Tento rozhovor zřejmě nepotřebuje dlouhý úvod. Je pro každého, koho v posledních letech obecně a během právě skončených prezidentských voleb zvlášť napadlo, jestli už se nestává cílem nějakých mediálních masáží. Profesoru Janu Jirákovi za čtyřicet let pedagogické práce prošla rukami značná část dnešních českých novinářů.
Druhé kolo prezidentské kampaně začalo velmi ostře. Andrej Babiš se rozhodl tu svou postavit na naznačování, že jeho oponent Petr Pavel zatáhne Česko do ozbrojeného konfliktu. Vyvolalo to pozdvižení. Prezident nemá pravomoc vyhlásit sám od sebe válku, ani kdyby chtěl, což Petr Pavel nechce. Zároveň se v temných zákoutích internetu začala šířit zpráva, že se chystá vyhlášení mobilizace, pokud Pavel bude zvolen. To vedlo k osočování Babiše, že šíří dezinformace a nahrává Rusku. Nakolik šíření pochybných zpráv ovlivňuje politickou debatu, popsal Vojtěch Bahenský, analytik Asociace pro mezinárodní otázky, expert na tzv. hybridní hrozby.
Do kin vstupuje snímek podivuhodný stejně jako jeho název á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Pojednává o jedné z největších sebevražd v lidských dějinách, při níž umřelo devět set lidí, přitom se vymyká všemu, co u nás lze vidět, protože funguje nejen lineárně, ale i horizontálně – je jako postavený dům. Jeho režisér Jan Bušta, který mě právě zamkl ve střižně na Žižkově, kde mě nechal samotného s vystavenými filmovými plakáty s originálními podpisy Quentina Tarantina, neboť rozesmátý odešel kamsi do noční Prahy koupit čokoládové tyčinky, aby se nám lépe povídalo, je přitom náš nejoceňovanější tvůrce trailerů.
Co vypovídají výsledky prvního kola o politických náladách ve společnosti? Existuje významný společenský předěl na Česko A a Česko B, jak se traduje? Ředitel agentury STEM Martin Buchtík si myslí, že neexistuje, ale dodává, že právě druhé kolo prezidentské volby je jedním ze vzácných momentů, kdy se společnost skutečně na chvíli rozestoupí do dvou bloků. Mluvíme také o tom, jak vypadá typický volič Petra Pavla a proč Andrej Babiš i Petr Pavel v druhém kolem potřebují přidat ještě 700 tisíc, podle okolností jeden milion hlasů, a který z nich teď stojí před těžším úkolem.
Za malířem Janem Mertou jsem přišel do smíchovského ateliéru, byl šedivý lednový den a jeho obrazy, které měl různě opřené podél stěn, se propadaly do šera a ticha. Byly tajemné, jemně přízračné a těžko definovatelné, což je právě ta věc, která z Jana Merty dělá, čím je: malířem ticha a tajemství, dnešního a přitom nadčasového. V prosinci mu bylo sedmdesát, což pro něj moc neznamená, ale stejně…
Letošní prezidentské volby můžeme uchopit jako výběr z nabídky (málo zajímavých) kandidátů nebo třeba jako příležitost k úvaze o rozdílech napříč sociálními vrstvami i napříč republikou. Zatímco na venkově a hlavně v pohraničí nadprůměrně boduje Andrej Babiš, ve vnitrozemí a hlavně velkých městech stačí kandidátovi naznačit, že je nabídkou pro lepší lidi, a ti, kdo se za ně považují, ho zahrnují do svých úvah. Hudebník a bavič Xavier Baumaxa se pohybuje mezi oběma světy. Rozhovor byl veden tak, abychom se vyhnuli přímému hodnocení jednotlivých kandidátů a hodnotili spíš stav společnosti.
K hlavním, byť nedoceňovaným pravomocím českého prezidenta patří jmenování soudců. Především nominace k Ústavnímu soudu a výběr jeho předsedy jsou politikum nejvyššího stupně. Miloš Zeman to připomenul, když před Vánocemi vyvolal spekulace, že příštího předsedu ÚS by mohl jmenovat ještě před vypršením termínu předsedy dosavadního. Tím je Pavel Rychetský, který ovšem bude končit letos v srpnu, tedy skoro půl roku po Zemanovi. I kdyby se dosluhující prezident naznačeného kroku odvážil, nový prezident bude muset ještě letos navrhnout šest nových soudců z celkových patnácti.
