Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Tango mistra Bernarda

Před rokem 1989 se mohla hrát taková hra. Řekni mi tři filmy, které bys chtěl vidět, ale v Československu je nikdy neuvidíš: nebo jenom na nekvalitních videokazetách od veksláků, ale to by ses musel velmi snažit a třeba i ponížit. Moje, ale myslím, že častá trojice byla: Bezstarostná jízda, Apocalypse Now a Poslední tango v Paříži… Byly to vlastně základní filmy západní kontrakultury, v konvenčním smyslu velmi „kritické“ až levičácké, ale zároveň pro zdejší puritánské poměry nepřijatelné, takže je úřady nikdy nemohly pustit do kin – natož do televize. Záminkou mohly být drogy a sex, dvě tabu, která byla v těch filmech zobrazena s otevřeností do konce šedesátých let nevídanou, ale byla v tom i averze hlubší, neboť ty filmy byly nějakým způsobem přes hranu, vlastně i pro mnoho lidí na Západě.

Euforie a ponurost patřily k sobě

Ještě ani neskončil poslední díl seriálu ČT Rédl, a už se neslo prostorem, že jde snad o nejlepší politickou krimi, která v Česku vznikla. Režisér Jan Hřebejk vytvořil sugestivní obraz začátku 90. let, kdy se se svobodou také vyvalil kal a hnus. Proti němu se snaží postavit osamělý a smutný prokurátor Rédl, který přitom není černobílý hrdina. Tak jak to má rád jeho tvůrce, mladý scenárista Miro Šifra.

Solženicyn vyhrál nad Sovětským svazem, ne nad Ruskem

Za pár dní, přesně 11. prosince, uplyne sto let od narození Alexandra Solženicyna. Těžko očekávat v téhle zemi nějaké větší připomínky tohoto gigantického zjevu, i když přece jen udiví, že Česká televize nezařadila v ten den jediný pořad, kterým by tohoto muže připomněla. Není třeba za tím hned vidět nějaké rusofobní sklony, spíš běžnou ignoranci, zapomnětlivost, opomenutí.

Ztracení bratři v Kunvaldu

Bylo by dobré, kdybychom stihli Kunvald, řekl katolický kněz Jančařík, když jsem navrhoval ještě návštěvu rodného domku Prokopa Diviše, který stojí kousek za Žamberkem. Shodli jsme se, že na to už nám čas stačit nebude, i nechali jsme bleskosvod hromosvodem, však stejně bylo říjnové nebe bez mraků, a zamířili jsme severním směrem do podhůří Orlických hor, do Kunvaldu.

Neklid v zemi s 350 druhy sýra

Charles de Gaulle, jak známo, pravil, že ve Francii se nedá skoro vládnout, neboť jak vládnout zemi, která má 350 druhů sýra? Francie je zvláštní země nejen počtem sýrů, ale i mentalitou svých obyvatel. Na jedné straně k dokonalosti vypěstované umění žít (savoir vivre) je na straně druhé doplňováno záchvaty touhy všechno to rozbít, dekonstruovat, rozmlátit, počmárat, roztlouct, třeba lebku policajtovi nebo buržoustovi.

Válka v roce 1918 neskončila

Když si Evropa v minulých dnech připomínala sté výročí konce první světové války (11. listopadu 1918), mohla snad v bezelstném pozorovateli vzniknout iluze, že pak už zavládl spravedlivý mír, který potom vydržel až do 1. září 1939. Tímto datem, přepadením Polska, končí meziválečné období, které sice bylo plné neklidu a napětí, ale bylo to přece jen období „inter bellum“, mezi válkami, tedy období míru.

Poslední mohykáni v šapitó

Eduard Bass říkal, že správný novinář má o všem vědět něco a o něčem všechno. On věděl, jak známo, všechno o cirkuse. Já se hned přiznám, že nevím o cirkuse skoro nic, zato jsem si jist, že to je obdivuhodná věc a ti lidé, kteří mu zasvětili život, si zaslouží naši úctu. Protože je to kus mizející krásy, byť třeba krásy oprýskané a šminkami zmalované, krásy možná uvadlé, ale krásy, která je poctivá a nedá se ošidit a jen tak nahradit. Bez cirkusů, těch s pilinami, akrobaty, šašky, a ano, s divou zvěří a jejími krotiteli, svět o kus té krásy přijde. To vím zcela jistě.

