Robby Lohkamp má s Ottou a Gottfriedem malou autodílnu s benzinkou. Křídla mu ale přistřihly frontové zážitky z první světové války i vratký mír. Pak potká Patricii. Robbyho milá je fajn, jenže pořád zimomřivá, což má zdrcující příčinu. Navzdory době pod psa se chce Robbymu tolik žít – a přežít. I když osud je někdy proti.
Správně měla být ze všech míst vidět Lipnice, tedy to, co z toho velkolepého hradu zbylo. Jenže nebylo vidět skoro nic, jen to, na co se dalo sáhnout. Inverze byla v těch dnech tak hustá, že každá stavba se vylupovala jen sama o sobě na vzdálenost několika desítek metrů a pak zase padla do neprůhledného šeda. Takže bylo jedno, kde ty kostely jsou, v jakém okolí se nalézají a co je od nich vidět.
Zvědavost. Tu ve vás okamžitě probudí velká zrcadlová plocha zasazená mezi plané růže a náletové křoviny. Pokud by vás sem zavedla náhoda, začnete se sami sebe ptát, kde se tu asi vzala a k čemu slouží. Jde o uměleckou instalaci, nebo má snad i praktickou funkci? Ale i v případě, že dobře víte, o co tady jde, stěna vás doslova nutí přistoupit blíž.
Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?
Možná to bylo tak, že si pan Zdeněk Zikmund, narozený devatenáct let po skončení 2. světové války, chtěl přečíst nějakou syntézu o tuzemských fotbalových soutěžích za německého protektorátu. A když zjistil, že taková kniha neexistuje, rozhodl se, že si ji napíše sám. Fotbal a vůbec sport jako specifická subkultura dokresluje obraz každé doby, v níž zasahoval významnou část populace. Nedostal se snad v těchto dnech do hlavních zpráv vysoký fotbalový funkcionář ve vyšetřovací vazbě? A jak tomu bylo v letech 1939–1945? Žil národ kopanou? Do jaké míry? Jaký vztah měli činovníci a hráči k protektorátnímu režimu?
Na únikovku se Filipa těšila. Vybrala si ji na oslavu narozenin… Dostat se z lodní kajuty ještě šlo, ale další místnosti jsou těžší a těžší a nápověda moc nepomáhá. Hráči mají podezření, že hra se chová jako živá. Nebo se do ní tak zabrali? Příběh Filipy a jejích spolužáků se odehrává během jediného dne stráveného únikovou hrou.
Mezi Tochovicemi a Březnicí jsou rybníky, které prý zakládali už ve 13. století benediktini z ostrovského kláštera, ze kterého na rozdíl od těch rybníků zbylo jen pár rozvalin na ostrově u Davle, o což se postarali husité. Zato ty rybníky jsou tu pořád, neboť rybník se dá leda tak vypustit, i když samozřejmě se ho občas také snaží někdo vypálit, ale to lze jen metaforicky. Hojnost rybníků měla své vyživovací důvody, ale zřejmě byla i ekologicky v souladu s vodnatelností kraje, která zůstala zachována v místních názvech Stará Voda a Dobrá Voda, přes které se dá z Tochovic dojít do té Březnice.
Mohl tu klidně stát nějaký unifikovaný přístřešek z nepřeberné nabídky katalogů. Bylo by to rozhodně snazší a možná i o pár korun levnější řešení. Nikdo by se nad tím nepozastavil – dělá se to tak přece všude a obec má ostatně důležitější věci na práci než se zabývat pouhou zastávkou autobusu, kterou stejně využívá jen pár lidí na pár minut. Přesvědčivých argumentů by si starosta malého městyse na Vysočině našel bezpočet. Jenže nechtěl.
Nových filmů je letos pomálu, pomalu každá premiéra proto poutá až nepřiměřenou pozornost, zvlášť v situaci, kdy se uvedení většiny těch důležitých snímků odkládá na lepší časy. O to větší zájem může přitáhnout film, o jehož vzniku se toho dopředu moc nevědělo a který by přitom zajímal široké publikum i v časech normálního kinematografického provozu. Navíc je to dílo, které reflektuje tu nejsoučasnější současnost včetně pandemie koronaviru a amerických voleb.
