„Rodina je základem státu, bohužel. Ženské myšlení nemá smysl pro revoluci, žena chce klid a spokojený život. V malých poměrech se o politice diskutuje v hospodě, ale s konečnou platností se řeší doma. Ženská ideologie trvale ovlivňuje mužské myšlení střední Evropy.“ Tato slova čteme v pozoruhodné esejistické sbírce Potíže s dějinami od Josefa Kroutvora. Kniha vyšla roku 1990 a je dosud podnětná, zvlášť čte-li se na pozadí současnosti.
„Dřívější generace nebyly vedeny k tomu, odvést práci samy na sobě. Byly vedeny k tomu, spíš emoce rychle zpracovat a jít dál. Pro nás zpracovat emoce znamená vyřešit je do posledního puntíku,“ říká influencerka Tereza Koubková, reprezentantka mladé generace, v nedávném rozhovoru pro DVTV. Výrok je příznačný pro jev, který ostře podala americká novinářka Abigail Shrierová v nedávno vydané knize Špatná terapie / Proč děti nedospívají? Jakmile se začnete starat o své duševní zdraví, můžete se s ním rozloučit. Jinými slovy, žádná generace tolik nepečovala o duševní zdraví jako ta, již reprezentuje Tereza Koubková
Martha Nussbaumová, jedna z předních filosofek současnosti ve své nové knize Spravedlnost pro zvířata tvrdí, že je na čase revidovat náš vztah ke zvířatům. Dosud jsme je považovali za podřízené člověku, protože jsme byli fascinováni naší podobou inteligence. Jenže každý tvor je jedinečným způsobem vybaven k tomu, aby prospíval ve svém prostředí. Zvířata třeba nemají kritické myšlení, ale leckterá mají řádově lépe vyvinuté smysly nebo schopnost zvládat konflikty.
Je přípustné fotografovat skutečné lidi? I ty, kteří jsou v krajní nouzi? Po střelbě na FF UK se mimo jiné řešila otázka, zda média pochybila, když zveřejnila fotografii studentů, kteří v zoufalství uprchli na římsu budovy. Ačkoli se později ukázalo, že novináři již věděli, že střelec je po smrti, a sama fotografie mu tudíž nemohla napovědět, jak postupovat, nebyla tím umlčena otázka, zda je etické zveřejňovat snímky takto zoufalých lidí. Důvod, proč si podobnou otázku neklademe v případě filmových vyobrazení, je samozřejmý. Až na to, že z filozofické perspektivy nemá být samozřejmé nic.
Před osmnácti lety ovládla jeho kniha Teorie nevzdělanosti debaty o vzdělání. Konrad P. Liessmann tehdy přišel s tezí: Čím víc vzýváme vědění, tím rychleji ztrácí na hodnotě. Společnost vědění je společností nevzdělanosti. Rakouský filozof a kulturní publicista, který patří k nejvýraznějším evropským intelektuálům, se touto tezí nevysmívá méně vzdělaným lidem, spíš tvrdí, že nevzdělanost je osudem nás všech.
„Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí,“ píše Friedrich Nietzsche ve svém spisu Tak pravil Zarathustra. Svůj pojem nadčlověka, který je do angličtiny převáděn jako superman, formuluje v době, v níž se to pokusy o stvoření nového člověka jen hemží. Charles Darwin ukázal ve své knize O původu druhů, že člověk pochází z opice.
„Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující,“ poznamenává T. G. Masaryk v přelomové knize Sebevražda z roku 1881. Ač Masaryk zvedl téma šestnáct let před francouzským filozofem Émilem Durkheimem, byla to Francouzova monografie, která ustavila souvislost mezi nárůstem sebevražednosti a modernitou. Durkheim titulem Sebevražda z roku 1897 navíc předložil studii, která měla být vzorem pro to, jak se má v sociologii, této mladé disciplíně, pracovat. Jenže jakkoli je to teze svou přímočarostí přitažlivá, neobstojí zcela.
Současnost mění vše hodnotné v trus, poznamenává Slavoj Žižek ve své nové knize Příliš pozdě na procitnutí. Kdysi chtěl být slovinským prezidentem, když mu nevyšly ani jiné kandidatury, dal se na filozofii, kterou neomezuje na akademickou disciplínu. Jeho pojmy jsou strategické, snaží se jimi převrstvit terén, na němž se vedou třeba kulturní války.
