Na cestě do Lublinu jsme měli přenocovat v Sandoměři a já se až v autě od historika Pavla Zemana, znalce temné historie východního Polska, dozvěděl, že v tom městě se odehrává mysteriózní thriller Zrnko pravdy od hvězdy polské „severské detektivky“ Zygmunta Miłoszewského. Kniha byla před třemi lety zfilmována a je v Polsku slavná možná stejně jako knihy Dana Browna.
Toho muže určitě viděl v čele jdoucí afghánský voják, který zaklekl a zamířil jeho směrem. Skoro určitě ho zaregistrovali i naši vojáci. Mohl vzbudit jejich podezření, ale rozhodnout se ve zlomku vteřiny, zda zmáčknu spoušť jen na základě nejistého podezření, není jen tak. V dalším zlomku vteřiny zazněla exploze a zbytek známe. Tři čeští vojáci byli na místě mrtvi, tři spojenečtí jsou v kritickém stavu. Zahynul samozřejmě i atentátník. Počet padlých českých vojáků tak dosáhl čísla třináct. Naposledy jich zahynulo pět při podobné situaci v roce 2014 – také v okolí základny Bagrám. Jediný rozdíl byl v tom, že atentátník jel na kole.
Sociální sítě jsou něco víc než jen úspěšné firmy. Jsou symboly doby. Tím, že změnily náš svět, způsob, jak spolu lidé komunikují, jak prožívají své spojení se světem a lidskou blízkost. Tím, že představují svět budoucnosti, která nastala. A pak tím, jak symbolizovaly americkou převahu. Ty firmy vznikly v USA a jejich potenciální konkurence se mohla zrodit zase jen v USA. Politici v jiných zemích mohli organizovat periodické pokusy, jak za státní peníze napodobit Silicon Valley, a různými regulacemi a pokutami americkým gigantům znepříjemňovat život – ale to je tak všechno.
Před týdnem jsem uváděl některé základní teze německého sociologa Wolfganga Streecka o konci kapitalismu. Chytrých a promyšlených analýz, se kterými nemusíme souhlasit, ale měli bychom o nich vědět, není v éře zábavného žurnalismu nikdy dost, a proto se v této reflektované recenzi vracím k problematice eura. Peníze jsou totiž něco víc než prostředek, díky kterému můžeme nakupovat. Peníze představují svobodu pro ty, kteří s nimi umějí zacházet, ale třeba i základ národní identity. Umíte si představit, že by Švýcaři přešli na euro? Bylo by to ještě Švýcarsko, kdyby se vzdalo svého franku?
Jak připomněly s téměř povinnou uniformitou nekrology, ve V. S. Naipaulovi odešel velký, ovšem kontroverzní spisovatel. Tím „kontroverzní“ měli uniformně na mysli, že byl rasista. Tak jako velká část lidí označených někdy za rasisty si Naipaul tuto kontroverznost vysloužil ve skutečnosti něčím jiným. V jeho případě šlo o svého druhu zradu. Jakožto dítě kolonialismu narozené v jedné britské kolonii, Trinidadu, rodičům, kteří se tam přistěhovali z jiné britské kolonie, Indie, byl předurčen podat marxistickou kritiku postkoloniální situace. To Naipaul odmítl. Ne proto, že by se poangličtil a přijal optiku bílých kolonizátorů, jak je obviňován (známý progresivní intelektuál Edward Said ho opovržlivě nazval „domorodým informátorem“). Ale protože nebyl ochoten nevidět.
Smíšené pocity musí vzbudit člověk, který si před vstupem do řeky přivazuje na krk balvan a chlubí se tím, jak je odvážný. Nemusí to být nutně někdo blízký nebo sympatický, přesto nemůže být nikomu příjemná představa, že tento dobrodruh nebo podivín bude co nevidět bojovat ve vlnách o život. Takový pocit vzbuzují aktivity současné vlády a sněmovny, které během srpna a září rozhodnou o historickém zvýšení penzí.
Necelý půlrok po krizi vyvolané vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, která vyvrcholila pádem vlády Roberta Fica, je slovenská politická scéna zasažena dalším skandálem. Slovensko se mělo podílet na únosu vietnamského občana z Německa. Vše začalo 23. července minulého roku v Berlíně. Trinh Xuan Tranh se procházel po ulici ve čtvrti Tiergarten se svou přítelkyní, když byl unesen dvěma muži z dodávky s českou poznávací značkou.
Paul Schrader asi nepatří mezi nejvýznamnější filmové tvůrce posledních desetiletí. Je to ale ten typ autora, který ani v nezdaru neztrácí přesvědčivost, alespoň v určité míře. Jeho filmografie se může zdát nevyrovnaná, opravňuje ale víru, že i v těch nejslabších chvílích o něco skutečně usiloval, snažil se k něčemu dostat (někdy třeba cestou ne zrovna pochopitelnou).
