Eseje

Úspěchy „protekčního spratka“

„Právě jsem přečetl 25 knih a jsem tu, abych vám operoval srdce“ je titulek satirického článku deníku The Washington Post z ledna 2020, který si dělal legraci ze zetě Donalda Trumpa Jareda Kushnera. Manžel Ivanky Trumpové, původní profesí – stejně jako jeho tchán – developer, se stal jedním z nejvytíženějších členů první Trumpovy administrativy. Za úkol měl dohled nad výstavbou hraniční zdi mezi USA a Mexikem, řešení opioidové krize, vyjednávání o nové smlouvě o volném obchodu mezi USA, Mexikem a Kanadou a přípravu reformy trestního soudnictví. Jeho nejviditelnější a nejpropíranější misí ale byl mír na Blízkém východě.

Vady na kráse Babišova návratu

Předseda ANO Andrej Babiš, vítěz voleb a hlavní vyjednavač s potenciálními koaličními partnery – Motoristy sobě a SPD –, nasadil zběsilé tempo. Během uplynulého pátečního večera, tedy méně než týden po vyhlášení výsledků voleb, oznámil: Splněno, máme shodu na rozdělení resortů. Celkem by postů ve vládě mělo být 16, tedy stálých 14 ministerských budov s úředním aparátem, úřad premiéra ve Strakově akademii a jeden post bez portfeje – konkrétně nové ministerstvo pro sport, prevenci a zdraví. Končící kabinet Petra Fialy měl při svém vzniku ministerstev 18, z toho nad dosud obvyklý rámec tři resorty bez portfeje: pro legislativu.

Teraz kurwa my!

Vražda Charlieho Kirka měla ten neblahý dopad, že obnažila autoritářské tendence Trumpovy garnitury. Varování ministryně spravedlnosti Bondiové, že bude stíhat „hate speech“, a vyhrožování předsedy Federální telekomunikační komise Carra televizi ABC kvůli show Jimmyho Kimmela nám připomínají, že Trump opravdu není reaganovský konzervativec. Ale i v širším pravicovém ekosystému se objevuje apetit na to, čemu se, když to dělala levice, říkalo „cancel culture“. V čem se tato tendence opakuje a v čem se liší? Cancel culture, jak ji známe, byla mimo jiné podmíněna technologicky.

Tříčtvrteční vítězství na dohled

Donald Trump si po návratu do Bílého domu vytyčil cíl ukončit dvě války – tu na Ukrajině a tu v Gaze. Ohledně té první zmiňované ale narazil. „Upřímně řečeno, myslel jsem si, že ta ruská záležitost bude z těch, které jsem zastavil, patřit k těm jednodušším, ale zdá se, že je to něco o trochu složitějšího než některé ostatní,“ prohlásil pro CBS News ohledně Putinovy agrese. Ale na Blízkém východě si momentálně vede mnohem lépe, a i když není nic jisté, brzké ukončení tamějšího konfliktu se zdá reálnější než kdy dřív. Nynější úsilí Trump zahájil 29. září.

Časovaná dluhová bomba

Neschopnost Francie dát si do pořádku své finance už přitáhla pozornost mnoha komentátorů. S obavami, že jeden z pilířů EU a eurozóny se ocitne v krizi, proti níž budou problémy Řecka jen nepatrným zaškobrtnutím snadno řešitelným nicotným příspěvkem mezinárodních institucí a členů eurozóny. Nápravu budou v Paříži evidentně hledat na straně výdajů, ale i příjmů – tudíž i daní. Jenže málokdo si uvědomuje, že zadluženost má i svou dlouhodobou dimenzi. A ta se v případě demografické krize dá řešit jen zrychlením růstu produktivity lidské práce – což ovšem v podstatě vylučuje zvyšování daní.

