Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Joch, Forman a ideologická kritika

Značně pobavený údiv vyvolal v mnoha čtenářích článek známého tuzemského konzervativce Romana Jocha v Lidových novinách (Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci?, LN 19. 4.), v němž se autor vypořádává s dílem filmového režiséra Miloše Formana.

Sežrat se navzájem? Tak alespoň stylově

Může to být celkem příjemná kratochvíle, sledovat, jak jiní lidé trpí. Tvůrci britsko-amerického seriálu Teror jsou si toho vědomi a dokážou publiku tu paradoxní slast zprostředkovat. V něčem je paradoxní i jejich dílo – zároveň v mnoha ohledech staromódní, pokud ale jde o technickou stránku věci, naopak značně progresivní.

Viktorie z Morgiany: pohádkově zlá „oběť“

U některých filmů si člověk i po mnoha letech dobře pamatuje okolnosti jejich prvního zhlédnutí. Je mi asi třináct let, nemám odpoledne co dělat, tak se rozhodnu, že půjdu do kina. Nikde ale nic zajímavého nedávají, tak volím východisko z nouze a koupím si lístek na Morgianu Juraje Herze, asi se tehdy hrála v obnovené premiéře – prý československý horor, tak to mě podrž.

Do nějaké své „kuřimské kauzy“ může spadnout skoro každý

Zajímavou shodou okolností se letos objevila dvě ambiciózní literární díla, která nějakým způsobem vycházejí z pověstné kuřimské kauzy z roku 2007. Inspirovala tvůrce velmi pozitivně přijímaného komiksu Svatá Barbora, scenáristy Vojtěcha Maška a Marka Šindelku a kreslíře Marka Pokorného, i spisovatelku a novinářku Adélu Knapovou, která na kauze dříve pracovala jako žurnalistka, teď vydala román Slabikář.

Miloš Forman: Čech ve světě

V šestaosmdesáti letech zemřel Miloš Forman, měl za sebou dlouhý a dobrý život, jistě ne jednoduchý. Byl to ten jediný český a zároveň skutečně světoznámý filmař. Kinematografie stárne rychle, jistě rychleji než třeba literatura, těžko odhadnout, jak moc se budou Formanovy filmy sledovat třeba za třicet let, zda v pohledu zpátky bude mezi současníky tak čnít, jako to působilo za režisérova života.

Nasim Aghdamová: oběť „cenzury“?

Motivace střelců, kteří se dopouštějí hromadných vražd, nebo se o to pokusí, je v něčem sporné téma. Připsáním nějakého konkrétního motivu se může dodávat klamná racionalita aktu šílenství, iracionální a děsivé potřebě zabíjet, což může být jistým způsobem uklidňující, ale taky iluzorní. Z druhé strany zas může zaznívat, že se odkazem na duševní chorobu jaksi přikrývají teroristické činy, aby se tak znejasnila spojitost mezi pachatelem a nějakou skupinou, jež chce na veřejnosti působit čistě.

Za fotbal nespravedlivější

Končící týden přinesl ve fotbalu dva výrazné a taky pobuřující, bůhví jestli ne dokonce tragické momenty. Oba nastaly ve čtvrtfinále globálně sledované Ligy mistrů, v obou došlo k velké nespravedlnosti vinou rozhodčího.

Tóny pro jaro 2018

Pupence pučí, i ty květy pokvetou, sluníčko přiměřeně svítí, tráva se zelená a kola pop music se – jak jinak – točí dál. Týdeník Echo přináší letmý výběr pozoruhodných desek posledních týdnů a měsíců, sestavený podle velmi subjektivních kritérií, snad by se dalo říct až nahodile, jeho redaktorem Ondřejem Štindlem.

Jack White: poslední rocková hvězda

Jack White je úkaz. Excentrická rocková hvězda široce přijímaná dobou, figura megalomanského rockera může působit jako dávno překonaná. Hračičkář, retro fanatik, jehož hudba ale není rekonstrukce minulých zvuků, spíš někdy směřuje do nějakého vlastního vesmíru. Jeho hudební dráha je příběh cesty zároveň od sebe i k sobě, snahy zůstat sám sebou a průběžně se přitom proměňovat, vynalézat.

Cesta k temnému srdci devótnosti

Soudobá televize příběhy potřebuje a přeje jim. Pro autory s ambicí vyprávět o něčem prostřednictvím příběhu obrazem a zvukem je dnes oproti filmu preferované médium, které umožňuje – jistě jen v těch nejlepších případech – pracovat na ploše až románové a dosáhnout přitom i odpovídající hloubky. Takovým způsobem rezonující story vypráví šestidílná americká dokumentární minisérie Wild Wild Country. Je strhující na několik způsobů – popisuje a ukazuje historii pro naprostou většinu diváků naprosto neznámou, velice dramatickou, plnou různým způsobem zajímavých a někdy až fascinujících postav.

