Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Neopětovaná láska v Kosově Hoře

Na okraji Sedlčan je hezky opravené osamělé vlakové c. a k. nádraží, na kterém jsem nasedl do motoráku, jenž mě odvezl do Kosovy Hory. Originální by bylo odjet rovnou do Kosova, ale to by se poněkud protáhlo. Do Kosovy Hory, které dřív část jejích obyvatel říkala Amschelberg, to jede ze Sedlčan jen čtvrt hodiny, takže se tam dá také dojít pěšky, ale to je kus po silnici, na což nemá každý nervy. Pokud mu tedy neprasknou, dojde za chvíli do Červeného Hrádku, kde je zpustlý mlýn a romantický zámek, na němž se koncem předminulého století školil mladý Jan Kotěra, tehdy ještě student.

Ornitolog ve dvojím odboji

Knihu Pražské ptactvo vydal Wahl v roce 1944. Tedy v roce, o němž nemá člověk právě představu, že by to byl vhodný čas na sepisování a vydávání podobných knih. Předpokládal by možná, že mladík, který se tehdy věnuje ptactvu a píše o tom pojednání, je dost odtržen od vnějšího světa, zahloubán do pozorování ptáků, jejich hnízdění, tahů, chování. Takový mladík snad ani nevnímá, co se kolem něho děje, možná je mu to i trochu lhostejné, žije si ve svém ptačím útočišti, do něhož se ukryl. Ten mladík je však ve skutečnosti už několik let zapojen do odbojové činnosti.

Pozor, z nosu letí omikron!

Velkou záhadou či tajností dneška je, zda omikron je, či není jiné, tedy moderní, chcete-li postmoderní (to zní lépe), jméno pro rýmu. Zdá se, že ano. A jen pár odvážných má tu kuráž to vyslovit. Třeba já! Takže žádný omikron, ale rýma, víte. Staré slovo z francouzské rhume, a to z latinského a řeckého rheuma, znamená tok slizu, odvozený z řeckého rheo, což znamená teču… Pěkné ne? Jenže slova jsou jako šatstvo, obnosí se, ošoupají a jsou sklony je vyměnit a nahradit něčím, co lépe zní.

Mučedníci od teplých pramenů

Pod Andrássyho třídou, což je ten pravý pešťský bulvár, vede linka M1 podzemní dráhy, kterou se nejsnadněji dostanete do Széchenyiových lázní, kam jsem minule (viz č. 1/2022) nestihl dojít. Během cesty lze zažívat historický pocit, neboť jedete nejstarší linkou metra na kontinentě, takže vlastně ani nejedete metrem, protože tak se té undergroundové dopravě začne v Evropě říkat až poté, co si v Paříži vyvrtají Metropolitain, což Francouzi zvládli až o čtyři roky později než Maďaři: teprve roku 1900.

Nový začátek doktora Ratha

David Rath je na svobodě, propuštěn po odsedění poloviny sedmiletého trestu. Člověk, který není úplně krvežíznivý a zapšklý, to přijímá s klidnou myslí a snad i s trochou přejícnosti. David Rath byl sice prominentní vězeň, dalo by se říct celebrita, ale ani fešácký kriminál (a on to nemusel být vždy fešácký kriminál) není žádný med a rekreace, natož pro člověka, který se zdál být předurčen k něčemu úplně jinému než k vězeňskému mundúru.

Před sto lety už bylo dvacáté století v plném proudu

Před sto lety, v roce 1922, se zdálo, že konečně nastal toužebně očekávaný zlom a svět nastoupil lepší cestu. Toho roku se poprvé mohlo o tom dát vědět prostřednictvím rádiových vln: v listopadu se bude možná připomínat, že se ze střechy Marconiho budovy v londýnském Strandu začalo poprvé vysílat pravidelné rozhlasové zpravodajství. Vysílalo se zprvu jen večer, pak se vysílala taneční hudba. Za deset let už poslouchal rozhlas v Evropě a Americe skoro každý a nástup takového Hitlera by bez něj nebyl možný.

Hrát na saxofon a dívat se na holky

Je to deset let, co odešel Josef Škvorecký: zemřel 3. ledna 2011 v Torontu, bylo mu 87 let, v září 2024 se snad bude připomínat jeho stovka. „Snad“, protože čas rychle pádí a některé jistoty už nejsou tak pevné, jak se zdály ještě před dvaceti třiceti lety. Ne že by Škvorecký přestal být velkým spisovatelem, ale je otázka, jestli se to ještě bude cenit. Něco se stalo s jistotou, že literatura je tak moc důležitá a že bez ní by cosi jako národní společenství nemohlo existovat.

