Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Má sex nějakou budoucnost?

Všechno, co jsem chtěl, bylo zapadnout a vést šťastný život mezi lidmi, ale byl jsem zapuzený a odvržený, přinucený vést osamělou a bezvýznamnou existenci, to všechno proto, že lidské samice na mně nebyly schopné shledat nic hodnotného. (...) Je mi 22 a pořád jsem panic. Nikdy jsem nepolíbil dívku. (...) Nevím, proč vás, dívky, nepřitahuji, ale potrestám vás za to. Je to nespravedlnost, je to zločin. Není to fér.

Dilemata časů „kojící guerilly“

Komunikace na sociálních sítích má hodně společného s procházkou minovým polem, to už se tak nějak všeobecně ví. I v tomhle celkově k explozím náchylném prostředí ale existují témata, jež svou výbušností daleko přesahují místní normy. Třeba porody. Nebo kojení. Prakticky všechno, co souvisí s rodičovstvím nebo spíš s jeho ranou fází. Jestli existuje nějaké téma, na něž je dobré a bezpečné prostě nemít názor – zvlášť je-li člověk muž –, je to tohle.

Virtuální svět zkreslí všechno. I kojení

Na Václavském náměstí v centru Prahy se dějí věci – někdy dějinné, jindy aspoň bizarní. Včera dopoledne se tam sešla zvláštní skupina – šest mladých žen a násobně větší počet novinářů připravených zaznamenat jejich protest, manifestační kojení v prostorách Raiffeisenbank. Nedávno totiž odtud ochranka jednu kojící matku vyvedla, posléze se za to tak trochu omluvila. Meritum toho sporu necháme teď stranou, také je naprosto jasné – ochranka se zachovala naprosto nemístně, matky na veřejnosti nekojí jen tak z plezíru, je správné to nějak respektovat. Zajímavá je ale i ta disproporce mezi „velikostí“ té události ve virtuálním světě a v tom skutečném.

Julian Assange: z „hrdiny“ padouchem

Světoznámý aktivista Julian Assange, šéf organizace WikiLeaks, prožil sedm let na ekvádorské ambasádě v Londýně. Latinskoamerická země mu už ale odmítla nadále poskytovat azyl, pro Assange si přišla britská policie a v dramaticky působící scéně ho zatkla. O jeho vydání žádají Spojené státy, možná se připojí i Švédsko, kde byl Assange obviněn ze sexuálního násilí. V každém případě: po sedmi letech se aktivista vrací do světa značně jiného, než jaký opouštěl, a je v něm také dost rozdílně vnímán.

Ze strašidelného zámku přes Chile do postele

Uživatelé sociálních sítí na sebe mohou být právem hrdi. Nenechali se zviklat slunečním svitem, jarním povětřím, cvrlikáním zpěvného ptactva, kvetoucím stromovím ani zmrzlinou u stánku na rohu. S neztenčenou intenzitou hleděli na monitory, zaujímali stanoviska, dělili se o ně se světem, reagovali na stanoviska jiných a častovali se invektivami. Tak je to správné, tak to má být.

Bob Dylan: umělec, který slouží

A zpíval skvěle – zpíval víc než trochou hlasů. Byl to archetyp. Všechno, co jsem nebyl a čím jsem být chtěl. Viděl jsem ho jenom jednou, bylo to pár dní předtím, než odešel. Ujel jsem stovky mil, abych ho viděl hrát, a nebyl jsem zklamaný. Byl mocný, elektrizující, působil impozantně. Byl jsem od něj jenom šest stop. Byl okouzlující. Pozoroval jsem jeho tvář, jeho ruce, způsob, jímž poklepával nohou, jeho velké černé brýle, oči za těmi brýlemi, způsob, jak držel kytaru, jak stál, jeho elegantní oblek.

Posmrtný život Kurta Cobaina

Minulý pátek uplynulo čtvrtstoletí od sebevraždy frontmana americké skupiny Nirvana Kurta Cobaina, pro mnohé pamětníky a umělcovy vrstevníky ten čin představoval výrazný předěl, možná vystřízlivění, pocit, že něco důležitého skončilo. Je to už dávno a z někdejších nadšených fanoušků a fanynek jsou lidi středního věku. Devadesátá léta, která umělec pro mnoho lidí symbolizoval, z dnešního pohledu mohou působit jako „uzavřené období“. Pro průbojnou část mladší generace představují jakousi dobu temna, kruté nadvlády neregulovaného kapitalismu a všeobecného nevkusu, v podstatě srovnatelnou s pozdním komunismem.

