Ondřej Štindl - komentátor

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Stranger Things a nostalgie na druhou

Občas i dojatě vzpomenu na to, jak jsme s rodinou vyrazili do kina na první díl Pána Prstenů. Nejstarší dcera z kina odcházela s očima navrch hlavy a hlásila, že by dala milion, kdyby mohla vidět druhý díl hned teď. Samozřejmě si musela počkat, ale netrvalo to tak dlouho. Další pokračování bylo v kinech po roce, za dalších dvanáct měsíců mělo premiéru finále. Neviděli jsme na tom tenkrát nic zvláštního. Ale aby mohla být trilogie uvedena takhle rychle, musela produkční společnost New Line Cinema strašně zariskovat. Souhlasit s tím, že před uvedením první části bude natočena celá trilogie.

Dilemata pána v hubertusu

Silným hlasem zvolal: „Hubertus! Ten u nás nosil jeden ošklivý Žid. To nemám rád!“ Vyskočil ze sedačky a zavírajícími se dveřmi se protáhl z tramvaje ven. Pořád si nejsem úplně jistý, jestli tahle moje historka stojí za komentování. Ale spíš ano. V relativně pozdním věku mě potkalo jedno „poprvé“. Vlastně se to dalo čekat, zpětně tak může působit skoro všecko. Středeční ráno bylo ukrutně ošklivé. Šedivé mraky nízko nad zemí, šero, jež člověku brání probudit se, vzduch plný vlhkého sněhu a na zemi namrzlá slota, proklouzával jsem jí jak netečný pochroumaný stroj na pokraji rozsypání se.

Dívej se na mě! Je tu i jiné poselství?

Život on-line, především na sociálních sítích, se dnes probírá z mnoha stran, zkoumají se jeho společenské dopady, ekonomické možnosti, jež přináší, způsoby, jimiž je možné proměnit popularitu na sítích v nějakou formu kapitálu. To všechno jsou informace, které dokážou snadno vstřebat lidé jako já, kteří dění na sítích tak nanejvýš sledují, ale moc se ho neúčastní. Těžší může být přiblížení toho, jak intenzivní on-line život mění člověka zevnitř, jeho prožívání nebo cena za úspěch v on-line světě či za snahu o něj. Redaktor Echa Ondřej Štindl o tom mluvil s Jakubem Horákem, Pavlem Novotným a  Antonínem Dolákem

Nejasná zpráva o konci tradičních médií

Při tvorbě vlajkového publicistického programu jedné televizní stanice došlo k vážnému profesnímu prohřešku. To nezní jako charakteristika události globálního dopadu. Jenomže tou stanicí je BBC a ten vážný prohřešek je politické povahy: manipulativní sestřih úryvků projevu Donalda Trumpa na demonstraci ve Washingtonu 6. ledna 2021, kdy vrcholila jeho kampaň proti uznání výsledku „ukradených“ voleb, po shromáždění následoval útok na Kapitol. Při vší spornosti té kampaně samotné i konkrétního projevu tehdy odcházejícího prezidenta, z něhož se citace vybíraly, ho BBC prezentovala naprosto nepřijatelným způsobem.

Vytočená paní ve šťastném světě. Nic lepšího teď není k vidění

Dočtu-li se dnes o nějakém uměleckém díle, že „klade otázky“, jímá mě podezření, že opak je pravdou, že otázky neklade žádné, jenom polopaticky ilustruje nějaké odpovědi. Mám proto velkou radost, když mohu ctěným čtenářům oznámit, že jsem na dílo, jež skutečně klade otázky, narazil, a ty otázky jsou navíc relevantní ve vztahu k dnešnímu světu, mohou člověku docela vrtat hlavou, když si je připustí. Je chytré a pronikavé, ale nijak zaumné, k publiku mluví snadno srozumitelným, nekomplikovaným jazykem, nevyžaduje od něj dlouhodobou přípravu, otrlost vůči někdy náročnému jazyku vysokého audiovizuálního umění.

Bouchne to? A co pak?

