Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Ten pán, co sedával v Café Central

V Café Hawelka bylo plno, ale ne tak plno, aby se tam nenašla nějaká volná židle, což je tak myslím vždycky. Ideální naplněnost omšelé místnosti s uměleckými plakáty na stěně je jedním ze znaků tohoto ležérního klenotu Vídně. Poprvé jsem tam vlezl snad někdy v roce 1991, byl jsem hned okouzlen a zamilován a taky jsem byl rád, že za mě moje rakouská kamarádka, Trauda Z., která se naučila česky, protože Češi měli v Rakousku špatnou pověst a ona chtěla přijít na to proč, zaplatila pivo: u Hawelků není faux pas dát si lahváče, je to původně bohémské doupě a bohémové nemohou sedět jenom u kávy.

Jako lejno na kabátě. Vzpomínky antikomunisty

Naštěstí to dopadlo tak, jak to dopadlo, tedy dobře, takže nyní už nemůže snad nikdo mít nic proti tomu, když tu jeden prezidentův zhruba vrstevník přece jen napíše, že vstup do Komunistické strany Československa několik let před listopadem 1989 nebyla ani tak chyba, natož zločin, ale byl to důvod, aby tehdy člověku bylo z takového tvora špatně. Doslova fyzicky.

Překonávání děsů děsem

Martin Komárek, známý politický komentátor a krátký čas i poslanec, je rovněž autorem již dost rozsáhlého prozaického díla. Stálo dosud spíš stranou zájmu literární kritiky, neboť si s ním asi nevěděla moc rady. Přitom už o jeho prvním románu, apokalyptické vizi Dřevěná panenka (1990) psal tehdy například M. C. Putna jako o prvním postmoderním českém románu a srovnával ho s Topolovou Sestrou, což se poněkud nabízelo: oba jsou stejně staří, oba mají podobně vznícenou obraznost a sklon hrát vše na temnou strunu.

Paul není mrtvý

Zpráva, že „Paul je mrtvý“, přece patří k nejslavnějším hoaxům mediálního světa, dřív se říkalo urban legend! Na anglické Wikipedii je o ní dlouhatánské heslo a my, co máme rádi Beatles, to známe nějak od dětství. Zpráva o údajné smrti generála Pavla dva dny před druhým kolem prezidentských voleb je samozřejmě závažná věc, je nutné ji odsoudit a vyšetřit a viníky případně potrestat (veřejně prospěšnými pracemi). Snad ji nikdo nebral ani na chvíli vážně. Vždyť je to taková ptákovina. Já ale píšu ten komentář…

Konec plesové sezony v Třebívlicích

Před nádražím v Lovosicích lze pořídit za třicet korun skvělou vyhlídkovou jízdu, jakou by jinde provozovaly cestovní kanceláře pro náročnou klientelu. Vede krajinou, která nemá ve střední Evropě obdoby: je to cesta podél dřímajících sopek, jež jako obrácené trychtýře nebo zvoncovité klobouky obřích trpaslíků zdobí tuto snovou scenerii, magické České středohoří, zemi snivců, romantiků a granátových čarodějů. Ten lístek se kupuje v běžném autobuse. Řidič vám ho rád prodá.

Koruna bez krále

Miloš Zeman se na sklonku svého prezidentského úřadu naposledy uráčil vystavit korunovační klenoty. Zlí jazykové říkají, že to bylo kvůli tomu, aby tím zabránil vystavit je novému prezidentovi, jak se to zavedlo. Ale mohl v tom být i nějaký sentiment, neboť začátky jeho prezidentství jsou už navěky spojeny se slavným vrávoráním a civěním na tu památku ze vzdálených časů.

Výchova a převýchova dívek v Německu

Německý spisovatel, původně soudce a profesor práva, Bernhard Schlink (1944), autor bestselleru Předčítač (1995), je možná ten typ spisovatele, kterého mají na mysli různí nostalgici (patřím k nim), když vzpomínají na časy, kdy literatura hrála, a to i v Německu, tzv. společenskou roli. To znamená, že píše o věcech, které se ve společnosti dějí a jimiž společnost prochází, přitom hledá vzory a předpoklady k debatě, která pak případně může vést k nějakému konsenzu či postoji. Ne že by literatura nutně měla jen takový úkol, ale když ho úplně potlačí nebo na něj zapomene, nemůže se pak divit, že se zapomene na ni.

