Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Typologie internetového zabíjení

Čas od času dá někdo průchod zděšení nad tím, v co se komunikace na sociálních sítích zvrtla. Bylo to někdy jiné? Nemíním to jako řečnickou otázku, vlastně už si to nepamatuju, nebo mi to splývá. Nabralo to všechno grády až po prudkém nárůstu uživatelů, rozšíření chytrých telefonů? Nebo to takové bylo od počátku? No nic. To zděšení v každém případě sdílí velká většina i těch nejaktivnějších uživatelů, kteří se intenzivně zapojují do všech těch facebookových, twitterových a dalších válek.

Třicet let od Havlovy velké cesty na Západ

Před třiceti lety podnikl Václav Havel památnou cestu do Ameriky. Zdejší média to teď hojně připomínají. Byla to triumfální výprava s převelice početnou delegací, skutečně nadšeným přijetím. Američtí kongresmani byli z československého prezidenta natolik paf, že jeho projev mnohokrát a mnohokrát přerušili potleskem vestoje, došlo na něj i poté, co Havel zákonodárcům sdělil, že „bytí předchází vědomí“. Prominentní umělci uspořádali pro Havla galavečer. Byla to šťastná chvíle ve šťastné době, troufnu si to tvrdit i dnes, kdy jsou reminiscence na porevoluční roky často zabarvené značnou skepsí (ne že by pro ni neexistovaly žádné důvody).

Kdo je „Tramp“?

Událostí počátku tohoto roku byl pro jízlivější uživatele rozpad mimořádně sehrané dvojice, již tvořili prezident Miloš Zeman a Jaromír Soukup. Facebookový profil nejpilnějšího tuzemského moderátora se z toho – obávám se – nevzpamatoval. Hned několik anoncí na rozhovor s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem? Skutečně? Ministr zdravotnictví. To natěšenému uživateli zrovna nezvýší tep.

Oscaři v časech dezorientace

Na letošním vyhlašování Oscarů se „přepisovala historie“ – ty nejdůležitější ceny získal nikoli americký, ale korejský film Parazit, který režíroval Bong Joon-ho (Pon Džun-ho). Hollywood tím měl projevit odvahu otevřít se, vykročit mimo bezpečně prošlapanou cestu. „Po letech prosazování hodnot mainstreamové ,prestižní' otupělosti, udržování tradice upřednostňování konformity a průměru udělali Oscaři odvážnou a brilantní volbu. Sláva hollywoodskému dobrému vkusu. Ceny pro nejlepší film, nejlepšího režiséra a nejlepší mezinárodní snímek dostal film, který si to skutečně zaslouží, film, který přesahuje omezené obzory Los Angeles,“ napsal v prvotní reakci na vyhlášení Oscarů kritik britského Guardianu Peter Bradshaw.

Časy omluvám nepřejí

Kampaň MeToo a související debata pomohly vytvořit nový společenský rituál – obřadnou omluvu. Je požadována v situacích, kdy je nějaký člověk, většinu muž, obviněný z nepěkného chování, většinou vůči ženě nebo více ženám, nemusí být nutně prokázané, ani nemusí být nezákonné nebo křiklavým způsobem nemorální, často stačí, že bylo tou obviňující stranou vnímáno úkorně – lhostejno, zda právem, či neprávem. Tahle ritualizovaná omluva často funguje jako součást strategie zmenšování škod – preventivně a okázale si posypat hlavu popelem v naději, že se pak aféra rychleji přežene. Samozřejmě bude přísně posuzována, měla by obsahovat všechny požadované elementy, měla by být dostatečně pokorná a také upřímná – lidé, kteří vystupují jako předsedové „lidových soudů veřejného mínění“ v médiích a sociálních sítích, si totiž přisuzují schopnost vidět do hlubin lidské duše a oddělovat tam zrno od plev.

