Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Lež, která otřásla světem

Bylo to před pěti lety v Petrohradě na tramvajové zastávce u Finského nádraží, pod Leninovým pomníkem, kterých je v tom městě pořád ještě plno. Tenhle připomínal, že tady Lenin vystoupil 3. dubna (16. 4.) 1917 po deseti letech v exilu z vlaku, do kterého ho před týdnem posadili v Curychu Němci. V jedné kapse čepici, kterou si koupil ve Stockholmu, měla štítek a měkký okraj, takže se do té kapsy dala strčit, říkalo se jí pak „leninka“.

Deset procent naděje Pavla Tigrida

Pavel Tigrid po sobě nezanechal žádné memoáry, jak už to tak bývá u lidí, kteří stále něco píší. Nezanechal ani žádnou politologickou školu, neexistuje žádný „tigridismus“. Neměl ambice být spisovatelem, jako je měl Ferdinand Peroutka, nebyl to myslitel a filozof. Tigrid byl především organizátor, komentátor a vydavatel, po návratu do vlasti taky chvíli politik a ministr kultury… Ale hlavně byl vždy – Tigrid.

K drnu hlíny se nikdo nepřiváže

Česká země je malebná. Tedy se to o ní říká. Ve skutečnosti člověk, jenž se vrací z ciziny ze západního směru, má chuť zavřít oči. Okamžitě nastává cosi jako změť různých ohrad, cedulí, skladišť, hangárů, bud a budek s různým podřadným zbožím. Pak následují vesnice: ty jsou z poloviny vybydlené, požehnaně ruin a polozbořenišť nebo ošklivých domů, o které se lidé přestali starat.

Jak se propadla Měděná Hora

Ne právě malá část území České republiky a Polska má podobný osud. My jim říkáme Sudety, tedy hraniční oblasti, které byly po staletí součástí českého státu. Pro Poláky to jsou „kraje znovuzískané“ na západě a severu nynějšího Polska, do roku 1945 součást Pruska, respektive Německé říše. Konec války se přes tyto převážně (někde výlučně) Němci obývané krajiny převalil jak parní válec. Výsledkem tohoto drcení byla zásadní proměna etnických, kulturních a sociálních poměrů. To platí jak pro tehdejší Československo, tak pro nově vznikající a na západ posunuté Polsko, kde osidlování Západu mělo neméně dramatický ráz.

Krémové květy intimních nálad

Hromadná výstava českého impresionismu v hradní Jízdárně, to je ne sázka, to je střelba na jistotu. Lidí jako máku, ve všední den odpoledne plno, solidní městský patriciát i lid prostšího typu, paní a pánové si s dojetím prohlížejí obrazy, jež v nich evokují náladu poetických chvil vlastních životů, ten vlahý dojem, kdy vše ztichne a ponoří se do ticha a krásy. Ach, škoda, že už se tak nemaluje…

Vzpomínky na Německý podzim

Přesně před čtyřiceti lety v západním Německu vrcholilo největší drama v jeho poválečné historii. Mělo dlouhou předehru, ale jeho ostré jednání začalo 5. září 1977 únosem předsedy svazu průmyslníků Hannse Martina Schleyera a vystupňovalo se po 13. říjnu, kdy krátce po startu z letiště v Palma de Mallorca unesli palestinští teroristé letadlo společnosti Lufthansa.

Krym je hotová věc. Bohužel ano

Představme si na chvíli, že Miloš Zeman není jen „ruský šváb“ a „agent Kremlu“, jak si slušní lidé myslí a novinoví komentátoři všeobecně píší, ale také unavený a osamělý stařec, který nemá co ztratit, a tudíž si může dovolit říkat, co si myslí.

Sběrný dvůr v Rudolfinu

Marcel Duchamp před sto lety zavrhl „umělé“ umění a vystavil pisoár a nazval ho Studánkou. Jiné své slavné dílo, Sušák na lahve, již ani nijak nazývat nemusel, jen ho prohlásil za umělecké dílo. Dnes lze sice vystavit jako umění obojí, jak pisoár, tak sušák, ba ještě mnoho dalšího, ale žádnou velkou díru do světa s tím už neuděláme. Umělec současnosti pochopil, že předměty, které sám nevytvořil, je třeba multiplikovat, násobit, zmnožovat, vrstvit, zvětšovat.

Jak Polsko miluje hrdiny. Nejen filmové

Oscar! Oscar! Oscar! Oscar! Volal celý sál, když skončila projekce filmu Nejlepší. Asi tisícihlavé publikum stálo a volalo, herci a režisér se na pódiu objímali a nemělo to konce. Stržen byl i jeden divák, který sice nevolal, ale kdyby, měl by jeho „Oscar“ asi mírně jiný přízvuk. Jinak se ovšem cítil s nadšením srozuměn.

Co spolu pro národ upekly Hanka s Lindou

Celé české 19. století se dmulo pýchou nad Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Když pak byla zpochybněna jejich pravost, došlo na vylučování z národa: Masaryk byl nazván „šerednou hlízou“ a matka, jež ho zrodila, „netvornou, zlo sálající saní“. Dnes, kdy vzrušení opadlo do lhostejnosti, je můžeme brát jako pozoruhodný důkaz české „šikovnosti“. A také citu. Rukopisy slaví dvě stě let.

Zemřít pro Gdaňsk. Plechový bubínek po letech

Nejkrásnější ulice v Gdaňsku je Mariacka, Frauengasse, jakoby vycházející procesí domů z kostela Nanebevzetí Panny Marie, toho gigantu mezi kostely celé Evropy. Člověk, když do té rovné ulice vstoupí, má pocit, že se ocitl v soutěsce, kterou lidský cit pro jemnost a estetiku vyzdobil jako kamennou šperkovnici.

Starší články