Eseje

Chybějí nám děti, ale jinak je to o. k.

Není to jen pokles, je to přímo propad. Oproti 111,8 tisíce dětí v roce 2021 jich v roce 2023 přišlo v ČR na svět pouze 91,1 tisíce, což je téměř pětinový úbytek (18,5 %). Oněch přibližně 20 tisíc dětí se v normálních časech rodí během dvou let matkám v Praze. Ještě jednu takovou sezonu a můžeme pomyslně zavřít pražské školky… Společnost to nevnímá, média o tom mlčí a ani odborníci se (už) nediví nahlas.

Osamocený Izrael

Válka v Gaze vstoupila do šestého měsíce. Tlak na Izrael, aby zastavil svou ofenzivu proti Hamásu v Gaze, roste. V Česku to vyvrcholilo protestem umělců na předávání hudebních cen Anděl, kde rozvinuli transparent Artists for Ceasefire, tedy Umělci pro příměří. Souběžně zveřejnili petici vyzývající prezidenta, vládu i společnost ke změně politiky vůči Izraeli.

Když je vody moc, nebo zas málo

Evropská agentura pro životní prostředí vydala koncem března svoji první zprávu o klimatické proměně světa a jejích dopadech na Evropu. Zpráva stála skoro dva miliony eur a předběžná verze má 450 stran. Stojí za to, abychom o ní věděli, ale také je dobré znát, že Evropa má sice jedny z nejlepších klimatických expertů, kteří s velkou pravděpodobností vědí, co se děje, ale pak tyto výsledky odcházejí k druhé, spíš politické skupině, která navrhuje opatření.

Uvězněni v očekáváních

Ten a ten (případně ta nebo to či ti) „nemůže za vaše posraný životy“. Tahle sžíravá hláška se stala pevnou součástí zdejšího diskurzu, poprvé byla, myslím, použita místní Antifou směrem k českým rasistům (Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!), během let se v roli toho, kdo „za to nemůže“, vystřídalo mnoho lidí, skupin, jevů. Ty „posraný životy“ jsou ale konstantou, jejich existence je nezpochybnitelná, proměnlivá je jenom skupina těch, kdo je žijí. Ten skutečný viník ale dál zůstává neznámý.

Zachraňme dívky

Řada čtenářů si jistě povšimla alarmujícího trendu, který je zdokumentovaný na Západě a podle všeho se i k nám ve velkém přelévá. Dívky na prahu dospělosti jsou skleslé, úzkostné, deprimované a narůstají u nich sebevražedné sklony, a to dokonce natolik, že se počtem sebevražd začínají přibližovat chlapcům, kteří v této smutné statistické kategorii tradičně vedli. Fenomén je patrný od roku 2020, ale zřejmě je jen kulminací dlouhodobějšího vývoje. Německý psychiatr Michael Schulte-Markwort tomuto jevu věnoval i knihu Mutlose Mädchen – Deprimované dívky. Jaký má tento jev společenské pozadí?

Polsko chce hrát první ligu

Polský prezident Andrzej Duda a předseda vlády Donald Tusk zavítali 12. března do Bílého domu. Byla to neobvyklá prezentace polské jednoty. Premiér a prezident totiž pocházejí z opačných táborů. Tusk je lídrem liberální Občanské platformy, Duda vzešel z konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS). Prezident je také poslední nadějí konzervativců na zastavení liberální hegemonie. Může totiž blokovat vládní zákony, na přehlasování prezidentského veta je potřeba tří pětin poslanců, takové množství však vláda nemá.

Bič bez cukru

Evropa stagnuje a její produktivita zaostává. Evropu čeká těžký boj, aby dohnala růst Spojených států. Evropský průmysl volá o pomoc. To jsou úryvky z některých titulků médií typu Financial Times či Reuters z poslední doby. Je to ale už dlouho trvající realita, nikoli náhlý stav. I poslední čísla ze závěru loňského roku ukazují, že unijní ekonomika stagnovala a vedla si hůř, než se očekávalo.

