Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Někdo si nesundal roušku! Co si to dovoluje?

Po týdnech karantény můžou lidé v Česku sundat roušky – alespoň venku, na místech, kde kolem sebe mají dva metry volného prostoru. Pro někoho možná důvod k úlevě. Pro jiného ale záminka k bedlivému posuzování chování druhých a jeho promptnímu morálnímu odsudku. Z nějakého důvodu se ty roušky právě pro tohle hodí.

Alena Schillerová mizí po anglicku

Velké gaudium mezi uživateli způsobila ministryně financí Alena Schillerová, přesněji její – mírně řečeno – značně omezená schopnost komunikovat v angličtině, pozornost k tomu přivedly Hospodářské noviny, podle nichž se ministryně právě kvůli své neschopnosti komunikovat v angličtině neúčastnila videokonferencí s evropskými resortními kolegy.

Je suis bageta!

Onoho dopoledne jsem otevřel Facebook a zjistil, že tam uživatelé řeší nějakou bagetu. Nebo přesněji – část jich řešila bagetu. Aspoň v mé bublině řešila větší část uživatelů to, že nějaká jiná část uživatelů řeší bagetu. Cítil jsem se zatlačený do nevýhodné pozice, kdy člověk neví, která bije. Na sociálních sítích tohle nevědění může být smrtící – když nevíš, která bije, odbíjí, tak skoro určitě odbíjí tobě. Nějak podobně to přece napsal klasik. Bylo proto potřeba se rychle zorientovat. Jakou bagetu? Jak řešit? Proč?

Před očima skryté tajemství

O filmu Skrytý život sedmasedmdesátiletého amerického režiséra Terrence Malicka by se asi dalo říct, že je příkladem hagiografie, životopisu světce. Jeho hlavního hrdinu, nacisty popraveného rakouského rolníka Franze Jägerstättera (1907–1943) také katolická církev prohlásila za blahoslaveného, film ukazuje jeho cestu k mučednické smrti. Zařadit Malickův snímek tímhle způsobem ovšem znamená drasticky ho redukovat, při vší jeho povznášející kráse to není triumfalistický film, který by formuloval jasné poselství, vyzýval k následování. Kdo se povznese, také ztratí půdu pod nohama, a divákovi, jenž se se Skrytým životem nějak propojí, se něco takového může snadno stát.

Pandemie přeje udávání

O krizových situacích se říká, že v lidech probouzejí to nejlepší i to nejhorší. Spíš je to ale takový truismus, na kterém – podobně jako na ostatních floskulích – něco je, ale vyslovují se trochu moc snadno. Nakonec většina lidí se i v době krize chová tak jako v klidnějších časech – snaží se tím životem protlouct, jak se dá, a zbytečně na sebe neupozorňovat.

Mučedník Jiří O., vzkříšený Kim

O mluvčím českého prezidenta Jiřím Ovčáčkovi jsem na tomhle místě psal už víckrát. Nedá se taky nic dělat, je to jedna z nejvýraznějších osobností tuzemského virtuálního světa. Kdyby ho tuzemský virtuální svět neměl, musel by si ho asi vymyslet. Troufal bych si jít ještě dál – nepovažuji za vyloučené, že si český virtuální svět Jiřího Ovčáčka skutečně vymyslel. Dostal v něm personu, která vychází vstříc potřebám všech znepřátelených politických bublin. Jednu může mobilizovat k vytrvalému boji pomocí střídání patosu a invektiv, druhou motivuje svou schopností velmi výstižně předvést všechny protivné charakteristiky, jež soupeřům přisuzuje, a přidat k nim přesladkou polevu grotesky a surreálna.

Prostřílet se Bangladéšem

Divák, vyčerpaný životem v izolaci a udržovaný v nervozitě přívalem protichůdných zpráv, potřebuje taky nějakou relaxaci. A existuje početná část publika, která dosahuje relaxačního účinku sledováním filmů, v nichž nerelaxuje vůbec nikdo, taky proto, že na to má příliš velkou honičku. Musí zabíjet, zabíjet a zabíjet – tedy je-li hrdinou toho filmu. Je-li postavou spíš epizodní, je jeho úkolem být sprovozen ze světa, pokud možno kreativně, vždy násilně. To zabíjení ve velkém měřítku je možno si užít bez zbytečných morálních skrupulí, je totiž jasné, že hrdina má pro rozpoutání jatek setsakra dobrý důvod, tak proč si neužít jeho bojového umění, schopnosti tvůrčím způsobem pracovat se zbraněmi chladnými i horkými. Některá díla tohoto žánru mají o dost delší životnost, než by si asi zasloužila. Zařadí se k nim i Vyproštění? Dvě hodiny karantény ovšem ten film přežít pomůže.

