Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Mezi mladou generací Američanů roste popularita socialismu. Například podle průzkumu agentury Axios z letošního jara by prakticky polovina (49,6 procenta) dotázaných mileniálů a příslušníků mladší, tzv. generace Z raději žila v socialistické zemi, v jednašedesáti procentech mladých lidí mezi 18–24 lety slovo socialismus vyvolává pozitivní asociaci. Podobný posun se v různé míře dá vysledovat i v jiných zemích Západu.
Quentin Tarantino je jeden z vůbec nejobdivovanějších režisérů na světě, milují ho publikum i kritika. Zároveň je Tarantina možné považovat za tvůrce v jednom důležitém ohledu nepochopeného, jehož dílo velká část diváků i recenzentů nemístně redukuje. Tarantino je – v duchu často opakovaného klišé – „maniak z videopůjčovny“. Chlapík, který hltal snímky, jež byly v době vzniku považovány za filmový brak, vzhlížel k jejich tvůrcům a osvojoval si jejich postupy a později je dokázal přenést na jinou úroveň. Je to geniální filmový kolážista, který ve svých dílech dokáže kombinovat mraky odkazů na obskurní snímky dávnějších let. A právě kinematografie je jeho hlavním tématem, Tarantinovy filmy jsou především hry s divákem, a pokud o něčem vypovídají, tak o jeho nadšeném a zaujatém diváctví, jež dokáže přenést na publikum. Tohle zjednodušení je v nějaké míře pravdivé (klišé taková bývají), navíc vůči odbornému publiku i fanouškům vstřícné. Lidé se mohou předhánět, kolik odkazů a na jak obskurní kousky v Tarantinových filmech naleznou, a připadat si o to poučenější. Mohou tím ztratit ze zřetele umělce, který má tu nejobyčejnější tvůrčí ambici – postihnout ve svém díle svět a úděl člověka v něm, život...
Z šestnáctileté švédské aktivistky Grety Thunbergové se stala mezinárodní star, je to těžký úděl, který bývá nad síly jednotlivce, jenž jím byl obdarován či postižen. Nese-li ho dospívající člověk, může to být ještě obtížnější, jeden by měl o Gretu Thunbergovou obavy – co s ní bude, až vyčerpá svou chvíli slávy a těkavá pozornost publika se zacílí na někoho jiného nebo na nějaký jiný problém či projekt? V současné době ten masový obdiv vůči aktivistce začíná slábnout, také kvůli její cestě plachetnicí do Ameriky.
Celovečerní dokumentární film britského režiséra Asifa Kapadii Diego Maradona je o... Diegu Maradonovi. A přiznávám, že jsem jím byl přiveden k tomu, abych přehodnotil svůj vztah k argentinské fotbalové hvězdě. Z protivného chlapíka se v mých očích stal strhující a tragickou postavou. Ta moje nechuť k Maradonovi byla dost možná generační fenomén, nepamatuji se ve svém okolí na nikoho, kdo by Maradonovi fandil, obdivoval ho. „Bůh fotbalu“ byl pro mnoho a mnoho lidí postavou spíš ďábelskou nebo aspoň iritující.
Střety na sociálních sítích zhusta bývají přehlídkou vzájemného neporozumění, to už se tak nějak ví, není to jejich odstranitelný kaz, ale základní charakteristika. Účastníci si z nich odnášejí dojem, že druhá strana nechápe a záměrně manipuluje – a mívají pravdu. V těch „utkáních“ neexistuje nějaká oboustranně uznávaná autorita typu rozhodčího, tedy aspoň ne zatím. Minulý týden se ukázalo, že by se takovou autoritou ve věci interpretace textu mohly stát policie a justice.
Podobně i sociální demokraté před veřejností budou vypadat značně nepevně, když ve vládě i za současného stavu zůstanou. Odchodem by ale prezidentovi uvolnili pole, umožnili mu realizaci jeho plánů, navíc by ten krok posílil případné odstředivé tendence v ČSSD.