Pomalu, zato v pečlivě připravené edici vychází konečně to, na co generace čtenářů Karla Havlíčka Borovského čekaly přes 150 let: veškerá dostupná korespondence, odeslaná i přijatá, přibližující názory, postoje a činy tohoto muže sugestivněji než všechny knihy a studie, jež o něm vznikly.
Nechte se unášet proudem druhé nejdelší řeky v Evropě a seznamte se s její historií, geografií i s příběhy lidí, kteří v jejím okolí žijí. Nalaďte si dokuseriál Dunaj – proti proudu na televizi Spektrum a dozvíte se víc o bitvě u Moháče, dalmatských pelikánech, vodním díle Gabčíkovo nebo o tom, jak naši sousedé bojují s koronavirem.
Nejdřív jsem si myslel, že po parku jezdí někdo na motorce, ale ona to byla paní s fukarem, takovým obráceným vysavačem na listí, které před ní plynule ustupovalo z cesty, jež vedla tím pěkným anglickým parkem. Žena byla skoro stejně velká jako ten přístroj, tak jsem na ni a na listí chvíli hleděl a pak jí naznačil, že jí chci něco říct, ale musí vypnout tu věc. Ona to udělala a já ji poprosil, jestli bych si to mohl zkusit.
Na okraji rakouské metropole probíhá jeden z nejambicióznějších a nejrozsáhlejších projektů svého druhu v celé Evropě – výstavba kompletně nové městské čtvrti pro dvacet tisíc obyvatel. Obdivuhodný projekt se zároveň stává laboratoří pro zavádění a testování mnoha progresivních řešení, která naplňují vizi udržitelných měst 21. století.
Španělský seriál Vlast je příkladem solidně provedeného „prestižního projektu“. Adaptace mimořádně úspěšného románu Ferdinanda Aramburua seznamuje publikum s méně známou historií, činí tak ale způsobem velice vstřícným, ukazuje ji zdola, optikou nikoli těch, kdo dějiny tvoří, ale lidí, kteří jimi jsou vlečeni. Zároveň jsou ale na Vlasti znát i limity podobného stylu vyprávění, které v zájmu snadné stravitelnosti dělá tu historii trochu moc úhlednou.
V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.
Podobenství o myších, lidech a nadpřirozených úkazech patří ke Kingovým nejpůsobivějším románům. Autor se zamýšlí nejen nad nehumánností nejvyššího trestu, jenž se při zaslepenosti žalobců snadno mění v justiční vraždu, ale i nad břemenem, ke kterému je člověk odsouzen ve snaze dostát pozemské spravedlnosti. Čte Vladislav Beneš.
Nedávno vyšla v Argu reedice klasické knihy „nové historiografie“ Dějiny smrti od francouzského historika Philippa Arièse. Čtu si občas před usnutím v té monumentální encyklopedii umírání, pohřbů a hřbitovů a vracím se k ní pravidelně v dušičkových dnech. Pochmurný čas, mokvavý ďas, sípavý dech, pařátů třas… Táhne mne to ke krchovům zas.
Pro Štefana Svetka to byl útěk před veřejným ponížením jeho osoby. V roce 1983 vzal několik svých přátel na malý výlet do Prahy, aby jim údajně ukázal svá oblíbená místa z doby studií na Českém vysokém učení technickém. Pravý důvod k cestě nikomu neřekl. Až později se jeho přátelé dozvěděli, že právě v těch dnech probíhalo v Bratislavě slavnostní otevírání budovy tehdejšího Československého rozhlasu.
K charakteristikám dneška má patřit i vysoký stupeň generačního neporozumění, především mezi akademicky orientovanou mládeží (v širším slova smyslu) a vrstvou jejích rodičů. Přes tu propast jako kdyby jedna strana viděla jenom „boomery“ neodpovědně ničící zeměkouli a ani v nejmenším nechápající současný svět a způsob, jakým ho ti mladší vnímají, ta druhá zas může vnímat nevděčnost generace nedoceňující možnosti, jichž se jí dostalo.