Babiš podruhé

Skončily volby, v nichž z opozice podle očekávání zabodovalo hnutí ANO s 34,5 procenta, zaostala SPD se 7,8 a překvapili Motoristé s 6,8 procenta. Koalice Spolu patetickým finišem vytáhla svůj podíl na slušných 23,4 procenta, ale s 11,2 STANu a devíti pro Piráty to na reprízu pětikoalice nestačí. Skončily volby a my máme pohromadě všechny ingredience pro ostrý střet České republiky s „Evropou“. Jeden návštěvník volebního Salonu Echa v pražském kině Atlas to vyjádřil následovně: „Tímto výsledkem voleb zahajujeme další válku, válku na Západ, proti Evropské komisi, potažmo Evropské unii.“

Nic má budoucnost

Na audiozáznamu je slyšet vystoupení začínajícího stand-up komika. Jeho pokusy o legraci v sále nemají žádný ohlas, až ke konci se pár lidí dá do smíchu, zní křečovitě a zní v něm agrese, jako kdyby se ti lidé smáli spíš osobě toho nešťastníka na pódiu než jeho vtipům. Je snadné představit si tu trapnost. Tím amatérským komikem měl být Joshua Jahn. Minulý týden v Dallasu začal střílet na budovu, v níž sídlí tamní rezidentura americké Imigrační a celní služby (ICE). Zavraždil dva lidi, shodou okolností to byli zadržení podezřelí z toho, že jsou v USA nelegálně.

Co pohání Andreje Babiše

Poslední dny před volbami jsou stále ve hře dva scénáře, přičemž ten druhý je výrazně pravděpodobnější. V prvním scénáři se udrží dosavadní garnitura, přičemž někteří její představitelé, jako třeba Marek Benda, po celou dobu vlády, přes všechny momentální nezdary, mluvili o tom, že s nasazením všech sil zase nějaká 101 (tedy nejtěsnější většina) bude možná. Stojedničku posléze jako metu převzali i šéfové jiných vládních stran, jmenovitě Vít Rakušan za STAN. Kdyby tato stojednička nastala, posílil by zřejmě bývalý blok PirSTAN.

Demokracie bez volby

Po roce 1989 byly liberální demokracie a evropská integrace představovány jako přirozený cíl politické transformace – jako rámec, který překonal ideologické konflikty 20. století a sliboval stabilní uspořádání založené na ochraně lidských práv a principech tržní racionality. Tento model byl dlouho vnímán jako neutrální prostor, kde mohou svobodně soutěžit různé politické názory. V konfrontaci se současnými výzvami se však tento obraz stále výrazněji drolí: odhalují se jeho ideologické základy, normativní východiska i institucionální omezení. Odhaluje se nejen křehkost pojmů, které definují náš svět, ale i jejich ideologická funkce.

Taková americká tradice

„Atentát není americkým zvykem ani praktikou a takový zlovolný a zoufalý čin nelze začlenit do našeho politického systému,“ prohlásil v roce 1862 William Seward, ministr zahraničí v administrativě Abrahama Lincolna. A v té době to byla naprostá pravda. Spojené státy nezažily jediný úspěšný politický atentát. Sám Lincoln, přestože země byla uprostřed občanské války, odmítal jakoukoli ochranku. Neexistovala žádná vládní agentura či vojenská služba, jež by měla na starosti bezpečnost prezidenta. To se změnilo 14. dubna 1865, kdy Lincolna zastřelil John Wilkes Booth.

Trump jako beranidlo

Vražda Charlieho Kirka kromě toho, že potvrdila vyhrocenou polarizaci americké veřejné debaty, názorně ukázala v Evropě opomíjenou skutečnost: záběry na stovky mladých lidí, kteří se účastnili fatálního setkání s konzervativním influencerem na univerzitě v Utahu, připomínají, že Amerika se ocitla ve zlomovém bodě posledních několik let probíhající bouřlivé debaty o sobě samé, své identitě a budoucnosti. A také, že hnutí MAGA, u nás pohrdavě redukované na „burany z Alabamy“, je prostředím, které mnoha Američanům nabízí promyšlené, ucelené a intelektuálně přitažlivé odpovědi na tyto otázky.

Jen co vyhraje, začnou mu potíže

Velkým, byť s úspěchem ignorovaným otazníkem nad právě vrcholícím volebním soubojem je střet zájmů Andreje Babiše. Chtělo by se napsat: starý dobrý střet zájmů Andreje Babiše – všechno už o něm víme. Ale během čtyř let, které Babiš strávil v opozici, se v celé věci udál důležitý vývoj. I kdyby Babiš volby s náskokem vyhrál, tentokrát pro něj může zákon o střetu zájmů představovat řádově větší překážku, než když byl premiérem poprvé.