Čelíme politické válce pohlaví?

„Rodina je základem státu, bohužel. Ženské myšlení nemá smysl pro revoluci, žena chce klid a spokojený život. V malých poměrech se o politice diskutuje v hospodě, ale s konečnou platností se řeší doma. Ženská ideologie trvale ovlivňuje mužské myšlení střední Evropy.“ Tato slova čteme v pozoruhodné esejistické sbírce Potíže s dějinami od Josefa Kroutvora. Kniha vyšla roku 1990 a je dosud podnětná, zvlášť čte-li se na pozadí současnosti.

Boj o TikTok

Americká Sněmovna reprezentantů minulou středu odhlasovala konec čínského TikToku ve Spojených státech. Nařídila mateřské firmě ByteDance prodat TikTok do šesti měsíců, nebo ho USA zakážou. Nejde o finální krok. Prezident Joe Biden sice avizoval, že zákon podepíše, ale musí nejdřív projít Senátem, kde zdaleka nemá tak jasnou podporu. Přesto je to zatím nejzávažnější ohrožení pozice TikToku v USA. Firma si to plně uvědomuje a zmobilizovala své uživatele. Poslala jim v aplikaci zprávu upozorňující na možný zákaz TikToku a vyzvala je, aby kontaktovali svého kongresmana.

Psychoterapie v podezření

„Dřívější generace nebyly vedeny k tomu, odvést práci samy na sobě. Byly vedeny k tomu, spíš emoce rychle zpracovat a jít dál. Pro nás zpracovat emoce znamená vyřešit je do posledního puntíku,“ říká influencerka Tereza Koubková, reprezentantka mladé generace, v nedávném rozhovoru pro DVTV. Výrok je příznačný pro jev, který ostře podala americká novinářka Abigail Shrierová v nedávno vydané knize Špatná terapie / Proč děti nedospívají? Jakmile se začnete starat o své duševní zdraví, můžete se s ním rozloučit. Jinými slovy, žádná generace tolik nepečovala o duševní zdraví jako ta, již reprezentuje Tereza Koubková

Vzestupy a pády ODS

V polovině dubna se v Ostravě sejde volební kongres největší vládní strany. V jedné věci je její vznik a vývoj evropsky unikátní: každý ze čtyř dosavadních předsedů Občanské demokratické strany se nakonec stal premiérem. Kdo to bude tentokrát? Je zvláštní, že o tak politicky sledovanou pozici, stejně jako funkce místopředsedů, se už řadu let neodehrávají žádné velké boje. Na minulém kongresu byl na každou funkci ve vedení jeden kandidát. A předminule vypadla ze hry jen jedna z místopředsedkyň. Podobný scénář se zřejmě odehraje i tentokrát. Tohle nesoupeření souvisí s novou mentalitou a nastavením strany.

Rodina, nebo život

V průběhu uplynulých dvou týdnů se česká média i sociální sítě zaplnily vyjádřeními k přerušení projevu režisérky Darji Kaščejevové při předávání filmových cen Český lev. Nemá smysl vracet se k televiznímu přenosu, tento text ostatně nechce ani hodnotit nic z toho, co se kolem oněch několika nešťastných, nepovedených a tvůrci relace nedobře vyřešených vteřin strhlo. Jednak už éra největšího vzrušení zaplaťbůh přešla a jednak se už vyjádřil skutečně snad každý a zaznělo patrně všechno, co zaznít mohlo. Objevily se reakce příčetné i nepříčetné, takže se patří dodatečně poznamenat leda to, že v úhrnu šlo o ukázkovou debatu posledních let.

Dokáže les léčit?

