Umění a kritika

Semenáče přežijí

S oblibou se na studijních cestách Evropou zastavím v Heidelbergu. Jak by ne. Člověk odchovaný údolnicí Prahy a výhledem z Mělníka musí zde spočinout se zalíbením. Večerní posezení v baru Hemingway a ranní procházka na terasy hradní zahrady jsou tedy jakousi stálicí, kolem které se točí svět. V posledních letech jsme s kolegy se zájmem sledovali, jak si vede dendrologická sbírka těchto zahrad, protože stromy na vyzděné terase vysoko nad řekou jsou zde vystaveny skutečně extrémní expozici.

Zolovy zoufalé bytosti

Velikán francouzského románu Émile Zola byl epik nadaný obrovskou představivostí a schopností zalidnit své románové cykly nepřeberným množstvím života, který je přitom veden v mohutném proudu strhujícího vyprávění. Čtenář, který do Zolova světa vstoupí, se záhy ocitá v jednom velkém víru, jenž však má svá pravidla, svou logiku, svou neodvolatelnost. Jeho romány by se daly přirovnat k velkým malířským freskám, které jsou složeny ze stovek a tisíců situací, a přitom mají svou jednotu a řád.

Architektonická extraliga

Jihlava a potažmo celá Vysočina má nové centrum kultury a sportu, jehož na první pohled zapamatovatelná architektura se ihned stala novodobým symbolem města i regionu. U podobných staveb pozornost směřuje primárně dovnitř, na sportovní plochu a koncertní pódium, Horácká aréna nicméně dává lekci v tom, jak pracovat s veřejnými stavbami v rámci měst. Důvod je prostý. Aréna vznikla nestandardně v samotném centru města, deset minut pěšky od hlavního jihlavského náměstí s kontroverzní budovou bývalého Prioru.

Jak si Češi přivlastnili Patti Smith

Jen málokterá rock’n’rollová postava byla v tuzemském mediálním prostředí opředená tolika mýty a vysloužila si tolik divokých interpretací jako Patti Smith, básnířka a punková kněžka newyorského undergroundu první poloviny sedmdesátých let. „Ježíš položil život za hříchy, ale ne za ty mé.“ Těmito slovy, recitovanými do jednoduchého klavírního doprovodu, začíná deska Horses. Neobyčejně silné album, spojující syrový a přímočarý rock s dlouhými, extatickými skladbami, často pojatými spíš jako podklad pro sugestivní recitaci.

Co poslouchat ke konci roku

Vánoční hudbě v těchto dnech nelze uniknout. Ale co to vlastně je – a musí být její poslech takřka očistcem? Když jsem nedávno nastoupil do světélkující tramvaje, překvapilo mě, že mě během cesty doprovázely písně linoucí se odkudsi z útrob vozu. Během dvaceti minut jsem tak byl nucen vyslechnout jímavé skladby od Leony Machálkové či snad Lucie Bílé – rozdíl jsem bohužel nedokázal určit. Nedivím se lidem, že jsou na žánr „vánoční písně“ alergičtí; většina těch novějších by totiž udělala zarytého nepřítele Vánoc i z katolického kněze. Co s tím?

Magická grupa u Dolu Wujek

Hornická kolonie Nikiszowiec, jejíž skořicovou krásu jsem se snažil popsat minule, má ještě tu pozoruhodnost, že sloužila jako hnízdo fantastické skupině umělců, kteří se do historie (nejen) polského umění vepsali jako Grupa Janowska. Byla to skupina malířů, jimž se v kunsthistorické hantýrce říká „naivní“, ale naivního, tedy prostomyslného, na nich nebylo nic, neboť to byli mystici, vizionáři a svérázní myslitelé. Byli to lidé sice v umění neškolení, opravdoví amatéři, ale to jim, jak to často bývá, dává možnost dělat si věci po svém, svobodně a nespoutaně.

