Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Prasákům raději nic nepodepisovat

Už to vypadalo, že tou nejvýznamnější událostí karanténního provozu na českých sociálních sítích bude „výzva“, kvůli níž lidé masově postují svoje fotografie z dětství či mládí. Je to milé. Fakt milé. Opravdu hodně milé: Chci víc! Víc fotek roztomilých dětiček v oteplovačkách pózujících před rodinným moskvičem. Facebook plaval v poklidné kaluži nostalgie. A pak to přišlo. Černá labuť. Perská princezna!

Návrat expertů

Svět se změnil, už nebude jako dřív. Člověk si to čte pořád dokola. A jistě je spousta důvodů tomu věřit, navíc – svět se mění tak nějak pořád. A nějakých změn si je možné všimnout i dnes, uvidí se, jak budou trvalé. Pro časy „předkoronavirové“ byla například charakteristická hluboká nedůvěra k expertnímu vědění, všem těm „mluvícím hlavám“, které publiku z obrazovky vysvětlují svět. Dříve tak často projevovaná averze vůči nim zčásti utichla, nebo se to aspoň tak zdá. Vzedmutí populismu, k němuž na Západě v posledních letech dochází, je silně zaměřeno proti elitám. A jako jejich součást jsou často vnímáni nejrůznější experti, kteří nakonec lidem jenom „motají hlavu“.

Camusův Mor: společník i pro tuto dobu

Nastala správná doba znovu si přečíst román Mor Alberta Camuse, zaznívalo v době počátku pandemie od nejrůznějších autorit. V anglosaských čtenářských klubech na internetu je to probíraný titul – jde taky o známé dílo a už ten jeho název čpí značně nepříjemnou aktuálností. Ale nemá význam číst knihu jako nějakým způsobem prorockou – literatura vskutku není závod v jasnovidectví. Přesto ale dnešní čtenář při konfrontaci s Camusovým textem naráží na ledacos povědomého, popis hnutí mysli, jež někdy zažil, líčení kolektivního stavu ducha, který kolem sebe vnímal. Tento román ale není kniha „pro dnešek“ v tom smyslu, že by odhalovala pravdy platné především v takové historické konstelaci, jakou dnes svět zažívá. Spíš ukazuje, že masová nákaza nebo nějaká jiná pohroma obnažuje podstatu života, který je ale v očích autora stejný jako století před napsáním Moru i jako dnes, kdy román poutá kvůli aktuálnímu dění velkou pozornost.

Roušky: zpíváme o nich a vítáme je

Na sociálních sítích žádný zákaz vycházení neplatí, a že je to – u Joviše! – vidět. Klíčovým slovem posledních dní je pochopitelně rouška. Protivně vlezlé slovo, skoro mi trhá ouška. (Haha! Hoho!) Ten náš veřejné dyškurz obecně zní dost ošklivými výrazy, několikrát jsem dokonce zachytil substantivum „ústenka“, zní mi to jako jméno pro nějakého obzvlášť zákeřného parazita, který na svých nositelích páchá hrůzy toho typu, že je lepší se o nich nerozepisovat a raději si je ani nepředstavovat. Rouška je zřejmě nadána schopností probouzet v lidech to nejlepší i to nejhorší, mnozí obětaví spoluobčané se dali do práce, aby roušek mezi lidmi bylo dost. Na druhé straně popová skupina Mirai o rouškách sloužila písničku („Rouškůůůůů, dej si rouškůůůůů!“). Virální hit, jak má být, teda fakt. K položce ztráty způsobené koronavirem můžeme připsat několik miliard mých mozkových buněk, o něž jsem během jednoho poslechu přišel. Pokladnici koronavirové písňotvorby obohatil rovněž populární umělec vystupující pod jménem Xindl X, na melodii skladby Michala Davida Colu, pijeme colu nazpíval satirický song isnpirovaný aktuálním děním. Proti tomu se ovšem ve videu zveřejněném na Facebooku ohradil Michal David, Xindl X si prý má napsat vlastní melodii. Přátelé! Buďme svorní! I prezident to říkal (viz níže)!

Fakulta a fízlování

Vášně, které v zainteresované části publika vyvolala kauza urychleného a nikoliv dobrovolného odchodu mluvčího Filozofické fakulty UK Petra Kukala (o její, řekněme, ideové rovině psal už kolega Jiří Peňás), v kontextu koronavirové pandemie mohou působit značně bizarně. Nakonec v kauze jde ale o docela důležité věci, důležitější než to, zda je únosné, aby muž, reprezentant nějaké instituce, ve fejetonu oceňoval, jak ženám sluší roušky, a otcovsky, až vlezle „perské princezny“ nabádal, ať si kvůli svému vzhledu s rouškou nedělají starosti.

Andrej Babiš promlouvá k národu: forma podráží obsah

Několik televizních kanálů včera krátce po osmé vysílalo projev předsedy vlády Andreje Babiše. V situacích jako pandemie koronaviru se to očekává. A nějaká ta elementární očekávání premiérův projev naplnil, obsahoval všechny pasáže (nebo alespoň většinu), jež by projev vrcholného politika v dané situaci obsahovat měl: poděkování lidem z různých skupin, ocenění dobrovolníků, povzbuzení všech ostatních, ocenění jejich dosavadního chování a tak dále. Standard rétorických výkonů tuzemských politiků je docela ubohý, Babišovi se přinejmenším povedlo to důležité vystoupení nějak zásadně nezkazit. To je minimum, ale počítá se to.

