Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Samozřejmě nejsem doktor, a i kdybych byl, bylo by nezodpovědné a neetické někoho diagnostikovat na dálku. Vidím ale totéž, co všichni ostatní. V chování Donalda Trumpa se projevují podivné úlety, které nelze vysvětlit chybějícím kontextem toho či onoho videa nebo nepochopenou snahou udělat vtip. Charakter současného světa se často popisuje slovy „prudce se měnící“, formulace to může být častým užíváním omletá, ale výstižná. Ano, dějí se změny a jsou prudké.
Film Hamnet, adaptace románu Maggie O’Farrellové v režii Chloé Zhao, je velmi vzácné dílo. Vypráví o výjimečných lidech. Na výjimečných kvalitách Hamneta se shodly kritika, filmový establishment i široké publikum, které jej na diváckých databázích ocenilo velmi vysokým průměrným hodnocením. Mimořádnost toho filmu mohu potvrdit i já. Málokdy se mi stane, aby ve mně nějaké umělecké dílo vyvolalo tak prudkou odmítavou reakci, místy až fyzickou. Na konci novinářské projekce jsem seděl v sále, jakoby zalehnutý, zasažený tichem, rušeným jen vzlyky, které se ozývaly z několika míst. Mé oko ale zůstalo suché.
O oficiální ikoně Motoristů Filipu Turkovi jsem na těchto stránkách psal víckrát s despektem. Ale změna je život. Po jeho včerejším a i na poměry zdejší politiky značně barvitém extempore je potřeba uznat mu jistou důslednost, neochvějné odhodlání jít vstříc následkům, ať už budou jakékoli, a to, že nezapomněl, jaké si pro sebe kdysi vybral poslání. Jistým způsobem mu zůstal věrný. Roky se na sítích prezentoval jako troll, z toho, co jsem měl možnost vidět, mi přišlo, že s výsledky přinejlepším prostředními, jeho ostrovtip by potřeboval trochu přibrousit.
Venezuelský prezident Nicolás Maduro a jeho manželka jsou ve vězení v New Yorku, kam je převezly americké jednotky, které je po úspěšné operaci zatkly v Caracasu. Znamená to, že tím skončil i venezuelský režim, k němuž za časů prezidenta Cháveze upínala naděje západní radikální levice? Jak ta diktatura v současnosti funguje a jak dnešní Venezuela vypadá? O co se režim opírá a jakou má perspektivu?
Žijeme ve světě, v reálném světě, kterému vládne síla, kterému vládne moc. Tenhle axiom důsledného „realismu“ formuloval v rozhovoru pro CNN Stephen Miller, zástupce šéfa úřadu amerického prezidenta, když se vyjadřoval k zatčení Nicoláse Madura (záměrně nepíšu prezidenta Madura, protože jeho volební „vítězství“ bylo zmanipulované a země Západu, včetně nejen USA, ale i Česka, ho jako legitimní hlavu státu neuznávají). Americká akce byla velmi přesvědčivou demonstrací síly.
Norský snímek Citová hodnota režiséra Joachima Triera je považován za jeden z nejdůležitějších filmů právě skončivšího roku. Na festivalu v Cannes dostal Grand Prix, obdobu stříbrné medaile, dá se čekat, že se objeví v nominacích na různá výroční ocenění. Trierův film je navíc dílo, které se snaží o jakousi neexkluzivnost, má ambici oslovit širší vrstvy publika, než jsou lidé, kteří pečlivě sledují festivalové trendy. Pokouší se dotknout čehosi univerzálního, nesnaží se publikum poučit o nějaké podobě jinakosti (...).
