Vhodný čas k návštěvě projekce filmu Vetřelec: Romulus je všední den dopoledne a vhodnou lokací velké pražské multikino. Je pravděpodobné, že v něm člověk bude prakticky sám, bude procházet rozlehlými prostorami, v nichž tenký nátěr prefabrikované vstřícnosti a atraktivity nedokáže zakamuflovat jejich chladné nepřátelství ke všemu lidskému. Bude si připadat jako v útrobách nadlidsky velkého stroje, nebo snad zkamenělého prehistorického dravce, nadlidského cizího organismu, bude bloudit tím zneklidňujícím labyrintem, z vitrín na něj budou poblikávat plakáty na očekávané letní hity, z názvu jednoho z nich – Námi to končí – uslyší zlověstné proroctví. Otevře si průlez a skomírající světýlka u stropu chodby ho dovedou do ztemnělého sálu. Nebude schopen rozpoznat, jestli je v té černotě spolu s ním ještě někdo.

Když se na plátně rozběhne upoutávka na českou komedii, bude se mu chtít křičet, ale neudělá to, stejně by to nemělo cenu. V tomhle vesmíru vás přece nikdo neuslyší, až budete křičet. Pětačtyřicet let od premiéry prvního dílu Vetřelce by snad mělo stačit, aby si to publikum zapamatovalo.

Jednou za čas mu to připomene nový vetřelecký film, Vetřelec: Romulus je už sedmý. Natočil ho režisér mladší generace a hrají v něm mladí herci, záměrně a často ale upozorňuje na svou věkovitost: Nejsem první. Nejsem nový. Jsem tvoje déjà vu. Ukážu ti už viděné tak, žes to ještě neviděl. Čím víc je ale na plátně nejrůznějších odkazů pro pamětníky a více či méně zdařilých variací scén známých už z dřívějška, tím víc se zážitek sledování nového Vetřelce vzdaluje šoku ze zhlédnutí toho původního v režii Ridleyho Scotta. Tehdy to ani v nejmenším nebyl film pro pamětníky, v něčem působil nově, suverenitou, invencí a přímočarostí, s níž vyprávěl jednoduchý žánrový příběh tak, aby neztratil atributy té žánrovosti, byl napínavý k nevydržení a místy děsivý a zároveň vypadal jako umělecké dílo, výplod kruté fantazie.

Bez potřeby dodatků

Byl to taky film, který nepotřeboval, aby se k němu něco dodávalo, aby se rozšiřovala a osvětlovala jeho mytologie, do detailů ukazoval jeho svět a mechanismus jeho fungování. Úplně stačilo to základní: existuje vesmír, jeho vyjádřením však není obraz nebe posetého hvězdami, ale nezměrná a nepřátelská nicota mezi nimi, jeho základní formou je absence. V něm lidé, vyslanci světa lidí, který je řízený temnými silami, jež z jednotlivců dělají jen loutky, které je možné kdykoli obětovat. A pak je tu Vetřelec, „dokonalý organismus“, jak ve filmech mnohokrát zazní. Dokonalý proto, že soustředěný na jediné – zabíjení a množení se – a dokonale tomu uzpůsobený (i když tedy jeho životní cyklus je trochu složitější). Vlastně je nepřípadné o něm mluvit jako o „vetřelci“, on přece do toho chladného a nevlídného kosmu patří daleko víc než jeho křehcí lidští protivníci. To oni jsou vetřelci, vymykají se svými city, snahou si navzájem pomoci, najít pro sebe nějakou naději. A kosmos jim – aspoň většině z nich – tu jejich nepatřičnost ukáže. Předhodí je svému perfektnímu výtvoru, esenci, ať si s nimi pohraje, zabije je, vezme si je způsobem, který často připomíná znásilnění.

Letos tedy posedmé. Po Scottovi, Cameronovi, Fincherovi a Jeunetovi, po Scottově návratu a filmech Prométheus a Vetřelec: Covenant, dvou částech zamýšlené trilogie, jež měla být jakýmsi mýtem stvoření, ale dopadla jako vskutku fascinující, místy donebevolající, ale taky dost osobitým způsobem pitomý mišmaš. Režií filmu Vetřelec: Romulus byl pověřen uruguayský tvůrce Fede Alvarez, který se prosadil jako autor méně nákladných hororů (nová verze Evil Dead, Smrt ve tmě), scénář napsal se svým častým spolupracovníkem a krajanem Rodem Sayaguesem. Američtí recenzenti jeho režii často hodnotí jako „kompetentní“, taky mě to slovo při sledování filmu napadlo. Jako označení výkonu, který naplňuje nějaký řemeslný standard, autor ví, co chce i jak toho dosáhnout. Problém ovšem může být v tom chtěném a dosaženém, v tom, jak rozporná očekávání filmaři museli brát v potaz (být v něčem nový a osobitý a zároveň uspokojit nostalgické potřeby fanoušků), a nakonec i v prostém faktu, že sedmý film o Vetřelci je… sedmý.