Posvátný strom je běžný motiv ve většině starých náboženství. V evropském světě se častěji objevuje již v minojské a mykénské době pozdní doby bronzové, kde byl původně spojován s mateřským, pečovatelským principem, ale později byl mužný dub zasvěcen Diovi a ostatní olympští bohové si rozebrali třeba olivu či fík. O mytologii a mystice stromů existují i v naší literatuře desítky titulů, ani je nepotřebujeme uvádět, protože i to, co jsme zatím o stromech zjistili běžným, vědeckým způsobem, je pozoruhodné a hodné úcty. Jde například o signalizaci pomocí organických molekul, složité sžívání se stromů s houbami i s komplikovaným společenstvím bakterií na listech.

Doba holé (ne)pravdy

Železný zákon internetu praví, že existuje-li něco, bude k tomu na internetu existovat i příslušné porno. Většinou jde o neškodné záležitosti, i když třeba dost okrajové; některé jsou ale považovány za zavrženíhodné celkem univerzálně. Dětské porno se dostalo do trestních zákoníků celého světa a v řadě zemí světa je ilegální i pornografie zahrnující zvířata. Tyto zákony jsou obecně zdůvodněny tím, že ani děti, ani zvířata nemohou s pornografickou produkcí legálně souhlasit, a tudíž jim při natáčení, fotografování atd. vzniká újma.

Češi jako politický národ

V určitých kruzích se vede debata, jestli je česká společnost názorově rozdělená (polarizovaná), nebo jenom roztříštěná (fragmentovaná). O co jde? Příznivci teze o rozdělené společnosti vycházejí z dlouhé řady volebních výsledků do Poslanecké sněmovny a tvrdí, že víc než tři desetiletí voliči dávají mandát stále stejným politickým proudům. Říkají, že stálost volebních preferencí a rozdíly v regionech (plus venkov a město) potvrzují sociální a politické preference české společnosti. Vychází jim, že česká společnost není dramaticky polarizovaná, ale přesto tu existují dva pevné voličské a názorové světy. Zjednodušeně se tento jev označuje Česko A a Česko B.

Svět jako obraz a stroj

Je přípustné fotografovat skutečné lidi? I ty, kteří jsou v krajní nouzi? Po střelbě na FF UK se mimo jiné řešila otázka, zda média pochybila, když zveřejnila fotografii studentů, kteří v zoufalství uprchli na římsu budovy. Ačkoli se později ukázalo, že novináři již věděli, že střelec je po smrti, a sama fotografie mu tudíž nemohla napovědět, jak postupovat, nebyla tím umlčena otázka, zda je etické zveřejňovat snímky takto zoufalých lidí. Důvod, proč si podobnou otázku neklademe v případě filmových vyobrazení, je samozřejmý. Až na to, že z filozofické perspektivy nemá být samozřejmé nic.

Proč strany prohrávají s hnutími? (2. část)

Také Edvard Beneš na konci 2. světové války prosazoval a prosadil v Košickém vládním programu (de facto šlo o novou ústavu) nepolitickou, arbitrárně danou redukci stranického systému, totiž aby politické strany byly jen tři a zakotvilo se to v ústavě (nakonec byly čtyři, ale další už vznikat nesměly). Co horšího, na tom přiškrceném stranictví byl ve společnosti patrně většinový konsenzus. Všechna odbojová hnutí už na začátku protektorátu, pravicová i levicová, psala ve svých programech, že se nechtějí vracet k politickému, stranickému systému meziválečného Československa,.

Mnichovské dohody

Mnichovská bezpečnostní konference je nejprestižnější událostí svého druhu. Založil ji v roce 1963 německý aristokrat Ewald-Heinrich von Kleist-Schmenzin, poslední přeživší Stauffenbergova spiknutí proti Hitlerovi. Jeho cílem bylo shromáždit největší bezpečnostní experty, kteří by diskutovali, jak zabránit velkým konfliktům, jako byla druhá světová válka. Prvního ročníku se účastnilo 60 hostů, mezi nimi budoucí německý kancléř Helmut Schmidt a Henry Kissinger, tehdy profesor mezinárodních vztahů na Harvardu. Časem konference nabobtnala a stala se oblíbeným místem pro neformální vyjednávání a zásadní vyjádření.

