Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Někdy je potřeba zopakovat i ty nejtriviálnější pravdy. Třeba tu, že o oddanosti člověka principu svobody slova nevypovídá to, že ji hájí, pokud je kvůli svým vyjádřením omezovaný nebo trestaný stoupenec názorů mu blízkých. V takové situaci se obhájcem svobody slova stává prakticky každý. Skutečnou zkouškou to přesvědčení prochází v situaci, kdy jde o projev někoho z druhé strany, třeba i pobuřující a nechutný.
Blbý fóry, to je žrádlo, zpívá se v písničce z filmu Zítra nehrajeme, posledního díla klasika americké kinematografie Roberta Altmana. Umět najít tu správnou míru blbosti je ovšem vzácný dar. Když se o to pokusí tvůrce přízemní a opatrný, skončí v bažinách přiblblosti. Pokud někdo šlápne na plyn nohou příliš těžkou, vystřelí ho to do sféry, pro niž se ujal termín z komedie Tropická bouře: full retard. Etalonem blbosti radostné a místy k popukání bývaly filmy trilogie Bláznivá střela, natočené na přelomu 80. a 90. let.
V univerzitním areálu ve státě Utah byl včera zavražděn Charlie Kirk, velice známý influencer a aktivista, zakladatel hnutí Turning Point USA, blízký prezidentovi Trumpovi a vůbec současné americké vládní garnituře. Bylo mu jedenatřicet let, zavražděný byl před očima manželky a malých dětí. Strašná věc. Ve chvíli, kdy tyto řádky vznikají, ještě není známa vrahova identita ani jeho motivy. Jeho modus operandi i to, že z místa činu snažil uniknout a dařilo se mu policii po nějakou dobu uniknout (včera ale už byla zveřejněna jeho údajná fotografie), ale svědčí o rozmyslu a plánovitosti. Že vrah střílel kvůli Kirkovu veřejnému vystupování, se zdá velice pravděpodobné.
Jako protiklad v mnohém upjatého a opatrného dneška se v současné veřejné debatě často používají devadesátá léta. Léta oslabení kontroly a dohledu, neomezované svobody projevu, spontánnosti a aktivity – alespoň tak vypadají v líčeních nostalgických pamětníků, tehdejších mladíků a mladic, z nichž se po desetiletích stali rozhněvaní staří muži a ženy. Vlastně by se dalo říct, že za protestními náladami a voláními po radikální změně zdejší a třeba i evropské politiky jsou dvě v mnoha ohledech protichůdné nostalgie. Osmdesátková a devadesátková.
Od začátku covidové pandemie a souvisejících lockdownů začátkem roku uplynulo pět let. V těch časech se zrodil dnešek, nebo v nich aspoň prudce akcelerovaly trendy, které jsou pro tvář dneška určující, existuje na tom dokonce široká shoda, spor se vede jenom o to, co to tenkrát vlastně akcelerovalo a k čemu to vedlo. Covidové časy jsou ve veřejné debatě a vůbec veřejném životě přítomné na jednu stranu silně a na druhou skoro vůbec. Na sociálních sítích dál a dál běží hádky o „tradiční“ covidová témata.
Na londýnském letišti Heathrow byl po příletu do Británie zatčený komik a televizní tvůrce Graham Linehan, čekalo tam na něj pět policistů. Důvodem měly být Linehanovy tři tweety, jejichž terčem byli trans lidé a aktivisté zasazující se za jejich práva. Z policejní stanice musel být odvezen na vyšetření do špitálu, protože se mu prudce zvýšil tlak, teď už je propuštěn na kauci. Ta disproporce mezi Linehanovým údajným prohřeškem a nasazenou silou je natolik zjevná, že obhájců té policejní akce je pomálu. Premiér Keir Starmer v reakci zdůraznil, že policie by se měla soustředit na ty nejvážnější problémy
Ještě nedávno patřilo k často (i mnou) užívaným floskulím tvrzení, že je důležité, aby se v rozdělené společnosti lidé spolu – bez ohledu na to, kam v tom rozdělení patří – dál bavili. Zdá se mi, že tohle přesvědčení nebo aspoň sklon ho veřejně deklarovat poslední dobou slábne. V závěru hojně diskutovaného dokumentu Velký vlastenecký výlet říká jeho režisér Robin Kvapil, že ho zkušenost z natáčení na Ukrajině přivedla k tomu, že s lidmi pevně ukotvenými na druhé straně nemá význam se bavit a snažit se je přesvědčovat. Na podobně formulované stanovisko jsem narazil víckrát a přicházelo od lidí ze všech stran dnešních kulturních a dalších válek.