Výměna vládní garnitury, kterou přinesly volby do sněmovny, je stoupenci dnešní koalice i opozice často vnímaná jako něco víc než jen obvyklá fáze kontinuálního demokratického cyklu. Je popisovaná jako diskontinuita, přelom, revoluce – ať už v dobrém, nebo špatném. Aby takovéto vnímání bylo možné udržet, je ale potřeba na ledacos zapomenout. A pokud chceme současné dění v Česku a zčásti i vůbec na Západě vnímat jako „revoluční“, je právě to zapomnění a zapomínání pro tu probíhající revoluci charakteristické. Ne jako nepodstatný doprovodný jev či vedlejší příznak, ale jako cosi od ní neoddělitelného, integrálního. Snad přímo její základ.
Kdyby člověk bral vážně vyjádření představitelů nové české vládní koalice a jejích sympatizantů, nutně by došel k závěru, že v téhle zemi nastaly zlaté časy svobody projevu. Snad nikdy neměla tolik oddaných stoupenců na nejvyšších místech, odhodlaných nasadit všechny síly v boji proti cenzuře. Někdy se ale může zdát, že jejich chápání svobody projevu je, řekněme, účelovějšího rázu. Cenzura a omezování svobody podle něj nastává tehdy, pokud jsou omezovány názory blízké těm mým.
Psát komentář do médií, který má vyjít na Boží hod vánoční, je politováníhodný úděl. Stejně jako číst si na Boží hod vánoční komentáře v médiích. Nemáme to jednoduché, co si budeme povídat. Nicméně k věci. Vánoční téma. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Šestatřicet let po revoluci je to heslo pozoruhodně živé, dát ho do titulku by se dalo brát jako tzv. clickbait, snahu vyprovokovat publikum ke klikání, třeba motivovanému nadějí, že pod ním najde něco pobuřujícího, nač bude možné emotivně reagovat, sdílet to s adekvátně vytočeným komentářem.
Prezident Donald Trump si naběhl i u části svých příznivců. V reakci na vraždu známého hollywoodského režiséra Roba Reinera a jeho manželky Michele (v souvislosti se zločinem byl zatčen jejich syn Nick, dlouhodobě drogově závislý) prezident na svojí síti Truth Social publikoval obsáhlý a zmatený post. Formální projev lítosti nad vraždou vystřídal sebestředný a zlomyslný výlev o údajné Reinerově posedlosti Trumpem, která jako kdyby měla být důvodem smrti režiséra, který vskutku a často proti prezidentovi vystupoval.
Film Clinta Bentleyho Sny o vlacích je sympatické dílo, zvlášť v kontextu toho, čím Netflix v současnosti krmí svoje uživatele. Není na něm znát dotek ruky algoritmu ani úporná snaha ilustrovat nějakou předem danou a triviální tezi. Ta sympatičnost, řekl bych, přebíjí některé problémy toho snímku, nebo přesněji to, že jeho potenciál někdy a v některých ohledech není naplněný, jakkoli o něm americká kritika píše jako o bezmála zjevení. Ale stejně. Bylo by dobré, kdyby tenhle film měl pokud možno širokou a pozitivní odezvu, aby se šéfové streamovacího průmyslu nezdráhali dát zelenou nějakému dalšímu podobnému projektu.
Ve světě streamovacích společností se projevuje jistá setrvačnost. Jeho těžiště se sice – hlavně v případě Netflixu – přesouvá ke standardizovaným žánrovým kusům určeným publiku, které se dívá jaksi napůl (vedle toho scrolluje na mobilu, uklízí, vaří a podobně). Nemělo by proto být obtěžováno požadavky na soustředěnou pozornost, vše by se mu mělo řádně a pokud možno několikrát vysvětlit, neznepokojovat ho tím, že by konzumovaná zábava nějak vybočila z algoritmem stanoveného rámce. Zároveň ale ještě dobíhají starší projekty a koncepty z časů, kdy služba chovala jiný typ ambicí.
