Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Zlín, město světelné kostky

Pravděpodobně je to nejoriginálnější a nejelegantnější památník jednomu muži v téhle zemi, možná v Evropě. Čistá skleněná vitrína, soustava ploch a kovových linií, geometrie světla, prostá průsvitná kostka nad městem, ve dne bílá, v noci svítící zevnitř elektrickými lampami. Vejdete dovnitř a je to napůl tovární hala bez strojů, napůl ordinace hygienické medicíny nebo také funkcionalistický sál krematoria, zásvětní místnost nějakého moderního, přitom archaického kultu.

Ovidiovská dvojice Milota a Chramostová

Zemřel Stanislav Milota a člověk myslí na Vlastu Chramostovou. Ti dva připomínali Filémóna a Baukis, tu penzijní dvojici mytologického rázu, kterou navštíví olympští bohové, když na zemi hledají šťastné lidi. „My jsme byli tak chudí, že jsme doma neměli ani co číst,“ říkal on. „Jo, takže sis musel hrát s krysama,“ dodala Vlasta. Měli bezvadný humor, založený na stálé polemice, kterou si vyznávali lásku. Stále byli ve sporu, který je udržoval v zamilovanosti.

Ten krasavec od Masajů

Tento časopis vychází ve čtvrtek 14. února, takže kdyby se dostal do ruky Miroslavu Zikmundovi ve Zlíně, už ho nepřekvapí, že se tam na něho něco chystá, i na Valašsku se tomu už možná říká „surprise party“. Oslavu stovky už totiž bude mít za sebou. Ta byla však tak tajná, že mi k ní minulý týden v pátek nechtěli moc říct ani její organizátoři, zlínský spisovatel a právník Josef Holcman a ředitel Muzea jihovýchodní Moravy, mimochodem možná nejhezčího v zemi, Pavel Hrubec.

Z časů, kdy to měli rádi horké

Kdo by to byl řekl, že byly doby, kdy se v Praze uváděly operní šlágry čtyři měsíce po světové premiéře. Takže v roce 1927 se krátce po prvním uvedení v Lipsku hrála v pražském Novém německém divadle (dnes Státní opera) poprvé „opera o dvou dějstvích“ rakouského skladatele s českými kořeny Ernsta Krenka (1900–1991) Jonny vyhrává (Jonny spielt auf), která se stala v Evropě ve svém žánru senzací.

Vysoká hra krásných sebevrahů: Josef Šíma v Brně

Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli.

Bikiny z časů antického soumraku

Sicílie svým tvarem připomíná naklepanou kotletu, která je v létě hozená na pánev se žhavým olejem. V jejím těžišti, asi tedy uprostřed ostrova, leží pitoreskní městečko Piazza Armerina a kousek za ním, ve vyprahlém údolí, v němž cvrkot cikád zní do chvění listů cypřišů, stála kdysi luxusní vila. Na cedulích, které k ní ukazují, je napsáno Villa Romana del Casale.

S islámskou revolucí na věčné časy

Když slavil zdejší komunistický režim svých čtyřicet let, bylo to v roce 1988 a zbýval rok do jeho pádu. Teokratický režim v Teheránu slaví svých čtyřicet let v těchto dnech a pravděpodobně s jeho rychlým koncem nikdo nepočítá. Lidé, kterým je kolem padesáti, mají v živé paměti televizní záběry z tehdejšího Teheránu, ulice plné mužů v černých bundách a džínách, kteří nesou velké portréty zachmuřeného vousatého muže, pálí americké vlajky a při tom něco bouřlivě skandují. Pamatují také na scény odletu šáha Rezáa Pahlavího a jeho krásné manželky Farah do exilu, jež byly v této zemi o to pikantnější, že rok předtím byli s velkými poctami přijati v Praze a šáh dekorován Gustávem Husákem Řádem bílého lva.

Na mně to leží jako stín

Miroslav Bambušek je úkaz, který sleduji už patnáct let. Je to divadelní režisér a vizionář, motor rozsáhlých projektů, člověk přesvědčený, že umění má zneklidňovat, vyrušovat a rozhodně nemá být pohodlné. Nic nemá jít po srsti a nic se nemá podávat naservírované. Vystudoval filozofii a klasickou filologii, a když zrovna nerežíruje, buší kladivem ve skutečné kovárně.

