Jiří Peňás - redaktor a komentátor

/

Narozen v Prostějově, vyrostl v Krušných horách, studoval v Praze. Od roku 1992 v různých redakcích, které měnil zhruba vždy po sedmi letech (Respekt, Týden, Lidové noviny...). Od roku 2016 v Echu. Jak sám uvádí, píše především o měkkých a neškodných tématech. Vydal několik knih, dostal několik cen, v posledních letech mu vychází každý rok kniha cestopisů Výpravy. (zatím vyšel už šest díl s názvem Výpravy v nejlepších časech).

Články autora

A máte, pane, vůbec něco?

Na prahu šedesátky, jejž jsem překročil včera, jsem se ocitl bez identity. Začalo to tím, že jsem ztratil občanku. Tedy občanský průkaz. Nosím ho po kapsách, neboť jsem už dávno přestal nosit peněženku, a jednoho dne jsem nevěděl, do jaké kapsy jsem ho strčil, a už si nevzpomněl. Nějakou dobu jsem čekal, zda se kapsa přihlásí, ale nestalo se. S ní tedy zmizela i občanka. Nebývám už často perlustrován, jako jsem kdysi za dávných dob dlouhovlasého mládí býval, takže jsem zmizení občanky nepovažoval za něco, co bych musel rychle řešit.

Sladká píseň v krajkovém Plavnu

Po celém Plavnu stojí na ulicích, před obchody, na náměstích figuríny staršího legračního pána s malým klukem, se kterým to ten pán nemá lehké, ale zjevně se mají rádi. Je to Otec a syn, Vater und Sohn, komická dvojice klasického typu, něco jako třeba náš Spejbl a Hurvínek, s nimiž mají společný řekněme generační konflikt převedený do grotesky. Obvykle tam jde o to, že synek otce nějak nenáročně zlobí, ale tatínek, jenž to někdy odnese i tělesně, třeba si namele, mu pak vždy odpustí a vše dobře dopadne.

Planety hlásí: Připravte se, bude to velké

Žijeme v době, kdy se zdá možné všechno, pevné není nic a jistoty jsou ve hvězdách. Ve hvězdách… Tím se obyčejně myslí, že je to vzdálené, neproniknutelné, nedosažitelné. Přitom jestli je něco v našem světě jisté, tak to jsou právě hvězdy, respektive planety – a také Měsíc a Slunce, že ano. To, že na obloze mění své místo, je možná jedna z prvních evidencí v kolektivní paměti lidstva. Pro člověka jsou hvězdy zdrojem úžasu, fascinace, útěchy… Dvě věci naplňují mou mysl obdivem a úctou: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Pravil Immanuel Kant v té asi nejznámější větě filozofie. Tak jsem pozval astroložky a astrology.

Socialismus nefungoval, ale ještě to šlo

Historik Jiří Suk napsal už před dvaceti lety dosud nejlepší knihu o roce 1989: Labyrintem revoluce, pak další skvělé knihy o moderních českých dějinách a nyní pro osmnáctý díl „paseckých“ Velkých dějin zemí Koruny české tisícistránkovou fresku o letech 1956 až 1967. Nejde v ní ani tak o popis dějů, ale o rentgenový pohled do nitra tehdejší společnosti, s níž jsme přitom spojeni víc, než si běžně připouštíme. V dobrém i ve zlém. Jde o rozhovor dvou vrstevníků, kteří vzpomínají na něco, u čeho sice nebyli, ale jako by ano. Byl to totalitní stát, ale teror už víceméně ustal.

V čem si Evropa může podat s Trumpem ruce? V narcismu

Co má dělat Evropan, který si myslí, že Evropa nejde správným směrem, a přitom si zároveň myslí, že když to říká Trump, věci to spíš ještě zhorší? Protože Trump je produktem toho samého civilizačního úpadku, který má velmi podobné příčiny, jen se v Americe projevil dřív a silněji. Trump je neurotickou reakcí na ty samé symptomy, jako máme v Evropě, přičemž jeho v mnohém bizarní léčba je může ještě spíš zesílit, rozdráždit a zanítit.

