Umění a kritika

Souboj tvůrců

Umělá inteligence je žena. Aspoň podle mluvnického rodu a prvních portrétů. Má obvykle dívčí tvář s pohledem upřeným kamsi do dálky, kde v temnotě nejsou hvězdy, ale shluky čísel a matematických symbolů. Tak si ji nejčastěji představují současní ilustrátoři, přestože to žádná bytost není, ani skutečná, ani umělá. Jen posloupnost miliard kroků programových algoritmů, které možná ty portréty vykreslují samy. Z databází našich tužeb a přání dokážou analyzovat, jak bychom si asi umělou bytost s nekonečnou inteligencí představovali, kdyby nám na to fantazie stačila. A tak nám ji stvoří.

Stará dobrá Anglie?

Když anglista Martin Hilský před pár desítkami let komentoval esej Takové to byly radosti George Orwella, mínil, že v líčení autoritářského násilí, nesmyslně prosazované disciplíny a krutosti vládnoucích na soukromé přípravce St. Cyprian’s přeháněl – vždyť jiní žáci, mezi něž patřily pozdější význačné osobnosti anglického veřejného života, nic takového nepotvrdili. Dnešní společensko-literární klima je však nastavené přesně naopak, a když esej o svých zkušenostech s jednou takovou školou napsal prozaik James Scudamore (1974), troufl si položit řečnickou otázku:

Bobby, Míša, Jezevec...

Šachový velmistr Lubomír Kaválek letos osmdesáté narozeniny neoslavil, zemřel v roce 2021. Stačil však napsat a de facto uzavřít rozsáhlé vzpomínky na svou šachovou kariéru, pro niž snad není přehnaný přívlastek závratná: začal je sepisovat v roce 2015 a „ukončit je snad ani nechtěl“, jak poznamenává spisovatel Jan Novák (70), v tomto případě nikoli ghostwriter, nýbrž přiznaný spoluautor, jehož jméno je na obálce, na desce, na hřbetě, na titulním listě, v tiráži...

Perníková pohádka

V někdejším hlavním městě perníku mají docela šarmantní nádraží s červenou cihlou a před ním velkorysý veřejný prostor. Kdykoli mohu, zastavím se zde nejen pro miletínské modlitbičky (Pardubičtí mi to asi neprominou, ale je to tak). Neváhám vyběhnout a jdu se podívat na jeden z nejproslulejších záhonů v zemi. Na ploše ani ne tří set metrů tu můžeme pozorovat velice odvážný experiment, ke kterému bychom u nás těžko hledali paralelu. Každá profese má nějaký svůj slang, hantýrku, zažité postupy, vtípky a také školné, které si každý musí zažít sám a takříkajíc zaplatit.

Ocenění týmovosti

Letošní ročník jediného tuzemského ocenění pro jednotlivce na poli architektury žádné překvapení ani nové impulzy nepřinesl. Cenu si odnesl architekt Ivan Kroupa, který patří k téže tvůrčí generaci jako několik předchozích laureátů. Ten nebo ten Zatímco ocenění udělovaných za konkrétní projekty existuje v Česku doslova hojnost, takové, které vyzdvihuje konkrétní osobnosti, máme prakticky jen jedno. V rámci velkých soutěžních přehlídek, jako je Česká cena za architekturu nebo Grand Prix Architektů, se sice také vyhlašují kategorie za celoživotní dílo nebo mimořádné počiny, ty ale stojí ve stínu vyznamenaných staveb.

Černý humor ve výtvarném umění, příběh jedinečných Vinohrad, hrátky s představivostí

Humor se ve výtvarném umění často nevyskytuje. Výjimkou jsou díla Petra Palmy, který ve své tvorbě odhaluje sarkastický pohled na realitu života, nebo Jiřího Slívy, jehož kresba je blízká karikatuře. Jako hosté jsou k výstavě přizváni další dva výtvarníci, kteří s motivem humoru systematicky pracují – Zdenka Hušková a Filip Buryán. Černý humor, Galerie Hollar, Praha, do 1. 10. 2023.

Kolíne, Kolíne, dlouho stojíš na Rýně

Nádražní hala v Kolíně nad Rýnem byla nacpaná lidmi, kteří čekali, až se přežene večerní bouřka a liják. Stál jsem tam u skleněných dveří a skrz provazy deště hleděl směrem ke katedrále, která tam trčí jako nějaké černé ježaté horstvo. Raději jsem trochu dával bacha, mobil jsem tiskl v kapse, foťak jsem si sundal a dal do batohu a ten jsem držel v náručí, protože přece jenom… Před patnácti lety, když jsem tady byl naposledy, by mě to asi ještě nenapadlo. Mám to v tom velkém Kolíně rád.