„Vyrábět názory“ v časech koronaviru

Koronavirus toho změnil hodně. Mění také média, respektive se vymyká principům jejich fungování, tak jak se v posledních letech ustálily – kvůli digitalizaci, nástupu sociálních sítí, ekonomickým problémům tradičních sdělovacích prostředků (především těch soukromých) a souvisejícím omezením jejich možností. Neodpovídá ani vnímání a potřebám publika nebo aspoň té jeho zaujaté části, nějak se do toho mediálního světa (v širším slova smyslu) nevejde. Je to událost, která existuje mimo základní narativy, mediální příběhy dneška – nesouvisí s kulturními válkami mezi progresivisty a konzervativci, stoupenci a kritiky Donalda Trumpa nebo třeba Andreje Babiše, mezi klimatickými aktivisty a klimatickými skeptiky, ochránci tradiční rodiny a genderovými aktivisty a tak dále a tak podobně.

Co to vyprodali v Karlíně?

Ctění čtenáři a čtenářky pravděpodobně zaznamenali jisté zvážnění situace v souvislosti s koronavirem, odpovídá tomu i dění na sociálních sítích. Aspoň v mé bublině se radikálně proměnil poměr mezi „panikáři“ a „antipanikáři“. Ještě nedávno připadl jeden zneklidněný uživatel na pět, kteří sdíleli snímky prázdných regálů v supermarketech s přidanými jízlivými komentáři o tom, jak nebezpečnější než virus jsou obavy z něj. Teď už se to prohodilo, co chvíli se přede mnou na Facebooku zavlní křivky možných průběhů infekce a výzvy ke střízlivé odpovědnosti. Dobře, taky budu odpovědný.

Čumáček, osel a jeho můstky

Protagonistou dění na zdejších sociálních sítích se stal Tomáš Tožička, který krátce kandidoval do Senátu za Piráty na Teplicku (viz Týdeník Echo č. 10/2020). Mám v té story taky drobounkou úlohu typu trochu výraznější komparz, který je uvedený někde úplně na konci dlouhatánských titulků. I tak. Proč se v té minutce slávy trochu neporýpat, že?

Tajemství rozbolavělého světa

Ze seriálu Outsider se na HBO stal nečekaný hit, u jedné z mnoha a mnoha nových televizních a filmových adaptací próz Stephena Kinga je to až překvapivé – kvantita v kvalitu se na tomhle poli neproměňuje zrovna často. Outsider je ale vzácný případ seriálu, který se netváří jako bůhvíjak přelomové dílo, prozkoumávající dosud neobjevené možnosti televizní zábavy. „Jenom“ v něm je plus minus všechno dobře, v Outsiderovi by bylo možné vidět až příkladnou adaptaci, jejíž autoři našli ten správný styl vyprávění i obrazu, všechny složky v ní synergicky „hrají“.

Další fáze honu na Woodyho Allena

Americký nakladatelský koncern Hachette nevydá memoáry Woodyho Allena, s nímž o jejich publikaci dříve podepsalo smlouvu. Stalo se tak po protestech části zaměstnanců vydavatelství, které podpořil i Ronan Farrow, syn Allena a herečky Mii Farrowové (o jeho paternitě existují ovšem pochybnosti) a také prominentní novinář, jehož investigativní článek o Harveym Weinsteinovi výrazně přispěl ke startu kampaně MeToo.

O dětech a bubácích

Člověk by čekal, že na projekci českého celovečerního dokumentu bude ve všední den krátce po poledni v sále pražského multiplexu skoro sám. Film režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti ale přilákal desítky lidí i v tuhle uživatelsky nevstřícnou hodinu. Je to dokumentární trhák, měl hojnou publicitu už dlouho před uvedením, ví se o něm, že šokujícím způsobem pojednává velice současné téma. Jedním z režisérů je také tvůrce, který to s publikem umí, má svůj styl – exaltovaný a efektní, založený na osobní zaangažovanosti hraničící se  sebestředností, spíš na znělých sloganech než na snaze nahlédnout pod povrch věcí. A také na schopnosti vytvořit před kamerou nějakou dramatickou situaci, burcovat emoce publika mimo jiné i ukazováním emocí vlastních, vybrat si téma, které to publikum bude zajímat.

Plynárenství, erotika a koronavirus

Bývalý ministr dopravy Vladimír Kremlík teď prochází asi nesnadným životním obdobím – musel skončit ve funkci, rozpadl se mu vztah, objevily se nějaké finanční nesrovnalosti (nic velkého – jen pár milionů neznámého původu na koupi bytu). Problémům ale čelí zmužile, proměnil krizi v příležitost, chápe, že zavření jedněch dveří znamená otevření jiných, třeba na nečekaném místě. A tak to má být, tak se nám to líbí. Životní zkouška probudila v panu Kremlíkovi umělce.

