Na konto bídného stavu, do nějž se tenhle stát dostal, toho bylo už dost napsáno, a ještě napsáno bude. Ono se vůbec o úpadku píše dobře. Sžíravá kritika je hrdinský žánr, hlavně když se smí. Objevila se už srovnání s Bílou horou a oběma okupacemi a v souvislosti s výročím také s únorem ’48. Jeden známý sudič napsal, že jsme na tom hůř než tehdy, když se k moci dostali Gottwaldovi komunisté. Tatáž letargie, bezradnost a zoufalství.
Knižní rozhovor s katolickým knězem má své náležitosti, které přitáhnou, či naopak odradí čtenáře dle jeho vztahu k církvi, náboženství, spiritualitě a podobným věcem. Knižní rozhovor salesiánského literáta Zdeňka Jančaříka s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky je mimořádný tím, že je to rozhovor s katolickou kněžkou, tedy s někým, kdo by regulérně, dle kanonického práva, neměl vůbec existovat.
Kdysi, asi před dvaceti lety, napsala krásná Lucie Tvarůžková do časopisu Týden, kde jsem tehdy pracoval, článek o tom, jak kdesi v lesích za Prahou chátrá socha ukřižovaného Ježíše Krista od Josefa Václava Myslbeka. A ten její popis těla na kříži, pro jehož model si prý sochař obstaral skutečného nebožtíka, kterého zavěsil v ateliéru na kříž, byl tak sugestivní, že jsem se tam jel hned podívat. Mezi námi, bylo to i proto, abych se pak o tom mohl s redakční kolegyní odborně pobavit.
Ve skutečnosti Hašek napsal Švejka díky tomu, že zase začal pít. Pochopil, že musí vystřízlivět od dějin, k čemuž mu pomohl alkohol, jeho nejvěrnější spojenec. Pitím se fyzicky zničil, ale zároveň duchovně zvítězil: osvobodil se k napsaní knihy, kterou se stal nesmrtelným.
Třetí vlna koronaviru, obohacená o britskou mutaci, začala v minulých dnech na západě republiky, v okresech Cheb a Sokolov. Následovalo jejich uzavření a pozorování, co se bude dít dál. Tento region má tradičně špatnou pověst, ale když člověk s těmi lidmi, co jí čelí, mluví, nabývá dojmu, že ti nejlepší profíci se najdou právě tady
„Sedm minut hrůzy“ přistávacího manévru americké sondy Perseverance na povrch Marsu bylo ve čtvrtek jako pozdrav ze starých dobrých časů.
Kniha „slamera, básníka, moderátora, hudebníka a pedagoga“ Filipa Koryty Falknov Calling je nakladatelem představena jako „prozaická prvotina“. Autor ale není začátečník, v oboru české slam poetry je v jistém smyslu pojmem: vystupuje jako Dr. Filipitch a vyhrál několik mistrovství. Slam je veřejná recitace vlastních textů za účelem rozhicování spřízněného publika: ocitne-li se tam někdo nenaladěný, většinou tomu moc nerozumí a moc se nebaví, přestože ostatní se kácejí smíchy.
Jednou mu kolega v nadsázce řekl: „Socha má být vážná a tvrdá, ty je děláš veselé a měkké, to nejsou sochy.“ Kurt Gebauer toho naštěstí nedbal a dál vytvářel objekty, které působí, že je s nimi člověku lépe. Jsou nejen měkké a veselé, ale také živé a vtipné a přátelské – tedy ne všechny, na takové trpaslíky si musíme dávat pozor.
Okolí Jílového především směrem na jih k blízké Sázavě patří asi k nejmalebnějším okrskům pražského prstence. Je to pitoreskně se vlnící krajinomalba s mnoha záhyby a fasetami, s roklemi a kaňony, jimiž stékají kaskádovité potoky a vystupují čelisti skal a skaliček, které tam obrousily věky. Je to kout ozdobený železniční mašlí, asi nejoblíbenější tratí českého skautského etnika, jež se sem po generace nechalo vlakem vozit do vnitřního westernového exilu.
Málokdy je nějaká mapka tak atraktivní jako ta, která minulý týden kolovala mezi lidmi na sociálních sítích: bylo na ní Německo a do ní pronikající klín České republiky.
