Mezi různými emocionálními projevy, které pravidelně datum 17. listopadu vyvolává, vyniká letos text „ekonoma a ředitele Knihovny Václava Havla“ Tomáše Sedláčka Naše sametová revoluce – nejsympatičtější revoluce světa. Vyšel v Hospodářských novinách a byl široce sdílen na sociálních sítích: většinou pozitivně, aspoň tedy mezi mými bublinisty. Text je to úžasný, zážitek je to po celou dobu, co ho člověk čte. Ale v podstatě to, co je v nadpisu, pokračuje i dál.
Když se Dominik Duka vrátil v roce 1982 z vězení, bylo to o trochu dřív než jeho spoluvězeň Václav Havel. O něm se tehdy v prostředí disentu roznesla zvěst, že na Borech došel k náboženskému probuzení. Dokonce že se z něho prý stal katolík. Vliv na to měl mít právě Dominik Duka, který se tam shodou okolností s Havlem setkal a – dalo by se asi říct – spřátelil. Když se čerstvě propuštěného kněze Havlova manželka Olga zeptala: „Takže Vašek přestoupil na víru?“, Dominik Duka s „nadcírkevně všelidským úsměvem“ odpověděl: „Ono to, paní Olgo, nebude tak horké.“
Stačí málo malinko a člověk je odhalen. Co hůř: stane se, panebože, jen to ne – rasistou snad úplně ne, ale zkoumatelem věcí rasových… Což tedy opravdu nechtěl. Ale přihodí se mu to nečekaně a nechtěně. Ale nemůže si pomoci. Je, ehm… rasistou. Proti své vůli – ale co naplat? Asi – tedy je? To usedne (s nejlepším úmyslem a bezelstně) k sledování nového česko-slovensko a taky srbského (což se ovšem nijak neprojevuje, jde nejspíš o grantovou alchymii) hraného filmu Tichá pošta.
Na věži kostela sv. Kryštofa ve Zlatém Stoku čili Rychlebech jsem nebyl sám. Doprovodil mě tam polský mladík, který si tím přivydělával o prázdninách. Trochu jsem ho litoval, že musí se mnou nahoru, tak jsem mu zdvořile chválil město, na což se on tvářil skepticky a řekl – snad že jsem ho na té věži mohl slyšet jen já –, že od té doby, co tady nejsou Němci, je to okropna dziura, tedy strašná díra, a kdo má nohy, chce pryč. Já se ho chvíli snažil přesvědčit, že tak strašné to není, že je to tady ciekawe, tedy zajímavé, a hlavně že když všichni odejdou, bude ta džura ještě větší.
Roku 1997 byla v Izraeli u moci první vláda premiéra Benjamina Netanjahua a tzv. mírový proces pomalu, ale jistě směřoval do stavu klinické smrti. Toho roku začal do časopisu Roš chodeš, což je měsíčník Federace židovských obcí, psát první komentáře novinář Zbyněk Petráček, jenž je tam měsíc co měsíc tiskne dosud Je to u nás pravděpodobně nejsouvislejší a také nejkompaktnější řada referování o dění ve Svaté zemi, o její situaci vnitřní i vnější, o konfliktech, kterými prochází a kterým musí čelit, o vývoji a průběhu těchto konfliktů a souvislostech s nimi spojených.
Kladskou kotlinu lze přirovnat k baňkovitému pohárku, jehož severovýchodní okraj tvoří kapesní hory, které si Poláci pojmenovali jako Góry Złote. Na české straně se jim říká Rychlebské, což je odvozeno od slezského města, kterému Češi kdysi říkali Rychleby. Tento název už na nových mapách, natož těch elektronických, či cedulích nenajdeme. Na těch starých a starších by se jmenovalo Reichenstein, tedy Bohatý Kámen, po němž se pohoří německy jmenovalo Reichensteingebirge.