Woodymu Alenovi k jeho Mee Too

Když na člověka přijde fejeton (nedá se všemu říkat komentář) na 1. prosince, může psát o ledovce, o Vánocích za dveřmi, o blížící se třetí světové válce nebo o Woody Allenovi. Ten má vždy 1. prosince narozeniny, letos třiaosmdesáté.

Salcburská sonáta pro malého Vlčka

Salcburk je bílým marcipánem obalená sladká koule s pistácií uvnitř. Je to bílý nugát vtisknutý mezi tři kopce: Mnišský, Kapucínský a Šibeniční, mezi nimiž teče z Alp namodralá řeka Salice, německy Salzach. Po ní se od antiky, ale vlastně ještě dřív, na evropský jih i sever vozila sůl, která se těžila v bohatých slujích Solné komory, toho tajemného horského okrsku, kde Keltové vytvořili kulturu zvanou halštatskou a jež pak vystřídali Markomani a jiní Germáni, s nimiž na začátku našeho letopočtu vedli Římané války zvané markomanské, při nichž jim posloužil opevněný tábor s tržní osadou Iuvavum, jejíž jméno nahradil asi v osmém století jasně znějící Solný hrad, Salzburg, Solnohrad.

Kohn a Roubíček se baví o Zemanovi

Potká se v Tel Avivu Kohn s Roubíčkem a baví se o Zemanovi. Poslouchaj, Roubíček, slyšel on toho Zemana, jak zase o nás hezky mluvil v tom Knesetu? Že prej se cejtí bejt našincem, i když je teda árijec. To si asi mohl vodpustit, to s tím árijcem, nevím, jestli by mu to na rasovým úřadě přiznali, ale jinak je to pěkný ne? Že tak o nás mluví.

Jak Neapolitán k českým vampýrům přišel

Giuseppe Maiello je na první pohled barvitou figurou české politické scény. Vystřídal již několik stran, v nichž byl schopen vytvořit docela slušný rozruch. Je to rtuťovitý, neposedný a od pohledu temperamentní člověk, jak se na Itala z jihu sluší a patří. Méně se ví, že je docentem antropologie, znalcem českého raného středověku a pohanství a že napsal odbornou knihu o vampýrech. Já ho znám od studentských let, kdy se v druhé polovině 80. let na pražské vysokoškolské koleji Větrník objevoval menší chlapík ve skvělých úzkých zelených džínách, oranžové bundě a černých brýlích a všichni na něj volali Džusepe…

Buňky místo nádraží. Definitivní vítězství nad Rakouskem

Tisíce téměř nevyužívaných kostelů by mohlo být brzy nahrazeno mobilními stavebními buňkami, tzv. modulárními kaplemi, které by bohatě dostačovaly duchovním potřebám zbylých věřících. Stát i církev by ušetřily miliardy korun na nerentabilní opravy beztak zpustlých a liduprázdných chrámů. Výhodou meditačních buněk by bylo, že by byly vyhřívané, unifikované a ekumenické, takže by podporovaly toleranci a cítit bezpečně by se v nich mohli i přespolní. Při předpokládaném poklesu křesťanů až k jejich úplnému vymizení by mohly plnit roli například omyvatelného sociálního zařízení. Wi-fi by byla zajištěna. Co byste chtěli? Nebuďte sentimentální!

Chirurgovy zvony v Žamberku

Sraz byl na stejném místě jako loni, u nádraží v České Třebové pod homoerotickou sochou Sbratření, na níž ruský oficír objímá a líbá barikádníka. My jsme si decentně podali ruce a řekli si, že se rádi po roce vidíme. A pak už jsem nasedl do škodovky salesiánského opatství v Žabovřeskách, odkud Zdeněk Jančařík přijel, protože on je tam duchovním správcem. Týden po svatém Václavu se našla skulina v jeho nabitém pastoračním programu a my mohli vyrazit za dobrodružstvím do východních Čech, do podhůří Orlických hor.