Vejtasa

Proslulých zahradnických rodin bývalo mnoho, leč dvacáté století k nim bylo velice macešské a mnohé nepřežily nepřízeň osudu. Jakkoli mnozí po znárodnění dokázali tak nějak přežívat v nových strukturách oborových podniků a technických služeb, jiní mohli závod, budovaný svými předky v potu tváře, sledovat toliko za plotem. Jedním z příběhů, které jsou naprosto výjimečné, jsou Vejtasovi z Jaroměřic nad Rokytnou. Jihomoravské městečko je vyhlášeno především zámkem, ale naleznete tu i jedinečnou a živoucí památku zahradnického řemesla, a to kvetoucí závod rodiny Vejtasovy.

Mikrokosmos

Na exkluzivní zlínské adrese se v privátním lesoparku ukrývá na první pohled vcelku nenápadná stavba. Její historie, architektura i vybavení by však vydaly na samostatné publikace. Jakmile překročíte práh domu, jako byste se ocitli v časové kapsli. Pohltí vás atmosféra naznačující, že jste na výjimečném místě. Oči vám přeskakují z jednoho sběratelského předmětu na druhý, ze kterých si tady majitel udělal soukromou galerii, začnete si všímat prostorových kvalit, úchvatného interiérového zařízení v perfektně dochovaném stavu.

Roda Roda, humoristický nádeník z Drnovic

Humor asi není jen židovský vynález a židé (s velkým Ž i malým ž) na něj nemají monopol. Důležité ale asi je, že ho mají jaksi nábožensky doporučený, neboť prorok Eliáš v Talmudu prý praví, že toho, kdo je schopen rozesmát druhé, čeká po smrti zvláštní odměna. Pokud je známo, Eliáš nespecifikuje, o jakou odměnu jde, takže to je podnik s nejistým výsledkem neboli s ručením omezeným. Dobré úmysly se totiž mohou obrátit v pravý opak, jako v té židovské anekdotě, kdy potká Kohn Roubíčka a…

Tygr jde do finále

Ve středu 31. května schválili senátoři návrhy prezidenta Petra Pavla, aby se novými ústavními soudci stali Daniela Zemanová, Jan Wintr a bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Mnozí považovali za samozřejmé, že jestli někdo nemůže neskončit na Ústavním soudě, či rovnou v křesle jeho předsedy, je to Josef Baxa. Na tu roli se po Pavlu Rychetském nikdo nerýsoval jako přirozenější kandidát. Baxa na to měl povahu, příběh i vizáž.

Zamilujte se do příběhů, svět lidí z periferie a jubileum Čapkova památníku

Festival umění, literatury a vzdělávání (FALL) je příležitostí pro setkání se spisovateli, umělci, edukátory a dalšími zajímavými osobnostmi. Poskytuje prostor pro reflexi literatury, umění, sdílení příběhů a čtení v kontextu proměn současného světa – především proměny digitální. Jeho součástí jsou autorská čtení, výstavy, workshopy či diskuse.

Mosazná nábojnice z křídel anděla

Nad západní Evropou, která začíná za Rýnem, se převalovala okluzní fronta, jíž jsem chtěl uniknout. Z deštivých Cách jsem se proto pohnul o pár kilometrů na jihovýchod do městečka se sympatickým jménem Kornelimünster, tedy Klášter svatého Kornelia. Jede se tam městským autobusem, ve kterém se mnou sedělo několik tureckých matek s kočárky a potomstvem. Tam, kde jsem vystoupil já, však bylo ještě staré Německo, blahobytné bílé domy obklopené zelení, říčka s gotickým mostem, malé náměstí s domem, kde se prý na chvíli zastavil Napoleon, když tuhle nejzápadnější část říše rušil a parceloval mezi své příbuzné.

Dobrá levandule

Kdysi se nad levandulí jeden smiloval a byl rád, že vůbec nějakou sehnal. Jakýsi takový darovaný semenáč si kdysi naše mamka vysadila nad zídku. Byl na plném slunci a řadu let se tvářil velice spokojeně. Dokonce si přisela jakousi sestřičku a dobrých patnáct let se popelily na svém výpeku. Zespodu se již táhly starobyle svazčité kmeny, které zná našinec z návštěvy Provence a romantických pohlednic. Pak najednou zničehonic bác a bylo po ní. Cílová rovinka volně rostoucích levandulí u nás bývá takto krátká a náhlá. Často končí mnohem dřív z důvodů různých školáckých chyb.

