Je nečestné předstírat, že v případě sloupu nejde o averzi vůči jinému, alternativnímu a menšinovému pohledu na české dějiny, z nichž byl po desetiletí vytlačován. Bylo by pokrytecké nepřiznat, že podstatou není nechuť ke katolicismu…
Dnes už v rozsáhlé a rozmanité řadě (sedmnáct vydaných titulů) knih Miloše Urbana tvoří hlavní linii ty, které bychom mohli pojmenovat jako „mysteriózní zabijáky“. Sériově a kreativně se v nich vraždí, přičemž důvody toho vraždění jsou složitě odkrývány v procesu poznávání, jímž prochází romanticky založený hlavní hrdina.
Jednou za čas, odhaduji to tak na deset let, vznikne v čísi, obvykle mezinárodní produkci umělecký dokument na téma Vídeň na přelomu 19. a 20. století. Má to svoji logiku, neboť jde o téma přitažlivé ve všech ohledech. Kdyby si tak mohl člověk vybrat, o čem natočit umělecko-historický dokument, a hezky si u toho užít příjemných věcí a moc se přitom nezapotit, byla by to možná Vídeň fin de siècle.
Nynější demonstrace jsou sérum proti příštím lágrům, řekl v jednom hojně sdíleném příspěvku populární nakladatelský šéfredaktor a autor historiografických knih Jiří Padevět. Řekl to, jak pak ale dodal, v nadsázce, takže úplně doslova to brát nelze. Ale z pozorování jiných projevů by bylo možno soudit, že to mnozí demonstranti, a zvláště pořadatelé, takto cítí. Brání demokracii, zachraňují ideály, bojují proti totalitě.
Zámky tam jsou dva. Dole bydlel, i když jen krátce, Reinhard Heydrich. Poté co z něj 27. května 1942 naposledy vyjel, v něm žila do dubna 1945 s dětmi jeho žena Lina. Jedno jejich dítě, nejstarší Klaus, je tam v zahradě pochované. Když si desetiletý chlapec hrál na cestě, přejel ho náklaďák. V horním zámku bydlel od začátku protektorátu K. H. Frank, prý si občas s Heydrichem společně vyjeli po okolí na koni. Byly mezi nimi korektní vztahy, dva a půl měsíce tady byli sousedé.
Za dva za tři roky by se setkání sudetských Němců (Sudetendeutscher Tag) mohlo konat v České republice, prohlásil v neděli v Řezně Bernd Posselt. Je to utopie, nebo reálná představa? A je to dobrý nápad, nebo zbytečná, i dokonce zpupná provokace? Posselt to říká už několik let, přičemž vždy dodává, že příští rok to ještě nebude, protože doba není zralá. Takže zase za dva za tři roky, což zní tak nějak rozumně i bezpečně. Není čeho se v dohledné době bát.
K lidu popelnicových polí, bezdomovcům ploužícím se ulicemi velkých měst, v našem případě především Prahy, patří i lid ohnišťové kultury.
Někdo u toho přímo byl, pro jiné je to už historie, artefakt vhodný k vystavení. Třeba padesát tisíc portugalských růží, které přivezla do Prahy skupina portugalských studentů a 8. prosince 1989 je rozdávali na Národní třídě. Byl to snad první reálný projev západních sympatií k „sametové revoluci“, což byl termín, který právě tehdy vznikl. Korespondoval s již historickým označením „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos) pro nenásilný přechod z autoritativního státu v demokratický v Portugalsku v dubnu 1974.
Na Křížovém vrchu u Chotěšova je prázdný kostel a ten má věž a v té věži byla za komunistického režimu vojenská pozorovatelna, kterou bylo možné dalekohledem pozorovat okna ženského kláštera v Chotěšově, ten je odsud vzdušnou čarou asi šest kilometrů. Nebylo však možné pozorovat, jak by si možná pozorovatel přál, jeptišky nebo – a to spíš – jejich klášterní chovanky, neboť ty byly samozřejmě již dávno pryč.
V příštích dnech to bude třicet let, co člověk otevíral se škodolibostí Rudé právo a hledal tam zprávu o volbách v Polsku.
