David Zábranský napsal za posledních dvacet let skoro tucet románů. Jiné literární žánry neuznával. Měly úspěch? Ani moc ne. Psal je, jako by šlo o maturitní eseje, a podle toho to vypadalo. Ven a za rok reparát, volali pokaždé recenzenti…
Už v Bad Ischlu měl vlak Rakouských spolkových drah snad kvůli následkům záplav na Solnohradsku slušné zpoždění, takže když jsem přijel do Lince, byla tma a vlak do Prahy už odjel. A protože jsem měl lístek jen do Lince, nemohl jsem žádat po Rakušanech hotel, ten jsem si musel najít a zaplatit sám. Jenže v Linci, věřte tomu nebo ne, mají asi jenom dva hotely, a ty byly plné, prostě žádný normální pokoj pro pána z Čech nebyl volný, tak jsem se pozdě večer ocitl ve městě Wels, kam jsem musel ještě vlakem dojet. Tam pokoj měli.
Včera měl v České televizi premiéru filmový portrét spisovatelky, novinářky, disidentky Dani Horákové. Film režisérky Olgy Sommerové dostal název Juráček je můj osud, což je poněkud zvláštní volba, které ale rozumí lidé obeznámení se životem Horákové – a Pavla Juráčka, filmového režiséra, hvězdy nové vlny, kterého zničil režim i jeho vlastní vlohy.
Říjen by mohl být prohlášen za měsíc naivních malířů, neboť používá stejně pestrou paletu barev jako oni. Oba, říjen i ti malíři, si malují pro radost, bezelstně, pudově, bez zbytečných komplikací vybarvují listí, oblohu, trávu, hladinu rybníků, řek a tak dále. Ví, že zanedlouho všechno skončí, nastane šeď a temnota, a až na jaře se začnou barvy vracet. Vyvrcholí to zase v říjnu. Toť úvod k sobotnímu doporučení pro výstavu, kterou tu občas provádíme. Lze na ní spojit barevnost podzimu s barevností obrazů. Vede do galerie Arthouse Hejtmánek v Praze Bubenči (Goetheho 17), kde vystavuje (či lépe: je vystavován) naivní malíř par excellence Josef Kotrba.
Loni běžel v tuto dobu i v českých kinech film slavné polské režisérky Agnieszky Hollandové Hranice. Opravdu sugestivním způsobem v něm režisérka vylíčila drastické poměry, které už několik let existovaly (a stále existují) na polsko-běloruské hranici, kde se tisícovky lidí původem především z Blízkého východu snaží dostat z jedné strany na druhou, tedy do vysněné Evropy. Polská cesta je mimořádná tím, že jde přímo o diverzní a nepřátelskou akci třetího státu, tedy Běloruska (a Ruska), jehož režim našel velmi vychytralý způsob, jak destabilizovat, či aspoň velmi potrápit k němu kritickou zemi.
Na lesní cestě od Halštatského jezera do Bad Ischlu se před městem objeví pozoruhodné sousoší, kvůli kterému jsem slezl z kola, abych si ho dobře prohlédl. Starší pán s dlouhou holí balancuje na velkém kameni, pod nímž leží zdatný jelen, jehož má onen pán zřejmě na svědomí. Je to samozřejmě císař František Josef se svým úlovkem, oba v nadživotní velikosti. Sochu mu u příležitosti jeho osmdesátin v roce 1910 věnovala městská rada v Ischlu, v jehož okolí se dotyčný výjev pravděpodobně mohl odehrát.
Film Amerikánka režiséra Viktora Tauše není jednoduché nějak definovat. Normální divák k tomu také nemá důvod. Ale kdybychom se o to tady přece jen pokusili, tak je to sociálněkritický snímek z prostředí dětského domova za socialismu, do kterého někdo, tedy tvůrci, nakapali odvar z námelu, prostě nějaký derivát kyseliny lysergové, tuzemské verze LSD. Zasazení do období asi osmdesátých let a do totalitního Československa je vágní a neurčité, i když nutné, aby nějak „fungovalo“ v příběhu.
Takové ty vyhlídkové plošiny čili platformy trčící nad hlubokou propastí, to je zvláštní sadistická vymoženost současného turismu. Člověk samozřejmě ví, že ho to nejspíš udrží a že se nemůže nic stát, ale mě třeba v tu chvíli napadne, že nad sebou ztratím kontrolu a v nějakém horském záchvatu šílenství přelezu zábradlí váben hlubinami. Nebo mi třeba upadne z třesoucích se rukou mobil a ztratí se v hlubinách – to by nebylo tak špatné. Ale třeba brýle mi tam spadnou, což bych nerad. Nebo zubní protéza.