Twitterová „justice“ je vždycky lynč – i v Tožičkově případě

V doplňovacích volbách do Senátu bude na Teplicku za Piráty kandidovat Tomáš Tožička, dlouholetý aktivista a příležitostný přispěvatel různých levicových periodik. Vzbudilo to jistou pozornost, především kvůli jeho vyjádřením na Twitteru. Napsal tam mimo jiné, že kapitalismus a pravicová politika jsou zločin proti lidskosti, proti nimž působí ty Stalinovy jako dílo amatéra. Ve světle těch výroků se nemálo lidí podivovalo, jak mohla opoziční strana někoho takového kandidovat. Nebudu urážet inteligenci čtenářstva vypočítáváním důvodů, proč je Tožičkův výrok nesmyslný, nechám stranou i to, co jeho kandidatura vypovídá o tuzemských pirátech. Pana Tožičku bych nevolil, cítím ale potřebu se ho trochu zastat. Coby terče „twitterové spravedlnosti“, která promořuje veřejnou diskusi v západních zemích daleko víc, než by bylo zdrávo.

Pohodička s Hitlerem

Film Králíček Jojo režiséra Taiky Waititiho se nepovedl. Na tom není nic moc zvláštního – většina filmů tak dopadne. Je to ale film, který se mohl nepovést zajímavě nebo alespoň výrazně, mohl se z něj stát etalon nevkusu či nezvládnutých ambicí, mohl ve své špatnosti dosáhnout až halucinačních kvalit, přemýšlivější a kultivovanější diváci se při vzpomínce na něj mohli hrůzou budit ze sna, mohl se postavit na roveň muzikálu Jaro pro Hitlera, který inscenují hrdinové pověstného snímku Producenti (1967) Mela Brookse. Taky tu byla možnost, že se film povede a nasvítí kinematografií mnohokrát pojednané téma nově, třeba troufale, mrazivě a legračně. Oběma možnostem ale autoři řekli rezolutní Ne!. Místo toho stvořili film roztříštěný a především mdlý, který sice má na dlani dobrými úmysly překypující srdce, ty úmysly ale vyjadřuje únavně, monotónně a vlastně i nepřesvědčivě, příliš snadno. Jeden by nečekal, že něco takového napíše o snímku, jehož hrdinou je zapálený člen Hitlerjugend, který svoje životní trable konzultuje s imaginárním přítelem – komicky stylizovaným Adolfem Hitlerem.

Luboš Dobrovský a jeho vojenské ctnosti

Ve čtvrtek zemřel Luboš Dobrovský, novinář, disident a po roce 1989 také politik, výrazná osobnost – ve vícero ohledech. Někomu mohlo připadat udivující, když se někdejší redaktor, humanitně vzdělaný, sečtělý a vůbec kulturně orientovaný člověk, který o umění přemýšlel a vynášel dobře argumentované soudy a doma pořádal přednášky o české literatuře, stal federálním ministrem obrany. Mě to příliš nepřekvapilo. Trochu jsem Luboše Dobrovského znal (jako dlouholetého přítele svých rodičů) a věděl jsem, že v armádním prostředí, jež pro humanitně orientovaného člověka té doby mohlo představovat dokonalou inverzi jeho světa (přitom – kolik jenom velkých básníků a dalších umělců bylo po nějakou část svého života vojáky), může Luboš Dobrovský působit docela účinně. Nejenom díky svému příležitostně ráznějšímu naturelu. Byl také nositelem, řekněme, vojenských ctností.

Ministr sjednotitel, loučení s Jolandou

Čas od času se na sociálních sítích objeví téma jaksi sjednocující, v pohledu na ně jako kdyby mezi uživateli přestaly existovat obvyklé rozepře a přehrady. Všichni jsou svorně pobaveni. Minulý týden roli takové figury přijal bývalý slovenský ministr životního prostředí László Sólymos. Prošel rychlým sledem událostí, které Blesk shrnul v titulky „... zdemoloval restauraci, zfackoval Číňana a podal demisi“. László Sólymos je zjevně muž činu. Na různé varianty toho titulku člověku narážel docela často, což nutně muselo vést k promýšlení jeho dalších možných variant. Zfackoval Číňana, podal demisi a zdemoloval restauraci. Podal demisi a zfackoval Číňana... Ministr svoje chování vysvětloval zkratem z údajně smutné rodinné situace. Na zasahující policisty prý řval. Jako ironii mnozí uživatelé vnímali to, že kandidoval s heslem Budoucnost bez konfliktů. Mně to ale přijde naprosto případné.