Starší řady seriálu Simpsonovi jsou zásobárna citátů dobře využitelných při debatě o prakticky každé otázce, včetně těch nejvážnějších. Když se dozvídám o záměru dánského předsednictví EU prosadit tzv. chat control, tedy plošnou kontrolu zpráv, jež si posílají uživatelé různých chatovacích aplikací, aby se tak zamezilo šíření dětské pornografie, hned mi jedna simpsonovská citace naskakuje. V tom seriálu se čas od času objevila postava maloměstské dámy, která ráda navštěvuje různá veřejná shromáždění, a když se tam rozproudí debata, pokaždé s patosem vzkřikne: „A co děti? Pomyslel někdo na děti?“
Ve čtvrtek v Praze na Spartě hrál pohárové utkání lotyšský klub Riga FC. Skupina ultra pražského klubu na stadionu vyvěsila velký transparent: „21. 8. 1968 jste k nám vtrhli, dnes však vaši invazi zastavíme.“ Ten nápis vyjadřoval zdánlivě neotřesitelnou logiku. Do Československa v roce 1968 vpadla vojska Sovětského svazu, jeho součástí bylo také dnešní Lotyšsko, tudíž ta invaze byla také lotyšská. Jasná věc. Snad ten transparent v Lotyšsku neměl nějakou publicitu, příslušníci toho pobaltského národa by se jím mohli právem cítit uraženi.
Záběr ukazuje scénu z Charkova někdy v roce 2024. Ulice druhého největšího města na Ukrajině jsou i přes den prakticky prázdné, na domech jsou vidět stopy po ruském ostřelování, co chvíli se rozezní sirény, lidé přežívají hodiny a hodiny v protileteckých krytech, i děti se učí v podzemí, z dálky je slyšet dělostřelba, občas dopadne raketa. Ulicí jdou návštěvníci z Česka, štáb dokumentárního filmu a jeho aktéři. Blíží se auto, hodně omlácený žigulík na pokraji rozpadu. Jeden z aktérů si ho všimne, obličej se mu roztáhne do vřelého úsměvu.
O Andrejovi Babišovi bylo už mnohokrát napsáno (taky jsem se o to přičinil), že jeho nejvýraznější charakteristikou jako politika je prázdnota. Svým způsobem je to jeho velká výhoda, umožňuje voličstvu, aby si do něj promítalo často protichůdné představy a přání. Zároveň jeho politika měla nějaké konstanty, prezentovala jakýsi lidový technokratismus, kontrast mezi „žvanírnou“ tradiční politiky a „makáním“ oproštěným od ideových střetů, představu země řízené jako firma, v čele každého závodu znavený ředitel nebo ředitelka, trnoucí hrůzou, co na něj nejvyšší vytáhne na příští výrobní poradě.
Horor už dlouho představuje jakousi zkratku, po níž se dostatečně oprásklý mladý tvůrce může dostat do světa „velkého“ filmu třeba i z pozice outsidera. Je to žánr velice filmový, ambicióznímu autorovi může posloužit, aby předvedl, jak zvládá formu nebo jak inovativně dokáže pracovat s nějakou konvencí. Horor se k tomu hodí, protože se v něm snáz než v jiných žánrech dají obejít omezení, která s sebou nese „punkový“ způsob natáčení, mizivé produkční možnosti, neznámí a třeba ani ne moc dobří herci…
K nejlepším satirickým dílům, která se pokusila postihnout dnešek, patří sedmnáct let starý snímek bratrů Coenových Po přečtení spalte, troufl bych si ho označit za prorocký film. Vypráví o tom, jak kolize zájmů a ambicí několika washingtonských troubů, narcistů, zahořklých činitelů střední ráže a podobně vygradovala do groteskního krváku s drobnou politickou dimenzí. Film uzavírá kouzelná scéna, v níž se životem otřískaný šéf CIA radí s podřízeným, jak celou věc co nejefektivněji ututlat. Probírají aktéry jednoho po druhém. .
Členové České filmové a televizní akademie vybírali hlasováním film, který by měl Česko reprezentovat mezi díly, z nichž bude americká akademie vybírat kandidáty na Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený snímek. Stane se jím dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, nekonvenčně a působivě pojatý portrét fotografky Libuše Jarcovjákové. Volba, proti jejímuž výsledku nelze nic namítat. Předcházela jí však místy vyhrocená diskuse o jiném snímku – Sbormistrovi scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka (recenzi najdete v Echu č. 29/2025 – pozn. red.).
Současná kulturní válka probíhá v něčem velmi předvídatelným způsobem. Jakmile bojovníci dostanou patřičný signál, zareagují známým a předpisovým způsobem, dá se na to spolehnout. Téhle neměnné charakteristiky je také možné využít, vytěžit z ní nějaké to dílčí vítězství. Nedávno se to povedlo americkým republikánům a vůbec online pravici, když se jim povedlo motivovat svoje protivníky z řad, řekněme, progresivní levice k tomu, aby se velmi efektivně a vlastními silami znemožnili. Šlo o... reklamu na džíny. Asi jste o té kauze už slyšeli.
