Útok na Nord Stream: jedna hypotetická analogie
Poškození podmořských trubek plynovodu Nord Stream má zajisté nějakou příčinu, důvod a také vysvětlení.
Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz
Články autora
Černá růže v Sezimově Ústí
Sezimovo Ústí je mnohem zajímavější místo, než by si člověk, který tam přijede autobusem dopravního podniku Tábor a vystoupí na zastávce Sezimovo Ústí I. nám., zprvu očekával. Nejdřív se mu jeví, že je na jakési čtvercové návsi. Rozhlíží se tedy po něčem, čemu by věnoval pozornost. Všimne si samozřejmě kostela, na jehož stavbu, jak si tam pak přečte, „paní Terezie Riegelová, vdova po táborském měšťanovi, přispěla 30. 11. 1835 sumou 3162 zlatých“.
Generační peklo ve filmu BANGER.
O českém filmu BANGER. se od předpremiéry ve Varech píše jazykem uznání, ba nadšení. Psalo se, že je to film přelomový, průkopnický, novátorský, zkrátka konečně pořádný film, za který se nemusí český film stydět, neboť jde o film opravdu dnešní a opravdu mluvící jazykem téhle doby.
Hodný člověk z „říše zla“
Před měsícem zemřel Michail Gorbačov. V naší dramatické době to už skoro nikoho nedojalo. A přitom, jaký zvláštní osud se uzavřel! A jak jiný svět tenhle „hodný člověk“ ze stranického aparátu za sebou zanechal! O tom budeme mluvit v našem Salonu, kde se sešli Pavel Bratinka, filozof a politik, Marek Pečenka, historik a nakladatel, Lucie Sulovská, politická komentátorka a analytička, a Karel Svoboda, historik a rusista.
Hybrid v mém podvědomí
Dřív než začal zbylá kina drtit Jan Žižka, objevil se v nich film na motivy jiné historické postavy, okultisty, mága, ezoterika a také udavače Jiřího Arvéda Smíchovského (1898–1951). Snímek Arvéd natočil na motivy knihy Jana Poláčka debutující režisér Vojtěch Mašek, osobnost v jistém slova smyslu kultovní, neboť na co zatím sáhl, to se svým způsobem kultem stalo.
Geniální kretén filmu 20. století
Koneckonců jsem kretén. Úvodní konstatování Michela Poiccarda, jež pronese Jean-Paul Belmondo, gaunerský a přitom sladký hrdina Godardova debutu U konce s dechem (1960), rozpůlila dějiny filmu na dvě poloviny. Byl film předtím a byl film poté. Neznamená to, že by se náhle všechno změnilo a všechny filmy už vypadaly jinak, ale jsou to jiné poloviny. Godardův film, běžně označovaný jako „poetická gangsterka“, nebyl samozřejmě první chaotický, zmatený a „jiný“, řekněme pro srozumitelnost „kreténský“ film, který kdy vznikl.
Ctnostný klobouk v Černých polích
Jednoho březnového rána v polovině 80. let jsem přelezl ohradu vily, jejíž jméno se mi zdálo podivné a nemohl si je stále zapamatovat: Tugendhat. Donutil mě k tomu můj dobrodružný kamarád Ivo K., který chtěl studovat architekturu a někde se dočetl, o jak významný barák jde. Já se nechal přemluvit, abychom se na tu věc jeli do Brna podívat, což bychom samozřejmě spojili s flámem po brněnských knajpách, o nichž jsme měli romantické představy: všechno v Brně nám přišlo divočejší a exotičtější.
Poláci mají pravdu, ale…
Po druhé světové válce nebylo tak zničené, usoužené a rozbité země, jako bylo Polsko. Respektive ten stát, který nově ve střední Evropě vznikl, a to v podobě, na niž se nikdo Poláků neptal. Polsko bylo, jak známo, posunuto na západ, přičemž přišlo o historická území na východě, zatímco mu na úkor poraženého Německa byla „darována“ území, která byla po staletí německá. Polsko se stalo sovětským satelitem a polská tragédie pokračovala i po roce 1945, přičemž člověk musí vždy sklonit hlavu před tím národem, který opravdu nikdy „neklekl na kolena.