Náš Salon bude kosmologický, neboť tady sedí kosmasologové… Je to sice falešný výklad toho jména, ale Kosmas, „ctihodný děkan kostela pražského“, jehož devítisté výročí smrti (21. října 1125) nám bylo k tomuto setkání záminkou, přímo svádí ke kosmické interpretaci. Řecké slovo kosmos totiž označuje nejen vesmír jako takový, ale je to také opozitum čili protiklad vůči chaosu. Kosmos je zkrátka to, co je uspořádané, má řád, svůj začátek a své hranice. A možná že právě tohle chtěl Kosmas svým dílem Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (Kosmova kronika česká) vytvořit.
Existuje takové poutní vzpomínkové místo pro nostalgiky i masochisty, což jsou emoce, jež k sobě jaksi patří. Tím poutním místem je chebské Retromuseum, pobočka Galerie výtvarného umění v renesančním domě na náměstí Jiřího z Poděbrad. Je to ředitelem galerie Marcelem Fišerem vzorně a odborně spravované „vetešnictví“, shromažďující a vystavující předměty, jejichž někdejší uživatelé se sami pomalu mění v mizející druh. Čas plyne a vytrácejí se nejen lidé, kteří bezpečně poznají třeba sifonovou bombičku, znají plastové pohárky na domácí zmrzlinu, vědí dobře, jak je příjemné, když vám nehet zadrhne o chemlonové vlákno (...).
Německý kancléř Friedrich Merz se před několika týdny dopustil výroku o tom, že v migrační politice došlo k řadě chyb, které se již napravují, ale není divu, že jich využívá nepřijatelná AfD, tedy Alternativa pro Německo, která by v současnosti nejspíš vyhrála v Německu volby. Aby nějak přiblížil, jak se ty chyby projevují, použil slova „Stadtbild“ čili obraz (německých) měst, který se změnil, a aby vysvětlil, jak to myslí, dodal: Však se zeptejte svých dcer… Šedesát tři procent Němců sice v průzkumu odpovědělo, že s kancléřem souhlasí, ale je pravda, že to není příliš přesvědčivá většina
S vlastí jsem se na své cestě do Kladska loučil velkou fotografií prezidentského páru ozdobenou stromečky v národních barvách. Mylně jsem se domníval, že břízolitem pokrytý dům, řeklo by se bytovka, před kterou portrét stál, je tím rekreačním objektem v České Čermné, kam manželé Pavlovi jezdí motorkou na chatu, takže jsem z elkola způsobně zasalutoval, když jsem dům míjel. Dodatečně jsem se dozvěděl, že původcem výzdoby je místní občan a že pana prezidenta s chotí bych jako chalupáře nalezl v tradičnějším stavení, což jsem ovšem neměl v úmyslu
Druhý týden se nebojuje, přeživší rukojmí jsou doma, Izrael se stáhl na dohodnutou linii, v Gaze si gangy a klany vyřizují účty. Svět s napětím, obavami a snad i s trochou naděje sleduje, jestli příměří vydrží – a co bude dál. V každém případě je ve Svaté zemi pomalu čas na oddech a bilanci – a na výhled do budoucna. O něj se pokoušíme spolu s velvyslankyní České republiky v Izraeli, diplomatkou Veronikou Kuchyňovou Šmigolovou. Rozhovor byl veden on-line ve středu 22. října.
„Profesor Václav Černý studoval v Dijonu, já hodně moudrosti utopil v demižonu“ – verš Ivana M. Jirouse mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem vyjel na svém elkole z Nového Města nad Metují nikoli tedy do Dijonu, ale do České Čermné, obce, ze které profesor Černý na svou pouť do Dijonu vyrazil. Česká Čermná, ves při samých zemských hranicích, to byl pravý domov tohoto titána české duchovnosti, literárního historika, kritika, esejisty, vlastence, vzdělance, jakému nebylo rovno.