Jiné Sudety? Výsadek na cizí planetu

Nejsou Sudety jako Sudety, říká se teď, když se rozebírá to evidentní rozdělení země, které přitom vyvstane po každých volbách. Snad aby to tak nebolelo nebo nebilo do očí, tak se poukazuje na to, že to není tak jednolité, že občas někde třeba nevyhrál Andrej Babiš. A opravdu jsou taková místa. Třeba na Božím Daru, v exkluzivní obci v Krušných horách, vyhrál s přehledem Petr Pavel, dokonce Babiš byl až třetí za Danuší Nerudovou. Jenže hned ve všech dalších místech kolem, třeba v třikrát větším Jáchymově, už to dopadlo jako v „klasických“ Sudetech.

Óda na dirndl a klobouk v Badenu u Vídně

Géniové potřebují k zmírňování následků své geniality lázně. Goethe měl Karlovy Vary, kde byl celkem patnáctkrát, a Beethoven měl Baden, kde byl sedmnáctkrát. Goethe to měl ale z Výmaru do Varů přece jenom o kus dál než Beethoven z Vídně, odkud to bylo tři hodiny dostavníkem, dnes to trvá hodinu tramvají, která jede z centra Badenu až k vídeňské opeře – a naopak.

Proč jsou psychopati tak úspěšnými vůdci hejna

Častá otázka občanů po takových událostech, jako jsou třeba volby, zní, jak se může stát, že se oblíbencem tolika lidí stane psychopat. Všichni přitom vidí nebo mohou vidět, že nejde o normálního jedince, že ten člověk nese známky abnormality, že je nějakým způsobem duševně vyšinutý. A přesto mu důvěřuje tolik lidí, tolik lidí je ochotno ho následovat a poslouchat.

Když se došlo k slovu „těhotná“, babička zakašlala

Za malířem Janem Mertou jsem přišel do smíchovského ateliéru, byl šedivý lednový den a jeho obrazy, které měl různě opřené podél stěn, se propadaly do šera a ticha. Byly tajemné, jemně přízračné a těžko definovatelné, což je právě ta věc, která z Jana Merty dělá, čím je: malířem ticha a tajemství, dnešního a přitom nadčasového. V prosinci mu bylo sedmdesát, což pro něj moc neznamená, ale stejně…

Skříň a Le Corbusier na Špilberku

Vylézt na brněnský Špilberk se vyplatí kdykoli a bez bližšího důvodu, ale když už se tam člověk ocitne, neměl by si nechat ujít výstavu, jež zároveň může být důvodem a motivací toho ocitnutí. Do 5. února tam oslavuje své šedesátiny Oddělení dějin architektury, což je instituce, kterou jako součást Muzea města Brna v roce 1962 založil brněnský historik umění Iloš Crhonek, který k tomu navíc loni oslavil devadesátiny.

Jak Babiš sušenky pro Kunderovy do Paříže vezl

Babišova ranní cesta do Paříže vzbudila mimořádný ohlas. Každý si našel své důvody k ocenění, nás nejvíc zaujalo, že přivezl Kunderovým sušenky. Jak známo, sotva byl v Praze prohlášen za nevinného, odletěl Babiš druhý den ještě za tmy soukromým tryskáčem do toho velkého města, které ještě ani nestačilo procitnout. A on již kráčel po Champs-Élysées, aby navštívil své chérs amis. Měl to domluvené u nejbohatšího muže světa, u nejkrásnějšího prezidenta světa a pak ještě musí zazvonit u jedněch manželů, o kterých mu kdysi poradci řekli, že bydlí v Paříži, jsou prý docela slavní a mají rádi sušenky.

Proklatě, co děláme v Gödöllő?!

Byl silvestrovský večer a v Gödöllő jako po vymření. V šest hodin zavřel poslední krám, kde jsem duchapřítomně koupil lahev Egri Bikavér, jinak by maďarský poslední den v roce skončil úplně na suchu. V sedm hodin zhasli v pizzerii v bývalém nádražním domku, což bylo jediné místo, kde bylo možné dát si předtím nějaké jídlo. A pak už nikde nic. Ale vůbec nic. Celé město, ve kterém přitom žije nějakých třicet tisíc Maďarů a do Pešti je to půl hodiny příměstským vlakem, bylo pusté a tiché.

