Bylo to na začátku března, takže když se člověk nacházel mimo své bydliště, ještě neměl pocit viny. Třeba v Zákupech u České Lípy. Psal jsem tady před třemi týdny o tom historií obdařeném městečku a končil jsem tím, že se tam vrátím, neboť to na jeden článek nestačí. Než se tam dopravím opět tělesně, v což doufám, neboť ten kraj za to stojí, vrátím se tam spirituálně. Půjde ostatně spíš o lekci historicko-místopisnou než o nějaké extra osobní zážitky.
Na cestě do České republiky bylo od neděle čtrnáct Francouzů zasažených koronavirem. Měli se léčit ve fakultní nemocnici v Brně, kam měli dorazit v pondělí. Včera bylo však oznámeno, že nepřiletí, neboť se snad jejich stav zlepšil…
Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“
Profesor neurologie Martin Bojar, ministr zdravotnictví v letech 1990 až 1991, říká, že koronaviry tady s námi jsou dlouho a u nemoci COVID-19 je důležité, že je sexistická a ageistická, to znamená, že jde hlavně po starých mužích. Tam, kde jich žije hodně, jich také může hodně zemřít. Různé společnosti a kultury na to budou reagovat různě a různorodě se jich to dotkne. I u nás můžeme vidět, že to má svá specifika.
Velmi bych potřeboval jednu nedávno vydanou knihu.
Možná to začalo, když před Vánocemi umřel Sam. Byl to maďarský ohař čili vyžle, skořicový elegán mezi loveckými plemeny, postavou psí aristokrat a povahou dobrák od kosti, který naprostou většinu života prožil v Praze na Letné, aniž tušil, že jeho pravým domovem jsou bažiny kolem Dunaje a Tisy, kde jeho předkové dávili vodní ptactvo. Bylo mu už čtrnáct, takže veterán, ale pořád veselý a skotačivý a jinošsky bezelstný. Na začátku listopadu se ale začal motat, podlamovaly se mu nohy, potom se začal počurávat, i chůze mu dělala potíž a vůbec bylo patrno, že jeho života knot rychle dohořívá. Chvíli jsme ještě doufali, že je nějaká naděje, anebo že to snad ještě nějakou dobu půjde, ale pak tloukl hlavou do zdi a tiše kňučel a díval se přitom tak smutně a oddaně, že to člověku drtilo srdce. Když ho veterinář „uspával“, tak jsme ho jemně drželi a hladili a on se díval, jako že tomu rozumí a souhlasí s tím, jen se tak lehce chvěl a bylo to opravdu, jako když se loučíte s někým, kdo není ani o trochu nižším tvorem, spíš naopak. Když pak jeho srdce přestalo tlouct, zabalili jsme ho do deky a naložili do auta. A odvezli do Voltuše.
Vlastně to vůbec nebylo zlé. Obyvatelstvo šilo náhubky, nadávalo si po internetu, natáčelo legrační videa a jen někteří šli občas zkontrolovat, jestli jde ještě plyn, aby si měli co pustit.
Situace je vážná, ale při každém léčení je třeba dát pozor na to, aby léčebná kúra nebyla pro pacienta nebezpečnější než sama nemoc. To říká biolog a filozof Stanislav Komárek. Dále říká, že nelze mít evropskou svobodu a současně toužit po jistotách, mít zaručenu volnost a nemít přitom odpovědnost. Nevíme, co bude, ale můžeme se domnívat, že to bude jiné.
Před sedmi lety debutovala Veronika Bendová novelou Nonstop Eufrat, jejímž hrdinou byl bývalý kněz, jenž zběhl ze služby Bohu, aby mohl vést „normální život“, čímž se jeho život ocitl v těžké krizi, která je ovšem obecnějšího rázu. Byla to dobře napsaná kratší próza, za jejíž přehledností se dalo poznat autorčino scenáristické školení (vystudovala DAMU), což nebylo ke škodě věci. Střízlivost a jakási strohost byla funkční a vedla k tomu, že čtenář knihu neodložil, dokud ji nepřečetl.
Mluvčí s básnickým střevem napsal do novin fejeton, kde se vyznal z toho, že ženy v rouškách jsou pěkné jak „perské princezny“.
