Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Písně pro neklidný podzim

Hudební život se k normálu vrací pomalu. Koncerty se konají, není jich ale nijak moc a návštěva často nebývá velká, promotéři zatím mohou v to světlo na konci tunelu spíš doufat, než že by ho skutečně viděli. Zvěsti o návratu nějaké formy uzavírek na klidu zrovna nepřidají. Ani nových desek se neobjevuje nějaké závratné množství, pořád ale něco vychází. Ondřej Štindl v produkci posledních týdnů našel několik titulů, v nichž by ucho posluchače nezatíženého generačními předsudky mohlo najít zalíbení.

Velikost varlat na Trinidadu je v normě

Hvězdou tuzemských sociálních sítí se minulý týden nikoli poprvé stal... mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. Jeho výkon (přesněji řečeno nevýkon, či parciální výkon, nebo jak to mlčení ve věci prezidentovy hospitalizace nazvat) byl ale natolik výrazný, že už byl dostatečně zpravodajsky i názorově pokryt. To nám uvolňuje ruce k analýze podstatných jevů na světové scéně. Především – a nijak překvapivě – to bude otázka natékání gonád (vulgo koulí) na Trinidadu.

Překvapivá obrana pokrokářství

Mediální scéna a zvlášť její názorová sekce mohou dnes působit značně předvídatelným dojmem, o to víc člověk ocení, když si přečte něco skutečně překvapivého. Tento týden takový text zveřejnila agentura Bloomberg, jeho autorem je uznávaný ekonom a komentátor Tyler Cowen. Ač je sám, jak zdůrazňuje, kritikem soudobého pokrokářství především v jeho „woke“ podobě, které se velmi razantně a mocichtivě projevuje v mediální a kulturní sféře i v ekonomickém životě, napsal jeho v jistém smyslu obhajobu, jakkoliv je nepřestal považovat za nudné, předvídatelné, hloupé a nepružné.

Dojít si na síť pro trochu neštěstí

Škodlivý vliv sociálních sítí na lidskou psychiku je jedno z velkých témat posledních let. Další pozoruhodné informace k němu v končícím týdnu přinesl americký deník The Wall Street Journal. Získal asi rok staré záznamy o interním výzkumu firmy Facebook, ke které patří i mezi mladými populární sociální síť Instagram. Asi třetina (32 procent) dospívajících uživatelek v něm uvedla, že ve chvílích, kdy vnímají problematicky vlastní tělo, Instagram jejich potíže ještě zhorší.

Smířlivá komedie z minového pole

Americká univerzitní půda je v posledních letech značně horká, pro mnohé pozorovatele zpoza oceánu představuje místo, odkud se šíří ty nejpodivnější a nejnebezpečnější novoty, diktatura afektů, specifická forma nemyšlení. Šestidílná minisérie Netflixu Vedoucí katedry je pokus tohle prostředí nějak přiblížit, dotknout se těch nejaktuálnějších debat. Autorkám Amandě Peetové a Annie Wymanové se to podařilo tak napůl, respektive se jim to podařilo v rámci mezí, jež si stanovily nebo pro ně jsou jaksi inherentní.

Čína si přestává hrát. Proč?

Čínský režim se rozhodl přísně regulovat chování mladých lidí na internetu a také obsah, který tam konzumují. Drasticky – na tři hodiny týdně – omezil dobu, po niž mohou čínští uživatelé hrát on-line hry, nakázal čínským poskytovatelům připojení, aby zamezili šíření obrazů „zženštilých mužů“, snaží se omezovat projevy kultu celebrit, dva jeho předměty ze sítě dokonce vymazal.

Skomírající instituce a jejich křeče

Dvacet let po 11. září mnozí uživatelé na sítích vzpomínali, jak se v ten den o útocích dověděli, jak tu zprávu vstřebávali, na co mysleli. Při setkáních s těmi vzpomínkami snadno mohlo dojít k „přetížení mnohostí“, nebo jak to říct. Všechna ta vyprávění, v nichž se toho fakticky moc neudálo, mohla po chvilce začít působit až únavně a monotónně.