Pravost a náhražky

Na začátku devadesátek jsme slavnostně donesli z obchodu fungl nové máslo až z Německa coby výdobytek ze Západu s nápisem Goldkern. Tatík k tomu čuchl a zhnuseně prohlásil: „Kunerol, fuj, to jsme museli jíst za Hitlera, to do mě nedostanete…“ A taky jo. Celé roky jí prachsprosté máslo a my jsme se k němu ostatně také časem vrátili. Svět náhražek v otci zanechal trpkou vzpomínku, kterou nevymazal po celý život. Vůči mnoha nešvarům a kazítkům zahradnického světa jsem, řekl bych, imunní a tak nějak jsem přijal „každému, co jeho jest“.

Emocionální sochař

Ve věku šestadevadesáti let zemřel nejvýznamnější americký architekt posledního půlstoletí. Frank Gehry se nebál velkých gest, v osobním ani profesním životě. Jeho dílo je doslova ztělesněním toho, co nazýváme ikonickou architekturou – v dobrém i špatném. Své návrhy komponoval jako umělec pracující v první řadě s emocemi lidí, a to tak dobře, že se stal doslova globální celebritou, kterých je v oboru jako šafránu. Vysloužil si i roli v jednom z dílů seriálu The Simpsons. „Franku Gehry, jsi génius!“

Jeden den kulturního pracovníka

Vyšla „skandální“ knížka jednoho spíš méně známého autora, ale zas ne tak úplně neznámého, svým způsobem dalo by se říct kultovního, byť je to kult úzký a elitní. Onen autor píše svým specifickým jazykem intelektuální prózu a eseje, překládá z francouzštiny, je pověstný, tedy mezi svými známými a oddanými čtenáři, svým ostrým, pronikavým a sarkastickým pohledem na svět a společnost, v čemž jsou cítit oni destruktivní „Frantíci“, kterými nasál: on o nich píše jako o fukó, derida, bodrijá, míněni jsou Foucault, Derrida, Baudrillard.

Zmizet tiše a beze stopy

Film Clinta Bentleyho Sny o vlacích je sympatické dílo, zvlášť v kontextu toho, čím Netflix v současnosti krmí svoje uživatele. Není na něm znát dotek ruky algoritmu ani úporná snaha ilustrovat nějakou předem danou a triviální tezi. Ta sympatičnost, řekl bych, přebíjí některé problémy toho snímku, nebo přesněji to, že jeho potenciál někdy a v některých ohledech není naplněný, jakkoli o něm americká kritika píše jako o bezmála zjevení. Ale stejně. Bylo by dobré, kdyby tenhle film měl pokud možno širokou a pozitivní odezvu, aby se šéfové streamovacího průmyslu nezdráhali dát zelenou nějakému dalšímu podobnému projektu.

¡Viva la revolución!

Přestávka skončila je žánrově i ideologicky nevyhraněný román – jaká radost se do něj začíst. Škoda že současná česká literatura už dávno rezignovala na minimální snahu napsat „velký evropský román“ a často se utápí v progresivistických klišé nebo autofikčních příbězích o tom, jaké hrozné střevní potíže autora postihly. Za skutečnou literaturou se tak musíme vydat na dovolenou: ještěže ty Bulhary (Gospodinov), Francouze (Binet) a Italy (Ferrari) máme.

Skořicové krámy u Katovic

Po Hlivicích vedla cesta přirozeně do Katovic. Vlak se k nim rychle blížil hustou aglomerací, kde názvy zastávek zněly jako jména továren a odborových organizací: Zabrze, Ruda Śląnska, Chorzów, pak Katowice… Bylo léto, takže listy stromů zakrývaly kulisy dávné industriální slávy rajonu, kde byla taková koncentrace fabrik, dolů, koksoven, železáren a těžkého proletariátu, že stačilo, aby se tady vstoupilo do štrajku, a národní hospodářství se začalo hroutit.

