Naše debata bude o tom, jak se chováme ke krajině, k domům, budovám, veřejnému prostoru, zkrátka k tomu, co nám na ní zůstalo po předcích a co my předáme dál. Budeme se bavit o tom, proč je u nás tolik ošklivých míst, tolik zprzněných staveb, tolik nevkusných rekonstrukcí. Proč dáváme přednost prefabrikátům, laciným materiálům a imitacím a proč nám je to, v čem žijeme, tak lhostejné.
V celém historickém Kašmíru, který je dnes de facto rozdělen na indickou, pákistánskou a čínskou část, nežije ani osmnáct milionů lidí. Shodou okolností to vychází jen asi na jedno procento obrovské lidské masy, která obývá Pákistán, Indii a Bangladéš. Kdybychom připočítali i tu Čínu, rázem bychom se dostali na půl procenta. I jedno procento ale může být solidní rozbuškou velkých problémů; ostatně sudetští Němci tvořili svého času také zhruba jedno procento obyvatel Evropy. Když se z Indie stáhla britská koloniální moc, muslimové požadovali (a dostali) samostatný stát, Pákistán (tehdy byl jeho součástí i Bangladéš).
"Už nikdy válku, ponížení a nespravedlnost!" Česká televize si v rámci osmdesátiletého výročí od konce 2. světové války přichystala dokumentární minisérii My, budovatelé nové republiky. Třídílná televizní série ukazuje obyčejný život a budování poválečného Československa v mozaice deníkových zápisků, Režisér, scenárista a střihač Ondřej Veverka navazuje na svůj rok starý cyklus My, občané Protektorátu a znovu staví do popředí autentické deníky, dopisy a unikátní rodinné filmové záznamy.
Po osmdesáté slavíme konec druhé světové války. Zdánlivě o ní všechno víme, přitom ale je pořád mnoho neznámých příběhů i jenom u nás ve střední Evropě. Třeba příběh nejmenšího slovanského národa, Lužických Srbů: slovanští občané Německa byli germanizováni, měli zakázáno používat svou řeč, muži museli sloužit ve wehrmachtu. Na jaře 1945 přišla sovětská armáda a pod ní začleněná 2. polská armáda Lužici osvobodit, na což ženy vzpomínají jako na největší hrůzu svých životů. Sověti znásilňovali, Poláci kradli. Drážďany hořely, Budyšín byl rozstřílen, Lužice vydrancována. Zlato ztratilo veškerou cenu, rodiny byly rozbité, lidé se vydali na cesty. Mnoho z nich i do Čech, válkou dotčených málo. Lužičtí Srbové válku vyhráli, přesto jsou dnes na poražené straně. Poslechněte si příběh, který by vám neměl zůstat utajen, protože v něm jsou významně přítomni i Češi. Jakub a Lukáš Novosadovi v dalším díle svého sourozeneckého podcastu přibližují historii, která neprávem stále stojí stranou pozornosti.
Před 80 lety nacistické Německo podepsalo kapitulaci. Právě v českých zemích se přitom bojovalo i krátce poté. Jak probíhalo v roce 1945 osvobozování Čech Moravy a Slezska a jakou roli hrála i rivalita mezi USA a Sovětským svazem či zda velitel americké 3. armády George Patton chtěl osvobodit Prahu, o tom mluví historik Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu v Praze.
Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně. Každý rok začátkem května bylo vidět ve výlohách obchodů, ve školách a veřejných budovách, v hodinách výtvarné výchovy je žactvo poslušně rozmnožovalo. Tanky a šeříky na oslavu „slavných májových dnů“ na památku Rudé armády – osvoboditelky. Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně.
Jsou za námi první květnové dny, neúprosně se blíží osmdesáté výročí konce druhé světové války a atmosféra je zjančená. Může za to několik faktorů: jednak jsou to kulatiny, ale to je nejméně podstatné. Jednak je to výročí doslova živé, jelikož ještě pořád jsou mezi námi pamětníci tehdejšího jara – dokonce i takoví, kteří si ho dobře pamatují, protože jim bylo třeba deset. A jednak, a to je hlavní důvod, proč se jančí, je výročí využíváno a zneužíváno v aktuálních politických bojích, protože druhá světová válka je pořád vztažný bod dějin pro západní Evropu, pro Rusko, vlastně i Ameriku.
