Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Nicolas Roeg: mistr dezorientace

Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.

Patty Hearstová: unesená princezna

Historie údajného únosu premiérova syna Andreje Babiše mladšího hodně lidí vyprovokovala k reakci typu „něco tak šíleného jsem v životě v porevolučním Česku nezažil a ani si nemyslel, že zažiju“. Docela pochopitelná reakce, sám příběh i některé jeho postavy vykazují příbuznost s postavami devadesátkových thrillerů o matláckých zločincích. Zároveň tak reakce i její četnost dokládá, v jak rozumném světě v posledních desetiletích žijeme. Předkové byli uvyklí šílenějším storkám.

Filmový Sergej Dovlatov: frajer ztracený v sovětském Rusku

Krátkodobé vzrušení v českém veřejném prostoru vyvolala cesta Jaromíra Nohavici do Moskvy. Písničkář tam v Kremlu převzal Puškinovu medaili od Vladimira Putina, dojatě přitom pohovořil o svém vztahu k ruským básníkům a jejich poezii. Taky jsem si to video pustil. Přivedlo mě k myšlenkám na různé ruské umělce, které drtila ruská moc, v jejíž přízni se zdejší hvězda tak potěšeně vyhřívala.

Zachránce filmu? Zabiják kin?

Streamovací společnosti, které uživatelům umožňují dívat se přes internet na filmy a seriály, svět kinematografie rychle dost možná nenávratně mění – nejenom jeho zákulisí, ale i produkty, obsah. Nejvýraznějším tahounem téhle revoluce je firma Netflix, která se velice rychle stala dominantní silou audiovize – od jednoduchých záznamů vystoupení stand up komiků po velkofilmy za stamiliony dolarů. Jako všechny jiné revoluce bude mít i tahle svoje oběti: kina a vůbec film v tradičním slova smyslu, možná se k těm „padlým“ nakonec zařadí i Netflix samotný. Obchodní a distribuční model, s nímž ta firma přišla, ale pravděpodobně přežije. V tom ohledu budou dalekosáhlé výsledky „revoluce“ trvalé.

Jeff Cohen: muž, který nevnímá „hluk“

Robertovi Bowersovi je šestačtyřicet let, těch několik dostupných informací o jeho životě skládá v něčem až stereotypní obraz soudobého amerického ztracence. Osaměle žijící muž bez přátel, kterého sousedi prakticky neznali, nedokončil střední školu a pracoval pak jak řidič náklaďáku. Hodně času trávil na internetu, aktivně se účastnil provozu na stránkách, kde se scházeli stoupenci krajní pravice, letos se přihlásil na sociální síť Gab, která nepromazávala tak či onak závadný obsah, a byla proto oblíbená také mezi extremisty.

Na „svého“ Zemana se Čína může spolehnout

Prezident Miloš Zeman se tento týden vrátil z další cesty do Číny, jež tentokrát nevyprovokovala větší debatu, širší veřejnost zaujal jenom... jak to popsat... velice sebevědomý prezidentův klavíristický výkon při interpretaci skladby Sentimental Journey. Neznamená to přitom, že to byla cesta bezvýznamná, její důležitost se ale vymykala rámci, v němž se zdejší debata o vztazích k Číně vede. Většinou je to spor mezi stoupenci lidských práv a, řekněme, pragmatiky.

Nové písně od „umělkyně s příběhem“

Umělcům prý prospívá utrpení, přinejmenším se tak domnívá část publika, která má ráda „umění s příběhem“, pokud možno tragickým, jenž v jejich očích dodává vnímanému dílu tu správnou „autenticitu“, váhu. V populární hudbě může být tenhle druh poptávky docela bohatě uspokojen – tragédií nebo aspoň velkých průšvihů se v životních historiích jejích osobností najde dostatek. Takovou „hudbu s příběhem“ hraje také Američanka Chan Marshallová, která vystupuje pod jménem Cat Power.

Je správné být quislingem?

Před třemi roky měla premiéru první sezona norského seriálu Okupace (Okkupert), dílo přitáhlo mezinárodní pozornost především svou v tehdy aktuální politické situaci explozivní zápletkou. Byla to spekulativní fikce, zachycovala dění v Norsku potom, co část země je okupována ruskou armádou. Moskva se tehdy proti seriálu diplomaticky ohradila, možná trochu zbytečně. Po odvysílání druhé řady, již během podzimu uvedla ČT, už žádné diplomatické protesty nezazněly, nebyl k tomu totiž nejmenší důvod, skoro naopak – ze zmateného děje seriálu vycházejí Rusové skoro nejlíp. Nevím, jestli to byl autorský záměr, ten seriál od začátku a v druhé sérii zvlášť působí dojmem, že jeho autoři žádný jasnější záměr ani neměli, prostě se těch osm dílů snažili nějak, jakkoli, dotlačit k finále.

