Rozřadit se na značky podle barvy kůže
Rozdělení Američanů na Černé a Bílé jako kdyby potlačovalo obrovskou rozmanitost, která uvnitř těch skupin existuje.
Ondřej Štindl
Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Články autora
Trump a odklad voleb: plácání, nebo strategie?
Americký prezident Donald Trump na Twitteru naznačil, že by podle něj bylo dobré odložit prezidentské volby, které se podle ústavy mají konat v listopadu.
Demokratický potenciál udavačství
Je jistým způsobem obdivuhodné, že v těchto horkých letních měsících, kdy rozpálená lebka přehřívá a zpomaluje mozek uvnitř a hrdlo touží být svlaženo, si zdejší uživatelé vybrali k ostrému sporu téma intelektuálně náročné – stav českých humanitních věd a vysokých škol, na nichž jsou vyučovány. Zasloužil se o to i náš týdeník, který otiskl rozhovor s děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Pullmannem. Rozhovor měl ohlas.
Růžová budoucnost nových médií?
Známý americký novinář britského původu Andrew Sullivan, autor jednoho z prvních široce čtených a vlivných blogů, ostrý polemik,
Přesvědčivý příběh bratrství
Minisérie Bludné kruhy (I Know That Much Is True) představuje v současné televizní produkci úkaz docela vzácný – přesvědčivé dílo, v němž není znát křečovitá snaha ohromit, formuluje nějaké humanistické poselství, nemlátí s ním ale publikum po hlavě, dá se mu věřit, stejně jako se dá věřit jeho postavám, které působí živě – ne jako stereotypy nebo tlampače pro hlásání stanovisek autorů. Přitom na základě anotace nebo stručného přehledu děje by člověk čekal konvenční „prestižní“ drama, okázale vážný kus, který si dělá čáku na všechny televizní ceny, jež se letos budou udělovat.
KSČM se loučí s Miloušem Jakešem
V sedmadevadesáti letech zemřel Milouš Jakeš, generální tajemník komunistické strany v době revoluce. Uživatelé to zaznamenali velmi pozorně, část jich nebožtíkovi přála peklo, smířlivější připomínali, že tenhle druh soudu patří jiné autoritě. Pozoruhodným způsobem se projevila domovská strana zesnulého, jež Jakešův skon připomněla slovy: „Milouši, DĚKUJEME‼️ Snad už sedíš v lepším světě bez hladu, bídy a rozdílů. A snad si u toho dáváš i oblíbené švestkové knedlíky. ‚Přes to, co se v naší zemi i jinde v posledních letech stalo a co se děje, jsem přesvědčen, že ideje socialismu, o jejichž naplnění jsem usiloval, představují i nadále lepší budoucnost lidstva. Zůstal jsem komunistou.‘ Milouš Jakeš. Historie ještě neřekla poslední slovo a jednou budeš oceněn.“
Chvilka literární kritiky s Andrejem B.
Jednou se to stát muselo – Andrej Babiš zabrousil na pole literární kritiky. Pochopitelně to bylo v kontextu poněkud vyhrocenější zdejší debaty o životopise Milana Kundery z pera Jana Nováka. AB se s Kunderou – pochopitelně – solidarizoval, taky byl u něho doma, což se hned tak někomu nepoštěstí, a pak si ještě moc hezky popovídali na večeři, v důsledku čehož předseda vlády spisovateli promptně navrátil české občanství.
Když život začíná a končí zároveň
Smrt krásné ženy je bezpochyby to nejpoetičtější téma na světě, napsal Edgar Allan Poe ve známém eseji Filozofie básnické skladby, který dost možná nemyslel úplně vážně. Svět filmu ale tuhle poučku vážně bere. Mladá žena a nevyléčitelná nemoc – tragické spojení, které na diváky spolehlivě funguje. Tou nemocí často je rakovina, snad by se dalo mluvit až o jakémsi subžánru „filmů s rakovinou“, nemocí, která – zvlášť ve své filmové podobě – přichází potichu, aniž by se moc projevovala, je ale tiše fatální a neodvratná. A vskutku – ve filmu jsou tou nemocí postihovány především ženy, často navíc mladé. „Co se dá říct o pětadvacetileté dívce, která zemřela? Že byla krásná a skvělá? Že milovala Bacha, Mozarta a mě?“ ptá se smutný hrdina veleúspěšného filmu Love story z roku 1970.
Narcismus přítomnosti versus narcismus minulosti
V téhle pomýlené sebejistotě je také kus tzv. narcismu přítomnosti – přesvědčení, že právě v době, v níž žiji, dospěl lidský intelekt nejdál, že lidé dneška jsou nadřazeni pomýleným a hloupým včerejška.
Miroslav Kalousek tak trochu odchází
Po příštích volbách do české sněmovny už nezasedne Miroslav Kalousek. Šéf klubu TOP 09 svůj záměr nekandidovat ohlásil ve včerejších Otázkách Václava Moravce. Nemá to ale znamenat jeho odchod z politiky, chce pracovat na projektu spojenectví tradičních stran a partají pravého středu, které by se mělo efektivně postavit dlouhodobé dominanci Andreje Babiše.