„Příběh druhé světové války nás má spojovat, nikoli rozdělovat,“ hřímal během oslav osvobození Bratislavy slovenský premiér Robert Fico. Ve skutečnosti byl jeho projev jedním z mnoha příkladů toho, že 2. světová válka představuje i 80 let od jejího ukončení významnou dělicí čáru, která prochází napříč Evropou, ale i napříč řadou společností. Jsou různé konce 2. světové války. Ten americký a západoevropský, jehož obrazem jsou nadšené davy na londýnském Trafalgar Square během oslav „Victory Day“, správný hollywoodský příběh války dobra se zlem ukončený happy endem.
Právě v době Velikonoc archeologové představili fascinující objev v jeruzalémském Večeřadlu, tradičně označovaném jako místo Poslední večeře Ježíše Krista s jeho apoštoly. Oznámení o objevu zveřejnila ve středu Rakouská akademie věd (OeAW) ve spolupráci s Izraelským památkovým úřadem (IAA). O objevu informovaly i zpravodajské weby Fox News a Daily Mail. Pomocí multispektrální fotografie a technologie RTI (Reflectance Transformation Imaging) badatelé odhalili téměř 40 nápisů a rytin.
Když ve Vídni mrholí, je výborné schovat se někam, kde prší, ba přímo leje. Někam do přírody, nejlépe do parku, kde se vlhkost projevuje obzvlášť silně. Jako ideální místo pro tento záměr se ty dny nabízel Laxenburg. To je obec asi dvacet kilometrů od centra Vídně, směrem na jih, v krajině kdysi již vesnické a idylické, v rovině s dohledem na první alpské kopce, na které ale ty dva dny nebylo vůbec vidět, neboť je halila po celou dobu hustá mlhovina. Za jiného počasí to tam nejspíš vypadá velmi jinak
Německý, v angličtině natočený film Mnichov 1972 (původní název September 5) je příkladem toho, jak ve skromných podmínkách natočit historický film, v němž dějinná událost působí jako v přítomném okamžiku se odvíjející, ještě neuzavřená a nezpracovaná realita. Je to thriller, jemuž neubírá napětí to, že publikum dobře ví, jak to všechno dopadne. Pátého září 1972 během olympijských her v Mnichově zaútočilo teroristické komando palestinské organizace Černé září v olympijské vesnici.
Záchrana světa je pro britského tajného agenta Jamese Bonda rutinou. V každém díle svých dobrodružství odvrátí nějakou katastrofu, která hrozí poškodit západní svět, vyvolat válku, nebo dokonce apokalypsu. Život skutečných špionů se však jen zřídka vyrovná tomu Bondovu. Zpravodajská práce je úmorná a pomalá, automobilové honičky jsou vzácností a pouze zlomek informací dokáže skutečně zvrátit chod dějin. Jedním z mála, komu se to podařilo, byl Oleg Gordijevskij, pravděpodobně nejvýznamnější západní agent studené války. Zemřel začátkem března v Londýně.
Europoslankyně STAN Danuše Nerudová má metodu chodit do střetu s vybranými protivníky, takovými, o nichž může předpokládat, že mezi jejími voliči vzbuzují odpor. Takhle pomohla k překvapivě dobrému výsledku při eurovolbách Filipu Turkovi, ale pomohla i sobě. Takhle se pouští do komunistky Kateřiny Konečné. Ale dělá to mezitím tak, že Konečné pomůže a sobě uškodí. Včera během televizního duelu o něčem úplně jiném obě europoslankyně zabrousily do historie a Nerudová prohloubila svůj výklad konce druhé světové války na našem území.
První písemné záznamy lidstva se vynořují z naprosté temnoty ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Cokoliv, co se stalo předtím, známe jenom z archeologických nálezů. Nejstarší příběhy, mýty a oficiální historie, které se nám dochovaly, jsou „jen“ něco přes pět tisíc let staré. Dvě nejstarší civilizace v našem okolí, Egypt a Sumer, byly „tak dávno, že už to skoro není pravda“. V každodenním životě na jejich stopy moc často nenarážíme. Nepíšeme jejich písmem, neuctíváme jejich bohy, zákony se od té doby také dost změnily. Ale stejně stojí za to, seznámit se občas s jejich historií, protože se v ní dají vysledovat společné prvky.
Když se v Rumunsku „odnikud“ vynořil tzv. populistický kandidát Călin Georgescu a vzápětí Ústavní soud zrušil první kolo prezidentských voleb a Georgescovi zakázal v těch budoucích kandidovat, přivolala na sebe tato velká balkánská země nárazovou pozornost. Co se to u nich děje? A co vlastně o té zemi víme? Co se tam za poslední léta stalo? Jak to, že tam najednou soud ruší volby? Může se to stát také někde jinde? Lidí, kteří Rumunsko sledují soustavně, není zas tak mnoho. Určitě mezi nimi ale je diplomat a historik Jiří Šitler, který byl v letech 2010 až 2015 velvyslancem České republiky v Bukurešti.