Když se z frašky na Hradě stane rutina

Prezident Miloš Zeman byl včera z doposud neznámých důvodů (tento text vznikl v pondělí vpodvečer) hospitalizovaný v Ústřední vojenské nemocnici, Hrad k tomu nevydal žádné prohlášení, jedinou informací z prostředí Hradu o tom, co se s hlavou státu děje, tak v tuto chvíli zůstává vyjádření poradce Martina Nejedlého. Řekl serveru iRozhlas, že snad slyšel, že si prezident v nemocnici domlouvá pravidelnou prohlídku.

Jedenácté září: milník na cestě ke společnosti dohledu

Bezprostředně po jedenáctém září mohli lidé mnohokrát slyšet a číst, že na Světové obchodní centrum útočili lidé, kteří „nenávidí naši“ svobodu. Pořádaly se koncerty, jejichž smyslem bylo dát najevo teroristům, že Západ se svého svobodného životního stylu nevzdá. No. Dá se říct, že dnes už víme, jak to dopadlo. Mnoho lidí (včetně mě) se vzrůstajícími obavami sleduje postupnou přeměnu Západu v jakousi „společnost dohledu“, v níž soukromí jednotlivce prakticky přestává existovat.

Srdce temnoty včerejška i dneška

Po letech jsem se vrátil k novele Srdce temnoty anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, poprvé vydané v roce 1902. Je to jedna z nejznámějších anglických próz, během desetiletí byla předmětem zájmu mnoha badatelů interpretována mnoha způsoby – od politického k psychoanalytickému. Ta otevřenost mnoha výkladům jistě je součástí jejího přetrvávajícího magnetismu. Dotýká se také témat, která se právě teď hojně diskutují.

Poezie. Jednou na ni dojít muselo

Ve Státech vychází literární časopis Barren, před několika měsíci v něm začala dělat editorku poezie Danielle Roseová. Minulý pátek na Twitter napsala: „Byla bych ráda, kdyby básníci pochopili, že normální lidi vůbec nezajímá, co děláme, když mluvíme, obracíme se jen k sobě navzájem. Od bludné představy, že poezie má nějakou moc, vede přímá linka k toxickým pozitivitám, jimiž nakonec jen obelháváme sebe samé.“

Belmondo a Williams: Muži s popsanou tváří

Někdy se to smutně sejde. V pondělí zemřeli dva herci – Jean-Paul Belmondo a Michael Kenneth Williams. Byli to jistě umělci různého statusu, zvlášť v Česku. Hvězda, k níž generace diváků cítily velmi blízký vztah, a výborný herec, jehož jméno nebylo nějak široce známé, jakkoliv si lidé, kteří ho v něčem viděli (především v klasických seriálech Wire: Špína Baltimoru a Mafie v Atlantic City), jím ztvárněné postavy moc dobře pamatují. Rozdílné byly i ty jejich konce.

Násilník se prochází po Varech!

O karlovarském festivalu se v tomhle vydání Týdeníku Echo obšírněji rozepisuji na jiném místě. Tady se ale vrátím k Johnnymu Deppovi. Jeho návštěva ve Varech vyvolala menší kontroverzi, vlastně jsem ji čekal ostřejší. Slavný herec je dnes totiž vnímán jako kontroverzní figura – britský soud v občanskoprávním sporu rozhodl ve prospěch bulvárního deníku The Sun, který o Deppovi napsal, že se dopouštěl domácího násilí („wife beater“), herec ho pak neúspěšně žaloval.

Karlovarský zápisník

Skončil filmový festival v Karlových Varech. Konal se v nezvyklém termínu a po covidové pauze, možná o to větší poutal pozornost. Kmital jsem mezi projekčními sály a na našem webu jsem každý den přehlídky publikoval další pokračování svého festivalového deníku. Výběr z těch textů je zde.

Copak asi nahradí tu liberální demokracii

Jestli nějaký termín v posledních několika málo letech zažil hodně prudký pád popularity, ztrátu respektu, je to pojem „liberální demokracie“ (ve smyslu demokratické zřízení založené na individuálních právech, pluralismu a podobně). Najednou se k ní málokdo hlásí, a pokud ano, tak třeba značně účelovým způsobem – dovolává se jejích principů, protože se mu to zrovna hodí, je právě v menšině nebo má dojem, že jsou jeho práva porušována.

