Eseje

Konec jedné éry: redakce v rukou mocných

Když ve středu 26. června 2013 miliardář a nastupující politik Andrej Babiš oznámil, že koupil vydavatelský dům Mafra a s ním i dva nejvýznamnější seriózní deníky, Mladou frontu DNES a Lidové noviny, znamenalo to přelom. K postupnému odchodu zahraničních vlastníků z českého mediálního rybníka však začalo docházet mnohem dřív, po roce 2008, kdy započala finanční krize. Povětšinou německé menší hráče, kteří na tuzemský trh s médii od začátku devadesátých let vstupovali, uvrhla krize do problémů, a proto neměli důvod zde svoje investice držet.

Co mají společného Barack Obama a Tony Soprano

Barack Obama dal perfektně načasovaný rozhovor – není lepšího kontrastu než minulý prezident vyrovnaně, poučeně a rozvážně komentující svět, zatímco se jeho nástupce zmítá v hysterických rétorických křečích a utíká před porážkou do fantazie. Rozhovor, který vyšel v časopise The Atlantic, je možná nejzajímavější svými pasážemi o kultuře.

Konec covidu v Česku

Stříbrnou kulkou proti čínskému koronaviru, na kterou všichni netrpělivě čekají, je vakcína. Bez ní nemá žádná z vyspělých zemí, které nejsou izolované jako Austrálie nebo Nový Zéland, šanci se koronaviru zbavit, aby mohly žít bez vážnějších omezení a restrikcí. Celá už téměř roční historie ukazuje, že normální život s koronavirem zvládají jen společnosti, které dokážou ovládnout technologii, logistiku a vyspělou medicínu. To jsou přesně věci, které oddělují civilizačně nejvyspělejší státy od těch méně vyspělých.

Žádný kulturní blitzkrieg

Americké prezidentské volby byly vnímány jako klíčový střet pro další vývoj kulturní války, možná měly být dokonce jejím Stalingradem (nebudu zabrušovat do tématu, kdo je v té analogii Žukov a kdo Paulus). Jaký je ale skutečný význam proběhnuvších voleb pro ten kulturní (hodnotový) střet, jenž se na současném Západě vede a jistě bude vést dál? Co vyhráli vítězové a co ztratili poražení?

Noviny pod správou ajťáků

Uprostřed newsroomu Washington Post je velká elektronická tabule, která živě promítá nejdůležitější informace o webu, jako je aktuální počet návštěvníků, nejčtenější články a podobně. Tabule byla jednou z inovací Jeffa Bezose, zakladatele Amazonu, nejbohatšího člověka na světě a od roku 2013 majitele deníku Washington Post. Bezosova akvizice se od té doby stala příkladem veleúspěšného příběhu.

Americká média: svět, jaký by měl být

V závěru americké volební kampaně začaly sociální sítě s čím dál větší frekvencí opatřovat posty prezidenta Trumpa a jemu blízkých lidí varovnými cedulkami ve smyslu, že tento post obsahuje neověřené nebo nepravdivé informace. V televizích se tato sdělení začala objevovat v „chyronech“ (takových těch páskách na dolní straně obrazovky, kde běží text). Nejvíc však veřejnost zaujalo, když některé zpravodajské stanice krátce po začátku prezidentovy čtvrteční tiskové konference ustřihly její přímý přenos s tím, že prezident šíří lži.

Vláda ničí generaci dětí a teenagerů

Konec října byl v Evropě ve znamení ohlašovaných lockdownů. Co den, to projev premiéra, prezidenta nebo kancléře k občanům s oznámením, co všechno se zavírá kvůli šíření čínského koronaviru a obavám, že nemocnice nezvládnou velké přívaly pacientů. Sérii odstartovala německá kancléřka Angela Merkelová, oznamující na evropský standard poměrně měkké vypnutí. Bary a restaurace se zavírají. Obchody zůstávají otevřené, žádný večerní zákaz vycházení.

Éru chaosu střídá období nudy

„Bude to dlouhá noc.“ Takové bylo poselství, které se začalo šířit na všech amerických televizních stanicích poté, co začalo být jasné, že Donald Trump uhájí Floridu. Bez ní by bylo téměř vyloučeno, aby Trump dosáhl na nutných 270 hlasů volitelů, a Biden by tak směřoval k jasnému vítězství. To se však nestalo a místo toho jsme se dočkali nervy drásajícího finiše, kdy Amerika – a zbytek světa s ní – napjatě několik dní sledovala, zda Biden dožene Trumpův náskok v klíčových státech. V sobotu již bylo jasné, že Trumpova éra končí a nastupuje Joe Biden. Chaos střídá velká nuda.