Gabriel García Márquez zemřel v 17. dubna 2014 v pozici velkého globálního spisovatele, jenž své nejlepší dílo, Sto roků samoty, napsal před čtyřiceti lety. Hned po vydání (1967) se z něj stal román století, který už nešlo překonat. García Márquez samozřejmě psal dál, ale na všechno, co napsal, padal stín toho gigantu. Novela Uvidíme se v srpnu je posledním textem, který kolumbijský spisovatel napsal, v předmluvě líčí její zrod spisovatelovi synové Rodrigo a Gonzalo.
Toto bude článek na poněkud nechutné téma. Bude o krysách. Nikoli metaforických, ale o těch skutečných, tedy spíš o potkanech. Neboť ta stará dobrá česká krysa (Rattus rattus) byla u nás i jinde po Evropě už téměř zcela vytlačena agresivnějším a adaptabilnějším potkanem čili pontskou myší. Tedy když se teď mluví o krysí horečce čili leptospiróze, která se objevila v několika případech a způsobila ji nejspíš nakažená voda po povodních, asi by se spíš mělo mluvit o horečce potkaní – ale to je jedno. Mně jde o to, že jsem nabyl přesvědčení, že potkanů je v Praze více než dříve
Lodní přívoz pod železniční stanicí Hallstatt se rychle zaplnil Asiaty, ti okamžitě vytáhli mobily a začali všechno natáčet. Já jsem ho vytáhl taky a natáčel jsem je. Ale jen chvíli, neboť jsem se brzy otočil ve směru plavby a sledoval tu blížící se nádheru. Protože sice můžeme s Babičkou, tou od Němcové, opakovat, že celý svět Páně je krásný, tedy skoro, ale tenhle pohled přes Halštatské jezero na Hallstatt, na ten jezerní klenot, zasazený jako podivný krystal do lůna Solné komory, ten je opravdu krásný mimořádně.
Bylo to v březnu 2015, byl jsem poprvé (a zatím naposled) v Izraeli a noční obloha nad Tel Avivem byla v ty dny krásná a klidná. Pozoroval jsem ji z balkonu kamaráda Lukáše, který tam žil a pracoval už několik let. Bylo už teplo, takže se dalo stát venku, upíjet víno z Golan a hledět na světla telavivského skylinu, dokud se do těla přece nepustila zima. Loni v létě tu byl dobrý výhled na rakety, které sem dolétaly z Gazy, říkal Lukáš svým klidným způsobem, s kterým o tom prý mluví většina obyvatel toho města. V červnu 2014 konflikt s Gazou (operace Ochranné ostří) začal únosem a vraždou tří židovských mladíků, které zabili a umučili teroristé z Hamásu.
Nad vrcholky všemi je klid… Tak začíná slavná Goethova Poutníkova noční píseň, lyrická báseň, jež je považována za začátek evropského romantismu. O padesát let později se v české poezii ozývá Máchovým veršem Byl pozdní večer, první máj… V čase mezi Goethem (1780) a Máchou (1836) se na jeden vrcholek postavila také postava asi nejslavnějšího (nejcitovanějšího a nejironizovanějšího) německého obrazu vůbec – hypoteticky mu může konkurovat snad jen Dürerův autoportrét z mnichovské pinakotéky – Poutník nad mořem mlh.
Dnes, 27. září, je to sto let, co se narodil Josef Škvorecký. Kdybych měl rychle popsat jeho význam pro českou společnost a jejího ducha, pomohl bych si Karlem Čapkem. Škvorecký byl Karlem Čapkem druhé poloviny dvacátého století. Ovšem nikoli postavením v české veřejnosti: Čapek byl, ať již vědomě či bezděky, oficiálním spisovatelem první republiky, to se o Škvoreckém, který navíc druhou půlku života prožil v emigraci, nikdy říci nedalo! Ale pokud jde o lidský a umělecký typ a působení mezi lidmi, mezi čtenáři a v jejich vztah k nim, v tom si ti dva spolurodáci (z Náchoda do Malých Svatoňovic je to dvacet kilometrů) byli nápadně podobní.
Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým.
Na rozdíl od seriózních politických komentátorů lidé, kteří se vyjadřují k politice jen z nouze (jsem ten případ), si mohou snad dovolit říct, že v téhle zemi politika už neexistuje. Tedy v nějaké tragikomické podobě existuje, protože pořád se jí věnuje (a vydělává na ní) jistá sorta lidí, skoro každý rok jsou nějaké volby, na internetu se co chvíli odehrává nějaké vzrušení a pohoršení, o němž má někdo pak dojem, že jde o politiku. Ale je to jen dojem. Politika už totiž neexistuje. Nejsou politici, nejsou politické strany (a straníci, ti už vůbec ne), nejsou ani voliči, viz poslední volby s 32 procenty zúčastněných.