Na jeden aspekt královny Alžběty II. se zapomíná
Jen velmi skromně se v množství článků po skonu královny Alžběty II. objevila věc, která je přitom možná nejpodstatnější. Že totiž panovník takové země, jako je Anglie, respektive Velká Británie, je bytost spadající do kategorie posvátna. A posvátno je základní hodnota lidské společnosti, lze se domnívat, že bez ní se rozpadá v prach a nicotu, nějak sice přežívá, ale jde spíš o vegetování odnikud nikam.
Po stopách brněnského štetlu
Můj děda pocházel z Brna a byl antisemita. Po studiích se odstěhoval do Prostějova, kde učil na gymnáziu jazyky, a byl dál antisemitou: v Prostějově byla velká a slavná židovská obec. Ale myslím si, že antisemitou se stal právě už v Brně, což možná souviselo i s tím, že v roce 1915, to mu bylo dvanáct, byly do Brna rekvírovány z fronty tisíce, někde se píše až o patnácti tisících, východních Židů, kteří by se v Haliči snadno mohli stát obětí ruských pogromistů.
Lstiví Ukrajinci a boj s monstrem
Ve velmi militaristickém – a skvělém – filmu Patton říká v jedné skvostné chvíli asi největší génius moderního válečnictví, onen generál Patton, že už se nemůže dočkat té chvíle, kdy Frickové strčí hlavu do svěráku, který pro ně nachystal. A až tu hlavu tam strčí, on tím svěrákem zakroutí a pak bude s rozkoší poslouchat, jak jim praskají lebeční kosti. Válka je sadistická věc a vítězí v ní sadisti, kteří jsou chytřejší a mají silnější nervy a představivost. Válka ve východní Evropě mezi bratry Slovany je zajisté sadistická, ale jen jeden v ní je sadista inteligentní a důvtipný.
Vinnetou, rudý zraňovač
Děkujeme vám za vaši kritiku. Vaše zpětná vazba nám dala najevo, že vydáváním titulů s Vinnetouem můžeme urážet city lidí. To nikdy nebylo naším cílem a je to neslučitelné s naším posláním. Výslovně se za to omlouváme. Tak si v prohlášení ze 14. srpna nasypalo popel na hlavu německé nakladatelství Ravensburger, které vydalo dva díly knížky pro mládež Mladý náčelník Vinnetou, která měla doprovázet stejnojmenný dětský film, jenž právě přišel do německých kin.
Přeřiďte si hodinky, Země je kulatá!
Předevčírem to bylo pět set let, co si muselo osmnáct vysílených námořníků přetočit hodinky o jeden den, tedy pokud by na těch hodinkách měli ukazatel s datem. Oni však neměli ani ty hodinky, zato měli horečku a úplavici a někteří kurděje, ale hlavně asi měli radost, že to měli zase sebou. Prostě 6. září 1522 do přístavu Sanlúcar v ústí řeky Guadalquivir připlula loď Victoria se skupinkou zubožených námořníků. Byl to zbytek z dvousetosmdesátičlenné výpravy Fernaa Magalhaese
Zelení mučedníci na smaragdovém ostrově
Nedostatky své angličtiny nahrazuji zdvořilostí, někdy až přehnanou. Třeba na otázku, nebyla-li mi v noci zima, horlivě přitakám: Yes. No. It is excellent! Thank you. Hostitel pozvedne obočí a praví: You’re welcome. Ale co potřebuji, na to má engliš stačí. Občas se přihodí drobné nedorozumění. V ubytovně na kraji světa, kousek od atlantských útesů Slieve Cliffs, které mají být dokonce nejvyšší v Evropě, mi byla hostitelkou položena otázka, zda si přeji k snídani irskou snídani…
Kritické množství na Václaváku
Sedmdesát tisíc lidí na Václavském náměstí, to je na jedné straně málo, skoro nic na deset milionů, ale na druhé straně docela dost. Dost na to, aby člověk zpozorněl a možná trochu i zneklidněl. Záleží na kontextu, motivaci a emocionalitě. I demokraté dokážou dát dohromady plný Václavák, i plnou Letnou, ale vlastně se nic neděje, de facto jde o podporu režimu, i když se protestuje proti Babišovi. Babiš byl z jejich pohledu pokažením režimu, jehož oni jsou zastánci, a demonstranti z Letné si nepřejí nic jiného, než aby režim fungoval správně, ale bez Babiše.