Trikolóra a gestikulace
Hlavní postavou tuzemských sociálních sítí se nakrátko stal pan Aleš Karásek z jihomoravské organizace strany Trikolóra. Pozornost, kterou vyvolal, pro něj nebyla – aspoň v mé bublině – zrovna příznivá. Na svém facebookovém profilu zveřejnil svoje propagační fotografie. Je na nich hladce oholen (včetně vlasů), ve tváři úsměv, řekněme, poněkud nasládlý. Snímek doprovázejí různé popisky a hesla, zaujalo jen jedno z nich. „Holky mají pipinku, kluci pindíka.“
Perry Mason? O. K.!
Nové adaptace klasických detektivních předloh se často stávají terčem značné kritiky. Třeba to, co v posledních letech předvedla BBC s detektivkami Agathy Christie ve snaze udělat z nich chmurná angažovaná dramata odhodlaně tepající zlořády dneška, je daleko za hranicí nezamýšlené parodie. Neznamená to ale, že všechny pokusy inovovat a modernizovat dávné předlohy musejí dopadnout podobně, byť by ty změny byly velice výrazné a v něčem třeba i kopírovaly soudobé ideologické trendy. Dokladem je osmidílný seriál Perry Mason z produkce HBO, který vypráví o známém hrdinovi knih Erleho Stanleyho Gardnera a později také populárního televizního seriálu, v němž ho hrál Raymond Burr.
Časy „upřímné“ sebekritiky
Někdo patrně učinil na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Situaci z úvodu Kafkova Procesu je možné brát jako předznamenání údělu mnoha a mnoha milionů obětí totalit dvacátého století, lidí, kteří v noci zaslechli zlověstné bouchání na dveře, aby pak byli odvedeni a zpracováni mašinerií moci, neosobní a žravou. A stali se její součástí, sehráli v ní svou roli – od překvapení a pobouření na počátku ke kajícnému přijetí ve finále.
Krotký dopis, velké vášně
Organizátorům petice se přinejmenším podařilo dosáhnout toho, že někteří z těchhle „popíračů“ svou zuřivou reakcí na jejich krotký text bezděčně ukázali, jak se věci ve skutečnosti mají.
Milada Horáková – hvězda sociálních sítí
Hvězdou sociálních sítí se minulý týden v Česku stala Milada Horáková, nemám tušení, co by na to říkala, a radši se to ani nepokouším domýšlet. Objevovaly se bannery se sloganem „Zavražděna komunisty“ a jejich různé žertovné úpravy (portrét Hitlera doprovozený heslem „Zavraždil komunisty a Hitlera“). Kromě statusů, jejichž autoři připomínali význam, charakter, osud zavražděné, se ozývaly aspoň v mé bublině početné hlasy, které způsob připomínání výročí měly za přepjatý, možná až groteskní.
Bob Dylan tři míle na sever od očistce
Vypořádávat se v článku pro tisk s novou deskou Boba Dylana Rough and Rowdy Ways (Drsné a neurvalé způsoby) je docela ošemetný úkol – zvlášť pro člověka, který trochu hlubší vztah k tvorbě toho velikána (to slovo ve vztahu k úkazu Dylanova formátu zní strašně všedně, ale jiné mě nenapadá) našel až časem. Míval ho za jednoho z klasiků, s nimiž je dobré být jakžtakž obeznámen a kteří jsou hodni úcty, protože také z jejich písní se rodila hudba těch umělců, jež člověk vnímal jako bližší.
Když konzervativec cituje komunistu (a možná dělá dobře)
Britští konzervativci jsou úspěšná strana především proto, že se jim podařilo přetáhnout část tradičních voličů levice v tzv. rudém pásu, lidi spíš chudší, spíš dělnických profesí, spíš z menších měst...
Západ v čase „kulturní revoluce“?
Revoluční nálady na současném Západě jsou v posledních týdnech srovnávány s kulturní revolucí v komunistické Číně ve druhé polovině šedesátých let. Je namístě shrnout, v čem to srovnání vůbec nesedí.
Další kolo „bitvy o Kunderu“
Milan Kundera je jediný skutečně světoznámý spisovatel českého původu, moc umělců podobného formátu (myšleno ne nutně ve smyslu kvalit díla, ale jeho mezinárodního dopadu) tahle země nemá, neměla a pravděpodobně ani mít nebude. Může to být i jeden z důvodů, proč debatování o Milanu Kunderovi v Česku může připomínat procházku minovým polem a proč je ta debata podivně zaseknutá, urputná, proč upadá do prefabrikovaných zjednodušení a někdy je i kýčovitá – docela paradoxní vzhledem k tomu, že k často citovaným pasážím Kunderova díla patří i jeho slova o kýči.