Hudební streamovací platforma Spotify vydala svůj roční přehled, víme díky tomu, co její uživatelé poslouchali, jaké byly nejstreamovanější skladby v jejich zemích. Dozvěděl jsem se tak, že existuje skladba jménem Pistácie a kus jí slyšel, ale nejsem si jistý, jestli to prospělo mé duši. Uživatelé taky dostali svou osobní bilanci, pro nemálo z nich to je velká věc, jakýsi okamžik pravdy – obraz jejich skutečných posluchačských preferencí, který třeba moc neodpovídá jejich veřejnému obrazu, jemuž věnují kurátorskou péči.
Občas i dojatě vzpomenu na to, jak jsme s rodinou vyrazili do kina na první díl Pána Prstenů. Nejstarší dcera z kina odcházela s očima navrch hlavy a hlásila, že by dala milion, kdyby mohla vidět druhý díl hned teď. Samozřejmě si musela počkat, ale netrvalo to tak dlouho. Další pokračování bylo v kinech po roce, za dalších dvanáct měsíců mělo premiéru finále. Neviděli jsme na tom tenkrát nic zvláštního. Ale aby mohla být trilogie uvedena takhle rychle, musela produkční společnost New Line Cinema strašně zariskovat. Souhlasit s tím, že před uvedením první části bude natočena celá trilogie.
Silným hlasem zvolal: „Hubertus! Ten u nás nosil jeden ošklivý Žid. To nemám rád!“ Vyskočil ze sedačky a zavírajícími se dveřmi se protáhl z tramvaje ven. Pořád si nejsem úplně jistý, jestli tahle moje historka stojí za komentování. Ale spíš ano. V relativně pozdním věku mě potkalo jedno „poprvé“. Vlastně se to dalo čekat, zpětně tak může působit skoro všecko. Středeční ráno bylo ukrutně ošklivé. Šedivé mraky nízko nad zemí, šero, jež člověku brání probudit se, vzduch plný vlhkého sněhu a na zemi namrzlá slota, proklouzával jsem jí jak netečný pochroumaný stroj na pokraji rozsypání se.
Život on-line, především na sociálních sítích, se dnes probírá z mnoha stran, zkoumají se jeho společenské dopady, ekonomické možnosti, jež přináší, způsoby, jimiž je možné proměnit popularitu na sítích v nějakou formu kapitálu. To všechno jsou informace, které dokážou snadno vstřebat lidé jako já, kteří dění na sítích tak nanejvýš sledují, ale moc se ho neúčastní. Těžší může být přiblížení toho, jak intenzivní on-line život mění člověka zevnitř, jeho prožívání nebo cena za úspěch v on-line světě či za snahu o něj. Redaktor Echa Ondřej Štindl o tom mluvil s Jakubem Horákem, Pavlem Novotným a Antonínem Dolákem
Při tvorbě vlajkového publicistického programu jedné televizní stanice došlo k vážnému profesnímu prohřešku. To nezní jako charakteristika události globálního dopadu. Jenomže tou stanicí je BBC a ten vážný prohřešek je politické povahy: manipulativní sestřih úryvků projevu Donalda Trumpa na demonstraci ve Washingtonu 6. ledna 2021, kdy vrcholila jeho kampaň proti uznání výsledku „ukradených“ voleb, po shromáždění následoval útok na Kapitol. Při vší spornosti té kampaně samotné i konkrétního projevu tehdy odcházejícího prezidenta, z něhož se citace vybíraly, ho BBC prezentovala naprosto nepřijatelným způsobem.
Dočtu-li se dnes o nějakém uměleckém díle, že „klade otázky“, jímá mě podezření, že opak je pravdou, že otázky neklade žádné, jenom polopaticky ilustruje nějaké odpovědi. Mám proto velkou radost, když mohu ctěným čtenářům oznámit, že jsem na dílo, jež skutečně klade otázky, narazil, a ty otázky jsou navíc relevantní ve vztahu k dnešnímu světu, mohou člověku docela vrtat hlavou, když si je připustí. Je chytré a pronikavé, ale nijak zaumné, k publiku mluví snadno srozumitelným, nekomplikovaným jazykem, nevyžaduje od něj dlouhodobou přípravu, otrlost vůči někdy náročnému jazyku vysokého audiovizuálního umění.
