Tereza Matějčková - filozofka a esejistka

/

Učila filozofii a religionistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v roce 2023 získala habilitaci.  Je autorkou knihy Hegelova fenomenologie světa, která vyšla v roce 2018 česky i německy. Její kniha Kdo tu mluvil o vítězství. Osm cvičení ve filosofické rezignaci je aktuálně překládána do angličtiny. Za soubor esejů Bůh je mrtev. Nic není dovoleno získala v roce 2024 cenu Magnesia Litera. Její nejnovější knižní publikací je rozhovor se sexuoložkou Hanou Fifkovou Budeme, kým jsme? Současnost očima sexuoložky (2025).

Články autora

Mezi ideály a malostí

„Nejsem dost“ je stesk, který se roky ozývá v lifestylových časopisech, zpravidla ve výpovědích žen. Společnost prý na ně klade nepřiměřené nároky, ať už jde o krásu, mateřství, či péči o druhé. Nedávno se k těm, kdo „nejsou dost“, připojil i americký historik Augustine Sedgewick. Ve své letošní knize Fatherhood i v nedávném rozhovoru pro Týdeník Echo (Selhávající muži, nemožní otcové, č. 51–52 / 2025) upozorňuje, že stejným pocitem od nepaměti trpí i muži. Vždyť otcovství je přinejmenším stejně nemožná výzva jako mateřství.

Selhávající muži, nemožní otcové

Jaké jsou hlavní zrady otcovství? Jednak musíte navštěvovat manželčiny příbuzné. Dítě vás také připraví o čas na práci, nejspíše i soustředění. Navíc se bojíte, že své potomky neuživíte. Takto uvažoval Charles Darwin, který si otázku, zda se stát otcem, položil systematicky: sepsal si seznam pro a proti. Dětí měl nakonec deset. Ne proto, že by objevil více pozitiv. Spíše připadl na jednu výhodu, která převálcovala všechna negativa. „Jak nesnesitelné strávit celý život jako bezpohlavní trubec – jen pracovat a nic z toho,“ napsal. Tento příběh je jedním z těch, které americký historik Augustine Sedgewick vypráví ve své letos vydané knize Otcovství.

Piš rukou, mysli lépe

Po leváku Leonardovi da Vinci zůstaly desítky rukopisných svazků – drobné písmo psané obráceně, zprava doleva. Kdo je chce číst, aniž by si přivodil migrénu, musí text zrcadlit. Proč ta podivnost? Částečně šlo o praktičnost: jako levák si při psaní zprava doleva nemazal ještě nezaschlý inkoust. Existují ale i jiné výklady. Nutnost až bolestivě promýšlet vlastní zpětné psaní mohla prospívat tomu, aby si Leonardo to, co psal, lépe zapamatoval. Dnes bychom řekli, že jde o jev, který kognitivní věda popisuje jako „žádoucí obtíže“ (desirable difficulties) – formu učení, při níž mnohdy umělá námaha prohlubuje výkon.

Když stroje vyčtou i náš světonázor

Ani ne vteřina – a v tom nejpodstatnějším je jasno. Alespoň to říkají psychologové zkoumající, jak reagujeme na tvář. Poctivý? Inteligentní? Dobrosrdečný? Druhého si zařadíme během mžiku. Kultura nás učí, abychom tuto instinktivní reakci nepřeceňovali. Neměli bychom být povrchní; ty skutečně podstatné věci jsou přece neviditelné. Určitý proud liberální politiky to zesiluje: přiznat tělu význam by znamenalo přiznat i rozdíly, které si člověk nezasloužil a nevybral. Potud se zdá, jako by do kultury a politiky sestoupila jedna rovina filozofického dědictví – ta, která zdůrazňuje dualitu duše a těla a tělo prohlašuje za pouhý obal.

