Člověk zasažen neodbytnou touhou spatřit po letech Nové Strašecí ji ukojí jednoduše prostřednictvím Buštěhradské dráhy, která v Praze začíná na dejvickém nádraží. Původně tam vozy táhli koně, pak pára, teď tam jezdí takové namodralé vagony na vodu. Já si sedl do tichého oddílu, kde každou chvíli někomu zazvonil mobil, do kterého pak jeho majitel hlasitě mluvil.
Všechny veterány zubařského křesla musela zaujmout zpráva o výskytu falešného zubaře v Havlíčkově Brodě. Tři roky trhal zuby, dával anestezii, čistil kořenové kanálky atd., aniž by měl vystudovanou medicínu. Bylo mu dvaadvacet, ale nosil vousy a vypadal starší. Když si nevěděl rady, učil se z internetu. Spolu se dvěma příbuznými spravoval zuby desítkám pacientů a vybral miliony korun. Až na jeden osudový případ si na něj nikdo nestěžoval, dokonce se o něm pacienti vyjadřovali, že měl „zlaté ruce“. Lidé byli prý vděční, že nějakého zubaře sehnali. Nyní mu hrozí osm let vězení.
Vypadá jako neškodný tlustý klaun, ale to je právě jeho silná zbraň, která mu pomáhá dosáhnout toho, co chce. Lidé na něj pobaveně pohlédnou a pak před ním začnou mluvit otevřeněji a příměji, než jsou zvyklí, takže z nich vypadávají věci zajímavější a upřímnější, než by svěřili sociologickým průzkumům. Jeho neprůhledná identita (je to blonďatý izraelský Žid, takže jeho mateřštinou je hebrejština, ale vedle angličtiny a němčiny ovládá i arabštinu) mate jeho oběti, které pak zapomínají na opatrnost a na „taktiku“, kterou právě lidé z Blízkého východu používají jako přirozenou formu chování
Ve skvělé knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let minulého století, kdy se politická korektnost nenosila, píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“ je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a dosti sadomasochistický kult mučednictví, v němž prolitá krev hraje zásadní roli: smrt Alího a jeho syna Husajna.
Stav světa poněkud vybízí k tomu, aby si člověk vytipoval místa, kde by se dal přežít jeho konec. Zatímco svět se bude hroutit, zemská kůra praskat a vše pohltí plameny, tam si nikdo ničeho nevšimne, bude zachován klid a mír, takže tam bude možné blížící se apokalypsu nenápadně přežít. Tak takovým místem jsou třeba Moravské Budějovice, městečko, o kterém by se s Hrabalem dalo říct, že se tam jako v jeho Nymburku „zastavil čas“. Když se tam jednou za ten čas zastavím, jako bych vjel či vstoupil do nějaké zóny klidu a věčnosti.
Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.
Včera se v jedné šestině světa, jak se tomu útvaru o trošku většímu než dnes kdysi říkalo, slavil Den Ruska. Z jakýchsi zprvu nejasných důvodů mě o tom informovala moje sociální síť, pro což jsem pak našel zdůvodnění. Já se vlastně jednou osobně oslav Dne Ruska zúčastnil a snad si mě tam vyfotili nebo už naskenovali a od té doby jsem registrován, možná jako příznivec, možná jako nepřátelský agent, čort znájet. To bylo v roce 2011, byl jsem s jedním brněnským divadlem (proč to tajit, byla to Husa na provázku, tehdy se ještě jezdilo) v Petrohradě, v tom magickém a zároveň děsivém městě postaveném na močálech a kostech desetitisíců nevolníků.
Na kraji silnice drcené koly kamionů valících se třeba do papíren ve Štětí stojí socha Krista Světovládce. Za zády má vinici, čí spíš její zbytek, vyšší terasy s kamennými zídkami jsou zarostlé, zídky povalené. Úplně nahoře je kostelík, rovněž zpustlý a omlácený, ale malebně korunující scenerii. Vlastně je to nádherné místo, navzdory té zpustlosti. Kristus jen už možná úplně neví, proč tam stojí. Má dokonale ušlechtilou tvář, jak to mělo rádo devatenácté století, které ho tam postavilo, v levé ruce královské jablko, symbol světa, pravice možná nechtěně žehná automobilovému provozu.
