Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Na premiéra Andreje Babiše lidé během připomínky výročí sovětské okupace pískali, jeho vystoupení skoro nebylo slyšet. Pískali na něj kvůli politice, již reprezentuje a která pro mnohé premiérovy kritiky zavání nějakou modernizovanou a třeba i „light“ verzí té normalizace, již okupace před půlstoletím odstartovala.
Ta písnička se zpívala i u českých táboráků. Smutný příběh o Jessem Jamesovi, popsaném jako americká obdoba Robina Hooda, vzorném otci a lupiči, který „vlaky přepadával rád“. Špatně to s ním ale dopadlo, v tom songu i v životě – „Tenhle přítel hadí, ten vám Jesse zradí… Robert Ford, v nočních tmách právě připlíží se jako vrah a on vám Jesse James odpraví.“ Ten příběh je, jak se dnes říká, založený na skutečných událostech. Jesse James opravdu patřil mezi legendární figury pozdního Divokého západu, sešel ze světa rukou Roberta Forda, tehdy dvacetiletého. Legenda o něm byla zpracovaná v mnoha filmech, v prvních dvou, němých, lupiče hrál jeho syn Jesse James jr. To nejlepší filmové zpracování jeho příběhu je ale to poslední – dvouapůlhodinový snímek novozélandského režiséra Andrewa Dominika podle knihy Rona Hansena Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem.
Je málo lidí, které stačí zmínit jen křestním jménem, aby bylo každému jasné, o koho jde. Mezi ně patřila americká soulová zpěvačka Aretha Franklinová, která včera zemřela. Bylo jí šestasedmdesát. Aretha. Prakticky všechny nekrology připomínají, že se jí říkalo „královna soulu“, a nebyl to, myslím, jenom pokus vyjádřit její pěvecké kvality. Bylo na ní cosi královského i v jiném slova smyslu, byla to královna – matka, matriarcha. A nejenom to, živoucí historie, nejenom ta hudební.
Mezi novými typy televizního seriálu se docela ujala, řekněme, koláž, které sice vypráví nějaký vlastní příběh, zároveň je ale i jakýmsi kontejnerem odkazů k dílům jiným. Velice úspěšná série Stranger Things z produkce Netflixu je nejenom napínavá story o dospívajících dětech a pro ně, také obsahuje velké množství referencí a aluzí na populární filmy, knihy a seriály 80. let. Skvělé Fargo se dá brát jako strhující vyprávění i jako sbírka vynalézavě pospojovaných motivů z filmů bratří Coenů, poskládaná tak, že z nich vzniká nějaká nová kvalita. Jako ideální autor pro tenhle způsob zpracování se jeví Stephen King.
Utonutí dvou chlapců v jezeře Lhota počátkem srpna vyvolalo velkou a místy dost rozhořčenou debatu. Především poté, co Blesk a televize Prima přinesly svědectví z místa. Personál u jezera se podle nich choval k vietnamským rodičům přezíravě a laxně, kvůli tomu se pátrání po zmizelých dětech rozjelo opožděně. Jako motiv té údajné nedbalosti a neochoty byl identifikován rasismus, xenofobie. Objevily se značně pobouřené komentáře, z nichž některé rovnou označily údajné chování personálu za příčinu smrti dvou dětí. („U vchodu do areálu je prý nápis Vstup na vlastní nebezpečí. Možná že bychom pod něj měli připsat: kvůli lidské lhostejnosti, klidu na kšeft a xenofobnímu pohrdání, které tu zabíjely,“ napsala například známá levicová novinářka Apolena Rychlíková pro Alarm). Vbrzku se ale v médiích a na sociálních sítích ozvaly i opačné názory, za utonutí dětí jsou odpovědní především jejich rodiče – a tak dále a tak podobně.
Velké internetové společnosti – Google, Apple, Facebook, YouTube a další – se počátkem týdne rozhodly zakročit proti společnosti Infowars známého veterána konspiračních teorií Alexe Jonese. Byly zrušeny jeho facebookové stránky a kanál na YouTube, Jonesovy podcasty byly staženy z nabídky služby Spotify a podobně.
Paul Schrader asi nepatří mezi nejvýznamnější filmové tvůrce posledních desetiletí. Je to ale ten typ autora, který ani v nezdaru neztrácí přesvědčivost, alespoň v určité míře. Jeho filmografie se může zdát nevyrovnaná, opravňuje ale víru, že i v těch nejslabších chvílích o něco skutečně usiloval, snažil se k něčemu dostat (někdy třeba cestou ne zrovna pochopitelnou).