Mezi brakovou historkou a řeckou tragédií

Od filmařů se čeká, že budou myslet na diváka, a drtivá většina z nich to také dělá. Nejenom v tom nejprimitivnějším komerčním smyslu, ale i na dalších úrovních. Při výrobě umělecky ambicióznějších snímků se často berou v potaz preference a očekávání festivalového publika. Čím dál silněji kinematografii ovlivňují ohledy na sklon internetových publicistů a „influencerů“ hledat v uměleckých dílech důvod k pohoršení a pak na něj frontálně zaútočit kvůli reálnému či domnělému porušení momentálně platících konvencí korektního zobrazování, které se navíc dost rychle mění.

Zemanův Červený hrádek?

Prezident Miloš Zeman se omluvil vídeňskému starostovi Michaelu Häuplovi, do kterého se během cesty do Rakouska pustil kvůli tomu, že radnice pod jeho vedením nedala „ani šilink“ na provoz české Komenského školy v rakouském hlavním městě. Trapas měla způsobit česká velvyslankyně ve Vídni Ivana Červenková – dala prý hlavě státu nepřesné informace. Podle Hradu by omluva měla asi uzavřít debatu, kterou Zemanovo vystoupení před krajany vyvolalo.

Který prezident je „můj“?

Pokud jste to čistě náhodou nepostřehli, tak na Slovensku byly prezidentské volby. Vyhrála je Zuzana Čaputová, měl jsem z toho radost. Ano. Jednak proto, že... jsem jí to prostě přál. A taky proto, že nepřát jí to by z hlediska společenského statusu v bublině bylo sebevražedné. Asi jako přiložit pandu do ohně, na němž se opéká koťátko. Však taky sociální sítě – aspoň v mé bublině – zažily explozi všeobecné radosti, blížící se masové extázi.

Komik a smutek Ukrajiny

Po prvním kole voleb prezidenta na Ukrajině se dá říct, že hlavou státu se v každém případě stane člověk, který už prezidentem byl. Petro Porošenko si buď vybojuje druhé funkční období, nebo ho v úřadu vystřídá jasný vítěz prvního kola Volodymyr Zelenskyj, kterého lidé jako prezidenta už také znají, protože ho hrál v populárním satirickém seriálu. Zelenského úspěch se dá vyložit jako výraz odporu vůči ukrajinským politickým elitám. Únavy a možná také rezignace tamních voličů. V tomhle ohledu Ukrajinci v rámci současného Západu nepředstavují žádnou zásadní výjimku.

Filmové přicházení a odcházení

V českých kinech se potkaly snímky hvězd přicházející i odcházející generace amerických filmařů – Jordan Peele s filmem My a Clint Eastwood a jeho Pašerák. Jsou to díla rozdílná, jak to jenom jde, jedno až přehnaně ambiciózní, autor druhého jako kdyby už žádné ambice neměl, možná si myslí, že v určité fázi života už nejsou potřeba. A možná má pravdu.

Karikatura spravedlnosti ve Smollettově kauze

Americkému herci Jussiemu Smollettovi se podařilo proslavit se možná ještě víc, než zamýšlel. Vymyslel pro sebe hlavní roli ve velkém příběhu, který strhne masy, a taky se mu to podařilo. Jenom povaha toho příběhu i charakter Smollettovy postavy naprosto neodpovídají jeho autorskému záměru. Chicagská justice k té absurdní story teď připsala adekvátně nesmyslné finále.

Jaro angažované mládeže, podzim patriarchů

Patnáctého března všude možně demonstrovali středoškoláci a školáci proti mocným tohoto světa, kteří podle nich nedělají dost, aby zabránili změně klimatu. V Praze se jich sešlo docela dost, to by v tom byl čert, aby se na základě toho nerozjela nějaká ta debatička. A taky že ano. Přiznávám, že mi to dětské hnutí za záchranu světa trochu leze na nervy – kýčovitostí a svatouškovským kultem Grety Thunbergové. Chudák holka, ta Nobelova cena ji asi nemine.

