Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Jak končí facebooková utopie

Na člověka připojeného k sociální síti, zvlášť pokud ho zajímá politika, jako kdyby doléhal celý svět, bez ohledu na faktickou vzdálenost je všechno blízko, všechno se ho týká. V Austrálii někdo vedl do rádia blbé řeči! Studenti malé soukromé univerzity v USA někomu upřeli svobodu projevu! Imám z Kyrgyzstánu má vskutku skandální názory! Z těch fragmentů se skládá obraz „světa na míru“ právě pro něj, dost často je to svět směřující k takové či onaké katastrofě. Možná ale to nejdůležitější se odehrává tak blízko, jak je to jenom možné. Prostředí virtuálního světa si jeho samotného nějak přizpůsobuje.

Andrej Babiš: politik pro roztěkanou dobu

O víkendu sněmovalo hnutí ANO, přihodilo se tam ledacos předvídatelného, v následných komentářích to posléze bylo rozebráno – často se nepředstíraným a oprávněným údivem. Ano, Andrej Babiš byl znovu zvolen hezkými šestaosmdesáti procenty hlasů, protikandidáta neměl, stejně jako první místopředseda Faltýnek. Ano, předseda vlády chce budovat hnutí pro všechny (respektive pro všechny, kdo jsou odhodláni ho zvolit předsedou). Ano, dominantní síla zdejší politiky působí jako prázdný, v něčem možná až absurdní konstrukt. Zbývá ale ještě dodat: ano, funguje to. Jistě ne na věky, na české poměry ale skutečně nezvykle dlouho a spolehlivě.

Krvavé umění

Umění jako síla v něčem až nadlidská a třeba také dost temná, v mnohém protikladná tomu, co se za tvorbu dnes vydává.Takové je téma (nebo jedno z témat) dvou nových filmů – hororové komedie Sametová cirkulárka (Velvet Buzzsaw) scenáristy a režiséra Dana Gilroye a nové verze klasického hororu Suspiria v režii italské hvězdy Lucy Guadagnina. Oba ty snímky jsou – každý po svém – výmluvným příkladem toho, proč soudobé filmové umění té v dobrém či zlém magické síly dosahuje jenom málokdy.

Venezuelská revoluce, argentinské maso

Prezident Miloš Zeman trochu zamotal hlavu svým početným příznivcům. Dal najevo, že jako venezuelského prezidenta uznává opozičního představitele Juana Guaidóa, a nikoli dosavadního držitele úřadu Nicoláse Madura, stoupence chávezovské bolívarské revoluce. Politické síly a média prezidentovi nakloněné se přitom drží ruské verze událostí v té latinskoamerické zemi – výměna ve vedení státu je projev kontrarevoluce, hanebného amerického vměšování, mezinárodního intrikaření proti zájmům venezuelského lidu a podobně.

Velká debata o smíchu

Chtěl(a) jsem vyvolat debatu. To je velmi oblíbená floskule používaná v situaci, kdy někdo vytvoří cosi veledůležitě se tvářícího a obsahově naprosto prázdného. K čemu taková díla většinou vůbec neinspirují, je právě debata. O čem ji taky vést? Autoři televizního seriálu Most!, scenárista Petr Kolečko a režisér Jan Prušinovský, velké ambice „vyvolávat debatu“ před uvedením svého díla neohlašovali, debatu ale vyvolali, až jeden místy zírá. V době, v níž jako kdyby každý měl všechno personalizované – konzumoval jen vlastní zprávy, byl konfrontovaný jen s blízkými názory, to může působit jako retro, závan časů, kdy všichni v televizi sledovali totéž a pak se o tom bavili. A nedosti na tom, předmětem těch debat často není ani tolik kdo, co a s kým, ale jaksi společenská dimenze toho seriálu. Jeho poselství, dalo by se říct. Vskutku nezvyklý úkaz.

Sešněrovávaná literatura?

K charakteristikám umělce patří i schopnost „provokovat měšťáky“, tak to aspoň odpovídá romantickému stereotypu nespoutaného tvůrce. Literáti mohou napříště mít s pobuřováním utrum, pokud se udrží a dál do světa rozšíří praxe, k níž v současnosti přistupují největší nakladatelské domy na světě. Soudobý měšťák (myšleno jako zástupce úzkoprsé společenské vrstvy, která má ve společnosti nebo některé její sféře zásadní mocenský vliv) totiž odmítá být provokován.