Sudetští Němci, ten nevymírající kmen téhle země, měli sraz v Regensburgu čili Řezně a dojatý Bernd Posselt sdělil, že není vyloučeno, že příští sraz by se mohl uskutečnit v Brně. O srazu v domovině mluvil už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu možná nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno. Upřímně řečeno, bude to zajímavý experiment a člověk je zvědavý, jak to dopadne. Kdo bude protestovat a bude mít řeči, je jasné. Ale bude to zajímat někoho jiného než demagogy? Nebo nějaká demonstrace přijde?
„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ To je slavná věta moderní literatury, neboť jí začíná román Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Ten spolu ještě s několika díly blízkých autorů před sto lety nově definoval literaturu a přivodil koperníkovský obrat v moderní próze, kdy místo objektivního realistického vyprávění převezme vládu „proud vědomí“ (stream of consciousness), základní technika literárního modernismu.
Bývalá spolková kancléřka Angela Merkelová navštívila Prahu, důvodem bylo turné propagující její paměti nazvané zajímavě Svoboda. Kniha se podle nakladatele velmi dobře prodává, na autogramiádu v knihkupectví uprostřed Prahy přišlo opravdu hodně lidí. Časopis Respekt uspořádal setkání v naplněné Lucerně, kde paní Merkelová byla co chvíli odměňována potleskem.
Na severu znojemského okresu, ve vlnící se krajině borovicových lesíků, božích muk a táhlých polností, mezi nimiž vedou prašné cesty ozdobené v létě vlčími máky a chrpami, nalézá se obec jménem Boskovštejn. Její starobylý název je prý odvozen od jména majitele hrádku čili tejna, Bočka z Kunštátu, pána na nedalekých Jevišovicích, předka pověstného Hynka z Jevišovic zvaného Suchý čert, hejtmana vyschlé tváře a mozolnatých pěstí, jenž za časů krále Václava IV. hájil čest a důstojnost královské věci v tomto koutu Moravy.
Romány se nečtou kvůli výročí, ani když je to výročí konce války, ale občas padnou do rukou v onen výroční čas. Tak se v těch rukou po třiceti letech od vydání může objevit román, který jeho autor psal také proto, aby pokud možno vyšel k tehdy padesátému výročí konce oné války, což samozřejmě nebyla motivace jediná a ani určující. Ale před třiceti lety ještě byla silná představa, že romány se píší i kvůli dějinám, ba jakýmsi způsobem dějiny i spolutvoří. To je dnes velmi archaická a naivní ambice, ale lze se domnívat, že jakmile se opustí, význam literatury značně utrpí a literatura se stane tím, čím dnes, lze se obávat, je: okrajovým koníčkem pro neurotiky.
Natálie Císařovská je filmová režisérka, dokumentaristka a scenáristka. Pochází ze skrznaskrz umělecké rodiny, její dědečkové byli Adolf Born (1930–2016) a kunsthistorik Josef Císařovský (1926–2017), rodiče jsou výtvarníci. Ona studovala režii na FAMU a také historii na FF UK, v čemž pokračovala na pařížské Sorbonně. Pro televizi natáčí sociální dokumenty na různá civilizační témata: odkládané mateřství, paliativní péče, manipulace s tělem.
Opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa, opera, dalo by se říct, pro Janáčka osudová, se po dvaceti letech vrací do pražského Národního divadla, odkud ji kdysi, na úplném začátku 20. století, z nepochopení a malosti vykázali, takže tam musela vejít až pokryta evropskou slávou. Na té měl zásadní přičinění Kafkův přítel Max Brod, který o ní nadšeně psal do německých novin a sám přeložil libreto a všemožně se o ni a Janáčka zasazoval, což tu budiž připomenuto jako příklad prospěšnosti emisarů pro kulturní export.
Už několik dní na člověka vyskakují hrůzu nahánějící titulky: Do Česka dorazí extrémní počasí! Meteorologové vydali výstrahu! Tohle nikdo nečekal! Počasí se zbláznilo! Je to velmi neobvyklé, potvrzují odborníci. Pak se popisuje, co všechno hrozí: Obloha se zatáhne a někde dorazí déšť, někde ten déšť „doprovodí“ bouřky a, představte si tu hrůzu, i vítr. Teploty kupodivu zůstanou spíš nižší, hlavně v Čechách, kde jim to patří. Na Moravě bude tepleji, ale ne o moc.
