„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí.

Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.

Jakkoli je postoj pochopitelný, ne-li přirozený, svědčí o přepjatosti. Ostatně naše doba se vyznačuje sklony k extrémům, ve zlém i v dobrém. A je otázka, jestli se v krajnosti i dobro nezvrátí v něco pochybného. Třeba absolutní nárok na účast a soucit. Rakouská spisovatelka Eva Menasseová má za to, že pocit všeobecné odpovědnosti je „morálním parkinsonem“. Člověka trpícího touto nemocí, latinsky paralysis agitans, svírá třes ústící do ustrnutí. Podle Menasseové prý dosud neexistoval lidský rod, který by toho věděl tolik jako my. Během jediného dne zpracováváme množství informací, k jakému se středověký člověk nedostal za celý život.

I kdyby byl poměr méně nápadný, pravda bude, že informací máme nesrovnatelně víc, a asi je přesvědčivé, že se člověk nikdy dřív nestýkal s tolika neznámými lidmi, místy, nikdy nevěděl o tolika problémech, které se jej netýkají. Jak naložit s dotěrným světem? A jak ten svět nakládá s námi?

Dalšího pavouka už nezabijeme – díky apatii

Jakkoli jsme se ocitli ve zvláštní informační situaci, přemíra světského tlaku není nová. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století nazvali lékaři stav duševní rozjitřenosti pojmem neurastenie. Doslova jde o „slabost nervů“. Trpí jí člověk neschopný vyrovnat se se záplavou vzruchů, jíž moderní svět útočí na obyvatele velkoměsta.

Ale obtíž je starší než moderna. S určitou pravidelností se jí zabývali myslitelé, kteří žili v přelomových dobách. Třeba antičtí stoici, v současnosti tolik oblíbení, nabízeli lidem duchovní cvičení, která měla vést ke specifické disciplíně: stoik se má zabývat jen tím, co je v jeho moci, vše ostatní nechť se naučí vypouštět.

V této souvislosti bývá citován Epiktetos: Nezneklidňují nás věci samy, ale názory na ně. Pokračuje: „Nevzdělaný člověk se projevuje tím, že jiným dělá výčitky za to, že se jemu vede špatně; kdo se začal vzdělávat, tím, že dělá výčitky sobě samému; kdo je plně vzdělán, tím, že nic nevyčítá ani jinému, ani sobě.“ Není divu, že se to snadno řekne, ale hůř žije. Vzdělanost a moudrost bývají obtížné disciplíny. Stoikové navíc zdůrazňovali, že jádro filozofie tkví přinejmenším stejnou měrou v životosprávě jako v argumentaci. Proto se krátké sentence učili zpaměti, aby si je mohli neustále zpřítomňovat.

Chladnými nás mají nechat i emoce. Ve skutečnosti totiž nejsou něčím, co by se nám dělo. Emoce jsou soudy o událostech. Radujeme se, když něco posoudíme jako radostné; smutníme, když to označíme za špatné. Pointou je, že je na nás, jak věc hodnotíme. Taková moc nad city se jeví jako nadnesená, v nějakém smyslu taková i je. Přesto se na stoickém důrazu vyjevuje něco, co mnohdy vytěsňujeme: do emocí vstupuje významný prvek rozhodnutí. Rozhodujeme se někoho milovat nebo nenávidět. Emoce jsou postoje, vyplývají spíš z nás než ze světa. Jiný aspekt této okolnosti osvětluje americký psycholog a filozof William James: „Člověk nepláče, protože je smutný; je smutný, protože pláče.“

Je s podivem, že pojem apatie spjatý se stoiky mohl mít tak dobré jméno v antice a má tak mizerné dnes. Stoická netečnost přitom není bezcitnost. Třeba římský císař a autor Hovorů k sobě Marcus Aurelius řadí mezi člověkovy povinnosti lásku k dětem a starost o obec. Cílem tedy není otupění, ale vědomé kultivování řádných emocí. Samozřejmá je i starost o svět. Ostatně jsou to právě stoici, kteří formulují pojem kosmopolitismu. Taková starost je však podmíněna tím hlavním: že si nejprve podmaníme sebe sama.

V opačném případě dopadneme jako americký filozof Thomas Nagel. K lepšímu dal historku, kterak se jednou pokoušel o záchranu pavouka. Tvor se usídlil uvnitř pisoáru, zrovna v místech, kde odtéká moč. Dobrosrdečný filozof pavouka opatrně přenesl na místo, kde se mu podle jeho soudu bude dařit lépe. Když dorazil další den, našel mrtvolu domněle evakuovaného. Usoudil, že péče o hmyz je setsakra důležitá, ale přenechá ji těm, kteří vědí, kdy se dojmout a kdy si prostě jen ulevit.

Svět, který se stal příliš velkým

Jiná podoba apatie je blazeovanost. Formuluje ji sociolog Georg Simmel v souvislosti se vznikem metropolí, jemuž věnuje esej Velkoměsto a duchovní život. Blazeovanost představuje žádoucí rezervovanost. Bez této odtažitosti by nás zaplavily vjemy a nebyli bychom schopni uchovat si vlastní postoj ani osobitost. Je ostatně známým předsudkem, že jsme se stali individuálními teprve v moderní době.