Květiny od Babiše

Úvodní akord 17. listopadu letos vytvořila noční a ranní květinová akce u odpadkového koše. Andrej Babiš nejprve rafinovaně vyřešil problém, co se 17. listopadem. Správně pochopil, že na denní návštěvu Národní třídy není právě vhodná situace, proto se na pamětním místě, tedy před Kaňkovým domem, zjevil už v noci. Rychle položil na chodník květinu s kouskem textu Modlitby pro Martu (autorská práva byla jistě ošetřena), natočil krátké video a odletěl, jak řekl, do Švýcarska za synem. Další dějství znáte. 

Fotbalistova dcera v Berdychově gangu

Člověk by musel být slepý nebo hodně nevšímavý, aby nepostřehl existenci Petry Nesvačilové. Ať už jako dokumentaristky, před kterou si vylévali srdce polepšení zločinci z Berdychova gangu (Zákona Helena), nebo jako svérázné herečky, díky jejímž rolím zásadně stoupá hormonální přitažlivost filmů, ve kterých se objeví: naposledy to platí pro film Bena Tučka Mars. Zajímavé na ní ještě je, že navštěvuje koncerty folklorní hudby a sama ji dobře zpívá.

Setkání s dívkou a Minotaurem

Pablo Picasso se v lednu 1927 zamiloval do sedmnáctileté blondýnky Marie-Thérèse Walterové, kterou potkal před Galerie Lafayette na Haussmannově bulváru a byl okamžitě okouzlen jejím krásným řeckým profilem. Ten se potom bude objevovat dalších devět let na jeho ženských portrétech, dokud se v roce 1936 neobjeví další objekt a oběť, fotografka Dora Maarová.

17. listopad, svátek rozhořčení

Máme před sebou další 17. listopad a vypadá to, že bude ještě trochu vzrušenější, než jsme si v posledních letech zvykli. Předehrou může být už dnešní demonstrace svolaná na Václavské náměstí. Kdo tam přijde, dostaví se jistě i v sobotu na Národní, kdy svůj anitibabišovský protest spojí s protestem antizemanovským. 17. listopad se tak z památečního dne „boje za svobodu a demokracii“ stal dnem znechucení ze dvou reprezentantů lidu, zvolených přitom svobodně a demokraticky.

Tichá noc, vůkol sen

Na začátku toho příběhu nebylo slovo, ani hudba, ani světlo, ani ticho. Na začátku byla exploze. Pak přišla tma a zima. V dubnu 1815 vybuchla na daleké Jávě sopka Tambura a byla to největší sopečná erupce, co ji lidské dějiny zaznamenaly. Katastrofa planetárních rozměrů. Miliony tun prachu se dostaly do atmosféry a na celý příští rok zakryly slunce.

Truchlivá noc ocelového legionáře

Byly to dva naprosté protiklady. Kdyby se ti dva hypoteticky potkali, možná by to nedopadlo dobře a jistě by si nerozuměli, přestože o jejich češství není pochyb. Měli stejné křestní jméno Josef a jejich příjmení začínalo třemi totožnými písmeny. Ocitli se ve stejné válce, i když nikoli na stejné frontě. Když skončila, stali se oba „ikonami“ státu, kterého se první nedočkal, neboť zemřel vlastní rukou tři dny před jejím vyhlášením, u toho druhého to nevíme, neboť nebyl k 28. říjnu 1918 dopsán: z toho plyne, že je to figura literární, byť s reálným předobrazem a zčásti stylizovaný autoportrét spisovatele.

Konec věčnosti v Ječné 7

Říkalo se, že „Lenin je v Ječný“, ale taky se říkalo, že „Život v Ječný je věčný“. Ale zatímco výskyt Lenina v oné lokalitě je zřejmě fiktivní, i když v Praze jsou místa, kudy Uljanov skutečně chodil, ba se proháněl na bruslích, přítomnost věčnosti v Ječné byla prokázána dějinami. Ale i věčnost může – a asi musí – mít jednou konec, a tak opravdu jedna věčnost skončila v těchto dnech definitivně na adrese Ječná 7.