Kadidlo, zvon a hvězda ve Fojtsku

Když se vlak rozjede z kraslického nádraží směrem k německým hranicím, k nimž je to asi pět minut, vzpomenu si na Arnošta Lustiga. Tady někde totiž v půlce dubna pětačtyřicet utíkal z vlaku, na který američtí hloubkaři podnikali nálet, a on ještě s pár kamarády využil zmatku a prchal do lesů. To je ta slavná „fyzická“ scéna z Démantů noci, filmu, který začíná dlouhým úprkem dvou kluků do lesní stráně, za nimi znějí výstřely a výkřiky halt, halt!, ale oni běží o život. Pak padnou vyčerpaní do lesního ticha.

Soucit jako cesta k občanské válce

Můj oblíbený rádce, teolog, dominikán a taky sportovní pilot Józef M. Bochenski (1907–1995) uvádí ve své knize Stručný slovník filozofických pověr takový pěkný případ, jak samo se sebou manipuluje veřejné mínění. V jedné americké věznici došlo ke vzpouře vězňů. Po jejím potlačení zachytili reportéři setkání jednoho vězněného černocha se svou matkou, která ho mohla navštívit ve vězeňské nemocnici. Byla to velmi emotivní a dojemná scéna, fotografie pak vyšly po celé Americe a vyvolaly vlnu sympatií k vězni. Z něj se stal svého druhu hrdina, podepisovaly se petice za jeho propuštění, přimlouvaly se slavné osobnosti.

Zmizelá bohyně u nalezeného chrámu

Když mám to štěstí a ocitnu se před antickým chrámem, vstoupí do mě pocit, že jsem tam už kdysi byl a že to tam znám z dob, kdy to tam ještě stálo celé… Tedy, samozřejmě, nevím, co bych tam dělal, jak bych se měl chovat, co bych asi měl na sobě: asi tedy nějaký ten chiton, ten bych si nešikovně řasil, aby to vypadalo filozoficky, důstojným krokem bych se přibližoval ke svatyni, občas by se mi do té vlněné deky zapletly nohy, ztratil bych rovnováhu, což bych vzápětí stoicky vybral.

Předpokladem přežití je boj. Jako ve starém Řecku

To, co se právě děje se světem, vyvolává obavy snad i u chladnokrevnějších lidí, než jsou komentátoři a glosátoři. Nejde o to, jestli jsme, nebo nejsme ve válce, potenciálně jsme, ale o to, že je stále patrnější, že tím, co určuje podobu světa, je – a stále více bude – neúprosný boj o moc. Nedá se nic dělat, pravdu měl Darwin, když objevil (nebyl první), že lidská společenství jsou uspořádána za účelem vzájemné „soutěže“ o zdroje, přičemž pravidla, podle nichž se hraje, určuje ten nejsilnější. Bohužel.

Talentovaní mravenci na Aigině

Nevím, jestli je to pravda, a ani náhodou jsem ji neověřoval (byla by to krásná náplň života!), ale z každého řeckého ostrova je prý vidět jiný ostrov či ostrůvek, kterých je dohromady, včetně těch úplně miniaturních, kolem tří tisíc. Každopádně z toho, na němž jsem se ocitl, bylo vidět nejen na další ostrovy, ale i na pevninu, takže by se o něm dalo mluvit jako o ostrovu pobřežním či (sucho)zemském. Jmenuje se Aigina, leží v Saronském zálivu, což je na mapě taková vykrojenina do řeckého laloku, a ta pevnina, která se z něj jeví jako bílý pás na úpatí vzdálených šedých hor, jsou Athény.

Poslední archetypální žena zanikajícího světa

Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, nebylo mi možná ještě ani deset, ocitl jsem se sám pozdě večer doma, a abych se nebál, díval jsem se na televizi, kde i v té době občas běžel nějaký zápaďácký film. Moc jsem mu vlastně nerozuměl: jakýsi spletitý děj snad z Mexika nebo odkud, kníratí chlapíci v sombrerech tam bojovali proti bůhvíkomu, byly tam neuctivé narážky na Angličany a Američany, docela chaos a zmatek, ale zároveň to byl trochu western čili kovbojka, což mě tehdy zajímalo v naději, že tam budou střílečky.