Boj proti domnělé či skutečné cenzuře je v současné době koníčkem mnoha lidí ze všech částí politického spektra, každý jako kdyby čekal na svých patnáct minut mučednictví. Když jde ale o to, zavřít ústa někomu z druhé strany, velice rád si přisadí a nevidí v tom velký problém. V takové atmosféře je těžké dělat satiru, nejenom proto, že realita často předhání fantazii autorů. Stane-li se arbitrem přijatelnosti uměleckého díla nechápavá afektovaná osoba s přístupem na Twitter, nic dobrého z toho vzejít nemůže.
Světová kinematografie má, zdá se, novou star – třiatřicetiletého amerického režiséra Ariho Astera. Během dvou let uvedl dva celovečerní filmy, Děsivé dědictví (dryáčnický překlad původního názvu Hereditary) a čerstvě premiérovaný Slunovrat (Midsommar). Oba se dají označit za horory a jsou také každý po svém nepochybně děsivé, zároveň přesahují hranice žánrové podívané (a někdy taky okázale ignorují její pravidla).
Muži pozdnějšího středního věku to dnes mají složitější, často bývají vykreslováni jako kořenová příčina všeho, co je se světem v nepořádku. Šéfové světa, kteří zuřivě brání svoje privilegia a neváhají při tom pošlapávat práva žen, etnických menšin, sexuálních menšin, planety Země a na ní pobývajících zvířátek a rostlinek.
Deník Mladá fronta DNES připomíná blížící se třicáté výročí listopadu 1989 sérií rozhovorů s pamětníky a aktéry tehdejších událostí, mimo jiné vyzpovídal tehdejšího svazáckého funkcionáře Jiřího Jaskmanického a studenta DAMU Pavla Chalupu. Na text reagovaly prohlášením různé veřejně činné osobnosti, také bývalí disidenti a významní účastníci revolučního dění.
Sociální sítě fungují také jako katalyzátor sociálního smíru, to je známá věc. Není spolehlivější způsob, jak někoho vytočit do nejvyšších obrátek, než návrh, aby se k něčemu nevyjadřoval, protože na to nemá věk. Premiér Andrej Babiš toto umění se suverenitou sobě vlastní předvedl na společné tiskové konferenci s odcházejícím ministrem kultury Antonínem Staňkem. Redaktorovi DVTV, který se ho tázal na jeho postup ve vztahu k prezidentovi zdržujícímu výměnu ministrů, vysvětlil, že je příliš mladý na to, aby motivy a nuance předsedy vlády pochopil. Babišova slova mi udělala dobře, taky totiž premiérovým krokům úplně nerozumím. Asi jsem rovněž příliš mladý! Aspoň na něco. To potěší. Předseda vlády na téže konferenci oznámil i to, že prezidenta „nebude znásilňovat“. To jsem pro změnu pochopil, což taky potěší.
Vraždění se pro ně stalo lákavou odpovědí na vlastní izolaci a ztrátu smyslu, chorým a nesmyslným aktem vzdoru proti životu, který jako chorý a nesmyslný sami vnímali.
Pro Donalda Trumpa je velmi důležité, aby příští rok na méně vyhraněné a radikální voliče působil jako jediná hráz proti excesům progresivistické Ameriky.
Jak se tuzemské politické kauzy vlečou a vlečou, stává se výraznější a výraznější jejich absurdita a místy i grotesknost.
Podoba veřejné debaty je v současné době často groteskní, ideové střety na sociálních sítích mohou sloužit spíš jako pomůcka k určení diagnózy než prostředek tříbení argumentů. I takové virtuální výměny názorů (ve smyslu ničeho podstatného se nedotýkající a s realitou nesouvisející) mohou bezděčně něco zajímavého vyjevovat. Příkladem buďtež dvě debaty, které se v posledních dnech v médiích a na sociálních sítích sešly. Obě se týkaly kinematografie, způsobu, jímž se ve filmu obsazují role, a toho, kdo může postavu nějakým způsobem už etablovanou hrát. Ano, filmová tvorba se stala předmětem širokého lidového zájmu, za jiných okolností by to otřískaného filmového recenzenta snad i potěšilo. No nic.
