Umění a kritika

Zachovej nám...?

Hmatatelným výsledkem kompilačního úsilí Rakušana Wilhelma J. Wagnera (nar. 1938), popularizátora dějin, je knižní svazek tak vysoký, že v normální domácí bibliotéce bude muset ležet. Jmenuje se Rakousko-Uhersko / Monarchie a lidé slovem i obrazem, což je název poněkud vzdálený německému originálu ​​​​​​​Der grosse illustrierte Atlas Österreich-Ungarn / Mächte und Menschen.

Poirot, architektura a Kuks

Hercule Poirot si chtěl na tichém ostrůvku při pobřeží Lamanšského průlivu užívat zaslouženou dovolenou, ale vražda bývalé herečky Arleny Marshallové mu překazila plány. Místo koupání v moři, chytání bronzu a vyjížděk na lodičkách je zatažen do vyšetřování. A kdo mohl krasavici zavraždit? Přece každý.

Zahrát si za Neapol a zemřít

Celovečerní dokumentární film britského režiséra Asifa Kapadii Diego Maradona je o... Diegu Maradonovi. A přiznávám, že jsem jím byl přiveden k tomu, abych přehodnotil svůj vztah k argentinské fotbalové hvězdě. Z protivného chlapíka se v mých očích stal strhující a tragickou postavou. Ta moje nechuť k Maradonovi byla dost možná generační fenomén, nepamatuji se ve svém okolí na nikoho, kdo by Maradonovi fandil, obdivoval ho. „Bůh fotbalu“ byl pro mnoho a mnoho lidí postavou spíš ďábelskou nebo aspoň iritující.

Jediná správná podoba

Záběry hořící katedrály Notre-Dame obletěly během desítek minut celý svět a vyvolaly vlnu zděšení jako v případě velkých živelních či jiných globálních katastrof. Notre-Dame je zkrátka jedním ze symbolů naší civilizace a hlásí se  k němu nejen Evropané. Katedrálu ročně navštíví okolo třinácti milionů lidí – ale ani těm, kteří si tuto památku světového významu neprohlédli osobně, není lhostejná.

V magickém trojúhelníku

Když historik umění, básník a prozaik Josef Kroutvor (77) v eseji Putování hvozdem a starým lesem decentně připomíná velikost rakouského spisovatele Adalberta Stiftera (1805–1868), píše vlastně i o sobě: „… má smysl pro detail, obdivuje kameny, luční květy, mechy, ale uvědomuje si i velebný celek krajiny.“ V jiném eseji (Poloviční hory) už jde s kůží na trh sám: „Nenarodil jsem se v tom magickém trojúhelníku mezi Borovany, Trhovými Sviny a Novými Hrady, a přesto jsem zde zapustil kořeny dosti hluboké na to, aby mně byl tento kraj blízký a drahý.“ Tady sice nejmenuje obec, v níž se zakoupil (jinde v textu to nenápadně udělá), čtenář znalý popisovaného regionu si ji však může domyslet: „U Jílovic, na konci Třeboňské roviny, krajina klesá do podhůří vzdálených Novohradských hor na obzoru. Ještě je zde Nepomucké polesí, Buquoyská obora, Terčino údolí, Horní Stropnice s kostelem Svatého (sic) Mikuláše, ale pak už se musí stoupat do kopce na Dobrou a Hojnou Vodu, poklonit se Kraví hoře a pokračovat dál do náruče Novohradských hor.“

Štreit, Ramses a Cornetto

Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení a U konce světa. Tři filmy, které na první pohled žádnou trilogií nejsou. Jenže jsou: stojí za nimi stejní tvůrci, hrají v nich stejní herci, spojuje je láska k filmům, chlapské kamarádství, tisíce popkulturních odkazů a zmrzlina Cornetto.

Nevidíš, zaplatíš

Světová kinematografie má, zdá se, novou star – třiatřicetiletého amerického režiséra Ariho Astera. Během dvou let uvedl dva celovečerní filmy, Děsivé dědictví (dryáčnický překlad původního názvu Hereditary) a čerstvě premiérovaný Slunovrat (Midsommar). Oba se dají označit za horory a jsou také každý po svém nepochybně děsivé, zároveň přesahují hranice žánrové podívané (a někdy taky okázale ignorují její pravidla).

Hruška z Beskyd

Z malé moravskoslezské obce na úpatí Beskyd se stává celorepublikový pojem. Přestože zde žije pouze dva a půl tisíce obyvatel, najdeme v Trojanovicích hned několik výjimečných realizací, které bychom v obci podobné velikosti nečekali. Po bok dalších mimořádných projektů se nyní zařadila kompletní přestavba prodejny místních potravin řetězce Hruška – a příklad by si z nich mohly vzít samoobsluhy po celém Česku.

Popsat svoje chmury věcně

Muži pozdnějšího středního věku to dnes mají složitější, často bývají vykreslováni jako kořenová příčina všeho, co je se světem v nepořádku. Šéfové světa, kteří zuřivě brání svoje privilegia a neváhají při tom pošlapávat práva žen, etnických menšin, sexuálních menšin, planety Země a na ní pobývajících zvířátek a rostlinek.

