Jak se žije lidem v této podivné době? Jak prožívají nutnost zdržovat se především doma a velmi často možnosti dělat to, co obvykle? Podívejte se jak známé osobnosti prožívají dobu koronavirovou. Na anketní otázky inspirované Proustovým dotazníkem dnes odpovídá hlavní ekonom J&T Banky Petr Sklenář a anarchokapitalistický autor Martin Urza.
Sněmovna odhlasovala v úterý velkou většinou, že se prodlouží nouzový stav, který měl skončit 11. dubna. Tím připustila, že až do 30. dubna budou platit všechny zákazy včetně zavření Čechů v České republice, povinnost nosit roušky a neotevírat obchody kromě těch, kterým vláda poskytne milost. Všichni z toho neměli úplně dobrý pocit. Poslanci TOP 09, STAN i Václav Klaus jr. hlasovali proti a šéf ODS Petr Fiala se nechal slyšet: „Prodloužení nouzového stavu bez vysvětlení a objasnění, k čemu ho vláda potřebuje, je mimořádně problematické. Pokud nepřijde s plánem do budoucna, nouzový stav podpoříme naposledy,“ postěžoval si na to, že ministři neřekli ani slovo o tom, jestli některý z drakonických zákazů v perspektivě několika týdnů uvolní, případně jestli nějaké naopak nebudou přidávat. Kabinet Andreje Babiše může i nadále vládnout bez kontroly.
Vláda Andreje Babiše zvolila podivuhodný styl záchrany ekonomiky, kterou vypnula státními opatřeními kvůli šíření koronaviru. Rozhodla se, že ji převážně přenese na soukromé firmy. Zákony je donutí, aby na svůj účet pomáhaly zasaženým. Místo, aby jim pomohl přímo stát. V první řadě odklady a odpouštěním daní a odvodů, v druhé přímou finanční podporou případně vládními zárukami za úvěry u bank.
Jaká je cena lidského života? Ta otázka zaznívá ve veřejné debatě docela často, užívána je ale především řečnicky, také aby ilustrovala vlastní absurditu. Život je přece ta nejvyšší hodnota, nijak nevyčíslitelná, neměřitelná, kdo by ji chtěl převádět na nějaké jednotky (třeba na peníze), dokládá tím jenom svou necitelnost, snad i zvrácenost. Hodnotu života lze vyvažovat pouze nutností zachránit životy jiné – lékař se v krizové situaci musí rozhodnout, koho léčit a koho ne, udělá to a nenese kvůli tomu vinu, velitel obětuje životy skupiny vojáků, aby zachránil životy skupiny větší, a podobně. Platit životy druhých za nějakou jinou „komoditu“ se zdá nepřípustné, aspoň na rétorické úrovni. V reálu může hodnotu života něco jiného převážit, moc se o tom ale nemluví, asi je to tak rozumnější. A kdo to zkusí, může se dostat na hodně tenký led.
Šéf vlády se z obrazovky tvářil vážněji než obvykle a hlas mu zadrhával. „Brutální krize, krize, krize právě začíná,“ řekl divákům a vyhlásil opatření. Zákaz vycházení a povinné nošení roušek, k tomu uzavření hranic budou platit od úterý 17. března, pěti hodin ráno. „Není jiná možnost,“ vysvětlil. „Buď půjdeme do karantény, nebo pandemie krutě a tragicky rozvrátí naší zemi.“ V pozici vládního šéfa si lze představit Andreje Babiše, který vyhlásil stejná opatření, šlo ovšem o venezuelského diktátora Nicolase Madura. Zdejší premiér nepředváděl antickou tragédii jako Maduro, ale na tiskovce vlády 18. března všechno oznámil jakoby mimochodem. „Situace je sice vážná, je skutečně potřeba to brát velice vážně, ale my si myslíme, jsem o tom přesvědčen, že to zvládneme,“ naladil diváky optimisticky, aby hned upozornil: „A já bych začal s tím asi nejdůležitějším, to, že naše vláda nařídila povinnost nosit jakoukoli ochranu úst a nosu na veřejnosti a platí to od dnešní půlnoci.“ Pak následoval jako obvykle sáhodlouhý proslov o všem možném.
Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“
Známe identitu nepřítele, ale nevidíme jej. Je všude okolo. Neznáme jeho množství a nemáme nástroje pro jeho měření. Jediný možný výsledek v případě, že se nepřítel chová nepředvídatelným způsobem, je prohra. Zní to jako ze scénáře katastrofického filmu. Tak zlé to v případě SARS-CoV-2 ovšem není. Podstatné je informovat – testovat, testovat, testovat – izolovat pouze SARS-CoV-2 infikované a rizikovou skupinu, abychom mohli léčit co nejmenší počet těžkých pacientů s COVID-19!