Když jsem poprvé přijížděl do Písku, stahoval se mi žaludek a měl jsem výraz asi poněkud vyděšený. Jel jsem se totiž představit lidem, jejichž dceru jsem uvedl do situace, které bylo nutné se postavit. Tedy požádat je o ruku, s níž měli úplně jiné plány a představy. Mně bylo dvaadvacet a byl jsem velmi perspektivní. Na první pohled idiot, absolutně bez nejmenší představy, jak to bude dál, kde budeme bydlet, jak budeme žít, za co budeme žít a podobně. Raději jsem na to ani nemyslel, asi jsem toho ani nebyl schopen. To se zas tak moc nezměnilo.
Včerejší slova plukovníka Prymuly o možném zavření hranic třeba i na dva roky jsou tak absurdní, že by je člověk měl začít brát vážně.
Autor před deseti lety získal při čtení knih současných českých autorek dojem, že se mezi nimi ve větší míře vyskytují divoženky a uživatelky opiátů, takže jejich texty na něj působily, jako když vypije odvar z muchomůrek. Sepsal tehdy delší text, v němž se dopustil mnoha genderových stereotypů a sexistických paušalizací, když třeba tvrdil, že ženy nepíší racionálně, nýbrž pocitově, ignorují logiku, a že jim proto dělá potíž držet linii vyprávění, neboť se do něj stále emocionálně pokládají, a vůbec, že motivací jejich psaní není něco popsat (třeba příběh) a vystihnout (třeba charakter), nýbrž dát zaznít tajemnému hlasu jejich já. V podtextu bylo naznačeno, že se to nedá moc číst. Článek se jmenoval Pavoučí žena a ubohá tlustá moucha (LN 2012) a po jeho uveřejnění byl autor některými (včetně uvědomělých mužů) prohlášen za nepřítele žen, což je vzhledem k jeho celoživotním snahám těžce nespravedlivé.
Doba je vážná a do toho ještě umřela Eva Pilarová, které ten vir ukradl i pohřeb
Letos v lednu spadl v Zákupech kus statku, ne ovšem jen tak nějakého jezeďáckého, nýbrž zámeckého a státem v nejvyšší míře chráněného. To, že byl pod zákonem přímo státním, bylo baroknímu statku platné jako mrtvému zimník. Prostě se jeho zdivo zřítilo, jak se mu to líbilo a jak to tak zhroucené zdivo a ztrouchnivělé trámy dělají. Musí to být zajímavý úkaz, takové hroucení zdiva, jistě je provázené zvukovými efekty a vizuálně to také může být působivé. Však to jistě nebylo naposledy, neboť pokud se nic v dohledné době nezmění a nezačne se s tím něco dělat, bude se řítit dál, takže pár metrů od státního zámku Zákupy bude k vidění státní zřícenina statek Zákupy, kam by si mohlo místní obyvatelstvo chodit pro stavební materiál.
V současnosti s asi nejznámějším českým psychiatrem Radkinem Honzákem jsme si dali sraz v Dejvicích v jeho oblíbené kavárně Bruno. Byl právě začátek prvního „nouzového týdne“, kdy nikdo, vlastně ani zkušený znalec lidských duší a odborník na psychosomatiku, nevěděl, jak se věci budou vyvíjet. Co však naprosto tento doyen české medicíny neztrácel, by nadhled a humor, v němž se setkával učenec s životním praktikem, lyrický skeptik s vlídným cynikem.
Střední Evropu zalilo v sobotu slunce, sice studené, ale už jarní.
Když Miloš Forman, jenž byl zapáleným šachistou, řešil nějakou úlohu, zvedl v Connecticutu telefon a vytočil číslo do Virginie, kde žil a dosud žije jeho kamarád, kterému říkal Kavalec. Následoval pak třeba i hodinu trvající rozhovor, jehož záznam by byl významným příspěvkem k dějinám šachu, filmu i českých osudů v Americe. Lubomír Kaválek do ní přišel v roce 1970 jako nejmladší československý šachový velmistr, vycházející hvězda turnajů, bystrý a veselý mladík, kterého si brzy všimne Bobby Fischer a požádá ho, aby mu dělal sekundanta při zápasu století s Borisem Spasským v roce 1972. Kaválkův život je román, který ostatně píše jiný jeho „americký“ kamarád, Jan Novák. My jsme se sešli v pražském hotelu Don Giovanni, kde se konal šachový turnaj, jenž mj. připomínal třicet let od pražského turnaje v roce Kaválkova návratu domů. Jen symbolicky ho tehdy měl zahájit Václav Havel, ale ten nakonec odehrál celou partii, čímž narušil protokol.