Garden Centre

Zatímco ve Spojených státech má myšlenka centra pro zahradní potřeby či kulturu tradici i ve víc než stoletých rodinných podnicích, v Evropě je podstatně mladší. Mnohá z takových míst vznikla postupně ze školek, zahradnictví, ale také z farmových krámků, ba dokonce i z řeznictví. Jak šel čas, proměňovaly se krámky se zeleninou a vejci zvolna v nabídku všeho souvisejícího se zahradou, po čem byla zrovna poptávka. V Británii mají samozřejmě jasno a jejich nejstarší zahradní centrum slaví letos sedmdesátku.

Viktimizovaný proti traumatizovanému

Ve světě streamovacích společností se projevuje jistá setrvačnost. Jeho těžiště se sice – hlavně v případě Netflixu – přesouvá ke standardizovaným žánrovým kusům určeným publiku, které se dívá jaksi napůl (vedle toho scrolluje na mobilu, uklízí, vaří a podobně). Nemělo by proto být obtěžováno požadavky na soustředěnou pozornost, vše by se mu mělo řádně a pokud možno několikrát vysvětlit, neznepokojovat ho tím, že by konzumovaná zábava nějak vybočila z algoritmem stanoveného rámce. Zároveň ale ještě dobíhají starší projekty a koncepty z časů, kdy služba chovala jiný typ ambicí.

Horizont z betonu

Odvaha i vlna. Právě tyto významy v sobě nese švédské slovo våga a oba také dobře vystihují novou vodní věž na západě země. Monumentální dílo, které se v krajině chová spíš jako landartový zásah než jako technická stavba, navazuje na odvěkou tradici budování úchvatných vodních děl, a pomáhá tak redefinovat vodojemy i v jedenadvacátém století. Na západním pobřeží Švédska leží Varberg, čtyřicetitisícové město známé historickou pevností nad mořem, písečnými plážemi a dlouhou tradicí lázeňství.

Hra na umění

Recenze jsou ze své podstaty subjektivní disciplína, k nějaké objektivitě se lze dobrat jen stěží. Rád si představuji, že by se jí mohl blížit třeba můj názor na zpěvačku Rosalíu (nebo na Queen – absolutní ošklivost zkoncentrovaná do jedné skupiny, s kníratou operní zpěvačkou, kytaristou v galoších, imbecilními skladbami a výpůjčkami z klasické hudby…). Jak je vidět na mém příkladu, i recenzent – nebo možná právě on – podléhá silným subjektivním svodům; většinou je to však způsobené láskou k hudbě, nikoli opakem.

Kostlivci ve skříni, galaktický Dekameron, vyložit taroty

Ve vídeňské Albertině se setkalo moderní a gotické umění. Velkolepá výstava staví do centra pozornosti mistrovská díla od symbolismu po expresionismus, která čerpají inspiraci z emocionální síly středověké tvorby. Gothic Modern ukazuje, jak obracení moderních umělců k tvorbě vzniklé před nástupem akademické tradice otevíralo nové cesty jejich vlastní kreativitě. Významná díla moderny vytvořená mezi lety 1875 a 1925 jsou zde přímo konfrontována sikonickými malbami, grafikami a sochami starých mistrů.

Rádiový umíráček za starým Slezskem

Je začátek srpna, jsme stále ještě v Nise a ukrutně prší. Meteorologické mapy ukazují, že dešťový chuchvalec se převaluje právě v téhle části střední Evropy, v pásu asi padesáti kilometrů nad a pod horami sudetskými, epicentrum je v našich Jeseníkách, jižní okraje někde u Olomouce, severní kousek nad Nisou. V Praze svítí slunko, ve Varšavě taky, na Baltu je třicet stupňů, ale tady, jak se to polsky řekne, pada a pada. Střední Slezsko je durch und durch promoklé, nejvíc zde, na přechodu mezi Dolním a Horním, v oblasti kolem města Opolí, pro které před dvaceti lety v Polsku vytvořili nové vojvodství Opolské.

