Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhne Havlovo prezidentství, má vyjít v roce 2014.
Zatímco u nás doznívají takové světodějné události jako vyhlášení nepřátelství mezi Řeporyjemi a Ruskou federací, v Bruselu za touto zpravodajskou mlhou probíhají jednání, která mohou skutečně významně ovlivnit životy občanů Řeporyj, Středočeského kraje, České republiky a zbytku EU. Ale nedostává se jim téměř žádné pozornosti.
Zdravotní stav Miloše Zemana svádí některé jeho odpůrce k obavě, že by se prezidentské volby mohly konat dřív, než si myslíme, a je zaskočit nepřipravené. I proto od podzimu ve veřejném prostoru náhle skokově přibylo armádního generála ve výslužbě Petra Pavla. Kromě toho, že do roku 2015 velel české armádě, posléze řídil i vojenský výbor NATO - a podle dostupných informací ho spojenci mají rádi.
Co nového u demokratické opozice, která oponuje oligarchovi a jeho hnutí ANO?
Spekuluje se, jak moc Pavla Zemana k jeho dnešnímu kroku dotlačila vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová, která mu minulý týden poslala svou zprávu o dohledu údajně ve stejném duchu.
Skupina českých poslanců vystoupila s iniciativou-dopisem-žádostí americkému Kongresu, aby si vyšlápl na Facebook, Google a další technologické obry. Ne proto, že tu neplatí daně, a představují tak nekalou konkurenci třeba Seznamu, ale proto, že umožňují šíření jakýchsi lží a dezinformací přes sociální sítě, naznačuje se, že ruské nebo čínské provenience.
Vždycky jednou za pár roků proběhne českými médii zpráva, z níž by se dalo usuzovat, že republiku čeká vracení velkého majetku starému rodu Lichtenštejnů, a tedy stejnojmennému miniknížectví vklíněnému mezi Švýcarsko a Rakousko. Před dvěma týdny Krajský soud v Brně odmítl podání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti katastrálnímu úřadu v Prostějově. Ten nechtěl přepsat v katastru malinký pás půdy v Plumlově z lichtenštejnského knížete na český stát.
Před měsícem se v Praze na fakultě sociálních věd konal obzvlášť povedený workshop pro novináře. Školitel byl z univerzity v Darmstadtu, cílem bylo naučit české novináře, jak pojímat klimatickou krizi a jak ji co nejpůsobivěji – nebo nejhysteričtěji, záleží na úhlu pohledu – podat českému čtenáři. Za to, že takové akce už i na našich univerzitách jdou téměř vždycky jedním, „pokrokovým“ směrem, má odpovědnost konkrétní vedení škol. Avšak tito organizátoři konformity mají polehčující okolnost.
Nová čísla Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) ukazují, že v loňském roce Česká republika dosáhla dalšího psychologicky důležitého milníku. HDP na hlavu přepočtený na paritu kupní síly jsme loni s 39 741 dolary měli poprvé vyšší než Španělsko, byť jen zhruba o 30 dolarů. Za posledních šest let každopádně výkon české ekonomiky poskočil téměř o čtvrtinu.
Jakoby symbolicky týden před 17. listopadem schválila česká vláda novelu zákona o policii a novelu trestního řádu, jimiž by se umožnilo používat některé informace získané tajnými službami při odposleších i v trestním řízení a u soudů. Poslanec ODS Marek Benda to označuje za nejvážnější zásah do fungování tajných služeb od roku 1989. Je fakt, že dosud se přísně odlišovala práce BIS (aby stát věděl) a práce policie (aby stát trestal).
nglický historik Norman Davies ve svém brilantním tlustopisu „Evropa – dějiny jednoho kontinentu“ poznamenává, že tajným službám se napříč historií připisovalo buď všechno, nebo se naopak jejich vliv popíral jako konspirační vidění světa. A že pravdu nemají ani ti, ani ti. Česká kontrarozvědka by chtěla, aby si občané osvojili spíš ten první pohled. Dá se tak usuzovat z veřejné části její výroční zprávy zveřejněné včera. Vynecháme kapitoly o terorismu, organizovaném zločinu nebo o tradičních levicových a pravicových extremistech (vesměs nic v nich není; opět – jde o veřejnou část) a zaměříme se na vliv cizích mocností na území České republiky, tedy Ruska a Číny (výslovně je zmíněn ještě Írán).
Bývalý Dalíkův kamarád a sponzor Mirek Topolánek může být předpojatý, nicméně tady jsou pro jeho tvrzení, že to byla „justiční prasárna“, jisté důvody. Jmenujme aspoň dva.
Na rektorátu Univerzity Karlovy skončila předevčírem pozdě večer tzv. okupační stávka za klima.
Před necelým půlrokem, po první masové Letné, se zdálo, že vzniká široké lidové hnutí, které může nastartovat odcházení Andreje Babiše. Dalo se předpokládat (v té představě žil i autor tohoto textu), že podzim bude pro premiéra po všech stránkách horký. Odvrátí se od něj oportunisté, Babiš se pod tlakem bude dopouštět chyb, začne být ještě ublíženečtější a vyhrožovat napravo nalevo, preference půjdou dolů.
Vládní kampaň HateFree Culture, která je přes všechny politické změny posledních let kupodivu dál součástí Agentury pro sociální začleňování, se v těchto pohnutých listopadových dnech připojila ke všem těm, kdo mají potřebu zaujmout stanovisko k 30. výročí Listopadu. Představitelé kampaně s pomocí několika známých tváří, jako je Martha Issová, upozorňují, co že se v posledních letech nestalo: státní symboly, „zejména pak barvy české vlajky, tedy trikolora“, jsou zneužívány některými zájmovými skupinami „k vyčleňování některých skupin obyvatel“.