Školní elektrárna

Budova soukromé dánské školy není jen místem, kam studenti chodí nabírat nové vědomosti a rozvíjet svůj potenciál. Díky inovativnímu řešení je současně technologickým experimentem a solární elektrárnou, která sama o sobě slouží jako učební pomůcka. Školní budovy vždy byly specifickým architektonickým úkolem. Jejich podoba přitom pěkně ilustruje, jakým směrem se vzdělávací systém té které doby a daného státu ubíral. U nás dobře známe školy z období Rakousko-Uherska.

Něco končí, něco začíná

Prázdniny jsou fuč, nastává léto babí. S ním přichází i čas, kdy se k dalšímu předělu chystá zdejší výstavnická sezona. Některé expozice s počátkem podzimu končí, jiné s koncem léta začínají, a tak se podívejme, co v tomto čase uvádí jedna z vyhlášených galerií, GASK v Kutné Hoře. Jelikož je toho víc, než co tento text může obsáhnout, vybíráme tři kousky: František Štorm i Jiří Surůvka nabízejí krásu a rozjímání vyvěrající z humorného gesta – první si dobírá okolí anekdotickým šklebem, druhý převrácením běžných vzorců.

Ráma a Alláh

Znáte Indii? Víte něco o její historii a kultuře? Určitě! Vždyť každý z nás několikrát za život začal cvičit jógu, všichni máme rádi kuře tandoori, v Šiva shopu nakupujeme vonné tyčinky či esenciální oleje, svého času jsme hledali inspiraci v českém překladu Kámasútry a na Netflixu sledujeme Delhi Crime či aktuálně Sacred Games… Naše znalosti Indie jsou vlastně mnohostranné, ale zároveň stereotypní a povětšinou poněkud konzumní. Pro toho, kdo hledá cestu k hlubšímu poznání, a především pochopení kultury tohoto mnohonárodnostního státu, je tu kniha Indické odlesky.

Zubrnické dožínky, my chlapci z internátu, jak se denně setkat s bohem

Navštivte Muzeum v přírodě Zubrnice a pomozte oživit starý svátek sklizně slavený na konci žní. Pro návštěvníky muzea je k běžným prohlídkám připraven doprovodný program. Zájemci se naučí péct sladké dobroty, nakládat zelí nebo moštovat jablka, ke koupi budou například originální modely z krojového ateliéru Pavly Hampton. Dožínky v Zubrnicích, Muzeum v přírodě Zubrnice, 9. 9. 2023.

Dlouhé prsty Karla Velikého v Cáchách

Lidé z Cách čili asi Cášané mají tu zvláštnost, že se mohou jednoduchým gestem poznat po celém světě. Udělá se to jednoduše tím, že se nenápadně ukáže či vystrčí malíček, Cášané mu říkají Klenkes, od kleiner Finger. Pochází to snad z konce 19. století, kdy Cáchy byly proslulé tím, že se tam vyráběly jehly, proto ten malíček. Takže třeba Ludwig Mies van der Rohe, ten slavný architekt brněnské vily Tugendhat, mohl třeba kdekoli na světě během svého kosmopolitního života nenápadně ukázat malíček a už k němu běžel rodák. Nebo spíš to bylo naopak,

Když prší

„Celý den drobně prší,“ napsal si kdysi do deníku Jaroslav Foglar a tento banální záznam počasí se stal nyní titulem knižního vydání jeho deníků. Co bychom za to mnozí dali. Den, který proprší, všichni známe a, pravda, můžeme se na něj i těšit. V takovém dni se hezky dospíte. Uděláte si kávu, sednete si na verandu a koukáte, jak prší. V zahradě nemusíte nic. Přece ani nemůžete. Zato si můžete číst, poslouchat hudbu, hrát si na něco nebo mlčet a přemýšlet. Soustavný déšť je tomu skvělý parťák. Zahrada pookřívá. Co se v ní vlastně děje?

Myší bunkr

Po několikaletých sporech ohledně zamýšlené demolice jedné výrazné brutalistické stavby v Berlíně je konečně jasno o jejím dalším osudu. Budova, která i navzdory svému nepřívětivému zevnějšku a kontroverzní funkci získala kultovní postavení v rámci poválečné architektury, zůstane stát a dostane se jí náležité péče.

