřby až do letoška probíhaly v malé zanedbané budově, která atmosféře obřadů v žádném případě nepomáhala.

Úhledné vyprávění o osudu umělce

Film Nikdy neodvracej zrak, jímž se do německé kinematografie vrátil režisér Florian Henckel von Donnersmarck, má všechny atributy důležitého uměleckého díla. Na velké ploše (plus minus tři hodiny) vypráví velký, až románový příběh, ve kterém se spojují velké dějiny – nacistický režim a jeho vraždění, válečná zkáza Německa i jeho obnova v obou poválečných německých republikách – i historie osobní.

Podivná, je podivná

„Haló, pánové, nespěte mi tady, když vám chci říct pointu!“ Tak zní předposlední věta poslední povídky Američan v Praze z knihy Jiřího Kamena Elvis ze Záluží, za kterou byl nominován na Literu za prózu. Je to velmi případná a oprávněně sebekritická věta, neboť problémy s udržením pozornosti jsou asi základním zážitkem při četbě většiny z těch pětadvaceti povídek. Hned druhou je pak skutečnost, že se k žádné pointě nedostanou.

Temný dinosaurus

Jednoho podzimního večera roku 1959 se odehrál důležitý okamžik moderního umění. Mark Rothko, tehdy už slavný tvůrce abstraktních obrazů, šel se svou ženou Mell na večeři do nově otevřené luxusní restaurace Four Seasons na Manhattanu. Rothko často restaurace nenavštěvoval a drahé už vůbec ne, i když by na to už měl. Jeho životopisci píší o celoživotně špatné životosprávě, kromě toho že hodně pil a kouřil, stravoval se prý nejčastěji v laciných bufetech. Tady však nešlo jen o večeři: Rothko se šel do restaurace podívat na své obrazy.