Polský přelet nad pražskou kotlinou
Vedle dvou Mariuszů, Szczygieła a Surosze, je třetí „český Polák“, Aleksander Kaczorowski (1969), nejvíc literární historik a bohemista. Českou literaturu zná na akademické úrovni, překládá ji, přednáší a interpretuje. Zároveň je druhou svou podstatou publicista, reportér a zaujatý vypravěč. Má dar podat příběh, napsat ho živě a poutavě, přitom nikoli triviálně nebo podbízivě či naivně, jak to někdy (a často) u lidí příliš zaujatých svou věcí bývá. Důležité je, že má i dobrý vkus a odstup, není to ani za každou cenu zamilovaný čechofil, ani ctižádostivec, který musí všechno převrátit a vidět jinak.
Může za to Gorbačov?
Zemřel Michail Gorbačov. Kdo může být ještě dnes dojat? Svět je už tak daleko a je tak jiný. A Rusko je tak jiné! I když to je otázka. Bylo tehdy za Gorbačova Rusko jiné? A bylo tehdy vůbec Rusko, když to byl Sovětský svaz? Co se to tam na východě vlastně převaluje na všechny časy za monstrum? Vždycky z něj šel strach a vždycky byli rozumní lidé raději, když se převalovalo co nejdál.
Jazykolamy na irských útesech atlantských
V Irsku, ale nejen tam, jsem s oblibou objednával hotely či ubytovny tak, aby k nim byla co nejobtížnější cesta. Třeba tři kilometry za městem nebo někde v polích nebo úplně na útesech. Prostě jsem vybíral třeba motoresty u výpadovek, takže když jsme tam utrmácení přišli, hostitelé, obvykle velmi milí lidé, nechápali, že si nepotřebujeme zaparkovat vůz. Když jsme se třeba po příchodu ptali v jedné velmi rozkošné samotě, kde bychom se mohli navečeřet, milá paní nás uklidnila, že restaurace je pouhých sedm minut cesty, což samozřejmě mínila vozem.
Zagorka, naše duhová víla
V naší dávné třídě základní školy se spolužačky dělily na Haničky a Helenky, což jim nejspíš vydrželo dosud. Sem tam se vyskytla nějaká Pilarka, Urbánková, možná i Molavcová – to byla intelektuálka –, v pubertě se objevila Špinarka a Suzi Quatro. Marta žádná, to možná tajně doma. Šlo o sedmdesátá léta.
Ranní sekt v dávném létě 1972
Bylo to v létě 1972. Spisovatel psal svůj další román a práce mu šla od ruky. Za dva měsíce napsal celý text, poslední tečku udělal o půl šesté ráno za letního dne. Pak si prý otevřel lahev sektu, celou ji vypil a svým novým autem odjel na jedno z dějišť románu, na lesní oprám, kde pak zažil nejkrásnější plavání svého života. Tak na to vzpomíná v sebeoslavné, místy i příšerné, ale jinak docela zajímavé knize Profesionální muž (1995).
Jiří Pechar, poslední účastník Kolářova stolu ve Slavii
Kdo byl Jiří Pechar, není možná úplně obecně známo, ale den po jeho smrti (zemřel v devadesáti třech letech) je nutné napsat, že to byla nenápadná, ale velká postava českého intelektuálního života, pokud s ním spojujeme takové věci, jako je vzdělanost, profesionalita, kompetence. Byl opakem mediálního intelektuála dnešní doby, který je schopen a ochoten okomentovat rychle kdeco, a ještě přitom to zajímavě vzápětí popřít. Jiří Pechar byl literární vědec a kritik, překladatel, filozof, literát.
Obrovo žebro u Sliga
Irský déšť je absolutní, velkolepý, úděsný. Nazvat tento déšť špatným počasím je stejně nevýstižné jako nazvat sluneční žár krásným počasím. Tohle píše Heinrich Böll v Irském deníku, knížce, která vznikla před pětašedesáti lety, a když jsem ji teď četl, vlastně vůbec nevím, jestli něco z toho, co tam o Irsku píše, ještě platí. Třeba jak se tam všude pije čaj, že Irové jsou opravdoví hltači čaje, kterého pijí po hektolitrech, a já bych řekl, že už to všechno převálcovalo cappuccino jako jinde.
Chystá se třetí slavná porážka?