Vlast žádá své. Už naposled

Tak už to mají za sebou. Carrie Mathisonová (Claire Danesová), nervově labilní a vysoce výkonná agentka CIA, pověstná svou neposlušností a schopností na poslední chvíli vytáhnout z rukávu řešení nějaké té zoufalé globální šlamastyky. Saul Berenson (Mandy Patinkin), klidný a otcovský Carriin mentor, který se ze zpravodajské služby dostal až do funkce prezidentova poradce pro národní bezpečnost, znavený muž, jenž na svých bedrech nese tíhu světa. Byla z něho už sňata. Všichni hrdinové amerického seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) mají už padla, v neděli se v USA vysílal jeho definitivně poslední díl. Krev tekla, nic jiného se taky čekat nedalo.

Česká „roušková“ deziluze

V konfrontaci s událostí typu pandemie nemoci covid-19 společnost projde čtyřmi fázemi: přípravnou (už to tu bude), heroickou (vrháme se do zápasu, padají první oběti) a idylickou (pěkně jsme to zvládli), po níž přichází deziluze.

Písně pro časy karantény

Hudební život v časech pandemie se omezuje na internetem zprostředkovaná vystoupení sólových písničkářů a „konferenční“ hraní kapel, během něhož každý člen přispívá ze svého obýváku. Koncertní život se zastavil, ani na tu tancovačku se člověk vypravit nemůže. Ideální čas pro seznamování se s hudbou prostým poslechem. Kupodivu pořád vycházejí nové desky, některé z nich dokonce hodné pozornosti. Týdeník Echo pro přináší výběr novinek koronavirové a těsně předkoronavirové doby, opět je to výběr značně osobní, snad vycházející vstříc vkusu posluchačů věku spíš středního, zároveň ale toužících nezacyklit se v nekonečném přehrávání kousků z dob své mladosti.

Korporace jsou s vámi! Mrtví, spojte se!

Píšu tyhle řádky v pátek, den po rozhodnutí soudu o platnosti některých restriktivních opatření a taky den po tiskové konferenci, na níž ministr zdravotnictví Adam Vojtěch jaksi mezi řečí oznámil znovuotevření hranic. Na sociálních sítích kvůli tomu byl často přirovnáván k někdejšímu východoněmeckému funkcionáři Schabowskému, který se na tiskové konferenci přebreptl, a způsobil tak pád berlínské zdi. To srovnání vůči panu Vojtěchovi rozhodně není spravedlivé, cítím potřebu to zdůraznit, nevím proč, ale mám z něho pocit, že žije ve světě, kde mu pořád někdo ubližuje.

Než nám všem „hrábne“

Včera Česko zažilo první troch uvolněnější den, další restrikce budou končit v příštích týdnech. Ne všichni se shodnou, že to tak je správně – najdou se medicínští odborníci, kteří rychlejší otevírání země vnímají jako zbytečně riskantní, stejně jako se najdou velice entuziastičtí „otevírači“. Normální stav v situaci, kdy vědomosti o nemoci COVID-19 a jejím původci jsou ještě dost útržkovité a nějakou dobu to tak zůstane.

Lidé proti počítačovým božstvům

Pandemie nemoci COVID-19 může měnit optiku, jíž lidé vnímají i věci, jež s ní nesouvisejí a souviset nemohou, třeba dramatická díla, která se v současnosti dočkávají uvedení, což znamená, že byla koncipována v časech, kdy termín koronavirus znala jen úzká skupina odborníků. Je možné je vnímat jako svědectví o světě nedávné minulosti, kdy jsme měli úplně jiné starosti a zaměstnávali hlavy jinými tématy. Jenomže pak se změnil svět. Stejně tak by se ale dalo říct, že svět se mění pořád, v těch nedůležitějších ohledech zároveň zůstává stejný. Je docela dobře možné, že některá témata, která lidem připadala důležitá před dvěma roky, ztratila relevanci, jiná jí naopak nabývají.

