„Jsem švorc,“ zní název jedné eseje od současného sociologa a filozofa Hartmuta Rosy. Autor si nestěžuje na to, že jeho práce málo nese, ale že on sám už nic dalšího nesnese. Nemá na mysli finanční, ale časovou insolvenci. Hartmut Rosa v eseji poznamenává: „Už nejsem schopen plnit své závazky. Naprosto selhávám. Kdyby měl tento příspěvek k něčemu být, potřeboval bych aspoň tři dny, ale já jej musím napsat za pár hodin.“
Jeden z nejvýraznějších filozofů druhé poloviny dvacátého století, vzdělaný v analytické tradici, vyzývá v knize Mysl a vesmír z roku 2012 k přehodnocení našich převládajících materialistických úvah o vzniku vesmíru.
Ve vztahu k přirozenosti kolují na veřejnosti dvě teze. Těžko přitom říct, zda mají své reálné zastánce, anebo se ve skutečnosti přeme o argumentační pahýly, které přisuzujeme oponentům či nepřátelům. Jedni prý tvrdí, že existuje přirozenost, kterou buď zjevil Bůh nebo vědec a my se podle ní máme řídit, protože nám tato přirozenost rovnou i přikazuje, jak žít. Druzí tvrdí, že přirozenost neexistuje, vše je konstrukt; kdo navíc mluví o přirozenosti, usiluje nejčastěji o naši svobodu. Takový člověk chce druhým namluvit, že něco, co záleží jen na libovůli, je ve skutečnosti dané, přirozené, posvátné. Takž: nevěřit mluvčím přirozenosti, jdou po vaší svobodě – a hlavně zůstat hraví!
Poslušnost platila tradičně za ctnost, nejen náboženskou, ale i intelektuální. Být disciplinovaný se většina z nás učí tím, že nejprve poslouchá druhé, teprve poté se naučí poslouchat sebe sama. Ostatně i osobní autonomii, tuto nejvyšší moderní ctnost, chápe Immanuel Kant jako schopnost být poslušen mravnímu imperativu, svému lepšímu já, dát mu přednost před svým nejmilovanějším já, jinými slovy před sobectvím.
„Kdyby se toto vydařilo, už bych byla s životem spokojená,“ říkáme si a těmi slovy dosvědčujeme nepoučitelnost. Touhy se po dosažení mety záhy adaptují na nový normál a na „vyšší“ úrovni se znovu roztočí. Výsledek? Cíl nic neznamená a říkáme si znovu: „Kdyby jen ještě…“
Jedni si stěžují na nedostatek svobody; je to trochu móda. Druzí si stěžují na ty, kteří si stěžují na nedostatek svobody; je to taky trochu móda. Začněme u druhé skupiny.
„Kdo se vypisuje na sociálních sítí, páchá hřích,“ pravil Nassim N. Taleb, shodou okolností v jednom tweetu. Slovem hřích poukazuje k původu písma. To je od svých počátků spjaté s náboženstvím, s posvátnou oblastí. Je možné, že jsme ani v kapitalistické společnosti tuto posvátnost zcela nevytěsnili. Jak praví Jules Renard: „Psaní je jediná profese, kde vás nikdo nepovažuje za směšného, když nevyděláváte peníze.“
Kde je blízký, má být vzdálený. Samota je láska. Milosrdenství tkví v opuštění. Pandemie nám podle Giorgia Agambena pořádně zamíchala tím, co jsme měli ve zvyku označovat jako hodnoty. Taky jsme zahalili tváře. Přitom pro západní kulturu byla odhalená tvář – vedle důrazu na bližního – podstatná: v tváři prý začíná politika. Tvář vyjevuje, že se všichni lišíme, a přesto se musíme domluvit a pokusit se vytvořit labilní jednotu uprostřed plurality.
Masaryk otevírá svou knihu Sebevražda slovy: „Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující.“ Šestnáct let nato věnuje stejnému tématu monografii s totožným názvem Emile Durkheim. Vznikne tak jedna ze zakládajících prací vznikající sociologie.
Je rozšířeným předsudkem, že člověk je tvor, který umí mluvit. Dlouhou dobu se přitom na západě vědělo, že mluvit umí jen ten, kdo je ochoten se to učit, i v dospělosti. Proto se do vzdělávání zapojovala rétorika. Kdo se naučil mluvit ve třech letech, zvládl základ. Chce-li někdo skutečně umět mluvit, nezbývá, než se mluvu učit na podruhé v dospělosti – s jiným typem soustředěnosti a na vyšší úrovni reflexe. Ještě ve středověku se musel třeba i lékař vzdělávat v rétorice. Člověk neumí mluvit napoprvé, ale napodruhé.
Postmoderna bývá zaměňována s neomarxismem, absolutním relativismem, platí za synonymum pro slabost západu. Přitom může být právě naopak nahlížena jako tresť toho, proč může být západ intelektuálně mocný. Máme-li porozumět tomu, co je postmoderna, je nevyhnutelné položit si otázku, co je moderna. Postmoderna je jednou z jejích tváří.
