Tématem tohoto Salonu je nesmrtelnost. Nikoli nesmrtelnost duše chrousta, ale velmi reálné úvahy o tom, že lidstvo, nebo spíš by se mělo říci někteří lidé, stojí na prahu zásadního kroku do říše, kde se neumírá. Někteří ti lidé stáli v řadě vedle sebe během inaugurace prezidenta Donalda Trumpa. Nejznámější je Elon Musk, ale byl tam také miliardář Peter Thiel, který říká, že opravdu vede „boj proti smrti“ a je rozhodnut nezemřít.
O začátku století se často píše jako o „zlatém věku televize“, myslím, že právem. Mimořádnost té pro televizní produkci šťastné doby vyniká právě teď, když už ji máme za sebou. Existuje pro to mnoho důvodů, kvůli neukojitelnému apetitu streamovacích společností, jež potřebují chrlit dostatečný počet novinek, proměně diváckých návyků, produkčních podmínek a tak dále a tak podobně. I v takto proměněném prostředí jistě mohou vzniknout a vznikají skvělé věci. Jenom to už těžko mohou být díla, která by měla mít tak široký divácký zásah,
Komunikace s mrtvými byla dosud pouze tématem pro sci-fi filmy, černou magii nebo voodoo. Aktuálně se ale technologie, která umožňuje komunikaci se zesnulými, objevila na čínském trhu s cenovkou kolem 140 až 150 dolarů. Čínská technologie přezdívaná "digitální vzkříšení" umožňuje lidem komunikovat se zesnulými příbuznými pomocí umělé inteligence.
Elon Musk, který má velmi nenasytný a impulzivní vztah k informacím, které potkává, minulý týden sdílel na Twitteru kus textu, který zřejmě někde našel. „Dívali jste se na Hunger Games a byli jste na straně rebelů,“ začínal a tato věta se pak opakovala s filmy Hvězdné války, Matrix, Divergence a V jako Vendeta. „Když je to fikce, tak to chápete. Ale když je to realita, v níž žijete, tak to odmítáte vidět,“ pokračuje autor. Text končí slovíčkem „Wild“, které by se zde dalo převést třeba jako „Hustý“. Text, zjevně předkládaný k souhlasení, je pro některé z nás dost iritující. V první rovině už tím, že je to typ výroku, který se vás sugestivně snaží zařadit mezi jakési všechny.
Vhodný čas k návštěvě projekce filmu Vetřelec: Romulus je všední den dopoledne a vhodnou lokací velké pražské multikino. Je pravděpodobné, že v něm člověk bude prakticky sám, bude procházet rozlehlými prostorami, v nichž tenký nátěr prefabrikované vstřícnosti a atraktivity nedokáže zakamuflovat jejich chladné nepřátelství ke všemu lidskému. Bude si připadat jako v útrobách nadlidsky velkého stroje, nebo snad zkamenělého prehistorického dravce, nadlidského cizího organismu, bude bloudit tím zneklidňujícím labyrintem.
Při pročítání kulturních rubrik tuzemských i zahraničních médií mohl člověk minulý týden snadno nabýt dojmu, že do kin vstoupil nejlepší sci-fi film všech dob. Jmenuje se Duna: Část druhá, natočil ho kanadský režisér Denis Villeneuve podle literární předlohy Franka Herberta. Podobně nadšené jako kritika je i publikum, na fanouškovských serverech má druhá část Duny velmi vysoké hodnocení. Možná skutečně na svět přišlo dílo, které bude jednou považováno za klasické. Taková hromadná extáze je vždycky podezřelá a zvlášť v časech silných názorů, jako jsou tyto.