Nukleární válka, atomový výbuch jsou děsivé možnosti, které zároveň dráždí představivost. Je to ten nejspolehlivější „McGuffin“, generace filmových superagentů se honily po plátnech kin, aby katastrofě tohoto druhu na poslední chvíli zabránily. A je-li moment velké exploze ve filmu často užíván jako svým způsobem orgastický, pak výbuch atomovky představuje ze všech vrcholů ten nejvrcholnější. Existují ale filmy, jež nukleární zbraň nepoužívají jako dráždidlo – deklarují spíš ambici vykreslit, jak by mohlo vypadat, kdyby skutečně začaly létat rakety s jadernými hlavicemi, či jak by k tomu mohlo dojít.

Havlovská inspirace

Sedmnáctý listopad je příležitost oživit cyklicky se navracející debaty o odkazu toho dne a masovém protirežimním vzepětí, jež po něm následovalo, o tom, kdo ten odkaz ctí a kdo ho špiní a ničí, v čem ten odkaz spočívá. Pro tu část veřejnosti, která se hlásí k původně pejorativnímu termínu „pravdoláskaři“, odkaz toho společně vnímaného prožitku do značné míry splývá s odkazem jednoho z účastníků tehdejšího dění, toho nejviditelnějšího a nejoslavovanějšího – Václava Havla.

Potíže s publikem

Český fotbal zažívá jakousi komunikační krizi. Její průběh je v něčem příznačný, není to jenom fotbalová věc, fotbal je vzrušující tím, že se v něm dá vidět jakási zhuštěná, a když se zadaří, tak strhující metafora života, platí to i v tomhle ohledu. Česká reprezentace se dostala do konfliktu s vlastními fanoušky. Měla sérii hodně špatných utkání, nejenom výsledkově, ale i projevem, snad i duchem. Završily ji prohra na Faerských ostrovech, po níž byl odvolán trenér Ivan Hašek, a přípravné utkání se San Marinem, podle žebříčku FIFA nejhorším týmem Evropy, který Češi zdolali 1:0, dalo by se říct se štěstím.

Obdarovaná generace

Sněmovní volby přinesly také určité omlazení v českém parlamentě, nově v něm zasedla skupina velice mladých poslanců a (především) poslankyň. Jako o jejich protikladu se často a někdy dost výsměšně mluví o Marku Bendovi z ODS. Ten si toho v těch sněmovních lavicích už odseděl, dinosaurus. Pětatřicet let. A ještě nekončí. Tak dlouho sloužícího zákonodárce si člověk představí jako kmeta, doyena, dech dějin zavane místností, když vstoupí do dveří. Marek Benda ale kmetského věku ještě zdaleka nedosáhl, sedmapadesát let na prostředí politiky není zas až tak moc.

Muž s posláním a jeho život

Dílo amerického režiséra Martina Scorseseho je součástí filmového kánonu, jeho tvůrce je certifikovaný velikán. Jeho veřejný obraz je už jaksi ustálený – aktivní tvůrce, který je zároveň ztělesněním historie filmu posledního víc než půlstoletí, všeobecně respektovaný a také oblíbený. I lidé, kteří jeho dílo moc či vůbec neznají, vědí, že je to veliká postava. Jedním z mnoha potvrzení jeho statusu je i to, že o něm velká streamovací společnost (Apple TV+) nechala natočit pětidílný dokument.

Pornografie a pornopolitika

Zdaleka nejdiskutovanějším audiovizuálním dílem se v Česku během víkendu stala videa, v nichž měl účinkovat poslanec Jindřich Rajchl, předseda strany PRO zvolený na kandidátce SPD. Jsou to záznamy, řekněme, pikantního charakteru, odhalující ve větší míře, než je obvyklé. Jeden je staršího data, v Česku natočené porno pro nějakou německou produkci. To by mělo pocházet ze serveru, kam amatérští tvůrci porna nahrávají svoje výtvory, zachycuje dva muže a jednu ženu v konstelaci známé jako trojka, její součástí mají být i manželé Rajchlovi.