Nukleární válka, atomový výbuch jsou děsivé možnosti, které zároveň dráždí představivost. Je to ten nejspolehlivější „McGuffin“, generace filmových superagentů se honily po plátnech kin, aby katastrofě tohoto druhu na poslední chvíli zabránily. A je-li moment velké exploze ve filmu často užíván jako svým způsobem orgastický, pak výbuch atomovky představuje ze všech vrcholů ten nejvrcholnější. Existují ale filmy, jež nukleární zbraň nepoužívají jako dráždidlo – deklarují spíš ambici vykreslit, jak by mohlo vypadat, kdyby skutečně začaly létat rakety s jadernými hlavicemi, či jak by k tomu mohlo dojít.
Sedmnáctý listopad je příležitost oživit cyklicky se navracející debaty o odkazu toho dne a masovém protirežimním vzepětí, jež po něm následovalo, o tom, kdo ten odkaz ctí a kdo ho špiní a ničí, v čem ten odkaz spočívá. Pro tu část veřejnosti, která se hlásí k původně pejorativnímu termínu „pravdoláskaři“, odkaz toho společně vnímaného prožitku do značné míry splývá s odkazem jednoho z účastníků tehdejšího dění, toho nejviditelnějšího a nejoslavovanějšího – Václava Havla.
Český fotbal zažívá jakousi komunikační krizi. Její průběh je v něčem příznačný, není to jenom fotbalová věc, fotbal je vzrušující tím, že se v něm dá vidět jakási zhuštěná, a když se zadaří, tak strhující metafora života, platí to i v tomhle ohledu. Česká reprezentace se dostala do konfliktu s vlastními fanoušky. Měla sérii hodně špatných utkání, nejenom výsledkově, ale i projevem, snad i duchem. Završily ji prohra na Faerských ostrovech, po níž byl odvolán trenér Ivan Hašek, a přípravné utkání se San Marinem, podle žebříčku FIFA nejhorším týmem Evropy, který Češi zdolali 1:0, dalo by se říct se štěstím.
Sněmovní volby přinesly také určité omlazení v českém parlamentě, nově v něm zasedla skupina velice mladých poslanců a (především) poslankyň. Jako o jejich protikladu se často a někdy dost výsměšně mluví o Marku Bendovi z ODS. Ten si toho v těch sněmovních lavicích už odseděl, dinosaurus. Pětatřicet let. A ještě nekončí. Tak dlouho sloužícího zákonodárce si člověk představí jako kmeta, doyena, dech dějin zavane místností, když vstoupí do dveří. Marek Benda ale kmetského věku ještě zdaleka nedosáhl, sedmapadesát let na prostředí politiky není zas až tak moc.
Dílo amerického režiséra Martina Scorseseho je součástí filmového kánonu, jeho tvůrce je certifikovaný velikán. Jeho veřejný obraz je už jaksi ustálený – aktivní tvůrce, který je zároveň ztělesněním historie filmu posledního víc než půlstoletí, všeobecně respektovaný a také oblíbený. I lidé, kteří jeho dílo moc či vůbec neznají, vědí, že je to veliká postava. Jedním z mnoha potvrzení jeho statusu je i to, že o něm velká streamovací společnost (Apple TV+) nechala natočit pětidílný dokument.
Zdaleka nejdiskutovanějším audiovizuálním dílem se v Česku během víkendu stala videa, v nichž měl účinkovat poslanec Jindřich Rajchl, předseda strany PRO zvolený na kandidátce SPD. Jsou to záznamy, řekněme, pikantního charakteru, odhalující ve větší míře, než je obvyklé. Jeden je staršího data, v Česku natočené porno pro nějakou německou produkci. To by mělo pocházet ze serveru, kam amatérští tvůrci porna nahrávají svoje výtvory, zachycuje dva muže a jednu ženu v konstelaci známé jako trojka, její součástí mají být i manželé Rajchlovi.
