Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Ona Kuba ještě existuje?

Zprávy o tom, že v Havaně a snad i v jiných kubánských městech vyšli lidé do ulic a protestovali proti vládě, volali, že chtějí svobodu, a mávali vedle svých vlajek i americkými, jež jim tu svobodu pořád ještě symbolizují, už asi nevyvolávají tu správnou emoci.

Srpnová neděle, královna melancholie

Maďaři, o kterých se u nás často se sympatiemi píše, dali světu mimo jiné slavnou zabijáckou píseň Smutná neděle – Szomorú vasárnap, po jejímž poslechu se citlivější člověk musí svázat do kozelce, aby neskočil z okna. Ve skutečnosti ji spíš tak přetrpí a už mu nevyleze z ucha, schválně si vygooglujte. Říká se jí také hymna sebevrahů. V Budapešti se prý ve třicátých letech přistavovaly před podniky, kde se cajdák hrál, rovnou pohřební vozy, které odvážely nešťastníky, kteří si při zvuku melodie prostřelili hlavu.

Starci a norské moře

Každý rok odlétá do Norska patnáct tisíc Čechů (Moravanů i Slezanů), kteří tam provozují pokus o mořský rybolov. Mnozí z nich se tam znovu a znovu vracejí a nejsou vzácné případy, kdy tam byl někdo už i dvacetkrát a bez rybaření ve fjordech si již nedovede svůj život představit. Jde o poměrně drahou záležitost – takový týdenní zájezd přijde na několik desítek tisíc –, ale rozhodně nejde o zábavu vyšších (středních) vrstev, i když jejich zástupci se tam mohou objevit také.

Nakousnutá játra ve Štúrovu

Okamžitě to na člověka dýchne společným domovem: paneláky a paneláky, celé trsy paneláků, nyní zabalených do zateplovací meruňkové a citronové slupky, původně skutečné paneláky, jak se za Husáka stavěly od Aše po Medzilaborce, od Rumburku po Štúrovo. Na to jsem právě hleděl z gotického balkonu královského hradu v Ostřihomi, po pravé ruce zelenou kopuli katedrály, pod sebou staré město Esztergom a kousek dál mohutný klacek Dunaje, na jehož druhé straně se rozprostíral panelákový háj.

Stalo se v Sokolově, v nádražní čtvrti

Sokolovské nádraží je smutné místo ve smutné čtvrti smutného města. V pátek se tam odehrálo cosi, co bylo zaznamenáno i celostátními médii, neboť takové věci jsou mediálně vděčné, i když debaty se pod takovými články už léta nedovolují. Porvala, lze-li to slovo použít, se tam skupina jednoho etnika se skupinou druhého etnika. Jedno etnikum přijelo do Sokolova vlakem, prý s úmyslem pak pokračovat po Ohři na lodích.

Ventil na jedovatou páru

Daniel Hradecký (nar. 1974) se vynořil ze severočeských mlh před lety jako básník silného výrazu, v němž navazoval na nelyrickou, existenciální linii divišovsko-julišovskou, aniž ty básníky musel imitovat. Sečtělostí a kulturním zázemím přesahoval poměry nejen regionální, ale svou psychosociální situací, bez obalu řečeno: životem na dně, životem promořeným alkoholem, naplňoval ta nejotřepanější klišé ztroskotance a zoufalce, který se o své bídě zajímavě a originálně vyjadřuje, protože nic než tu bídu nemá. Ale tu zná důkladně a ze všech stran.

Před deseti lety v Norsku

Zločinecká kariéra toho muže trvala jenom jeden den, což stačilo k tomu, aby se stal nejmasovějším vrahem moderní norské historie: sedmdesát sedm mrtvých, šedesát devět zastřelených a osm předtím zabitých výbuchem bomby. Jde samozřejmě o Anderse Breivika. Od jeho vraždění uplynulo deset let. Jsou rozumné důvody jeho jméno a jeho čin, či jak to nazvat, nepřipomínat. Tak aspoň připomenu knihu, kterou stojí za to si přečíst.