Streisandová, Jackson a měnící se normy

Herečka a zpěvačka Barbra Streisandová se ráda vyslovuje k politice a vůbec k veřejnému dění, nedá se ale říct, že by její dar pronikavého komentáře byl bůhvíjak velký, často je taky kvůli tomu terčem různých žertíků – vícekrát si na ní pochutnal třeba populární seriál South Park. V posledních dnech si zase parádně naběhla, v sobotu se omluvila za svoje dřívější výroky o aféře kolem zpěváka Michaela Jacksona a dokumentárního filmu Leaving Neverland, který přinesl obsáhlé výpovědi dvou mužů, jež měl umělec jako chlapce zneužívat.

Blízká a vzdálená válka

O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo.

Začala sezona nečekaných prohlédnutí

Jaro na spadnutí, dny se prodlužují. Možná i to je jednou z příčin, proč se na sociálních sítích i v reálu množí případy náhlého prozření. A jsou to tedy někdy šoky. Třeba poslanec Lubomír Volný odešel z SPD, protože ke svému nezměrnému překvapení zjistil, že mezi členy strany je přinejmenším jeden rasista s neonacistickými konexemi, v rozhovoru pro televizi dokonce připustil, že ten počet může být třeba ještě větší.

Brexit – když lid promluví. Nesrozumitelně

Znavená Británie se vleče k brexitu, přičemž není jasné, jak vůbec bude vypadat a kdy proběhne. Někdejší impérium kvůli tomu na mezinárodní scéně působí (tragi)komicky. Neznamená to nutně, že odchod z Unie, až k němu jednou za nějakých podmínek dojde, přinese Británii katastrofu; bude znamenat ztrátu především pro Unii. Spojené království se ale z brexitu bude vzpamatovávat dlouho – samo sobě způsobilo velký otřes, třeba ani ne tolik ekonomický, jako spíš společenský a v širším slova smyslu kulturní. Vítězství stoupenců odchodu bylo po vyhlášení výsledků britského referenda považováno za další signál nástupu nového evropského populismu, vítězství „lidí dole“ nad samozvanými elitami a tak dále a tak podobně.

Temná přitažlivost radikalizace

Radikalizace. Termín, který se v médiích a debatách na sociálních sítích začne skloňovat pokaždé, když dojde k podobnému útoku, jako bylo vraždění v mešitách v novozélandském městě Christchurch. Kdosi působil docela normálně, pak se radikalizoval a výsledkem byly desítky mrtvých. Snaha podobné hrůzné činy nějak vysvětlit je pochopitelná a v nějaké míře i užitečná.

Mediálně zdatný vrah z Christchurche

Devětačtyřicet lidí bylo minulý pátek zavražděno ve dvou mešitách v australském městě Christchurch, hlavním podezřelým je osmadvacetiletý Australan Brenton Tarrant. Jeho zločin pochopitelně vyvolal řadu reakcí, zazněl mezi nimi i názor, který při podobných hrozných příležitostech bývá slyšet dost obvykle: Bylo by potřeba o pachatelích podobných zločinů psát co nejméně nebo rovnou vůbec. Jejich motivací je přece taky publicita, které se jim po vraždění dostane, perverzně chápaná sláva. Pokud by měli dopředu jistotu, že tímhle způsobem slávy nedosáhnout, možná by ty svoje vražedné plány vzdali.

Michael Jackson: Thriller i horor

Bourání model a vztyčování nových je průvodní znak snad každé doby, dnes jen ten proces probíhá rychleji. V posledních měsících především v souvislosti s kampaní #MeToo, která se snaží demaskovat různé proslulé (především) muže z (především) prostředí zábavního průmyslu, kultury a mediálního světa jako pachatele sexuálních deliktů a prohřešků – někdy vážných, jindy malicherných, jindy iluzorních. Excesy kampaně a často hysterická rétorika a vůbec atmosféra, jež ji provázejí, mohou jednoho vést k tomu, aby nad tím vším mávl rukou. Byla by to ale stejně zjednodušující a nemístně generalizující reakce jako apriorní důvěra a schvalování všeho, co kampaň přináší.

Klaus ml.: politik pro časy Facebooku

Poslanec Václav Klaus ml. se dostal do otevřeného konfliktu s vedením Občanské demokratické strany, sněmovní klub ODS ho vyzval k odchodu, podle šéfa klubu Zbyňka Stanjury se strana s poslancem programově rozešla a rozhodnutí poslaneckého klubu to jen reflektuje. Poslancův otec, bývalý prezident Václav Klaus, prohlásil ODS za nereformovatelnou, měla by podle něj vzniknout nová pravicová strana. Třeba vznikne. Rozhodně se nedá počítat s tím, že by politická dráha Klause ml. byla případným rozchodem s ODS uzavřena.