Před námi jsou zanedlouho také prezidentské volby, na které se může těšit jen úplný cynik nebo sociopat. Problém veřejné volby prezidenta spočívá v tom, že ti, kteří by se na to dobře hodili, o to obvykle nemají zájem (nebo ani čas a peníze), takže o tom, že by na to byli vhodní, třeba ani nevědí. A i kdyby o tom věděli a zájem přece jen měli, museli by o tom přesvědčit příliš mnoho lidí, kteří by jim za to nestáli, takže tím spíše o to zájem mít nebudou.
V ten den, kdy umřela Marilyn Monroe
Jeho román Sestra (1994) lze z mnoha důvodů považovat za nejvýznamnější českou prózu po roce 1989, což neznamená, že ji každý četl či byl schopen číst. Jeho styl je jedinečný, a přitom pro mnohého neschůdný. Znovu a znovu mu ale propadá mnoho mladých lidí, které oslovuje svou divokou upřímností, naléhavou obrazností a citovostí a mnohým dalším, třeba právě tím, jak je v něm všechno složité a nejednoznačné.
Dva veteráni v lánské oboře. Schwarzenberg u Zemana
Není asi mnoho důvodů těšit se na stáří, ale jeden by tady snad byl. Že se už nemusí mnoho věcí brát tak vážně. Tedy když se v tom stáří dospěje k jistému nadhledu, jenž bývá předpokladem takzvané moudrosti. Ta se sice občas kryje s jistou senilitou, ne každý to je schopen odlišit, ale i ta má své kladné stránky. Nepodstatné věci pomíjejí, malichernosti jsou zapomenuty, staré křivdy a nevraživosti odvál čas… nebo ta skleróza, rodná sestra oné moudrosti.
Lev a jednorožec zírající na harfu
Cesta na keltský Divoký západ začala na Connollyho nádraží v Dublinu. To se ale hned musím zastavit u Jamese Connollyho, po kterém stanici pojmenovali v roce 1966, když se v Irsku slavilo padesát let od vypuknutí tzv. velikonočního povstání, v jehož čele Connolly s několika svými odhodlanými spiklenci stál. To byla hrdinská a zároveň zákeřná akce irských rebelů, kteří vrazili kudlu do zad své na frontách evropských bojující vlasti, o niž nestáli.
Proč je severokorejský režim tak přitažlivý
Vladimir Putin napsal korejskému tlouštíkovi Kim Čong-unovi, že jejich země mají mnoho společného a mohly by mít ještě víc. To jistě nikoho nepřekvapilo: jednak se takové věci ze zdvořilosti píší – a pak je jasné, že Putin hledá spojence, kde se dá, a nelze se ani divit, že je i nalézá.
Kdo by myslel na Rushdieho?
Stačilo málo a příběh Salmana Rushdieho se v pátek po útoku mladého šíitského muslima naplnil tak, jak si to přály a nejspíš sále přejí miliony muslimů po celém světě od roku 1989: tehdy byl rozsudek provolán. Ano, miliony. Desetitisíce jich na náměstích (i na náměstích Západu) tehdy provolávaly smrt spisovali, o kterém nikdy předtím neslyšely, statisíce se jich za tu smrt modlily v mešitách, miliony si ji přály a souhlasily s ní v duchu.
Když Kyjev s Moskvou podepsaly smlouvu
Rusko-ukrajinská válka skončila příměřím uzavřeným 11. července 2023. Rusové sice striktně řečeno nekapitulovali, ale situace pro ně byla natolik neudržitelná, že jim nezbývalo jiné řešení než se vojensky stáhnout na pozice před 24. únorem 2022 a požádat o příměří. Donbas, včetně Luhanské a Doněcké oblasti, se po letech ocitl zcela pod kontrolou ukrajinské armády a vlády v Kyjevě. Neloajální, převážně rusky mluvící a cítící obyvatelstvo, prchlo východním směrem nebo se ostentativně poukrajinštilo.
Černý panter ve věži Martello
Archimedes chtěl pevný bod, aby pohnul Zemí, já potřebuju bod, abych někde začal. A v Irsku je takovým mým pevným bodem takzvaná Joyceova věž, což je bachratá rotunda na pobřeží v Sandycove; to je městečko na jih od Dublinu, vlastně ještě dublinské předměstí na pobřeží, takové lázničky mořské, všude plno zeleně a krásných vil ve slohu georgiánském a viktoriánském, případně jiném, vždy stylovém. Pláž nikoli písečná, jak slibuje název, ale oblázková a moře samozřejmě studené, tak pro tuleně.