Vodní Zajíc doporučuje šetřit síly

Je určitě dost lidí, kteří za necelý týden sice k volbám půjdou, na výsledky pohlédnou, ale jinak jsou klidní a příliš je ta věc nebere. Dokonce ani výstřední alternativa, že by to dopadlo, jak nikdo nepředpokládá, v nich nevyvolává zvláštní pohnutí. Nemusí to být jen proto, že jsou lhostejní, ale také proto, že nějak vědí, že se toho zase tak moc nestane. Tito lidé, a autor článku se k nim počítá, mají za to, že neustálé soustředění se na politické věci a na konkrétní osoby na jejich špičkách je přehnané, přemrštěné, a hlavně se skutečně důležitými věcmi života zas tak nesouvisí.

Po covidu jsme smrt exportovali na Východ

Ne že bychom museli dávat Němcům ve všem za pravdu, ale tady si jimi pomůžeme. Společnost pro německý jazyk pravidelně vyhlašuje slovo roku a tím slovem pro rok 2022 se stala typicky německá složenina Zeitenwende. Tedy „přelom epochy“. Není to jistě nic překvapivého, často se po nějaké události říká, že znamenala přelom: listopad 1989, 11. září 2001, hospodářská krize 2008… Všechno už tu bylo a – všechno se nějak stabilizovalo. Ale není to, čím svět prochází nyní, po covidu a po ruském útoku na Ukrajinu, přece jenom jiné? Nejsme nyní opravdu na rozhraní časů?

Granátové krůpěje v Třebenicích

Vydlážděná pěšina mezi hroby byla tak namrzlá, že jsem se musel přidržovat náhrobků, abych sebou nepraštil. Navíc stezka znatelně stoupala od kostela nahoru, podél prostších hrobů k několika honosnějším, které zhruba uprostřed rozdělovaly hřbitov zhruba na dvě poloviny: v té starší bylo ještě dost německých nápisů, v té novější už byly jen české. A rozdělovaly je právě ty dvě hrobky, k nimž jsem pajdavě ručkoval.

Doporučení zkušeného pijáka do nového roku

Humphrey Bogart, můj vzor mužnosti, ke kterému bych se chtěl v příštím roce zase o trochu víc přiblížit, říkal, že není na světě věc, kterou by nespravily dvě sklenky skotské s ledem. Není asi třeba to brát doslova, ale něco na tom určitě je, což je možná vhodné právě tyhle dny – s mírou – vyzkoušet. Je pravda, že Humphrey to myslel asi spíš pro odstranění nedorozumění mezi dvěma muži, případně pro zmírnění napětí mezi ženou a mužem, to opravdu dělá divy, i když nesmí se to přehánět a taky se to musí trochu umět.

Zmoudření dona Rejžka

O Janu Rejžkovi existuje povrchní mínění, že jde o člověka postiženého různými nesnášenlivostmi, povahou téměř vzteklouna, vkusem elitáře a naladěním prchlivce, který ze všeho nejraději uráží spořádané občany a občanky. Trochu bližší pohled na tohoto veterána českých společenských rubrik odhalí, že to ve skutečnosti je poněkud jinak a že za maskou zlého muže (s „provařenou fyziognomií“, jak píše) se skrývá tvář úplně odlišná. Jaká, to vysvitne při trochu pozornějším čtení jeho pamětí Jste to vy?.

Porodní bolesti na Blaníku

Bylo lehce zasněženo a studeno. Na návsi v Louňovicích pod Blaníkem upravovala žena s dredy na hlavě slaměný betlém, který ten účes silně připomínal. Měla od mrazu úplně červené ruce a přívětivou tvář. Nedalo mi to, abych se jí nezeptal, jestli jdu správně na Blaník. Ten byl přitom přímo před námi. – Jdete, nejdřív půjdete po silnici, pak zahnete doleva, je tam taková cesta lesem, asi to bude klouzat, řekla a dál se věnovala úpravě slaměných figurín. – To jsou ti rytíři? zeptal jsem se důvtipně.

Věřím v ideály a ženskou sílu

S Jitkou Čvančarovou se autor rozhovoru setkal při natáčení seriálu Pozadí událostí. Dostal tam totiž roli od režiséra Jana Hřebejka, kdy měl zahrát sám sebe. Jitka Čvančarová tam hrála ambiciózní děkanku a byla tak přesvědčivá, že autor má od té doby k osobnosti Jitky Čvančarové velký respekt, což je patrné i ze způsobu vedení rozhovoru.