Na Ottovi M. Urbanovi bylo vždy vidět, že je kunsthistorik vybraného typu. Miloval od mládí dekadenci, symbolismus, umění a způsoby konce 19. století, ale i všechny jemné podivíny, kteří přišli potom. On sám byl a je muž vybraných způsobů a nenucené elegance. Je vlastně logické, že po dvou letech na významném místě v pražské Národní galerii z této instituce odchází. Je to jeho osobní protest proti způsobu, jakým je do ní ze strany státu zasahováno. S Ottou jsme chodili do ročníku na FF UK a společně trpěli na vojenské katedře. Proto to tykání.
Zelené volilo v posledních volbách do europarlamentu 22 procent a podle posledních průzkumů by je do Bundestagu volilo už 27 procent, čímž by se stali nejsilnější stranou ve státě.
Lanškroun je město kousek za kopcem na východ od České Třebové, kde jsme měli na nádraží jako obvykle sraz. Katolický kněz bez kolárku Zdeněk Jančařík nepřijel již ve škodovce, jako jezdil dosud, ale ve fordu a já se ptal, jestli se mu na něj složili farníci. Ale Zdeněk řekl, že to mají jeho brněnští saleziáni kolektivní, a je to kára navíc ojetá a koupili ji ve slevě.
Napadení Ladislava Jakla, k němuž mělo dojít v sobotu večer v metru, je pro ty komentátory, kteří ho jinak nemohou ani cítit (v tom je ovšem náklonnost vzájemná), dobrou příležitostí, aby dali najevo, že tohle ne, tohle samozřejmě odsuzují: pokud tedy k nějakému napadení došlo, jak někteří, třeba z Respektu, dodají.
Jiří Kratochvil vydal krátce po sobě dvě nové knihy, u svého tradičního nakladatele (Druhé město) svůj sedmnáctý, možná osmnáctý román, který nazval Liška v dámu, a v jiném brněnském nakladatelství, ve Větrných mlýnech, esejisticko-povídkovou koláž Je suis Paris.
Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, z kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.
Jsme totiž právě v květnu 1969, Husák je pár týdnů prvním tajemníkem, Dubček je sesazen, ale ještě ne úplně odstaven, normalizace se pomalu rozbíhá.
Dřív to bylo ještě docela jasné a snadné: demokrat v Evropě rovnal se zastánce evropské integrace a Evropskou unii samozřejmě bral za svou. Evropská vlajka v něm budila kladné emoce a volby do Evropského parlamentu ho moc nevzrušovaly, neboť je považoval za formalitu, doplněk správné věci. Normální lidé, a těch je vždy nejvíc, by věděli prostým rozumem a zkušeností, že jde o správnou a prospěšnou věc, takže deset referend za sebou by ji nemohlo ohrozit.
Zámek ve Veltrusech, o kterém tady byla nedávno řeč, má o trochu staršího sourozence v zámku v Liblicích. Leží od něj třicet kilometrů východněji, v kraji kdysi cibulových polí, dnes samozřejmě řepkových, nedaleko Palachových Všetat, na okraji jézeďácké vesnice a na cestě z Mělníka do byšické Vitany, jejíž maggický parfém je vstřikován po okolí, takže při východním větru může mít člověk trochu pocit, že se polil polívkou
Rychlými střihy, ostrými náhledy a soustředěnými tahy načrtává Miloš Doležal portréty tří mužů, kteří se dali do služeb nacistického režimu. Jak píše v poznámce, žádné životopisné detaily nejsou vyfabulovány, vše má oporu ve výpovědích nebo archivních zdrojích. Dokumentárnost textu doplňuje bohatý fotografický materiál, podobně jako v Doležalově nejznámější knize, monografii o páteru Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (2012).
Za měsíc už toho bylo napsáno a řečeno mnoho. Nad rozhodnutím ministra kultury Staňka nečekaně odvolat v jeden den dva ředitele významných institucí, Jiří Fajta z Národní galerie Praha (NG) a Michala Soukupa z olomouckého Muzea umění (MU), se stále vnáší mnoho otazníků. Opravdu museli na hodinu letět? Udělali něco tak strašného?
Ministr kultury Antonín Staněk oznámil, že rezignuje, což se, navzdory včerejšímu překvapení, dalo po jeho posledních výkonech čekat. Ne že by udržení na postu českého ministra vyžadovalo nějakou zvláštní grácii a duchaplnost, ale nemotornost Antonína Staňka byla přece jen do očí bijící a kromě toho, pro něj bohužel, kultura je zvláštní resort.