Pistole pravdy a kytara lásky

Předseda české vlády byl v Americe, přijal ho i ten největší Američan, podebatovali spolu o tom, jak svoje země učinit ještě většími. Na sociálních sítích to bylo důkladně zaznamenáno, přátelé „poloplných sklenic“ potěšeně konstatovali, že se Andrej Babiš během své návštěvy v Bílém domě nijak významně neztrapnil, dodržoval potřebnou štábní kulturu, sako měl zapnuté a na otázky odpovídal celými větami.

Odposlechové déjà vu. Tentokrát s Faltýnkem

Dějí se velké věci – alespoň to sugerují titulky a zprávy mnohých médií. Policie vytáhla proti „velkým rybám“ kvůli údajnému ovlivňování tendru na mýtný systém, vyslýchaný byl i Jaroslav Faltýnek, „dvojka“ vládního hnutí ANO. Všechno to zároveň působí jako déjà vu, jenom ústřední figury se vyměnily. Okázalý zásah, po němž do médií uniknou odposlechy, prý usvědčující politika z nezákonného jednání. Někomu to může připadat jako „poetická spravedlnost“ – podobná policejně-mediální souhra před lety připravovala půdu pro nástup „nových pořádků“, kampaň, v níž rezonovalo heslo „všichni kradou“.

Desky pro počínající jaro

Po sváteční pauze se zvolna roztočila i „kola pop music“ (ehm). I v produkci počátku roku 2019 najde citlivější posluchač, řekněme, středního věku pár alb uzpůsobených svému vnímání, která je možné si pustit i nepřipadat si přitom beznadějně včerejší. Nic proti nostalgii, ale jenom z ní člověk nevyžije.

Tak nám umřely „devadesátky“

Devadesátky umřely – tahle fráze na uživatele sociálních sítí v noci z neděle na pondělí pršela. Řady „devadesátkových“ ikon totiž během pondělka probrala zubatá. Nejprve přišla zpráva o skonu frontmana pověstné britské kapely The Prodigy Keitha Flinta, o několik hodin později byla zveřejněna zpráva o smrti herce Lukea Perryho, představitele jedné z hlavních rolí rovněž pověstného seriálu Beverly Hills 90210. I člověk, pro nějž obraz a zvuk devadesátých let vytvářeli spíš jiní, tomu sentimentu rozuměl – oba zesnulí byli ikonami, známými i těm, koho jejich tvorba třeba zas až tak nezajímala. Ale co ty devadesátky? Skutečně už je po nich? No ovšem. A už dlouho, z ní ta jednoduchá odpověď.

Velká válka o glykogen

Na virtuální frontě víceméně klid, počasí skoro jasné, ve vyšších polohách možnost „bizáru“. Pozoruhodný výkon na tom poli předvedly dvě nejmenované veličiny zdejšího mediálního života. Obě na své facebookové stránce vydaly oficiální prohlášení, oznámily v něm, že vztah mezi nimi dosáhl úrovně blokace. Obě strany čerstvě nastavší studené války to oznámily s kombinací úlevy a pobouření.

Šok na Harvardu: obhájce obhajuje

Randall S. Sullivan je přední americký právník, specialista na trestní právo, má za sebou velmi úspěšnou kariéru, mimo jiné navrhl změny, díky nimž byly propuštěny tisíce nespravedlivě odsouzených. Učí právo na Harvardově univerzitě, je tam také děkanem jedné z kolejí (v americkém školství tahle funkce není tak úřední – je to spíš poradce, autorita, za níž ubytovaní studenti přicházejí se svými problémy). Je také první černý Američan, který tu funkci na Harvardu vykonává. Zatím.

Winston Gerloch, Kurt Drahoš

Terčem masového šprýmování se minulý týden stala ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková, vysvětlující vysokou cenu mobilních dat v Česku neodpovědným chováním spotřebitelů, kteří je málo využívají a zbaběle se vyhýbají placení za ně užíváním bezplatné wi-fi, pokud se octnou v dosahu. Ekonomicky vzdělán nejsem, ale představa, že by v okamžiku, kdy je o nějaký produkt velký zájem, jeho cena musela automaticky klesnout, mi přijde zvláštní.

Starší články