Pavel Minařík: muž, na kterého zapomněli

Republika si připomínala sté narozeniny a byla to krásná oslava. Kulminovala slavnostním večerem na Pražském hradě, kde jako by se na jednom místě shromáždilo to nejlepší z dnešního Česka, velikáni práce i ducha se navzájem těšili svou přítomností a naplňovali hrdostí srdce vděčných televizních diváků. Neviděné, ale o to silněji vnímané byly v tu chvíli velké postavy české minulosti, všichni Komenští, Masarykové, Karlové, Janové, Antonínové, Václavové, Mileny...

Proč v Afghánistánu „neztrácet tvář“?

V Afghánistánu v posledních měsících padli čtyři čeští vojáci. Kromě projevů soustrasti a respektu k jejich oběti se ale ozývá i kritika české účasti na afghánské misi. Nejvýrazněji ji formuloval předseda sněmovního zahraničního výboru Lubomír Zaorálek, podle něhož by bylo dobré vést debatu o ukončení mise, která podle něj ztrácí smysl. Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do role okupantů, nedávný zásah proti organizátorům sebevražedného útoku, při němž byli začátkem srpna zabiti tři čeští vojáci, je podle Zaorálka projevem chování imperiální mocnosti. O smyslu a perspektivách konfliktu v Afghánistánu a české účasti na něm Týdeník Echo vedl debatu právě s poslancem Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), prorektorem CEVRO Institutu a někdejším diplomatem Tomášem Pojarem a politologem a odborníkem na bezpečnostní studia z Ústavu mezinárodních vztahů Emilem Aslanem.

Poslanec Ondráček a trestná pomluva

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček je mezi zástupci své strany ve sněmovně mediální hvězda. Bývalý příslušník pohotovostního pluku SNB začátkem roku vyprovokoval vlnu oprávněných protestů, když byl zvolen do čela parlamentní komise pro dohled nad GIBS. Rád si vyjede na Krym, kde pózuje s ruskými vojáky, případně mezi separatisty na Donbas, a vůbec nevynechá příležitost projevit loajalitu vůči ruské moci. Letos v říjnu se stal nositelem medaile Českého svazu bojovníků za svobodu, čímž byla v největší možné míře zvýrazněna pofiderní povaha té organizace, zvláště pak jejího současného vedení v čele s Jindřichem Vodičkou.

Hannibal Lecter: náš pan doktor

Je to postava, jejíž potenciál kinematografie vyždímala do poslední mrtě a možná ho bude ždímat dál, v průběhu toho ji samozřejmě dost rozmělnila, neustálým zveličováním učinila vlastně menší nebo méně zajímavou. Na začátku devadesátých let, kdy se doktor Hannibal Lecter poprvé skutečně proslavil, byli jím publikum a kritika skutečně uchváceni.

Život je takový. Nadživotní

Zvuk desky, která se jmenuje C’est La Vie, může být docela snadné si představit. Asi bude trochu nostalgická, nějaký světa a života znalý pán na ní bude trousit posmutnělá moudra, dobře si vědomý toho, že by tak mohl získat pozornost dámy v blízkosti kavárenského stolku, u nějž právě znalecky vychutnává sklenku červeného. Nebo tak něco. Čtyřicetiletý americký hudebník Matthew Houck, který vystupuje pod jménem Phosphorescent, může působit jako typ v mnohém opačný.

Zlo lidské i nadlidské

Dokumentární film Jana Geberta pozorovatelským způsobem zachycuje aktivity Slovenských branců, neoficiální organizace mladých mužů, kteří o víkendech trénují vojenské dovednosti, aby se připravili na přicházející konflikt civilizací. Naoko apolitická organizace vyznává autoritářství a jakýsi slovanský nacionalismus. Gebertův film se promítal na mnoha festivalech včetně Berlinale, teď je možné ho vidět i v českých kinech.

Velký skok pro lidstvo?

Představa letů do kosmu dnes často evokuje pocity spíš nostalgické, posmutnělou vzpomínku na cosi, co pominulo. Přesvědčení, že lidstvo stojí na prahu nějakého objevitelského příběhu, díky němuž taky dospěje, vyroste, odejde z pozemského domova, aby si ohledalo ten širý vesmír kolem, a jistě při tom ledacos dobrodružného zažije.

Zachraňme slovo na „z“ před Zemanovou zvůlí

Prezident v živém interview pro Český rozhlas, jak známo, zaperlil. Pro skupinu lidí použil vulgární termín „ekonomičtí z*rdi“. Reakce byly předvídatelným způsobem pobouřené, hlava státu znectila svůj úřad, dál rozvrací a znehodnocuje zdejší veřejnou debatu a tak dále a tak podobně. Zemanovi obhájci zas mohou vytáhnout klišé o „nazývání věcí pravými jmény“, jedno z těch vůbec nejotřepanějších a nejvyprázdněnějších, jehož užití by mělo být ohodnocováno několika desítkami hodin veřejných prací.