Philip Marlowe: svobodný a až k popukání smutný

Místo na piedestalu vyhrazeného pro mužský vzor většinou zaujímal někdy v době dospívání, střídával tam Vinnetoua, postavy foglarovek a další figury dobrodružných románů. V něčem představoval jejich dokonalou antitezi. Rozhodně nežil modrým životem, nad jeho životosprávou by se autor Rychlých šípů nepochybně zděsil, měl by pro něj jediné doporučení: „Nekuř, nepij a cvič a brzy z tebe zase bude chlapík.“ Soukromý detektiv Phil Marlowe, to nejotloukanější a nejvtipnější, alkoholem nasáklé privátní očko. Čím víc dostává do zubů, tím epičtější jsou jeho hlášky, vtipnější a výstižnější jeho popisy.

Trip do srdce zničení

Ve filmu, zdá se, přichází čas „chytrého sci-fi“, fantastických filmů, jejichž primárním účelem není zprostředkovat nějakou ohromující podívanou a příběh plný prvoplánových vzruchů, ale vyjádřit myšlenku, postihnout hlubší téma, inspirovat diváka k vlastním úvahám.

Michal David: umělec vpravdě národní

Jen dál se snaž, ty na to máš. Musel to být utěšený okamžik, když minulou středu ve Španělském sále na Hradě zazněla tahle slova, na konec písně Michala Davida Pár přátel stačí mít, která byla zařazena na závěr hudebního programu oslavy vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách, již hlava státu uspořádala pro ty nejoddanější z oddaných, nejrychleji kroužící satelity kolem českého Krále Slunce.

Jak se Sparta snažila být světová...

Měla to být fotbalová story, jejíž význam by nebyl jenom sportovní. AC Sparta Praha, tradiční český fotbalový klub, instituce, se otevřela světu, vydala se cestou internacionalizace, angažovala italského trenéra Andreu Stramaccioniho, který přivedl množství zahraničních hráčů. Měl klubu vtisknout novou, světovou tvář a přinést s sebou i jinou kulturu. První výsledky téhle revoluce jsou ale velice tristní.

Filmový Berija: groteskní panák brodící se v krvi

Ruské ministerstvo kultury v lednu zakázalo projekce filmu Ztratili jsme Stalina skotského režiséra Armanda Iannucciho, podle ministra Vladimira Medinského se tak stalo z morálních důvodů, protože „mnozí starší občané by film mohli považovat za urážlivé zesměšňování sovětské minulosti“. Moskevské kino Pionýr, které se rozhodlo film uvést i tak, navštívila policie a z projekce tak nějak sešlo. Kdo Ztratili jsme Stalina viděl, docela chápe, proč se tak stalo a čím byl Iannucciho snímek pro ruský establishment – a zdaleka ne jen pro něj – nepřijatelný. Nejde ani tolik o to, že vykresluje Sovětský svaz na konci Stalinových časů jako krvavou hrůzovládu. Vykresluje ty nejmocnější v něm jako groteskní a trapné figurky, ovládané touhou po moci a strachem.

Scot Peterson: muž, který propásl svůj okamžik

Ve středu 14. února odpoledne přišel do budovy střední školy v malém městě Parkland na Floridě devatenáctiletý Nikolas Cruz. Měl s sebou útočnou pušku, začal střílet na studenty a personál školy, během šesti minut zavraždil sedmnáct lidí a další zranil, pak se vmísil mezi prchající studenty a dostal se z místa činu. Zatčen byl ještě téhož dne. Reakce na masakr byla podobná jako u jiných – bohužel častých –  vražedných střeleb ve školách. Zjišťování detailů o osobnosti pachatele – Cruzovo chování a vystupování na sociálních sítích v době předcházející masakru bylo značně varovné, bezpečnostní složky proti němu ale nezasáhly.

Postavit se těm velkým věcem

Po letech a desetiletích prožitých mimo jiné zájmem o hudbu a sledováním její scény (resp. její části) to člověk zažije už jenom zřídka, o to intenzivnější ale pak ta šťastná chvilka může být. A ještě víc, přijde-li nepředcházena nějakým zvýšeným očekáváním, ale jen mírně letargickým „OK, asi bych měl zkusit ještě tohle“.

Starší články