Nechtěli jsme riziko, tak máme dětinskost

Největší německý výrobce dětské výživy Hipp dnes prodává svá bio pyré i „dospělým, kteří dbají na stravu“. Pro britského profesora kriminologie Keitha J. Haywarda je to emblém doby: jídlo bez rizika jako metafora kultury bez hranic a bez frustrace. V knize Infantilised tvrdí, že jsme setřeli rozdíl mezi dětstvím a dospělostí – a děti tím paradoxně nechali bez ochrany. V rozhovoru pro Echo mluví o politice, která se proměňuje v lifestylový aktivismus, o univerzitách, které se s infantilizací spolčily, i o tom, proč je dnes pro každého těžší být dospělým.

Nebylo by lepší politiky losovat?

Politika je činnost, která spočívá v předstírání, že řešíte problém – dokud se na obzoru neobjeví jiný, závažnější. Ten vás zbaví starých starostí, dodá nový děs – a cyklus pokračuje. Tak popsal politickou praxi velikán německé sociologie Niklas Luhmann, jenž se zároveň stavěl proti přeceňování politiky: v moderní společnosti podle něho nemá rozhodující vliv. Klíčová je vždy ta oblast, která zrovna produkuje nejvíc problémů – jednou ekonomika, jindy zdravotnictví. Politici jsou figurky klopýtající za událostmi, ne jejich hybatelé.

Krutost digitální paměti

Když ho novinářka konfrontovala s jeho twitterovými příspěvky z roku 2018, odpověděl, že šlo o humor. „Možná spíš o pokus o humor,“ upřesnil. Řeč je nikoli o „humoristech“ ze strany Motoristé sobě, nýbrž o Henrim Bontenbalovi, který se po nizozemských volbách z 29. října může stát novým premiérem. Dnes dvaačtyřicetiletý politik tehdy označil Donalda Trumpa za „zvrácenou, nelidskou, neschopnou bytost“ a dodal: „zkrátka trest boží“. Na dotaz novinářky, zda se neobává, že by si tým amerického prezidenta před případnou schůzkou udělal rešerši, odpověděl, že spoléhá na Trumpův humor.

Inflace titulů

Od šedesátých let minulého století prosazuje OECD myšlenku, že vzdělání je klíčem k hospodářskému růstu a blahobytu. Není ale načase tuto jednoduchou rovnici přehodnotit? Zdá se totiž, že se proměňuje společnost i samo vzdělávání. V řadě západních zemí poprvé po desetiletích klesá počet studujících – a to nejen absolutně, což by se dalo vysvětlit demografickým trendem, ale i relativně, tedy v poměru k populačním ročníkům.

Člověk směrnicový

Psal se rok 2018 a do letadla nastoupil pasažér s pávem. Muž trpěl fobií z létání a zvíře mu prý pomáhalo překonávat těžké chvíle. Když nevěřícný personál letiště v americkém Newarku zakročil s tím, že středně velký opeřenec nemůže absolvovat let, nevěřil svým uším ani pasažér: proč by jej nemohl doprovodit páv? Muž navíc tasil lékařské osvědčení, podle něhož mu zvíře skutečně umožňuje zvládat stres. Nemohl by bez něho létat. Stroj s pávem nakonec nevzlétl. Ale zástupci letecké společnosti se rozhodli směrnice vylepšit. Na zákaz středně velkých opeřenců skutečně nepomysleli. Jejich chyba.

Princip „oko za oko“ brzdí zbytečnou přísnost

Jsme příliš mírní, a právě v tom spočívá naše tvrdost. Tak zní překvapivé stanovisko Jakuba Drápala, právního vědce a kriminologa, který letos získal prestižní evropský grant ERC. V rozhovoru vysvětluje, co znamená, že se z podmíněného odsouzení stala norma, proč přeplněné věznice nutně nesouvisejí s trestající kulturou, ale spíš s nepromyšleností, a také proč je přesvědčen, že přesvědčivější než tvrdost je spravedlnost – pro pachatele i veřejnost.

