Školákům skončilo první pololetí, což se do sdíleného prostoru propsalo dalším kolem oblíbené společenské hry „Kopni si do svého učitele“. Nikdy nebylo snazší vylít si frustraci nad výsledky vlastní práce na nesprávném místě. Ve skutečnosti hodnocení českých dětí funguje poměrně dobře, kritéria jsou srozumitelná a racionální a drtivá většina učitelů je při klasifikaci korektní, ačkoli věřím, že jim to někteří studenti úplně neulehčují. Známky nejsou odměna, není to trest, je to informace. Jenomže učitel dostane zleva zprava, i kdyby známkoval sám Pánbůh nebo AI, k čemuž se to stejně fofrem sune.
Každému se asi někdy za život naskytl pohled na čerstvě rozhrabané mraveniště. Organizovaný celek zasažený nečekaným šokem, v němž jednotliví mravenci zmateně pobíhají sem a tam. Tak nějak vypadá v poslední době i světová politika. A nepomohlo ani to, že minulý týden se většina světových lídrů shromáždila na jednom místě – na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu. Americká analytička Zineb Riboua popsala svůj dojem z fóra jako „biblickou babylonskou věž těsně poté, co Hospodin lidem zmátl jedinou řeč“.
Na Ukrajině se začínají na oficiální úrovni ozývat hlasy, které mluví o nutnosti zastavit ruskou invazi i za cenu ztráty území. Na vyčerpání obyvatel z konfliktu a nemožnosti čelit Rusku ještě několik let upozornil nejvyšší představitel Mykolajivské oblasti a klíčový "Zelenského člověk" Vitalij Kim. Podle něj by ukrajinští politici měli jednat o podobě mírového uspořádání i za cenu ztráty území, varoval však zároveň před appeasementem a mluvil o nutnosti bezpečnostních garancí. Uvedl to v rozhovoru pro The Independent.
Andrew Roberts, od listopadu 2022 baron Roberts z Belgrávie, patří mezi nejznámější a nejvýkonnější britské historiky. Proslul jako expert na druhou světovou válku a životopisec významných osobností. Jeho biografie Napoleona a Winstona Churchilla jsou široce oceňované. Zároveň se vymyká akademickému trendu tím, že je mužem pravice. Spolu jsme diskutovali o tom, proč se politické extrémy snaží zdiskreditovat Churchilla, co znamená ruská agrese na Ukrajině pro budoucnost války a co jako celoživotní zastánce transatlantické aliance říká na chování Donalda Trumpa.
Leden byl v domácí politice do značné míry ve znamení politiky zahraniční. Prezident s dalšími ústavními činiteli namáhavě hledají společný zahraničněpolitický nápěv, Petr Macinka se profiluje víc v Černínském paláci než na ministerstvu životního prostředí a za video, v němž se probírá jednotlivými dotačními tituly ministerstva zahraničí, sklízí od svého předchůdce ostrou reakci: „sadistické výstupy“, „prasárna“, „opravdu se mi to z toho chce zvracet“. Oním předchůdcem samozřejmě není nikdo jiný než Jan Lipavský, kdysi Pirát, dnes nezávislý poslanec za ODS a objekt politické touhy nového předsedy strany.
Historik Jiří Suk napsal už před dvaceti lety dosud nejlepší knihu o roce 1989: Labyrintem revoluce, pak další skvělé knihy o moderních českých dějinách a nyní pro osmnáctý díl „paseckých“ Velkých dějin zemí Koruny české tisícistránkovou fresku o letech 1956 až 1967. Nejde v ní ani tak o popis dějů, ale o rentgenový pohled do nitra tehdejší společnosti, s níž jsme přitom spojeni víc, než si běžně připouštíme. V dobrém i ve zlém. Jde o rozhovor dvou vrstevníků, kteří vzpomínají na něco, u čeho sice nebyli, ale jako by ano. Byl to totalitní stát, ale teror už víceméně ustal.
Plánovaná proměna jednoho z posledních brownfieldů v centru Prahy má přinést do dlouhodobě zanedbané a přehlížené Florence plnohodnotný městský život a přirozeně ji napojit na okolní čtvrti. Ambiciózní projekt Florenc21 ilustruje, jak a kdo dnes tvoří město a podle jakých principů. Florenc patří k dopravně vůbec nejlépe dostupným místům v Praze. Kříží se zde dvě linky metra, tramvaje, městské i dálkové autobusy, v bezprostředním sousedství je Masarykovo nádraží a hlavní pěší tahy mezi Karlínem, Novým Městem a Žižkovem.
Žijeme v době, kdy se zdá možné všechno, pevné není nic a jistoty jsou ve hvězdách. Ve hvězdách… Tím se obyčejně myslí, že je to vzdálené, neproniknutelné, nedosažitelné. Přitom jestli je něco v našem světě jisté, tak to jsou právě hvězdy, respektive planety – a také Měsíc a Slunce, že ano. To, že na obloze mění své místo, je možná jedna z prvních evidencí v kolektivní paměti lidstva. Pro člověka jsou hvězdy zdrojem úžasu, fascinace, útěchy… Dvě věci naplňují mou mysl obdivem a úctou: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Pravil Immanuel Kant v té asi nejznámější větě filozofie. Tak jsem pozval astroložky a astrology.
Mezinárodní politika měla letos ostrý start. Po únosu prezidenta Venezuely a výzvách íránským demonstrantům, aby povstali, Donald Trump vystupňoval rétoriku proti Grónsku, které chce pro USA od Dánska (a proti přáním tamních Inuitů) získat. S Dánskem se solidarizuje podstatná část evropských zemí, zatímco Česká republika mlží. O tom, jak má na americkou agresivitu reagovat Praha, přišli diskutovat první náměstek ministra zahraničí Jiří Brodský, profesor politologie a mezinárodního práva na FF ZČU v Plzni Petr Drulák, konečně i bývalý velvyslanec ČR při NATO Jakub Landovský.
Venezuelský prezident Nicolás Maduro a jeho manželka jsou ve vězení v New Yorku, kam je převezly americké jednotky, které je po úspěšné operaci zatkly v Caracasu. Znamená to, že tím skončil i venezuelský režim, k němuž za časů prezidenta Cháveze upínala naděje západní radikální levice? Jak ta diktatura v současnosti funguje a jak dnešní Venezuela vypadá? O co se režim opírá a jakou má perspektivu?
Vydrží vláda Andreje Babiše celé volební období? Podaří se jí dosáhnout vyrovnaného rozpočtu a shodnout se na obraně? Jaké jsou další třecí plochy uvnitř koalice? O tom, dále o drahých potravinách, ale také třeba o prospěšnosti chůze v Salonu Echa diskutovala trojice politiků, kteří se dobře znají z hlavního města: zástupce opozice, poslanec a bývalý předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, za koaliční Motoristy sobě ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný a rovněž zastupitel Ondřej Prokop, předseda pražského ANO.
V našem Salonu jsme využili vánočního času, abychom si nadělili dárek: zavzpomínali jsme zde s přítomnými pány na své mládí. Neboť to dávno již ztracené mládí mělo různé podoby a také různé přelomové momenty. K nim patřilo, když jsme se 9. prosince 1980 dozvěděli o smrti Johna Lennona: mně bylo tehdy patnáct a právě mi zabili mého idola na dalších pár let. Mezitím samozřejmě uběhla dlouhá doba, na mnoho věcí již pohlíží člověk jinak a také síla idolů slábne, ale přesto by se asi dalo říci, že na Johnu Lennonovi muselo něco zvláštního být, a to nejen kvůli mým infantilním vzpomínkám.