Sestava povinných cviků

I Vetřelec: Romulus se odehrává v temném a člověku nepřátelském světě. Začíná v pracovní kolonii, kde lidé v dolech otročí pro meziplanetární korporaci, která pošlapává jejich práva i svoje smluvní závazky, vězní je ve světě, kde nikdy neuvidí slunce. Mladá hrdinka Rain (Cailee Spaenyová, známá třeba z Priscilly nebo Občanské války) tam žije se svým robotickým kamarádem Andym (David Jonsson), hraje pro ni roli dítěte, bratra i rodiče, je naprogramovaný, aby pro něj Rain byla vždy a za všech okolností na prvním místě. Parta hrdinčiných přátel se rozhodne z kolonie utéct. Nějakým způsobem se dověděla o opuštěné kosmické lodi, plán je dostat se na ni a odletět na planetu, kam pařáty korporace nedosáhnou a slunce tam svítí. Samí mladí lidé, charakterizovaní jsou velmi zběžně, proč taky, když divák právem tuší, že životnost většiny z nich nepřesahuje stopáž dlouhohrající desky. Po krátkém výletu kosmem se skutečně dostanou na palubu zlověstně působícího plavidla, věci nejdou podle plánu, chybí jim chladivo do kryokapslí (nebo jak se ta věc jmenuje), a hlavně – jako kdyby se tu před časem něco dost ošklivého stalo, a navíc tu nejsou sami. A copak to tu je za podivné rychle se plazící organismy, nebudou ony nakonec ještě nebezpečné…?

Začátek filmu je vlastně docela slibný. Chmurný svět budoucnosti může upomínat na Blade Runnera a svou bezvýchodností je v souladu s „vetřelčí“ tradicí, již nějak rozvíjí a posouvá, koncept postavy robota je v něčem nezvyklý. Interiéry lodi jsou působivé, naplňují představu obouchaného vesmírného plavidla, obrovského kusu kovu protkaného chodbami s těžkými dveřmi, kde všechno zahaluje studené přítmí a ve vzduchu je latentní nebezpečí (ale zase se tam může kouřit!). To vše je předvedeno, ano, s kompetencí a místy snad i mírnou invencí. I hudba Benjamina Wallfishe je v úvodu filmu bohatá a nepůsobí genericky. Jenomže pak se na scéně objeví známý antihrdina (respektive víc zástupců jeho druhu), ten neúprosný uslintaný a cílevědomý zabiják z kosmu navržený H. R. Gigerem, jenž si na sklonku života oblíbil Česko. A začne obligátní honička a vyvražďovačka. Ani o ní se nedá říct, že by byla „nekompetentní“, vetřelci slintají ostošest, rychle se přemísťují, vydávají děsivé zvuky a černě se lesknou a lidé jsou tváří v tvář jim tolik bezbranní. Autoři obohatili akční pasáže filmu motivem vypínané a zase zapínané gravitace, víc se pracuje i s dřív tolik neužívaným atributem Vetřelce – prudce žíravou krví. Jistě, logika děje sice občas pořádně zaskřípe, ale člověk přece nechodí do kina na Vetřelce proto, aby viděl demonstraci neprůstřelné logiky.

Vymáčknout dvě emoce

Hladina adrenalinu ale ne a ne stoupnout. Alvarezův film se totiž snaží vymáčknout z publika dvě emoce, které těžko mohou být synergické, jedna druhou spíš ruší. Na jednu stranu by divák měl být napjatý, snad i vystrašený. A zároveň by si měl „užívat“ skutečně veliké množství odkazů na starší filmy, citace a parafráze scén, známé repliky a záběry. Je až udivující, jak moc film Vetřelec: Romulus, který navenek projevuje snahu – obsazením, výběrem neokoukaného autorského týmu – sérii omladit, tkví v minulosti. Sledovat ho je jako prohlížet si rodinné album dlouholetého fanouška. Alvarezův film na něj mrká tak intenzivně, až z toho má namožené oční svaly. Daleko větší hrůzu než všichni „xenomorfové“ tak může budit objevení se postavy z prvního filmu, v jejíchž scénách nahrazuje několik let mrtvého herce Iana Holma nějaká jeho „omlazená“ digitální kopie. Ve filmu, jenž působí jako „kompetentně“ provedená sestava povinných cviků, je to jediné skutečně zneklidňující a nepříjemným způsobem nové uprostřed různě přearanžovávaného starého známého.

I finále nového Vetřelce cituje starší snímek. Někdo v něm uléhá k dlouhému spánku, nahraje vzkaz a zmizí v kosmu, doufá, že letí k místu, kde září slunce. V kosmu vyjádřeném bytostí Vetřelce a ve světě soudobého filmu je to ale velice chabá naděje. Ta osoba ve vesmírné lodi se buď nikdy neprobudí, anebo ji filmaři budou křísit k dalším a dalším setkáním se stejným protivníkem a nutit ji prožít si tu hrůzu znova, zůstat na ni sama, někde ve vesmíru, kde nikdo neuslyší její křik.