Užaslá bambule na náměstí Syntagma

Moje matka nikdy nebyla v Athénách, ba ani v Řecku, ale o to víc měla ráda píseň Akropolis, adieu, již procítěně zpívala její oblíbená Judita Čeřovská, které se trochu podobala. Ona, byť ne příliš muzikální, si ji často zpívala s týmž dramatickým výrazem, takže se mi už v raném dětství navždy vryla do mentální struktury, přestože jsem ještě nevěděl, co je Akropole a co je adyjé: máma možná taky úplně ne, pamatuju si, že mi řekla, že jde snad o nějaký přístav, což si zřejmě spletla s jiným hitem, Děti z Pirea, ten zpívala Yvetta Simonová a Milan Chladil.

Představ si, Johne, že jsi na nebesích

V našem Salonu jsme využili vánočního času, abychom si nadělili dárek: zavzpomínali jsme zde s přítomnými pány na své mládí. Neboť to dávno již ztracené mládí mělo různé podoby a také různé přelomové momenty. K nim patřilo, když jsme se 9. prosince 1980 dozvěděli o smrti Johna Lennona: mně bylo tehdy patnáct a právě mi zabili mého idola na dalších pár let. Mezitím samozřejmě uběhla dlouhá doba, na mnoho věcí již pohlíží člověk jinak a také síla idolů slábne, ale přesto by se asi dalo říci, že na Johnu Lennonovi muselo něco zvláštního být, a to nejen kvůli mým infantilním vzpomínkám.

Zolovy zoufalé bytosti

Velikán francouzského románu Émile Zola byl epik nadaný obrovskou představivostí a schopností zalidnit své románové cykly nepřeberným množstvím života, který je přitom veden v mohutném proudu strhujícího vyprávění. Čtenář, který do Zolova světa vstoupí, se záhy ocitá v jednom velkém víru, jenž však má svá pravidla, svou logiku, svou neodvolatelnost. Jeho romány by se daly přirovnat k velkým malířským freskám, které jsou složeny ze stovek a tisíců situací, a přitom mají svou jednotu a řád.

Nejmodřejší oči na světě

Jmenoval se Jenda a narodil se mé příbuzné, která byla krasavicí se smutným výrazem v milé tváři. Její muž byl štramák, okresní frajer, jezdil s náklaďákem a rozvážel po domácnostech uhlí, což byla tehdy velmi prominentní a žádaná profese. Bylo to tedy před padesáti lety, mně bylo tehdy deset, takže ještě dítě, ale už jsem věci jaksi chápal a vnímal i rozumem. Ten Jenda, když se narodil, byl krásné děcko. Bylo to dítě vymodlené a vytoužené, protože té mé příbuzné už táhlo na třicet, to už všechny kamarádky kolem dítě měly, většinou ne jedno.

I já mám třicet jizev v obličeji

Český (a československý) hokej měl více velkých jmen, zcela jistě mezi ně patří Jiří Holík. S bratrem Jaroslavem (zemřel roku 2015) tvořili neslavnější sourozeneckou dvojici, základ slávy Dukly Jihlava, města, které si mnozí spojují právě s těmito skvělými borci. Trojnásobný mistr světa, držitel čtyř olympijských medailí a rekordman v počtu zápasů za československou reprezentaci na mě čekal v kavárně Tuzex na jihlavském náměstí, kde zrovna začínaly vánoční trhy. Tak jsem to bral trochu jako vánoční dárek.

Magická grupa u Dolu Wujek

Hornická kolonie Nikiszowiec, jejíž skořicovou krásu jsem se snažil popsat minule, má ještě tu pozoruhodnost, že sloužila jako hnízdo fantastické skupině umělců, kteří se do historie (nejen) polského umění vepsali jako Grupa Janowska. Byla to skupina malířů, jimž se v kunsthistorické hantýrce říká „naivní“, ale naivního, tedy prostomyslného, na nich nebylo nic, neboť to byli mystici, vizionáři a svérázní myslitelé. Byli to lidé sice v umění neškolení, opravdoví amatéři, ale to jim, jak to často bývá, dává možnost dělat si věci po svém, svobodně a nespoutaně.

Jeden den kulturního pracovníka

Vyšla „skandální“ knížka jednoho spíš méně známého autora, ale zas ne tak úplně neznámého, svým způsobem dalo by se říct kultovního, byť je to kult úzký a elitní. Onen autor píše svým specifickým jazykem intelektuální prózu a eseje, překládá z francouzštiny, je pověstný, tedy mezi svými známými a oddanými čtenáři, svým ostrým, pronikavým a sarkastickým pohledem na svět a společnost, v čemž jsou cítit oni destruktivní „Frantíci“, kterými nasál: on o nich píše jako o fukó, derida, bodrijá, míněni jsou Foucault, Derrida, Baudrillard.