Jirka z Ústí v srdci temnoty

Na začátku léta rozčeřil vody českého uměleckého rybníka (ach, to klišé) otevřený dopis výtvarníka a profesora VŠUP Jiřího Černického, v němž, zjednodušeně řečeno, popsal důvody, proč už nechce dál učit mladou výtvarnou generaci: protože si s ní přestal rozumět. Čtenáři jeho dopisu si mohli všimnout, že to nebyl jen tak nějaký suchý text, ani to nebyl komplikovaný traktát, k čemuž mají někteří jeho kolegové sklony. Bylo to totiž napsané takříkajíc naplno, krevnatě a s evidentním zápalem. Bylo patrné, že ten člověk umí psát a jeho psaní má zápal a šťávu.

Když na Hradě seděli vrazi

Michal Lukeš, od roku 2002 generální ředitel Národního muzea, měl nápad. Uspořádat výstavu o padesátých letech dvacátého století, jak je prožili lidé v této zemi. Obrátil se tedy na Michala Stehlíka, svého náměstka „pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost“, a ten „mu“ ji udělal. Nikoli sám, přestože vytvořit stručný a výstižný politický, společenský, kulturní a maličko i sportovní obraz právě této dekády (Zátopek!) by snad v silách jednoho historika být mohlo. Arciť za předpokladu, že by byl po potřebnou dobu soustředěn pouze na tento jistě lákavý úkol.

Sen podvečera kratochvilného

Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.

Sejeme

Merton Borders v oxfordské botanické zahradě zakládal James Hitchmough na podzim 2011 a na jaře 2012 coby převážně seté společenstvo, do něhož bylo dosázeno zhruba 15 % rostlin. Vybíral květenu z Velkých planin Spojených států, vysokých poloh Jižní Afriky a od středozemní flóry až po střední Asii. Tedy obecně rostliny tolerující slunce, sucho a výkyvy podmínek. V mnoha směrech šlo o vizionářský počin, na který stojí za to po deseti letech zkoumavě pohlédnout z našeho středoevropského pohledu.

Pozlátko bez koltů

Jisté je, že snímek ONEMANSHOW: The Movie bude hit, minimálně premiérový víkend tomu nasvědčuje. Projekcí totiž bylo nejvíc, co jich kina pamatují, ostatně přidávány byly jedna za druhou, jelikož jejich první várka se brzy vyprodala, takže kinaři vyšli vstříc maximalizované poptávce. Například konkrétně v multikině v pražských Letňanech to vypadalo tak, že k prvnímu promítání, začínajícímu „vtipně“ minutu po půlnoci, aby se přesně dodržel avizovaný premiérový filmový termín 17. srpna, byla vždy s odstupem minuty přidána ještě tři další představení.

Nestydět se za sorelu

Ve čtvrtek 24. srpna si připomínáme sto let od narození největšího českého architekta druhé poloviny dvacátého století. Se jménem Karla Pragera (1923–2001) si spojujeme především výrazné solitéry vyzařující svou modernost, jeho vůbec první realizace jsou přitom ze zcela jiného soudku. „Architektura není výkres, ale postavený dům.“ To bylo jedním z kréd architekta, jehož stavby provokují i půl století po dokončení. Karel Prager neodmítl žádnou sebevětší výzvu, projekt nikdy nenechal nedodělaný a pro většinu z nich doslova dýchal.

Kaleidoskop města dvojího osudu

Osudem celého širokého pohraničního pásu této země je hluboký zlom v jeho staleté historii. Ten nastal po roce 1945, po vyhnání naprosté většiny obyvatelstva a jejím nahrazením obyvatelstvem novým. Všechna ona města, vesnice i samoty mají proto svou historii „před“ – a „potom“. K této skutečnosti se přistupuje různými způsoby, podle toho, jak ji kdo nahlíží a jak se mu hodí. Historie „Sudet“ je totiž víc než jakákoli jiná v téhle zemi závislá na tom, kdo ji vypráví.

Tradiční staročeský jarmark, prokletí jménem rodina, středověká zábava

Poslední srpnovou sobotu se i letos v Třebízi uskuteční Staročeský jarmark. Nebudou chybět stánky s rukodělnými výrobky, přírodní produkty nebo ukázky řemesel. Pro děti přijede staročeský ručně poháněný kolotoč. Atmosféru dokreslí živá lidová hudba. Vstupné zahrnuje i možnost navštívit stálé expozice muzea. Staročeský jarmark, Národopisné muzeum Slánska v Třebízi, 26. 8. 2023.

Zpět na hlavní stranu