V turistické ubytovně v Zubrnicích, kam přijeli autobusem z nedalekého Ústí nad Labem, se ubytovala horda mužů s padesátkou už za sebou. Byli to staří přátelé, kteří tak jednou za půl roku spolu někam jedou, večer posedí v hospodě, přespí, od rána pak jdou krajinou, povídají si o všem možném, několikrát se během cesty pohádají, pak se zase udobří. Možná se mají i tak nějak plaše rádi, hlavně jsou na sebe ale zvyklí.
Jaro už pokročilo i v nebi a Karel Čapek se konečně balil, že pojede s Olgou Scheinpflugovou na Strž u Dobříše. Má tam hodně práce, na skalce bude přesazovat netřesk a protěž, podívá se, jestli Kocába nenadělala nějaké škody, natře okenice, zkontroluje, co dřevomorka a takové věci. Olga ho uklidňovala, že se přece nemusí ničeho bát, že tam je paní správcová Kristina Váňová, ta už je tam v tom tvým památníku snad pětadvacet let, vždyť víš, Čéčo, jak ona se o to dobře stará.
Školní dítka Republiky československé byla k desátému výročí vzniku státu obdarována hezkým dárkem za několik milionů tehdejších československých korun. Každá škola v republice obdržela v roce 1928 sérii závěsných obrazů s názornými výjevy z národních dějin. Kněžna Libuše věští slávu Praze. Kníže Bořivoj a kněžna Ludmila přijímají křest. Učitel národů Jan Amos Komenský obklopen žáčky a žačkami.
Mezi tisíci fotografiemi Václava Havla mají zvláštní význam ty, které pořídil koncem osmdesátých let Miloš Fikejz, nenápadný muž, který vypadal trochu jako John Lennon z období, kdy se ostříhal nakrátko a začal nosit kulaté brýle, jimž se pak už bude navždy říkat lennonky. Havel na nich zase vypadá trochu jako Redford v období, kdy hrál velkého Gatsbyho nebo Jeremiaha Johnsona. No dobrá, úplně tak nevypadá, ale trochu jo. Přesvědčit se o tom můžete na výstavě Fikejzových fotografií v galerii Lucerny.
Lze-li věřit profesoru Profousovi, klasikovi české onomastiky, pak původně se Veltrusy nazývaly Velprdi, což skutečně mělo znamenat, že zde lidé trpěli velmi plynatostí, tady „perděli“. Už ve 13. století to bylo korektně změněno na „trousili“, tedy pomalu defekovali čili odpadával z nich trus, což nevím, je-li lepší.
Loni v květnu, když izraelští vojáci při násilném pokusu překonat hraniční bariéry a vniknout do Izraele zastřelili kolem padesáti Palestinců, jsem napsal: „Je to strašné, ale co má dělat stát, který ví, že za hranicemi má nepřítele na život a na smrt, pro nějž samotná existence je al-Nakba, katastrofa, potupa, nekonečná hanba?“ Poměry v Gaze jsou nepochybně strašné, ale překonání plotu by znamenalo expanzi těchto poměrů do Izraele.
Rok po výstavě Františka Kupky se na témže místě, tedy v pražské Valdštejnské jízdárně, objevuje druhý velký francouzský Čech (nebo český Francouz?), o dvacet let mladší Josef Šíma (1891–1971). Výstava dostala jméno Cesta k Vysoké hře, což lze číst různými způsoby, jak biograficky, tedy zahrnující období, než se setkal s francouzskými básníky z Le Grand Jeu, tak i metaforicky, jako iniciační cesta za sebou samým.
Novou knihu novinářky Alice Horáčkové, autorky výborné knihy-svědectví o „beatnické femme fatale“ Vladimíře Čerepkové (2014), Neotevřené dopisy by bylo možné označit jako literárně upravenou formu orální historie. To je přednedávnem módní, teď už standardní žánr na pomezí sociologického výzkumu, publicistiky a literatury. Někdo, nejčastěji člověk, který má na co vzpomínat, je vyzván, aby tedy vzpomínal.