Lajky nejsou hlasy

Kdo chce uspět ve volbách, potřebuje získat co nejvíce hlasů mezi příslušníky nějaké jasně definované skupiny lidí, například občanů té či oné země. Tahle naprosto banální a samozřejmá pravda jako kdyby se ztrácela ze zřetele některých politiků západní pravice i levice. Jedním z důvodů může být i to, že v politice sílí vliv skupin, které svou představu úspěchu získávaly v online světě.

I dnes Moskvou prochází ďábel

Ještě před začátkem války na Ukrajině natočil v Rusku americký režisér Michael Lockshin adaptaci klasického románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Po velkých peripetiích se snímek dostal do ruských kin, měl veliký úspěch, vzbudil ale prudce odmítavou reakci oficiálních míst, která dobře pochopila, že fantaskní a vášnivý příběh o lásce, ďáblovi v Moskvě a střetu spisovatele se stalinistickou mocí má v dnešním Rusku velmi aktuální dimenzi. Do Moskvy, kde vyrůstal, se Lockshin vrátit nemůže, film se ale pomalu dostává do světových kin včetně těch českých.

Bratrství ve sněmovně

Tomio Okamura se stal předsedou sněmovny, v první den nechal z její budovy sundat ukrajinskou vlajku a osobně u toho asistoval, asi to měl být pro stoupence jeho strany a vůbec společenského proudu, který reprezentuje, katarzní okamžik. Třeba i byl a vzbudil naděje v to, že budoucnost jim přinese další a další zážitky tohoto typu. Spolu s předsedou zažívají okamžik triumfu. A kdyby člověk odhlédl od toho, co Okamura v politice představuje a prosazuje, měla by jeho story až hollywoodské rysy, čítankový příběh člověka, který se od těžkých začátků po letech usilovné práce dostal až na vrchol,

Antisemitismus na cestě k přijatelnosti

Nová česká koalice není jediná, která řeší „hajlovací“ problém. Američtí republikáni jsou na tom v posledních týdnech podobně. Po zveřejnění skupinového chatu členů organizace mladých republikánů, v němž došlo na chválu Adolfa Hitlera i plynových komor, na projevy vulgárního antisemitismu a podobně, musel odstoupit Trumpův kandidát na šéfa jednoho z méně významných federálních úřadů Paul Ingrassia, který v esemeskách kdekoho rasisticky urážel a sám sebe charakterizoval jako člověka se sklonem k nacismu.

Mnoho otců, mnoho tragédií

V Hollywoodu se to někdy zvláštně sejde a dva dělají totéž, aniž by o tom věděli. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let tam tak vznikly dva ambiciózní přepisy románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti, první režíroval Stephen Frears a druhý Miloš Forman. V letech 2005–2006 byly uvedeny dva celovečerní hrané filmy o tom, jak Truman Capote psal Chladnokrevně (Capote a Pochybná sláva). A letos dvě minisérie, jejichž děj se točí kolem kamarádů, kteří v současné Filadelfii přepadají domy, v nichž svůj byznys dělají drogoví dealeři, jde to hladce, dokud se to pořádně nezadrhne.

Pravda do kapsy

Elon Musk a jeho firma xAI spustili internetovou encyklopedii Grokipedia, má být alternativou globálně užívané Wikipedie. Oproti ní slibuje ideologickou nezaujatost, předsudky, nemístnou přecitlivělostí a politickými zájmy nezkreslenou pravdu. Obsah nové internetové encyklopedie má tvořit umělá inteligence. Wikipedii (většinou anglickou) užívám docela často s vědomím, že se nedá brát úplně vážně, je to dílo stvořené mnoha přispěvateli, jejich motivace skutečně mohou být různé – a také bývají, v některých heslech se také odehrávají jakési autorské bitvy, v nichž se každá z bojujících stran snaží protlačit svou verzi.

Chladná mrcha v minovém poli

Už po uvedení filmu na festivalu v Benátkách zaznívalo, že to je dílo antifeministické, oživuje překonané stereotypy, provedením úvodních titulků a výběrem hudby k nim odkazuje ke snímkům Woodyho Allena a podobně. O Obvinění bylo víckrát napsáno, že to je „postMeToo“ film, myšleno to bylo sice většinou pejorativně, je to ale docela přesná charakteristika. Guadagninův film totiž popisuje drama svých postav způsobem, který nerespektuje konvenci příběhů dotýkajících se tématu sexuálního obtěžování a zneužívání, jež se ustavila v několika posledních letech také pod vlivem kampaně MeToo.