To najdete podle krákorání, pořád to tam krákorá, maj tam takovýho havrana na zdi… Poradila mi bledá kustodka, když jsem zadýchaný vystoupal do čtvrtého patra (zásadně nejezdím výtahem, neboť mi kabiny připomínají rakve) Veletržního paláce, toho podivuhodného stavení v ponurém a v ty dny vylidněném městě Praha, které jako by čekalo na svůj ortel. Mým cílem byla návštěva výtvarných výtvorů, jež měly čerpat z díla a představivosti mého drahého přítele, geniálního alkoholika a amorálního narkomana, umělce a vagabunda, nejprohnanějšího pisálka a nejnápaditějšího sedmilháře, literárního hochštaplera a nejnadanějšího básníka, lumpa i anděla, dlužníka a marnotratníka, nejvtipnějšího chlapíka a zároveň nejnešťastnějšího ztroskotance z východního pobřeží, no prostě nesmrtelného Edgara Allana Poea…
Posledním zastavením maďarského seriálu, který vycházel v minulých číslech Týdeníku Echo, bude město Pápa. Česky bychom mu mohli říkat Táta, ale ono se tak jedno město v Maďarsku kousek od Ostřihomi už jmenuje, tak zůstaneme u Pápy, tedy Papeže.
Vypadá to, že jsme na začátku zvláštního období, o kterém nevíme, jaké bude a jak dlouho bude trvat.
Jistá paní Maříková, poslankyně SPD, má být zbavena imunity a vydána policii, protože před rokem napsala na Facebook, že migranti jsou jako invazivní druhy, a tudíž by neměli být do Evropy zavlékáni – jako to platí pro (invazivní) druhy zvířat a rostlin.
Na severozápad od Balatonu se rozkládá vinařská oblast Badacsony, která je vulkanickým dnem prehistorického jezera, z něhož vybublaly kužele sopek. Trochu to připomíná redukované České středohoří, kdyby ho nepostihla industrializace a jiné nepříjemnosti – třeba výměna části obyvatel. Největší kopec v kraji se jmenuje Szent György-hegy, tedy Svatého Jiří; a ten zas trochu připomíná bachratější Říp, včetně toho udatného Jiřího, vítěze nad drakem, kterému je Říp také zasvěcen, jak to tak u kopců kdysi pohanských bývá. Polský gurmán a spisovatel Robert Makłowicz si tam koupil kousek vinice, takže tam jezdí a ve skvělé knize, takové, jakou by člověk rád napsal sám, Café Museum (česky vyšla roku 2014), píše, jak jsou ty kopce barevné, zlaté a zelené, porostlé slunečnicemi a vinnou révou a jinde se na jejich úbočích vlní zežloutlá, skoro bílá tráva a pasou se tam ovce, které skoro nejsou vidět, jak splývají s těmi málobarevnými tóny. A prý tam také viděl stáda maďarských buvolů šedé barvy, této odrůdě se říká szürke marha, šedý dobytek, i když jeho hlavním atributem jsou hlavně obrovské špičaté rohy.
Můj řecký kamarád na sociální síti je otřesen z toho, co se děje na egejských ostrovech. Napsal, že se stydí, že sdílí s jedněmi lidmi tutéž krásnou zemi, tedy Řecko. Ti lidé, za které se stydí, jsou jeho krajané, kteří brání ve vylodění lidí z gumových člunů, na nichž přijeli na nějaký řecký ostrov z Turecka. Řekové je nechtějí pustit na pevninu, objevily se i záběry, kde je napadají, odpichují od pobřeží, novinářům, kteří to fotili, sebrali fotoaparáty a hodili do moře. Na jiných záběrech vidíme, jak řecká pobřežní stráž do člunů s migranty najíždí a rovněž je odpichuje dlouhými klacky.