Minulý týden se v Jeruzalémě konala mezinárodní konference o antisemitismu a lze předpokládat, že ji vláda zamýšlela jako odpověď na tsunami antisionistických demonstrací v západních městech, které vyvolal masakr 7. října 2023. Izraelský levicový deník Haarec okamžitě vyvolal kontroverzi a následně setkání přátel Izraele bojkotovalo několik významných židovských osobností včetně hlavního rabína Velké Británie. Ministerstvo pro diasporu totiž pozvalo, s výjimkou německé AfD, také představitele národněkonzervativních evropských stran (tzv. populistů) – a to nemohla židovská levice v Izraeli a v Americe přijmout.
Když Donald Trump během volební kampaně prohlašoval, že do 24 hodin po svém zvolení zajistí příměří na Ukrajině, jen málokdo to bral doslova. Pro mnohé to však bylo vítané znamení, že jeho administrativa to s ukončením války myslí vážně a že konec bojů je na dohled. Tato iluze se rychle rozplývá. Grigorij Karasin, vedoucí ruské delegace v Rijádu, kde probíhala jednání s Američany, prohlásil, že očekávat průlom už na prvním setkání je naivní. Podle něj je pravděpodobné, že jednání se protáhnou až do roku 2026, přičemž nejbližší možný termín dohody vidí na konci letošního roku.
Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.
Tři roky před vypuknutím první světové vyšla v Británii kniha Velká iluze (The Great Illusion). Byl to hned po vydání obrovský bestseller, který se četl po celé Evropě a vycházel v opakovaných vydáních. Autor knihy, anglický novinář a politik Norman Angell (1872-1967) v ní se vší přesvědčivostí hájil tézi, že k válce v Evropě již nikdy nemůže dojít, neboť věk globalizace, který již v onom roce 1911 značně pokročil, každou takovou válečnickou chuť znemožní. Země Evropy jsou přece hospodářsky, finančně, komunikačně i kulturně již tak provázány, psal tento pokrokový Angličan, že k válce nemůže dojít, a kdyby náhodou ano, pak ji právě ona ekonomická provázanost okamžitě udusí.
Druhý věk belle époque, který si Evropa začala užívat od konce minulého století, rychle bere zasvé. Každý nějaké vědomí konce má, někdo se i zvládne připravit, přesto – navzdory varování – konec přichází nezván. Nastává konec jedné, několik desetiletí trvající éry a přichází čas nejistoty. Diametrálně se mění geopolitické vztahy, mluví se o novém světovém řádu, nově se bude definovat euroamerické spojenectví, dostane jinou, dosud neznámou podobu, dochází k rozkolísání dosavadního uspořádání společenských poměrů formovaných woke hnutím a klimatickou ideologií, které byly pro euroamerickou civilizaci společné.
Kdysi byla velmi oblíbenou, možná i nezbytnou součástí domácích knihoven po linii Plzeň – České Budějovice a možná i kousek dál, tedy v prostoru jihozápadních Čech, trilogie bělčického učitele a písmáka Ladislava Stehlíka (1908–1987) Země zamyšlená. Byly to kulturní místopisy na pomezí esejistiky a beletrie, v nichž rozvážný a rozvláčný autor „kreslil“ svůj milovaný kraj, kterému zasvětil celou svou mysl, jež se sama stala také součástí té „zamyšlené“ krajiny.
Na londýnské konferenci Aliance zodpovědných občanů (ARC) jsme se setkali s teologem a historikem Nigelem Biggarem, který se proslavil obhajobou teze, že Britské impérium nepáchalo pouze samé hrůzy. Hovořili jsme o jeho zkušenostech z kulturních bojů v akademickém světě a o tom, proč zasáhly právě Británii tak silně. Co si myslíte o nedávném návrhu, že by Spojené království mělo platit odškodné za otroctví? Nedává to smysl. Ano, někteří lidé v této zemi až do 19. století obchodovali s otroky. Ale otroctví je univerzální instituce, kterou praktikovali lidé všech barev kůže na každém kontinentu.