Požár v lebce nosorožce

Psát o Stančíkových knihách a neopakovat stále dokonala, jak jsou bizarní, obskurní, pitoreskní, fantasmagorické, prostě se rozplývat, jak jsou nápadité a kolik má ten Stančík imaginace, není právě snadné. Je-li totiž obvyklou součástí recenze tzv. vylíčení děje či aspoň jeho náznak, tak právě Stančíkovo divoké a krkolomné rozvíjení obvykle několika souběžných linií klade této bohulibé snaze velké překážky, ba činí ji nemožnou. Platilo to o Mlýnu na mumie, platilo to o Andělím vejci a platí to o posledním románu, Nulorožci.

Pohádka o duze nad Mostem

Seriál České televize Most! ještě neskončil, takže hotový názor na něj je předčasný, i když předpokládám, že definitivní na něj nebudu mít ani potom. Očekávat lze ještě nějaký zajímavý vývoj, i když se zdá, že v posledním odvysílaném díle se jaksi zadrhnul a směřuje k výchovné idyle, kdy všechny „předsudky“ pominou a rozplynou se v harmonii vzájemného respektu. Tipuju na mezirasovou transsexuální svatbu celebrovanou z alkoholu vyléčeným knězem v mosteckém kostele, který se dá znovu do pohybu, možná se vznese a jeho dráha vytvoří na obloze duhu v barvách LGBT... jako most porozumění.

Walhalla – bílý slon v bavorském ráji

Na jaře roku 1990 jsem se ocitl v bavorském klášteře Rohr na setkání mládeže, které tam léta organizoval opat Opasek, do roku 1989 z pochopitelných důvodů jen pro mládež exilovou. Bylo to první setkání po Listopadu, mládež už tam nebyla tedy jenom exilová, zato dosti undergroundová, takže jsme se tam za klášterní peníze po večerech opíjeli, proto jsem se raději po dvou dnech ráno vytratil a jel s pár markami v kapse obhlížet krajinu.

Podíl Novy na odhalení pravdy o lidském bytí

Ten večer, 4. února 1994, tedy před pětadvaceti lety, bylo v pražských ulicích nezvyklé ticho a prázdno. Začala totiž vysílat první soukromá televize ve východním bloku a byl to historický přelom. Já neměl tehdy televizi, takže jsem se na té ulici vyskytoval, možná i trochu demonstrativně jsem šel do hospody: pamatuju si do jaké, tehdy jsme chodili do Velryby v Opatovické ulici, takže tu vzpomínku lokalizuju na obvykle rušnou, tehdy právě ztichlou ulici Spálenou. Většina obyvatel ale chtěla být doma u toho, vždyť začínaly jiné mediální dějiny. A s nimi začínalo natvrdo to, co by se dalo nazvat první polistopadovou „kulturní válkou“.

Všechno, co potřebuješ, je průklepák

Samizdat byl univerzálním produktem sovětského systému. Kam se dostal, tam zavedl represivní cenzuru – a vznikl samizdat. Rusům vděčíme i za to slovo: běžně se uvádí, že ho poprvé použil v roce 1949 básník Nikolaj Glazkov (1919–1979), ale potřeba šířit informace bez cenzury je samozřejmě starší, asi odvěká. Za první „samizdat“ v totalitním státě se má dopis moskevského patriarchy z roku 1919, v němž protestoval proti bolševickým zločinům.

To se tak jednou probudíte v hrobě…

Je to dostatečně děsivé, aby z toho měl člověk hrozný pocit i teď, když je ta možnost nejspíš zcela vyloučená. Probudit se v hrobě, ve vlastní rakvi! Otevřít oči do tmy a uvědomit si strašnou skutečnost. Ach, běda! Pravděpodobně by člověk v takové situaci vyřkl něco horšího: Pohřbili mě zaživa! Zemru děsivou smrtí znovu, nyní již doopravdy, a nikdo se o tom nedozví! Snad až po letech vykopou můj hrob, naleznou podivně zkroucenou mrtvolu se stopami hrozného zápasu. Možná si toho všimnou, ale mně už to nebude nic platné. Ach, může být něco strašlivějšího?