Po pás v břečce

Anglické slovo „slop“ znamená něco jako břečka, špinavá voda ve dřezu plném neumytého nádobí. V posledních měsících se ale používá také jako označení specifického stylu – vizuálního či zvukového vyjadřování užívaného umělou inteligencí. Je to styl, který je pro dnešek a možná i pro éru, jež plus minus dneškem začíná, definiční. Je možné, že za několik desetiletí bude pohled na břečku budit v lidech pobavené či nostalgické pocity, podobné těm, které dnes pamětníci zažívají při pohledu na osmdesátkové účesy a při poslechu tehdejší pop music.

Souboj o hegemonii

Komunistická Čína oslavila 3. září 80 let od konce druhé světové války. Při té příležitosti uspořádala na náměstí Nebeského klidu velkou přehlídku, kdy kolem prezidenta Si Ťin-pchinga pochodovalo 15 tisíc vojáků a projížděly stovky kusů vojenské techniky. Na pódiu vedle něj stáli mimo jiné vůdci Severní Koreje a Ruska, zpoza Pacifiku pak celou show sledoval Donald Trump, který ji sarkasticky okomentoval na sociální síti Truth Social. Vyjádřil naději, že Čína při svých oslavách připomene i americké padlé, kteří se zasloužili o čínské vítězství.

Amerika nad propastí násilí

Vražda Charlieho Kirka postavila Ameriku na křižovatku. Může se podívat do propasti a spirálu politického násilí, jež se nepochybně v posledním roce roztáčí, zastavit. Anebo ji může pořádně roztočit. Může to být opakování dlouhých šedesátých let, která, co se týče násilí, začala vraždou prezidenta Kennedyho, pokračovala vraždou jeho bratra a metastázovala v teroristické buňky let sedmdesátých. Někteří hovoří o amerických „olověných letech“, jak se označovala i teroristická vlna v Itálii v sedmdesátých letech.

Rozdělené království

Nejdřív několik příběhů z dnešní Británie. Příběh první. Ve skotském Dundee zhruba třináctiletá dívka vytáhla sekeru a velký nůž, aby sebe a svou kamarádku bránila před násilníkem na ulici. Muž celý incident natáčel na mobil. Jejímu hysterickému křiku kombinovanému se skotským přízvukem sice není moc rozumět, ale několikrát zopakovaná věta „Kurva, nesahej na mě“ je jasná. Dívka se okamžitě stala hrdinkou internetové pravice. Neohrožená mladá amazonka, která musí chodit ozbrojená, aby se ubránila chlípným migrantům (muž za kamerou mluví anglicky s cizím přízvukem a řekne pár slov cizí řečí), jelikož stát selhal.

Cítit se jako klávesa od klavíru

Český politolog Lubomír Kopeček prohlásil, že vláda populistů po volbách je velmi pravděpodobná. „Populisté mají jinou představu demokracie. Představa je, že suverenita lidu by neměla být ničím omezována,“ uvedl pro server iRozhlas na začátku září. Strašidlo populismu intenzivně obchází demokratický svět již bezmála desetiletí, přičemž zvláštní pozornosti se mu dostává od roku 2016, kdy došlo k referendu o brexitu ve Velké Británii a prvnímu zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Jev se neblaze snoubí s obecnější deziluzí významné části veřejnosti z demokratického fungování, které na tom v tuto chvíli není vůbec dobře.

Kdo byl horší hospodář – Babiš, nebo Fiala?

Když jsme se před lety ohlíželi za vládou Petra Nečase a tázali se, jak mohla být smetena tak snadno, nabíral zpětně na významu jeden faktor, který si člověk ve víru policejní razie na Úřadu vlády tolik neuvědomoval. Kupní síla průměrného Čecha se během dvou let razii předcházejících zmenšila o dvě procenta. Ekonomické zahnívání, zní jedna hypotéza, tak ve společnosti vytvářelo pocit nespokojenosti, v jakém pak i naprosto absurdní policejní zátah mohl u veřejnosti projít s jakýmsi porozuměním.