Populární písničkář Tomáš Klus oznámil, že už nebude hrát na akcích sponzorovaných Agrofertem, přidalo se k němu i několik dalších. Agrofert je hlavním sponzorem oblíbeného festivalu Colours of Ostrava, v hudební komunitě se kvůli tomu řešilo, jestli na přehlídce hrát. Básník Petr Hruška odešel z poroty, která rozhoduje o laureátech Státní ceny za literaturu. Otázka, jak moc a jestli vůbec se ve své práci „zaplétat“ se státní mocí, zjevně ožívá a je kladena s větší naléhavostí než dřív. O významu podobných angažovaných gest Týdeník Echo hovoří se spisovatelkou Petrou Hůlovou, dokumentaristou Ivem Bystřičanem a kulturním publicistou a redaktorem ČT Petrem Vizinou. Nastala podle nich doba, kdy by si lidé měli dávat pozor, aby se se státem, vládní mocí moc nezapletli?
Z prachu přistávací plochy někde v zapadlém koutě Kašmíru se zvedá helikoptéra. Za sebou táhne lano, na něm obrovský balík prádla nebo bůhvíčeho, k místu startu sprintuje muž, maká, co to jde, ale už to nestihne, stroj je ve vzduchu. Mýlka! Podaří se mu alespoň se chytnout toho lana, šplhá po něm, když už helikoptéra vystoupala do značně závratné výšky.
O současné době se někdy mluví – v souvislosti s kampaní MeToo a vůbec snahou vymyslet a kodifikovat nová pravidla kontaktu mezi muži a ženami – jako o čase návratu puritánství, nějaké jeho nové, odduchovnělé mutaci, možná i perverzi, o sexuální kontrarevoluci a podobně. Něco na tom je, ale ne nutně jenom v tom prvním plánu, restrikci sexuálního chování a sexualizovaného vyjadřování se. Nakonec každá revoluce projde jednou nějakou korekcí, může se obrátit ve svůj opak, tak proč by se to nemělo týkat i té sexuální?
V senátních volbách budou v Praze za SPD kandidovat také někdejší tajemník prezidenta Václava Klause Ladislav Jakl a bývalý sociálnědemokratický ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana Ivan David.
Západní hudba už dlouhou dobu čerpá také z hudebních tradic jiných kultur, ten pohyb, inspirace proudí ale také opačným směrem, je to tak už odedávna. Bílí kluci z Evropy zkoušejí po svém hrát hudbu černochů z amerického Jihu (a vydrží jim to až hluboko do penze, jak v Praze nedávno předvedli Rolling Stones), černí kluci z Afriky berou za svou třeba evropskou instrumentaci a způsob aranžmá. Jestli se vůbec dá mluvit o nějaké kulturní apropriaci, je všestranná a velmi často taky prospěšná.
Člověk by zřejmě neměl zanedbávat poslech Českého rozhlasu, a to bez ohledu na to, jak vytížený si připadá a jak málo má času. Na stanici Vltava tam prý v dopoledních hodinách vysílají „porno“, „drsné maso“ a podobně. Tvrdí to aspoň někteří členové rady ČRo v reakci na uvedení ukázky z prózy známého britského spisovatele Alana Hollinghursta Linie krásy. Byla součástí hudebně-literární koláže Ahoj, na počátku byla voda.
Básník Petr Hruška v reakci na vyslovení důvěry Babišově vládě odstoupil z poroty, která vybírá laureáty Státní ceny za literaturu. „Jistě, každá vláda je pochybná a ve své podstatě nebezpečná, vůči každé vládě lze mít oprávněné výhrady a námitky, neboť lidé jsou nedokonalí, a tedy k vládnutí v pravém slova smyslu nepředurčení. (...) My ale máme od včerejška stát představovaný vládou, která na takové úsilí rezignovala. Poprvé od listopadu 1989 se nepokrytě a ochotně využívají politické síly, jež považuji za nelidské a zhoubné.