Kdo chce uspět ve volbách, potřebuje získat co nejvíce hlasů mezi příslušníky nějaké jasně definované skupiny lidí, například občanů té či oné země. Tahle naprosto banální a samozřejmá pravda jako kdyby se ztrácela ze zřetele některých politiků západní pravice i levice. Jedním z důvodů může být i to, že v politice sílí vliv skupin, které svou představu úspěchu získávaly v online světě.
Ještě před začátkem války na Ukrajině natočil v Rusku americký režisér Michael Lockshin adaptaci klasického románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Po velkých peripetiích se snímek dostal do ruských kin, měl veliký úspěch, vzbudil ale prudce odmítavou reakci oficiálních míst, která dobře pochopila, že fantaskní a vášnivý příběh o lásce, ďáblovi v Moskvě a střetu spisovatele se stalinistickou mocí má v dnešním Rusku velmi aktuální dimenzi. Do Moskvy, kde vyrůstal, se Lockshin vrátit nemůže, film se ale pomalu dostává do světových kin včetně těch českých.
Tomio Okamura se stal předsedou sněmovny, v první den nechal z její budovy sundat ukrajinskou vlajku a osobně u toho asistoval, asi to měl být pro stoupence jeho strany a vůbec společenského proudu, který reprezentuje, katarzní okamžik. Třeba i byl a vzbudil naděje v to, že budoucnost jim přinese další a další zážitky tohoto typu. Spolu s předsedou zažívají okamžik triumfu. A kdyby člověk odhlédl od toho, co Okamura v politice představuje a prosazuje, měla by jeho story až hollywoodské rysy, čítankový příběh člověka, který se od těžkých začátků po letech usilovné práce dostal až na vrchol,
Nová česká koalice není jediná, která řeší „hajlovací“ problém. Američtí republikáni jsou na tom v posledních týdnech podobně. Po zveřejnění skupinového chatu členů organizace mladých republikánů, v němž došlo na chválu Adolfa Hitlera i plynových komor, na projevy vulgárního antisemitismu a podobně, musel odstoupit Trumpův kandidát na šéfa jednoho z méně významných federálních úřadů Paul Ingrassia, který v esemeskách kdekoho rasisticky urážel a sám sebe charakterizoval jako člověka se sklonem k nacismu.
V Hollywoodu se to někdy zvláštně sejde a dva dělají totéž, aniž by o tom věděli. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let tam tak vznikly dva ambiciózní přepisy románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti, první režíroval Stephen Frears a druhý Miloš Forman. V letech 2005–2006 byly uvedeny dva celovečerní hrané filmy o tom, jak Truman Capote psal Chladnokrevně (Capote a Pochybná sláva). A letos dvě minisérie, jejichž děj se točí kolem kamarádů, kteří v současné Filadelfii přepadají domy, v nichž svůj byznys dělají drogoví dealeři, jde to hladce, dokud se to pořádně nezadrhne.
Elon Musk a jeho firma xAI spustili internetovou encyklopedii Grokipedia, má být alternativou globálně užívané Wikipedie. Oproti ní slibuje ideologickou nezaujatost, předsudky, nemístnou přecitlivělostí a politickými zájmy nezkreslenou pravdu. Obsah nové internetové encyklopedie má tvořit umělá inteligence. Wikipedii (většinou anglickou) užívám docela často s vědomím, že se nedá brát úplně vážně, je to dílo stvořené mnoha přispěvateli, jejich motivace skutečně mohou být různé – a také bývají, v některých heslech se také odehrávají jakési autorské bitvy, v nichž se každá z bojujících stran snaží protlačit svou verzi.