V Kadani leze cosi po dlani

Nevím, jestli se to obecně a celostátně ví, spíš asi ne, ale Kadaň patří k nejhezčím městům v téhle zemi, takže se běžně stane, že když tam někoho dotáhnete poprvé, tak je nejdřív nedůvěřivý, pak chvíli zaraženě mlčí, pak se jen diví a diví a nakonec říká, že se tam musí vrátit. Ten udivenec měl obvykle matnou představu, že je to někde na severu, jsou tam elektrárny a možná hned na ulici velkorypadla a specifické složení obyvatelstva a sociální vyloučenosti a takové věci.

Už sú opäť dvaja

Zemřel Milan Lasica, kterému občas člověk řekl Satinský, a naopak, ale jim, předpokládám, to asi nemuselo vadit, protože Cyrila a Metoděje nebo Laurela a Hardyho taky není potřeba moc rozlišovat. Důležité je, že oba byli skvělí a oba byli milovaní, jak si jen člověk, umělec, herec, komik, autor za sebe může přát. Milan Lasica přežil svého uměleckého partnera Júlia Satinského o osmnáct let, autorsky spolu byli čtyřicet let.

Zlomená srdce těsně před výbuchem

Když se psal rok 2013, německý spisovatel Florian Illies (nar. 1971) připomněl, že před sto lety, v březnu 1913, měl básník Rainer Maria Rilke silnou rýmu, neboť bylo docela chladné jaro a Rilke byl k nachlazení náchylný. Zpráva o básníkově rýmě byla součástí celkového obrazu toho roku, který Illies vytvořil z krátkých příběhů, glos, faktografických črt a drbů (mohlo jich být tak kolem čtyř set) ze života především umělecké společnosti onoho zvláštního roku.

Fauni prchající před automobilem

V Národní galerii mají zajímavý obraz málo známého českého symbolisty Beneše Knüpfera (1844–1910), který se jmenuje Fauni prchající před automobilem. Je z roku 1905 a je na něm znázorněn střet dvou světů, které se navzájem vylučují. Světa magického a pohádkového, a světa techniky a pokroku. Je to noční scéna, v níž řítící se automobil s temnou siluetou dvou jezdců ozařuje dva vyplašené fauny, bytosti s lidským trupem a kozlími končetinami.

Rozmarné léto v Klášterci nad Orší

Lososí řeka Ohara, Egera, Eger, Kelty prý také zvaná Hbitá řeka, česká Ohře: myslím, že je to nejkrásnější řeka v Čechách v nejkrásnější krajině, rozhodně v úseku od Lokte přes Karlovy Vary, nešťastnou Kyselku (Kysibl) a hlavně pak od Velichova (Welchau) až po Klášterec, kde ji za Kadaní přetne vaz Nechranická přehrada. Je to kraj kdysi Goethův, kraj ovocných sadů na stratovulkánu od konce války pustých Doupovských hor, jež se tu od Vojkovic (Wickwitz) a Stráže nad Ohří (Warta) sklání do něžného údolí mělké stříbřité řeky, od jejíhož levého břehu se zvedá podhůří Krušných hor.

Hrabalova chata je výjimečná. Stát by to měl vědět

Začátkem týdne se objevila zpráva, že se prodává Hrabalova chata v Kersku. Za dvanáct milionů, což není málo, ale kupec se jistě najde, jenže bůhví, co s ní udělá. Tím kupcem by měl ale být český stát a ministerstvo kultury by mělo okamžitě jednat. Ne z nějakých fetišistických důvodů, ale proto, že je to jedinečná příležitost konečně splatit dluh vůči Hrabalovi.

Šeptající bohyně z Podlesí

Fotograf Kuba Kamiński je hvězda polské fotoreportáže. Vedle „tradičních destinací“, jako je Gaza, Krym, Libye etc., jezdí fotografovat „šeptuchy“, léčitelky z Podlesí v nejvýchodnější části Polska. Jsou to ženy, které tady zůstaly ze starých časů, kdy se víc než chirurgii a farmacii věřilo slovu, modlitbě, zaříkání, víře, že k uzdravení je potřeba spíš magický duch než univerzitní věda. Kuba je skeptik, ale respekt k těm ženám má.