Vstříc prohře?

Ten návrat byl v jednom ohledu zarážející, dýchla na mě atmosféra jakési předvolební odevzdanosti. Jako kdyby bylo už rozhodnuto, Česko nevyhnutelně směřuje k dalším čtyřem rokům „babišismu“. Samozřejmě je to doklad skutečně mimořádné trvanlivosti Babišovy popularity – na to, aby po letech ANO ve vládě na pár týdnů prudce poklesla, musela přijít globální pandemie, zdejší vládou nezvládnutá.

Provařené Vary 7: A nakonec se pořádně dojmout

Prezident Biden zažívá trpké chvíle. Na jeho obhajobu lze říci, že provádí krok – stažení se z Afghánistánu –, který má podporu veřejnosti, ovšem není na něm nic radostného a nikdo si nemohl představovat, že bude probíhat naprosto hladce. K tíži mu jde to, že akce probíhá dost nekompetentně, a to nejen v posledních dnech.

Provařené Vary 6: Když srdéčka měknou

Pomalu se mi to chýlí, nálada je přiměřeně tomu melancholičtější, snad i znavenější. Taky se nám tu docela ochladilo, podzim natahuje svoje soumračné prsty, už si chystá ty svoje zadumané mlhy, míchá barvy na paletě… Z prázdnin už nezbývá skoro nic, sice jsem letos skoro žádné neměl, ale stejně. Jsou to teda stesky…

Provařené Vary 5: Popis jednoho odchodu

Finsko, jak se vám možná už doneslo, sousedí s Ruskem. Takové sousedství samozřejmě ledacos přinese, existence toho kolosu za hranicí vyvolává úzkost i fascinaci. Rusko a Rusové se taky ve finských filmech často objevují – v různých rolích. Jako armáda nepřítele ve čtyři roky starém a docela dobrém válečném velkofilmu Neznámý voják.

Společné vlastnictví výrobních prostředků má svoje úskalí

Na týden jsem svoje pracoviště přesunul do Karlových Varů, v době, kdy píšu tyhle řádky, se ale nezdá, že by jimi festivalové dění bůhvíjak rezonovalo. Pravda, Alena Schilllerová otevírala zrekonstruovaný bazén nad Thermalem. Jeden by čekal fotky roku. Ale počasí moc nepřálo a ministryně jen ruku smočila, nepředvedla své umění vplynout do vodstva jaksi v úplnosti... Prostě nic moc. Jakýsi náznak „diskurzu“ vyvolala róba, v níž se herečka Jitka Čvančarová prošla po červeném koberci.

Vary 4: Radosti života s ruskou mocí

Univerzitní profesor literatury David (výborný Merab Ninidze) je elektronicky střežený v domácím vězení, čeká ho soud za zpronevěru několika židlí. Obvinění je zjevně absurdní, skutečným důvodem je, že David si na netu dost nevybíravým způsobem dělal legraci z místního zkorumpovaného starosty. Scény oscilují mezi slovní groteskou, tísní, až hrůzou, zatímco Davidův byt a jeho tělo v izolaci upadají, on se snaží také o nějakou sebereflexi.

Provařené Vary 3: Šmejdíme v londýnských kuchyních

V sekci Na východ od Západu soutěží český film Marťanské lodě režiséra Jana Foukala. A já ho viděl. Někteří kolegové nad ním ohrnovali nos, mě nějak oslovil, i když bych asi nebyl schopný těm kolegům racionálně vyvrátit jejich postoj. Někdy se to tak přihodí. Ten film začíná titulkem, který oznamuje, že byl natočen podle skutečné události, možná si ho tvůrci mohli odpustit, přestože je pravdivý.

Provařené Vary 2: Tak práce prý šlechtí

Někdy ta pravda na člověka dopadne jako kladivo. Vezme ho po hlavě, až se v ní rozsvítí oslepujícím světlem – a v jeho záři do sebe všechno začne konečně zapadat. Třeba já v neděli ráno. Srkám na terase kávu, koukám po nízko visících mračnech a plánuju si práci. A najednou mi to dojde: kdyby té práce nebylo, nic by se nestalo, dokonce se dá říct, že bez ní by mi na festivalu bylo líp. Nebo aspoň volněji.