Hledání spravedlnosti pro Harveyho Weinsteina

Jeho jméno dnes znají i lidé, kteří se o film ani v nejmenším nezajímají. Harvey Weinstein. Protagonista světoznámého příběhu o vzestupu a pádu, filmový magnát, velkoproducent, sběratel Oscarů. A také sexuální predátor, jehož oběťmi se měly stát desítky žen, především hereček, které vydíral, napadal a v některých případech měl i znásilnit, přesvědčený, že si může dovolit všechno, a v tom přesvědčení také udržovaný pasivitou okolí, jež se mu z různých – třeba taky zištných – motivů nestavělo na odpor. A pak přišla odplata – americká média, jež Weinstein měl dříve spolehlivě ochočená, zveřejnila obsáhlé texty o skandálním zneužívání a sexuálním vydírání. Z cézara se stal vyděděnec, který přišel o svou filmovou produkci. A teď stojí v New Yorku před soudem, obviněný z trojího znásilnění.

„Ajťáci“ pro Babiše

Marketingovému týmu Andreje Babiše se někdy připisují až zázračné schopnosti – mágové mediální manipulace, kteří dokážou zmobilizovat velkou část nic zlého netušící veřejnosti na premiérovu podporu. A jistě jsou kolem Babiše lidé, kterým tohle vnímání rozhodně nevadí. Samozřejmě je ta pověst značně přehnaná. Ale na druhou stranu – občas se jim něco skutečně povede, to jeden prostě musí uznat. Babišův tým například velmi „zkušeně“ pojednal recesní protiakci zdejších IT pracovníků, kteří chtěli upozornit na podle jejich názoru předraženou státní zakázku na e-shop s dálničními známkami.

Soukupův obrat. Může žena lhát?

Skutečně se to stalo. Partnerství nejpilnějšího tuzemského (možná nejen) televizního moderátora Jaromíra Soukupa a prezidenta Miloše Zemana je passé. Hlava státu už na TV Barrandov nebude čelit pronikavým Soukupovým otázkám, už mezi nimi nenastane to myšlenkové jiskření, které často hrozilo vyzkratovat televizní přijímače. V panu Soukupovi se, zdá se, navíc probudil jeho vnitřní sluníčkář, rozpravy se Zemanem snad má nahradit seriál o mladých lidech, kteří chtějí změnit svět k lepšímu. A co má jako být tohle?

Seriály podle nového mustru

Výroba televizních seriálů je také průmyslové odvětví – často se na ní podílejí velké instituce, její součástí může být též velké množství porad, vytváření marketingových strategií, testování cílových skupin a jejich reakcí, poměřování vznikajícího díla nějakým mustrem. Co si v něm najdou mladí? Co si v něm najdou lidé středního věku? Je už v prvním díle erotická scéna, nebo se aspoň protagonista svlékne do půl těla? Ne každá látka takový „korporátní atak“ vydrží a ne každý tvůrce ho vydržet chce – někdo může mít ambici zavděčit se a taky představa sporu idealistických autorů a cynického byznysu je značně zjednodušující. Rady byznysmenů zhusta mohou stát za vyslechnutí.

Demokrati si jdou po krku

To nejdiskutovanější na poslední debatě demokratických uchazečů o kandidaturu v amerických prezidentských volbách se stalo těsně po jejím konci. Účastníci se na pódiu loučili podáním ruky, když se ale setkali Bernie Sanders a Elizabeth Warrenová, senátorka svému soupeři ruku nepodala. Namísto toho mu cosi bryskně řekla, on na to stroze odpověděl. Později televize CNN v audiozáznamu tu výměnu našla, Warrenová Sandersovi vpálila, že z ní v celostátním vysílání dělá lhářku, Sanders odpověděl, že by tenhle spor měli řešit jinde a že senátorka naopak dělá lháře z něj.