Demokracie a náboženství ve věku interpretace

Tereza Matějčková rozvíjí v eseji Chybí demokracii Bůh? (Echo č. 22/2025) tuto myšlenku: „Demokracii a církev – téměř protipóly – v posledních dvou stoletích spojuje to, že ani jedna z nich nemá pro své základy data. Skutečně se Bůh stal člověkem? (…) věříme, (…) jako věříme třeba i tomu, že lidé si jsou rovni a každému náleží důstojnost. Kde jsou pro taková tvrzení data? Nemáme data, jen příběh. A ten samý příběh, z něhož žije církev, byl po staletí i tichým základem demokracie.“

Orwellovský přízrak Chat Control

Posledních pět let se na úrovni Evropské unie projednává právní úprava, jejímž deklarovaným cílem je prevence a potírání sexuálního zneužívání dětí. Tento na první pohled bohulibý počin se ovšem začne jevit mnohem šeredněji, uvědomíme-li si, že součástí návrhu – známého pod jménem „Chat Control“ – je i možné oslabení principu koncového šifrování internetové komunikace a povinnost poskytovatelů plošně prohledávat soukromé zprávy, e-maily, on-line úložiště a skupinové konverzace na WhatsAppu či Signalu. Pod rouškou ochrany dětí se tak skrývá nástroj pro masový dohled nad digitální sférou a brutální zásah do soukromí evropské veřejnosti.

V oblacích slzného plynu

„Tady mám medvídka od přítelkyně, přilbu, spodní prádlo. Tady žiju posledních osm měsíců,“ říká dvaadvacetiletý Alexa, který studuje druhým rokem Zemědělskou univerzitu v Bělehradě. Nejenže ji studuje, ale univerzita se stala jeho domovem. Alexa se totiž připojil ke studentské blokádě vysokých škol. Už devět měsíců je na univerzitách po celé zemi zastavena výuka a akademická půda se stala základnou pro vedení protestů proti vládě prezidenta Aleksandara Vučiće. Z učebny 35 zmizely židle i stoly. Bývalou posluchárnu už nic nepřipomíná.

Válka, na kterou Češi zapomněli

Brát prázdniny jako čas okurkové pohody, kterou si nenecháme kazit žádnými závažnými tématy, bylo v českém prostředí dlouho příjemným zvykem. Jenže tyhle pořádky už neplatí poslední tři roky, kdy dennodenně sledujeme zprávy z válek na Ukrajině a v Gaze. Nepřetržitě jsme zahlcováni novými informacemi, fotografiemi dalších mrtvých a materiálních zkáz i analýzami bojů, jaké Evropa zdánlivě dlouho nepamatuje. Jenže úplná novinka to není – jen jsme zapomněli, že podobné zprávy a obrazy k nám proudily před třiceti lety z Balkánu, kdy na prostoru bývalé Jugoslávie vypuklo postupně několik válek.

Zajíc v pytli, ale má hodnoty

Takto pojatý program u seriózních aspirantů na vládu v České republice nepamatujeme. A to nikoli kvůli konkrétnímu obsahu, ale pro způsob, jakým koalice SPOLU uchopila program pro letošní sněmovní volby. Své programové teze zveřejnila půldruhého měsíce dní před volbami, 20. srpna, symbolicky den před výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tou symbolikou premiér a lídr SPOLU Petr Fiala také celé představování programu v pražské kavárně Louvre začal. Vzpomenul okupaci „Rudou armádou“, která nás sice osvobodila v roce 1945, zatímco v roce 1968, který měl na mysli, byla už dávno přejmenovaná na Sovětskou armádu.

Nešťastní panicové

Loňský průzkum CzechSex zjistil, že u nás 54,4 procenta mužů ve věku 18–25 let nikdy nemělo pohlavní styk, u žen to bylo 30 procent. Nízká míra sexuální aktivity u mladých lidí překvapila výzkumníky vzhledem k tomu, že příležitostný sex s sebou již dávno nenese společenské stigma a zdálo by se, že seznamování s široce dostupnými digitálními aplikacemi jako Tinder bude jednodušší než kdy předtím. To se ovšem evidentně neprojevuje v realitě tak, jak bychom očekávali.

