Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Seriály podle nového mustru

Výroba televizních seriálů je také průmyslové odvětví – často se na ní podílejí velké instituce, její součástí může být též velké množství porad, vytváření marketingových strategií, testování cílových skupin a jejich reakcí, poměřování vznikajícího díla nějakým mustrem. Co si v něm najdou mladí? Co si v něm najdou lidé středního věku? Je už v prvním díle erotická scéna, nebo se aspoň protagonista svlékne do půl těla? Ne každá látka takový „korporátní atak“ vydrží a ne každý tvůrce ho vydržet chce – někdo může mít ambici zavděčit se a taky představa sporu idealistických autorů a cynického byznysu je značně zjednodušující. Rady byznysmenů zhusta mohou stát za vyslechnutí.

Demokrati si jdou po krku

To nejdiskutovanější na poslední debatě demokratických uchazečů o kandidaturu v amerických prezidentských volbách se stalo těsně po jejím konci. Účastníci se na pódiu loučili podáním ruky, když se ale setkali Bernie Sanders a Elizabeth Warrenová, senátorka svému soupeři ruku nepodala. Namísto toho mu cosi bryskně řekla, on na to stroze odpověděl. Později televize CNN v audiozáznamu tu výměnu našla, Warrenová Sandersovi vpálila, že z ní v celostátním vysílání dělá lhářku, Sanders odpověděl, že by tenhle spor měli řešit jinde a že senátorka naopak dělá lháře z něj.

Jedna doktorka za druhou

Hrdinkou tuzemských sociálních sítí se koncem minulého týdne stala Helena Válková, která byla na nejlepší cestě stát se českou ombudsmankou, dokud na ni neprasklo, že v článku pro režimní časopis Prokuratura vychvalovala institut zlopověstného ochranného dohledu ve spolupráci s Josefem Urválkem, žalobcem v krvavých monstrprocesech padesátých let. Samozřejmě netrvalo dlouho a uživatelé si všimli, že mezi jmény Válková a Urválek existuje, řekněme, jistá podobnost. S ní si uživatelé – jak jinak – pohráli. Ti filozoficky vzdělanější si oblíbili variantu ur-Válková, ve které je možné najít vícero významových rovin.

Mezi Stalingradem a Švýcarskem

Změnil se letopočet, možná jste si toho taky všimli. S touhle změnou souvisejí obvyklé průvodní jevy, patří mezi ně i vášnivý spor mezi pejskaři a petardisty na sociálních sítích. Letos byly oba tábory – aspoň v bublině obyvatel hlavního města – frustrované. Pejskaři z obvyklých důvodů – silvestrovský výkon petardistů ohrožoval duševní pohodu jejich čtyřnohých přátel a zase o to nikdo nedbal. Petardistům zase pražský magistrát zrušil novoroční ohňostroj a nahradil ho nějakým podle nich mdlým videomappingem. Já nejsem ani pejskař, ani petardista. Mohu proto při hodnocení tohoto sporu vystupovat jako nezávislý pozorovatel. Jsem nestranný, objektivita je moje druhé jméno, takže mé doporučení je nutno brát ve vší vážnosti.

Když chlapům šplouchá na maják

Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.

Ricky Gervais a umění „správného“ výsměchu

Americké Zlaté glóby jsou trochu pofiderní cena. Jejich udělování je velká společenská událost, přijdou na ni všichni, kdo v Hollywoodu něco znamenají, fotky z ní se objevují ve společenských rubrikách, laureáti jsou poctěni a dojati nebo to alespoň věrohodně předstírají. Instituce, která je uděluje, je ale mírně řečeno sporná – Asociace hollywoodských zahraničních korespondentů není zrovna transparentní. Její členové z větší části nejsou filmoví kritici nebo recenzenti, najde se mezi nimi i pár vskutku obskurních postav, třeba ruský kulturista, který zkoušel štěstí v Hollywoodu a hrál v pár béčkových filmech pod pseudonymem Alexandr Něvský. Společenskou a profesní váhu ale to ocenění přesto má.