Já je nebezpečné; my nebezpečnější, říká Simone Weilová, teoložka, která byla po dobu svého života vnímána především jako levicová novinářka. Přesto cítila značný odpor vůči kolektivním emocím, vůči institucím, tomu, co označuje jako my. Sama říká, že je příliš ovlivnitelná na to, aby mohla být součástí skupiny.
Když v roce 2005 vyšel v češtině útlý spis Bullshit od amerického filozofa Harry G. Frankfurta, překladatel převedl titul jako „sračka“. Uplynulo skoro dvacet let a slovo bylo mezitím i počeštěno. František Koukolík, který vydal knihu na stejné téma v roce 2021, již mohl spoléhat na obeznámenost a knihu nazval Bulšit. Sám fakt, že se obrat v češtině tak zabydlel, poukazuje k potřebě uchopit fenomén, který se svou všudypřítomností jeví jako obzvláště dotíravý.
Kniha mizí. Napříč západním světem klesá počet knihoven i knihkupectví, stále více bytů se obejde bez regálů na čtivo. Tento posun měl dramatickou předehru: dvacáté století se občas nazývá stoletím zničené knihy. Jen během Druhé světové války bylo v knihovnách zničeno na 75 miliónů svazků.
„Neobdivovat Voltaira lze počítat mezi jednu z forem debility,“ pronesl argentinský spisovatel Jorge Borges. Voltaire stojí na počátku toho, co se dodnes označuje pojmem veřejný intelektuál, jakkoli je otázka, zda je tato pozice dnes ještě relevantní. O tom, kterak ji ustavil francouzský filozof, podává svědectví Voltairovo Pojednání o toleranci, které právě vychází v nakladatelství OIKOYMENH v překladu Petra Horáka.
V Kacířských esejích píše Jan Patočka o „děsivé nehybnosti sebevrahů“. Toto vyjádření v sobě nese odkaz na jeho teorii subjektivity jako pohybu. Člověka definuje třemi pohyby. V prvním přejímáme svět a včleňujeme se do něj, necháme se jím nést; v druhém bojujeme, pracujeme, uplatňujeme sebe. Ve třetím předešlé dva pohyby zpochybňujeme, a tím je teprve završujeme. Patočkova sebevraha znehybní třetí pohyb. Nechá se přesvědčit otřesením, zůstává stát u ztráty smyslu.
Štěstí, lépe řečeno honba za ním, je opiem dneška. Takto hovoří současná izraelská myslitelka Eva Illouzová. V knize Diktát štěstí sepsané spolu se španělským psychologem Edgarem Cabanasem si všímá, kterak jsme ze štěstí učinili produkt: existují aplikace, které nám hlídají hladinu štěstí, koučové, psychoterapeuti i doplňky stravy stimulující serotonin. Vše podle Illouzové stojí na představě, že být šťastný je naší zodpovědností i povinností. Výrazná je rovněž častá teze, že člověk se musí nejprve postarat o to, aby byl spokojený sám se sebou, teprve poté bude mít dobré vztahy a dařit se mu bude i v práci.
Jestliže Gutenbergova revoluce z 15. století proměnila všechny v potenciální čtenáře, digitální revoluce z nás ze všech učinila potenciální autory. Stejně jako jsme se hned nenaučili všichni číst, možná se také rázem nestaneme všichni autory. I tak si vysvětluje Jürgen Habermas neodbytný dojem z toho, že se kultura komunikace propadla za svou někdejší úroveň. Analogová veřejnost se proměnila v digitální – a prozatím to není pěkný pohled. Lze to hodnotit pozitivně jako porodní bolesti vyspělejší, svobodnější demokracie, anebo negativně a v tom případě lze tvrdit, že nás možná i digitální komunikace uvrhla do toho, co Habermas označuje jako regres západních demokracií.
Když jsem se v roce 1991 pokusil přednášet v Curychu, na pódium vyskočil demonstrant, strhl mi brýle z obličeje, hodil je na podlahu a rozdupal je.“ Peter Singer takto v úvodu ke své knize Praktická etika, která právě vyšla česky, vzpomíná na své zážitky s přednášením. Čím tento australský myslitel, řazen mezi nejvlivnější lidi světa, budí takové emoce?
Ten pán tvrdí, že nemůže mluvit, a přitom své poselství všude šíří. Tak zní nejčastější poznámka adresovaná těm, kteří se zmíní o cancel culture, a přitom nesedí ve vyšetřovací vazbě. V těchto řečech se zaměňuje cancel culture a cenzura. To první vychází zdola a týká se především kulturních otázek; místem činu bývají kulturní instituce, média a akademický svět. Cenzura naopak na člověka doléhá shora, pracuje s jinými nástroji a je třeba počítat s jinými dopady. Zatímco cenzor pracuje politicky, ti, kteří vytlačují někoho z veřejnosti, danou osobu napadají kvůli její morální nezpůsobilosti.
Filozofa z nás podle Jeana Améryho dělá nouzová situace – a takovou nouzovou situací je stárnutí. To bylo často na okraji filozofického zájmu, dnes se však dostává do samého středu. Nepochybně v tom hraje roli demografická situace: V roce 2018 bylo na světě poprvé méně dětí pod pět let než lidí nad pětašedesát. Nestárneme tedy jen jako jednotlivci; stárne celý svět.
