Mezi mladou generací Američanů roste popularita socialismu. Například podle průzkumu agentury Axios z letošního jara by prakticky polovina (49,6 procenta) dotázaných mileniálů a příslušníků mladší, tzv. generace Z raději žila v socialistické zemi, v jednašedesáti procentech mladých lidí mezi 18–24 lety slovo socialismus vyvolává pozitivní asociaci. Podobný posun se v různé míře dá vysledovat i v jiných zemích Západu.
Sociální demokraté i sám Babiš bojují hlavně o politické přežití a mocný outsider z Hradu potřebuje sparing partnery, se kterými může hrát a posilovat svou moc.
Britští úředníci prokázali, že neztrácejí smysl pro humor ani tváří v tvář nejtěžší politické krizi jejich životů. Plán pro případ odchodu z EU bez dohody nese kódové označení operace Yellowhammer, což je anglický název strnada obecného. Ten je znám svým typickým zpěvem, který v angličtině zní jako „a little bit of bread and no cheese“ (trochu chleba a žádný sýr), což dobře ilustruje očekávání britských plánovačů. V neděli list Sunday Times publikoval analýzu dopadů „no deal“ brexitu a následného spuštění Yellowhammeru, které nasvědčuje, že by chybělo mnohem více než jen chleba a sýr.
Končící léto 2019 strávily obě vládní strany a Hrad kohoutím zápasem o to, komu přináleží právo odvolat a jmenovat ministra kultury. Působí to bláznivě vzhledem k tomu, že česká politika při tom dokráčela k podzimu, během něhož na nás čekají mnohem důležitější věci k diskusi.
Začátkem července jsem napsal na tento blog článek, uvedený otázkou, zda snad tentokrát nepřijde Vítězný únor uprostřed léta. Myslel jsem to jako nadsázku, jistě. Uplynulo šest neděl a je to vlastně ještě horší, než jsem si představoval.
Čína čelí možná nejvážnější vnitřní krizi od potlačení protestů na náměstí Nebeského klidu před třiceti lety. Již nějakých deset týdnů trvající protesty v Hongkongu musejí Pekingu působit značné starosti. Komunistická strana začíná naznačovat, že pokud chaos bude pokračovat, může sáhnout k vojenskému řešení.
Střety na sociálních sítích zhusta bývají přehlídkou vzájemného neporozumění, to už se tak nějak ví, není to jejich odstranitelný kaz, ale základní charakteristika. Účastníci si z nich odnášejí dojem, že druhá strana nechápe a záměrně manipuluje – a mívají pravdu. V těch „utkáních“ neexistuje nějaká oboustranně uznávaná autorita typu rozhodčího, tedy aspoň ne zatím. Minulý týden se ukázalo, že by se takovou autoritou ve věci interpretace textu mohly stát policie a justice.
Současný vývoj průmyslu ve střední Evropě včetně Německa podezřele připomíná situaci v roce 2008, kdy okamžitě po návratu z prázdnin vypukla největší krize od války.
Němci mají i nadále rádi auta, ale zanevřeli na ty, kdo je pro ně vyrábějí.
Polská pravice má nového hrdinu. Patnáctiletý Jakub Baryła se s krucifixem v ruce postavil pochodu homosexuálů v Plocku, zbrzdil ho na půl minuty a nechal se odnést policií. Vznikly z toho ikonické fotografie, které se okamžitě po nahrání na internet začaly nekontrolovatelně šířit. Nejprve v Polsku a odtud mezi podobně názorově laděné uživatele sociálních sítí v Německu, Itálii, USA. Postupně se obrázky zbavily polského kontextu, v němž zapadly do probíhající ideologické řeže, jejímž nástrojem jsou pochody homosexuálů v polských městech významu Liberce či Pardubic na jedné straně, kontrademonstrace a většinou neúspěšné pokusy o zákaz na druhé. Trucakce na menších městech bývají větší a jsou složené z místních, zatímco průvody za práva LGBT se dávkují po víkendech proto, že je obrážejí ti samí aktivisté.
Na italském ministrovi vnitra Matteu Salvinim je něco obdivuhodného. Objížděl i během prázdnin všechny důležité italské pláže a v plavkách budoval svou popularitu. Do minulého čtvrtka nikdo přesně nechápal, jaký to má smysl. Až toho dne vyzval k rezignaci svého nadřízeného, premiéra Giuseppa Conteho. Premiér odpověděl, že o jeho setrvání ve funkci nerozhoduje jeden ministr. Ovšem nemohl zpochybnit, že Salvini řídí jednu z vládních stran a že se velmi pravděpodobně stane v blízké budoucnosti jeho nástupcem. Salviniho prezentace jsou zábavné a jeho optimismus tak nakažlivý, že může být vzorem pro české politiky.
Boj proti domnělé či skutečné cenzuře je v současné době koníčkem mnoha lidí ze všech částí politického spektra, každý jako kdyby čekal na svých patnáct minut mučednictví. Když jde ale o to, zavřít ústa někomu z druhé strany, velice rád si přisadí a nevidí v tom velký problém. V takové atmosféře je těžké dělat satiru, nejenom proto, že realita často předhání fantazii autorů. Stane-li se arbitrem přijatelnosti uměleckého díla nechápavá afektovaná osoba s přístupem na Twitter, nic dobrého z toho vzejít nemůže.