Petice jsou k něčemu, když se aspoň trochu střetnou s tím, proti čemu byly sepsány. Slavné petice Charta 77 a v poněkud menší míře Několik vět byly významné tím, že něco důležitého pojmenovaly, a pak tím, že když je někdo podepsal, poněkud mu to změnilo život. To jistě nelze očekávat od petic v poměrech demokratických a svobodně lhostejných, ale nějakou sílu a odpovědnost by takové věci mít měly. Třeba by člověk neměl mít pocit, že hned od začátku ví, že přesně tohle přijde, přesně tohle se tam bude požadovat, přesně tihle lidé to podepíšou. To nastává obvykle v případě petic statusových.
Čtvrtého října zemřel ve věku devadesáti čtyř let Ivan Klíma, spisovatel ze silné generace šedesátých let, autor ve světě hojně překládaných próz, románů a povídek, člověk velké vnitřní integrity i laskavosti. Pár dní po pohřbu o něm mluví jeho dcera, malířka a nyní již i spisovatelka Hana Bergmannová Klímová, jíž život přinesl do života pozoruhodné muže, jednoho přímo z nebe, kam ho pak doprovodila. Ale popořadě…
Před pražským Veletržním palácem stojí od konce září sedmimetrové kovové monstrum na tenkých pavoučích nohách. Ty podpírají cosi jako rozedranou železnou hruď, z níž vycházejí špičaté ostny, které tvoří snad trnovou korunu bez hlavy. Je to působivý a také hrozivý objekt, metalurgický přízrak z nějaké postapokalyptické krajiny, cosi jako cáry ostrého kovu vynesené vzhůru na oblohu jako monstrance děsu a bolesti. Jde o pověstnou sochu Modlitba za zemřelého / Kaddish, kterou v roce 1968 během sochařského sympozia ve Vítkovicích svařil, sešrouboval, znýtoval sochař Aleš Veselý (1935–2015).
Tohle nevypadá na mír a nový a lepší začátek pro Gazu, říká si skeptik, když vidí záběry z poprav vykonávaných zakuklenými ozbrojenci Hamásu obklopenými jásajícím davem. Jistěže mohli ti popravovaní být zločinci, členové nějakých kriminálních gangů, jak by to chtěl vidět Donald Trump, který si nechce nechat kazit radost z míru, o který se nepochybně zasloužil. Ale skeptik to vidí spíš jako návrat k normálu. Tedy k běžnému barbarství, které v Gaze vládlo – a bude vládnout dál. Pokračováním toho barbarství bude příprava na další válku, se kterou toto džihádistické hnutí stojí a padá, válku, kterou potřebuje, kterou žije a dýchá.
U snídaně v penzionu Šatlava vás osobně uvítá majitelka Jasněna Vláhová, a když dojíte, ale možná ještě předtím, odvede vás na terasu, abyste se podívali, jaký je z ní krásný výhled. Možná to nedělá s každým hostem, ale já tak poctěný byl, neboť si mě paní Vláhová spletla s někým významnějším – druhý den, když už věděla, kdo jsem, vzala mě tam ještě jednou, aby mi to nebylo líto. Výhled byl opravdu působivý, neboť Nové Město nad Metují, kde se penzion Šatlava nachází, je rozložené na skalisku, ze kterého by se mohli svrhávat provinilci, chlípníci a rušiči nočního klidu, přičemž jejich tělo by se nikdy již nenalezlo.
Čechy neleží na mořském pobřeží, které jim daroval Shakespeare v Zimní pohádce, ale je to země řek. Řeky zde pramení, protékají, vlévají se do řek větších, odtékají přes hranice; dávají ráz krajině, poskytují jí živiny, vytvářejí její charakter a tvar. Soužití s řekou je základní předpoklad vzniku civilizace a kultury, je zdrojem imaginace a fantazie, citového vztahu, jenž patří k těm nejsilnějším a nejvřelejším. Šťastná země a lid, které mají svou milovanou řeku. V Čechách je jí bezesporu Vltava, Moldau, Wulda, Wilth Ahwa…
Když před dvěma lety, ráno 7. října, začaly přicházet zprávy, že se něco neblahého děje v Izraeli, byl autor tohoto článku na pravidelném sobotním výletě s přáteli. Účastní se ho různorodá skupina lidí, mezi nimi někdy i ti, s nimiž se autor raději o Izraeli nebaví. Může si jich vážit třeba kvůli jiným věcem, ale jakmile přijde řeč na Izrael, již léta ví, že je lepší rychle přestat. Už dávno je mu jasné, že používají slova a pojmy úplně jinak, než aby to zaručovalo elementární shodu nutnou k nějakému smysluplnému hovoru.