Mlha v tajemném hotelu Budapest

Právě jsem vystupoval z vlaku na Nyugati pályaudvar (Západní nádraží), když mi zavolal můj ctěný přítel, editor spisů Pithartových a Patočkových, Jan Vít, zeptal se, jak se mám, a já mu pravil, že jsem zrovna přijel do Budapešti. „Ó, to zajisté půjdete do Gellértových lázní, to přece patří ke středoevropskému habitu…“ „Zajisté“, pravil jsem, i když už jsem se cítil trochu provinile, neboť ve skutečnosti jsem měl v úmyslu zajít spíše do lázní Széchenyiho.

Josef Škvorecký a jeho věrný havran

Zdá se, že bez větší pozornosti předevčírem, tedy 3. ledna, uběhlo deset let od smrti Josefa Škvoreckého. Ne že by to ticho člověka příliš překvapilo, ale stejně: kolik měla česká společnost takových spisovatelů? Jednoho? Dva? Tři? Hrabal, Kundera, Škvorecký… Z pohledu dnešní efemérnosti, kdy sice každý píše, ale nikoho to nezajímá, kdy životnost literárních produktů je tak dva tři měsíce, se výskyt takových „fenoménů“ jeví jako pohled do druhohor, tedy do období výskytu gigantů, veleještěrů, kteří svými šlápotami zanechávali v zemi otisk, který čas jen tak nesmaže.

Rok 2022: velké špatné a velké dobré

Na Nový rok se obvykle píší komentáře tzv. výhledového typu neboli výhleďáky. Komentátor se vykloní ze svého duševního okna, nasadí si prognostické brýle, pohlédne na obzor a pak napíše, co tam spatřil. O to se nyní pokusím i já, který se amatérsky léta zabýval hádáním budoucnosti z ruských vajec a vlašského salátu a chodil na lekce k paní Esmeraldě Kludské, známé umělecké břichomluvkyni, jež věštila z mýdlových bublin, které zůstaly v lavoru, ve kterém si zákazník umyl nohy.

Co o Rusku připomněl zákaz Memorialu?

Včerejší zpráva, že ruský nejvyšší soud rozpustil nevládní organizaci Memorial, připomněla, co je současné Rusko ve skutečnosti za stát. Připomněla to snad především těm, kteří občas mají sklon hledět oním směrem snad s jakousi nadějí, že by Rusko, to impérium, ten pravoslavný Třetí Řím, mohlo představovat alternativu poblázněnému Západu. Putin občas pronese nějaký truismus třeba o tom, že muž je muž a žena je žena, a člověka pomalu dojme, že ještě někde mají rozum.

Melodie jsem naštěstí nikdy nezapomněl

Přání se mají plnit o Vánocích a moje přání od dětských a pubertálních let bylo udělat rozhovor s Václavem Neckářem. Z trojice klasiků „zlaté éry“ středního proudu české pop-music, tedy Gott, Matuška, Neckář, byl Neckář jediný rocker. Na jeho koncertech bylo nejvíc dýmů a světel a muzikanti z jeho kapely Bacily měli nejdelší vlasy: jeden z nich, Ota Petřina, delší, než měli kdy Plastici…

Vánoce v Casablance

Míněny nejsou Vánoce v Casablance marocké, ale v Casablance filmové, v tom slavném filmu Michaela Curtize z roku 1942, který někteří lidé mohou vidět každý rok znovu a vždy je to znovu dojme, jiným to moc neříká, ale těm není pomoci. Já patřím samozřejmě k těm prvního typu a při závěrečné scéně, kde se Humphrey Bogart loučí na letišti v mlze s Ingrid Bergmanovou, už sice neslzím, ale své to se mnou dělá.

Piják věčnosti v kavárně Slavia

Seděl jsem v kavárně Slavia, bylo nedělní dopoledne, pár dní před zimním slunovratem, od rána šero, jen občas studené slunce olízlo hladinu Vltavy, nad níž se míhali rackové, nebo se mi, když to teď píšu, aspoň zdálo, že by mohli. Seděl jsem u malého kulatého stolku, před sebou skleničku vymačkaného pomeranče za devadesát a hrnek s kávou, ale už dávno ne černou za cca tři osmdesát, na kterou se tady chodilo v jiných, literárních časech, to už by možná ani personál nevěděl, co to je a jak to udělat, ale míchal jsem obligátní cappuccino za sedmdesát pět.

