Fakt, že v naší části bývalého Československa je 17. listopad státním svátkem a dnem volna, zatímco na Slovensku slaví svůj Den boje za svobodu a demokracii normálně v práci, byla tendence vykládat jako důkaz lepšího sžití Čechů s demokracií a svobodou. (Slováci koneckonců toho času mají premiéra, který 17. listopad 1989 coby mladý komunista podle vlastní vzpomínky ani nezaregistroval.) Kdybychom se ale omezili na dění v centru Prahy, kam se tradičně české oslavy Listopadu soustředí, neubrání se člověk myšlence, že volno v práci je součást problému.

Kolik z těch, kdo na Národní třídě hlídkují od sedmi ráno, by tam v takovém případě nebylo, nemohlo tvořit špalír v uličce hanby, nemohlo skandovat proti jedné části politické scény, která také cítí povinnost přijít položit kytici a zapálit svíčku? Ovšemže tímto způsobem se projevuje jen část z několika tisíc lidí, kteří v tu kterou chvíli na Národní třídě stáli. Ale marná sláva, zabarvení tomu svátku ta část vtisknout dokáže. A dramaturgie doprovodných akcí, výběr hostí, projevy do České televize (Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum udělující Ceny paměti národa, se v ČT stihl vymezit proti údajnému útoku vznikající vlády na politické neziskovky) v souhrnu vytváří jasný dojem.

Když to lehce zjednodušíme, byla Národní letos zabarvena proti nadcházející vládě, přičemž největší rozhořčení vzbudil Filip Turek se svými přáteli. Motoristickou skupinku hrozen rozčílených lidí obklopoval u podloubí a pak ji ještě s výkřiky „doprovázel“, když se přesouvala do kavárny.

Tomio Okamura Národní rovnou vzdal a místo toho šel ke Hlávkově koleji uctít památku devíti (většinou nacionalisticky zaměřených) českých studentů popravených roku 1939 Němci. Někomu Okamurovo vyhnutí se Národní připadá jako zbabělost, jako třeba Vítu Rakušanovi. Poslouchalo by se to líp, kdyby Rakušan předtím vydával apely na „lid“, aby se na Národní choval v souladu s listopadem 89, tedy slušně. Protože vyhnout se Národní pro polovinu politické scény znamená vyhnout se soldatesce.

Přitom od jisté politické úrovně se člověk nemůže nezúčastnit. Prezident Petr Pavel taky musí vymetat svátky a památné dny s protikomunistickým obsahem, ač je mu to, doufejme, jako předlistopadovému předsedovi ZO KSČ v armádním útvaru z duše trapné. Je správné na něho hulákat? Není. Kdyby prezident nepřišel, stejní lidé by Pavlovi vyčítali, že svátek ignoruje, neboť ten věčný komunista v něm… Totéž Okamura – nepřijde na Národní a je zbabělec, přišel by a byl by prznitel památky boje za demokracii. Štvát proti zvoleným politikům i u příležitostí, kdy je jejich účast takříkajíc součástí protokolu, je výraz neschopnosti přijmout výsledek voleb. Pokud mají vyznívat oslavy 17. listopadu v centru hlavního města jako dozvuk nedávných voleb do sněmovny, doputovali jsme s tímto národním svátkem někam jinam, než kam se mělo jít.

Pamětník si nejspíš vybaví dokonale civilní, příjemnou atmosféru 17. listopadu po celá 90. léta a ještě pár let potom. Lidé se tehdy ještě vztahovali k nedávné, a přesto historické události, která pro ně byla dvojtečkou nového života. Letošní ročník aspoň mně charakterizovaly dva příspěvky na sociálních sítích. Jeden je z premiérova účtu, Petr Fiala tu stojí na Národní, ale neklade kytici k podloubí. Je to sestřih momentů, kdy za ním přicházejí a zvěčňují se s ním příznivci, vojíni ve válce proti populismu. Na druhém se objevuje ministryně spravedlnosti Eva Decroix v červeném baretu. Oba výjevy ukazují silné oslabení, v druhém případě snad můžeme konstatovat přímo klinickou ztrátu historického povědomí.

V těchto týdnech, v čase mezi volbami a ustavením nové vlády, o cosi důležitého jde. Nikoli o podobu vlády, ta je zhruba dána, jde o to, jak se u nás bude dělat politika příštích několik let: jestli věcně, nebo hodnotově, čímž se bohužel nemyslí střet různých ideových proudů, ale pokračování dichotomie bílá/černá, světlo/tma, „pro Evropu“ / „pro Rusko“. Tento deprimující ráz získala letos předvolební kampaň a průběh 17. listopadu naznačuje, že rozpočítávání lidí podle názorů má pokračovat i po volbách. Ti, kdo pro sebe před časem vyakčnili 17. listopad, snad ani nemohou jinak.