Josef Chuchma je publicista, umělecký kritik, editor – a výborný fotograf. A také můj (skoro) celoživotní kolega a přítel, což píšu i proto, že když jsem nyní viděl jeho předevčírem otevřenou výstavu Otec, matka, já a tak… vlastně jsem mohl mít pocit, že nahlížím do něčeho velmi osobního, co se v něčem snad dotýká jaksi i mě… Josef Chuchma vystavuje v pražské Leica Gallery ve Školské ulici fotografie z posledních let života svých rodičů, tedy přesněji svého otce, protože maminka (zemřela v roce 2006) se fotit nechtěla: fotografie je tam jen jedna, navíc se zakrytou tváří.
Hředle je malá docela pěkná vesnice v Českém krasu, nedaleko Zdic a Žebráku, kousek od dálnice na Plzeň. Ve znaku mají hrušeň, která se tam dostala díky tomu, že při povodni zachránila devět místních občanů. Vylezli na ni a přečkali hodiny, během nichž se jejich obcí přehnala katastrofa, nad kterou člověk jen nevěřícně žasne. Tam, kde ta hruška stála, je nyní obrázek s cedulí, která to popisuje takhle: „Dne 25. května 1872 ve dvě hodiny odpoledne se otevřela nebesa a během necelé hodiny napršelo téměř 250 litrů vody na metr čtvereční, což dosud představuje absolutní rekord v dějinách země.
Na blankytné obloze se vznášel citronově zlatistý vůz tažený bělostnými oři. Člověk musel mhouřit oči, aby se před vším tím jasem ochránil. Bylo to, jako když je na stropě hodně výkonná žárovka nebo tam někdo rozprskl na rozžhavenou plotnu vajíčko a to se pomalu smažilo, proměňujíc se ve volské oko. Nebylo to ale rozpálené letní nebe nad podunajskou krajinou, které opravdu vydatně žhnulo, tady šlo o gigantickou nástropní fresku nad císařskými schody v klášteře Göttweig. To je jeden z těch dolnorakouských barokních klenotů nasázených podél Dunaje v krajině zvané Wachau.
Zanedlouho se bude připomínat stovka Josefa Škvoreckého, tedy sto let od jeho narození. My, jeho čtenáři, na to myslíme, ale ruku na srdce, nejsme si jisti, jestli nás náhodou neubývá a jestli se i Škvoreckému nestalo, že odchází kamsi do zaprášených fošen… O tom debatují literární teoretička Alena Přibáňová, básnířka, prozaička a překladatelka Sylva Fischerová, literární historik a autor zanedlouho uveřejněné Škvoreckého biografie Michal Přibáň, literární editor a hrabalovský badatel Tomáš Mazal a spisovatel Jaroslav Rudiš.
Čtrnáct dní po smrti Václava Havla přišla z Kanady zpráva, že 3. ledna 2012 tam ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Dva tak rychle po sobě následující odchody jako by symbolizovaly konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role. Každému samozřejmě jiná, ale v něčem se přece jenom překrývající a v lecčem i velmi blízká. Byli to možná dva poslední velcí aktéři literatury jako společenského jevu par excellence, spisovatelství jako svého druhu národního poslání, národní záchrany.
Dobrovolná smrt známého, úspěšného, respektovaného a oblíbeného psychologa R. P. otřásla zajisté nejen těmi, kdo ho znali a měli rádi. Neskutečná tragédie je to především pro jeho nejbližší. Každý by měl být maximálně ohleduplný, zdrženlivý, nesoudit, nejlépe mlčet – což je v čase sociálních sítí již bohužel čistou utopií: každá věc s takovým potenciálem stává se veřejnou potravou se všemi možnými následky.
Z Brna pocházeli dva moji nejoblíbenější herci klasického typu, Karel Höger a Hugo Haas. Oba sice odtamtud odešli, Haas už po dvacítce, Höger jako pomalu čtyřicátník, ale Brno je utvořilo a jistě v nich hodně brněnského zůstalo. Je to slyšet v jejich řeči, v její měkké a jak jen možno líbezné moravské intonaci, která ovšem u obou byla dokonale kultivovaná a zjemnělá, tedy žádný hantec, nebo když, tak jen trochu, ale ta nejlibozvučnější forma češtiny. Vůbec si myslím, že lidé na Moravě mluví pěkněji a zpěvněji, i když už i to bohužel mizí, skoro všichni už mluví, jak slyší od Pražáků čili Švédů v televizi nebo na YouTube nebo kde všude.