Maďarský úděl: jako strašák v poli

Maďarsko a Maďaři se stále vnucují do tématu. Správná Evropa se na ně nyní zlobí, protože přijali zákon, že se dětem nemá ve škole ukazovat něco, co si většinou lidé prohlížejí soukromě u počítače. To je samozřejmě nadsázka a hrubé zjednodušení oné věci, ale stejně je podivné, že se tolik států a jejich elit spojí kvůli tomu, že v jedné zemi mají trochu jiný názor na sexuální výchovu mládeže.

Šnek, který se zastavil v Ostřihomi

Ostřihomská bazilika je jako obří šnek, který vylezl na kopec, vystrčil tykadla a už je zapomněl dát zpátky. Ta tykadla, to jsou dvě věže po stranách, šnečí ulita, to je ta mohutná zelená kopule, která je snad třetí nebo čtvrtá největší v Evropě, což odpovídá sebevědomí Uher v době, kdy ji nad Dunajem vztyčovali. Stavba zabrala kus 19. století (stavělo se v letech 1822 až 1869), neboť takové kostely se stavějí dlouho a na věčné časy, ke slávě říší, jež mají chránit a symbolizovat.

Na Moravě je stejně všechno lepší

Morava, zvláště právě ta jižní, je totiž zajímavější a pestrobarevnější část této země. Pro Čecha, především teda Pražáka, je tím, čím je pro Francouze Korsika nebo pro Rusa Krym. Pro Američana Florida nebo rovnou Havaj. Jsme sice občansky ve vlasti, ale zvyky, mravy a zvuk řeči jsou přece jen jiné. Lepší, sytější, originálnější. Je to náš Jih.

Většina z nás to má vyřešené

Mimořádně nejapné a na standard Miloše Zemana necitlivé výroky o lidech, kteří změnili pohlaví, odráží zmatek naší podivné doby. Společnost si na jedné straně zvyká na skutečnost, která je složitější, než se zdá, a na druhé straně má pocit, že se toho na ni valí až příliš. V polemice o všech možných změnách na poli „pohlavních identit“ jdou často stranou lidé, kterých se to týká nejvíc, tedy ti, kteří se museli se svou jinakostí vypořádat, často velmi nesnadno.

Veselé obrázky za temným zrcadlem

Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení. Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla.

Tweetující redaktor a hejno moskytů

Vedlejším produktem jihomoravského tornáda je případ tweetu jednoho z vedoucích zpravodajské redakce České televize. Ten v pátek ráno, den po katastrofě, napsal, že „v prezidentské volbě obce a města brutálně postižené tornádem spoléhaly na Miloše Zemana“. A pak ocitoval výsledky prezidentských voleb v postižené oblasti. Všude tam zvítězil s převahou, ale ne zas tak absolutní, Miloš Zeman. Jaký div…

Svatý Vondra u Dunaje

Szentendre je dunajský Montmartre, kde barvy domů a obrazů vystavovaných po ulicích přecházejí v barvy řeky… Tak o tom malebném městečku píše nezbytný průvodce po těch končinách, Claudio Magris, ve svém kulturním cestopise Dunaj. Okamžitě jsem mu dal za pravdu a stejně jako on před čtyřiceti lety, kdy svou knihu psal, jsem se nechal unášet pitoreskními uličkami, které klesaly a zase stoupaly po mírných vršcích, obklopen lehounce plynoucím veselím letního dne.