Svoboda projevu v době korporátní tuposti

Norberta Bolze, teoretika médií a komentátora německého deníku Die Welt, ve čtvrtek ráno probudila policie a udělala u něho domovní prohlídku. Stalo se tak kvůli jeho komentáři na sociálních sítích, Bolz sarkasticky porovnal titulek názorového textu v levicových novinách Tageszeitung se známým nacistickým sloganem „Německo se probouzí“, přičemž ten slogan také ocitoval. To stačilo. Činorodost německé policie vzbudila značné a naprosto oprávněné pobouření.

Jaromír Kačer – muž, který měl oko

Základní způsob komunikace se světem je dívat se na něj, dívat se na něj pozorně. Jaromír Kačer to, myslím, věděl, těmito slovy by to ale asi neřekl, nebyl přítelem rádoby vznešených životních velkopravd. Jaromír Kačer se taky dívat uměl, díky tomu dokázal i vidět a viděné zaznamenat. Být kameramanem se může zdát jako velmi technická profese – všechny ty objektivy, parametry toho či onoho, světla, expozice a bůhvíco dalšího.

Zprávy ze psí země

V dobách začátků televize Nova mívala její zpravodajská relace na konci příspěvek ze světa zvířátek, především těch roztomilých, velmi často štěňátek (možná to tak je pořád, ale dlouho už jsem ji neviděl celou). Jaksi náročnější publikum včetně mne z toho mělo legraci – jaký to rozpor s ideálem seriózního zpravodajství, jak nicotnou informační hodnotu takové reportáže mají... Dnes už bych se asi nevysmíval, nanejvýš bych se pobaveně pousmál. Může to být věkem, který člověka může činit vnímavějším vůči prvoplánové štěněcí roztomilosti. Může v tom být ocenění kontinuity, vzácné neměnnosti.

Filip Turek v roli Filipa Turka

Otázka, zda je únosné, aby se Filip Turek stal ministrem, pro mě byla vyčerpávajícím způsobem zodpovězena letos na jaře. Na serveru Page Not Found byly tehdy v textu Apoleny Rychlíkové publikovány maily, které z Turkovy adresy dostala jeho někdejší partnerka, která na něj koncem loňského roku podala trestní oznámení kvůli domácímu násilí. V citacích z těch mailů Turek násilí připouští a omlouvá se za ně, zveřejněné úryvky jsou psány manipulativní a emocionálně vyděračskou dikcí. V citacích z těch mailů Turek násilí připouští a omlouvá se za ně.

Zůstalo něco z české levice?

Existuje ještě česká levice? Ta otázka se může vnucovat při pohledu na výsledky nedávných sněmovních voleb. Žádná ze stran, které překročily pětiprocentní hranici, se nepovažuje za levicovou. Proč? Je krize zdejší levice jenom lokálním projevem nějakého širšího jevu? Přestává platit tradiční politické rozdělení na pravici a levici? O těch i dalších souvisejících otázkách jsme v Salonu Echa debatovali s publicisty, kteří se tuzemskou levicí dlouhodobě zabývají a jsou jí také ideově blízcí.

Revolucionáři v bizarní Americe

Americký režisér Paul Thomas Anderson je zcela právem považován za jednoho z největších filmových tvůrců dneška. Jeho nejlepší snímky (pro mě to jsou Mistr a Nit z přízraků) jsou v dobrém slova smyslu grandiózní – provedením, ambicí, intenzitou… A také jistou unikavostí, tím, že se vzpírají různým úhledným interpretacím. Nedá se z nich abstrahovat poselství, jež by bylo možné shrnout na třech řádcích textu. Neznamená to ale, že jsou „o ničem“, jejich témata jsou často zjevná, nejsou to filmy jaksi zašifrované.