Existuje tvorba a existuje produkce, výroba – velmi zjednodušujícím a zevšeobecňujícím způsobem řečeno. To první vzniká také (nikoli výhradně) z vnitřní potřeby, ambice cosi ukázat či sdělit, lhostejno, jestli impulsem byla nějaká zakázka, nebo ne. Za tím druhým spíš než aspirace tvůrců je vidět atmosféra výrobní porady, na níž manažeři umění stanovují a vyvažují parametry žádoucího produktu.
Během sněmovní rozpravy před hlasováním o důvěře vládě na sebe po čase opět upozornil, dohadoval se s Miroslavou Němcovou o minulosti své rodiny, podílu otce na mučení politických vězňů v Uherském Hradišti. Miroslav Grebeníček mladší.
Co ještě včera bylo třeba hájit jako projev velice promyšlené taktiky, je dnes jen takové drobné přeřeknutí. A někdy nezbývá než se ztrapnit spolu s prezidentem.
Součástí údělu nedávno skončeného návštěvníka filmového festivalu je zhlédnout takové množství filmů, až je obtížné je jeden od druhého odlišit, vnímat je, připustit si je k tělu. Celý ten maraton projekcí ale je (kromě třeba pracovních povinností) motivovaný přetrvávající a realitu festivalového a filmového provozu popírající nadějí, že někde v té hromadě snímků je třeba jeden, který člověkem v tom dobrém slova smyslu otřese, navodí v něm podobný stav hlubokého zásahu, jaký zažíval kdysi na počátku své dráhy diváka, kdy to ještě nebylo z profese a oči byly neopotřebované.
Zjitřenější politická situace volá po nějakém výkladu.
Širší publikum na karlovarském festivalu nejvíc zajímá, jaká přijede hvězda, většinou aby převzala cenu za přínos světové kinematografii. Představuji si, že sehnat nějakou dá dost práce, nakonec se ale zadaří, někdo přijede, cenu převezme, fanouškům se ukáže, očekávatelně zdvořilé fráze pronese, někdy třeba i něco víc. Jistým způsobem atypická návštěva do Varů dorazila před čtyřmi roky. Mela Gibsona tehdy asi nebylo obtížné uhánět, nikdo ho nikam nezval.
Na filmový festival do Karlových Varů vyslal týdeník Echo Ondřeje Štindla, přinášíme výběr z jeho každodenních referátů.
Signály, jimiž tělo a snad i podvědomí, nebo dokonce nevědomí dávají najevo, že nastal čas z festivalu zmizet, přibývají a stávají se čím dál nekompromisnějšími. To se třeba jeden dopoledne vykope na projekci údajně epické kolumbijské gangsterky o počátcích obchodu s kokainem a zjistí, že si spletl kino. Ne, ne. Žádná epika, žádný kokain. Ale nesnesitelný a hysterický rakousko-americký pokus o filmové umění.
Předposlední zápis píšu už ve stavu naplno propuknuvší festivalové otupělosti, ale všechno bude zase v pořádku – jasná věc.
V druhé polovině festivalu se na svědomitém účastníkovi dění mohou projevovat mírné příznaky, řekněme, atypického psychického stavu, lidově řečeno mu trochu hrabe.
Že se k tomu ještě vracím. Podávání usilovných výkonů na poli hudby a zábavy v čase nočním může ovlivnit schopnost analýzy, interpretace a estetického hodnocení filmových děl v čase denním.
Rekapitulovat highlighty mého festivalového pondělka je docela vysilující práce.
S publikem jsem se na konci minulého zápisu loučil v naději, že koprodukční drama Francie proti Argentině, na jehož projekci jsem se chystal, bude stát za to.
První noc byla trochu obtížnější. Pokojem otřásala hudba nějaké prima české kapely, jejíž koncert pozdě v noci zjevně rozparádil početné davy fanoušků.
Mezi radostnější zážitky, které mi přineslo sledování letošního mistrovství světa ve fotbale, určitě patřilo vítězství Kolumbie nad Polskem. Ne snad, že by jeden našim severním sousedům, západoslovanským bratrům a vůbec sympaťákům přál to vyřazení, jež jim drtivá prohra s Kolumbijci přinesla. A pohled na tváře polských hráčů slzících ještě před závěrečným hvizdem by nepohnul jen srdcem z kamene.
První den na festivalu toho člověk moc nenakouká, chce to spíš vstřebávat atmosféru. A letos je – překvapivě – podobná jako vždycky. Možná ten posezonní pocit ve vzduchu je silnější.