V pověstných Řeporyjích pojmenovali minulý týden jednu z nových ulic Magorova, čímž je oficiálně míněn nikoli starosta, nýbrž Ivan Martin Jirous. Nechme stranou otázku, zda by nebylo vhodnější pro takový účel použít jeho občanské jméno, kterým i podepisoval své knihy, tedy nikoli Magor: Labutí písně, nýbrž Jirous: Magorovy labutí písně, ale oceňme to jako gesto sympatií k básníkovi… a magorovi, jež sdílíme. A využijme této události k tomu, abychom vzali do ruky knihy, které nedávno Jirousovu pompézní osobnost zpřítomnily, v prvním případě přímo pozůstalými texty, v druhém prostřednictvím svědectví pozůstalých.
Zpráva z tohoto týdne, která se odlišovala od těch, po nichž by jeden zalezl a nevycházel, byla, že v Paříži dekorovali Řádem umění a literatury českého rytce do skla Tomáše Lessera.
Karlovy Vary jsou městem lanovek, pokud vím, tak aspoň dvou, a jednou z nich jsem se ráno nechal vyvézt na Dianinu rozhlednu nad městem. Vzpomínal jsem, jestli jsem to někdy předtím udělal, a došel k tomu, že ne, protože v letech 1965 až 1986, tedy v době, kdy jsem měl k Varům nejblíž a bylo to město našich rodinných výletů a pak mé puberty, tahle lanovka nejezdila. Takže jsem asi i poprvé vylezl nahoru na tu věž, která tam ovšem stojí od roku 1914, kdy právě končila nejlepší éra Karlsbadu, a hleděl do zamlženého a únorově našedlého údolí, ze kterého vystupovalo to unikátní město, které Le Corbusier prý nazval „úžasným sletem dortů“ a sto let před ním Alexander von Humboldt „briliantem ve smaragdové obrubě“.
Protesty, které loni pořádal spolek Milion chvilek pro demokracii, měly rysy upřímného vzedmutí zájmu veřejnosti o vlastní záležitosti. Měly i jasný obsah a cíl, jímž bylo znepokojení nad koncentrací různých druhů moci v rukou jednoho muže, jedné státostrany. Důvody, proč chodily ty zástupy lidí na Václavské náměstí a pak zaplnily Letnou, byly docela srozumitelně vyjádřeny jménem Andrej Babiš. Ten sice mohl vyhrát volby, ale neměl by vyhrát stát. To se dalo docela jasně pochopit a přitom odmítnout nařčení, že demonstranti popírají výsledky demokratických voleb. Nic nepopírali, jenom dávali najevo, že i mezi volbami je tady místo pro aktivní politiku, a tedy i pro veřejné protesty, jež k demokracii patří.
Dva staří muži, muklové, se vydávají na poslední cestu, cestu mstitelů. Jsou spojeni osudem, vůlí a slabým tělem. Jejich obětí má být dožívající stařík, kdysi nelítostný prokurátor, dnes nehybná troska. Pomsta se blíží… Stalo se to však jen ve filmu Staříci, o kterém tu řekneme, že je to malý velký film. Jeho autory je dvojice mladíků (středního věku) Martin Dušek (režisér) a Ondřej Provazník (scenárista). Jeden Severočech, druhý ze Žižkova.
V německé klasické kultuře patří hesenskému městu Hanau coby rodišti bratří Grimmů důležité místo. Na náměstí mají pomník. Jacob a Wilhelm na něm hledí do knihy, již má jeden z nich na koleni, zřejmě spíš jde o jimi sestavený slovník než knihu německých pohádek, kterou se stali nesmrtelnými. V tomto pohádkovém městě se předevčírem v noci odehrála masová vražda, při níž místní fanatik postřílel devět návštěvníků dvou orientálních shisha klubů. Oběťmi měli být především přistěhovalci, píše se o Kurdech. Útočník, který před svým činem sepsal dlouhý manifest, se pak sám zastřelil, předtím ještě stihl zabít svou matku.