Andrej Babiš v nové situaci

Vítěz voleb předseda ANO Andrej Babiš jedná s SPD Motoristy o ustavení nové vlády, na veřejnosti dává najevo, že vše jde rychle a víceméně hladce. Pokud ale tímhle způsobem sestavený kabinet vznikne, ocitne se Babiš v situaci, jakou ještě nezná. Bude mít dva koaliční partnery, jejichž zájmy se mohou v ledasčem křížit. Šéf ANO už předsedal jedné koaliční vládě, byli v ní také sociální demokraté. Důsledkem té spolupráce mimo jiné byla marginalizace té strany, jíž silnější koaliční partner „vyluxoval“ voliče a která je dnes na hraně přežití, možná už za ní

Andrej Babiš to řekl písní

Vítězství ANO v letošních volbách ozvučil hit italské kapely Ricchi e Poveri, píseň Sarà perché ti amo z roku 1981. Andrej Babiš ji pouštěl, když vystupoval z auta před volebním štábem. Hrála i k nástupu lídrů hnutí na vítěznou tiskovku, někteří činitelé se v tu chvíli dali do jakéhosi snaživého potancovávání. Ta hudební dramaturgie nepochybně vyjadřovala vkus a preference předsedy, nepodezíral bych Babiše, že na jeho nadšení z té písně bylo něco předstíraného (novinářům ochotně vysvětloval, co v češtině znamená její název). Její zvuk a melodie mu asociují radost, zábavu, veselí, mládí... Samé příjemné věci.

Nic má budoucnost

Na audiozáznamu je slyšet vystoupení začínajícího stand-up komika. Jeho pokusy o legraci v sále nemají žádný ohlas, až ke konci se pár lidí dá do smíchu, zní křečovitě a zní v něm agrese, jako kdyby se ti lidé smáli spíš osobě toho nešťastníka na pódiu než jeho vtipům. Je snadné představit si tu trapnost. Tím amatérským komikem měl být Joshua Jahn. Minulý týden v Dallasu začal střílet na budovu, v níž sídlí tamní rezidentura americké Imigrační a celní služby (ICE). Zavraždil dva lidi, shodou okolností to byli zadržení podezřelí z toho, že jsou v USA nelegálně.

Mladí vpřed! Kde to je?

Česku by prospělo, kdyby se věková hranice pro účast ve volbách snížila z osmnácti na šestnáct let. Během předvolební kampaně se v tom smyslu vyjádřil Petr Fiala, vstřícně takovou možnost vnímají i další představitelé dosluhující vládní koalice a Pirátů, již dříve se ve prospěch snížení vyjádřil prezident Petr Pavel. Jsou země, kde už k něčemu takovému došlo (třeba Rakousko a Německo), jiné – například Británie – se k tomu chystají.

Americký ideál

Zemřel slavný americký herec Robert Redford, bylo mu osmdesát devět let. Jeho skon přivedl mnoho lidí k reminiscencím na setkání s ním. Poštěstilo se to i jednomu mému kamarádovi na karlovarském festivalu v roce 2005. Dali se tam na baru do řeči se sympatickou Američankou, ta za chvilku zamávala směrem ke vchodu a radostně zvolala: „Hele, táta!“ Po několika vteřinách se k nim připojil Robert Redford. Kamarád na tu situaci zareagoval naprosto normálním způsobem – ztuhnul a nebyl mocen slova. Redford se k němu obrátil a velmi rychle a dalo by se říct zkušeně ho rozmluvil. Z toho vyplývá dvojí.

Kimmel se vrací

Do vysílání americké televizní stanice ABC se vrátí noční talk show Jimmyho Kimmela, rozhodla o tom společnost Disney, jež pořad minulý týden z programu stáhla. Jeho návrat, končí-li jím tahle velká mediální story, znamená neúspěch pro Trumpovu administrativu, když už nic jiného tak z hlediska jejího veřejného obrazu. Kimmel v monologu, který uváděl jeho poslední vysílaný pořad, tvrdil, že vrah Charlieho Kirka ideově patřil do MAGA tábora (zjevně to není pravda), a dělal si legraci ze způsobu, jímž Trump odpovídal na otázku, jak se jako člověk vyrovnává s Kirkovou smrtí.

Starší články