Kdo měl být prezidentem? Pan režisér Kvapil

Před pár dny uběhl rok od druhého kola prezidentských voleb, což vedle jiných bolestných vzpomínek připomněla též pražská premiéra filmu režiséra Robina Kvapila Máme na víc. Sleduje v něm rok kampaně Michala Horáčka, do níž se sám režisér aktivně zapojil, přičemž se u toho též natáčel. Pohledem do zamyšlené tváře režiséra, který právě hledí do monitoru, film začíná i končí. V jeho výrazu jako by člověk četl: Co se to stalo? Jak se to mohlo stát? Co to zase ti lidé provedli? Jak nám to mohli udělat? Vždyť jsem se tak snažil. Kdo vlastně? Horáček, nebo Kvapil?

Bełżec, jméno jako z hororu

Když vojáci Rudé armády přišli 27. ledna 1945 (Mezinárodní den obětí holocaustu) do vyklizeného tábora Birkenau-Auschwitz, byl Bełżec už zase zapomenutá díra v hlubinách „krvavé země“ na hranici sovětského záboru východního Polska, ze kterého se stala sovětská západní Ukrajina. Trvalo pak několik desetiletí, než se jméno Bełżec dostalo do povědomí jako jedno z těch hrozných míst.

Luděk Munzar, herec, který si rozuměl s auty i básníkem

Zemřel Luděk Munzar, herec, který si nemusel lepit knírek, neboť ten jeho mu dokonale seděl. Byl to vzácný, asi obecně mizející druh herce mužného typu, silný ve výrazu a jemný v jeho provedení, přirozený, ale přitom naprosto netuctový, obdařený chlapskou přitažlivostí, stejně jako přirozeným a rozvíjeným intelektem. Adekvátním blížencem v globálním rozměru mu byl Paul Newman, kterého Munzar daboval, měl s ním podobné záliby v automobilových závodech a létání (v tom byl Munzar myslím ještě dál) i v tom, že nepovažoval herectví za jedinou věc, které se musí ve svém životě věnovat.

Český antikatolicismus je naším antisemitismem

Zdanění církevních restitucí, přesněji zdanění náhrad za nevydaný majetek, je pokračováním historické krádeže, jež se odvolává k těm nejhorším sklonům, které v tomhle národě existují. Je-li totiž v českém kolektivním povědomí nějaká společná cisterna negace, z níž lze čerpat kapalinu do emočních nádrží, pak je to zapšklý antiklerikalismus, či přesněji antikatolicismus. Je to taková jistota, že by se nejspíš zdejšího přesvědčení držela, i kdyby tu už žádní katolíci nebyli.

Poláci vždy ocení, když se někdo postaví Rusům

V Polsku těžko hledat někoho, kdo by nebyl proevropský, jde jen o to, co to znamená. Také představa, že Právo a spravedlnost je stranou bigotních katolíků, je velmi zavádějící. Konzervativní křídlo měla a má i Občanská platforma. Je to mnohem složitější. A s Orbánovým Maďarskem si v něčem rozumíme, ale mnoho věcí nás dělí, říká Łukasz Kamiński, jenž se v Praze zúčastnil konference o Janu Palachovi.

Osudové kostky v městě Sokolově

Když půjdete Dobrovského ulicí na Letné a před domem č. 15 se podíváte na chodník, uvidíte tři malé měděné kostky zasazené do dlažby. V Německu se jim říká Stolpersteine, „kameny, o které se zakopává“, česky se to překládá jako „kameny zmizelých“…

Addams Family pro Brusel

Bylo to před deseti lety a byla jiná doba. Česká republika se právě ujímala předsednictví Evropské unie a měl to být důkaz její zralosti. V pondělí večer 12. ledna v jedné restauraci na Kampě seděl David Černý a s ním skupinka novinářů z kulturních rubrik, byl tam také ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra.

Byl komunistický pendrek jiný, než je ten pařížský?