Duch hlubiny

Můžeme si představit skutečnost, ve které žijeme, jako hluboké moře. Nahoře fouká vítr, děje se spousta událostí, které se hladiny dotýkají a vyvolávají vlny. Všechno se neustále mění, co je chvíli veliké, vzápětí zaniká. Když se začneme nořit hlouběji, pohyb postupně ustává, co nahoře vyvolá velikou vlnu, v hloubce deseti metrů se odrazí daleko slabším pohybem. A když se ponoříme do hlubiny několika kilometrů, nepohne se vůbec nic, mnohakilometrová vrstva vody dokonale izoluje od veškerého hemžení na povrchu. Události na hladině řídí Duch doby, jeho působení je povrchové a krátkodobé, dokáže vyvolávat silné emoce, hýbat davy, umí svádět a ovládat.

Nový šerif ve městě

Karol Nawrocki, kandidát polské konzervativní opozice, se 6. srpna ujal funkce hlavy státu. V českých komentářích se to jen hemžilo hodnoceními typu, že zvítězil „neznámý historik vytažený [lídrem konzervativců] Kaczynským z klobouku“, „boxer ze sídliště“ či „bývalý fotbalový chuligán s podivnou minulostí“. Nechme teď stranou, že většina těchto mediálních odsudků padala na základě chatrně vyargumentovaných článků polských provládních médií v době vrcholící kampaně, i tak se ale výhra Nawrockého nesnadno vysvětluje. Zmíněné handicapy se nakonec ukázaly jako přednosti.

Rozklad státu v přímém přenosu

Mohla to být poměrně nezajímavá, technická a nudná záležitost, z miliardového daru v bitcoinech se vládě Petra Fialy ale podařilo vykřesat solidní představení. Kauza, která nedávno smetla ministra spravedlnosti Pavla Blažka, vstoupila v srpnu do nového dějství. Policie po delším vyčkávání provedla razii v břeclavském domě „dárce“ – Tomáše Jiřikovského. Noční zásah skončil dramatickou scénou: obviněný se snažil s dvěma dětmi uniknout na střechu, podle všeho v domnění, že jim hrozí nebezpečí.

Lidé s názorem na cestách

Záběr ukazuje scénu z Charkova někdy v roce 2024. Ulice druhého největšího města na Ukrajině jsou i přes den prakticky prázdné, na domech jsou vidět stopy po ruském ostřelování, co chvíli se rozezní sirény, lidé přežívají hodiny a hodiny v protileteckých krytech, i děti se učí v podzemí, z dálky je slyšet dělostřelba, občas dopadne raketa. Ulicí jdou návštěvníci z Česka, štáb dokumentárního filmu a jeho aktéři. Blíží se auto, hodně omlácený žigulík na pokraji rozpadu. Jeden z aktérů si ho všimne, obličej se mu roztáhne do vřelého úsměvu.

Třetí fáze rozhodne

Svět se pořádně ani nerozkoukal a summit na Aljašce mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem skončil. Ruský prezident se prošel po červeném koberci kolem stíhaček F-35, nad hlavou mu proletěl bombardér B-2, tři hodiny jednal se svým americkým protějškem, oba něco řekli novinářům, aniž by odpověděli na otázky, a Putin zase odletěl. Ani pracovní oběd si nedal. Žádná konkrétní dohoda ohlášena nebyla. Přesto na první pohled může být spokojený.

Sebetravičství otevřené společnosti

Pakliže bychom se zeptali na to, co definuje západní civilizaci, svoboda by se na žebříčku nejčastějších odpovědí umístila jistě vysoko. Těžko si představit zemi, jež by byla autoritářská a zároveň „západní“ v kulturním smyslu. Ostatně když diskutujeme o tom, co Západ ohrožuje, jde povětšinou o síly tyranie, ať už ve formě rozpínavých zahraničních nepřátel, anebo vnitřních aktérů, jejichž ideologie, populismu či náboženského fanatismu se obáváme právě proto, že by mohly vést k nesvobodě. Narazíme ovšem na značné úskalí, pokud bychom chtěli na bedra svobody naložit celou váhu civilizačního určení.

Zpět na hlavní stranu