Několik cenných rad, jak přežít krizi

Hodně se ušetří také na tom, že si lidé nezavazují tkaničky od bot nebo je rovnou z obuvi vyndávají. Noha neotéká, chůze je volnější a pomalejší, čímž se šetří energie a člověk nemusí tolik jíst. Tkaničku lze použít jako náhradní tasemnici. Máme štěstí, že halasně, ba někdy i radostně ohlašovaná hospodářská krize přichází teď v zimě. Toto roční období je ideální dobou pro různé úspory.

Ani Havel nevěděl, jak udělat z kraba kocoura

Na našem setkání budeme vyvolávat ducha Václava Havla. V sobotu 18. prosince uplyne deset let od jeho smrti, což je dobrý důvod se o něco takového pokusit. Přitom on ve zdejším povětří vane i bez našeho přičinění dál a nejspíš jen tak nevyvane. Ale v čem se ta jeho atmosférická přítomnost projevuje? Na to odpovídají lidé, kteří Václava Havla v nějaké míře poznali i osobně: spisovatelka Petra Hůlová, dramatik Karel Steigerwald, filozof a přírodovědec Stanislav Komárek, spisovatel Petr Placák a historik Jiří Suk.

I ta smrt byla havlovská

V sobotu, tedy zítra, to bude deset let od úmrtí Václava Havla. Byla to neděle dopoledne a zpráva o jeho smrti se v širokém okruhu „známých“ rychle šířila textovými zprávami, před polednem už to bylo oficiální. Pamatuju si dobře na ten pocit. Hlavní ale byla lítost, že už ten život, v něčem velkolepý a v něčem absurdní, definitivně skončil a stal se opravdu minulostí.

Rozmělněný popel na Mělníce

Když jsem jednou za čas na Mělníku (nebo na Mělníce?), jdu se vždycky podívat na soutok těch dvou českých řek, Elbe a laterálního kanálu vraňansko-hořínského čili Vltavy, a na Říp, který se někdy ztrácí v mlze. A když se dostatečně dojmu z toho českého výjevu téměř posvátného, jdu k hlavě Viktora Dyka, rodáka z blízké Pšovky, a hned mi bleskne hlavou vzpomínka na mého dědu, který měl úplně stejný knírek a také tu čupřinu na čele, kterou já bych si tam mohl leda tak nalepit

Den, kdy jsem se stal antikomunistou aneb Miluji generála

Potom se vysílal projev generála Jaruzelského. Prkenný generál v černých brýlích čte bez jakékoli emoce cosi o tom, že Polsko se ocitlo na okraji katastrofy, a o nutnosti zachránit zemi. To znamená vést válku proti vlastním občanům. Válečný stav v Polsku trval oficiálně do roku 1983 – důvod jeho oficiálního ukončení bylo i to, že rok 1984 byl rokem orwellovským, což se málo hodilo. Jeho rezidua však vydržela až do konce let osmdesátých.

Pomsta talentovaného podvodníka

Han van Meegeren byl nejslavnější padělatel moderní doby, svým způsobem hvězda a fenomén. On byl autorem onoho díla, které tak vychválil starý profesor, v té době ředitel Mauritshuisu v Haagu, jedné ze slovutných institucí, jež okamžitě po zázračně objevném díle zatoužila. Obrazů tajemného Vermeera není mnoho a pro Holanďany to byl národní svátek, když se objevil nový. Každý Vermeer je zážitek, jak dokazuje i probíhající výstava v Drážďanech. Tam jsou nejspíš praví…

Rozhozená psychika v Poříčí nad Sázavou

Obcházel jsem kostel svatého Havla, jeden z dvou poříčských kostelů, druhý je románský Svatý Petr víc nahoře, protože Poříčí je sice malé, není tam už ani hospoda, jen jídelna U Všetečků, díky za ni, ale složené je z více částí. Jedna je u řeky, u Sázavy, která se tady točí do oblouku, a v té druhé, vyšší, vedou koleje Posázavského pacifiku. Ten má tady v obci jeden ze svých viaduktů, pod nímž teče Konopišťský potok.

