Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Rozhovor s nečekanou pointou

Vysoký blondýn se schopností zahrát přesvědčivě cokoli. Řeklo by se zajímavý herecký typ netyp. Fyzicky výrazný a přitom jaksi nenápadný, nezařaditelný do škatulky. Může hrát dobráky i démony, prosťáčky i intelektuály, hrál v Komedii Goebbelse a v Národním Havlova Huga Pludka, ve filmu policisty, tatínky i Fausta.

Byl Toman český (a židovský) Schindler?

Toman. Tak se jednoduše, a přitom záhadně se jmenuje hraný film režiséra Ondřeje Trojana, který představuje jednu velmi barvitou a rozporuplnou osobu československé historie. Zdeněk Toman, původním jménem Asher Zelig Golberger (1909–1997), se narodil v chudé židovské rodině na východě Slovenska, jako student práv v Praze vstoupil do komunistické strany, okupaci přežil jako úředník exilové vlády v Londýně, po květnu 1945 se stal šéfem rozvědky ministerstva vnitra, jehož hlavním cílem bylo obstarávat pro stranu valuty. Vedlejším efektem jeho činnosti byla však i pomoc židovským uprchlíkům, kteří se ocitali ve svízelné situaci. Toman to dělal za peníze, ale snad i z jistého soucitu či solidarity. Byl vysoce postaveným mužem komunistického aparátu, který se chystá převzít moc, ale byla mu připravena role oběti. Těsně předtím, než je tímto aparátem zlikvidován, se mu podaří spektakulární útěk ze země. Pak začíná druhý život Zdeňka Tomana, o kterém film už nevypráví. To, co je jeho látkou, však stačí na debatu, k níž se sešla scenáristka filmu Zdeňka Šimandlová, historička zabývající se osudem českých Židů po roce 1945 Kateřina Čapková a historici Karel Pacner a Prokop Tomek.

Tenhle zámek není zámek

Kdysi se v Berlíně vyprávělo, že když je v Postupimi půlnoc, vylézá Fridrich Veliký ze své hrobky v Posádkovém kostele, vyšvihne se na bezhlavého koně a rajtuje s ním skrz rovné ulice svého někdejšího rezidenčního města. V podobě strašidla dojede až k útulnému paláci Sanssouci (Bez starostí), kde trávil nejpříjemnější chvíle svého života. Postojí u hrobu svých věrných chrtů, ale pak se zadumaně zase vrací do hrobky, opět po bok nemilovaného despotického otce Fridricha Wilhelma I.

Tož mě teda namalujte. Ale realisticky!

Dalo by se říct, že T. G. Masaryk byl sám výtvarným artefaktem. Není sice úplně správné a demokratické instalovat po náměstích sochy politiků už za jejich života, ale u TGM se to dalo omluvit, že objekt vypadal tak dobře. Do pozdního věku působila jeho figura svižně a štíhle a na dobových filmových záběrech je vidět, že se tak i pohybovala: měla prostě švih. Následující prezidenti, i když budou mladší, budou po něm už vypadat často utahaně a unaveně a žádný se nebude umět tak vyšvihnout na koně nebo dát nonšalantně oholínkovanou nohu přes nohu.

Hovory s poustevníky

Kniha rozhovorů Aleše Palána s „šumavskými samotáři“, vyzdobená fotografiemi Jana Šibíka, Raději zešílet v divočině, patří k nejúspěšnějším titulům tohoto roku: dobře se prodává, vycházejí nadšené recenze, stala se „fenoménem“. Není divu, je to kniha dobře připravená, vymyšlená a trefila se do jakéhosi pocitu či jak to nazvat. .

Samostatná jednotka Ivan Havel: 80 let

Když se člověk narodí jako mladší sourozenec Václava Havla, plyne z toho řada důsledků, se kterými se musí vyrovnávat, například že bude pro některé lidí více zajímavý jako bratr, méně již jako konkrétní Ivan M. Havel. Bližší pohled na jeho osobnost, dílo a charakter však ukazuje, že se Ivan Havel tímto nenechal ovlivnit a svést ze své cesty, která se vedla vždy samostatně, originálně a po svém, takže z toho mohl i starší bratr býti někdy nervózní a připadat si jako bratr mladší.

Mladí i staří mistři v Brtnici

Mám takovou tradici, kterou jsem založil před deseti lety, že se vždy cestou na horňácké narozeniny Břetislava Rychlíka zastavím zhruba na půli cesty, v městečku jménem Brtnice. Ty oslavy se ve větším stylu konají jednou za deset let, takže jsem tam byl letos koncem srpna podruhé. Zajímavé je, že v Brtnici asi málo tuší, jak souvisí s Rychlíkem, a Břetislav zase neví, jak souvisí s Brtnici.