V umění je kategorie krásy leckdy chápána jako pasé; zato se přemístila do naší každodennosti. O vyšší koncentraci krásy se starají grafici, estetičtí chirurgové, lesklé časopisy. V jednadvacátém století, jež bývá označováno jako století obrazu, je krása pro člověka samozřejmá, zatímco třeba pro člověka středověkého, který se mnohdy stýkal jen s omezeným okruhem digitálně neupravovaných lidí, byla výjimečná. I když šel do kostela, mohl se setkat spíše s majestátností než s krásou.
„Dokonale osvícená země září ve znamení triumfálního neštěstí.“ Tak zní jedna z nejslavnější vět z Dialektiky osvícenství. Jde o programový spis tzv. Frankfurtské školy, který sepsali Theodor Adorno a Max Horkheimer v americkém exilu poté, co z Evropy uprchli před nacisty. Kniha se stala inspiračním zdrojem pro každou novou generaci myslitelů hlásící se k této tradici. K té čtvrté se řadí i jedna z nejvýznamnějších německých myslitelek současnosti Eva von Redecker. Ta svou knihou Revoluce pro život sepsala cosi, co můžeme v nadsázce označit za Dialektiku osvícenství pro 21. století.
Franz Kafka prý ve svých dílech znázorňuje anonymní všemoc systému, která jako železná pěst dopadá na bezmocného jednotlivce. Aspoň tak zní nejčastější interpretace Procesu i dalších Kafkových děl. „Zvláštní,“ říká třeba současný francouzský filosof Geoffroy de Lagasnerie. Stoleté výročí spisovatelovy smrti slaví nedůvěrou vůči takovému podání. Ve své knize Nedůvěřovat Kafkovi ukazuje, jak nás taková svůdná interpretace, kterou nazývá únikem do bizarnosti, odvádí od pozornosti vůči skutečným problémům právního systému.
Máloco se zdá být tolik v rozporu s duchem doby jako stoicismus. Zatímco stoici chápou apatii, tedy nepřítomnost emocí jako žádoucí, naše doba se v emocích koupe. Stoici by to také nepřeháněli s empatií, zatímco ve veřejné diskusi má empatie, zdá se, status nezpochybněný. Často také slýcháme, že máme myslet pozitivně, ale stoici mají za to, že přesně to je otrocké. Člověk si má místo toho pravidelně vizualizovat své největší strachy, a tím jim brát ostří.
„Lidé nejsou připraveni koexistovat s miliardami současníků s plným vědomím jejich bytí,“ píše německý filozof Peter Sloterdijk. Právě takovou koexistenci nám umožnila digitalizace, která vytváří obrovský prostor pro indiskrétnost. Díky sociálním sítím se mnohem častěji ocitáme v intenzivním emociálním vztahu s lidmi, které sotva známe.
Pojem humanismu se hodí do ceremoniálních projevů. Ale víme, co to je? Uměli bychom jej definovat? Émile Durkheim, nejen sociolog, ale rovněž jeden z klíčových myslitelů humanismu, jej označil za náboženství pro sekularizovanou společnost a tvrdil: jádrem humanismu je fakt, že člověk je zde zároveň uctívajícím i uctívaným. Sám v kontextu dreyfusiády, zvláště v eseji „Individualismus a intelektuálové“, ukázal, že mu nejde o posvěcení egoismu. Spíše hovořil o posvátném individualismu, v němž ctíme důstojnost každého jednotlivce. Pakliže je jednotlivcova důstojnost porušena, působí to humanistovi podobnou nevoli jako kdysi věřícímu znesvěcení posvátného chrámu.
Kniha Kdo se bojí genderu? je první, jíž se Judith Butlerová, přední současná filosofka a, jak sama říká, i politická aktivista obrací na široké publikum. Chce vysvětlit, že se pojmu gender nikdo nemusí bát, ale také ukázat na ty, kteří mu nerozumí, případně jej cíleně dezinterpretují. To vše prý značí, že se chtějí vrátit do starých časů. Mezi fašisty v tomto smyslu řadí třeba současného papeže Františka, italskou premiérku Giorgiu Meloniovou, ale s fašisty se přinejmenším rovněž paktují ti, kteří trvají na neměnné biologické podmíněnosti, tedy na tom, že převážná většina lidí spadá přesně do jednoho nebo druhého pohlaví.
Když papež František nedávno tweetoval o sociálních nerovnostech, Jordan Peterson opáčil: „Na vašich řečech není nic křesťanského. Spása je záležitostí individuální duše.“ Mnozí kanadského psychologa a emeritního profesora torontské univerzity napomínali: „A kdo jste vy, že okřikujete papeže?“ Je pravda, že Peterson není církevní činovník, na druhou stranu bychom stěží hledali druhého člověka, který ke studiu bible přitáhl tolik lidí, jako se to podařilo kanadskému psychologovi svými videi na YouTube.