Spojené státy se rychle stávají zemí nejpostiženější současnou pandemií koronaviru.
Během posledních týdnů jsme viděli nefunkčnost a zkostnatělost státu v té nejčistší formě: na začátku koronavirové krize chybělo všude všechno, včetně životně důležitých ochranných pomůcek pro lékaře a vláda se snažila svá selhání maskovat překotnými zákazy. A zatím soukromý sektor hledal efektivní cesty k nápravě. Hlavně jsme chtěli pomoci, když jsme viděli, že lidem chybí úplně všechno a stát nebyl na koronavirus připravený, říkají podnikatelé, jejichž firmy se do výroby ochranných pomůcek či dalších aspektů boje s globální pandemií zapojily. Jejich příběhy by neměly zapadnout v době, kdy si zásluhy za relativní zvládnutí prvních týdnů života s koronavirem chce připsat výhradně vládnoucí garnitura.
Měla to být hlavní politická událost letošního roku. Americké prezidentské volby nejdříve oficiálně odstartovaly začátkem února primárkami v Iowě a New Hampshire. Nastalo pár překvapení, někteří kandidáti byli předčasně odepsaní, někteří se odepsali sami. Rychle vyšlo najevo, že vyzývatelem Donalda Trumpa bude někdo z dvojice bývalý viceprezident Joe Biden a senátor Bernie Sanders. Po takzvaném superúterý 3. března, kdy se volilo ve čtrnácti státech najednou, to vypadalo, že nakonec v demokratických primárkách zvítězí Biden. Pak však udeřil plnou silou koronavirus. Nyní je jasné, že hlavním Trumpovým protivníkem není nikdo z demokratů, ale zákeřná nemoc.
Poslední březnový čtvrtek se hranice Česka zavřely i těm, kdo přes ně jezdili do práce. Alespoň jeden z argumentů k tomu zásahu do ústavních práv lze pochopit.
„Zblízka nás nefoťte, ale nebojte se, nezastřelíme vás. Leda byste byli Němci nebo Rusové,“ třeskutě s námi žertují polští pohraničníci, kteří museli o minulém víkendu, kdy tamní vláda uzavřela státní hranice, zastavit desítky kamionů snažících se projet tak, jak bývalo zvykem. V roce 2007 na pomezí Česka, Polska a Německa německá kancléřka Angela Merkelová společně s tehdejším polským premiérem Donaldem Tuskem slavila rozšíření schengenského prostoru, dnes na státní hranici u Hrádku nad Nisou stojí na polské straně vojáci se samopaly. Poláci byli iniciativnější než Češi a své hranice uzavřeli dřív. Pak se přidala česká strana. Ekonomické dopady na české pohraničí, závislé v různé míře na ekonomické interakci s našimi sousedy, budou nedozírné, zároveň ale může probíhající krize otevírat možnosti, jak se s dlouhodobým zaostáváním příhraničích regionů poprat.
Vláda Andreje Babiše (ANO) schválila záchranný balík, který by měl podržet zemi před hlubokým pádem po náhlém vypnutí ekonomiky kvůli všeobecné karanténě a izolaci České republiky, kdy jsou zavřené školy, obchody, služby, hotely, restaurace, je zakázané cestování a v řadě firem se také zastavila výroba. Přestože Andrej Babiš hned na začátku sliboval masivní rychlou pomoc lidem i firmám za 900 miliard korun, což je 18 procent ročního výkonu ekonomiky, výsledný balíček je ze strany vlády výrazně chudší.
„Myslím, že olympiádu odloží,“ utrousil mým směrem pan Takano, Japonec provozující českou restauraci Dášeňka v srdci Tokia. Už na konci února měl neblahé tušení, že se letošní olympijské hry nejspíš konat nebudou, ačkoli se japonská vláda nadále tvrdohlavě věnovala přípravám a odmítala jakékoli změny v plánu. Stačil ale pouhý měsíc k tomu, aby se celá situace obrátila vzhůru nohama. Olympijské hry byly odloženy na příští rok. A spolu s nimi i nadšení Japonců.
O uplynulém víkendu už měla epidemie koronaviru za sebou vrchol také v Evropě. V tomto týdnu se ještě může projevit, přesto dosud trvající obavy z nemoci COVID-19 přebila jiná agenda. Jak vystoupit z režimu karantény a zachránit ekonomiku, těžce poškozenou zákazem vycházení a dalšími opatřeními proti šíření viru. Zvlášť naléhavou se stala tato otázka v Česku, které mělo karanténu vedle Itálie a Španělska nejpřísnější v Evropě.