Aby zase věřili, že život je dobrý

V neděli odpoledne zemřela šestá oběť jihomoravského tornáda. Bylo to prý malé dítě, což je strašné, strašné. Vždy je to strašné, protože malé dítě, to je naděje, která už navždy bude chybět: rodičům do konce života, ale třeba i těm, kteří ho měli potkat jako dospělého člověka, a nikdy ho nepotkají, takže i jejich životy budou jiné. Ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Český Odysseus a jeho Homér

Od románu Mlýn na mumie (2014) přes prózy Andělí vejce (2016) a Nulorožec (2018) se Petr Stančík stal hlavním představitelem té větve české literatury, která má kořeny v grotesce, nadsázce, hravé, často ale temné imaginaci. Ta linie jde od Arbesa, Haška, Čapka, Nesvadby, Jana Křesadla, Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze… Dámy prominou. Psal jsem o každé jeho knize s velkým nadšením, neboť můj čtenářský zážitek se tam přesně shodoval s představou, jak čelit současnému pocitu, že už všechno bylo napsané a zbývá recyklace nudy, z níž se dělá ctnost

Vosková slavnost na uherském Vyšehradě

Visegrád jsem poprvé viděl před lety, když jsem jel nočním lůžkovým vlakem do Budapešti. Bylo brzo ráno, svítalo, já se probudil a šel si stoupnout na chodbičku a hleděl na kopce, které se strmě zvedají nad mohutně rozlitým Dunajem. Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Řeka jako když vstoupí do slavnostního sálu, ve kterém jsou místo sloupů zelené kopce a místo prostřených stolů od pohledu útulná městečka rozprostřená podél břehu.

Mistrovská choreografie smrti

Onoho rána v pondělí 21. června 1621 se prý hned po východu slunce nad Prahou ukázala „velmi pěkná duha“. Takhle to ve svém spise Historie o těžkých protivenstvích církve české píše Jan Amos Komenský, který ovšem u toho nebyl, neboť se skrýval u šlechtických přátel na Moravě v neblahém očekávání věcí příštích. Duhu však viděli očití svědkové. Přitom už tehdy jim to připadalo zvláštní, neboť prý několik dní nikde v okolí Prahy „žádného deště nebylo“ a bylo počasí velmi letní a jasné.

Čtyři sta let od krvavého baletu Mistra Mydláře

V pět hodin ráno onoho 21. června, černého dne českých dějin, zahájil výstřel z hradního děla truchlivou podívanou. Z dokonávající tmy se do skoupého světla vynořilo theatrum obklopené dvěma kornetami kavalerie a třemi setninami pěchoty, které udržovaly zástupy v uctivé vzdálenosti. Katovský pacholek v černé kápi postavil před špalek vysoký černý kříž. U špalku stál s nahým mečem a kamennou tváří kat Jan Mydlář, z božího dopuštění mistr popravčí…

Václav Klaus a jeho kámen

Václav Havel – článek Václavu Klausovi k narozeninám nemůže začínat nikým jiným než Václavem Havlem. Tak tedy Václav Havel v jednom z posledních rozhovorů, kde jinak padaly různé duchaplnosti a moudra, dostal otázku – otázku, kterou se v téhle zemi, možná na celém světě, hodilo položit snad jenom Václavu Havlovi, což neznamená, že se přitom necítili všichni trochu trapně – co je největším úkolem naší doby.

Potomci Langobardů v Kyjově

Náměstí v Kyjově je podlouhlé a v jeho čele stojí pěkná renesanční radnice s bílou věží. Na druhé straně se zvedá mírné návrší a tam je zámek, předělaný na muzeum. To je vlastně skoro celý Kyjov. Při troše obraznosti si lze představit, jak ještě před takovými osmdesáti lety tady chodily prostředkem města ženské ve slováckých krojích, přičemž se dlouhými kroky vyhýbaly kravincům, které tam zanechal dobytek zde se nabízející. Dnes je vydlážděné a bez krav i krojů, čehož někdo může litovat, jiný ne.

Domy, které duní blbostí

Přes střední Evropu se už několik let valí zateplovací vlna, po níž tady zůstávají domy, ze kterých se staly dunící barevné krabice jako ze hry pro slabomyslné děti. Chvíli jsem uvažoval nad tím nekorektním a necitlivým přirovnáním, ale je to tak. Zateplování debilizuje podobu našich měst, městeček a vesnic, bere jim ducha, paměť a inteligenci.

Starší články