Kdybych já byl Štrosmajer…

Před čtyřiceti lety, přesně to bylo 5. listopadu 1978, probudila doktora Štrosmajera, který podřimoval pod dekou na svém služebním lehátku, zdravotní sestra Huňková a on jí po krátké vyhrocené konverzaci sdělil, že kdyby hloupost nadnášela, poletovala by jako holubička.

Dva homosexuální přízraky z Pandořiny skříňky

Před deseti lety, když se registrovalo partnerství osob stejného pohlaví, bylo od kritiků slyšet, že se otevírá Pandořina skříňka (Overtonovo okno), z níž brzy vyskočí nárok na homosexuální manželství a pak i na adopci dětí. Měli pravdu. Některé věci nelze dělat jen na polovic. Některé věci je nutné dotáhnout do konce. Homosexuálové nejsou polovičními lidmi. Pochopitelně nejsou ani dvojnásobnými lidmi.

Cudlínova země zaslíbená

V pražské výstavní síni Czech Photo Centre (u stanice metra Nové Butovice) vystavuje Karel Cudlín fotografie ze zaslíbené země, tedy z Erec Jisra’el, s odskoky do Gazy a na Západní břeh Jordánu čili Judey a Samaří. Jde o dosavadní největší monotematickou Cudlínovu výstavu a zřejmě o nejlepší fotografie z oné země, viděné českým okem, Josef Koudelka promine. Jeho fotografie Izraele znají například čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.

Směřujeme k vyvanutí, přiznejme si to

Německo, které téměř rezignovalo na individuální mateřství, leží jako obrovská bezmocná kojící samice, k níž se může kdokoli přisát. To – mimo jiné zajímavé věci – říká s typickou dikcí biolog, filozof a spisovatel Stanislav Komárek, jedna z mála skutečně originálních postav pražského akademického světa. Lze si jej představit jako reinkarnaci buddhistického mnicha nebo čínského mudrce, který se shodou okolností vyskytuje na Vinohradech a na Přírodovědecké fakultě UK, ale jednou se vrátí na kosmické pláně Orientu.

Miloš Zeman ve světle černé magie

Po čase by člověk měl zase něco hezkého napsat o Zemanovi. Tedy o prezidentovi Miloši Zemanovi. Je nutné říct, že svůj úkol v minulých třech důležitých dnech splnil vlastně skvěle, tak, jak si jistě přál. Zvládl pozorovat několik vojenských přehlídek, sešel se se státníky několika civilizovaných zemí, několikrát řečnil a jako vždy to mělo hlavu a patu. Odolával hrdinně pekelnému počasí. Otázka je, jestli v něm neměl prsty, tedy pařáty.

Paměti bílého nosorožce

V matné vzpomínce vykuleného mladého redaktora, tedy mé, je jeden zvláštní večer roku 1993 na Barrandovských terasách. Vítalo se tam vydání pamětí Václava M. Havla Mé vzpomínky, které tehdy vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Byl jsem na Barrandově poprvé a naposled, kdysi slavný komplex existoval ještě ve stavu jaksi provozuschopném. Zbývalo z něj už tehdy jen torzo, i bar Trilobit byl od roku 1986 zavřený, ale zbytkový provoz bylo možné využít k oslavě.

Musím odjet do Žďáru

Ze Ždáru nad Sázavou jsem naposledy odjížděl v pátek dopoledne 24. listopadu 1989. Z vlakového nádraží, na které jsem pár hodin předtím přijel po noční cestě. Nádraží, které bylo dřív jen smutné, bylo polepené plakáty s výzvami, které ještě před týdnem tady člověk vyslovoval jen šeptem. Byl jsem tam už jen pár hodin, sbalil jsem si věci, pro které jsem se vrátil: spacák, pár knížek. Vracel jsem se do Prahy polepenou zemí, kde průvodčí měli trikoloru a snad ani nechtěli lístek.

Starší články