David aneb Goliáš našeho mládí

Ale jo, já si myslím, že Michal David si ten metál od Zemana zaslouží. On si zažil, kluk, svoje. On to neměl jednoduchý. Tak těžký mládí bych nikomu nepřál. Vždyť on pomalu nemohl ani vylízt na ulici, aby neriskoval, že si ho někdo podá. Hned mu začal někdo nadávat nebo na něho pokřikovat: céčka, sbíráš céčka, to je ta léčka… haha, no fakt hrůza. Nejhůř to dopadlo v tom Lochotíně v osmdesátým sedmým, kde hrál po pankáčích z Německa, Die Toten Hosen, Mrtvý kalhoty se jmenovali, to dostal myslím lahví do hlavy. To byl taky nápad, lízt tam. To bylo jako pěst na voko.

Co bychom byli bez Libuše?

Bylo 9. května 1980 a socialistické Československo slavilo ritualizovaným způsobem třicáté páté výročí osvobození Sovětskou armádou. Václav Havel byl už rok zavřený na Borech. Večer se mohl spolu s jinými vězni dívat na televizi, byl státní svátek. Ve 20.20 začínala na prvním programu Libuše, „televizní inscenace slavnostní opery“, jak je i napsáno v televizním programu v Rudém právu.

Jak si Michal Viewegh sáhl na horké téma

V roce řekněme 1980 se obtloustlý brýlatý gymnazista Michal V., kterému ale šly dobře slohy, snažil na večírku SSM v domě ROH n. p. Sázavan líbat a osahávat spolužačku Jarmilu B. Dělal to poprvé v životě, oba byli již dosti opilí, což se projevilo jednak nemotorností a druhak jistou ztrátou kontroly. Zdálo se, že vše jde oním směrem, ale v jisté chvíli, kdy se M. V. dostal pod svetr a šel níž, Jarmila jej se slovy „tos přehnal, debile“ odstrčila a odešla na WC. Mladý M. V. se odpotácel s ambivalentním pocitem, že se aspoň o něco pokusil. Když se potkali ve škole, dělali, že se neznají.

Prkno za Husáka

Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.

Světelný meč v Syrakusách

Syrakusy, to zní infantilní mysli jako sýra kusy, ale ještě víc člověku vrtá hlavou, co se stalo s tím římským vojákem, který tady zabil Archimeda, prý jen kvůli tomu, že namítal, ať mu nešlape po písku, do kterého si právě něco čmáral. Jestlipak ho velitel seřval: Ty idiote, zabil jsi největšího matematika starověku! Víš, co tě čeká? Čtvrcení čili kvadrátus a předtím ještě flagulus čili bičování…

Druhá republika: plavba vytřeštěných zavrženců

Po Mnichovu ’38 následuje tak zvaná druhá republika, trvala krátce, od 1. října 1938 do 15. března 1939, to je 167 dní. Václav Černý popsal ve svých pamětech Křik koruny české oněch pět měsíců druhé republiky sugestivně takto: „Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěný bez cíle na živé moře.“ Tato plavba nemohla skončit jinak než vpádem krvelačných pirátů na palubu a vřícením se do válečných proudů, i když je nutné vždy dodat, že hlavní příboj šel mimo.

Když smrt je jediná jistota

Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.

Svatá dialektika ve Staré Boleslavi

Byly dva týdny před svatým Václavem a ve Staré Boleslavi slunce pálilo jako v červenci. Zlatá oválná pečeť na průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie zářila jak rozpálený kov. Kostel byl zatarasený a dostat se nedalo ani ke vchodu. Kolem i uvnitř bylo lešení. Nezbylo než mžourat do výše na velkou kopii paladia země české, toho druhého kultu staroboleslavského. Je to už pár let, kdy jsem se tady dal do řeči s jednou jeptiškou a ptal se na paladium.

Rozházet si to s Maďary?

O Maďarech se říká, že jsou nejopuštěnějším národem Evropy. A mnozí Maďaři se prý tak i cítí. Je to národ, který přišel do Evropy relativně pozdě, když už tam ostatní byli jakž takž usazeni a dosud mají pocit, že se s nimi až tak nepočítalo. Z uralské pravlasti je přivedl mystický turul, kuriózní kříženec orla s husou, což je ten pták, který je na mnoha maďarských pomnících vyznačujících se nevídanou epičností. Tento divoký lid došel do Karpatské kotliny, odkud by se možná chtěl vydat dál, kdyby ho nezastavil Jindřich Ptáčník na Lechu, tak se rozumně stáhnul, přijali křesťanství, asimilovali mírněji založené původní obyvatelstvo, například Slováky, a stal se součástí Evropy.

Holka s velkým černým koněm

Maluje velké expresivní abstraktní obrazy a někdy je na přání zákazníků pokrývá plátkovým zlatem. Říká o sobě, že přišla z lesa, ale úplný naturščik to není. Na rukou má kaligrafii a sama ji na kůžích zájemců vytváří. Bude jí tento týden třicet a na třech místech Prahy otevírá výstavu: ve Vnitroblocku v Holešovicích, v hotelu The Emerald na Staroměstském náměstí a galerii pojmenované jménem, z něhož touží udělat značku: Julia Chochola.

