Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

A přece je louka modrá, nebe zelené, mraky žluté

Před osmdesáti lety byla pronesena asi nejcitovanější, a tím zřejmě i jaksi nejslavnější kritika moderního umění. Jejím terčem se stali umělci, kteří malují obrazy, kde „louka je modrá, nebe je zelené, mraky sírově žluté, a každý je za blbce“. Takoví umělci „produkují cosi jako odpad“, nikdo jim nerozumí a oni sami „nejsou schopni doložit právo na existenci bez nabubřelého návodu k použití“.

S Bobem Dylanem v hotelovém pokoji

Je jasné, že místo Boba Dylana v dějinách světové kultury bude jinde než ve výtvarném umění. S ambicemi tohoto druhu on ostatně ani nepočítal a nepočítá. Jeho malby a kresby jsou spíš vedlejším efektem geniálního talentu (Dylan má rysy génia), jenž je ovšem tak komplexní, že se projevuje i v nich, i když jen tak jakoby náhlým a rychlým dotekem.

Vzpomínky na to, čím jsem nebyl

Když si člověk uvědomil, že žije v „devadesátkách“ (tak se těm letům ještě ale neříkalo, a i pak jen lidé s horším vkusem) a jak je to báječné, bylo už pozdě. Najednou skončily, dokonce se má za to, že skončily docela zřetelně: ve čpavém dýmu a za zvuku rozbitého skla při „antiglobalistických protestech“ během zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze.

Smrt na jihu aneb Okurka ve Znojmě

V Praze jeden den výjimečně pršelo a já měl tři dny na to někam jet, tak jsem se řídil podle meteorologické mapy, kam tlaková níže nezasahovala, a to byla jižní Morava. A tam město v tomhle státě asi duchem nejjižnější, které je i po teple, žáru a potu čili znoji pojmenované, tedy Znojmo.

Jak Klusák donutil Daliborka housti

Film Svět podle Daliborka ještě před tím, než byl uveden na festivalu v Karlových Varech, už kolem sebe vytvořil atmosféru dohadů, nejistot, jisté podezíravosti, co Vít Klusák, režisér filmu, tentokrát narafičil. Klusák je typem „dokumentaristy“ mystifikátora, který do reality vstupuje řekněme kreativním způsobem.

Nebyl kolonialismus jako kolonialismus

K radikalizaci muslimů v Evropě přispívá i to, že lidé ve třetím světě si uvědomují zločiny koloniální éry. A tyto zločiny má Západ sklony zapomínat a tvářit se, že nebyly, přitom jsou srovnatelné se zločiny nacistickými. To je ve zkratce teze z projevu ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, který přednesl v polovině června na konferenci Prague European Summit. Není to zajisté nová myšlenka a nepochybně na ní něco bude.

Dole básník, nahoře klaun

Je léto – a to odjížděl Jan Werich z Kampy do Velhartic na Šumavě, kde měli Werichovi chatu či menší vilu, ale hlavně tam teče potok Ostružná, kam chodil na pstruhy. Potok, či tedy strouha Vltavy, Čertovka, teče i za vilou, v níž bydlel po zbytek roku – pokud nebyl na cestách v zahraničí, kde se, když to šlo, scházel s Voskovcem.

Ferda a vejce imaginace

Obecně platí, že současná česká literatura postrádá hrdinu, což souvisí s její feminizací a celkovou rozbředlostí. Ani mužům se nechce – nebo to už neumějí – do výrazné epiky, v níž se postava vytváří jako pevný a aktivní bod v toku času. Mají možná pocit, že by to zbytky čtenářstva stejně neocenily, protože už je tak zpitomělé, že pokud čte, počítá s tím, že ho to má nudit a nechápat, co to čte.

Novější články Starší články