Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Komunisté dosáhli svého

Čeští komunisté zažívají dobré časy. Po historickém propadáku ve sněmovních volbách to může působit paradoxně. Ale až teď se na dohled přiblížilo naplnění jejich dlouhodobého úsilí – stát se respektovanou a plně etablovanou stranou.

Walter Steiner: létající muž

Byl to první individuální sportovec, kterému jsem u televize ze všech sil držel palce. Závodil na zimní olympiádě v Sapporu ve skocích na lyžích. Viděl jsem ten sport tehdy poprvé, šestileté oči to sotva mohly pobrat. Po vší té olympijské nudě, zástupech pinožících se sněhem na běžkách po strašně dlouhou dobu, eventuálně přitom ještě občas zalehávajících a střílejících (proč, proboha?), ladných pohybech krasobruslařských tanečních párů (koho to má jako zajímat?) a dalších pro malého kluka divácky nevděčných sportech jsem najednou viděl něco skutečně vzrušujícího.

Krása je vážná věc

Film Nit z přízraků režiséra Paula Thomase Andersona je výjimečné dílo. Nebo přesněji – je to film, který může nadchnout diváka, pro něhož umění může být také nějaká velmi osobní cesta k velmi osobně definovanému cíli, výraz soustředění a nevšímavosti vůči momentálně převládajícím představám, jak dělat věci a co si o nich myslet. Taky je to film, o němž se skutečně dá říct, že klade otázky, ale nijak nahlas, mentorsky, možná tak činí spíš bezděčně, je programově nevelký, film bez vykřičníků. A taky je krásný, prchavě a možná i bezúčelně. Rád bych ho viděl ještě jednou

Sharon Stoneová! Zavražděna! No a?

Americký režisér Steven Soderbergh má pověst tvůrce, který se dokáže s jistotou pohybovat na poli mainstreamu, a zároveň má povahu experimentátora pokoušejícího přicházet s novými řešeními technologickými i koncepčními. Obě stránky jeho naturelu vyjadřuje šestidílná minisérie Mozaika, kterou odvysílala stanice HBO. Zároveň klasická detektivka i formální experiment.

Dominik Hašek: český vítěz

Pamatují si to v téhle zemi všichni včetně těch, které hokej vůbec nezajímá. Je to právě dvacet let. Slavné vítězství české reprezentace na zimní olympiádě v Naganu, kde hráli ti skutečně nejlepší hráči světa, hvězdy NHL. Ale český výběr si s nimi v neuvěřitelně dramatických utkáních poradil, lidé mu fandili během přenosů vysílaných kvůli časovému posunu v nesmyslných hodinách.

Jak se z novinářů stali „veřejní nepřátelé“

Na krátké a všestranně pozoruhodné tiskové konferenci Miloše Zemana po jeho vítěství ve druhém kole prezidentských voleb položil první otázku Vladimír Keblúšek, v sále byl hluk a novinář neměl mikrofon, musel křičet. Prezident reagoval s obvyklou epickou šíří podaným vtipem na barvu žurnalistova hlasu v tu chvíli, doporučil mu, aby nemluvil „hlasem mutanta“ (zjevně tím chtěl říct, že redaktor mluví, jako kdyby mutoval, a použil nepřesný výraz, jak se Miloši Zemanovi velmi často stává). Urazit novináře, navíc takovým hloupě ponižujícím a vlastně i nízkým způsobem – to by mohlo politikovi způsobit problémy.

Ze života zločinných světoběžníků

Britský seriál McMafia je příklad solidního žánrového díla, kde všechno vypadá, jak plus minus vypadat má, a je zachyceno přiměřeně poutavým způsobem. V dnešní době „quality TV“, která se snaží přicházet s čím dál originálnějšími a nezvyklejšími koncepty, je taková všednost vlastně docela osvěžující. Navíc se člověk při jeho sledování tak trochu poučí, český divák si zároveň užije scény z Prahy.

Psaní o hudbě jako „prometheovská“ práce

Začátkem roku zemřel Vojtěch Lindaur, známý a důležitý hudební publicista své generace (odešel předčasně, v šedesáti letech). Taky důležitý svědek hudebního dění posledních dekád minulého století, v předrevolučních časech toho oficiálního, polooficiálního i neoficiálního. Možná mu to tenkrát tak nepřipadalo, ale tehdy žil a důležitým způsobem ovlivňoval zlaté časy hudební publicistiky.

Pan XY: dobře adaptovaný estébák

Bývalí estébáci a jejich úspěšná adaptace na demokratické poměry – zrovna dnes docela silné téma, že. S jedním takovým jsem před pár lety udělal docela pozoruhodnou zkušenost, i když – možná na ní nic pozoruhodného nebylo, byla nějakým způsobem typická.

Gustáv Husák: „můj“ rekordní prezident

Byl jsem tenkrát obdarován nemocí, nějaké to lehké pobolívání v krku, ze kterého se vyklubala angína – spolehlivá přítelkyně nesvědomitého desetiletého školáka přinesla několikadenní absenci, rušenou jen občasnou povinností vzít si penicilin. Zmožen četbou jsem si pustil televizi, zrovna tam za prezidenta poprvé volili Gustáva Husáka, aby vystřídal nemohoucího Ludvíka Svobodu.

Triumf „nekorektní kinematografie“?

Film Tři billboardy kousek za Ebbingem je důležité dílo. Snímek irského režiséra (a uznávaného dramatika) Martina MacDonagha dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama (a tři další), je to tedy film s, řekněme, certifikátem kvality oborového establishmentu. Zároveň se proti převládajícím trendům a očekáváním publika docela výrazně vymezuje.

Frankenstein: truchlící stvořitel osamělého štvance

Je to postava stará dvě stě let, stala se prototypem, prvním „šíleným vědcem“, nejprve v literatuře a později ve filmu. Neztratila přitom relevanci, její příběh se s různými obměnami variuje a inovuje pořád dokola. Victor Frankenstein a jeho ikonický výtvor – monstrum z prózy Mary Shelleyové a mnoha a mnoha filmů.

Starší články