V časech lockdownu logicky stoupá využití streamovacích služeb, hodně lidí si potřebuje trochu zpříjemnit vlekoucí se čas. Dokumentární film Americká vražda: rodina odvedle k účelu zpříjemňování čehokoli není zrovna vhodný. Dokonce bych si ani netroufl tvrdit, že to je film dobrý. Ale v hlavě uvázne, ještě hodiny po zhlédnutí v ní může tropit neplechu.
Třetího října umístil Krištof Kintera svůj Public Jukebox na louku u Sedlčan. Stalo se tak v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Jukebox už toho zažil hodně, stěhoval se (Bratislava, Ostrava), ale na louce nedaleko Sedlčan by se měl usadit minimálně na roky, možná natrvalo. Pustit si můžete poezii nebo hudbu podle svého vkusu, výběr je veliký.
Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka.
Jsou projekty, ke kterým si musíte poctivě nastudovat kontext a záměr architekta, abyste je pochopili. Pak jsou ale také stavby, k nimž žádný výklad nepotřebujete, stačí si je jen projít a vše vám tak nějak docvakne – stojí na síle myšlenky, autentičnosti provedení a především jednoznačnosti sdělení. Těchto příkladů existuje násobně méně, jeden přesně takový se ale letos podařilo dokončit v jedné zapadlé moravské vesničce.
Chtělo by se občas studem klopit oči, ale ty fotografie to nedovolí. Tím, jak zobrazují věci známé, pohledy spíš přitahují a diváka už nepustí. Lze v nich vidět sebe, rodinu, ale také třeba sousedy i časy svého dětství. Přitažlivost je skrytá v tom, že srozumitelným obrazovým jazykem vyprávějí o tom, co se slovy popisuje stěží.
Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.
Kino Aero promítne dechberoucí intimní koncert v impozantních kulisách londýnského Alexandřina paláce. Během vystoupení Idiot Prayer hraje Nick Cave sólo na klavír písně napříč jeho hudební historií. V unikátní podobě představí skladby od raných Bad Seeds a Grindermana až k současným titulům z Nick Cave & The Bad Seeds a alba Ghosteen.
Poutavě, čtivě, s citem pro zkratku, detail i snesitelnou míru didaxe vytvořily čtyři ženy knižní panteon jiných šedesáti žen, významných postav našich dějin od kněžny Ludmily po Martinu Navrátilovou. S nápadem napsat takto personifikovanou historii ženské emancipace, adresovanou především dětským čtenářům (čtenářkám!), ale koneckonců i jejich pánům rodičům, pro něž může být na řadě míst objevná, přišla Renáta Fučíková, ilustrátorka dekorativního stylu a spisovatelka; sama se projektu zúčastnila textově i obrazově.
Byl hezký a nadějný začátek léta. Už druhý den jsem byl v Horních Rakousích, hned ale u hranic, v Mlýnské čtvrti čili Mühlviertel. Z pohledu rakouského je to konec světa a zapadákov, z našeho směru je to vstup do civilizace. Mně se tam nejvíc líbí ty krásné zachovalé selské statky s typicky kropenatými kamennými zdmi, říká se tomu Steinbloß. Začínají hned za hranicemi, divil bych se, kdyby kdysi nebyly i na naší straně. Ale víme, jak u nás dopadly.
„Vy tomu říkáte Husinec, pro mě to je spíš obydlená zatáčka,“ popisuje v kostce jeden z místních starousedlíků malou obec v meandru Vltavy severně od Prahy. Obyčejné domky tady doplňuje pár reprezentativnějších staveb, které do venkovského prostředí na první pohled jakoby nezapadají.
Životopis spisovatele Oty Pavla (1930–1973) od polského publicisty a bohemisty Aleksandra Kaczorowského jistě nevyvolá tak emotivní ohlas jako přednedávnem biografie Milana Kundery od Jana Nováka, což nebude jen tím, že Ota Pavel nemá „přirozené nepřátele“.