Maják nové éry

Ostrava po dlouholetých snahách představila vítězný projekt nové moderní koncertní síně, který vzešel z velké mezinárodní architektonické soutěže. Jeho autorem je věhlasné studio, které v polovině 70. let založil v New Yorku architekt Steven Holl. Očekávání jsou veliká. Koncertní síň má podpořit celkovou proměnu Ostravy, její realizace by ale znamenala (nejen) v kontextu architektury velmi důležitou událost pro celou republiku.

Sochy v nejistém prostoru

Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.

Tenký krček Heleny Koželuhové

Svými články v Lidové demokracii a Obzorech v letech 1945 a 1946 si JUDr. Helena Koželuhová (tak znělo její dívčí příjmení, pod ním publikovala i jako vdaná žena) získala velké sympatie čtenářů, především mladých; ti znali nejen její postoje, nýbrž i zjev (v dobách předtelevizních to nebylo samozřejmé). Subtilní intelektuálka před čtyřicítkou dokázala při veřejných vystoupeních okouzlit posluchače pohotovými reakcemi, šarmem a vtipem. „Kazila hru“, viděla, že Národní fronta je cesta do pekel, a nebála se to říkat. I proto byla na jaře 1946 vyloučena z Československé strany lidové a zbavena poslaneckého mandátu, sotva ho získala. Klement Gottwald prý mezi soudruhy prohlásil, „že by nejraději viděl viset tu Koželuhovou za její tenký krček na stromě“. Strom by to po únoru 1948 asi nebyl, spíš pankrácká šibenice.

„Největší Čech“ jako inspirace

V okrajové městské části Lysolaje na severu Prahy stojí pěkná reprezentativní budova základní školy již od raných 30. let. Na celkovém dojmu ze školního areálu s vlastní zahradou plnou košatých stromů v klidné rezidenční oblasti ovšem výrazně parazitovaly stavební nánosy a úpravy pozdějších let – především pak banální stavba se žlutou fasádou, která v 90. letech vznikla za hlavní budovou školy u tělocvičny.

Sama pražská klasika?

Kniha Franz Kafka a Praha / Literární průvodce Haralda Salfellnera je tak velká, aby se do kapsy kabátu spíš nevešla, než vešla, současně tak malá, aby ji člověk mohl při procházce Prahou bez obtíží držet v ruce a za chůze do ní nahlížet pro poučení. Některá místa spojená se životem Franze Kafky (1883–1924) jsou v Praze označena, jiná ne, Harald Salfellner (1962), rakouský lékař usazený, podnikající (nakladatelství Vitalis) a publikující (nakladatelství Vitalis) v české metropoli, je obstojně zná. Má odhad pro délku výkladu, jakou čtenář při jednotlivých zastaveních snese, říká to podstatné, nezatěžuje text zbytečnými podrobnostmi.

Fotograf bytostí z wagnerovských oper

Fotografie Helmuta Newtona jsou asi nejpřesvědčivějším vizuálním důkazem zásadní a nepřekonatelné nerovnosti mezi lidmi. Je třeba zcela nemyslitelné, že by Helmut Newton, kdyby samozřejmě žil, zatoužil fotografovat, ať už oblečeného, či dokonce svlečeného, autora tohoto článku, tedy chlapíka, který má padesátku za sebou, živil se celý život od stolu psaním článků a podle toho též vypadá. On vůbec muže moc nefotografoval, což už samo o sobě není úplně genderově fair. Ale také by ho nejspíš příliš nenadchlo, kdyby měl fotografovat prosté ženy z lidu, třeba někoho, kdo se podobá Jiřině Švorcové z Ženy za pultem, což byla doba, kdy Newton vytvářel pár stovek kilometrů západně od pražské bájné sámošky své nejklasičtější sexem naplněné fotografie, ty snímky vznešených valkýr, jejichž těla byla jako kosmické koráby vysoustruhována do bájné dokonalosti. Stejně jako ho nezajímal průměr, nuda a nevýraznost, tak Newton nikdy nehledal krásu v bizarnosti, ošklivosti a neforemnosti. Když mu prý při návštěvě Prahy začátkem 90. let (měl tehdy, v roce 1993, výstavu ve Francouzském institutu) ukázali fotografie Jana Saudka, řekl prý jen: „Nic moc.“ Deformovaná, tlustá, příliš vyhublá, nevyvinutá, nesouměrná či prostě fádní těla mu nic neříkala. Jeho fascinovala jen čistá dokonalost, perfektní ženské tělo v jeho závratné sexuálnosti, v obnažené erotičnosti, s detaily prsů a klínů, při jejímž zhlédnutí muži poskakuje v krku ohryzek a jeho sanice reaguje jako Pavlovův pes, jehož tiché kňučení je vyjádřením vědomí, že k takovému objektu slasti se ve skutečnosti, ve svém reálném životě, nepřiblíží ani na metr.