TikTok tiky: když se diagnózy šíří jako virál

TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména dospívající dívky začaly po sledování videí na TikToku napodobovat projevy Tourettova syndromu, aniž by tímto vrozeným onemocněním trpěly. Tourettův syndrom se přitom obvykle projevuje už v raném dětství. V těchto případech se však tiky staly spíše jazykem, jímž mladí lidé vyjadřovali stres, izolaci či nejistotu.

Proč si nevážíme půdy, která nás živí?

Asi v polovině rozhovoru mi pohled sklouzl za Chrise De Stoopa – na polici za jeho zády stála ohořelá soška Panny Marie. „To je ona?“ zeptala jsem se překvapeně. Kývl a očouzenou sošku postavil přede mě. Kdo si přečte jeho Knihu Daniel (2025), tomu se soška vryje do paměti. Jeho čtyřiaosmdesátiletý strýc Daniel Maroy ji nejspíš svíral v rukou, když ho na rodinném statku, kde žil jako sedlák a poustevník, ubila k smrti pětice mladých mužů. Soška zázrakem přežila požár, který útočníci založili, aby zahladili stopy. Z Daniela nezbylo téměř nic. A přesto zůstalo všechno podstatné – díky synovci, který se rozhodl jeho příběh vyprávět.

Ať žije nahý král!

Dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty bývá přeceňováno. Ne že by nemělo pravdu – výkřik „Vždyť je nahý!“ odpovídá realitě. Pohádku z roku 1837 obvykle čteme jako výpověď o přesnosti bezelstného dětského pohledu, na rozdíl od přetvářky, v níž žijí mlčící dospělí. Tahle trochu kýčovitá interpretace je vděčná. Teze o císařově nahotě se ostatně už léta používá třeba na Donalda Trumpa, kterého bychom podle četnosti odkazů mohli prohlásit za nekorunovaného císaře všech nahých vládců.

Konec zdravé sklenky

Milan Šamánek, profesor kardiologie, spoluzakladatel Dětského kardiocentra v Motole a nositel mnoha vědeckých i státních ocenění, byl nesmlouvavý. „Víno je nutné pít každý den,“ napomínal Čechy v rozhovoru pro web iDNES.cz v roce 2004. Doporučoval především večerní konzumaci. Infarkty totiž udeří nejčastěji v ranních hodinách – a pokud si člověk dopřeje sklenku večer, antioxidanty jej prý ochrání až do poledne následujícího dne. Ženy na sebe nemusejí být tak přísné, aspoň do menopauzy; do té doby je chrání hormony. Ale dospělí muži by polevovat neměli: resveratrol, polyfenol obsažený ve víně, má tlumivý účinek i na rakovinu prostaty.

Rušíme zrovna rodinu? Nebo ji znovu objevujeme? O nejintimnější instituci Západu

Zásadní zlom v dějinách Západu? Podle kanadského antropologa a evolučního biologa Josepha Henricha to možná nebyl rozum, renesance ani reforma, ale církevní zákaz sňatků mezi bratranci. Právě ten prý rozbil klanové vazby a otevřel prostor pro menší, svobodnější rodiny – a s nimi i pro individualismus, důvěru v pravidla a vznik západního typu myšlení. Detaily církevní regulace se tak mění ve stavební kámen civilizační revoluce. Výsledkem byli „nejpodivnější lidé na světě“, jak píše ve svém bestselleru z roku 2022.

Nezvládnutá migrace svědčí i o nevzdělanosti

„Trh ztracených“ – tak popisuje rakouská spisovatelka a esejistka Sabine Schollová neutrální Portugalsko za druhé světové války. Stalo se místem, kde se střetávalo zoufalství s nadějí. Knihou Transit Lissabon, jež pojednává o útěcích před nacisty, se autorka snaží vyrovnat se současnými migračními vlnami. Co znamená ztratit se na útěku – a možná také znovu najít sám sebe? A jak se jako společnost vypořádáváme s těmi, kteří třeba i u nás dnes hledají útočiště?