Konec krásného páru

Film Manželská historie režiséra Noaha Baumbacha patří za oceánem k těm vůbec nejlépe recenzovaným filmům letošního roku, dá se předpokládat, že bude aspoň v nějaké míře úspěšný i na Oscarech (a streamovací společnost Netflix díky tomu získá další „zářez“). I zdejší obecenstvo i publicistika ho přijaly spíš vřele, jeden z přemýšlivějších kritiků mladší generace připustil, že větší část toho snímku proplakal.

Nukleární Monika B.

Minulý rok charakterizovala mimo jiné neutuchající kritika premiéra Andreje Babiše kvůli střetu zájmů, posléze potvrzená i auditem Evropské unie, peripetie kolem trestního stíhání předsedy vlády, jež se pro něj nakonec také nevyvinuly dobře, a zároveň i neotřesitelnost Babišovy jednoznačné nadvlády v průzkumech veřejného mínění, již žádná z těch premiérových potíží nějak zásadně neovlivnila.

Může za to obočí!

Rok se schyluje, ale ještě se neschýlil úplně, historky dodávat nepřestává. Na počest odcházejícího roku 2019 si dovolím zrekapitulovat dvě nedávné kruté řeže na sociálních sítích, které budou nějakými příštími dějepisci považovány za, ach, tak příznačné pro rok 2019. První se týká hudby. V noční talk show Jimmyho Kimmela vystupovala sedmnáctiletá popová zpěvačka Billie Eilish. S dvaapadesátiletým moderátorem sehráli scénku na osvědčené téma „mladí neznají hvězdy z časů mládí těch starších“.

„Generovat názory“ o Vánocích

Každá profese má svoje dno. V té komentátorské ho představuje text, v němž autor pokud možno neotřele sděluje publiku, že neví, o čem napsat komentář. Nemálo kolegů si do toho dna pořádně hráblo, já asi taky, chybí mi jenom odvaha to empiricky zjišťovat, raději setrvávám v bezpečí selektivní paměti. Být komentátorem bez názoru je přece výraz až existenciální marnosti, popření smyslu.

Zmatený výlet do světa Stephena Kinga

Prózy Stephena Kinga patří k těm nejčastěji adaptovaným pro film a televizi, pochopitelně. Jsou komerčně velice úspěšné, většinou patří do žánrů thrilleru a hororu, pro film atraktivních, často mají zajímavě vykreslené postavy a dobře vystavěný děj, pro nějž je kromě působivě evokované hrůzy důležitá i pro Kinga charakteristická posmutnělá sentimentalita.

Hlavně ne „ošklivou“ stranu

Je spousta důvodů připomínat si letos (i jindy) události a v širším slova smyslu dědictví roku 1989. K tehdejším demonstracím také různými způsoby – dramaturgií, étosem – odkazují protesty, jež v Praze a dalších městech organizuje hnutí Milion chvilek pro demokracii.

Hromadná vražda: zločin dnešní doby?

Kdo na svět pohlíží výhradně prizmatem čísel, nemusí vnímat vraždění v Ostravě jako víc než jednorázovou a nepochybně strašnou událost. Zločiny vrahů, jako byl Ctirad V., ale také v sobě mají jakousi temnou sílu, která přesahuje jejich bezprostřední dopad. Kromě mrtvých za sebou nechávají i řadu traumatizovaných lidí a také otřesenou společnost, které někdo děsivým způsobem připomněl prostou pravdu: Může se to stát i tobě. Samozřejmě že ta pravděpodobnost je extrémně nízká, mizivá.

Řemeslník, který konverzoval s anděly

V galerijním obchodě Tate Britain si zákazník může vybrat mezi dvěma plakáty k velké Blakeově výstavě – té současné a té, která na stejném místě proběhla asi před padesáti roky. Tehdy byl William Blake (1757–1827) charakterizován slovy básník, tiskař, prorok (Poet Printer Prophet). Soudobá expozice potřebuje expresivnější výrazivo: Rebel Radical Revolutionary.