Provařené Vary 1: Obrazy ze života běžcova

Zátopek bude – předpokládám – úspěšný film, přinejmenším na českém trhu. A asi zaslouženě, je na něm znát velké realizační úsilí a nasazení všech autorů, herců a dalších. Přináší obrazy, díky nimž může lidem v kině připadat „jako živá“. Často je to ale historie života zbavená, alespoň toho vnitřního. Spíš obrazy ze života Emila Zátopka než film o něm.

Karlovarský filmový průvodce

Vstříc letošnímu ročníku karlovarského filmového festivalu může člověk jít s očekáváními smíšenými i napjatými. První „postcovidový“ ročník přehlídky je v mnoha ohledech atypický. Jak bude fungovat „páskování“ účastníků po prokázání testu nebo očkování? Bude letos ve Varech méně lidí? A pokud ano, je to dobře, nebo špatně? Co se bude dít kolem opraveného bazénu? Jak se pokroková filmová publicistika vyrovná s přítomností Johnnyho Deppa? Jak se s ní vyrovnám já? A – co je nejdůležitější – jak se Johnny Depp vyrovná s mou přítomností?

Smutná groteska z ráje

Sledovat životní trable extrémně bohatých lidí může člověku přinášet snesitelně škodolibou rozkoš. Potvrdí si, že ti finanční obři jsou často lidsky docela maličcí, že jim jejich status dopřál především možnost být nesnesitelní způsoby pro běžného člověka nedostupnými. A že svět je absurdně nespravedlivý, pokud v něm zrovna tahle parta představuje naplnění ideálu úspěchu. Možná by někdo měl pravidla toho světa nastavit nějak lépe, řekne si.

Číst klasiky, když končí svět

Prazvláštním zážitkem bylo sledovat na sociálních sítích zhroucení Afghánistánu. Jako kdyby se na člověka valila koule nesourodých slov splácáných dohromady v tuhou hmotu, rostla a rostla, jak se nabalovala další vyjádření. Jeden si tak mohl říkat, že sleduje historii v přímém přenosu anebo srážku reality, nějaké fatální a krvavé skutečnosti, s interpretační mašinou, která ji proměňuje v kanonenfutr pro názorové střety, práškový substrát pro krmnou směs. Vlastně nic nového. Jenom ty konkrétní okolnosti tu setrvalou povahu virtuálního „diskurzu“ nasvěcovaly ostřeji, než je obvyklé.

Hlavně neodpustit Tomášovi

Film Chyby režiséra Jana Prušinovského podle scénáře Romana Vojkůvky v kontextu zdejší produkce patřil k těm očekávanějším. Reakce na něj byly spíš pozitivní, k dílu ale padly i docela ostré výtky. To je normální, avšak povaha některých výhrad stojí za detailnější povšimnutí, ukazuje se na nich totiž jakási proměna toho, co se od (nejen) filmového umění očekává, přinejmenším v těch pokrokově smýšlejících kruzích.

Radosti časů „motivované nezvědavosti“

Před plus minus rokem jsem tady referoval o „velké kauze“, jíž žily sociální sítě za oceánem a ve značné míře i tamní média. Vyšlo o ní hodně textů (v New York Times dvanáct během jednoho týdne), mluvilo se o ní v televizi. Šlo o případ Amy Cooperové a jejího jmenovce Christiana Coopera. Příklad střetu reprezentantů dvou skupin – na jedné straně, řekněme, obsesivní pejskaři, na druhé lidé, kteří rádi kontrolují, jestli mají obsesivní pejskaři svoje miláčky na vodítku tam, kde je to uloženo. Musím říct, že v tomhle sporu jsem přísně neutrální a k žádné z jeho stran nechovám výrazné sympatie.

Bezduchost zdi a duch písně

Dnes je to šedesát let ode dne, kdy se začala budovat berlínská zeď. Symbol rozdělené Evropy a také režimu, který po válce zavládl v její východní části. Její pád se považuje za faktický konec komunistického „tábora míru“. Berlínská zeď sloužila nějakému praktickému účelu – zabránit lidem z východního Berlína utéci do západního sektoru města. Především byla ale silným symbolem režimu, jenž ho postavil.

Starší články