Studio A69 letos slaví čtvrtstoletí od založení a jako dárek nadělili architekti sami sobě i všem ostatním výstavu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Kromě výročí založení ateliéru má trojice architektů i jubileum zcela osobní – číslo 69 odkazuje k roku jejich narození.
Spíš asi shodou okolností, než že by to byl záměr, vystavují ve stejnou dobu na dvou nejprestižnějších pražských adresách dva asi nejzajímavější čeští malíři střední generace, Josef Bolf ve Veletržním paláci a Daniel Pitín v Rudolfinu.
Jistěže i jindy než kolem 28. října si můžeme vzpomenout na Milana Rastislava Štefánika, asi nejbizarnější osobnost ze všech, které stály u zrodu Československé republiky. Příběh „chudého chlapce, který se proslavil“, přitažlivý pro historiky i publicisty (mj. pro Ferdinanda Peroutku), nejnověji zaujal slovenskou scenáristku a režisérku Marianu Čengel Solčanskou. Její román (s myšlenkou film?) se rok po slovenské edici dočkal českého překladu.
Jeden z nejpřekládanějších autorů na světě a brněnský rodák Milan Kundera oslavil letos své 90. narozeniny. Výstava věnovaná překladům knih a estetice jazyka, který je pro Kunderu stěžejním, vznikla jako putovní projekt Moravské zemské knihovny v Brně a v Praze je k vidění vůbec poprvé.
Od dramatického umění se očekává, že by mělo – aspoň někdy – promlouvat k dnešku, vyjadřovat se k tématům, která aktuálně hýbou světem nebo společností v té které zemi. Nakonec i různá díla dnes vnímaná jako klasická, a proto i nadčasová, měla také výrazný dobový rozměr. Otázka ale je, jestli je něco takového dnes možné, respektive je-li možné vytvořit drama, nad nímž by se skutečně vedla debata, nesloužilo by jen k utvrzování petrifikovaných postojů té či oné strany.
Když vstoupíte do velké historizující sto let staré budovy Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (VŠCHT), neubráníte se pocitu, který ve vás vyvolávají budovy podobného stáří a stylu – ať už jde o školy, úřady, nebo jiné instituce. Jako byste ze zdí cítili dýchat nepřítomnou autoritu vyžadující předepsaný (uhlazený) způsob chování.
Když se před sto lety umění zmocnili moderní vykladači, rozhodli, že v malířství (sochařství etc.) jsou důležitější jiné věci než schopnost dobře malovat, ba že to může být umění na škodu. To nesmírně pomohlo sice méně malířsky disponovaným, ale o to dravějším a sebevědomějším inovátorům a experimentátorům, z nichž sice každý nebyl Picasso, ale mohl se na něj odvolávat.
Mezinárodní filmový festival 3Kino byl založen v roce 2013 v Praze. Od začátku klade důraz na propojování středoevropské kultury, především prostřednictvím filmů. Do Prahy vždy zavítá řada zahraničních hostů a kromě filmových projekcí jsou připraveny odborné přednášky, divadelní představení, workshopy a koncerty.
Ať už se vydáte do sebemenší obce kdekoli po republice, můžete si být téměř stoprocentně jisti, že v ní objevíte kostel nebo aspoň kapli – různé velikosti, architektonického slohu a historického významu. Jde o jeden ze specifických rysů českého venkova, kterého je třeba si hledět. Přestože se situace výrazně mění, sakrální stavby často stojí stranou zájmu a chátrají. Některé se dočkají jen nutných technických oprav, jiné celkové rekonstrukce.
Americký film Joker režiséra Todda Philipse předchází ohromná reputace. Zvítězil na letošním festivalu v Benátkách, jedné z nejprestižnějších přehlídek filmového umění. Přitom v něm je možné vidět typický produkt hollywoodského průmyslu – komiksový velkofilm v režii tvůrce, jehož největší dosavadní „zářez“ je chlapácká komedie Pařba ve Vegas.
Podobně jako v případě jejích filmů o Věře Čáslavské, Martě Kubišové a Soně Červené je film Olgy Sommerové o Jiřím Suchém Lehce s životem se prát jasný případ. Portrétovaný je osobností natolik nespornou a po mnoha, ne-li po všech stránkách přitažlivou, že film o něm je možné jen zkazit, což ale u Sommerové nelze očekávat, ač by skoro člověk řekl bohužel. Bylo by to aspoň zajímavé ještě nějakým jiným způsobem než tím, jakým to je.
Výstava je nahlédnutím do vesmíru Petra Síse, do světa putování a dobrodružných cest, vzpomínek a snů. Představuje ilustrace z jeho pěti autorských knih, v nichž se létání a sny prolínají s tématem vnitřní a vnější svobody. Tři tituly jsou zároveň autobiografickými příběhy, ve kterých se autor vrací do Prahy svého dětství.
Krásná krajina středočeské oblasti zvané Česká Sibiř, autentická vesnice s několika málo desítkami obyvatel a v ní pozemek se třemi starými staveními: roubenou chalupou, zděnou stájí a kamennou stodolou. Právě tu si vybrali noví majitelé pro trávení volného času a rekreaci v poklidu přírody.
Pořád vycházejí nějaké nové desky, je to tak. Redaktor Týdeníku Echo dychtivému čtenářstvu předkládá další osobní výběr z novinek, které přinesly poslední týdny.