Mladý pan hospodský Hlaváček z rodiny, jež zachránila Bohumila Hrabala před sebevražedným úmyslem, jak jsem o tom psal minule, mi ještě doporučil, ať se zastavím v Dlouhé Lhotě, že tam je hospoda, která se mi bude líbit. Byl jsem tedy na cestu z Bystřice u Benešova dobře instruován. Prohlédl jsem si ještě náměstí a uznal, že je hezky upravené, kostel svatých Judy a Tadeáše svítil jiskřivou omítkou, svatý Jan Nepomucký držel krucifix jako kojence.
Oddělme obecnou podporu Izraele od jeho konkrétních kroků v Gaze. Ty obhajovat nelze a je správné je odsoudit. – To je prohlášení prezidenta Petra Pavla, které zní rozumně a umírněně. Mnozí citliví lidé na to čekali a jistě i přivítali. Je to ale přesně to, čemu se říká kvadratura kruhu: Podporujeme vás ve vaší obraně před teroristy, ale moc jim neubližujte. Jistěže ne každý izraelský válečný čin je automaticky ospravedlnitelný, ale nikdo asi není schopen poradit, jak tedy tu válku vést, když vedení takové války se provádí konkrétními kroky a vede k „humanitární katastrofě“.
Tady v Bystřici u Benešova to bude. V městečku, kde jsem nikdy nebyl, kde jsem nikdy nespal. – Co tam bude? Smrt. Naplánovaný konec mladého života mladého výpravčího, který měl ideu, že si koupí lístek naslepo, tam, kam se kasírka v pokladně poprvé podívá, jenže ta slečna, která myslela, že s ní mladý sebevrah jen tak koketuje, říkala, že ona přece na lístky pořád hledí a zná jejich místa i poslepu. Tak jí musel ten adept sebevraždy říct: Sedmý sloupec sedmý řádek zprava doleva – a slečna vytáhla jízdenku, to byly takové ty kartonové obdélníčky, do Bystřice u Benešova.
Silným argumentem zpochybňujícím přesvědčení některých „realistů“, že Rusko je v podstatě normální země, která i ve válce proti Ukrajině jen hájí své přirozené zájmy, je existence a činnost Vladimira Solovjova. To je ten pochmurný fešák ve zvláštním saku čínského střihu, který – sedě v televizním studiu jako v nějaké vesmírné lodi – cedí skrz zuby šílené průpovídky, v nichž vyhrožuje Evropě a Západu třeba vymazáním atomovými zbraněmi. Před pár dny se vyjádřil, že zatímco „evropské svině“ a Chochlové, tedy Ukrajinci, si přejí příměří, on si přeje jejich smrt. Mají se plazit po zemi a prosit za odpuštění, které jim nebude poskytnuto.
Takže lídři koalice Spolu se při startu volební kampaně obklopili pestrobarevnými balonky a rozjásanou klakou, jíž pořadatelé dali do ruky hráškově zelené a narůžovělé cedule s údernými hesly Teď jde o všecko a Teď jde o Česko. Šťastlivci těmito výhružnými sděleními mávali tak vesele, jako by jimi vítali svého oblíbeného klauna, jehož roli na sebe vzal profesor Petr Fiala. Inspiraci lze nejspíš nalézt v seriálu o Simpsonových, když ve Springfieldu otevírali městskou zmrzlinárnu nebo třeba zvířecí koutek na místní klinice plastické chirurgie.
Jedno z mála anglických slov, které snad může v konverzaci bez pocitů trapna používat i český staromódní boomer, je výraz „cool“. Ten v běžné mluvě (anglické i české) ovšem neznamená jen chladný a studený, ale daleko spíš úžasný, ale přitom úžasný nenuceně, bez křečí, přirozeně, každým gestem a každým vydechnutím – nejlépe cigaretového dýmu. Prostě cool. Je to něco, co se nedá naučit, něco, co se na člověka snese a on už to má jako dar, se kterým si hraje, většinou k radosti své a všech okolo. Klasický Hollywood miloval a produkoval hvězdy, které byly zatraceně cool.