Šok! V bondovce je Bond

Ve dnech, kdy vzniká tento text, je dění v mé facebookové bublině poněkud monotematické. Uživatelé si navzájem sdělují, že trestní stíhání Andreje Babiše bylo obnoveno. Odhodlání facebookového národa zpravit svět o tom, že jeden každý ví totéž co všichni ostatní, je neotřesitelné a zarážející.

Vzpomínání na krvavé skvrny

Robert de Niro, Joe Pesci a Al Pacino v hlavních rolích gangsterského eposu Irčan (The Irishman) v režii Martina Scorseseho. Zpráva o tom, že takovýhle film vzniká, nadchla mnoho fanoušků žánrové tvorby i filmů žijícího amerického klasika. Jiní na ni ale mohli reagovat docela rozpačitě. Nebylo to už jednou a asi i líp?

Dobrá rada z internetu: zprudit je všechny!

Dobrou chuť, pokud právě obědváte. Ale při hodnocení podávané stravy je třeba se chovat ostražitě. Příkladem buďtež aktuální peripetie v životě publicisty a historika Toma Nicholse. Má účet na Twitteru a dopustil se tam názoru, což neměl dělat. Nedokázal se ovládnout a reagoval na výzvu uživatele Johna Beckera, který chtěl, aby lidé formulovali nějaké kontroverzní stanovisko o jídle.

Andrej Babiš, jeho tichá strana a tišší stoupenci

Konečná verze auditu Evropské komise potvrdila, že premiér Andrej Babiš je ve střetu zájmů, protože stále ovládá koncern Agrofert. Přesné znění zprávy ještě není známé, předseda vlády a jeho strana jistě udělají všechno pro to, aby to tak vydrželo co nejdéle, byť by je to mělo zahnat do sebeabsurdnějších krajností. Ilustruje to už jenom snaha přesvědčit publikum, že když je něco finální, neznamená to, že je to taky konečné. Jeden by se skoro zeptal, proč to všechno?

Jak zachránit demokracii před sociálními sítěmi

Na sociálních sítích se šíří a mají tam ohlas dezinformace, které mohou ohrožovat demokracii. Existuje sice svoboda projevu, ale neměla by se vztahovat na takové ideje, jejichž naplnění by prakticky znamenalo diskriminaci a vůbec plošný postih nějakých skupin lidí. Demokracie nemůže tolerovat nenávist, která se často opírá o vylhané argumenty, musí proti nim zakročit.

Mučedníkem snadno a rychle

Sociální sítě s námi uživateli dělají ledacos. Například značně snižují práh mučednictví, dávají lidem šanci vnímat sebe sama jako trpitele za pravdu tváří v tvář prolhanému davu a nechat si tu iluzi potvrdit zástupem souhlasících. Hezkou scénku na tohle téma nedávno předvedl v Česku usazený americký novinář Erik Best, celkem známý autor, který už dlouhé roky publikuje velmi insidersky se tvářící newsletter, politicky blízký „novým pořádkům“, prezident Zeman také Besta ocenil medailí Za zásluhy.

Dva našinci na cestě k duši

Dokumentární film Martina Marečka Dálava může působit jako „malé dílo“ – na dnešní poměry dost krátký, se dvěma postavami, dotýkající se jejich osobní historie, místy docela legrační, jindy rezonující tichým smutkem. Dva muži různých generací na cestách, něco zažijí, ale žádné veliké drama to – aspoň na první pohled – není. Je to ale film závažný.

Duka jako progresivisté

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, řekl kardinál Dominik Duka v neděli v Partii na Primě v reakci na rozhodnutí soudu, který odmítl jeho žalobu na brněnská divadla, jež uvedla představení režiséra Olivera Frljiče, v jednom z nich mimo jiné postava Ježíše znásilňovala muslimskou ženu.

Hvězda pro masy introvertů

Britský hudebník Michael Kiwanuka (32) je příkladem tvůrce, který se dočkal výrazného komerčního úspěchu, jeho skladby jsou také vstřícné, sdělné. Zároveň z nich ale není slyšet kalkul, snaha trefit se do marketingově ověřených očekávání publika.

Starší články