Americká společnost pro zjišťování veřejného mínění Pew Research Center provedla rozsáhlý výzkum religiozity ve 106 státech světa. Analýza výjimečná svým rozsahem se zaměřila primárně na vztah mezi věkem, příslušností k náboženským skupinám a náboženskou praxí. Respondenti byli rozděleni pouze do dvou věkových skupin, mladší ve věku do čtyřiceti a starší od čtyřiceti let. V jedenačtyřiceti zemích starší lidé deklarovali náboženskou příslušnost častěji než mladší, ve dvou zemích tomu bylo opačně (Čad a Ghana) a v 63 zemích nebyl mezi věkovými skupinami statisticky významný rozdíl.
Československá strana lidová kandidovala v prvních parlamentních volbách do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění v roce 1920 na volitelném místě Augustu Rozsypalovou, penzionovanou učitelku obecných škol z Plzně. V převratné době plné očekávání a nadějí ostatně nemohla jinak. Pokud by nenominovala ani jedinou ženu, stěží by obstála v konkurenci dalších stran, zejména socialistických, které vsadily právě na ženy.
Po ekonomické krizi 2008 začal německý sociolog Wolfgang Streeck (71) v řadě článků a studií rozpracovávat otázku, zda ještě vůbec žijeme v kapitalismu a jak tento systém skončí. Tyto studie byly později shrnuty do anglické knižní edice s názvem uvedeným v titulu tohoto článku (How Will Capitalism End? 260 stran, Verso, London-New York). The Guardian svazek zařadil mezi pozoruhodné knihy roku a Martin Wolf z Financial Times o díle napsal, že nejde ani tak o předpověď, jako o varování.
Když v listopadu 1989 padl režim Todora Živkova, mělo Bulharsko rovných devět milionů obyvatel. O generaci později se aktuální číslo pohybuje kolem sedmi milionů. Rozdíl je dán zejména masovou emigrační vlnou na Západ. Odliv schopných lidí se pro naše jižní příbuzné stal potenciálně zničujícím problémem.
Nejstarší víno světa, které se dá ještě vypít, je k vidění v klášteře ve Würzburgu na severu Bavorska. Pochází z roku 1540 a jmenuje se Mordbrenner. To se dá vyložit jako „vražedný palič“ ve smyslu vraha, který upaluje své oběti zaživa. Víno je proto tak skvělé a proto tak dlouho vydrželo, protože bylo lisováno z hroznů, které zrodilo nejteplejší, vražedné léto minulého tisíciletí. Tekuté zlato z vinných hroznů je ve skutečnosti připomínkou historické katastrofy.
V teplých letních večerech jsou zahrady vinohradských kaváren, pivnic i pizzerií plné. Pražané a Pražanky bezstarostně rozprávějí o tom, co zažili na dovolené či k jakému moři se teprve chystají. Málokdo z nich chová sympatie k ministrům, kteří teprve nedávno složili vládní sliby, ale o politice je lepší nemluvit právě proto, aby si člověk nekazil náladu.
Čtvrtek 14. listopadu 1918, na první pohled docela obyčejný podzimní den, představoval důležitý mezník v životě mužů a žen mířících kolem jedenácté dopolední do malostranského Thunovského paláce na první zasedání nově konstituovaného československého parlamentu. V poslanecké lavici zasedla mezi osmi ženami rovněž Františka Zeminová, přáteli nazývaná familiárně Fráňa.
Navzdory často uváděným stovkám miliard dolarů zasaženého zboží a desítkám miliard dolarů budoucích cel vůči ročním obratům se dá říci, že dosavadní podoba obchodní války mezi Čínou a Spojenými státy světovou ekonomiku podstatně nenarušila. To samé platí o stávající podobě sankcí mezi USA a EU. Další eskalace obchodní války a její šíření na další teritoria však již může být nebezpečné. USA a Čína jsou ale dnes – při vší úctě k ekonomické síle EU – dvě hlavní konkurující si teritoria v nejdynamičtěji se rozvíjející části světového ekonomiky – pacifické oblasti.
Akademické podvádění je staré jako akademie sama. Hrubého plagiarismu, který spočívá v opisování celých odstavců od jiných autorů, se neštítily ani osobnosti, jako byl Martin Luther King. Jeho doktorská práce z roku 1955 obsahuje nepřiznané citace. Bostonská univerzita v roce 1991 konstatovala, že se King dopustil plagiátorství, ale doktorský titul mu posmrtně neodebrala – se zdůvodněním, že práce byla dostatečně hodnotná i tak.
Celou současnou mocenskou garnituru od Andreje Babiše přes jeho vládní partnery ze sociální demokracie a od komunistů po prezidenta Miloše Zemana spojuje společný zájem. Začít stavět nový blok, nebo spíš bloky atomových elektráren. Spor bude o to, kdo bude stavět a kdo to bude platit. Jaderná energetika je v současných evropských podmínkách ztrátový byznys.