Češi o černoších vždy spíš jen snili

Je vždy osvěžující, nastolí-li se jiné téma, než je očkování, prezident Zeman nebo třeba úroková míra, takže komentátoři zajásali, když se objevila zpráva, že jedno pražské divadlo (Činoherní klub) musí stáhnout své představení z toho důvodu, že v něm nemá svého černocha. Dodatečně se zjistilo, že autor hry Ujetá ruka Martin MacDonagh (to je významný dramatik, možná nejlepší současný) chce, aby roli černocha hrál černoch.

Prohlídka ledničky po čtyřiceti letech

Dalo by se říct, že když se Jáchym Topol stal básníkem, stal se i hudebním textařem. Jeho mladší bratr Filip, kterému bylo čtrnáct, právě dával dohromady skupinu Psí vojáci a potřeboval texty. Sáhl přirozeně po těch, které se v té době rodily ve vzrušené a všemi možnými podněty oplodňované hlavě staršího bratra. Tomu bylo v tom roce 1979 sedmnáct a z toho roku pocházejí nejstarší texty z knihy Udržuj svou ledničku plnou, která je pojmenovaná podle básně, jež se pak rovněž stala písní: v podání Moniky Načevy jeho a jejím „patrně nejznámějším a nejúspěšnějším hitem“.

Kola osudu v Týnci nad Sázavou

Hrad v Týnci nad Sázavou je složen z věkovitě zčernalé hranolové věže a břichaté rotundy, která se k ní přimáčkla a už se jí nepustila. Do své sbírky Hradů spatřených si ji namaloval Karel Hynek Mácha buď v roce 1832, nebo 1833, což byla léta, kdy k Sázavě a do Benešova jezdil za Marinkou Stichovou, dcerou hajného na Konopišti. Kupodivu Marinka, byť vlastenka, se nehrnula do vztahu s mladým romantikem s nezajištěnou existencí, takže Mácha aspoň bloudil cestami dolního Posázaví, při nichž nemohl minout Týnec.

Kravín na barokním zámku

Uplynulo už pár dní od historického výjevu z lánského pokoje a zdá se, že průhledná krabice s prezidentem se stává novým normálem. K prezidentovi se chodí představovat ministři, on tam spokojeně sedí, přinesli mu tam i pozlacený stůl, přibude třeba i jiný nábytek, na stěnu kukačky, klidně by se hodila i postel, která se tam zatím nevejde, ale to by se dalo vyřešit zvětšením klece vybouráním stěn.

Dubček, komunista, který uměl plakat

Bez větší pozornosti měl Alexander Dubček, kdysi slavné jméno, které se volalo na náměstích, v sobotu sto let. Naše doba má věru jiné zájmy a starosti než se zabývat nějakým politikem z minulého století. A je to přirozené, navíc to byl Slovák (aha, Slovák…) a komunista (zase komunista…) a vlastně zkrachovalec. De facto politikem na plný úvazek a ve vysoké pozici byl dohromady sotva pár let: v roce 1968 a 69, přičemž od 21. srpna 1968 to byl smutný epilog, a pak od začátku roku 1990 do tragické autonehody 7. listopadu 1992.

Proč se Odysseus vlastně vracel?

Na začátku Kunderova románu Nevědění je otázka Francouzky Sylvie, kterou položí své přítelkyni, české emigrantce Ireně. Zní: „Co tady ještě děláš?“ Irena odpoví otázkou: „A kde bych měla být?“ a Sylvie: „Doma!“ Irena: „Chceš říct, že tady už nejsem doma?“ Žije přece už dlouho ve Francii, stejně jako autor tohoto dialogu. Co po ní ta Sylvie chce? Má se vrátit tam, kde se mezitím toho tolik změnilo?

Trochu jsme slavili, když se vaši netrefili

Seznámili jsme se v kavárně, když jsme zjistili, že nás zajímají podobné věci. Především historie a architektura a Praha a pak hlavně to, co už Palacký nazval stýkání a potýkání Čechů s Němci. Josef je zajímavým příkladem člověka Němce, který si kousek svého češství přinesl od Rýna, aby pak své němectví přesadil do Prahy. Ta je vedle Bonnu jeho životním městem, už proto, že jako voják bundeswehru byl kdysi svědkem toho, jak ji zase někdo obsazuje. Tehdy to nebyli Němci.

Starší články