Poslanci jdou ven, rakev letí

Koncem minulého týdne na sociálních sítích frčel poslanec SPD Lubomír Volný, v pátek totiž došlo na půdě Poslanecké sněmovny k většímu rozruchu. V rámci debaty o návrhu zrušení soudního přezkumu rozhodnutí o vyhoštění se strhl spor o to, kdo udělal z penzisty Jaromíra Baldy teroristu. Jestli to byli „vítači“, jejichž postoje v nešťastném důchodci vzbudily tak velké a tak oprávněné obavy, až z nich tomu pánovi trochu hráblo, nebo právě SPD, která ho pobláznila propagandou.

Mstitelovo doznání

Poté, co prezident Trump ukončil svůj projev o stavu Unie, shrnuli jej moderátoři CNN, jejíž přenos bylo možné sledovat i na české kabelové televizi, takto: Byla v něm vstřícná, pozitivní témata (a vyjmenovali několik postojů amerických demokratů) i některá témata kontroverzní – a vyjmenovali několik postojů typických pro republikány. Mezi nimi i téma umělého přerušení těhotenství. Trump jmenovitě kritizoval nedávnou potratovou legislativu ve státě New York a návrh ve Virginii.

Venezuelský pohřeb iluzí

Nějaká míra utopičnosti se dá najít i v dnešním lidovém euroskeptickém hnutí, adoraci francouzských Žlutých vest a podobně. Utopické představy mohou být toxické, pokud jejich nositelé dosáhnou nějaké míry moci.

„Tyranie“ nepochopených obrazů

Dva muži velice rozdílného věku se chvíli koukali jeden druhému do očí a miliony lidí nejen v Americe kvůli tomu dostaly kolektivní hysterák, pro některé z nich to mělo i vážné praktické důsledky. Příběh údajné konfrontace studentů katolické školy v Covingtonu s indiánským aktivistou Nathanem Phillipsem je typická story časů, v nichž se publikum i tvůrci veřejného mínění dostávají do cyklu permanentního pobouření, reflexivních útoků a obrany na sociálních sítích.

Premiér si připomíná holocaust

Andrej Babiš – nebo spíš ten inspirovaný mladý člověk, který za premiéra píše jeho statusy na Facebook – za sebou nemá zrovna nejúspěšnější týden. Značné veselí mezi uživateli vyvolal zápal facebookového Babiše, který dal světu na vědomí, že bude bojovat za zřízení Apple Storeu v Praze „pro naše lidi“ – míněni zřejmě mladí trendy lidičkové, kteří dělají PR pro Andreje Babiše, aby si mohli koupit nejnovější iPhone.

Jak zabít Poirota

Detektiv Hercule Poirot je pro čtenáře a diváky instituce, publikum má o něm a světě příběhů Agathy Christie zažitou představu, představují cosi starého a známého, k čemu se člověk čas od času rád vrátí. Přicházet proto s novou adaptací klasických poirotovských detektivek může být docela riskantní. Natočit Poirota nově a přitom klasickým způsobem může působit jako zbytečná práce – jsou tu přece filmy s Peterem Ustinovem, seriál s Davidem Suchetem a další divácky vděčné adaptace.

Kýč pro naši dobu

K účastníkům ekonomického fóra v Davosu promluvila také šestnáctiletá Švédka Greta Thunbergová, v emotivním projevu jim připomněla jejich osobní podíl na klimatické změně.

Toxická maskulinita a závrať z úspěchů

Minulý týden na sociálních sítích ještě „dojížděla“ pražská Klinika. Značně repetitivní debata místy nabrala docela nepěkné obrátky. Někteří z uživatelů, kterým Klinika vadila a argumentace jejích stoupenců je vytáčela (mám pro to docela pochopení),  začali vyjadřovat pohoršení nad tím, že dva z obránců squatu, kteří v debatě zašermovali tvrzeními o „demokratizaci vlastnictví“, případně o tom, že soukromé vlastnictví je „kultura smrti“, nějakým způsobem pracují pro Český rozhlas.

Vyvolávání démonů

Francie a Německo uzavřely smlouvu, která výrazně posiluje bilaterální spolupráci mezi oběma zeměmi, k jejímu obsahu se vyjádřili i různí zdejší politici včetně bývalého prezidenta Václava Klause. Jeho institut k události vydal stanovisko, je velmi kritické, což u Václava Klause jistě nepřekvapuje, silou a četností svých názorů je dostatečně znám a v něčem může být jeho kritika i oprávněná – termín „společná kultura ozbrojených sil“ skutečně zní jak výraz ze slovníku soudobého newspeaku. Za kratší zmínku ale stojí exprezidentovo výrazivo, v něčem velice typické.