Někdy je skutečně těžké vyhnout se tomu trestuhodně nadužívanému slovu „fenomén“. Třeba ve vztahu k seriálu Stranger Things z produkce Netflixu, který si během tří let získal skutečně velké množství fanoušků mnoha generací. Na Den nezávislosti byla zveřejněna jeho třetí série, během několika málo dní si ji pustilo přes 40 milionů uživatelů, streamovací služba čeká, že přibudou další a další, až se lidé budou vracet z dovolených.
Nějak si nemůžu pomoct. Zase se mi sem připletl Andrej Babiš. Na druhou stranu na tom není nic k divení. Šéf ANO a sociální sítě jedno jsou, aspoň v jistém smyslu. Babiš je pro uživatele velké téma, spolehlivá záminka k nekonečným debatám. Premiér a jeho tým jsou zároveň ve vzácném souladu s duchem virtuálního světa, orientují se v něm velmi zkušeně. Mimo jiné velmi dobře zvládají umění trollingu.
Ve sledu výročí revolučního roku 1989 vyšla řada na pověstný projev tehdejšího generálního tajemníka komunistické strany Miloše Jakeše na uzavřeném zasedání na Červeném Hrádku.
V neděli v Karlových Varech skončil každoroční filmový festival. Na místě ho sledoval redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl, který o běhu akce zpravoval v každodenních zápiscích na webu Echo24. Přinášíme výběr z nich, data označují den publikace.
V době karlovarského festivalu na sociálních sítích i jinde žila aféra, kterou odstartoval dopis několika filmařů vedení akce. Signatáři zdvořilým způsobem vyjádřili údiv nad tím, že mezi sponzory festivalu je Česká zbrojovka, která navíc na Facebooku před přehlídkou nakrátko publikovala reklamu s kamerou a dvojsmyslným a ne zrovna vkusným sloganem We Love Shooting. Reakce byly značně emotivní, na obou stranách. Hrdě hlásím, že já na věc nemám silný názor. Dokonce na ni možná nemám vůbec žádný názor.
Poslední hlášení. Však už je taky načase. Volné chvíle čím dál častěji využívám k relaxaci ve formě zírání do stropu v hotelovém pokoji. I ta skřivánčí jatýrka se mi přejedla, člověk je prostě nemůže jíst pořád, však to znáte. Míra popletenosti stoupá, včera jsem se chtěl potěšit na půlnoční projekci Carpenterova hororu Mlha, dostavil jsem se tam však s lístkem na nějaký jiný film. Nejvyšší čas natáhnout i z posledních sil toulavý boty a přesunout se někam jinam. Ale nějaké zážitky ke sdílení mi ještě zbyly.
Na dánské filmy jsem měl v posledních dnech štěstí (Nebo ony na mě? Haha. Hoho.). Festivalový itinerář mi do cesty postavil snímek Synové Dánska (režie: Ulaa Salim), politický thriller o tom, co nás dle mínění autorů čeká nebo čekat může – poslední dobou docela oblíbené téma.
Karlovarská přehlídka je už za polovinou, takže se naplno projevuje i festivalový paradox.
Včerejší příslib bouře zůstal nenaplněný, oblaka se na nebi zatahovala, vítr mocně foukal, ale to bylo asi tak všechno.
Teplíčko bylo. Vlast se nám trochu přehřála, ve Varech tomu bylo nejinak, když člověk nastavil holou hlavu slunečnímu svitu, honem ji zas schoval, pokud bylo kam, a stejně si moc nepomohl. Těžký den.
V prvním hlášení jsem zmínil své provinění vůči Litvě – místo abych zhlédl ceněný snímek o těžkém osudu litevského řezníka v Bruselu, zvolil jsem zbaběle upíjení kávy na terase a kontemplaci tamtéž.
To, že na červeném koberci lidi vypískali ministryni financí, si přečtu až v ranních zprávách, dovnitř žádný velký pískot nedolehl, tam obvyklým způsobem zurčilo šampaňské a šuměly róby celebrit středního doletu.
Sociální sítě pochopitelně žily očekáváním nedělní demonstrace na Letné – vy už víte, jak to tam dopadlo, já ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, ještě ne. Ale názory by byly.
Premiér Andrej Babiš má specifický talent vypustit čas od času do veřejného prostoru sentenci, která toho v několika málo slovech shrne skutečně hodně.