Evropa? Osmdesátnice, možná dementní

Viselo to na Češích. A zklamali. Skoro všechny státy už v referendu hlasovaly. Žádný si nevybral bájný rok 1968. Ale Češi přece milují své pražské jaro. Jistě, ale také nenávidí mrazivé ruské léto. Proto z toho nakonec sešlo. Takto mluví o Češích Georgi Gospodinov, u něhož se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které už nechtějí žít „dopředu“. Jednotlivé státy EU si v knize uspořádají referenda o minulostech. Každý stát se smí vrátit do své milované doby. Češi si zvolili devadesátky.

Chybí demokracii Bůh?

„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu – demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce – přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.

Naše mysl si umí vytvářet vlastní léky, jen jí to musíme dovolit

Když neoživíme duchovní stránku, budeme tváří v tvář bolesti bezmocní. Jak bezbranná je kultura chudá na péči o duchovnost, ostatně dosvědčily i pandemické roky. Ty fyzioterapeut Pavel Kolář považuje za názornou ilustraci noceba, tedy očekávání nikoli – jako v případě placeba – dobrého, ale zlého. Katastrofické nastavení se odrazilo na zvýšené bolestivosti duše, rozjely se však i problémy s bolestí chronickou. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Nocebo nám připomíná, jak křehká je hranice mezi objektivní realitou a jejím subjektivním vnímáním (...)."

Tohle je život?

„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi. Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci.

Náhradní mateřství? Pokrokové pohrdání ženami a dětmi

Česká veřejnost mohla do nitra obchodu s náhradním mateřstvím nakouknout v roce 2022. Protagonistou byl Alexander Feskov, vedoucí reprodukční kliniky v Charkově. Na Ukrajině verboval chudé ženy, aby se staly náhradními matkami pro západní, povětšinou bohaté páry i jednotlivce. Těhotné ženy byly letecky přepravovány z Ukrajiny do Prahy, aby zde porodily. Legálně nechráněné děti se pak přeprodávaly heterosexuálním i homosexuálním párům, ale také lidem žijícím single nebo ženám, které si těhotenství nemohly – či spíše nechtěly – dovolit.

Proč bubliny nemohou za naši neschopnost spolu mluvit?

Že se něco rozbilo ve veřejné debatě, je evergreenem těchto debat. A snad žádná se neobejde bez odkazu na sociální bubliny. Digitální média je prý posilují, ne-li přímo ustavují. Ve společnosti, v níž věříme, že slova jsou činy, připisujeme bublinám až kosmologickou funkci. Budeme druhým důvěřovat, nebo budeme každého považovat za darebáka? Hlavní potíž bublin, jak ji formuloval americký autor pojmu, publicista a – jak o sobě říká – i aktivista Eli Pariser v knize The Filter Bubble / What the Internet Is Hiding from You (2011), je, že nás prý až hermeticky uzavírají v jednom názorovém světě.

Nesnesitelnost řevu

„Kultura je vývojem k mlčení,“ napsal Theodor Lessing v knize Hluk (1908), nedávno vydané i v češtině. Krom toho je zakladatelem první společnosti proti hluku. Sice se jí příliš nedařilo, v nejlepších dobách měla na tisíc členů, ale vizionářský ten čin byl. Obtěžující zvuk se dnes počítá mezi nejzávažnější environmentální problémy. Myslí na to zákonodárci, kteří zformulovali příslušné paragrafy, a varují i lékaři, kteří vidí souvislost mezi hlukem a civilizačními nemocemi.

Ženy se prý škrtnou

Jednou za čtyři roky v únoru se na knižním trhu stane něco zvláštního – platí to alespoň v případě knihy Když se z Harryho stala Sally. V únoru roku 2021 byla stažena z Amazonu, v témže měsíci roku 2025 byla vrácena do prodeje. V prvním případě nastupovala v USA Bidenova administrativa a zástupci internetového obchodu seznali, že kniha je nenávistná; v druhém případě nastoupila Trumpova administrativa a nyní znělo, že publikaci nelze nic vytknout. Autor Ryan T. Anderson v ní předložil kritické stanovisko k převládající péči o trans lidi a poukázal na ideologičnost zasahující výzkum a ohrožující nezletilé.