Z legrace se stala vážná věc

V čase kulturní války je legrace vnímaná jako zbraň a debatuje se o ní s odpovídající vážností a zhusta i hysterií. Veřejný život zdaleka ne jenom v Česku přitom nabírá dimenze čím dál většího „bizáru“, který jako kdyby si o zparodování říkal. V nějaké míře se to i děje, z „dělání legrace“ se ale stává v něčem riskantní byznys, obdoba přecházení minového pole. Stačí špatně došlápnout a následky mohou být fatální.

Starostka v akci, vlaky v hlavě

Hitem sociálních sítí a vůbec československého internetu se minulý týden stala paní starostka východoslovenské obce Fekišovice. A v tomhle případě se dá rezolutně prohlásit, že lid volil správně, pro jednou se masová popularita potkala s nezpochybnitelnou kvalitou. Paní starostku proslavil dvanáctiminutový sestřih tříhodinového záznamu zasedání zastupitelstva, během nějž se vážená funkcionářka ke kolegům chová jako krajně rozčilená učitelka občanské nauky za časů normalizace neblahé paměti.

Šok! Roky končí a v zimě sněží

V mém okrese virtuálního světa minulý týden ještě dobíhalo naplňování formálních náležitostí konce roku, k nimž patří taky obsáhlá debata o petardách. Moje bublina jim rozhodně nakloněna není, což mnozí její příslušníci dávali najevo – statusy pobouřenými, případně žertovnými. Zvlášť osvědčené je k tomuto účelu současné užití slov „petarda“ a „retard“.

Prezident – prodejce

Prezident Miloš Zeman se dlouho a s jistou hrdostí prezentoval jako člověk nedotčený vlivem moderních technologií. Četl teletext a byl pyšným uživatelem, řekněme co do škály funkcí značně rudimentárního, mobilního telefonu Aligator. Nic proti tomu. Ale lidé se vyvíjejí a i hlava českého státu odhalila kouzlo virtuální světa, stala se pilným uživatelem „informační dálnice“. Došlo při tom sice i k nějakým těm karambolům – viz dětské porno, které do prezidentova počítače propašoval jakýsi „hacker z Alabamy“ –, ale Zeman se nakonec s technologiemi spřátelil: je schopný si na internetu najít zajímavé a nepochybně ověřené informace, díky němu se naučil používat termín „lepšolidé“ – už jen to by stačilo. A kdo ví, jak je to dnes s pověstným prezidentovým Aligatorem.

Temný případ potřetí. A tentokrát lépe

Není to špatné, když se autoři drží témat a postupů, které se jim už jednou osvědčily. Třetí řada pověstného seriálu Temný případ (True Detective) toho budiž důkazem, od příštího týdne ji bude vysílat HBO. Její autor Nic Pizzolatto se v ní vrací k tématům a postupům, kterými Temný případ ve svých lepších časech strhl publikum i kritiku. Jistě, nová řada proto nepůsobí vysloveně objevně, v něčem představuje návrat do známého světa.

Cuarónův intimní epos

Film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma má ve světě skutečně mimořádný ohlas, nejenom proto, že vyhrál festival v Benátkách. V nadšených recenzích a reakcích filmových publicistů zaznívá, že ten film svým významem přesahuje měřítko ročních bilancí, zaslouží si být zmiňován v kontextu toho nejlepšího, co vůbec kdy ve filmu vzniklo. Nejeden s historií filmového umění obeznámený kritik označil Cuarónův snímek za vůbec nejlepší, jaký v životě viděl.

Osude, tvé jméno je Dáda

Úkolem této nové rubriky bude přinášet čtenářstvu stručný vhled do dění na sociálních sítích podaný značně subjektivně – daný zorným polem autora a také jeho zcela subjektivním výběrem. Takže. Vánoční čas na síti působí tak nějak vánočně. Hodně obrázků. Stromečky. Rozesmáté dětské tváře. Pokrmy v různých stadiích připravenosti. Kapři. Sváteční vtípky. A obligátní sarkastické glosy těch, kdo svátky zrovna nemusejí a cítí potřebu o tom zpravit svět.

Starší články