Proč strany prohrávají s hnutími?

My Češi nemáme rádi politické strany. Nemáme rádi „partaje“. V devatenáctém století, na počátku politického života u nás, jsme je neuměli, na konci první republiky jsme je nechtěli. Ani teď je moc nechceme: nevstupujeme do nich, neobtěžujeme se pracovat v nich. Kibicujeme, to ano. Ale to je tak všechno. Nelíbí se nám, jak se v nich politici hádají, ačkoli o to jde: aby se tam hádali, aby strany byly demokratickými prvky politického systému jako jeho základ. V politických hnutích se nehádají, zato jdou nahoru. Ne proto, že mají lepší programy, ale proto, že jsou hnutími. Srozumitelnými, nehádajícími se spolky kolem nesporného vůdce.

Demokracie v Americe

Američané jsou v depresi. Tedy alespoň ti, kteří sledují politiku. To je můj závěr ze tří týdnů cestování po Spojených státech díky programu amerického ministerstva zahraničí International Visitors Leadership Programme, který má za cíl prohlubování vztahů s širším světem. Důvodem deprese jsou blížící se prezidentské volby. Nezdá se, že by kdokoli z nich byl příliš nadšený. Demokraté nijak nezakrývali svůj despekt až nenávist k Donaldu Trumpovi. Dávali jasně najevo, že Joe Biden je z jejich pohledu násobně lepší možnost. V podstatě okamžitě ale pokaždé následoval povzdech: „Je příliš starý.“

Jak si mocní hrají

Pro českého investora dnes neexistuje sledovanější domácí akciový titul než ČEZ. Jak často opakuje ředitel pražské burzy Petr Koblic, stažení této státem majoritně ovládané energetické společnosti z burzy by znamenalo konec tuzemského kapitálového trhu. Podivné manévrování a měnící se tvrzení ze strany vlády ale investorům už dlouho motá hlavu. To, jak stát a top management ČEZ rozhodnou o budoucí podobě společnosti, je přitom klíčové i pro nyní horké téma výstavby nových jaderných bloků a jejich financování. Jen od počátku letošního roku klesly akcie ČEZ o čtrnáct procent a aktuálně jsou na hodnotě lehce přes 820 korun za kus (údaj ze 17. 2.).

Umřít vlastní rukou

„Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující,“ poznamenává T. G. Masaryk v přelomové knize Sebevražda z roku 1881. Ač Masaryk zvedl téma šestnáct let před francouzským filozofem Émilem Durkheimem, byla to Francouzova monografie, která ustavila souvislost mezi nárůstem sebevražednosti a modernitou. Durkheim titulem Sebevražda z roku 1897 navíc předložil studii, která měla být vzorem pro to, jak se má v sociologii, této mladé disciplíně, pracovat. Jenže jakkoli je to teze svou přímočarostí přitažlivá, neobstojí zcela.

Šťastný válečník Alexej Navalnyj

Alexej Navalnyj prohrál. Nemá cenu hledat útěchu ve sféře morálky nebo paměti. Navalnyj chtěl změnu skutečnou, politickou, ve skutečném Rusku. Chtěl, aby se co nejvíc lidí ozvalo, aby se hlásili o svá práva. Vrátil se z exilu, kde mohl bezpečně provozovat opozičnictví z vnějšku jako řada jiných, protože chápal, že nemůžete vyzývat lid, aby nastavoval krk, ze závětří. Ale teď je mrtvý a ruský lid odevzdaný Putinovi tak jako už desetiletí ne. A Putin přestál dvě výzvy jeho moci. Navalnyj, pokud víme, už v posledních měsících svého věznění byl svolný k tomu, aby Západ vyjednával o jeho výměně za jiného vězně. Putin mu to nedopřál.

