Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Mistrovství světa ve fotbale je velká událost, spoustě lidí přináší spoustu příležitostí – některým třeba k ostentativnímu projevování nezájmu nebo lamentacím nad bezduchou zábavou, která dnes jediná dokáže spojovat lidi, a tak dále a tak podobně.
Odvysíláním posledního dílu šesté série skončil seriál The Americans (Takoví normální Američané). Možná je to až přelomová událost, uzavřela se tím jedna významná éra televizní produkce, respektive té její části, pro niž se v Česku zažil protivný termín „quality TV“.
Už několik měsíců se v zemích Západu docela intenzivně debatuje o sexuálním násilí, o tom, jak ho nově definovat a kde všude k němu dochází. Je odhalováno na pracovištích i v domácnostech, mezi hollywoodskou smetánkou i aktivisty v pražské Klinice.
V Singapuru se setkali americký prezident Donald Trump a severokorejský diktátor Kim Čong-un, podepsali prohlášení, ve společném prohlášení se zavázali dosáhnout toho, aby na Korejském poloostrově nebyly žádné jaderné zbraně.
Devatenáctého června to bude pět let od smrti Filipa Topola, frontmana skupiny Psí vojáci a literáta. Chybí tady. Samozřejmě svým blízkým a fanouškům, ale taky Praze, v níž prožil většinu života a kterou jistým způsobem vyjadřoval. Byl to „umělec z Prahy“. Ten výraz může mít mnoho zvuků a může jimi znít zároveň.
Ve Švédsku bude muset každá dvojice mít před sexem podepsaný souhlas, jinak hrozí obvinění ze znásilnění. Tahle zpráva se v posledních týdnech rychle šířila mezi českými uživateli sociálních sítí. Nový švédský zákon nic takového nepřikazuje, zavádí ale nutnost tzv. afirmativního konsentu, souhlasu vyjádřeného slovně nebo tělem.
Současnost je považována za zlatý věk televize, velká část seriálové produkce je značně ambiciózní, přichází se s dalšími novými koncepty typu „co takhle zkřížit to a tamhleto“.
Minulou sobotu se hrálo finále Ligy mistrů – FC Liverpool proti Realu Madrid. Slibovalo zajímavou podívanou. Španělský klub nejprestižnější soutěži dlouhou dobu dominuje. Jeho nečekaný soupeř budil sympatie a taky respekt, díky síle v útoku taženém egyptskou superhvězdou Mohamedem Salahem.
Spor na pražské FAMU je v médiích často popisován jako střet mezi řemeslem a uměním. Je to velice nepřesné.
Prezident USA Donald Trump nijak netají, jaké jsou skutečné cíle jeho obchodních válek. Chce přes ně narovnat hospodářské vztahy se zeměmi, s nimiž má Amerika obrovské deficity. Jsou dvě: Čína a Německo. S Berlínem se ale přirozeně sveze celá EU.
Ve velké přednáškové učebně pražské FAMU je vydýchaný vzduch, místnost je plná studentů i učitelů, další desítky sledují dění v místnosti na obrazovce na chodbě. Všichni už jsou unavení, je pozdě večer a vypjatá debata probíhá už několik hodin. Slovo si bere vedoucí katedry Jaroslav Brabec, jeho dikce je naštvaná a útočná. Ze židle vyskočí vedoucí Centra audiovizuálních studií Eric Rosenzveig a začne křičet na celý sál: „Neposlouchejte ho! Je to tyran!“ (bully).
Kabelové televize a streamovací společnosti se upínají k čím dál prestižnější produkci, netočí jenom seriály, ale také celovečerní filmy, tradiční výrobci celovečerních snímků v tom vidí značné ohrožení. Ilustruje to třeba i spor mezi právě skončivším festivalem v Cannes a streamovací službou Netflix, která svoje díla na přehlídce nakonec uvádět nesměla.
V čase, kdy vzniká tento text, to vypadá, že ministryně obrany Karla Šlechtová to už má ve vládě spočítané, jejím příštím úkolem zřejmě bude šířit dobré jméno téhle země z nějaké ambasády, držme jí palce. I v době, kdy dříve nemyslitelné se ve zdejší politice stává normou, se paní ministryně dokázala vymykat, upozornit na sebe, působit jako úkaz z jiného světa.
V končícím týdnu se k chóru obvinění přidal protichůdný hlas. Vzpomínkový text publikoval další adoptivní syn Farrowové, Moses Farrow. Postavil se jednoznačně na Allenovu stranu.
Tenhle komentář bude trochu osobní a dost pragocentrický. Stane se. Letošní rok se ukazuje jako hodně špatný pro pražské mosty.
Členové sociální demokracie začínají hlasovat v referendu o tom, zda jejich strana má vstoupit do vládní koalice s hnutím ANO.
Místopředseda sociální demokracie Jaroslav Foldyna se minulý týden dočkal jisté – zřejmě krátkodobé – proslulosti. Vyrazil si s ruskými motorkáři z gangu Nočních vlků, skoro se porval s jedním z protestujících aktivistů, předsedou ČSSD byl potom vyzván k omluvě, v emotivním a hojně sdíleném videu pak národu sdělil, že se omlouvat rozhodně nehodlá.