Nezvedení občané nejsou dost „happy“

Místo toho, aby tady byli všichni happy, tady zase probíhá nějaká debata, povzdechl si premiér Andrej Babiš na včerejší tiskové konferenci vlády. Podařilo se mu tím bezděčně vyjádřit styl komunikace jeho vlády v jedné větě. Může se zdát, že způsob komunikace je v čase krize, kdy je zapotřebí především jednat, naprosto okrajový problém. Jenomže není, zvlášť v situaci, kdy jsou lidé nuceni žít izolovaně. A Babišův kabinet od počátku pandemie komunikuje zmateně, nejasně, čímž šíří nejistotu. Paradoxně se to projevilo po premiérově televizním projevu k občanům 23. března.

Pečeme na koronavirus

Refrénem sociálních sítí – psal jsem onehdá (věděli jste první) – jsou už delší dobu fotografie z procházek. A já je vítám! Mají ale novou konkurenci. Lidé začali ve velkém počtu péct a seznamují své takzvané přátele na sociálních sítích se snímky výsledků svého pekařského úsilí. Těžko říct, čím to – možná se o to přičinily různé domácí i zahraniční televizní pořady, možná je to výsledkem snahy zaplnit nucenou nečinnost v karanténě aspoň nějak. Možná je to kolektivní pokus podívat se koronaviru hrdě přímo na koronu a vpálit mu své rozhodné: „Pečeme na tebe.“ V každém případě to taky vítám. Rád se dívám, co ostatní uživatelé zase napekli, je to pro mě trochu návrat do let útlého dětství, kdy jsem si rád prohlížel fotografické ilustrace v kuchařských knihách. Vida, hrachová polévka, tu bych si dal. Ty fotky taky mají oproti fotošopovaným a bůhvíjak jinak ještě upravovaným snímkům v kulinářských magazínech někdy i kvalitu jakéhosi gastronomického art brut. Asi jako když na počátku devadesátých let začal trh s pornografií válcovat NEI Report s amatérskými fotkami „holek odvedle“.

Učitelka tvůrčího nepsaní

Personalizace reklam způsobila, že mě na internetu pronásledují nabídky účasti na on-line seminářích – tzv. masterclasses – různých literárních veličin. Za skromný poplatek si člověk může pustit video a vyslechnout výklad o tom, jak psát jako ta která star literárního provozu, jež se s posluchači podělí o pár svých oblíbených fíglů. Nic proti tomu – doba je těžká a každý přivýdělek se hodí. Jestli ale mají takové on-line kurzy a vůbec celý průmysl výuky tvůrčího psaní ještě nějaký jiný smysl než být dílčím řešením pro existenční potíže literátů? Těžko říct. Možná pro někoho. Chovám ale v tom ohledu jistá podezření.

Zrychlený čas koronavirový

Svět se prý změnil a bude se měnit dál. To jsou mi novinky. Ale zjevně se ten proces rozbíhá. Radnice Prahy 6 třeba dala sundat z podstavce sochu sovětského maršála Koněva. A... zas tak moc se toho nestalo. Ne že by si toho nevšiml vůbec nikdo, nějací „obvyklí podezřelí“ se ozvali (včetně exprezidenta Klause, samozřejmě). Jinak ale bylo i ve virtuálním světě celkem ticho. Jako kdyby lidé měli najednou jiné starosti. A oni je zřejmě mají. Bylo až strhující sledovat rychlou proměnu mnohých uživatelů z asertivních politologů v aspirující epidemiology. Jak něžně se jejich prsty na klávesnici laskají s písmeny skládajícími slovo smrtnost! Přináší to i další povzbudivé zážitky. Velice jsem si třeba užil obsáhlou facebookovou debatu, v níž několik prominentních glosátorů rozebíralo údaje o promořenosti obyvatelstva v různých evropských zemích, a uvědomil si, že dokážu porozumět matematické úvaze, s níž tam kolegové tak zápasili. A to jsem z matematiky odmaturoval za čtyři z milosti! Lidé se vyvíjejí! Lidé se mění!