Říkali mu Don Benito

Naproti Faustovu domu na Karlově náměstí v Praze se tyčí pomník badateli a obchodníkovi, jehož jméno je laické veřejnosti nepříliš známé. Stojící muž s kloboukem a v rozepjatém kabátě drží v pravé ruce knihu, v levé pozlacenou květinu. Na přední straně piedestalu stojí nápis: BENEDIKTU ROEZLOVI (12. 8. 1824 – 14. 10. 1885) / SLAVNÉMU BOTANIKU A CESTOVATELI / VĚNUJÍ / JEHO CTITELÉ. Sousoší dotváří nahý indiánský chlapec s mačetou tulící se k Roezlovým nohám. Je to kreace sice idylická, dnes ovšem mimořádně kontroverzní.

Co když odejdou ti nejúspěšnější?

Vyděláváte aspoň pět tisíc dolarů (cca 115 tisíc korun) měsíčně, ale nebaví vás platit daně a Praha vám přijde příliš studená? Pak je to nabídka přesně pro vás. Spojené arabské emiráty oznámily plán, jak k sobě nalákat bohaté z celého světa. Lidé, kteří mají platný pas minimálně šest měsíců, prokážou, že jejich příjem činí pět tisíc dolarů a víc, a zaplatí si zdravotní pojištění v Emirátech, se mohou přestěhovat do Dubaje nebo Abú Zabí a neplatit tam žádné daně. Emiráty sázejí na rozvoj práce z domova a digitální spojení, kdy je jedno, jestli pracujete v témže městě jako vaši klienti, nebo jste na druhé straně planety.

Genetické nůžky

Objev, za který dostaly dvě vědkyně letošní Nobelovu cenu, mění svět. Bude to vždycky změna k dobrému? Zkušenost říká, že ne, ale kladné efekty snad převáží. Boj zvaný infekce začal na této planetě dávno předtím, než první pračlověk dostal rýmičku a kašel a musel se z nich vypotit pod šakalími kůžemi. Vzájemné napadání je běžné i mezi organismy, které nejsou pouhým okem vidět. Bakterie, které už jsou na světě miliardy let, si za tu dobu stihly nasbírat početnou množinu nepřátel – virů, které se na jejich napadání specializují. Říká se jim bakteriofágy.

Nákaza

Před několika lety poslal Adam Kucharski, zabývající se na Londýnské škole hygieny a tropických nemocí matematickým modelováním šíření nemocí, tweet, který mohl znázorňovat drogového dealera, ale ve skutečnosti byl záběrem z dokumentárního filmu. Během velice krátké doby si jej přeposlalo 50 tisíc lidí. Napsal opravný komentář, ale jako matematika jej začalo zajímat, jak je možné, že některé zprávy (a viry) se šíří tak rychle, a zda je nějaký druh korekce skutečně zastaví, či proč nakonec samy vyzní.

Ti, co měli přijít, přišli v jiné době

Ministerstvo zdravotnictví mimořádným opatřením nařizuje plošné testování všech v domovech seniorů a sociálních ústavech. Ne pouze klientů, nýbrž všech, kdo s nimi přijdou do kontaktu. Nejen ošetřovatelů, lékařů, ale také kuchařů či uklízečů. Výborná zpráva, ukazující, že ten, kdo s ní přichází, chápe, v čem a proč je čínský koronavirus nebezpečný a koho ohrožuje. Byla by ta zpráva skvělá, kdyby se objevila v březnu, dubnu, ještě i v červenci.

Americká válka na internetu

Od doby, kdy byla lidem dána možnost spolurozhodovat o svém osudu, snažili se je ovlivňovat ti, kteří se ucházeli o jejich přízeň. Již Perikles pronášel plamenné řeči, aby získal podporu athénských občanů. S rozvojem nových technologií se měnil i způsob oslovení voličů. S masovým rozvojem tisku si strany pořizovaly vlastní noviny, nacisté podporovali vývoj levných rozhlasových přijímačů, aby mohli šířit svoji propagandu do každého domu.