Pandemie koronaviru zasáhla už většinu zemí světa. Všechny balancují na hraně. Toho, jestli jako prevenci šíření nákazy omezit pohyb všech svých obyvatel, tím ochromit život v zemi a fakticky vypnout ekonomiku. Nebo naopak nechat epidemii volný průběh, chránit izolací a testováním jen ty nejzranitelnější. Seniory, chronicky nemocné lidi, lékaře a zdravotní sestry. Ostatní nechat volně pracovat a nakupovat s tím, že nemocí s lehčím průběhem projdou, společnost se tak virem SARS-CoV-2 promoří a získá „stádní imunitu“.
Současná koronovirová krize zřejmě ještě pár týdnů vydrží. Vláda zakázala téměř veškerý pohyb s výjimkou cest do práce a nákupů potravin. Některá města byla uzavřena, tisíce lidí se ocitly v izolaci, společenský život se zastavil. Již jsme pár dní v celorepublikové karanténě strávili a vypadá to, že následující dny v nějakém druhu karantény ještě pobudeme. Dlouhodobý pobyt doma ovšem může rychle přerůst v nudu, sociální odcizení a nástup šílenství. Zde je pár rad a nápadů, jak tomu zabránit.
Do posledních detailů změnila život Čechů Babišova vláda. Tím, kdo nařizuje, však není premiér Andrej Babiš, není to ani předseda Ústředního krizového štábu Roman Prymula, jsou to dvě čísla o probíhající pandemii. První cifra informuje o „smrtnosti“ a říká, že po napadení koronavirem z Wu-chanu umírá něco mezi jedním a třemi procenty nakažených. Druhá cifra v hodnotě 2,6 udává nakažlivost nemoci COVID-19, tedy průměrný počet lidí, na které koronavirus přeskočí z jednoho nemocného.
Miliarda lidí po celém světě je ve snaze zastavit šíření koronaviru, vyvolávajícího nemoc COVID-19, v nějakém typu karantény. S omezeným pohybem, svobodou, schopností pracovat a vydělávat. Ekonomiky v mnoha zemích, především v Evropě, jedou v současné době na zlomek svého výkonu. Politici musejí velmi obtížně při nedostatku informací balancovat na hraně mezi tím, aby co největším omezením společenského kontaktu zabránili šíření nemoci a zároveň přitom co nejméně poškodili ekonomiku. Většina zemí zasažených koronavirem míří do recese. Realisté očekávají dvojciferný hospodářský propad. Vlády chystají od druhé světové války bezprecedentní záchranné balíky, aby odvrátily kolaps ekonomiky. A miliony lidí neztratily práci. Hledá se cesta z pasti koronaviru. Ve chvíli, kdy toho stále víme strašně málo o tom, jak se zákeřný koronavirus skutečně chová.
Tohle není reportáž o tom, proč nejsou roušky a kdo za to může. Je o lidech, kteří novému koronaviru čelí z bezprostřední blízkosti. O těch, kteří denně vyšetřují a ošetřují pozitivní případy, i ty podezřelé, z nichž mnozí budou za pár dní pozitivní. Lékaři, sestry a zdravotníci z pražské Bulovky a Motola už čtvrtý týden jedou ve vyčerpávajícím tempu. Ale jsme teprve na začátku postupující pandemie. „Musíme zastavit tempo přibývání závažných případů a rozložit pandemii v čase. Jenom tak to může náš systém zvládnout a nezkolabovat jako v Itálii,“ říkají ti, kteří jsou v boji s virem COVID-19 v první linii. Hrdinové koronavirové doby.
Jako mnoho jiných organizací vznikl i spolek zemí vyvážejících ropu vlastně jako ochrana proti mocnějším hráčům. Brzy se však začal chovat jako oni.
Koronavirus toho změnil hodně. Mění také média, respektive se vymyká principům jejich fungování, tak jak se v posledních letech ustálily – kvůli digitalizaci, nástupu sociálních sítí, ekonomickým problémům tradičních sdělovacích prostředků (především těch soukromých) a souvisejícím omezením jejich možností. Neodpovídá ani vnímání a potřebám publika nebo aspoň té jeho zaujaté části, nějak se do toho mediálního světa (v širším slova smyslu) nevejde. Je to událost, která existuje mimo základní narativy, mediální příběhy dneška – nesouvisí s kulturními válkami mezi progresivisty a konzervativci, stoupenci a kritiky Donalda Trumpa nebo třeba Andreje Babiše, mezi klimatickými aktivisty a klimatickými skeptiky, ochránci tradiční rodiny a genderovými aktivisty a tak dále a tak podobně.
Sestoupit dovnitř lidské buňky, odhalit a zlikvidovat nepřítele, který ji ovládl a ohrožuje zdraví celého člověka. Tak lze popsat poslání některých vědců. Nepřítelem napadajícím buňky jsou viry; a v časech virové epidemie přirozeně roste poptávka po těch, kdo s nimi dokážou bojovat. Nejlépe jsou k nalezení v šestém pražském obvodu.