Na první pohled to vypadá jako další diplomatický kiks Andreje Babiše. Před měsícem ve sněmovně řekl, že musíme dostavět další jaderné bloky, i kdyby se přitom mělo porušit evropské právo. Načež se ozvala hornorakouská zemská vláda, že od evropského politika jsou to neslýchaná slova, a dala najevo, že teď bude plánům severního souseda vzdorovat tím spíš.
Byť soudkyně Křikavová chválí práci tehdejšího ÚOOZ, údajně elitního útvaru, který pod dozorem Olomouckých razii na Úřadu vlády podnikl, slova o „nabubřelé žvanivosti“ jsou i zdrcující odsudek jistého vnímání světa, jež umožnilo slavnou razii z června 2013.
Dotyčnou novelu do vlády přinesl ministr vnitra Jan Hamáček. Novela, kterou Babišova vláda v pondělí schválila,v sobě mimo jiné ukrývá pasus, který nově informace získané tajnou službou umožní používat jako důkaz u soudu.
Jak kvalitní je třicet let od konce komunistického režimu české zdravotnictví? K pokračovatelům v tradicích patří Jaroslav Betka z Kliniky ORL a chirurgie hlavy a krku v pražském Motole. Na rozdíl od svého otce Jana Betky, který se profiloval na chirurgii štítné žlázy a báze lební, onkologii hlavy a krku, se syn specializuje na chrápání a zástavy dechu při spánku. S kolegy o tom tento týden vydává knihu. Je to znamení toho, jak se mění časy?
Možná že rezoluce byla politický tah. Drážďany se ucházejí o titul Evropského hlavního města kultury pro rok 2025, protináckovská rezoluce má platit pro léta 2019–2024.
Ve středu českou vládou prošlo odložení povinné maturity z matematiky. Nebylo to nečekané, ministr školství Robert Plaga už tento záměr avizuje několik měsíců, přesto je to zásadní zpráva, jak špatným směrem se vyvíjejí poměry v republice.
Ač se to zdá neuvěřitelné, třicet let od pádu komunismu v Československu ještě žijí lidé, kteří proti němu bojovali od samého počátku. Jedním z posledních účastníků toho boje je Jaroslav Vrzala, bývalý pracovník francouzské rozvědky a v letech 1960–1990 oficiální vydavatel legendárního Svědectví. Pro Týdeník Echo se rozhovořil o svém životě, vztahu s Pavlem Tigridem i o přízraku CIA nad nejznámějším časopisem československého exilu.
Občas na tomto místě máme otravný zvyk doříkávat zprávy médií hlavního proudu, které se nějak týkají klimatické politiky a environmentalismu.
V Hongkongu eskalují protesty, obě strany stále častěji sahají k násilí. Minulý týden byl na ulici skupinou násilníků zraněn jeden z lídrů demokratického hnutí Jimmy Šam, byl to devátý takový útok na protičínské aktivisty. Ti zase mají na kontě několik zničených kanceláří provládních politiků, blokády letiště, stanic příměstských vlaků a podobně.
Máme v Evropské unii znovu politické vězně? To je základní otázka, od níž se odvíjí hodnocení situace v Katalánsku, takto nejbohatší části Španělského království. Minulé pondělí španělský Nejvyšší soud poslal devět aktivistů katalánského hnutí za nezávislost do vězení, tresty jsou drastické, od devíti do třinácti let. Z pohledu oficiálního Madridu to vlastně jinak než drasticky dopadnout nemohlo. Ú
Berlín se předevčírem přiřadil k několika evropským velkoměstům, kde politici zastropovali výši nájmů.
Supersobota v Británii, která údajně měla být historická, historická není. Většina Dolní sněmovny si odepřela možnost hlasovat o dohodě, kterou s EU o brexitu vyjednal premiér Boris Johnson. Další hlasování snad bude už v pondělí. Pro pozorovatele mimo Británii jsou to technikálie v procesu, jejž nemají čas dopodrobna sledovat. Ale pozornost si zaslouží několikasettisícová demonstrace příznivců členství v EU, která ve stejnou dobu zaplnila centrum Londýna.
Před deseti lety byla sdílená ekonomika chytlavé sousloví. U jejího základu stojí dvě jednoduché úvahy: že člověk může některé své věci, od bytů po auta, buď výměnou, nebo za poplatek sdílet, a že když se zákazníci propojí mezi sebou, odpadá zprostředkovatel a ceny klesají. V některých případech, jako je Airbnb, to tak víceméně i funguje.
Česká politická scéna, alespoň tedy její zahraničněpolitická podmnožina, je ve varu.
V Evropě máme jen málo teritorií, na nichž volby produkují obnovu a upevňování vládních většin. Dlouho bylo takovým územím v čisté podobě pouze Bavorsko. K velkému údivu západoevropských expertů se k Bavorsku před devíti lety přidalo Maďarsko Viktora Orbána. Přičítá se to jeho nefér způsobům, od kampaně provládních médií až po změny ve volebním právu (polovina mandátů volena nikoli poměrným, ale přímým způsobem). Jiné příčiny nevnímají, nicméně nedá se říct, že by všechna kritika na Orbánovu adresu byla uvařena z vody.
Celým týdnem se táhlo vypovězení smlouvy o přátelství mezi Prahou a Pekingem.