Je nějaký rozdíl mezi mlácením demonstrantů během Palachova týdne a mezi drsnými zákroky pařížské policie během protestů žlutých vest? Toť otázka, jež se občas nyní vynoří. Je asi čím dál víc lidí, kteří řeknou nikoli, v té tzv. demokracii je to vlastně stejné, možná ještě horší. A vždycky to tak bylo. I tehdy se v „kapitalistických zemích“ policisté s demonstranty nepárali, obušky svištěly, vodní děla stříkala, slzný plyn leptal spojivky.

Právní řád v Česku nefunguje

Milan Sedláček, který na začátku 90. let přešel z brněnských divadel do diplomacie, byl v březnu 2011 obviněn, že připravil český stát o víc než milion korun. Vrátil se z Thajska, kde byl pár měsíců velvyslancem, a začal mu nový život. Kariérní degradace, několik desítek soudních stání, během nichž byl šestkrát prohlášen za nevinného, načež následovalo pět odvolání státního zástupce. Jedenáct let nekonečné kauzy, která byla nejspíš úplně o ničem.

Loketské elegie aneb Kde na Goetha přišlo stáří

Když historika Zdeňka Kalistu pustili v roce 1960 na prezidentskou amnestii po osmi letech z kriminálu, mohl se zčásti vrátit ke své práci. A tak připravoval mimo jiné knihu historických esejů Cesta po českých hradech a zámcích, která potom stejně vyšla až v roce 1993, jedenáct let po Kalistově smrti. Nejvíc hradních portrétů napsal ze svého milovaného Pojizeří a pak z jižních Čech, ale jsou tam i odskoky jinam, třeba do Lokte, „hradu na pomezí země“, jak loketskou kapitolu nazval.

Zemřít pro Gdaňsk

Mourir pour Dantzig? se jmenoval slavný článek ve francouzských novinách v září 1939, ve kterém byla položena falešná otázka, zda Evropanům stojí za to umírat za nějaký přístav kdesi na Baltském moři. Kdo Gdaňsk trochu poznal, už si na tu otázku dávno odpověděl, že ano, že za jistých okolností, ne snad nutně doslova, lze aspoň symbolicky „zemřít pro Gdaňsk“. Tedy za tu touhu a zvláštní kouzlo, kterým to neopakovatelné město vyzařuje. To kouzlo je obsaženo v jeho poraněné, ale přece jen hojené a obnovované historické kráse, v jeho bouřlivé historii, a hlavně v jeho romantické nepoddajnosti.

Ženy, které soucítí s hmyzem

Zatímco v regulérnějším a na sdílnosti založeném umění, především literatuře (té obvykle nerozumíme, je-li třeba napsána finsky nebo pozpátku), je spoléhání na intuici, přibližnost, snivost či neurčitost škodlivé až zničující, ve výtvarném umění je to často naopak. Právě to, čemu není rozumět, je tam životodárné a přitažlivé.

Bordel státní a bordel revoluční

Dění kolem Kliniky v Jeseniově ulici má zajímavou okolnost. Tou je otázka, zda ten nesmírný, životu nebezpečný bordel, jenž tam byl po vniknutí exekutorských sil nafilmován, byl pravý čili autentický, nebo ho tam naaranžovaly Klinice nepřátelské síly těsně předtím, než tam vnikly: upřímně řečeno, byl by to asi mistrovský, ne-li umělecký výkon. Je to důležitá otázka, která by měla být upřímně zodpovězena. Už kvůli tomu, že se lidé, jako třeba já, Kliniky spíše zastávali právě proto, že se domnívali, že jde o legitimní odpověď na bordel státní.

Jak se to všechno mísí v Míšni

Dojet do Míšně je velmi jednoduché. Ten, kdo je schopen jezdit vlakem, dojede do Drážďan a pak si sedne na regionální vlak, který jezdí asi každých dvacet minut a za chvíli je na nádraží v Míšni čili v Meißen. Kdysi, za časů NDR, se tam jezdilo na odborářské zájezdy do slavné míšeňské porcelánky, kde se Čechům předváděl jejich pravý český cibulák, jenž ovšem pochází… ze saské Míšně.

Starší články