Vánoční dárek od Spielberga

Mohl by to být takový vánoční dárek, i když v tomto případě tedy spíš dárek chanukový: zajít si do kina jako za starých časů na film, který ty staré časy kinematografie připomíná. Ten film je totiž hezky staromódně pomalý, ba příjemně rozvláčný, suverénně a srozumitelně odvyprávěný, jemný a nenásilný, přitom i slzy do očí vhánějící, v každém případě takový, jaký člověk dejme tomu usedlejšího, ale vytříbeného vkusu rád po celý život vídal. Objevuje se už pár týdnů ve zbylých kinech – a promítá se prý před skoro prázdnými sály…

Koňský vkus nadějné kandidátky

Člověk už se pomalu smiřoval s tím, že přece jen v lednu půjde a disciplinovaně a uvážlivě to hodí paní rektorce, neboť k tomu jsou docela dobré a rozumné důvody. Nebudu je tady vypočítávat, protože by to znamenalo, že ten pravý tam není. Ale s tím už se člověk musí srovnat, on ten způsob výběru „hlavy státu“ je opravdu nešťastný. Ale lidé to chtěli, tak to mají. A paní rektorka by byla, či spíš by mohla být zajímavá změna tam na Hradě i na poštovních známkách, i když ty už se moc nelepí.

Proboha, co to máte za hodinky!

Doyen české politiky a guru občansky založené části společnosti. Pro mě osobně jeden z nejzajímavější esejistů naší doby, analytik všech možných českých historických malérů, traumat a iluzí, ale snad také posilovatel vědomí, že politika má smysl a že člověk v dějinách nemusí být ztracen. Statečný člověk, spolupracovník (a někdy také oponent) Václava Havla, diskutér, vášnivec, čtenář a manžel paní Drahy. Prostě Petr Pithart, rodák z Kladna a obyvatel pražských Petřin.

Fryderykova duše v Dušníkách

Když jsem kdysi dávno začal jezdit do Polska, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to znamená, když některé město má za svým jménem příponu Zdrój. Ještě teď jsem to musel jedné inteligentní osobě vysvětlovat, ne že by ji to odhalení oslnilo, ale byla ráda. Znamená to překvapivě „lázně“ a vyslovuje se to zdruj. Hezké je také slovo źródło, na které tam často narazíte, neznamená to však, že tam máte jít na oběd, ale že tam tryská pramen, někdy přímo vřídlo.

Bachmut, místo, které přestalo existovat

Bachmut je zničen, už tam není místo k životu, řekl prezident Zelenskij. Ve městě a v jeho okolí probíhaly v minulých týdnech boje srovnatelné s druhou světovou válkou: těžká artilerie, tankové souboje, masivní bojové nasazení, obrovské ztráty na obou stranách. Bachmut… Takové nějaké místo tam kdesi na kraji Evropy, pokud to budeme ještě považovat za Evropu. Skoro by člověk nic jiného nečekal než zmar a tesknotu. I to jméno zní už nějak orientálně, jako místo ve stepi, kde se zastaví kočovníci, koním dají napít, prach vytřesou, laptě rozvěsí…

Možnosti válečných povídek

Putinova agrese na Ukrajině přinesla prvního vážného dobrovolníka z řad české umělecké prózy. Spisovatel Jan Němec, autor románů Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu(2019), píše na předsádce své nedávno vydané povídkové knihy Liliputin: „Válka ve mně probudila vztek. Vztek psát. Vysedával jsem u zpráv a záviděl reportérům, že jsou u toho. Ale v určitou chvíli jsem začal vnímat i to, co ve zprávách není. A jak to tam není. Zkusil jsem tedy prověřit, co v této chvíli svede literatura: bez odstupu času, s odstupem několika set kilometrů.“

Německé děti táhnou do boje

V Německu pochytali několik desítek lidí především staršího věku, které spojovalo přesvědčení, že hohenzollernská Německá říše, jež byla zrušena po prohrané první světové válce, trvá a že by měla být obnovena. To je na první pohled projekt, který má v současném Německu velkou naději na úspěch, a není divu, že úřady musely s velkou razancí zakročit. To je prosím ironie.

Našlapování po střepech v Deštném

Autobus, do kterého jsem nastoupil v Novém Městě nad Metují, projížděl právě Sedloňovem a já se pořád nemohl rozhodnout, jestli vystoupím tady, nebo dojedu až do Deštného v Orlických horách a pak se přes kopec vrátím do Sedloňova, kam jsem chtěl především. Píše totiž o něm ve třetím díle svých Pamětí profesor Václav Černý, a kdo je četl, tomu jen tak ta pasáž z léta 1945 z hlavy nezmizí. Tak jsem si tam naplánoval cestu.

Novější články Starší články