Právě dnes uplynulo sto let od dne, kdy byla na jižní Moravě objevena Věstonická venuše. Existuje vůbec slavnější česká socha? Stará skoro třicet tisíc let, před časem ohodnocená na čtyřicet milionů dolarů, což je přitom pořád málo, vzhledem k tomu, že soška změnila lidský pohled na vlastní minulost a zároveň nás obohatila o tolik dalších uměleckých děl. Psal o ní Eduard Štorch, maloval ji Zdeněk Burian, to každý zná. Pro jistotu připomeňme, že v Knize apokryfů o ní psal v povídce O úpadku doby také Karel Čapek, jenž na ní ukazoval s humorem sobě vlastním přesvědčení starých o tom, že mládež je zkažená a nemravná.

Platilo to v pravěku starých Janečkových, čílících se u Čapka nejen kvůli obrovitosti venušiných prsou, ale taky kvůli kreslení hlinkou na zdi jeskyní. Přirozeně si tehdejší nemravnost nezadá s nemravností mládeže Čapkovy doby a nezadá si s nemravností mládeže doby současné. To je jediná jistota, kterou máme.

K Věstonické venuši patří také osudové náhody, protože za druhé světové války v obavách před nálety nebo boji nechali představitelé uměleckých sbírek jižní Moravy sošku převézt do Brna, aby ji před boji uchránili. Byli prozíraví: Mikulov pak skutečně pošramocen byl. Zároveň to Venuše klidně mohla slíznout i v Brně, které bylo terčem nejednoho náletu, ale tam měla štěstí – bomby se jí naštěstí vyhnuly.

Sám jsem s touto vzácnou soškou vyrůstal, pochopitelně s její sádrovou kopií, kterou jsme s bratrem měli doma na poličce. Dneska už bohužel nevím, kde je, zda ještě vůbec je, anebo už vzala zasvé a byla rozdrcena. K venuši jsme měli blízko, neboť jsme měli blízko ke vsi, která jí dala jméno, k Dolním Věstonicím. Jezdili jsme tam s rodinou za strýcem, vinařem, každý rok dřeli na vinobraní, jež tak mám spojeno nikoli s pitím, nýbrž s tvrdou prací. Lidé v tom kraji jsou po mém soudu pijáci, kteří u nás vydrží nejvíc. Kdepak Ostraváci nebo Valaši s pálenkou! Vinaři valí extraligu a jsou schopni vpravit do sebe v průběhu dne jen tak bokem při práci několik litrů vína nebo burčáku a pak ještě vyrazit do hospody na pivo. Je to v jistém smyslu obdivuhodné a zároveň znepokojivé.

Při znalosti této věstonické výdrže se proto nedokážu ubránit představám, že to bylo ještě jinak, než jak uvádí Karel Čapek. Děda Janeček tehdy přece mohl být také opilý, nebo aspoň přiopilý. Kvůli venuši a jejím rozměrným vnadám se tedy vůbec nemusel čílit, naopak na ně mohl zálibně hledět, zasněně popíjet a babi Janečková ho u toho mohla načapat a ze žárlivosti a v rozhořčení sošku hodit do ohně, aby neměla ostudu před celou vesnicí.

Taky mohl děda Janeček v roztouženém opilství cestou do své chýše, vstávaje od ohně, zakopnout a soška mu (pro něj naneštěstí a pro nás naštěstí) mohla do ohně spadnout. Taky se o ni někdo z Janečkových mohl poprat s někým z jiné rodiny, když se večer chlapi sešli u ohně v hospodě. Co my víme, jak to tenkrát bylo. To nám věda říct prozatím ještě nesvede. Ale je dobré, že se tehdy něco stalo, my z toho máme sošku. A právě dneska ji máme už sto let.