Rok před smrtí vlezl Václav Havel v obleku do bazénku, ponořil se celý do vody, a když se na chvíli vynořil, pravil: „Děkuji vám, že jste si vypnuli své mobilní telefony. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si telefony.“ A pak se zase ponořil pod hladinu. Tím vodnickým výjevem končí jeho film Odcházení, je to taková tajuplná scénka, pamatuju si, jak jsme se po premiéře v Lucerně, bylo to v březnu 2011, s Jáchymem Topolem pana Václava (byl už to věchýtek, ale zářil radostí, že to dotáhl až sem, do kina svých předků se svým filmem) ptali, jak si to máme vyložit, on se smál.
Byly doby, kdy se ve volební dny nesměly podávat alkoholické nápoje, aby opilci nenarušili důstojnost aktu. Zato před volebními místnostmi vyhrávaly dechovky a u vchodu postávali pionýři, kteří voličům kynuli, někdy jim dávali karafiáty a děkovali jim, že jdou volit jejich šťastnou budoucnost: není vyloučeno, že jsem tam mohl být taky, neboť již toho hodně pamatuju – a na odboj a odpor jsem ještě neměl příslušný věk ani pověření. Samozřejmě to žádné volby nebyly, ale o to více byl zdůrazněn jejich řekněme demonstrativní, manifestační a divadelní charakter.
Objížděl jsem přehradu Rozkoš z jižní strany a hledal místo, kde do ní vlézt. Břeh nevypadal moc přitažlivě, vody bylo málo, hladina pokleslá a voda nazelenalá. Nebe navíc našedlé a vítr studeně foukal od hraničních hor kladských. Byla ale polovina léta, povinnost velela neopomenout jakoukoli příležitost, tak jsem slezl z elkola a aspoň po kolena do Rozkoše vstoupil. Vítr čeřil hladinu toho východočeského moře, jehož erotické jméno slibuje víc, než je schopno nabídnout. Aspoň já měl teď ten pocit a vjem.
Dům bez pána se jmenuje román Egona Hostovského, ale jsou to také vily, které přišly o své obyvatele, ztratily je obvykle násilím, protože nikdo se jen tak dobrovolně vily nevzdá, vždy je za tím nějaká bolest, zločin, vyhnání. Tahle země je zemí tisíců vil bez pánů (a paní), naše dějiny minulého století jsou vlastně dějinami vyhánění z vil, vždyť jen málokterá vila zůstala těm, kdo si ji postavili. Záminky byly podobné a rychle po sobě následovaly: nejdřív rasové, pak třídní, v obou případech to byla loupež za bílého dne. A víceméně se souhlasem přihlížejících, těch lidí bez vil, z nichž někteří se už v těch vilách viděli.
Kardinál Duka se přeřekl. Někdo by potměšile řekl, že to byl freudovský „chybný výkon“, což se člověku stává i na jiném místě než na horkém křesle při výslechu v ne právě přátelském prostředí České televize. Spletl notoricky známé „zlaté pravidlo“ o vzájemnosti, které je základem etiky civilizovanějších kultur a náboženství: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Kardinál řekl zjevně omylem „čiň jiným“ – a sociální sítě se mohly potrhat. To nejmírnější, co se dalo přečíst, bylo, že Duka konečně kápl božskou. Ale samozřejmě většinou to bylo mnohem tvrdší.