Jedna doktorka za druhou

Hrdinkou tuzemských sociálních sítí se koncem minulého týdne stala Helena Válková, která byla na nejlepší cestě stát se českou ombudsmankou, dokud na ni neprasklo, že v článku pro režimní časopis Prokuratura vychvalovala institut zlopověstného ochranného dohledu ve spolupráci s Josefem Urválkem, žalobcem v krvavých monstrprocesech padesátých let. Samozřejmě netrvalo dlouho a uživatelé si všimli, že mezi jmény Válková a Urválek existuje, řekněme, jistá podobnost. S ní si uživatelé – jak jinak – pohráli. Ti filozoficky vzdělanější si oblíbili variantu ur-Válková, ve které je možné najít vícero významových rovin.

Mezi Stalingradem a Švýcarskem

Změnil se letopočet, možná jste si toho taky všimli. S touhle změnou souvisejí obvyklé průvodní jevy, patří mezi ně i vášnivý spor mezi pejskaři a petardisty na sociálních sítích. Letos byly oba tábory – aspoň v bublině obyvatel hlavního města – frustrované. Pejskaři z obvyklých důvodů – silvestrovský výkon petardistů ohrožoval duševní pohodu jejich čtyřnohých přátel a zase o to nikdo nedbal. Petardistům zase pražský magistrát zrušil novoroční ohňostroj a nahradil ho nějakým podle nich mdlým videomappingem. Já nejsem ani pejskař, ani petardista. Mohu proto při hodnocení tohoto sporu vystupovat jako nezávislý pozorovatel. Jsem nestranný, objektivita je moje druhé jméno, takže mé doporučení je nutno brát ve vší vážnosti.

Když chlapům šplouchá na maják

Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.

Ricky Gervais a umění „správného“ výsměchu

Americké Zlaté glóby jsou trochu pofiderní cena. Jejich udělování je velká společenská událost, přijdou na ni všichni, kdo v Hollywoodu něco znamenají, fotky z ní se objevují ve společenských rubrikách, laureáti jsou poctěni a dojati nebo to alespoň věrohodně předstírají. Instituce, která je uděluje, je ale mírně řečeno sporná – Asociace hollywoodských zahraničních korespondentů není zrovna transparentní. Její členové z větší části nejsou filmoví kritici nebo recenzenti, najde se mezi nimi i pár vskutku obskurních postav, třeba ruský kulturista, který zkoušel štěstí v Hollywoodu a hrál v pár béčkových filmech pod pseudonymem Alexandr Něvský. Společenskou a profesní váhu ale to ocenění přesto má.

Konec krásného páru

Film Manželská historie režiséra Noaha Baumbacha patří za oceánem k těm vůbec nejlépe recenzovaným filmům letošního roku, dá se předpokládat, že bude aspoň v nějaké míře úspěšný i na Oscarech (a streamovací společnost Netflix díky tomu získá další „zářez“). I zdejší obecenstvo i publicistika ho přijaly spíš vřele, jeden z přemýšlivějších kritiků mladší generace připustil, že větší část toho snímku proplakal.

Nukleární Monika B.

Minulý rok charakterizovala mimo jiné neutuchající kritika premiéra Andreje Babiše kvůli střetu zájmů, posléze potvrzená i auditem Evropské unie, peripetie kolem trestního stíhání předsedy vlády, jež se pro něj nakonec také nevyvinuly dobře, a zároveň i neotřesitelnost Babišovy jednoznačné nadvlády v průzkumech veřejného mínění, již žádná z těch premiérových potíží nějak zásadně neovlivnila.

Může za to obočí!

Rok se schyluje, ale ještě se neschýlil úplně, historky dodávat nepřestává. Na počest odcházejícího roku 2019 si dovolím zrekapitulovat dvě nedávné kruté řeže na sociálních sítích, které budou nějakými příštími dějepisci považovány za, ach, tak příznačné pro rok 2019. První se týká hudby. V noční talk show Jimmyho Kimmela vystupovala sedmnáctiletá popová zpěvačka Billie Eilish. S dvaapadesátiletým moderátorem sehráli scénku na osvědčené téma „mladí neznají hvězdy z časů mládí těch starších“.

Starší články