Dobré názvy to mívají těžké i lehké. Člověk o ně zakopne, hned hlásí námitky, ale nakonec sezná, že na tom třeba něco je. Autor má vyhráno, protože titul vyvolávající tento výkon se v čtenáři usadil. Společnost úzkosti k takovým názvům patří. Čtenář (titulu) skočí do náruče nejsnazší kritice: Ale vždyť ne všichni trpí úzkostmi. Jistě. A není ten název tedy přehnaný? Bezpochyby. Smyslem takové zkratky je přiložit k určitému fenoménu lupu, i za cenu, že zvolené hledisko bude pokřivené. Je přínosné, že Jan Géryk, mladý sociolog, právník a stand-up komik, navíc tematizuje i tento – dnes rozšířený – sklon pojmenovávat společnosti.
S autenticitou si na intelektuály člověk nepřijde. Obrátí oči v sloup a už oznamují, že ten pojem nemá obsah, tuší v něm ideologický nástroj nebo přízemněji omluvu za to, že se člověk chová jako idiot. Mají pravdu, ale není to celý příběh. Autenticita má natolik dlouhý a pohnutý osud, až jednoho zarazí, že ji zástupci společnosti Merriam Webster a nakladatelství Oxford University Press vyhlásili slovem roku 2023. Copak nám již nenabídla vše, co mohla?
Hegelova Fenomenologie ducha bývá označována za antibibli. Autor v ní tradiční, často theologicky ukotvené pojmy, převádí na pojmy filosofické, sekulární. Ve velkém finále knihy, které nese název „absolutní vědění“, se říká, že člověk, nikoli Bůh, má klíč od skutečnosti. Autor tím podává svědectví o počínající moderně, anebo ji svým spisem dokonce ustavuje. Dosud si člověk prý myslel, že čelí neměnné, případně Bohem stvořené skutečnosti, zato nyní poznává, že on sám myšlením skutečnost vytváří.
Události na filozofické fakultě nebyly tragédií. Tragičnost je spjatá s osudovou nevyhnutelností, zatímco vrah konal zjevně ze záměru ublížit. Není tedy zločin lepší obrat? Autorka se v novém díle podcastu zabývá výsostně filozofickou otázkou, která byla v posledních týdnech přítomná i ve veřejném prostoru. Hovořilo se o tom, že zlu nesmíme podlehnout nebo že nás nezlomí. Ale víme, co je zlo? Autorka na tuto otázku odpovídá pomocí dvou stěžejních teorií. Ta klasická tvrdí, že zlo je nedostatkem a slabostí.
Po útocích v pařížském Bataclanu z 14. na 15. 11. 2015 běželo kontinuální vysílání, vyšetřovatelé průběžně zpřesňovali informace. Paralelně zveřejňovali jména pachatelů, popisovali jejich náhlou, případně postupnou radikalizaci, vazby na Islámský stát, dosavadní kriminální činnost. I seriózní média nabízela informace týkající se rodinného zázemí. Postupně se vypracovávaly podrobné profily s odůvodněním, že tato znalost je ve veřejném zájmu. V Česku jsme zvolili odlišný přístup. Když vzniká tento článek, je patnáct dní po smrtícím útoku na Filozofické fakultě UK a my toho mnoho nevíme.
Slova jsou jak prošlé léky, poznamenala postava z románu Učitel dějepisu od Terezy Brdečkové, a když se člověk začte do úvodu ke knize O útěše / Jak žít s nadějí v temných časech od kanadského historika Michaela Ignatieffa, nemá pocit, že by to byla česká záležitost. I Ignatieff si všímá, že západní svět odrostl víře, aniž by vrostl do něčeho nového. Dokud je dobře, není to problém. Člověk si vystačí s každodenní moudrostí, blízkými lidmi a fungujícími institucemi. Ale nemusejí to být ani národní katastrofy, stačí těžké časy a sebejistota je pryč.
Vykročit z komfortní zóny je jedno z těch nejotravnějších klišé – ne proto, že by na tom něco nebylo, ale proto, že na tom dost je. Opakováním se fráze vyprazdňuje a my můžeme spolu s tím ztrácet smysl pro něco, co je podstatné. O tom, že se musíme obnovovat uprostřed života, hovořila v klasické podobě Hannah Arendtová. Proti Heideggerově důrazu na smrtelnost formulovala pojem natality, vyzdvihla tedy existenciální smysl zrození: to, že s každým člověkem do světa náhle vstupuje jedinečná perspektiva, která zcela mění situaci, přinejmenším rodičů.
