Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Na trnech podlipnických kostelů

Správně měla být ze všech míst vidět Lipnice, tedy to, co z toho velkolepého hradu zbylo. Jenže nebylo vidět skoro nic, jen to, na co se dalo sáhnout. Inverze byla v těch dnech tak hustá, že každá stavba se vylupovala jen sama o sobě na vzdálenost několika desítek metrů a pak zase padla do neprůhledného šeda. Takže bylo jedno, kde ty kostely jsou, v jakém okolí se nalézají a co je od nich vidět.

Vlčí máky s drápy Josefa Mánesa

Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?

Dobrá teplá voda od jezuitů

Mezi Tochovicemi a Březnicí jsou rybníky, které prý zakládali už ve 13. století benediktini z ostrovského kláštera, ze kterého na rozdíl od těch rybníků zbylo jen pár rozvalin na ostrově u Davle, o což se postarali husité. Zato ty rybníky jsou tu pořád, neboť rybník se dá leda tak vypustit, i když samozřejmě se ho občas také snaží někdo vypálit, ale to lze jen metaforicky. Hojnost rybníků měla své vyživovací důvody, ale zřejmě byla i ekologicky v souladu s vodnatelností kraje, která zůstala zachována v místních názvech Stará Voda a Dobrá Voda, přes které se dá z Tochovic dojít do té Březnice.

Poslední Švancnberk v Tochovicích

Nejdřív jsem si myslel, že po parku jezdí někdo na motorce, ale ona to byla paní s fukarem, takovým obráceným vysavačem na listí, které před ní plynule ustupovalo z cesty, jež vedla tím pěkným anglickým parkem. Žena byla skoro stejně velká jako ten přístroj, tak jsem na ni a na listí chvíli hleděl a pak jí naznačil, že jí chci něco říct, ale musí vypnout tu věc. Ona to udělala a já ji poprosil, jestli bych si to mohl zkusit.

Co Trumpa, ale Melánie je škoda!

Něco takového jako Melania se totiž rodí jen na zvláštní planetě, kde se mutují kyborgové s vodními nymfami a vesmírné klisny se stýkají s galaktickými hřebci. Pak to z nebe spadne někam do Slovinska a nechá se to vyrůst v rodině, která bydlí v činžáku v dožívající Jugoslávii.

Jak se z pluku Svatého Václava stal pluk Jana Husa

V první části Salonu Týdeníku Echo o Bílé hoře (viz č. 44/2020) jsme mluvili o tom, co rozhodlo o porážce vzbouřených českých stavů. Došli jsme k tomu, že stavovskému vojsku chyběla motivace, morálka a možná i náboženský zápal, to naopak nepostrádala druhá strana. Každá taková historická událost, která skončí vítězstvím jednoho a porážkou druhého, vyvolá důmyslné úvahy, co by se stalo, kdyby to bylo naopak. V případě Bílé hory, od níž 8. listopadu uplyne rovných 400 let, je to obzvlášť lákavé – i když také zavádějící.

Až příliš talentovaný pan Láník

V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.

Jistota kostlivců v Albrechticích

Nedávno vyšla v Argu reedice klasické knihy „nové historiografie“ Dějiny smrti od francouzského historika Philippa Arièse. Čtu si občas před usnutím v té monumentální encyklopedii umírání, pohřbů a hřbitovů a vracím se k ní pravidelně v dušičkových dnech. Pochmurný čas, mokvavý ďas, sípavý dech, pařátů třas… Táhne mne to ke krchovům zas.

Stoleté sexuální jablko Helmuta Newtona

Až tahle zvláštní doba pomine a třeba začnou hrát zase biografy (pár jich snad přežije), nenechte si, zvláště vy starší a pokročilí, ujít film, který se v nich na podzim sotva objevil, ale možná se ještě do oběhu vrátí.

Naštvaní proti rezignovaným

Před sto lety, v roce 1920, to bylo snadné. Češi se právě zbavili „třísetleté poroby“, jak se tehdy všeobecně psalo a možná i věřilo. A „pohroma bělohorská“ se zdála pro převládající (nikoli celou!) část společnosti jasným milníkem, kterým ta „poroba“ začínala a která je vznikem republiky konečně překonána. Jenže dějiny šly dál a máme za sebou dalších sto let, které měly být bez té poroby, jenže se ukázalo, že to není tak snadné, neboť po habsburském útlaku přišly ještě horší poroby, takže se zdálo, že ta rakouská byla docela snesitelná.

Vysypaná slánka v Černošicích

Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka.

Napravení Invalidovny

Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.

Deštivá svoboda ve Freistadtu

Byl hezký a nadějný začátek léta. Už druhý den jsem byl v Horních Rakousích, hned ale u hranic, v Mlýnské čtvrti čili Mühlviertel. Z pohledu rakouského je to konec světa a zapadákov, z našeho směru je to vstup do civilizace. Mně se tam nejvíc líbí ty krásné zachovalé selské statky s typicky kropenatými kamennými zdmi, říká se tomu Steinbloß. Začínají hned za hranicemi, divil bych se, kdyby kdysi nebyly i na naší straně. Ale víme, jak u nás dopadly.

Jak Polák potkal Pavla

Životopis spisovatele Oty Pavla (1930–1973) od polského publicisty a bohemisty Aleksandra Kaczorowského jistě nevyvolá tak emotivní ohlas jako přednedávnem biografie Milana Kundery od Jana Nováka, což nebude jen tím, že Ota Pavel nemá „přirozené nepřátele“.

Zeus z ústeckého paneláku

Na přelomu 80. a 90. let Zdeněk Košek řídil ze svého panelákového bytu v Ústí nad Labem svět a možná i celý vesmír. Ovlivňoval planetární události, takže nejspíš stál i za politickými změnami, a to nejen v Československu. Hlavně ale tvořil počasí. „Dělal“ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklony, anticyklony.

Poslední místo reakčního kancléře

Kdyby v téhle zemi měli mít konzervativci nějaké poutní nebo posvátné místo, tak by to mohla myslím být hrobka knížete Metternicha v Plasech. Nevím, jestli třeba někdy napadlo filozofa Rogera Scrutona během jeho častých návštěv předlistopadového Československa zajet se do Plas podívat. To by jistě byl pro tu britskou „esenci konzervativismu“ zajímavý zážitek: oprýskaný český venkov, mohutný klášter přeměněný na sklady, internát a bunkr pro případ jaderné války, kousek dál hrobka v odsvěceném kostele, na kterém je nápis Smuteční síň…

Rembrandt rodinný, Rembrandt osobní, náš Rembrandt

Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě, přičemž jeho slávu mají podpořit i ta reprodukovaná „selfie“ rozcuchaných hlaviček, která jsou vlastně i formou sebepropagace.

Starší články