Emisaři prezidenta Trumpa Jared Kushner a Jason Greenblatt usilovně hauzírují poblíž ohniska blízkovýchodního konfliktu. Tráví čas střídavě v Izraeli, Egyptě, Jordánsku a Saúdské Arábii. Vůdce Palestinské autonomie Abbás s nimi komunikovat odmítá, neboť v tom nevětří nic dobrého. Zvláštní poslanci Bílého domu se nepochybně snaží protlačit u místních státníků Trumpův plán mírového uspořádání v regionu. Kdyby se to alespoň zčásti zdařilo, byl by to tak nevídaný triumf, že by se prostě nedalo neobmyslet amerického prezidenta Nobelovou cenou míru, i kdyby se přitom stockholmský výbor ošíval sebevíc.
Ve středu 26. května 1920 před jedenáctou hodinou dopolední vstoupila do budovy Poslanecké sněmovny Národního shromáždění nenápadná nakrátko ostříhaná žena. Službu konajícímu úředníkovi se představila jako Irene Kirpal. Na zahajovací zasedání sněmovny přijela z Ústí nad Labem, kde žila s manželem a dvěma dětmi, a zanedlouho měla převzít osvědčení o zvolení poslankyní.
„Kdo to udělal? To udělal stát!“ Osmaosmdesátiletý Karel Smolek se nesmířil s popravou svých dvou strýců. S dalšími dvanácti mírumilovnými občany Tušti byli 24. května 1945 zastřeleni po rozsudku národního výboru, když byli předtím mlácením donuceni přiznat, že „zradili Československo“. Zbraně dodali vojáci plukovníka Vladimíra Hobzy, který dostal od vojenského velení v Táboře za úkol vyčistit jihočeské pohraničí od Němců a kolaborantů.
Jméno Vambeřice zní starodávně česky, ale zdání trochu klame. Ona je to zkomolenina z německého Albendorfu a nalézá se v Polsku, tedy v Kladsku, což je zvláštní část rzeczipospolitej, do níž patří teprve od roku 1945. Všichni Poláci, kteří tam nyní žijí, sem přišli (dnes už jejich rodiče či prarodiče) až po válce, většinou z východních částí Polska, které právě zabral Stalin, a osídlili tak kraj, odkud krátce předtím uprchlo či bylo vyhnáno obyvatelstvo německé.
Vztahy mezi Velkou Británií a společenstvím kontinentálních národů nebyly nikdy příliš vstřícné. Blížící se brexit je důsledkem mnoholetého vývoje. Sehrály v něm roli staré i nové křivdy, ale také dlouhá práce euroskeptických politiků.
Magazíny a weby jsou plné příběhů o vzdělaných, v kariéře úspěšných ženách, které kolem pětatřiceti nemají děti. V některých případech si uvědomují tikot biologických hodin. V jiných už působí dojmem, že na roli matky rezignovaly. Víc než popis české reality jsou to spíš pokusy přes příběhy, které se vždycky podaří najít, roubovat západoevropskou, především německou realitu do tuzemských poměrů.
Během sněmovní rozpravy před hlasováním o důvěře vládě na sebe po čase opět upozornil, dohadoval se s Miroslavou Němcovou o minulosti své rodiny, podílu otce na mučení politických vězňů v Uherském Hradišti. Miroslav Grebeníček mladší.
Nejdříve ji považovali za nebezpečnou radikálku, poté za konformní komunistku, nakonec za směšnou figurku. Tyto charakteristiky však ani zdaleka nevystihují bezesporu nejzajímavější ženskou osobnost české a československé politiky první poloviny 20. století. Louisa (někdy též Luisa) Landová-Štychová (rozená Aloisie Vorlíčková) byla ženou plnou protikladů.
V roli premiéra se Andrej Babiš definitivně znemožní. S první vládou nic nedokázal, přesto si udržel popularitu u svých voličů. Po očekávaném selhání druhého kabinetu přijde i o ty věrné. Z mnoha důvodů je však pravděpodobnější opačná varianta.
Vypadalo to jako vtip z dílny Václava Havla, když na vrcholu své moci v roce 1990 jednou shromážděným politikům během jednání oznámil, že dokud se nedohodnou na uspořádání federace, stráže je nepustí z budovy. V doprovodu strážců chodili politici i na záchod.
Je to klasický příklad dlouhého pochodu institucemi, při němž progresivisté dokážou v tichosti díky obsazení důležitých pozic ve státní správě prosazovat věci, které většina společnosti odmítá. Ukazuje se na tom, jak se za úřadování Babišova kabinetu, který velkou část progresivistické agendy v čele se vstřícností k migraci z jiných civilizačních okruhů tvrdě odmítá, skrytě prosazují společensky zásadní věci. Teď aktuálně povinná pokrokářská indoktrinace dětí už od raného školního věku. Progresivně vznešeně se tomu říká „občanské vzdělávání“.