Vánoční pohádka o milionech z nutrií

Předvánoční čas přeje pohádkovým příběhům a jeden nám nabídlo přímo aktuální zpravodajství. V bytě vysokého manažera velké státní firmy se našlo osmdesát milionů v hotovosti. Objev sám o sobě pohádkové rysy zas tak nemá, neboť se udál proti vůli vlastníka pokladu, tedy při policejní domovní prohlídce, což asi nebyla náhoda, nějaké podezření za tím asi bylo, nejspíš to souviselo s nějakou jinou činností, prostě pan ředitel měl doma velmi slušný balík peněz a není úplně jasné, kde se tam vzal. Někdo by mohl říct, že osmdesát milionů zase takové peníze nejsou.

Skořicové krámy u Katovic

Po Hlivicích vedla cesta přirozeně do Katovic. Vlak se k nim rychle blížil hustou aglomerací, kde názvy zastávek zněly jako jména továren a odborových organizací: Zabrze, Ruda Śląnska, Chorzów, pak Katowice… Bylo léto, takže listy stromů zakrývaly kulisy dávné industriální slávy rajonu, kde byla taková koncentrace fabrik, dolů, koksoven, železáren a těžkého proletariátu, že stačilo, aby se tady vstoupilo do štrajku, a národní hospodářství se začalo hroutit.

Radikální názor jako módní doplněk

Docent historie Ivo Cerman je svými oponenty v levicovém prostředí označován jako „chronický nactiutrhač“, „ultrapravicový bloger“ a „proponent označení akademický antisemitismus“. Vysloužil si to soustavným monitorováním protiizraelských aktivit především v prostředí vysokých škol, což pak faktograficky popisuje v článcích, které uveřejňuje na svém blogu na internetu a sociálních sítích. Pro člověka, který ho zná jako autora knih a studií především o osvícenství 18. století, je to možná poněkud překvapivé, ale logiku to má.

Válka je Putinova láska

Nové a další ztroskotání rozhovorů o ukončení války na Ukrajině ukazuje to, co musí být zřejmé už dlouhou dobu každému, kdo není slepý, hluchý a na rozumu ochuzený. Putin mír nechce, nepotřebuje ho, nevyplatí se mu, k ničemu by mu nebyl. Válka je stav, který mu vyhovuje a ve kterém se cítí dobře, možná je šťasten. Je to naplnění jeho způsobu vlády a moci, je to stav, kam jeho vládnutí směřovalo a ve kterém také setrvá, nejspíš až do konce. Válka je totiž jeho nejvlastnější forma bytí, bez ní by nebyl naplněn jeho dějinný úkol a nebyl by ani potvrzen smysl jeho historické existence.

Rádiový umíráček za starým Slezskem

Je začátek srpna, jsme stále ještě v Nise a ukrutně prší. Meteorologické mapy ukazují, že dešťový chuchvalec se převaluje právě v téhle části střední Evropy, v pásu asi padesáti kilometrů nad a pod horami sudetskými, epicentrum je v našich Jeseníkách, jižní okraje někde u Olomouce, severní kousek nad Nisou. V Praze svítí slunko, ve Varšavě taky, na Baltu je třicet stupňů, ale tady, jak se to polsky řekne, pada a pada. Střední Slezsko je durch und durch promoklé, nejvíc zde, na přechodu mezi Dolním a Horním, v oblasti kolem města Opolí, pro které před dvaceti lety v Polsku vytvořili nové vojvodství Opolské.

Sisyfovská práce Karla Hvížďaly

Karel Hvížďala (84) je autorem řady dlouhých rozhovorů, z nichž některé by se daly považovat za zásadní a těžko už někým jiným překonatelné: s Václavem Bělohradským, Václavem Havlem, Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Landovským, Karolem Sidonem… Je ale také komentátorem, glosátorem, esejistou, tedy člověkem (psaného) slova, l’homme de lettres, jak říkali Francouzi lidem, kteří se stále a ke všemu potřebují vyjádřit, stále něco sepisovat, pořád ke všemu přidat svá slova. Tento sklon, potřeba, návyk stojí za několika jeho (polo)beletristickými knihami, do nichž ve velké míře proniká jeho já.