Stačí, když se řve
V loterii sociálních sítí minulý týden vyhrál patnáct minut slávy hokejový trenér prvoligového dorosteneckého týmu Technika Brno Martin Stloukal. Deník Sport totiž publikoval audionahrávku jeho promluvy ke svěřencům v šatně. Nejsem moc zorientovaný v soutěžích dorosteneckého hokeje, ale Technice Brno se asi nedaří, přinejmenším to tak podle Stloukalova monologu vypadá. Zřejmě mělo jít o jakési motivační seřvání. A mezi uživateli se věru chytlo a nastartovalo obvyklý proces polarizace.
„Vlastizrádci“ ze sítě
Lidi, kteří z pozic moci a jakési autority afektovaně používají takhle silné výrazy, se nemohou divit, když část publika jejich výroky bere vážně a svým způsobem do důsledků. A proč by se taky divili, když se jim to hodí.
Nic jiného mi nezbylo
Čtyři roky pracoval na knize, která vzbudila emotivní reakce ještě dřív, než ji kdo mohl přečíst. Českoamerický spisovatel Jan Novák právě vydal obsáhlou biografii Milana Kundery, zabývá se spisovatelovým životem před emigrací do Francie. Na základě Novákových rozhovorů v médiích byla ta kniha označená za primitivní a politicky motivovaný útok na slavného spisovatele, projev neochoty vnímat různé odstíny života, běh dějin, rozpornost a hloubku lidské bytosti.
Co si počít s rasistickou klasikou?
Zraky pokrokového dneška se obracejí k osobnostem a dílům minulých let a shledávají je z různých důvodů pobuřujícími, ohrožujícími citlivost současného publika. BBC a Netflix proto stáhly ze svých internetových knihoven seriály Malá Velká Británie, Mighty Boosh a Liga gentlemanů (kvůli tzv. blackface). Ještě širší publicitu ovšem mělo rozhodnutí HBO vyřadit z nabídky streamovací služby HBO Max klasický film Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939).
Reflex a Hitler
Velké internetové společnosti jako Google, Facebook a Twitter dnes mají moc tak velikou, jakou by žádná soukromá firma mít neměla. A je vlastně jedno, jestli jí dosáhly jaksi ctnostně, jejich příběh je story o velikém podnikatelském úspěchu, geniálních nápadech, jejichž realizaci začal s chutí využívat celý svět, až se na produktech těch firem stal závislým. Anebo jestli jsou v tom příběhu taky temné kapitoly, jestli ty báječné produkty – jak naznačují svědectví některých insiderů – nejsou konstruovány, vyladěny tak, aby závislost působily a kromě generování zisku mohutně přispívaly k rozeštvávání společnosti. Tak či tak, věci dospěly až sem.
Virvál v Bradavicích
J. K. Rowlingová, autorka globálně úspěšné knižní série o Harrym Potterovi, má účet na Twitteru a neváhá ho použít. Stalo se tak i minulý týden a výsledek to mělo předpokládatelný. Značné pobouření na straně bojovníků za práva translidí v podobě a míře, v jaké je současná vlna aktivismu chápe a prosazuje. Spisovatelka nejprve pobaveně tweetovala článek s titulkem obsahujícím výraz „lidé, kteří menstruují“, komentovala ho s tím, že bývaly doby, kdy se pro menstruující lidi používal nějaký specifický výraz – míněno „ženy“.
Američtí novináři a Havlovi zelináři
Je atmosféra v amerických redakcích skutečně tak vystrašená a stísněná, jak takové zprávy naznačují? Existuje v těchhle revolučních časech i nějaká kontrarevoluce? Týdeník Echo o tom mluvil s newyorským novinářem Jessem Singalem.
Bude bitva o Kunderu
Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že mariánský sloup v Praze teď čekají klidné časy. Kanonáda české varianty kulturní války je totiž už zaměřená na jiné cíle a dá se čekat, že by to tak mohlo nějakou dobu vydržet. Spisovatel Jan Novák totiž vydává skutečně obsáhlou monografii Milana Kundery, respektive jeho českých let. A hádat se o Kunderu, to už tady tak nějak umíme, máme to nacvičené.
Mezi totalitou a totálností
Jedním z protivných rysů současné veřejné debaty v Česku i jinde je snadnost, s níž diskutéři vytahují přirovnání dneška k nejhorším totalitním režimům dvacátého století. Stačí věru málo, aby si útlocitný současník začal „připadat jak v Berlíně ve třicátých letech“, případně aby rozeznal příznaky akutně se navracejícího komunismu, v ledasčem viděl další krok na cestě ke gulagu.
Nástup „pracujících v agitaci“
Bouře v amerických ulicích se přelila taky na sociální sítě – aby ne. Ve virtuálním světě ale drama občas nabývá podobu frašky, místy i smutné. Každá skupina má „svůj“ soubor videí, které v jejím uzavřeném systému cirkulují. A všechny ty záznamy jsou jistě pravdivé – záběry nesmyslné brutality policistů pro jedny i obrazy řádění rabujících pro druhé. Do toho screenshoty největších pitomostí, které stoupenci druhé strany na sociální sítě vypustili.