Epicentrum nákazy koronavirem se přesunulo z Číny a dalších zemí jihovýchodní Asie do Evropy. Většina z nich, až na Velkou Británii, se uzavírá do izolací a karantén. Život se omezuje na nejnutnější potřeby. Zavřené jsou obchody s výjimkou potravin, lékáren, drogerií a prodejen dalších základních životních potřeb. Stejně jako restaurace a hotely. Fakticky úplně na čas skončila celá branže cestování. Agentura Reuters přinesla velmi symbolickou fotografii dlouhé řady odstavených strojů společnosti Lufthansa ve Frankfurtu nad Mohanem, třetím největším letišti Evropy. Všechna letadla zastavily i České aerolinie a jejich sesterská společnost Smart Wings.
„Pandemie jsou ultimátní zátěžovou zkouškou národů,“ tvrdí britský novinář Ed West na webu Unherd. Koronavirus je světová krize, jaká tu nebyla od 11. září nebo od pádu železné opony. Jenže konec komunismu se brzy ukázal jako pozitivní vývoj a teroristické útoky nezasáhly tak hluboce do každodenního života. Naopak mantrou se stalo tvrzení, že pokud budeme panikařit, tak teroristé již vyhráli. Proti nemoci však takový postup nelze uplatnit. Základní starostí každého státu je postarat se o bezpečí svých občanů a historie dokazuje, že nejlepším způsobem, jak zvládnout epidemii nemoci, na kterou není lék, je nekompromisní karanténa. Jenže takto drastická metoda je mnoha státům proti srsti. Každý tak přistupuje k problému po svém a zkouší najít vhodnou rovnováhu mezi zasahováním do života občanů a ochranou jejich zdraví.
Nejen papež František zaměřil svou pozornost na Canberru, kde bylo na 11. a 12. března naplánováno rozhodování nejvyšší soudní instance Austrálie (High Court of Australia) ve věci kardinála George Pella (uzávěrka tohoto čísla Týdeníku Echo byla v pondělí 9. března). Pro katolíky je to soudní proces století. Donedávna druhý nejvýše postavený představitel církve, dnes 78letý kardinál, byl v minulém roce odsouzen k šestiletému trestu odnětí svobody za skutky sexuálního zneužívání, jichž se měl dopustit v sakristii melbournské katedrály v 90. letech.
Válka v Afghánistánu trvá již osmnáct let. Stala se symbolem nekonečného konfliktu, kdy ani jeden protivník není natolik silný, aby toho druhého porazil, zároveň ztráty, alespoň na straně Spojených států a jejich spojenců, nejsou tak neúnosné, aby budily velké protesty. Nicméně válka trvá již déle než americké angažmá ve Vietnamu. Stejně jako na Dálném východě USA nebyly schopny zlikvidovat Vietkong, tak se nyní nedaří potlačit Tálibán. Z Vietnamu se nakonec Američané stáhli. Zdá se, že nyní se schyluje k podobnému kroku v Afghánistánu.
Celý svět hledá lék a vakcínu na nový koronavirus. Komu se to podaří, má zajištěnou globální publicitu. A jeho země s ním. Je to jako krizová olympiáda nejlepších světových biochemiků a virologů. Jedním z jejích vítězů už se teď stává Tomáš Cihlář. Odchovanec pražského Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v Dejvicích, který proslavil už profesor Antonín Holý léky na AIDS a hepatitidu B, je v současné době viceprezidentem americké farmaceutické společnosti Gilead Sciences. V ní se svým týmem vyvinul účinnou látku remdesivir. Původně s se ní počítalo jako s virostatikem proti ebole. Když se ale v lednu naplno v Číně rozjela a do celého světa začala šířit epidemie nového koronaviru, lékaři všude začali zkoušet všechny možné léky na různé jiné nemoci a jejich kombinace.
Málokdy úřady zasáhnou tak zásadně do lidských životů jako ve chvíli, když vydají nařízení o karanténě na obranu proti rozšiřování infekce. Tak tomu bylo v případě vyhlášky, která začala platit 1. července 1665 v Londýně, v časech velkého moru.
Biblický patriarcha Metuzalém se prý dožil 969 let, o čemž můžeme s úspěchem pochybovat. Existuje teorie, podle které zapsali dávní autoři textu údaj špatně, a šlo místo toho o 969 měsíců, protože staří Hebrejci odvozovali svůj kalendář od fází Měsíce. To už je uvěřitelnějších 81 let, tedy věk, kterého se jistě i v antice někdo občas dožil. Druhou možností je samozřejmě to, že dotyčný příběh je naprostá fikce.