Ostré náboje v sovětské ruletě

Zatímco na Západě si tvůrčí člověk život ničil většinou sám, pokud tedy k tomu měl vlohy, v Rusku a jiných komunistických zemích mu ho ničila státní moc. Životopisy velkých Rusů dvacátého století, to je skoro permanentní tragédie a drama. Proto jsou také tak čtivé.

Kupka nebyl jen vznešený vesmír abstrakce

Ve Valdštejnské jízdárně byla před týdnem otevřena retrospektivní výstava František Kupka 1871–1957. V pařížském Grand Palais na ni před půl rokem přišlo skoro čtvrt milionu diváků, tak se chodí opravdu na crème de la crème světového umění. Výstava, ta pařížská i pražská, prostě dokládá, že Kupka je klasik moderny, jeden z těch zakladatelů a pilířů, vedle Kandinského a Mondriana „objevitel“ abstrakce, prorok a průkopník.

Sirotci a naše migrační válka

Povinností křesťanských panovníků bylo chránit vdovy a sirotky. Tím se mimochodem evropská civilizace lišila od různých orientálních despocií, kde panovník jen šířil děs a hrůzu a všichni se ho báli – včetně těch vdov a sirotků. Všimněme si ale, že ta povinnost se nevztahovala zdaleka na všechny: panovník nesliboval ochranu všem, neříkal „Budu chránit všechny, třeba i mladé muže“, ale pouze „vdovy a sirotky“, tedy nejnešťastnější a nejslabší tvory na světě. A zvláště sirotek je nejsmutnější opuštěná bytost, zcela odkázaná na milosrdenství a soucit. Ve světě, kde tyto dvě věci zanikly, nemůže přežít. Nebo přežije jen jako zvíře. Lze se obávat, že v zemi, jako je Sýrie, těch dětských zvířat bude plno.

Sire Karle, je tu další náš krajan

Tomáš Kulka je docentem na katedře estetiky na FF UK v Praze. Jeho knihu Umění a kýč opatřil krátkou předmluvou sám Milan Kundera a studentky estetiky si v ní budou zatrhávat ještě za padesát let. Čtvrt století svého života prožil v Izraeli, dalších dvacet let ve své domovské Praze. Tam ho v polovině 90. let poznal autor rozhovoru, proto ten důvěrný tón.

Kejklíři a andělé v Lublinu

Do Lublinu jsme s historikem Pavlem Zemanem (rozhovor s ním viz Týdeník Echo č. 35/2018) a jeho osmnáctiletým synem Václavem přijeli kvůli Majdanku. Celý pátek jsme chodili po obrovské ploše tábora, který se mírně zvedá k návrší s krematoriem a mauzoleem, kde je navršen popel z tisíců a tisíců lidských těl (odhady obětí jsou od 80 tisíc až po 400 tisíc), a to prosím slovo popel není míněno metaforicky, neboť když se na tu písečnou hromadu podíváte pozorněji, opravdu uvidíte úlomky kostí.

Wanderlust: poutník na cestě za rozkoší

Už celých dvě stě let hledí poutník na slavném obraze Caspara Davida Friedricha do údolí plného mlh, nad nimiž se zvedají dvě krajinné dominanty: prý to má nalevo být kopec Růžák (Rosenberg) u Děčína, napravo skála Zirkelstein hned za hranicemi v Saském Švýcarsku. Identita toho muže, ikony všech romantiků, známá není, existuje ale mnoho interpretací. V onom roce 1818 bylo Friedrichovi třiačtyřicet let.

Pane medvěde, máte čas?

Markéta Hlinovská je vycházející hvězda zdejší výtvarné scény. Je to bravurní umělkyně, která svede namalovat třeba opici nebo plameňáka, že by z toho byli nadšeni i oni. Ale zároveň je to přemýšlivá osoba, která jejich portrétům dodává rozměr tajemnosti a uhrančivosti.

To sladké slovo normalizace

Slovo normalizace se v této zemi stalo evergreenem. Když ho „normalizátoři“ v roce 1970 použili v tzv. Poučení z krizového vývoje, možná netušili, jak bude slavné a že přežije i epochu, jež byla po něm pojmenována. Normalizace měla být původně uvedením poměrů do stavu, jaký si normalizátoři představovali: vedoucí úloha KSČ, monolitní ideologie, podřízení Sovětskému svazu… Logicky by měla skončit s koncem starého režimu v roce 1989. A přitom je to slovo s druhým životem. Co chvíli slyšíme, že se normalizace vrací, že některé jednání je normalizační, že je tu znovu normalizační duch. Ale skutečně? Nepleteme dohromady dva úplně jiné světy?

Starší články