Hospodařím

Je to už několik let, co byla kolegyně kdesi na americkém venkově a před řadou místních krámků vyfotila docela obyčejné áčko, které říkalo asi tohle: „Každá stovka, kterou utratíte u nás, půjde na kroužky našich dětí, jídlo od farmářů z okolí a zůstane v místní komunitě. Stovka, kterou utratíte v řetězcích, zmizí nadobro.“ Ihned se strhla diskuse, kroužící vesměs kolem toho, o jak více či méně zjednodušující obraz souboje lokalizace s globalizací jde. Nicméně vrtalo mi to hlavou, protože odpůrci i příznivci byli neméně skalní a nachytávali se navzájem ve stylu „A k tomu sedlákovi pojedeš na kole, co sis sám vyrobil, jo?

Znovuzrození experimentu

Na pražském Výstavišti stojí jedna po všech stránkách svérázná stavba, do které v devadesátých letech proudily davy na muzikály v čele s Jesus Christ Superstar, pak však na více než dvě dekády upadla do zapomnění. Po loňské rekonstrukci ale opět otevřela své unikátní kruhové hlediště – a nabízí prostorový zážitek, jaký u nás nemá obdoby. Roku 1993 proběhl první ročník Grand Prix Obce architektů, vůbec prvního celostátního ocenění za architekturu. Zakládala jej mimo jiné Alena Šrámková a jeho váha byla mimořádná.

O tom, co v nás zůstává

Na začátku osmdesátých let se New York otřásal hudební revolucí a vytvářel překvapivé předobrazy následující dekády. Patřil k nim vzestup hip-hopu i elektronické experimenty, stále ale poháněné punkovou energií, která se jen přesunula z legendárního klubu CBGB do klubu Mudd. V čele studiových pokusů a odklonu od punkového minimalismu stáli Talking Heads. Žádné album předtím neznělo jako Remain in Light: hutná, africkými vlivy nasáklá funková masa prokládaná exaltovanými promluvami a pronikavě vtíravými refrény zpěváka Davida Byrnea.

Sisyfovská práce Karla Hvížďaly

Karel Hvížďala (84) je autorem řady dlouhých rozhovorů, z nichž některé by se daly považovat za zásadní a těžko už někým jiným překonatelné: s Václavem Bělohradským, Václavem Havlem, Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Landovským, Karolem Sidonem… Je ale také komentátorem, glosátorem, esejistou, tedy člověkem (psaného) slova, l’homme de lettres, jak říkali Francouzi lidem, kteří se stále a ke všemu potřebují vyjádřit, stále něco sepisovat, pořád ke všemu přidat svá slova. Tento sklon, potřeba, návyk stojí za několika jeho (polo)beletristickými knihami, do nichž ve velké míře proniká jeho já.

Dvojnictví v umění, pivo pod Hradem a Šíma v Plzni

Kurátorka Kristýna Jirátová (občas označovaná jako Otto M. Urban v sukni – milá lichotka!) připravila monumentální výstavu věnovanou motivům dvojnictví. Rozčlenila ji do několika tematických okruhů: víra v dvojníka, rozdvojenost a mnohočetnost osobnosti, alter ego, zrcadlo, stín a digitální dvojník. Na rozdíl od kurátorských vizí právě Otta M. Urbana není tato výstava tak temná a – bohužel – ani tak dramaturgicky sevřená. Přesto patří k nejzajímavějším počinům, s nimiž se letos GHMP představila.

Čarodějnice ve slezské Nise

Až ráno jsem se s potěšením dozvěděl, že hrad (nebo zámek, ono to splývá) v Otmuchově, v němž jsem přenocoval, patřil nějakou dobu Wilhelmu von Humboldtovi, tedy tomu učenci všech učenců. I lidé, kterým jméno Humboldt něco říká a vědí, že to byli dva němečtí bratři, tedy Wilhelm a Alexander (něco jako bratři Grimmové), možná tápou, kdo se zabýval čím. Když se to zjednoduší, tak Alexander byl cestovatel a přírodopisec hledající jednotu všeho tvorstva skrz jeho rozdíly, něco jako náš profesor Stanislav Komárek.