Můj dávný kamarád Viktor Stoilov vydával před lety ve svém nakladatelství TORST spisy Václava Havla. A Václav Havel měl takové přání, že by vyšly kompletní v úhledné zelené krabičce, jak to kdysi v mládí vídal v knihovně svého otce, kde v takové škatuli neboli etuji byly spisy Johanna Wolfganga Goetheho… Takovému přání nešlo nevyhovět a skutečně Havlovy spisy spojuje sytě zelená krabice, jež zdobí knihovnu nejednoho z nás.
V Brně se na konci srpna konal třetí ročník mezinárodního festivalu židovské kultury ŠTETL. To je mimořádně podařená věc, spočívající v tom, že se pět dní chodí po Brně – a nevíte, kam dřív. Program je opravdu nabitý, od rána přednášky, prohlídky domů a vil, diskuse, divadelní představení, koncerty a kdovíco všechno. Všechno na vysoké úrovni, s důrazem na kulturu, architekturu, tanec, literaturu… Paradoxem je, že je to vlastně oslava zaniklého lidu či etnika, něčeho, co v Brně silně existovalo, ba dalo by se říct, že moderní Brno, ten gigant textilního průmyslu, vytvořilo – a pak násilím zaniklo, lépe řečeno bylo zlikvidováno, vyvražděno.
Můj prostějovský děda, profesor jazyků, moravský katolík, mystik a antisemita, byl velký ctitel Otokara Březiny, což spolu všechno souviselo. Pamatuju si, jak při našich hovorech u stolu zvedl prst a pronášel třeba: Nikdo v celé poezii evropské, možná ani světové, nevyjádřil jednotu duše a kosmu v takové celistvosti a hloubce, nikdo tak neprocítil a nepojmenoval sounáležitost lidstva na jeho bolestné cestě k vyšším cílům duchovním jako velký mistr a zasvětitel Otokar Březina. A pak řekl: Ty, Jirku, řekni tatovi, jestli by nás neodvezl do Jaroměřic, ještě jednó bych se tam rád podíval…
Durynsko a Sasko jsou dvě pěkné historické země v Německu, v jeho poválečné východní části. Durynský Výmar díky pobytu klasiků Goetha a Schillera byl – nebo snad pořád je – považován za kulturní srdce Německa, o kráse nově vzkříšených Drážďan netřeba mluvit. Kdo tam přijede, nemůže říci, že by se ocitl mezi nepřátelsky naladěnými lidmi. Spíš má – ve srovnání s českou skutečností – pocit klidu, starosvětské pohody a útulnosti. Podle mnohých komentátorů se tam však ve zvýšené míře vyskytují extremisté, krajní pravičáci, dokonce neonacisté a Putinovi příznivci..
Jan Zrzavý (1890–1977) zaujímá v české obecné představě o tom, jak má Mistr malíř vypadat, pozici přímo vzorovou. Stařec s pěstěným plnovousem, s baretem nebo červenou bohémskou čapkou schází či vystupuje s hůlkou po Nových zámeckých schodech do domku pod Pražským hradem, kde maluje své přeludné výjevy podobné snům a pohádkám. Trochu mysterium a trochu karikatura, ale v každém případě důstojný zjev, zosobněné umělectví v přechodu v pomník sebe sama.
České nahlížení na Slovensko má často rysy výchovného dozoru nad třídou, ve které už dávno neučíme. Dobré úmysly a snad i době míněná starost vypadá někdy jako poučování, mentorování, nadržování vlastním oblíbencům provázené buzerováním těch druhých. Často takový vychovatel věci a poměrům ani pořádně nerozumí a zbytečně se do nich plete.
Bylo ráno, osm hodin, zrovna otevírali Café de la Paix na náměstí de la République v Rennes. Toužil jsem po kávě (au lait, což je něco jiného než cappuccino), croissantu a mramorovém stolku s terasou, to ta kavárna poskytovala. I kouřit by se tam za ohradou dalo, což by dotvářelo dokonalost ranní kavárenské atmosféry starého typu. Místo gitanes ale na stolku přistávali vrabci, nejdřív jeden projevil zájem o můj croissant, trochu jsem mu nadrobil, za chvíli jich tam bylo hejno, jež by ho sezobalo vmžiku celý, já však s nimi chtěl uzavřít mír, tak jsem se plácl přes kapsu a poručil si u číšníka ještě jeden a rozdělil se s nimi.
