Supersobota v Británii, která údajně měla být historická, historická není. Většina Dolní sněmovny si odepřela možnost hlasovat o dohodě, kterou s EU o brexitu vyjednal premiér Boris Johnson. Další hlasování snad bude už v pondělí. Pro pozorovatele mimo Británii jsou to technikálie v procesu, jejž nemají čas dopodrobna sledovat. Ale pozornost si zaslouží několikasettisícová demonstrace příznivců členství v EU, která ve stejnou dobu zaplnila centrum Londýna.
Někde v Londýně dost možná Theresa Mayová mlátí hlavou o stůl. Slavně vyjednaná „nová“ brexitová dohoda je totiž v mnoha ohledech identická s tou, kterou třikrát předložila parlamentu – a ten ji třikrát odmítl.
Stav dění na českých sociálních sítích popsaný v minulém vydání našeho týdeníku se příliš nezměnil. V okamžiku, kdy debata o Karlu Gottovi jde do velmi pomalé „zatmívačky“, zdá se, že aspoň v mé bublině ji částečně nahradilo pobouření nad sponzorskou smlouvou mezi Karlovou univerzitou a Kellnerovou firmou (Home Credit), dalo by se říct, že diskuse byla otevřena a otázky položeny.
Bude líp, nebo hůř? Na otázku, která získala politickou váhu už před šesti lety, přichází odpověď od Světového ekonomického fóra (WEF): Ano, už je hůř.
Tučná léta nejsilnější prosperity v dějinách samostatné České republiky míří ke konci. Čeká nás éra zpomalení a útlumu. Zatím nikdo nedokáže říct, jestli to bude nějaká vážnější hospodářská krize. Naše vývozní ekonomika je velmi silně navázána na Německo, kde už je útlum hodně cítit. Andrej Babiš je přinejmenším svými voliči vnímán jako vůdce prosperity.
V Evropě máme jen málo teritorií, na nichž volby produkují obnovu a upevňování vládních většin. Dlouho bylo takovým územím v čisté podobě pouze Bavorsko. K velkému údivu západoevropských expertů se k Bavorsku před devíti lety přidalo Maďarsko Viktora Orbána. Přičítá se to jeho nefér způsobům, od kampaně provládních médií až po změny ve volebním právu (polovina mandátů volena nikoli poměrným, ale přímým způsobem). Jiné příčiny nevnímají, nicméně nedá se říct, že by všechna kritika na Orbánovu adresu byla uvařena z vody.
Jedním ze dvou letošních laureátů Nobelovy ceny za literaturu se stal rakouský spisovatel a dramatik Peter Handke.
Nedělní volby rozhodnou o dalším směřování největšího z členů východního křídla EU, tedy Polska, přesto zprávy z východu ovládl druhý největší stát, tedy Rumunsko. Důvod je zřejmý, Rumuni právě procitli z hrůzného snu. Mohou být příkladem pro Čechy, kteří mají identický problém.
Jak často se stává, že by média informovala o tom, že se někdo rozhodl neúčastnit činnosti nějaké nadace? Může se to stát.
Asi se tomu není možné vyhnout. Bylo by to jako psát o dění v červenci 1969 a pominout při tom přistání na Měsíci. Takže. Zemřel Karel Gott, názory byly projeveny. Nebo přesněji recyklovány. Karel Gott byl – Havlovými slovy – „součástí české krajiny“ dost dlouho na to, aby si o něm každý stihl něco pomyslet, nějak to sesumírovat a dát to vědět světu. Po zveřejnění zprávy o zpěvákově smrti se pochopitelně objevilo mračno „ripů“, některé z nich předvídaly, že Gottova památka okamžitě začne být nízce tupena. Aspoň v mé bublině to tak nevypadalo, nanejvýš tu a tam někdo prohlásil, že na pár dní odchází z Facebooku (moc věřit se tomu stejně nedalo) nebo že mu zpěvák byl lhostejný, stejně jako jeho hudba.
Zprávy o srpnovém stavu českého průmyslu nechaly většinu ekonomů chladnými a není divu. Přece jen jde o letní měsíc, který není třeba brát úplně vážně. Přesto se stal křižovatkou, za níž Česká republika vstupuje do krizového období. Tím pochopitelně vzniká otázka, jak hledat cestu k nové prosperitě.
Nikdy nevyšetřujte firmy, které prošly privatizací.