(Ne)jednoznačná shoda

Jubilejní desátý ročník nejvýznamnější české přehlídky soudobé architektury jednoznačně ovládl dětský hospic Dům pro Julii. Získal hlavní ocenění České ceny za architekturu, Cenu předsedy Senátu i Cenu veřejnosti. Letos se však mluví také o stavbě, kterou mezinárodní porota zcela opomněla. Jde o vůbec první dětský hospic v Česku, u kterého autoři svým promyšleným návrhem prokázali, že i architektura může lidem pomáhat zvládat přetěžké životní situace.

Etnobotanika

Před dvaceti lety jsem díky svému spolužáku Štěpánu Špoulovi měl šanci nahlédnout do Etnobotanické zahrady v mexickém městě Oaxaca de Juárez. A co víc, nahlíželi jsme rovnou s jedním z autorů. Alejandro de Ávila mi utkvěl v paměti jako rozvážný lysohlavý chlapík, který nám zvolna upředl před zraky příběh celého díla, které spojilo úsilí botanika a umělce. Francisco Toledo a Luis Zárate vnímali prostor a rostliny především z pohledu výtvarného.

Přelet myšilova nad filmovou a divadelní krajinou

Jako dravec sleduje krouživým pohybem svého oka myši pod sebou, tak recenzent hledá ubohou oběť, do níž by zaťal své drápy. Rád by zahlédl nějaké tučné sousto, na nějž by zaútočil, snesl by se ze svých výšin, vrazil by do něj pařáty i zoban a začal trhat, drásat, škubat, až by peří či chlupy létaly. Shlíží tedy pod sebe ze své výše, jeho orlí zrak zírá dolů na hemžení pod ním, už se chystá zvednout perutě a vytasit ostří kritické. Dlouho však otálí, máloco zdá se mu hodné jeho pozornosti, mnohokrát nechá cíl přejít, máloco vzruší jeho touhy krvelačné.

Bouchne to? A co pak?

Nukleární válka, atomový výbuch jsou děsivé možnosti, které zároveň dráždí představivost. Je to ten nejspolehlivější „McGuffin“, generace filmových superagentů se honily po plátnech kin, aby katastrofě tohoto druhu na poslední chvíli zabránily. A je-li moment velké exploze ve filmu často užíván jako svým způsobem orgastický, pak výbuch atomovky představuje ze všech vrcholů ten nejvrcholnější. Existují ale filmy, jež nukleární zbraň nepoužívají jako dráždidlo – deklarují spíš ambici vykreslit, jak by mohlo vypadat, kdyby skutečně začaly létat rakety s jadernými hlavicemi, či jak by k tomu mohlo dojít.

Burroughs a Waits, nejistí muži, nová Patti Smith

Mexico City, září 1951. V baru sedí Čarostřelec. Miluje Joan. Spolu si hrají na Viléma Tella. Jenže i Čarostřelec (spisovatel William S. Burroughs) se jednoho dne utne. Moderní přepis klasické opery Čarostřelec v režii Roberta Wilsona měl premiéru v roce 1990. Inscenace slavila ohromný úspěch a od té doby se dočkala mnoha uvedení po celém světě. Nyní se konečně představí i v české premiéře v Divadle Komedie.

Růžová moucha v Otmuchově

Také při výstupu na radniční věž v Paczkówě, kterému tady budeme říkat Pačkov, mi byl přidělen mladý muž. V Čechách, kde též lezu na každé cimbuří, je člověk obvykle po zaplacení vstupného ponechán sám sobě, v Polsku je spíše zvykem, že je vám přidělen průvodce. Když se štracháte po starých strmých a úzkých schodech, snažíte se proto působit křepce a čerstvě, berete to na jeden zátah a dech udržujete klidný. Pak ho málem vypustíte. Aspoň já to tak dělám, s úmyslem Polákům ukázat, že Čech, byť na to nevypadá, není žádná měchuřina.

Zpět na hlavní stranu