Supermodelka Filip Turek

Nikoli soustavný pozorovatel politické scény ve středu odpoledne zaznamenal vývoj, že Filip Turek tedy ministrem zahraničí asi spíš nebude. Je docela možné, že se to za několik hodin zase změní nebo že se o tom ještě bude jednat nebo že bude ministrem něčeho jiného. Také je možné, že onen nepozorný pozorovatel zprávu nepochopil nebo to byla zpráva takzvaně fejková, která k němu přilétla bůhví odkud. Ale o to vlastně ani tak nejde. Už skoro dva měsíce trvající spor o Turka tomu nesoustavnému pozorovateli připadal spíš nevýznamným než významným, přičemž je pravda, že tak se mu jeví čím dál více věcí z oblasti tzv. politiky, zvláště té domácí.

Čarodějnice ve slezské Nise

Až ráno jsem se s potěšením dozvěděl, že hrad (nebo zámek, ono to splývá) v Otmuchově, v němž jsem přenocoval, patřil nějakou dobu Wilhelmu von Humboldtovi, tedy tomu učenci všech učenců. I lidé, kterým jméno Humboldt něco říká a vědí, že to byli dva němečtí bratři, tedy Wilhelm a Alexander (něco jako bratři Grimmové), možná tápou, kdo se zabýval čím. Když se to zjednoduší, tak Alexander byl cestovatel a přírodopisec hledající jednotu všeho tvorstva skrz jeho rozdíly, něco jako náš profesor Stanislav Komárek.

Přelet myšilova nad filmovou a divadelní krajinou

Jako dravec sleduje krouživým pohybem svého oka myši pod sebou, tak recenzent hledá ubohou oběť, do níž by zaťal své drápy. Rád by zahlédl nějaké tučné sousto, na nějž by zaútočil, snesl by se ze svých výšin, vrazil by do něj pařáty i zoban a začal trhat, drásat, škubat, až by peří či chlupy létaly. Shlíží tedy pod sebe ze své výše, jeho orlí zrak zírá dolů na hemžení pod ním, už se chystá zvednout perutě a vytasit ostří kritické. Dlouho však otálí, máloco zdá se mu hodné jeho pozornosti, mnohokrát nechá cíl přejít, máloco vzruší jeho touhy krvelačné.

Růžová moucha v Otmuchově

Také při výstupu na radniční věž v Paczkówě, kterému tady budeme říkat Pačkov, mi byl přidělen mladý muž. V Čechách, kde též lezu na každé cimbuří, je člověk obvykle po zaplacení vstupného ponechán sám sobě, v Polsku je spíše zvykem, že je vám přidělen průvodce. Když se štracháte po starých strmých a úzkých schodech, snažíte se proto působit křepce a čerstvě, berete to na jeden zátah a dech udržujete klidný. Pak ho málem vypustíte. Aspoň já to tak dělám, s úmyslem Polákům ukázat, že Čech, byť na to nevypadá, není žádná měchuřina.

Samolibý šmok v Knihovně VH?

Mezi různými emocionálními projevy, které pravidelně datum 17. listopadu vyvolává, vyniká letos text „ekonoma a ředitele Knihovny Václava Havla“ Tomáše Sedláčka Naše sametová revoluce – nejsympatičtější revoluce světa. Vyšel v Hospodářských novinách a byl široce sdílen na sociálních sítích: většinou pozitivně, aspoň tedy mezi mými bublinisty. Text je to úžasný, zážitek je to po celou dobu, co ho člověk čte. Ale v podstatě to, co je v nadpisu, pokračuje i dál.

Ten, kdo prý už nerozuměl světu

Když se Dominik Duka vrátil v roce 1982 z vězení, bylo to o trochu dřív než jeho spoluvězeň Václav Havel. O něm se tehdy v prostředí disentu roznesla zvěst, že na Borech došel k náboženskému probuzení. Dokonce že se z něho prý stal katolík. Vliv na to měl mít právě Dominik Duka, který se tam shodou okolností s Havlem setkal a – dalo by se asi říct – spřátelil. Když se čerstvě propuštěného kněze Havlova manželka Olga zeptala: „Takže Vašek přestoupil na víru?“, Dominik Duka s „nadcírkevně všelidským úsměvem“ odpověděl: „Ono to, paní Olgo, nebude tak horké.“

Starší články