Ošidný termín „kvalita života“

Termín „kvalita života“ je už mnoho let pevnou součástí nejenom tuzemské veřejné debaty, každý tak nějak tuší, co by asi tak mohl znamenat – plus minus existenci materiálně zajištěnou, alespoň v tom základním smyslu (přičemž koncept toho základního se během let s rostoucím blahobytem rozšiřuje), neomezovanou nemocí, umožňující naplňování potřeb a tužeb – nejenom těch hmotných.

Jednou nám ta schopnost improvizace stačit nebude

Pandemie nemoci COVID-19 může působí ztráty na životech a ekonomické škody, ovlivňuje také psychiku lidí, kteří jsou kvůli karanténním opatřením izolovaní. Jaké dopady to na duševní život může mít a jakými způsoby se dá zabránit jejich nejhorším formám? Vedli jsme o tom rozhovor s psychiatrem Janem Veverou, přednostou Psychiatrické kliniky LF a FN Plzeň a také armádním psychiatrem, účastníkem mise v Afghánistánu.

Malátná bublina si užívá procházky

Nevím, jak v ostatních bublinách, ale v té mé je dost dusno. Nemyslím tím dusno jako před bouřkou, v níž bublina praskne za explozivní debaty. Ale spíš to zmalátňující dusno, ve kterém lidé dávají různými způsoby najevo, že je monotónnost existence v karanténě už unavuje a vysiluje, až se jim nedostává energie se pořádně rozčílit. Projevuje se to jakousi tematickou zatuhlostí, střídají se kritické statusy o vládě, jež živnostníkům nepomáhá a roušky nedodá, doporučení na ten či onen film na Netflixu. A samozřejmě fotodokumentace procházek – ty zveřejňují především vrstevníci.

„Hrozný život“ a cena jeho záchrany

Jaká je cena lidského života? Ta otázka zaznívá ve veřejné debatě docela často, užívána je ale především řečnicky, také aby ilustrovala vlastní absurditu. Život je přece ta nejvyšší hodnota, nijak nevyčíslitelná, neměřitelná, kdo by ji chtěl převádět na nějaké jednotky (třeba na peníze), dokládá tím jenom svou necitelnost, snad i zvrácenost. Hodnotu života lze vyvažovat pouze nutností zachránit životy jiné – lékař se v krizové situaci musí rozhodnout, koho léčit a koho ne, udělá to a nenese kvůli tomu vinu, velitel obětuje životy skupiny vojáků, aby zachránil životy skupiny větší, a podobně. Platit životy druhých za nějakou jinou „komoditu“ se zdá nepřípustné, aspoň na rétorické úrovni. V reálu může hodnotu života něco jiného převážit, moc se o tom ale nemluví, asi je to tak rozumnější. A kdo to zkusí, může se dostat na hodně tenký led.

Dylanova píseň pro končící svět

Časy koronaviru už mají i vlastní kulturní, snad i duchovní dědictví. S jeho výraznou součástí se mohli lidé na celém světe seznámit minulý pátek, kdy se na oficiálních stránkách Boba Dylana objevilo krátké poselství a dosud nezveřejněná píseň. Dylan, jak známo, není velký komunikátor, který by nacházel potěšení v oslovování mas jaksi napřímo – jinak než tvorbou, pokud se tedy k publiku obrací nevyzván, sám od sebe, může to jeho slovům dodávat větší váhu. Je to nikterak překvapivě znějící přání, spolu s tou písní tvoří ale zvláštní celek, jehož dvě části mohou působit rozporně, přesto k sobě ale jistým způsobem patří. „Zdravím svoje fanoušky a stoupence s vděčností za všechnu vaši podporu a věrnost, kterou jste mi během let projevili. Tohle je nevydaná píseň, kterou jsme před časem nahráli, možná vám přijde zajímavá. Držte se v bezpečí, buďte ostražití a Bůh buď s vámi.“ (Anglické slovo observant ovšem kromě významu ostražitý, bdělý znamená i v náboženském slova smyslu praktikující.) Skladba, jež doprovází toto přání bezpečí v těžkých dobách, se jmenuje… Murder Most Foul (Vražda podlá nade vše), je to nejdelší Dylanova studiová nahrávka vůbec – trvá sedmnáct minut.

Starší články