Před osmnácti lety ovládla jeho kniha Teorie nevzdělanosti debaty o vzdělání. Konrad P. Liessmann tehdy přišel s tezí: Čím víc vzýváme vědění, tím rychleji ztrácí na hodnotě. Společnost vědění je společností nevzdělanosti. Rakouský filozof a kulturní publicista, který patří k nejvýraznějším evropským intelektuálům, se touto tezí nevysmívá méně vzdělaným lidem, spíš tvrdí, že nevzdělanost je osudem nás všech.
Jednou z výrazných postav bouřící se části českých zemědělců je Jaroslav Lád. Předseda Zemědělského družstva Ostaš na Náchodsku loni inicioval petici s žádostí, aby vláda upustila od přerozdělování dotací mezi zemědělci navzájem. Petice je v Senátu a směřuje k Ústavnímu soudu. Lád během blokád a demonstrací, které začaly v pondělí 19. února, na tribuně nevystupuje. Ale kritickým názorem na zemědělskou politiku a zemědělské kapitoly v unijním Green New Dealu se netají. Leitmotivem rozhovoru je proces, v němž se zemědělci z příjemců subvencí z EU dostali na pozice kritiků EU.
Málo reflektovanou a přesto silnou dějovou linkou minulých dní a týdnů jsou události mezi státy střední Evropy a eurounijním centrem. Polsku po osmi letech s konzervativci vládne „proevropský“ Donald Tusk a státní a veřejnoprávní instituce vymetá metodami, za jaké by konzervativci z PiS dávno stanuli před Evropským soudním dvorem. Tusk to ale má v Bruselu dobré a Polsku teď byly z Fondu obnovy uvolněny miliardy zablokované předtím pravicové vládě například kvůli oslabování právního státu.
Scenárista, režisér, spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni, účastník řady humanitárních misí a v neposlední řadě také pedagog Slezské univerzity v Opavě Petr Jančárek dokončil dlouho očekávaný film Tady Havel, slyšíte mě?. Časosběrný snímek dokumentující poslední tři roky života Václava Havla bude v kinech od 11. dubna. S Petrem Jančárkem hovoříme nejen o Václavu Havlovi, ale také o etických hranicích dokumentaristy či jeho potřebě nevstupovat do děje před kamerou.
Švýcarsko se vymyká v různých oborech lidské činnosti, mj. také v novinařině, a vymyká se i větším stupněm svobodomyslnosti ve veřejném prostoru. Jako je úkazem mezi evropskými deníky Neue Zürcher Zeitung, mezi politickými časopisy je to týdeník Die Weltwoche. Redakce sídlí na břehu Curyšského jezera a v horním patře vilky s krásným výhledem úřaduje majitel týdeníku, šéfredaktor a poslanec švýcarského parlamentu Roger Köppel. V posledních letech je Köppel jakýmsi enfant terrible německy mluvící části Evropy a vlastně i střední Evropy.
Co se mu podařilo naplnit z vize, s níž zvítězil ve výběrovém řízení na ředitele České televize? V čem je podle něho hlavní rozdíl mezi ČT a Netflixem? Jak by měla být ČT ideálně financována? A jak by se měla chovat v digitální éře? Otázky pro Jana Součka, od 1. října 2023 generálního ředitele na Kavčích horách.
Sešli jsme se na její chalupě, jak říká svému bytu v centru Prahy. „Někdo jezdí odpočívat z domu na chalupu, já jezdím ze svého pařížského bytu sem do pražského,“ směje se Andrea Sedláčková. Běžně se k ní dává přídomek filmová režisérka, ale my jsme se dohodli, že už je možné – obzvlášť poté, co vydala obsáhlou a velmi úspěšnou monografii o malířce Toyen – říkat i psát o ní, že je to spisovatelka.
Do koaličního soužití přichází po dvou letech život. Ministr vnitra a předseda STAN Vít Rakušan ve videoklipu slibuje, že začne premiéra tlačit k pořádné politice, což hlavně v ODS vyvolává údiv. Přímo uvnitř koalice Spolu je živo především u lidovců. Jejich šéf Marian Jurečka čelí vnitrostranickému tlaku, aby rezignoval po lžích kolem večírku na jeho ministerstvu neblahého 21. prosince. V pozadí nespokojenosti s Jurečkou jsou ovšem i nízké preference strany. Za možného z Jurečkových vyzývatelů je pokládán ministr životního prostředí Petr Hladík.
