Připomněli jsme si výročí 17. listopadu 1989, které je spojeno s revolucí s poetickým přívlastkem sametová. Revoluce bývají povětšinou krvavé, plné násilí a třísek z káceného lesa. Naše revoluce, která přinesla pád totalitního režimu vyznačujícího se vládou jedné strany, vynucováním jednoho názoru, pronásledováním a kriminalizací lidí s jinými postoji, zničujícím centrálně socialistickým řízením ekonomiky (které usilovalo o rovnost, ale ve skutečnosti přinášelo nespravedlnost), se ale odehrála bez násilí, na což jsme, nebo aspoň jsme bývali pyšní.
Několik dní před 36. výročím revolučního okamžiku 17. listopadu 1989 jsem mluvil na velkém mezinárodním kongresu ve švýcarském Luganu o dnešní Evropě, resp. Evropské unii. Jak bylo ode mne očekáváno, a asi hlavně proto, jsem tam byl spolu s bývalým šéfem Evropské komise Romanem Prodim pozván jako jeden ze dvou hlavních řečníků, mé vystoupení bylo vůči dnešní EU vysoce kritické. Přesto byla významná část mého projevu otištěna v hlavním regionálním deníku Corriere del Ticino.
Na jedné straně slibuje vznikající vláda hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě držet veřejné finance pod kontrolou, v dlouhodobém horizontu dokonce mluví o vyrovnaných rozpočtech. Na straně druhé ale slibuje levnější energie, dostupné zdravotnictví, štědřejší penzijní systém, růst platů ve veřejném sektoru, podporu bydlení, vědy, digitalizace, snižování odvodů OSVČ a mnoho dalšího. Podle ekonomů i bývalého ministra financí Miroslava Kalouska je v programu zásadní rozpor mezi drahými sliby, avizovaným nezvyšováním daní a ambicí, zřejmě primárně „motoristickou“, být rozpočtově odpovědní.
Největší německý výrobce dětské výživy Hipp dnes prodává svá bio pyré i „dospělým, kteří dbají na stravu“. Pro britského profesora kriminologie Keitha J. Haywarda je to emblém doby: jídlo bez rizika jako metafora kultury bez hranic a bez frustrace. V knize Infantilised tvrdí, že jsme setřeli rozdíl mezi dětstvím a dospělostí – a děti tím paradoxně nechali bez ochrany. V rozhovoru pro Echo mluví o politice, která se proměňuje v lifestylový aktivismus, o univerzitách, které se s infantilizací spolčily, i o tom, proč je dnes pro každého těžší být dospělým.
Ještě před začátkem války na Ukrajině natočil v Rusku americký režisér Michael Lockshin adaptaci klasického románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Po velkých peripetiích se snímek dostal do ruských kin, měl veliký úspěch, vzbudil ale prudce odmítavou reakci oficiálních míst, která dobře pochopila, že fantaskní a vášnivý příběh o lásce, ďáblovi v Moskvě a střetu spisovatele se stalinistickou mocí má v dnešním Rusku velmi aktuální dimenzi. Do Moskvy, kde vyrůstal, se Lockshin vrátit nemůže, film se ale pomalu dostává do světových kin včetně těch českých.
Smrt blízkého člověka často přijde nečekaně. Vím to i z vlastní zkušenosti – právě proto jsem chtěl mluvit s někým, kdo se s ní setkává každý den a dokáže o ní mluvit beze strachu. O tom, jak o smrti přemýšlet, jak se na ni připravit a proč by měla zůstat součástí našeho života, mluví Petra Černá, vedoucí Poradny domácího hospice Cesta domů.
Po třiceti letech plánů, odkladů a politických zvratů se u pyramid v Gíze oficiálně otevřelo největší muzeum světa, které je celé věnované staroegyptské civilizaci. Od samého počátku se na projekt Velkého egyptského muzea soustředila obrovská pozornost a samotná architektonická soutěž na jeho podobu se stala druhou největší v historii – o to větší překvapení bylo, že v konkurenci více než tisícovky návrhů uspělo tehdy neznámé irské studio s pouhými třemi zaměstnanci.
V polovině roku se rozvířila diskuse o porodnosti, když Český statistický úřad informoval, že se u nás loni narodilo pouze 84,3 tisíce dětí, což je nejméně za celou historii, co počty narozených sledujeme. Zároveň už čtvrtý rok po sobě zažíváme propad úhrnné plodnosti, která je teď pouze 1,37 dítěte na ženu v reproduktivním věku. Mluví se o ekonomických faktorech a o tom, že mladé páry si nemohou děti dovolit. Nicméně příběh poklesu plození zřejmě začíná už v mnohem dřívějších fázích před rodičovstvím: v navazování vztahů a nabývání sexuálních zkušeností u mladých lidí.
Náš Salon bude kosmologický, neboť tady sedí kosmasologové… Je to sice falešný výklad toho jména, ale Kosmas, „ctihodný děkan kostela pražského“, jehož devítisté výročí smrti (21. října 1125) nám bylo k tomuto setkání záminkou, přímo svádí ke kosmické interpretaci. Řecké slovo kosmos totiž označuje nejen vesmír jako takový, ale je to také opozitum čili protiklad vůči chaosu. Kosmos je zkrátka to, co je uspořádané, má řád, svůj začátek a své hranice. A možná že právě tohle chtěl Kosmas svým dílem Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (Kosmova kronika česká) vytvořit.
Má humor nějaké hranice? A mohli bychom je, prosím, vidět? Kauza příspěvků Filipa Turka ukazuje, že najít je nebude žádná legrace. Pokusí se o to tři stand-up komici, marketérka a právník. To není začátek vtipu.
První fáze mírového plánu Donalda Trumpa pro Gazu, tedy vydání živých rukojmích, dopadla úspěšně. Další fáze, které počítají s odzbrojením teroristického hnutí Hamás a zřízením nějaké na teroristech nezávislé správy, jsou zatím v nedohlednu. O budoucnosti Gazy a izraelsko-palestinského konfliktu debatují bývalý velvyslanec v Izraeli Daniel Kumermann, komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland, politoložka a islamoložka Zora Hesová a historik a teolog Filip Outrata.
Existuje ještě česká levice? Ta otázka se může vnucovat při pohledu na výsledky nedávných sněmovních voleb. Žádná ze stran, které překročily pětiprocentní hranici, se nepovažuje za levicovou. Proč? Je krize zdejší levice jenom lokálním projevem nějakého širšího jevu? Přestává platit tradiční politické rozdělení na pravici a levici? O těch i dalších souvisejících otázkách jsme v Salonu Echa debatovali s publicisty, kteří se tuzemskou levicí dlouhodobě zabývají a jsou jí také ideově blízcí.