Spojení Pirátů a hnutí STAN by poprvé ziskem hlasů předběhlo vládní hnutí ANO. Koalice by získala 29,5 procenta, hnutí ANO by pak obdrželo 26,5 procenta, uvádí výsledky předvolebního modelu Kantar. Koalice Spolu tvořená ODS, KDU-ČSL a TOP 09 v modelu dosáhla na 19,5 procenta. Následuje SPD s 10,5 procenta, KSČM s pěti procenty a ČSSD se čtyřmi procenty. Koalice Pirátů a STAN podle autorů výzkumu nachází vyšší podporu mezi voliči Pirátů. Ke koalici Spolu se přiklání více voliči ODS a TOP 09 než voliči KDU-ČSL.
V souvislosti se zatčením a uvězněním ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného stojí za to připomenout jiného ruského opozičníka a Putinova politického vězně, muže, který zosobňoval asi nejlépe to, co je na Rusku a na Rusech tak šílené a zároveň fascinující, tak výstřední a destruktivní, přitom jaksi zábavné a přitažlivé. Řeč bude o spisovateli Eduardu Limonovovi, ruském supermanovi a nadčlověkovi, postavě velkolepé a zároveň tragické, která celý život balancovala na hraně heroismu a směšnosti a které vždy šlo o to, aby co nejvíc vynikla a odlišila se od sériového průměru.
V jedné povídce mého oblíbeného a nedoceněného Jana Křesadla se jáchymovský vězeň padesátých let vždy při cestě na směnu na hodinu v duchu přenese na místo, které si kdysi zamiloval. On si vybral kostelík na anglickém venkově, kam se před válkou dostal jako student. Ta meditace ho tak posiluje, že se mu pak daří lépe zvládat útrapy nelidského vězení. Pointa je, že v té době, vždy mezi pátou a šestou ranní, se v kostelíku zjevuje u oltáře průsvitný duch oblečený v nějakých podivných montérkách, což místní pastor odhadne v anglické tradici jako strašidlo, čemuž se ani nediví a nechá ducha na pokoji. Po několika letech se duch zjevovat přestane.
Ruská vakcína Sputnik, jak známo, způsobuje vedle účinků, které se zatím nemohly projevit, také renesanci zájmu o podstatu a povahu Ruska.
Je vždy povzbudivé, když vysoký představitel země konstatuje nějakou palčivou pravdu, neboť jen tak je nějaká naděje, že se může něco pohnout. Tak před nedávnem prohlásil premiér Andrej Babiš, že Karlovarský kraj je „úplně nejhorší, historicky ve všem“. To se dá vykládat různě, ale třeba taky tak, že se o ten kraj zajímá. Je přece předseda vlády téhle země, takže by měl mít přehled.
Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.
Božena Němcová? Postava z pomníků, obličej z pětistovky, babička babiček, oblíbenkyně senilního Zdeňka Nejedlého a fantom Fučíkův, postava z národního vetešnictví… A přece se na televizní sérii o jejím životě díval rekordní počet diváků a dalo by se říct, že chvíli mohly debaty o ní na sociálních sítích konkurovat i koronaviru. Pro někoho to bylo překvapení, pro jiného moc ne, neboť má-li česká literatura nějakou žhavou hrdinku, pak Boženu Němcovou.
Spisovatel Jiří Kratochvil, který by tenhle článek neměl číst, jednou napsal, že kašna Parnas na Zelném náměstí je brněnská fontána di Trevi, ale ještě dřív, než do té římské vlezl Marcello za Anitou Ekbergovou, tak tady se do ní skákalo cestou ze studentských flámů, a to i v hojném počtu. Předpokládám, že se to děje občas ještě i teď, tedy ne teď, ale když jsou zrovna normální časy, teplo a kašna je napuštěná, protože na takové výtržnosti jsou takové kašny stavěné a vždycky byly, to se nedá nic dělat.
Máma je hlavně moc ráda, že je o Božku takový zájem… To je vzkaz od naší největší znalkyně života a díla Boženy Němcové, profesorky Jaroslavy Janáčkové, který mi byl předán její dcerou Zorou Šimůnkovou.
Táhne se to dlouho, je to otravné, pro mnohé i velmi citelně nepříjemné a pro někoho tragické. Ti poslední ať prosím prominou. Ale z hlediska historických malérů je ten zamořený rok zatím pořád spíš prkotina. Ne, to nemá být pokus to zlehčovat, vyvracet někomu důvody k permanentní a stupňující se naježenosti (máme výstižnější slovo), natož nějak omlouvat zajisté příšernou vládu (určitě je příšerná a lid si ji nezaslouží).