Ivan Mládek provází životy Čechů už víc než půl století. Kouzlu jeho rafinovaně infantilních písní, textů, scének a obrazů podlehly miliony lidí, ač se tomu třeba i bránili. Jeho Banjo Band je naučil mít rád tak „staromódní“ muziku jako dixieland a jeho humor povýšil absurditu a dada na lidovou zábavu. Navzdory snobům a elitářům lze říci, že málokdo se postaral o kulturní povznesení národa tak jako tento originální člověk, který kdysi oblékl sako a nebál se vypadat jako pako. (Rozhovor probíhal na Mistrovu žádost písemně.)
Radkin Honzák je legendou české psychiatrie a renesančním zjevem s přesahy do různých oborů, samozřejmě včetně tak blízkých, jako je psychologie. Sešli jsme se, aby nám vyložil svůj pohled na situaci, v níž se česká společnost ocitla poté, co student-vrah 21. prosince zastřelil na Filozofické fakultě UK 14 lidí a další vážně zranil. Tentokrát vynecháváme policejní zásah a místo něj se soustředíme na schopnosti a předpoklady české společnosti vyrovnávat se s šokem.
David Vávra vlaje naším časoprostorem jako pestrobarevný fábor: kde se objeví, tam oživí šedé zákoutí, tam poodhrne závoj všednosti, za nímž se zjeví nějaká pozoruhodnost. Herec, básník, vykladač, kreslíř, komik a tanečník a ovšem také architekt hravého a snivého typu. Jeho projevem je i tento rozhovor, v něž se setkaly dva principy, které se přitom tolerují a snad i respektují.
V sobotu uplynulo 130 let od světové premiéry Dvořákovy 9. symfonie Z Nového světa. „Novosvětská“ je dodnes jednou z nejhranějších symfonií vůbec. Jak se čeští skladatelé mohli dostat tak vysoko? A co všechno z tehdejších hudebních vzmachů v nás zbylo? Nad touto otázkou jsme zasedli s klavíristou Radoslavem Kvapilem, znalcem díla Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany či Leoše Janáčka.
V Evropě si klademe otázky, nakolik je možné soužití různých kultur a náboženství, zda není naše vlastní kultura v nebezpečí a co čekat od budoucnosti. Mnozí žijí v přesvědčení, že takovou situaci zažíváme poprvé v historii. A právě proto existuje stará literatura, abychom v ní nacházeli příběhy o tom, jak podobným situacím čelili naši předkové. Odpovědi nabízejí třeba eposy a hrdinská vyprávění – antická, germánská, severská, samozřejmě i česká. Ale jak o světě vypráví hrdinská literatura byzantská, jejíž příběhy se odehrávají právě na hranicích mezi křesťany a muslimy? O tom hovoří literární historička Markéta Kulhánková.
S Evou Adamczykovou jsme se sešli dva dny před finále nejsledovanější televizní relace StarDance. Měla napilno, ještě nebylo jasné, jak soutěž skončí (umístila se v ní nakonec na druhém místě). Měli jsme na sebe chvíli, chystala se zrovna na jednu ze svých posledních tanečních generálek, ale stihli jsme si toho nakonec hodně říct: především o koních. Ale i o jiných tématech. Ovšem to, že zbýval pouhý týden do vánočních svátků, jsme v tu chvíli neměli na mysli ani jeden.
Náhle, v průběhu několika týdnů se v západním veřejném prostoru vytvořil jakýsi až konsenzus, že Ukrajina je po necelých dvou letech obrany proti Rusku na sestupné trajektorii a měla by usilovat o politické řešení. Švýcarský plukovník v. v. Jacques Baud byl od února 2022 jedním z mála vojenských či geopolitických analytiků, kteří takový vývoj předpokládali v době, kdy pětihvězdičková generalita v. v. téměř unisono mluvila o ukrajinských vyhlídkách na vítězství. Baudův pohled je důležitý i díky jeho přímé zkušenosti. Po roce 2014 pomáhal v rámci NATO ukrajinské armádě při reformách, které z ní posléze učinily armádu, jež navzdory slabší pozici svádí s ruskou armádou dosud úctyhodnou partii.