Malá levná kostka v zahradě

V období po první světové válce hledali architekti a teoretici napříč Evropou v důsledku velké bytové krize ideální model minimálního ekonomického bydlení. Bylo totiž potřeba zajistit důstojné podmínky pro život velké skupiny nových obyvatel industrializovaných měst – dělnické třídy. Vznikaly proto nové koncepty efektivních jednotek v bytových domech, ale také malé domky pro potřeby zaměstnanců továren.

Nevinnost, temnota a osmdesátky navždycky

Někdy je skutečně těžké vyhnout se tomu trestuhodně nadužívanému slovu „fenomén“. Třeba ve vztahu k seriálu Stranger Things z produkce Netflixu, který si během tří let získal skutečně velké množství fanoušků mnoha generací. Na Den nezávislosti byla zveřejněna jeho třetí série, během několika málo dní si ji pustilo přes 40 milionů uživatelů, streamovací služba čeká, že přibudou další a další, až se lidé budou vracet z dovolených.

Pražský hrad, tuláci a námluvy

Alžběta Skálová je ilustrátorka, malířka, grafička a kreslířka. Patří ke generaci umělců, kteří podobu ilustrace zásadně proměnili. Jejich práce je ovlivněna komiksem, v němž dominuje obrazová složka, přesto zůstává vyprávěním, více se také uplatňuje autorská kniha. Skálová ilustruje pro nakladatelství Baobab.

A co když to Německo nezvládne?

Bývalý (západo)německý soudce a profesor práva Bernhard Schlink (nar. 1944) se proslavil románem Předčítač (1995), jenž pak byl zfilmován s Kate Winsletovou v hlavní roli (2008). Příběh kombinující jímavost a drásavost až na pomezí kýče originálně zpracoval základní poválečné německé téma: téma viny a odpovědnosti individuální a kolektivní. Sexuální vztah mladíka se starší, ale krásnou negramotnou ženou, v níž je po letech odhalena dozorkyně koncentračního tábora, je zároveň efektní love story, ale také metafora par excellence.

Co znamená nasadit si kapuci

Začněme tím, že když už někdo chce permanentně dělat dojem, třeba tím, že bude citovat Samuela Becketta, neměl by si ho splést s Thomasem Becketem, arcibiskupem canterburským, jak se to Zábranskému stalo na straně 194: je mezi nimi mj. devět století rozdíl. Mohli mu to v nakladatelství opravit, ale nejspíš bázeň před autorovou genialitou jim zabránila provést elementární věc a podívat se, jak se dotyčný opravdu jmenuje.

Smetánka v královském parku

Již devatenáctým rokem oslovuje londýnská Serpentine Gallery renomované architekty z celého světa, aby navrhli dočasný letní pavilon do královského parku Kensingtonských zahrad. Pro architekty jde o velkou poctu. Svou realizací se totiž zařazují do opravdu vybrané společnosti kapacit soudobé architektury, které své pavilony navrhovaly v minulých letech, čímž zároveň získávají mezinárodní pozornost celé architektonické scény.

Kalabis, láska a Barnes

Kompletní dílo pro sólový klavír od Viktora Kalbise (1923–2006), manžela cembalistky Zuzany Růžičkové (1927–2017), zahrnuje skladby z let 1947–1999. Komponista svou představu o tvorbě, řečeno s bravurním Ivem Kahánkem, nesvazoval „tradičními zákonitostmi klavírní techniky, takže výsledná obtížnost je místy až extrémní“.

Nejblíž z Čech je do Saska

Ve Šternberském paláci na Hradčanech, tam kde Národní galerie vystavuje staré mistry, je od konce května umístěna výstava Čechy–Sasko s podtitulem Jak blízko, tak daleko (So nah, so fern), což je možná narážka na film Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko (1993), v němž se pokusil navázat na slavné Nebe nad Berlínem.

Josef Váchal na výletě

K padesátému výročí smrti osobitého výtvarníka a literáta, jenž se za svého dlouhého života nedočkal náležitého ocenění, prezentuje litomyšlské Portmoneum objevnou výstavu Cestopisák Josefa Váchala.

Monument uprostřed města

V centru třítisícového města Velké Pavlovice stojí od dob vládnutí císaře Josefa II. mohutná barokní sýpka. Stavbu chrání už od roku 1958 památková ochrana, poslední desetiletí byla ovšem ve velmi zuboženém stavu. Velmi náročný (a nákladný) projekt celkové rekonstrukce a přestavby sýpky na čtyřhvězdičkový hotel Lotrinský ovšem budově nově vrátil původní kouzlo a monumentalitu.

Klarinety, Meda a Forman

Už poosmé a hned se čtyřmi veřejnými koncerty se uskuteční oblíbený hudební festival s mezinárodní účastí Pražské klarinetové dny, který obohatí kulturu české metropole. Špičkoví hudebníci absolvují na Hudební fakultě AMU mistrovské kurzy ve hře na klarinet. Projekt se otevírá veřejnosti, a to formou koncertů na Malé Straně.