Ve skutečnosti nebyl člověk nikdy tolik ve vleku mód jako v moderně, mimo jiné proto, že byly zpochybněny společenské normy, leckdy i padly. Je chyba vnímat pravidla jednostranně jako omezující, ba násilnická. Paradoxně skýtala prostor, v němž mohl člověk vyrůst v osobnost. Společnosti se silnými normami vybízejí každého ke kultivaci, k tomu, aby se vymanil z bezprostřednosti. Leckomu umožňují stát se někým, třeba i tím, kdo normy nakonec zpochybní, díky disciplíně, kterou mu ty samé normy vštípily.

V době padlých norem se toto každodenní vzdělávání vytrácí. Málokdo navíc spontánně ví, co chce. O tom jej zpravidla informovaly právě normy. Absentuje-li toto sdělení, orientuje se člověk podle toho, co aktuálně dělají druzí. Myšlení pak podléhá skupinovému zkreslení víc, než je beztak nevyhnutelné. Odtud moderní konformismus, sklon k podléhání aktuálním náladám.

Simmel proslul zvlášť spisem Filozofie peněz z roku 1900. Město je místem, kde vládnou peníze. Vzniká tím prostředí, v němž jsou kvalitativní rozdíly přeměněny na kvantitativní. Důsledkem nivelizace všeho na souměřitelné zboží je marná snaha vymanit se z monotónnosti cestou křiklavosti, hysteričnosti, okázalosti. Neschopnost ovládnout se a ztrátu smyslu pro uměřenost však není radno zaměňovat za svobodu.

Chvála neinformovanosti

Simmelova řeč o zemdlené individualitě a převaze světa, kterou označuje jako obecnost, může osvětlit některé zvláštnosti našeho digitálního velkoměsta. Všimnout si lze tanečků, které podstupujeme, máme-li říct, co si sami myslíme. Pakliže se nechceme stát objektem okázalého nepochopení, které ve skutečnosti bývá spíš okázalým než nepochopením, podstupujeme specifický rituál. Když máme za to, že je dobré formulovat třeba pochybnosti ve vztahu k očkování, je záhodno připravit si terén: zdůraznit, že člověk sám je naočkovaný, stejně tak potomci, dobré je poděkovat vědcům. Teprve potom si můžeme dovolit říct, co si vlastně myslíme. Argumentační piruety absolvujeme také, přijde-li řeč na migraci, válku na Ukrajině nebo v Gaze či klimatické změny.

Přílišný tlak světské obecnosti se projevuje i v nutkavém vyznavačství. Leckdo cítí potřebu ujišťovat svět o svých dobrých úmyslech. Užívají se k tomu vlaječky, které mají rozmetat pochybnosti o tom, že stojíme na správné straně. K čemu takový úkon? Rozumíme konfliktům lépe, když si je sevřeme do schématu „pro a proti“? Jaký je přínos, když některé fakulty Karlovy univerzity zahalí logo na sociálních sítích do duhových barev, když zrovna probíhá Prague Pride? Vždyť všichni víme, že menšiny je třeba chránit. Sporné bývají metody této ochrany a na ty vlajka neodpoví.

Na sociálních sítích pak dáváme na odiv, jak jsme tím či oním problémem zasaženi. V míře patosu za Brechtem nezaostáváme, jen ty skvostné formulace chybějí. I tato doznání, kterak nás trápí to či ono, mají za cíl být zahlédnut na správné straně. Efekt pro věc samu je sporný, spíš záporný. Výsledkem bývá další zahuštění emocionálního klimatu, které znemožňuje mluvit bez rituálních tanečků i těm, kteří o věci něco vědí.

Spatřovat již v projevech zasaženosti morální postoj je nesprávné. A jestliže je pravda, že digitální starost třeba o klima vede k trudomyslnosti, ne-li k depresi, bylo by dobré se informacím nevystavovat, přinejmenším do doby, než se člověk uzdraví. Dějiny sice znají ty, kteří pohnuli světem navzdory své nemocnosti, možná díky ní dokonce viděli něco, co jiným unikalo; jenže jich bude ještě méně než těch, kterým se podobný mistrovský kus povede ve zdraví. Jinými slovy, jistěže se máme zajímat o svět. Taková starost bude účinná zvlášť tehdy, nebude-li naše mysl rozleptaná ani úzkostí, ani nutkáním dokázat druhému svou pravdu.

Jedna námitka je nasnadě: nejde v případě blazeovanosti či uměřeného odstupu o pozici, kterou si mohou dovolit jen privilegovaní? Vždyť ti na útěku nemají možnost se stáhnout. Podobná argumentace má tu vadu, že věc se má přesně naopak. Jsme-li privilegovaní, můžeme si dovolit obsedantně shánět informace a prožívat i to, co se nás bezprostředně netýká.

Záměrně omezit své vnímání lze doporučit nejen lidem zoufajícím si třeba nad klimatem. Cílovou skupinou jsou i ti, kteří se vyznačují vlastností „zajímat se o věci“. Postoj je to chvályhodný. Ale jen do doby, než zájem začne být tak intenzivní, až sám sebe otupí. Představa, že problémy vyřešíme, budeme-li je kolektivně hypnotizovat, navíc popírá význačný rys myšlení: nejdůležitější odpovědi člověk nachází, aniž je hledá.