Neomarxista je známá postava z kulturně-politické mytologie. Řadí se po bok boomerovi nebo sněhové vločce. Co to je věcně, možná tušíme, ale jistě víme, že je to nadávka, a tak si rozumíme. Ostatně už když toho slova užil v roce 1901 německý intelektuál a politik Franz Mehring, šlo o urážku. Mířil jím na ty, kdo si přivlastňují Karla Marxe, ale místo toho, aby chystali revoluci, udělali si z marxismu živnost. Existuje někdo, kdo by se za neomarxistu sám považoval? Tuto otázku si lze položit na pozadí stého výročí Institutu pro sociální výzkum, jehož představitelé se k marxismu hlásí. Založen byl roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem.
My nežijeme v temných časech, o nichž psal Bertolt Brecht ve své básni Budoucím z třicátých let 20. století. My žijeme v časech nihilistických. Hovoří o tom třeba jedna z nejvýraznějších politoložek současnosti, Američanka Wendy Brownová v knize Nihilistické časy (2023). Nihilismus považuje za dobu, která pozbyla základní orientaci ve věcech dobra a smyslu.
Andrease Reckwitze čte německý kancléř Olaf Scholz, akademici po celém světě i širší veřejnost. Sám sociolog to považuje za výhodu, vlastně za nutnost: „Sociolog, který píše jen pro sociology, je jako pekař, který peče jen pro jiné pekaře.“ Je autorem pojmu kulturní kapitalismus, který osvětluje paradox moderní společnosti. Kultura bývá zesměšňována jako zbytná aktivita, ale také platí, že není zbytí: Chceme-li uspět, musíme se všichni stát umělci.
Vody sociální sítě TikTok vydaly virální video, které obletělo světová média: Američanka Brielle (21) na něm za usedavého pláče popisuje, kterak nezvládá osmihodinový pracovní den. V zaměstnání tráví osm hodin, hodinu a půl trvá cesta do práce, v dopravních prostředcích denně stráví tři hodiny. Když večer dorazí, má sílu jen na sprchu, jídlo, spánek. „Jak mám mít přátele, jak si najít partnera, když je můj život jen únava a stres?“ naříká.
„Bylo najednou méně významných mužů? Vůbec ne! Uvázl veškerý život? Nikoli, zmohutněl! Nedály se dříve zvrácenosti? Dály se jich spousty!“ Navzdory tomu je Ulrich, protagonista Muže bez vlastností od Roberta Musila, přesvědčen, že něco je ve vzduchu. Šíří se tajemná nemoc – blbost. Jenže Musil, který intelektuální nesmělosti věnoval skvostnou přednášku O hlouposti, pořádně nevěděl, o čem mluví. Proslov přednesl roku 1937, v době, kdy inteligence stoupala. To naše doba je na tom hůře. Hloupneme, a ještě na to máme data.
„Postarejte se o živé,“ volali policisté na záchranáře. Zvláštní, že by zrovna na toto mělo být zapotřebí upozorňovat. Tu noc možná ano. Byl pátek třináctého roku 2015 a i zkušení záchranáři stanuli u vchodu do pařížského klubu Bataclan jako zkoprnělí. Uviděli masu bezvládných, zakrvácených, roztrhaných těl, v nichž vibrovaly telefony. Blízcí již nejspíš slyšeli o výbuších a chtěli se ujistit, že je vše v pořádku.
Občas se hovoří o třetí sexuální revoluci. První se odehrála na přelomu 19. a 20. století, kdy viktoriánská morálka ztratila na přitažlivosti. Druhá udeřila v šedesátých letech, třetí probíhá od devadesátých let. Zatímco v šedesátých letech byla sexualita oslavována jako projev svobody, dnes na ni padlo podezření. Stále častěji v ní spatřujeme příležitost pro zneužití, ne-li zločin. Navíc se stává spíš předmětem myšlení a bouřlivých debat než jednání.