Člověk nemusí být buddhista nebo fakír ztuhlý v nehybnosti, aby si uvědomil, kolik zla a špatnosti pochází z představy, že jen nějaká činnost má hodnotu a že jen nějaké směřování k cíli dává lidskému životu smysl. V reálném životě se takový postoj projevuje jako mánie, jako neustálý neklid a nepokoj, jako nutkání provázené permanentní nespokojeností, věčným pocitem, že život je špatný, že společnost je zlá, krutá, nesnesitelná, proto je nutné se proti ní bouřit, měnit ji, napravovat.
Jezdím už čtvrtým rokem koncem léta do Brna na židovský festival Štetl fest, což je jednak zásluha pořadatelů, kteří mě tam zvou, a pro mě záminka pro jistý druh pokání za mého brněnsko-prostějovského dědečka, který byl až do sklonku svých dní moravským antisemitou. Je to ovšem velmi příjemný způsob pokání, neboť babí léto v Brně bývá kouzelné a festival je precizně připravený a nese se v pozdně letní atmosféře vlídné melancholie. Je to totiž vlastně festival po stopách zmizelých, po stopách lidí, kteří kdysi v Brně žili, měli tady své místo a svůj nemalý vliv a význam, podíleli se ve velké míře na brněnském rozkvětu.
Nápad na tento Salon vznikl při návštěvě Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kde právě skončila výstava nazvaná Kde ty všechny kytky jsou. Šlo v ní o historii látek, těch barevných závojů, plných různých ornamentů, vzorů, tvarů – a kytek, do kterých se lidé, především ženy, více či méně zahalovali, přičemž se snažili, aby se nejen do něčeho zahalili, a aby tedy nebyli nazí a nebyla jim zima, což jsou dva důležité důvody oblečení, ale aby jim to také slušelo, aby je to povyšovalo, aby je to činilo nějakým způsobem krásnějšími – a k tomu jim sloužily ty látky, ty barvy, ty vzory… Ta výstava byla poučná a zároveň nostalgická – to už je v tom názvu.
Bylo by opravdu od autora odvážné a troufalé předstírat hlubší orientaci v politických a společenských poměrech země, jako je Nepál. Ale zájem může vzbudit ledacos, a nyní ho tedy vzbudily protesty, které onu vzdálenou zemi (ale žijeme v době, kdy nic není vzdálené víc než vzdálenost nosu k obrazovce) zachvátily a vedly k vypálení vládního paláce v Káthmándú, prý jednoho z největších v Asii. Záběry (na sociálních sítích) ukazovaly, jak celý hoří. Kdo by to do těch milých Nepálců řekl? Stalo se tak po několika dnech masových protestů mládeže, která vyšla do ulic poté, co vláda zakázala sociální sítě, mezi nimi facebook a síť X.
Mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou se rozprostírá jen nepatrně se vlnící sedlina zvaná odborně Chlumecká tabule, podmnožina tabule Východolabské. Je to kraj skoro bez lesů, jen sem tam nějaký hájíček nebo obora, pole a nějaké ohrady, vesnice kdysi asi hezké a bohaté, nyní jako všude spíš průjezdy pro auta. Už to ale není sensu stricto Polabí, neboť to teče trochu jižněji, zato spojnicí mezi oběma městy je říčka Cidlina, na níž vybudovali Slavníkovci hradiště Libice, kam je přišli zmasakrovat známého roku 995 Přemyslovci, podle současných vlivných teorií jejich příbuzní.
Jméno Viktora Šlajchrta se pod články, recenzemi a esejemi začalo v kulturních přílohách novin objevovat začátkem devadesátých let. Byl jsem tehdy začátečník v podobném oboru a vzpomínám si, s jakým zájmem jsem ty texty četl, ale zároveň jaký jsem při tom pociťoval respekt, ba jisté zahanbení. Tak tohle bych neuměl, říkal jsem si, takhle pěkně a přitom do hloubky, erudovaně a vždy s jistým decentním vtipem spojeným s elegancí bych to nenapsal. Kdo je ten Viktor Šlajchrt, kde se to naučil, co předtím dělal, kde se vzal takový hotový autor? Pak jsem ho poznal.