Věřme, že je u nás pořád dost lidí schopných zazpívat píseň o cestáři, jenž „kamení tam roztloukal“, rozumí se „na silnici do Damville“ (či „do Prášil“, chceme-li se mocí mermo zbavit i poslední francouzské reálie v přeloženém textu), o muži pohotově a vtipně reagujícím na slova projíždějící aristokratky: „… kdybych moh jezdit v kočáře, / nedělal bych cestáře.“
Výstava Tutanchamon RealExperience představuje jednoho z nejznámějších egyptských faraonů jak prostřednictvím originálních artefaktů, tak nejnovějších multimediálních technologií. V historické budově Národního muzea si návštěvníci mohou vychutnat díky moderním technologiím reálný zážitek z dávné historie.
Před patnácti lety se u jihofrancouzského městečka Millau otevřel jeden z nejúžasnějších mostů Evropy. Mimořádně náročné dílo, které prolomilo hned několik světových rekordů, je mistrovskou ukázkou spojení sil architektů a stavebních inženýrů.
Film Nabarvené ptáče začíná scénou, která odkazuje k ikonickému obrazu české filmové klasiky, Démantům noci Jana Němce. I tady chlapec běží lesem, klopýtá přes kořeny, slyšíme jeho přerývaný dech, cítíme, nebo tedy máme cítit, úzkost pronásledovaného tvora. Pak si všimneme, že utíkající dítě něco drží v náručí. Je to kuna či snad lasice hranostaj… Ano, chlapec běží s hranostajem! Vzápětí je povalen partou vesnických halamů, hranostaj je mu vyrván z náručí a polit nějakou kapalinou a zapálen.
Pojmenovat výpravnou filmovou sci-fi Ad Astra je mile staromódní nápad. Evokuje také školní učebnu dávnějších časů, tradiční klasické vzdělání, jistý optimismus, který se s ním spojoval. Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám. Žádný cíl není nedosažitelný, když se budeš dost snažit. Dnes ta latinská slova zároveň říkají: už je to dávno.
Procházka jako originální doprovodný program. Uvede vás do kontextu života a díla Franze Kafky a navnadí na zhlédnutí tanečního představení Baletu ND, které bude následovat. Navštívíte místa, jež Kafku inspirovala, projdete se zakoutími staré Prahy, kde Kafka žil. Procházka končí před Stavovským divadlem.
Kdysi největší budova subsaharské Afriky, monumentální betonový kolos obilného sila tyčící se nad pobřežím Kapského Města, prošla radikální proměnou hned v několika směrech. Z původně zemědělské stavby s čistě utilitární funkcí vznikl po náročné transformaci honosný prostor zasvěcený (primárně) současnému africkému umění.
V přelomovém létě roku 1969, na nějž lze vzpomínat z různých důvodů, z nichž let Američanů na Měsíc byl nejzářivější, zemřely těsně po sobě dva symboly architektonické moderny 20. století. Walter Gropius 5. července v Bostonu a Ludwig Mies van der Rohe 17. srpna v Chicagu.
Před dvěma lety jsme tu recenzovali knihu Anny Vovsové Ladič. Nyní se nám dostává do ruky próza Tapetář. Kromě titulu (příště doufáme ve vítězství románu Lakýrník) spojuje obě prózy výhra v prestižní Ceně Knižního klubu, za niž si autor odnese prémii a vydanou knihu.
Radůzu v roce 1993 objevila Zuzana Navarová a už tři dny nato zpívala v pražské Lucerně. Vydala několik úspěšných sólových alb, díky své jedinečnosti a originálním písním zaujala i publikum v zahraničí, například Polsku a ve Francii. Tentokrát nám představí průřez dosavadní tvorbou. Zazní nejen písně z nového alba, ale i z prvních desek.
Pokud bychom u nás hledali hlavní město kvalitní soudobé architektury, nemohli bychom vybrat jinak než Litomyšl. Snahy představitelů města jsou v tomto směru dlouhá léta obdivuhodné. Díky kontinuitě práce radnice v otázce rozvoje města (namísto – obvyklé – blokace projektů svých politických předchůdců) a důrazu na kvalitu v Litomyšli od 90. let vznikla řada mimořádných architektonických projektů od špičkových českých autorů.
Masové rozšíření komunikačních technologií často vede ke zploštění a vyprázdnění komunikace, která se může stát jen pokračováním reklamy jinými prostředky. Inzerovaným produktem je osoba pisatele právě šířícího do světa svůj idealizovaný obraz.
Doba má prý tep a je na něm prý dobré držet prst. Pokud by jeden dnes měl takové spády, je tu snadná pomoc – pustit si na Netflixu tzv. komediální speciál Davea Chapella, jedné z největších hvězd amerického stand-upu. Umělcův comeback je v médiích za oceánem intenzivně diskutovaný, v recenzích a komentářích pokrokářských autorů je cítit zvláštní druh zuřivosti – té, která je vyhrazena renegátům, těm nejhorším zástupcům lidského druhu.
Festival Den architektury klame tělem – neprobíhá v jednom dni, ale hned celý týden, každoročně zhruba v 75 městech. Začíná první říjnové pondělí a umožňuje veřejnosti nahlédnout na své okolí nevšední optikou pod vedením architektů, historiků a odborníků, kteří jim přibližují zajímavosti z jejich čtvrti i širšího okolí.
Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.
Evropská města dlouhodobě řeší otázku, jak se postavit ke svému poválečnému dědictví v podobě panelových sídlišť. Monofunkční komplexy o stovkách i tisících bytech tvoří často autonomní svět zcela odstřižený od svého okolí. Aby ovšem mohlo město dobře fungovat, potřebuje vzájemné propojení všech svých částí i různorodou nabídku bydlení, které zajistí různorodou skladbu obyvatel, čímž předejde vytváření výrazně sociálně segregovaných lokalit. Při kompletních revitalizacích panelových sídlišť proto nestačí jen kosmetický facelift zašlých fasád.