Návrat už není možný

Podle všech ukazatelů platných ve starých dobrých časech se novým americkým prezidentem stane Joe Biden. Jenže v minulých volbách v roce 2016 Donald Trump všechny konvenční zásady popřel. A tak analytici letos počítají s „faktorem X“ – s tím, že v jejich analytických nástrojích může být něco špatně, i když nevědí co.

Česko v pandemickém rozkladu

Na Českou republiku dopadla další tvrdá opatření, ušitá narychlo a v rozporu s tvrdými daty. Obchody a služby dostaly sotva celý den na to, aby zavřely krám, jiné nedokázaly ze zmatečných formulací dešifrovat, zda vůbec mohou zůstat otevřené. A do toho všeho na sebe podivnou noční schůzkou strhl obrovskou pozornost ministr zdravotnictví Roman Prymula. Země se dusí v politické, ekonomické a společenské nejistotě a nic nenasvědčuje tomu, že se to rychle zlepší. V nouzovém stavu pravděpodobně zůstaneme ještě déle, než bylo původně v plánu.

Rovní a méně rovní

Ulicí procházeli rozzlobení lidé, provolávali protižidovská hesla, napadali židovské obchody a hanobili synagogy. Nejde o výjev z carského Ruska, ale ze Spojených států letošního roku. Třeba z demonstrace hnutí Black Lives Matter v Los Angeles koncem letošního května. Je v tom velký kus ironie. Typický americký Žid je potomkem imigrantů z východní Evropy, kteří prchali před chudobou, ale i nenávistí. I v Americe se stali předmětem předsudků nebo ústrků, podobně jako černoši, i když v menší míře. Ale dostali šanci, využili jí a většinou se brzy vzmohli.

Volání po důvěře v nedůvěřivé době

Před zraky zdejšího publika v posledních dnech defilovali vysocí představitelé státu s podobným poselstvím - apely na odpovědné chování a důvěru, ne nutně v ně osobně, ale v to, že jejich vzkaz je míněn vážně a je reakcí na reálnou hrozbu: tohle nám, prosíme, věřte, jinak to s námi může špatně dopadnout. Apelovat na důvěru v situaci šířící se nákazy je věc srozumitelná a asi i nutná, společnost obecně potřebuje důvěru, aby mohla fungovat, zvlášť silně pak v časech krize, kdy se situace vymkne normálu.

Ve druhé vlně

V září 2020 nastoupila v našich zemích druhá vlna koronaviru, už s mnohem menší vážností průběhu i úmrtností, srovnatelnými zhruba se zavilým kmenem chřipky, ale s nemenší rychlostí šíření než při té jarní; vývoj není překvapivý, úspěšný parazit je ten, který hostitele téměř nepoškodí, ale také je otázka, zda nejde o důsledek skutečnosti, že populace je teď mnohem víc „protestována“.

Uprchlické kvóty se nám vracejí oknem

Osmého září zpestřilo zpravodajství o koronaviru hlášení o silném požáru, který na ostrově Lesbos zničil největší uprchlický tábor v Evropě. Podle řeckých úřadů požár založila skupina žadatelů o azyl, podezřelí byli pozatýkáni a čelí procesu – což ovšem nic nezměnilo na celkovém mediálním vyznění. Evropané mohli v teplech svých domovů sledovat otřesné záběry žen a malých dětí z Morie, přinucených spát v příkopu u silnice. Téma lidí na cestě do Evropy za lepším životem bylo znovu na stole.

Porcování euromedvěda

Dnes, když jsme se stali epidemií koronaviru nejzasaženější zemí Evropské unie, která má jako jediná zavřené školy, to působí dost mimo čas a prostor. Právě v těchto dnech ale vláda Andreje Babiše finišuje s plánem, jak chce utratit český podíl z historicky prvních společných dluhopisů Evropské unie v celkové hodnotě 750 miliard eur (19,5 bilionu korun, částka třiapůlkrát vyšší než výkon celé české ekonomiky za rok). Na rozdělení peněz se poistoricky nejdelším summitu dohodli lídři zemí Unie 21. července. A přestože se oficiálně deklarovalo, že smyslem je pomoc zemím nejvíc zasaženým epidemií koronaviru, což byly v té době Itálie, Španělsko a Francie, peníze se dělí podle úplně jiných pravidel.