Stala se strašná věc. Někoho vyhodili z kapely. Za názor! Týká se to nás všech, protože je to jen další ilustrace... něčeho. Asi tušíte, nač narážím. Oto Klempíř, politický marketér, textař a jeden z vokalistů skupiny J.A.R., dostal padáka z kapely, když se jeho spoluhráči dozvěděli, že se stal volební lídrem Motoristů v Plzeňském kraji. Došlo tím mimo jiné k pověstnému rozpoutání diskuse. J.A.R. jsou docela populární kapela, do těch debat se ale pustili i lidé, kterým je populární hudba spíš volná, situace to zjevně vyžaduje. Jde o hodně.
V Česku vstoupila v platnost novela trestního zákona, nového znění se dočkal i paragraf 403. Stojí v něm teď: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Změna spočívá v tom, že paragraf explicitně zmiňuje dvě ideologie – nacismus a komunismus. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s Petrem Blažkem, Luďkem Bednářem a Adamem Růžičkou.
Život občas nabere nečekaný směr. Ví to kdekdo, například i Jiří Ovčáček. Postava, již část české veřejnosti po několik let sledovala s jakousi často naštvanou a někdy pobavenou fascinací. Začínal jako pilný redaktor komunistických Haló novin, později pracoval pro někdejšího předsedu ČSSD Jiřího Paroubka, s nímž se ale rozešel ve zlém, pak psal do Práva. Jeho „hvězdná hodina“ ale nastala, když se stal mluvčím prezidenta Miloše Zemana. V té roli vystupoval konfrontačním způsobem, svoje invektivy občas formuloval velmi exaltovaně a se značnou snahou o jakousi literárnost.
Někde v Praze je ztrápený patnáctiletý kluk, když na něj jeho problémy dolehnou, konverzuje o nich celou noc s chatbotem. Vyprávěla mi o něm jedna jeho vrstevnice, působila při tom ustaraně, nedivil jsem se jí. Představa sotva dospívajícího mladíka, který svůj světabol vrhá do digitální propasti v naději, že se z ní ozvou slova, která mu pomohou zvládnout těžké dny, mi přišla smutná a snad i v něčem zvrácená. Daleko víc lidí to ale vidí jinak. Miliony jich jsou vděčné, že jim umělá inteligence dělá společníka, kterému je možné se svěřovat, probírat s ním život způsobem třeba i terapeutickým.
Odpovědný volič se rozhoduje podle programu. Zamyslí se nad tím, co pro něj ve správě země představuje prioritu, jakým řešením dává přednost, pak si prostuduje programy kandidujících stran, zjistí, se kterou z nich se v největší míře shoduje – a té to pak hodí. Jinými slovy: odpovědný volič to nemá lehké, volební akt pro něj sice může představovat slavnost, předcházet by jí ale měla aspoň nějaká práce. A jistě, většina lidí (mě nevyjímaje) má občas sklon dělat se na veřejnosti lepšími, rádi se proto tváří jako ti nejodpovědnější voliči, i když ve skutečnosti jednají impulzivněji a někdy třeba i bez většího rozmyslu.
Animovaný americký seriál Městečko South Park začal sedmadvacátou sezonu, první měla premiéru v roce 1997. Po tolika letech by už neměl nikoho ničím překvapit. Ale stalo se. V čerstvé premiéře se mimo jiné objeví prezident Donald Trump, loudí sex na znuděném Satanovi, kdekoho žaluje o veliké peníze, průběžně je zesměšňována jeho (ne)disponovanost v určitých partiích. Mluvčí Bílého domu na to reagoval s tím, že South Park už dávno ztratil relevanci, jeho tvůrci se jen zoufale snaží přitáhnout pozornost, Donald Trump je nejúspěšnější prezident historie a žádná čtvrtořadá show na tom nic nezmění.
Minisérii Živel (Untamed) na Netflixu lze doporučit ne snad jako dílo, které by mohlo diváka strhnout, nebo aspoň bavit, ale coby studijní materiál. Málokdy se tvůrcům podaří do scénáře vměstnat tolik klišé, aby tak mohlo vzniknout dílo stoprocentně čisté, do poslední mrtě a nijak inspirovaně naplňující jakousi konvenční představu, z níž zároveň nikdy nevybočí, ani o milimetr. V případě Živlu jde o představu žánrové podívané pro tzv. náročného diváka, který vyžaduje nejenom vzruchy, ale i „hloubku“ a „poselství“.
Na kandidátkách hnutí Stačilo! by mělo být čtyřicet zástupců sociální demokracie, předsedkyně Jana Maláčová se stane jedničkou v Praze, první místopředseda Lubomír Zaorálek bude o zvolení usilovat v Moravskoslezském kraji z druhého místa za komunistkou Kateřinou Konečnou. Šance obou uskupení dostat se na podzim do sněmovny tak výrazně stoupla, Andrej Babiš je jistě rád. Zaorálek dohodu vysvětlil potřebou zachránit zemi, nikoliv stranu.