„U Stounů stály ženy trpělivě ve frontě před hotelovými pokoji hudebníků, dokud se nedostaly dovnitř. Jen si to představte: Stály ve frontě! Něco podobného už v dnešní době není možné. Ani technicky. Teď musíte zasunout kartu od svého pokoje do štěrbiny ve výtahu. Jinak se nikam nedostanete. Jak se mají ty ženy dostat do patra? Kolikrát jsem rád, že se sám dostanu do pokoje,“ poznamenává klávesista skupiny Rammstein Christian Lorenz v knize Svět dnes slaví narozeniny (2017). Jak se říká, tohle vyjádření nezestárlo dobře.
„Co se týče dědictví, měl jsem to jako ostatní: jednoho dne se o něj člověk musí postarat,“ píše švýcarský spisovatel Lukas Bärfuss v nedávno vydaném eseji Otcova krabice. To se tak někdo má, napadne čtenáře: Lukas dědí. Ale ne vždy je to radost. Autor popisuje, jak odmítl převzít otcovy dluhy. Krom toho mu po otci, který poslední roky žil na ulici, zbyla banánová krabice s několika drobnostmi. Bärfussův esej spadá do žánru nově pojmenovaného jako autosociobiografie. Na osobních příbězích spisovatelé jako Didier Eribon nebo Annie Ernauxová demonstrují, jak nám společnost promlouvá do osobního osudu.
V roce 2021 odešla Kathleen Stocková po osmnácti letech z univerzitního světa. Sama v nadsázce říká, že akademickou kariéru jí zničila věta „Transženy nejsou ženy“. Přesnější je, že ustoupila studentským protestům proti její přítomnosti v kampusu. Mezitím vydala knihu Material Girls a princezna Anna jí propůjčila Řád britského impéria za zásluhy o vysoké školství. Situace se neuklidnila ani po odchodu. Když měla Stocková koncem května přednášet v oxfordském diskusním klubu, zapojila se celá země.
„Kolik času denně věnujete myšlení?“ Touto otázkou se Simone Weilová obracela na sestry, které se o ni staraly během hospitalizace roku 1943 v anglickém Ashfordu. Tehdy pětatřicetiletá francouzská učitelka filozofie, teoložka a sociální aktivistka se tam léčila s tuberkulózou. Ze solidarity s občany obsazené Francie navíc odmítala jíst. Zesnula téhož roku na vysílení. „Zemřelá se usmrtila odmítáním jídla ve stavu duševního vyšinutí,“ čteme v úmrtní zprávě. Od jejího napsání uplynulo osmdesát let.
Sice nežijeme v patriarchátu, ale stále reprodukujeme některé patriarchální myšlenkové struktury. Prý se to jasně ukázalo i v diskusích kolem hnutí MeToo. Muži byli postaveni do role výlučných aktérů, zatímco ženy byly ztvárňovány jako ty pasivní. To jsou teze Svenji Flaßpöhlerové, která vyzývá ženy, aby přestaly podporovat mužskou moc tím, že ze sebe dělají oběti. Tato německá filozofka a feministka několikrát ovládla německou diskusi Pořad, v němž byla jedna pozice systematicky zesměšňována, nyní platí za odstrašující případ, jak by debata v demokratické společnosti neměla vypadat.
Určitě je prý dobré, aby se dítě nejpozději na letním táboře setkalo s plastickým chirurgem. Když to nejde zařídit, snad aspoň zástupce estetické kliniky by mohl dorazit. A i kdyby to moc šťastný nápad nebyl, stalo se. Web Expres.cz referoval o tom, kterak majitelka jedné estetické kliniky navštívila tábor pro školáky. Dětem rozdala i vouchery na zákroky. Prý pro rodiče nebo prarodiče.
Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost. Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu.
„Od té doby, co jsem na světě, se svět řítí do záhuby,“ poznamenal německý novinář Peter Felixberger v roce 2019 na adresu klimatického protestu. Třiašedesátiletý novinář tím neshazuje starost o životní prostředí, jen si všímá míry, s jakou se klimatický aktivismus propojil s apokalyptickými vizemi. Aktivisté přitom vzývají vědu, což nemusí být korektní. Citovaní vědci se s nimi třeba shodují na popisu situace, méně na inscenaci vědeckých výsledků a ještě méně v otázkách nápravy. Příkladem je světově uznávaný klimatický fyzik Thomas Stocker.