Jakmile člověk opustí Lovosice, což vůbec není tak marné ani tak dlouhé město, jak by si někdo mohl myslet, každou chvíli hrozí, že spadne z kola. Krajina Českého středohoří nutí k neustálému užaslému zírání, jehož se nelze jen tak nabažit. Jezdec krájí ostrý jarní vzduch, zeleň lučin a polí je koncem dubna dosud mladá a líbezná, krev tepe v končetinách. Velbloudí hrby sopečných kopců se harmonicky řadí do zástupů, z nichž kynou pocestným. Věky a věky ohlodaly kdysi ostré špičky vulkánů do malebných oblin, takže připomínají obří zvony
Naše debata bude o tom, jak se chováme ke krajině, k domům, budovám, veřejnému prostoru, zkrátka k tomu, co nám na ní zůstalo po předcích a co my předáme dál. Budeme se bavit o tom, proč je u nás tolik ošklivých míst, tolik zprzněných staveb, tolik nevkusných rekonstrukcí. Proč dáváme přednost prefabrikátům, laciným materiálům a imitacím a proč nám je to, v čem žijeme, tak lhostejné.
V téhle zemi, kde to už vypadá, že každý je naštvaný na každého, byl Jiří Bartoška ojedinělým úkazem: Barťáka měli rádi snad úplně všichni. Ale vlastně nejen rádi: lidé si ho dlouhá léta vážili! Vážili si ho, jako si lidé váží podařené odrůdy vína, ušlechtilého koně, krásného stromu, malebné krajiny, starého hradu, pěkně vedeného života.
Zemřel herec a prezident MFF Karlovy Vary Jiří Bartoška. Uvedla to mluvčí festivalu. Herci, který se potýkal s vážnou nemocí, bylo 78 let. Bartoška se narodil 24. března 1947. Patřil mezi nejvýraznější a nejcharismatičtější osobnosti českého filmu. Úspěchy slavil na jevišti i před filmovou či televizní kamerou. V posledních letech se prezentoval zejména jako prezident filmového festivalu. Spolu s někdejší uměleckou ředitelkou Evou Zaoralovou a jejich týmem se jim podařilo skomírající přehlídku vrátit mezi elitní filmové akce.
Všechno ví jenom pánbůh – a hned po něm psychiatři. Problém pánaboha v naší době je, že mlčí, což je jaksi součást jeho moderní identity, proto to za něj v rámci svých možností musí vzít oni, psychiatři. Ty lze považovat za následovníky starozákonních mudrců a proroků, což ovšem kryjí svým jakoby civilním povoláním. Klasickým vtělením proroka byl Sigmund Freud, vlídnější a lidštější podobou proroka naší české současnosti se jeví Radkin Honzák, který vedle toho zosobňuje archetypální roli moudrého starce (senex či moderně: wise old man).
Kladenské Sládečkovo muzeum, které jsem chtěl konečně poznat zevnitř, zrovna na hodinu zavíralo kvůli polední přestávce. Paní, která vycházela ze dveří, mi doporučila, ať si zajdu na oběd. Jenomže mně se nechtělo vracet se do města, tak jsem vlezl na elkolo a pokračoval z Kladna ven, dál tou nadreálnou krajinou industriálních druhohor a třetihor, jury, triasu a karbonu, zaprášených ruin, skeletů, potrubí, rour a plechů, dávných a docela nedávných technických útvarů, které působily, jako by je někdo uvedl do spánku a nechal je pomalu se rozpadat a měnit v kulisy zapomenuté divadelní hry.
Před osmdesáti lety si američtí a ruští, tedy spíš sovětští, vojáci podali ruce na mostu přes Labe u saského města Torgau. Událost, která vstoupila do dějin jako „setkání na Labi“, byla zaznamenána na fotografiích, jež také takzvaně vstoupily do dějin. Samozřejmě jako mnoho takových věcí byly snímky zinscenované: vojáci se k fotografování dostavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna. Toho dne průzkumná hlídka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné vzdávajících se vojáků wehrmachtu, kteří toužili mít už všechno za sebou, a přitom nepadnout do rukou Rusům.
Papež František už několik let nebyl tím veselým energickým papežem, kterého si po jeho zvolení tak rychle oblíbili právě i ti, které církev nikdy nezajímala, ba ani by je nenapadlo, že by měla. Katolická církev zjevně odcházela (a odchází) z té části světa, kde kdysi vznikla, její místo zabrala média, sociální sítě a pop-kultura, oblast, do níž se podařilo papeži Františkovi vniknout jako do té doby žádnému jeho předchůdci, tak, jak se o to ani nikdo předtím ani nepokoušel. Papež František se alespoň v prvních letech pontifikátu jevil, jako by si ta stará instituce na posvátno nechala poradit od nějaké píár firmy.