Donald Trump a některé hvězdy MAGA hnutí před volbami umně navnadili publikum sliby, že zveřejní veškeré utajované dokumenty k některým kauzám – zavraždění prezidenta Kennedyho, kariéra a smrt finančníka Jeffreyho Epsteina, výzkum UFO, některé další. Kdo by nechtěl vědět, co se opravdu stalo? Asi i ten, kdo si myslí, že v zásadě ví, co se stalo, ale má pocit, že u takových událostí, jež otřásly společností, má smysl vědět opravdu co nejvíc. A americké úřady při jejich vyšetřování nejenže nezveřejnily všechno, protože toho obecně utajují opravdu hodně, ale někdy si i počínaly způsobem, jenž důvěru veřejnosti nemohl posílit.
Komentáře Jiřího Weigla léta pilně sleduji, málo máme konzervativních vzdělanců, kteří umí precizně analyzovat bolesti našeho světa. Když se však před třemi lety otřepal z ruské agrese, začal postupně obhajovat zločinnou moc a urážet „Zelenského režim“. V posledním „newsletteru“ IVK napsal: „Rusko po pádu komunismu toužilo stát se normální zemí a my jsme je nechali, aby se vrátilo do starých nepřátelských mocenských kolejí. Vina patří Západu, protože měl trumfy na své straně a nesmyslně je prohospodařil.“
Americký Národní archiv v úterý zveřejnil poslední část dosud utajovaných dokumentů týkajících se vraždy prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Případ atentátu z roku 1963 je dodnes předmětem mnoha konspiračních teorií. Americký prezident Donald Trump krátce po svém nástupu do úřadu v lednu podepsal exekutivní příkaz nařizující zveřejnění zbývajících dokumentů dosud podléhajících utajení, které souvisejí s atentáty na Kennedyho, jeho bratra senátora Roberta Kennedyho a také bojovníka za občanská práva Martina Luthera Kinga
Podle francouzského europoslance Raphaële Glucksmanna by Spojené státy měly Francii vrátit Sochu svobody, protože Trumpova administrativa se rozhodla místo svobody podporovat tyrany. Narážel na Trumpovo jednání ve válce na Ukrajině či probíhající americké deportace nelegálních migrantů. Na jeho návrh už reagovala mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová, která europoslanci na tiskové konferenci připomněla, že to byly Spojené státy, kdo Francii ve druhé světové válce osvobodil.
Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa v úterý zveřejní kolem 80 000 stran dokumentů, které se vztahují k bývalému prezidentovi Johnu F. Kennedymu a jeho vraždě. Informuje o tom agentura Reuters s odvoláním na Trumpovo vyjádření. Trump krátce po svém nástupu do úřadu podepsal exekutivní příkaz, aby vládní úřady připravily plán na zveřejnění záznamů souvisejících s atentáty na Kennedyho, jeho bratra Roberta Kennedyho a také bojovníka za občanská práva Martina Luthera Kinga.
Slovenští archeologové učinili objev, který na území země nemá obdoby. Při rekonstrukci zámku v bratislavské městské části Rusovce našli římský akvadukt dlouhý 38 metrů z období vlády císaře Marca Aurelia. Jedná se o první takto prozkoumanou vodovodní stavbu svého druhu na Slovensku. Podle archeologů se na místě našly i staré cihly s otisky psích stop. Umělý vodní kanál měl zásobovat vodou římské lázně, které zatím čekají na své odkrytí.
Když celý svět rozebíral každý detail konfrontace Zelenského s Trumpem a Vancem v Oválné pracovně, polský historik Łukasz Adamski připomněl záznam jednání Winstona Churchilla s polským exilovým premiérem Stanisławem Mikołajczykem ze začátku roku 1944. Úkolem Churchilla bylo přimět Mikołajczyka, aby přijal podmínky z Jalty, tedy mj. odevzdání poloviny teritoria předválečného Polska Sovětskému svazu. Rozhovor z roku 1944 místy až neuvěřitelným způsobem připomíná stále čerstvou scénu z Oválné pracovny; dokonce i Trumpovo „nemáte žádné karty“ tam zaznělo z Churchillových úst téměř doslova.
V diskusích o tom, co by západní civilizace měla v zájmu vlastního přežití ve svém životě výrazněji zviditelnit, často zaznívá výraz „židovsko-křesťanské hodnoty“. Operují jím i lidé, kteří se ke křesťanství (nebo judaismu) jako k náboženskému přesvědčení třeba nehlásí. Vnímají ale zásadní úlohu, již ta víra a její hodnoty ve formování a udržení západní civilizace měly, a jejich přežití považují za předpoklad jejího dalšího trvání.