Zavírají, protože se bojí improvizovat

Důležité ukazatele týkající se nákazy koronavirem se v České republice za poslední dva týdny do 12. října zdvojnásobily. Babišův kabinet proto v pondělí po mimořádně dlouhé schůzi přistoupil k něčemu, co už je na půl cesty k jarnímu lockdownu. Jako poslední ze škol padl první stupeň základních, zavřený prozatím na tři týdny. Aby se nezhroutily kritické služby, zřídí se ad hoc školy pro děti zdravotníků, policistů, hasičů, sociálních pracovníků. Zavírají restaurace. Občanům se doporučují cesty jen do práce, na nákup a domů. Zatím ta opatření platí do 3., u škol do 1. listopadu. Na rozdíl od jara vláda naštěstí nesáhla na obchody a zatím ani nepředpisuje maximální vzdálenost od bydliště, což by se rovnalo zákazu vycházení.

Kraje po bitvě

Už nějakou dobu před krajskými/senátními volbami 2020 se této události v centrálách politických stran přikládal význam, o němž bylo možné pochybovat. Protože na zpochybňování toho, že čistě aritmeticky by mohl být ve většině krajů vítězem někdo jiný než hnutí ANO, už nestačil ani povinný optimismus představitelů opozice, zbývala vlastně jen jedna otázka: Kdo bude za rok, až začne kampaň před sněmovními volbami, hlavní Babišův vyzývatel? Opozice se vzhledem k výše napsanému bude muset nějak pospojovat.

Peklo má jméno Karabach

„Mohou odjet jen ženy a děti, nikdo jiný, rychle, rychle nastupujte, musím se dnes otočit ještě několikrát,“ křičí řidič autobusu na nádraží ve Stěpanakertu. Ve městě je panika, v dáli to duní. Dopoledne sem dopadla další raketa. Před autobusem se vine dlouhá fronta žen ověšených dětmi a igelitkami. Všechny chtějí odsud pryč. Už čtyři dny je metropole Náhorního Karabachu ostřelována ázerbájdžánskými raketami, které dopadají do centra města. Doteď žili lidé ve sklepích, kryptách kostelů a krytech. Včera se ale všechno změnilo. Na město dopadly kazetové bomby, rakety Grad či Smerch a byl vyhlášen letecký poplach. Pochopili to už i ti nejotrlejší: před těmito zbraněmi hromadného ničení je nezachrání sebelepší sklep. A přežít musejí aspoň děti.

Jediná země v Evropské unii, kde se zavírají školy

Španělská vláda se rozhodla uzavřít metropoli Madrid včetně dalších sedmi menších měst, které s ní tvoří aglomeraci, a odříznout je od okolního světa. Zavírají se parky, hřiště. Lidé se budou moci scházet nejvýš v šesti. Je to první uzávěra tak velkého a hlavního města v Evropě vůbec. Španělský kabinet tím reaguje na to, že právě v Madridu vystoupala nákaza koronavirem na evropský rekord.

Co děláme půdě, děláme sobě

Neuvažujeme o půdě ani o hladu, protože obchody jsou plné a potraviny nejlacinější za posledních mnoho století. Jenže čtvrtina globální zemědělské půdy vysychá a zhruba polovina je nějakým způsobem, nejčastěji erozí, poškozená. Přitom bychom do třiceti let měli vyrábět o 50 % víc potravin. Nemá cenu zde opakovat veškerá čísla o poškození půdního fondu a možnosti budoucích potravinových krizí. Jsou děsivá, a to pro všechny kontinenty i země, jako je Čína, Rusko, Turecko či bývalé jižní státy Sovětského svazu.

Čína a Hollywood: krásné přátelství

Hollywood – továrna na sny – byl po desetiletí důležitou součástí americké „soft power“, schopnosti ovlivňovat veřejnost v zahraničí sebeprezentací, která je pro ni přitažlivá. Na základě amerických filmů si mnoho a mnoho lidí utvářelo obraz země, v níž vznikly, a také z nich vstřebávalo americké hodnoty – třeba individualismus, potřebu svobody a nezávislosti. Za studené války mohla tímto způsobem fungovat i díla vůči americké politice a vůbec systému kritická: divák z druhé strany železné opony z nich získal představu toho, že za oceánem pro umělce existuje svoboda kritizovat, a třeba po zhlédnutí filmu Všichni prezidentovi muži dokonce pochopil, že je tam možné způsobit článkem v novinách pád hlavy státu.