Libor Michálek: umělec v odcházení

Prohrát volby je jistě nepříjemná zkušenost. I v takové situaci je ale potřeba jaksi zachovat dekorum, když kvůli ničemu jinému, tak pro udržení si šancí na nějaké příští vítězství nebo aspoň na uznalý potlesk při odchodu. Senátor Libor Michálek se místo toho rozhodl jít do druhého kola senátních voleb s ukřivděným křikem a po prohře ještě přidat na hlasitosti. Svého protikandidáta Marka Hilšera, někdejšího uchazeče o úřad českého prezidenta, nejprve vyzýval, aby v Michálkův prospěch z voleb odstoupil, protože Michálek ho coby senátor podpořil v prezidentské volbě a Hilšer by mu to měl teď oplatit. Na jeho místě by to prý udělal, protože cokoli jiného by bylo v rozporu s jeho svědomím, čímž se mu podařilo naznačit, že pokud se Hilšer nezachová podle jeho představ, bude to důkazem, že to svědomí nemá. Vskutku absurdní požadavek.

Touha být mučedníkem (zvlášť když to moc nebolí)

Katolický kněz Petr Piťha minulý týden před účastníky mše v pražské katedrále vykreslil dost děsivou vizi budoucnosti. Kázal proti Istanbulské úmluvě a manželství homosexuálů, které vnímá jako krok k nastolení dystopických pořádků, v nichž budou lidé nesdílející progresivistické názory posíláni do „nápravně-výchovných táborů vyhlazovacího charakteru“, budou jim odebírány děti a tak dále a tak podobně. Česká ženská lobby, která sdružuje více než třicet ženských organizací, na něj kvůli tomu podala trestní oznámení za šíření poplašné zprávy. Populární poslanec ODS Václav Klaus mladší ji kvůli tomu přirovnal k estébákům, kteří v padesátých letech umučili faráře Toufara. Ta aférka není tolik zajímavá z jaksi meritorního hlediska. Ano, Piťhova slova byla skutečně hodně přepjatá.

Clint Eastwood: muž, který si uměl počkat

V půlce prosince – ve vrcholící oscarové sezoně – bude mít premiéru film Mezek, založený na skutečném příběhu Lea Sharpa, veterána druhé světové války, který se po osmdesátce stal drogovým kurýrem ve službách mexického kartelu, svou dodávkou po Spojených státech rozvezl tuny kokainu, než ho jako devadesátiletého zatkli. Ve filmu ho hraje Clint Eastwood, snímek také režíroval. A už trailer přivede jednoho skoro k slzám. Clint Eastwood jako kajícný stařec – ve filmu se snaží napravit vztahy s rodinou a vyřešit drogovými penězi její existenční problémy. Ale o to nakonec nejde.

Hloupé malé světy

Doba moc nepřeje legraci, zábavných historek je potřeba. A udělat legraci je někdy hodně velká práce – tvůrci komických děl o tom taky rádi vyprávějí. Ale něco na tom je. Příkladem té hodně pracné legrace je kousek Američanů Jamese Lindsaye a Petera Boghossiana a Brtiky Helen Pluckroseové. Napsali pod různými pseudonymu dvacet článků založených na absurdních tezích, doprovodili rádoby výzkumy a především je sepsali dokonale napodobeným newspeakem soudobých společenských věd. Než podraz vyšel najevo, bylo jich sedm přijato k publikaci v časopisech, které jsou v rámci svých oborů (většinou disciplín, v jejichž názvu jsou slova gender či rasa) respektované, v některých případech snad i prestižní.

Lars von Trier tvořící, vraždící a trpící

Chtěl bych to jednou v umění dotáhnout tak daleko, abych mohl děla sra*ky a prošlo mi to, měl zamlada podle vzpomínkového textu pamětníka říci jeden dnes světoznámý výtvarný umělec. Nejmenuji ho, protože ta citace je možná až moc výstižná na to, aby byla pravdivá. Přesné vyjádření ambice, z jejíhož úspěšného naplnění lze podezírat nemálo významných veličin současného uměleckého světa.

Jason Pierce: osamělý kosmonaut

Rokenrol má už dlouho jakési svoje "kosmické oddělení". Může to souviset s mladickým okouzlením hvězdnou oblohou, kterému nejenom rockeři určitého věku ochotně  podléhají. Taky s tím může mít co do činění záliba v halucinogenech, představa, že texty se s výskytem slova "kosmos" stanou automaticky hlubokými, zhusta legračním rokenrolovým mesianismem, jemuž nestačí pobavit pár lidí v klubu, ale cítí se hned líp, když se prohlásí za hlas hlubin vesmíru.

Jak muži poznali, co je to pořádný šok

K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.

Dáma s váhami. Slepá, bohužel

Spor o nominaci Bretta Kavanaugha do Nejvyššího soudu Spojených států je vděčné téma. Jde v něm o víc než o jednoho právníka, kolega Martin Weiss přesvědčivě argumentuje, že je obrazem toho, jak se ze světové supervelmoci stává země, jíž fakticky není možné vládnout. Týká se politiky a také tématu sexuálního násilí, jímž západní společnost v posledních měsících dost intenzivně žije. Představuje pro ni jistým způsobem ideální předmět sporu. Kde je v něm pravda, je totiž prakticky nezjistitelné...

Starší články