Nemusí to zajít tak daleko

„Tušila jsem, že něco takového existuje, ale nijak mě to nezajímalo, netýkalo se mě to, ani nikoho v okolí. Do třicítky jsem prostě neměla proč se tím zabývat. Pak přišel bezproblémový porod. A o měsíc později jsem byla na cestě skočit z okna,“ popisuje své setkání s duševním onemocněním Kateřina Lán, dnes matka dvou dcer. Po prvním porodu nedokázala cítit žádnou radost, žádné city, jen strach a stres. Ač ji to čím dál víc ubíjelo, řekla si, že to prostě přemůže vůlí.

Carlsonova procházka staletími

Donald Trump Jr., syn bývalého amerického prezidenta, napsal loni 7. října, krátce po vpádu Hamásu do Izraele, na síti X: „Jak je možné, že jsem během pár hodin viděl víc videí z této války v Izraeli než z Ukrajiny za téměř dva roky?“ První, bezprostřední reakcí čtenáře může být, že takového idiota aby pohledal. Pokud se něčím ukrajinská válka vyznačuje, tak intenzivní saturací videí z bojiště. Od aktérů z místa, od nahodilých civilistů, od rozvědek a státních i nestátních propagandistů, z obou stran. To snad může nevidět jen slepý.

Muži, kteří nenávidí práci

Vzpomenete si na úplně první epizodu Simpsonů? Homer jde s Marge a dětmi nakupovat vánoční dárky, jenomže zjistí, že mu Mr. Burns letos nedal bonus, a rodina je tedy na mizině. Nadílka nebude. Je z toho naprosto zdrcený. Aby je nenechal ve štychu, najde si brigádu jako Santa... Homer je sice ňouma, který pokazí, na co sáhne, není modelovým otcem ani manželem a má věčně hluboko do kapsy (i santovská brigáda se ukáže být placená tak mizerně, že radši vsadí na chrty), jedno mu ale nemůžeme upřít: ať je, jaký je, pořád ví, že se musí postarat o svoji rodinu. A opravdu se snaží. Nakonec vždycky přijme zodpovědnost a nějak se pochlapí.

Je nárůst úzkosti problém?

Dobré názvy to mívají těžké i lehké. Člověk o ně zakopne, hned hlásí námitky, ale nakonec sezná, že na tom třeba něco je. Autor má vyhráno, protože titul vyvolávající tento výkon se v čtenáři usadil. Společnost úzkosti k takovým názvům patří. Čtenář (titulu) skočí do náruče nejsnazší kritice: Ale vždyť ne všichni trpí úzkostmi. Jistě. A není ten název tedy přehnaný? Bezpochyby. Smyslem takové zkratky je přiložit k určitému fenoménu lupu, i za cenu, že zvolené hledisko bude pokřivené. Je přínosné, že Jan Géryk, mladý sociolog, právník a stand-up komik, navíc tematizuje i tento – dnes rozšířený – sklon pojmenovávat společnosti.

Co chce Rakušan

Petr Fiala čelí dvěma potížím. Ta první je v delším výhledu vážnější a týká se jeho pověsti. Je to případ uloženého skoro milionu korun v kampeličce PDZ. Nikoli proto, že by premiér neuměl prokázat původ uložených peněz, jak to kdysi neuměl Stanislav Gross, a nei proto, že by se vyhýbal placení daní jako Andrej Babiš, když přes nákup dluhopisů Agrofertu nemusel několik roků odvádět desítky milionů korun ročně na dani z příjmu. Jde o povahu prostředí, do něhož Fialu jeho poradce Miloš Růžička přivedl. Kamil Bahbouh, jedna z klíčových postav kolem PDZ, je osoba na pomezí obchodu a tajných služeb.

Boeing ve vývrtce

„If it is not Boeing, I am not going,“ hlásal svého času slogan vlasteneckých cestujících v Americe. „Pokud to není Boeing, nepoletím.“ Největší americký výrobce letadel byl zároveň pýchou národa, vždyť kdo jiný vyprodukoval tak legendární stroje jako 747? Jistě, byly tu i jiné společnosti, jako brazilský Embraer nebo evropský Airbus, ale Boeing byl dlouhá léta králem trhu.