O tom, jak autorské psaní souvisí s prací nakladatelského redaktora, podává přesvědčivý důkaz chystaná kniha Jana Šulce O lidech a knihách. Žánrově pestrý titul zahrnuje vzpomínky, sloupky, předmluvy, doslovy, přednášky, články a rozhovory. Všechny ve svazku otištěné texty autor zasvětil tomu, co má rád, tedy literatuře.
Vítá mě v pracovním – ve sportovním odění a v lezačkách v novém lezeckém centru Hudy Boulder Karlín , kterému pomáhá na svět. Mistr světa, světový rekordman, přitom obyčejný kluk se na mě směje, radostně mi podává ruku a vesele praví: „Jsem rád, že jsem otázky viděl předem, jsou… zajímavé. Většinou je zázrak, když dostanu jednu, kterou mi ještě nikdo nepoložil, ale vy takových máte vícero!“ Ledy roztály, lana zvolna visí a odpočívají a my seriózně hovoříme.
S Jitkou Čvančarovou se autor rozhovoru setkal při natáčení seriálu Pozadí událostí. Dostal tam totiž roli od režiséra Jana Hřebejka, kdy měl zahrát sám sebe. Jitka Čvančarová tam hrála ambiciózní děkanku a byla tak přesvědčivá, že autor má od té doby k osobnosti Jitky Čvančarové velký respekt, což je patrné i ze způsobu vedení rozhovoru.
Pouhých několik tisíc kilometrů od nás, totiž v subsaharské Africe, mají lidé úplně jiné problémy, než jsou nepatrné posuny v teplotě atmosféry, genderová identita, bezlepkové potraviny nebo muka vybírání mezi Danuší Nerudovou a Petrem Pavlem. Nejmladší stát světa, Jihosúdánská republika, se od Súdánu odtrhl v roce 2011, avšak teprve před dvěma lety země došla určitého klidu. Odtržení tohoto území je příběhem osamostatnění křesťanských kmenů a obranným reflexem proti islamizaci ze strany většinově arabského Súdánu (někdy severního Súdánu).
Doyen české politiky a guru občansky založené části společnosti. Pro mě osobně jeden z nejzajímavější esejistů naší doby, analytik všech možných českých historických malérů, traumat a iluzí, ale snad také posilovatel vědomí, že politika má smysl a že člověk v dějinách nemusí být ztracen. Statečný člověk, spolupracovník (a někdy také oponent) Václava Havla, diskutér, vášnivec, čtenář a manžel paní Drahy. Prostě Petr Pithart, rodák z Kladna a obyvatel pražských Petřin.
Na jeho chalupě v nejkrásnějším koutě Vysočiny, nedaleko od Poličky, je útulno: příjemně teplo, kolem stavení se potuluje obrovský bílý kocour a všude je naprosté ticho, které přetne zvuk varné konvice, jíž bude zalit gruzínský čaj. Máme v plánu hovořit o nových dvou deskách Druhé trávy, které vznikly za pandemie, ale dohadujeme se o jiných podstatných věcech: zprvu jak se místnosti, v níž spolu vysedáváme, v tomto kraji říká. Je to spíš světnice? Nebo sednice? „Taky by to mohla být seknice,“ trumfuje Robert Křesťan, muž mnohem vyšší, než jak se jeví na pódiu. „To víte, hrbím se, takže působím menší,“ svěřuje se a už je čas seriózně čutnout do meruny.
Rainer Zitelmann je renesanční muž: promovaný historik a sociolog, v druhém životě konzultant na trhu s nemovitostmi, autor řady knih, ve svém zatím posledním životě misionář kapitalismu. Financuje překlady svých knih do různých jazyků a jezdí je propagovat po světě. Česky mu vyšly dvě, obě letos: Kapitalismus není problém, ale řešení a Deset největších omylů odpůrců kapitalismu. Zvlášť zajímavá bude pro českého čtenáře ta druhá, Zitelmann totiž do českého vydání připojil kapitolu o postojích Čechů k volnému trhu.
Po Andreji Babišovi a Danuši Nerudové přinášíme rozhovor s dalším účastníkem prezidentských voleb, senátorem Pavlem Fischerem. Bývalý úředník prezidentské kanceláře a diplomat už před pěti lety kandidaturou na prezidenta překvapil – a překvapil i poměrně dobrým výsledkem. Půl milionu hlasů mu tehdy vydalo na víc než deset procent v prvním kole. Brzy nato pronikl do Senátu, kde se zaměřil na zahraniční politiku a dnem i nocí varuje před Ruskem a Čínou. Má pověst oddaného stoupence americké zahraniční politiky.