Asi jste tu historku zaznamenali. Existuje kapela jménem Coldplay, je docela populární. Její koncert dokrášlují projekce na velké obrazovce, říká se jí jumbotron. V jednom okamžiku přenášel záběr ze skyboxu, lóže pro prominentní hosty. Objevili se na něm pán a paní, kteří se k sobě, řekněme, velice měli. V okamžiku, kdy si uvědomili, že jsou vystaveni pohledům všech těch tisíců lidí kolem, se velmi vylekaně pokusili dostat ze zorného pole kamery, vypadali při tom velmi komicky, v dané situaci dost dobře není možné vypadat jinak.
Český film Sbormistr režiséra Ondřeje Provazníka je vzácný příklad díla, o němž média unisono referují jako o velmi dobrém. A člověk se na něj vypraví a zjistí, že skutečně velmi dobré je, že všechny ty aplausy vstoje a pochvalné recenze mají nějaké opodstatnění. Je to taky film, který nejde snaživě naproti diváckým očekáváním, což se v tomto případě dá považovat za přednost. Plakáty na Sbormistra publiku sdělují, že film „inspirovaly skutečné události“, což může Provazníkův snímek přiřazovat do početné skupiny velmi populárních true crime filmů a seriálů.
Jen ať ti slaboši klidně pokračují a dál dělají práci demokratů, ať je ani nenapadne promluvit o našich neuvěřitelných a bezprecedentních úspěších, protože já už o jejich podporu nestojím. Nestává se často, aby se politik takhle rezolutně distancoval od části svých stoupenců, jako to předevčírem udělal americký prezident Donald Trump. Ti „slaboši“, o nichž je řeč, navíc patřili do nejtvrdšího jádra tábora MAGA. Prezident přitom teď, zdálo by se, nemá moc důvodů se rozčilovat, konflikt s Íránem dopadl podle jeho představ, nedávno se pochlubil, že po krátkém rozhovoru přesvědčil vedení Coca-Coly, by změnilo recepturu...
Pár lidí minulý týden protestovalo proti tomu, aby členové sociální demokracie kandidovali na kandidátce hnutí Stačilo!, jehož nejsilnější součástí je komunistická strana. Smutná ilustrace toho, jak špatně na tom je sociální demokracie, partaj, jež v Česku byla vždy významná. Před o něco málo víc než deseti lety se vedla v něčem podobná debata, sociální demokraté a levicová inteligence se přeli o to, jestli spolupracovat s komunisty jako menšinovými partnery nebo silou, která by podporovala hypotetickou jednobarevnou vládu ČSSD.
Americký komik kanadského původu Nathan Fielder je v kontextu dnešní masové zábavy úkaz skutečně ojedinělý. Ve světě, který spoléhá na recyklaci, algoritmizaci a vůbec orientaci na nějakým způsobem zprůměrovanou poptávku, se dokázal uplatnit s něčím velice původním. Jistě to taky znamená, že jeho věci takzvaně nejsou pro každého. I divák, který se s nimi úplně „nepotká“, by ale měl uznat, že něco takového se hned tak nevidí. Stejnou zkušenost by nepřipravenému publiku měla přinést i druhá řada Fielderova seriálu Zkouška, jež se nedávno objevila v nabídce streamovací služby HBO Max.
Firmám, které provozují internetové seznamovací aplikace, se přestává ekonomicky dařit. Počet předplatitelů Tinderu mírně klesá, společnost Bumble, která provozuje stejnojmennou aplikaci, propustila třetinu zaměstnanců. Optimistická (z mého pohledu) interpretace je, že tenhle způsob seznamování narazil na svůj limit, protože čím dál víc lidí zjišťuje, že účast v něm jim moc nepřináší a strašně je vyčerpává. Seznamovací aplikace fungují na principu předplatného, základní verzi má uživatel zadarmo, když si připlatí, získá navíc nějaká privilegia a „vychytávky“.
Prázdninový program na českých hradech a zámcích, v kulturácích a pohostinských zařízeních by měla nově obohatit dost prapodivná položka. Poslanec Evropského parlamentu a kandidát Motoristů do sněmovních voleb Filip Turek totiž chce uspořádat turné, během nějž by lidem vysvětloval, jak a za jakým účelem se organizují kampaně MeToo. Cítí se k tomu být povolán, terčem jedné takové kampaně se prý stal sám. Web Page Not Found zveřejnil text Apoleny Rychlíkové, podle nějž na poslance podala trestní oznámení bývalá partnerka, kterou měl před lety bít a jinými způsoby fyzicky i psychicky týrat.