Já chodím jenom na červené filmy, vysvětlila mi před pár roky základní princip svého filmového diváctví jedna náhodně potkaná slečna. Chviličku trvalo, než mi došlo, co tím myslí. No, ovšem. Filmy, jejichž hodnocení je v Československé filmové databázi (CSFD) v červeném čtverečku, což znamená, že dosáhlo alespoň sedmdesáti procent. Ta slečna zcela nepochybně není sama, podobným způsobem si filmy a televizní seriály ke zhlédnutí vybírají miliony a miliony dalších v mnoha zemích světa, na CSFD se měsíčně podívá kolem 1,5–2 milionů unikátních návštěvníků.
V roce 2003 dostal režisér Roman Polanski Oscara za film Pianista. Jméno laureáta z pódia ohlásil Harrison Ford, strhla se velice silná bouře potlesku, část publika Polanského ocenila potleskem vstoje. Sám režisér byl ale nepřítomný – z právních důvodů. Jako uprchlíkovi před spravedlností mu hrozilo, že bude po vstupu na americkou půdu zatčen.
Do Česka přijel z východu nacionalistický gang motorkářů Noční vlci, aby uctil památku padlých sovětských vojáků, protestovalo proti tomu několik místních aktivistů, kritických vůči politice současného ruského režimu. Místopředseda sociální demokracie Jaroslav Foldyna využil této příležitosti, aby fotografům předvedl svá početná tetování, s jedním z protestujících aktivistů se skoro porval a vysvětloval to pak záměrem „dát mu jazyk“, anžto ho považoval za gaye.
Film Tiché místo režiséra a herce Johna Krasinského je zvláštní a velmi vzácný úkaz – snímek, ve kterém je dobře vlastně všechno včetně věcí, které v něm dobře nejsou, které jsou třeba docela pitomé. Tiché místo je velice zábavná pakárna, rozumně dlouhý a vtahující film, založený na nesmyslné premise, kterou ale důkladně vyždímá, snadno čitelnými a adekvátně vykreslenými postavami, někdy udržuje diváka v napětí, jindy ho skoro rozesměje svou hrdou stupiditou. Zábavný film, efektivní zabiják času, který nepřetéká ambicemi být také o něčem důležitém (i když možná a jenom trochu je).
Bezpečnostní rada státu by se měla zabývat slovy prezidenta Miloše Zemana o údajné výrobě plynu Novičok, kterým někdo v Salisbury zaútočil na ruského přeběhlíka Sergeje Skripala a jeho dceru, v Česku.
Každý člověk, který alespoň jednou za čas prokrastinuje na internetu, tu scénu z filmu Pád třetí říše z roku 2004 viděl mnohokrát. Generalita wehrmachtu je shromážděna v Hitlerově bunkru, probíhá pravidelná porada, Vůdce (Bruno Ganz) je seznamován s vývojem na frontě, všechno, zdá se, probíhá v klidu. Pak se ale Hitler na cosi zeptá, napětí v místnosti znatelně zhoustne, Vůdce vyslechne odpověď pronesenou roztřeseným hlasem. Stále ještě klidně pošle všechny pryč, až na tři nejdůležitější šarže.
Mohlo by se zdát, že legrace v současnosti zažívá skoro zlatý věk, přinejmenším kvantitativně.
Švédská skupina ABBA natočila dvě nové písně, první zveřejní v prosinci.
Americký film Nikdys nebyl (You were Never Really Here) může posloužit jako argument kritikovi, který soudobou „artovou“ tvorbu vnímá jako hodně bezradnou (jistě, podobně jako ostatní generalizace je i tahle nespravedlivá). Snímek britské režisérky Lynne Ramsayové je velmi dobře přijímaný kritikou na loňském festivalu v Cannes, té asi nejprestižnější přehlídce vůbec, dostal dvě ceny – pro nejlepšího herce (Joaquin Phoenix) a nejlepší scénář (Lynne Ramsayová podle prózy Jonathana Amese).
Nedávno jsem absolvoval zaujatou debatu o zlu. Stane se. Konkrétně se stalo při přípravě rubriky Salon pro minulé číslo Týdeníku Echo. Řeč byla o kuřimské kauze, která účastníky debaty inspirovala k románu a komiksu. Ptal jsem se jich, jestli při shromažďování informací k případu neměli někdy pocit, že přicházejí do střetu s něčím nebo někým přesahujícím to „banální zlo“ lidí, kteří třeba pod tlakem, za nepřejících okolností nebo z potřeby přizpůsobit se a třeba i něčeho dosáhnout. Zlo v jaksi čisté podobě, nadané také nějakou zlou mocí, opět člověka přesahující.
Značně pobavený údiv vyvolal v mnoha čtenářích článek známého tuzemského konzervativce Romana Jocha v Lidových novinách (Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci?, LN 19. 4.), v němž se autor vypořádává s dílem filmového režiséra Miloše Formana.
Může to být celkem příjemná kratochvíle, sledovat, jak jiní lidé trpí. Tvůrci britsko-amerického seriálu Teror jsou si toho vědomi a dokážou publiku tu paradoxní slast zprostředkovat. V něčem je paradoxní i jejich dílo – zároveň v mnoha ohledech staromódní, pokud ale jde o technickou stránku věci, naopak značně progresivní.
U některých filmů si člověk i po mnoha letech dobře pamatuje okolnosti jejich prvního zhlédnutí. Je mi asi třináct let, nemám odpoledne co dělat, tak se rozhodnu, že půjdu do kina. Nikde ale nic zajímavého nedávají, tak volím východisko z nouze a koupím si lístek na Morgianu Juraje Herze, asi se tehdy hrála v obnovené premiéře – prý československý horor, tak to mě podrž.