Humanistický brněnský filozof František Matouš Klácel si pravděpodobně od toho výletu sliboval něco úplně jiného, než jak pak dopadl. Pozval paní Němcovou i s dětmi do České Třebové, on byl odtamtud, že si udělají výlet do blízkých lázniček Hory Matky Boží, kde přespí. Možná měl i nějaké klátivé myšlenky… Jenže přijel také jeho přítel Jan Helcelet, který se Boženě líbil ještě jinak než dobrácký Klácel, ba už spolu na jaře něco měli. A tak se stalo, že paní Božena strávila s Helceletem pravděpodobně mileneckou noc „v komůrce ze dřeva“, čehož byl nešťastný Klácel ve vedlejší chatce nechtěným svědkem.
Z Bílovic nad Svitavou, kde jsem hledal lišku Bystroušku, je to do Blanska asi čtvrt hodiny vlakem, přičemž zastávky jsou v Blansku dvě, takže když se mě v Bílovicích v pokladně zeptali, zda to chci do Blanska, nebo do Blanska-města, udiveně jsem se zeptal, zdalipak to první není město, načež paní řekla, že to je taky město, čímž se problém nepohnul o moc dál. Řekl jsem tedy, že jedu do hotelu Macocha, kde jsem měl objednaný nocleh – to v ty dny ještě šlo. Paní řekla, že neví, kde je, ale dá mi prostě lístek do Blanska, a bylo to.
Tito přichycení vzdorující muži (obvykle to jsou opravdu muži, ženy mají jiný druh potřeb) těžko mohou ten nepřirozený, ba nelidský stav vydržet jinak, než že ho budou zkoušet porušovat, než se budou snažit ho různě obcházet, různě se pokoutně scházet a pak se tam tetelit blahem z té radosti, že jsou spolu někde, kde nemají a nesmějí být a kam se ostatní nedostanou.
Po sociálních sítích obíhá mem – myslím, že se tomu tak říká – s fotografií Bernieho Sanderse, kde sedí na židličce, zachumlán v bundě spíš do lesa, zkřížené ruce ve velkých pletených rukavicích.
Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud.
Moje katolická mise v podřipském vikariátu vrcholila. Bylo půl sedmé ráno, úplná tma, vstal jsem z asketického lože, opláchl se ve farním lavoru s kousky ledu, oblékl se a pak sestoupil prastarým vrzavým schodištěm do setmělého chrámu, kde blikotalo u jednoho postranního oltáře několik svící. V rozestupech tam už stálo několik osob, jedna z nich mi nabídla rozžatý kalíšek, který jsem pak zimomřivě svíral do konce bohoslužby, v níž zbožné hlasy prosily nebesa o seslání rosy.
Miroslav Kalousek složil po dvaadvaceti letech služby lidu poslanecký mandát, což některé lidi možná potěší, jiné asi zarmoutí, těch, kterým to bude jedno, bude méně než u běžného politika či poslance.
Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.
Jednou snad pomine naše pandemie a zase se vrátí starosti a radosti všedního dne. Teď to tak sice nevypadá, ale až zase bude dobře, bude se opět mluvit o Muchově Slovanské epopeji. A zase se bude řešit nerudovská otázka, ach, jaké to klišé, kam s ní a co s ní. Na konci roku ve vší covidové vřavě poněkud zapadlo, že u Pražského obvodního soudu padl rozsudek, že dílo už nepatří městu Praze. Tím dal soud za pravdu žalobci Johnu Muchovi
Zpěv, který vycházel z vnitřku rotundy sv. Jiří na Řípu, patřil ženě, se kterou jsem se měl sejít ve Ctiněvsi. Psal jsem tady před týdnem, že se mi tam ale nepodařilo zastavit drážní krabici, ze které jsem vystoupil až v Mnetěši. Popsal jsem pak cestu na Říp a skončil jsem před rotundou. Teď jsem tam stál a zchvácený uchváceně poslouchal tóny, které vycházely z toho prostoru, a nevěděl, jestli je mám rušit. Potom jsem se odhodlal, vešel jsem a spatřil ženu, která zaujatě, takže si mě nevšimla, provozovala zpěv nějaké půvabné zbožné písně.