Obtížné dědictví univerzalismu

Současná kulturní válka na Západě rozděluje společnost, mohlo by se zdát, že až beznadějně. Stoupence krajností na obou stranách přitom ledacos spojuje. Například odmítnutí univerzalismu a jeho nahrazování politikou identity. Univerzalismus jako kdyby na obou stranách současné „fronty“ vycházel z módy, byl přímo nebo aspoň implicitně odmítán. Někdy je v tom odmítnutí znát až jakási úleva, kterou může přinést zbavení se nějakého nároku – konečně můžeme, co jsme dřív nesměli, nebo se to neslušelo, jsme osvobozeni chovat se nebo mluvit způsobem dřív zapovídaným, nepřípustným, vnímaným jako zlý a máme pro to neotřesitelné ideologické alibi. Tak si to pojďme společně užít.

Turisté v Praze, „sexuální šlamastyka“ v hlavě

Krátký úvod pro mimopražské čtenáře: V českém hlavním městě existuje obvod Praha 7, pokrývá čtvrti Letná a Holešovice. Je to městská část značně trendy a hipsterská, zároveň mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit, že se tam bydlí docela dobře, jakkoli chyby a hranici parodie překračující výstřelky by se taky našly (nikdy se například nepřenesu přes proměnu nádherně ušmudlaného nočního zapadáku Kobra v křečovitě mondénní „vystajlovaný“ podnik). Ale k věci. Na stránkách britského deníku Guardian se objevil seznam deseti nejvíc cool čtvrtí v Evropě a Holešovice jsou mezi nimi. Lokální patrioti to na sítích oslavovali. Ozvaly se ale i kritické hlasy – například v textu Táni Zabloudilové na Alarmu. Podobná publicita prý pomáhá rozšiřování turismu a vůbec gentrifikaci, která z tradičních čtvrtí vytlačuje původní obyvatele, pro něž jsou tam pak příliš drahé nájmy.

Písně pro blížící se jaro

Po předvánočním vzepětí a posvátečním vyčerpaném zastavení se zase, ehm, roztočila kola showbyznysu plus minus obvyklým tempem, mašina hudby a zábavy chrlí další nahrávky. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se mezi nimi pokusil najít takové, které by mohly v myslích posluchače určitého typu přežít tuto podivnou zimu.

Typologie internetového zabíjení

Čas od času dá někdo průchod zděšení nad tím, v co se komunikace na sociálních sítích zvrtla. Bylo to někdy jiné? Nemíním to jako řečnickou otázku, vlastně už si to nepamatuju, nebo mi to splývá. Nabralo to všechno grády až po prudkém nárůstu uživatelů, rozšíření chytrých telefonů? Nebo to takové bylo od počátku? No nic. To zděšení v každém případě sdílí velká většina i těch nejaktivnějších uživatelů, kteří se intenzivně zapojují do všech těch facebookových, twitterových a dalších válek.

Třicet let od Havlovy velké cesty na Západ

Před třiceti lety podnikl Václav Havel památnou cestu do Ameriky. Zdejší média to teď hojně připomínají. Byla to triumfální výprava s převelice početnou delegací, skutečně nadšeným přijetím. Američtí kongresmani byli z československého prezidenta natolik paf, že jeho projev mnohokrát a mnohokrát přerušili potleskem vestoje, došlo na něj i poté, co Havel zákonodárcům sdělil, že „bytí předchází vědomí“. Prominentní umělci uspořádali pro Havla galavečer. Byla to šťastná chvíle ve šťastné době, troufnu si to tvrdit i dnes, kdy jsou reminiscence na porevoluční roky často zabarvené značnou skepsí (ne že by pro ni neexistovaly žádné důvody).

Kdo je „Tramp“?

Událostí počátku tohoto roku byl pro jízlivější uživatele rozpad mimořádně sehrané dvojice, již tvořili prezident Miloš Zeman a Jaromír Soukup. Facebookový profil nejpilnějšího tuzemského moderátora se z toho – obávám se – nevzpamatoval. Hned několik anoncí na rozhovor s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem? Skutečně? Ministr zdravotnictví. To natěšenému uživateli zrovna nezvýší tep.

Oscaři v časech dezorientace

Na letošním vyhlašování Oscarů se „přepisovala historie“ – ty nejdůležitější ceny získal nikoli americký, ale korejský film Parazit, který režíroval Bong Joon-ho (Pon Džun-ho). Hollywood tím měl projevit odvahu otevřít se, vykročit mimo bezpečně prošlapanou cestu. „Po letech prosazování hodnot mainstreamové ,prestižní' otupělosti, udržování tradice upřednostňování konformity a průměru udělali Oscaři odvážnou a brilantní volbu. Sláva hollywoodskému dobrému vkusu. Ceny pro nejlepší film, nejlepšího režiséra a nejlepší mezinárodní snímek dostal film, který si to skutečně zaslouží, film, který přesahuje omezené obzory Los Angeles,“ napsal v prvotní reakci na vyhlášení Oscarů kritik britského Guardianu Peter Bradshaw.

Starší články