Nelžete nám o dezinformacích

Americká CIA vydala v sobotu 25. ledna 2025 zprávu, podle níž považuje za „pravděpodobnější, že pandemie covidu-19 vznikla v souvislosti s výzkumem“, byť nelze zcela vyloučit ani přírodní původ viru. Nic z toho není překvapivé. K tezi o úniku se připojovalo stále více vědců, zvláště ve Spojených státech, a postupně tak mnozí přehodnotili původní hypotézu, že virus pochází z čínského tržiště.

Zločin a bezmoc

Americká biskupka episkopální církve Marianne Buddeová zaujala, když se během mše po inauguraci Donalda Trumpa obrátila na prezidenta: „Ve jménu našeho Boha vás žádám, abyste se smiloval nad lidmi v naší zemi, kteří se nyní bojí.“ Zdůraznila, že naprostá většina imigrantů nejsou kriminálníci. Hovořila přímo k moci – odvážně a obdivuhodně. „I my jsme byli hosté,“ citovala Písmo.

„To nezvládneme“

Název tohoto editorialu není předvídatelné a mnohokrát vyjádřené převrácení hesla „Wir schaffen das“ někdejší kancléřky Angely Merkelové poté, co otevřela hranice uprchlíkům. Větu, která v originále zněla „Das werden wir nicht beherrschen“ a jejíž doslovný překlad by byl „Nad tím ztratíme kontrolu“, prý pronesl předseda CSU Horst Seehofer v telefonickém rozhovoru s tehdejší kancléřkou v září 2015. Byl to komentář k otevřeným hranicím.

Odvaha být přítěží

Prezident Petr Pavel se soustavně vyslovuje ve prospěch eutanazie, znovu v polovině ledna tohoto roku. Pronesl, že si přeje co největší kontrolu nad svým životem. Chtěl by odejít důstojně, tedy způsobem, který si sám zvolí. „Rád se rozhoduji o svém vlastním životě.“ A dodal, že by byl nerad „přítěží pro své okolí“. Prezident v těch několika poznámkách shrnul motivy, které se v souvislosti s eutanazií tradičně zmiňují. Přesto stojí za to, podívat se na věc blíže, už proto, že nejde jen o eutanazii. To, jak uplatňujeme zmíněné výroky na veřejnosti, odráží to, jak se stavíme k životu, jako jednotlivci i jako společnost.

Jako bychom zrušili dětský svět

Sebevražda je po úrazech druhou nejčastější příčinou úmrtí u dospívajících a mladých dospělých. Koncem roku 2024 získala psychiatrická nemocnice v Opařanech Národní psychiatrickou cenu Vladimíra Vondráčka za program, který se na sebevražednost mladých lidí zaměřuje. Vyznamenaný tým přizpůsobil českým dětem přístup americké psycholožky Marshy Linehanové. Název dialektická behaviorální terapie může zastrašit. Ještě více může znejistit, že dialektika v ní opravdu hraje podstatnou roli. Prý je třeba usilovat o změnu a současně přijmout věci, tak jak jsou. O dialektické behaviorální terapii i sebevraždách mladých jsme hovořili s klinickým psychologem Davidem Havelkou.

Hledání třetí ponožky

Syn pomáhá starému otci při oblékání. Podává mu ponožky. „Ale kde je třetí?“ podivuje se otec. Scéna pochází z knihy Starý král ve vyhnanství od rakouského spisovatele Arna Geigera. Autor v knize popisuje péči o svého dementního otce. Třetí ponožka je jedna z výzev, před niž stárnoucí rodiče své děti skutečně mohou stavět. Situaci lze vyřešit dvěma způsoby. Na otce můžeme štěknout: „Máš snad tři nohy?“ Alternativou je začít s tátou chybějící ponožku opravdu hledat. Podle přední švýcarské lékařky a autorky klasických studií věnovaných různým typům demence Irene Bopp-Kistlerové neexistuje správná reakce.

Starší články