Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Pampeliškové nebe nad Lanškrounem

Lanškroun je město kousek za kopcem na východ od České Třebové, kde jsme měli na nádraží jako obvykle sraz. Katolický kněz bez kolárku Zdeněk Jančařík nepřijel již ve škodovce, jako jezdil dosud, ale ve fordu a já se ptal, jestli se mu na něj složili farníci. Ale Zdeněk řekl, že to mají jeho brněnští saleziáni kolektivní, a je to kára navíc ojetá a koupili ji ve slevě.

Jakl a Feri. Jak označit nepřítele

Napadení Ladislava Jakla, k němuž mělo dojít v sobotu večer v metru, je pro ty komentátory, kteří ho jinak nemohou ani cítit (v tom je ovšem náklonnost vzájemná), dobrou příležitostí, aby dali najevo, že tohle ne, tohle samozřejmě odsuzují: pokud tedy k nějakému napadení došlo, jak někteří, třeba z Respektu, dodají.

Poslední pražský bohém

Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, z kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.

Evropa

Dřív to bylo ještě docela jasné a snadné: demokrat v Evropě rovnal se zastánce evropské integrace a Evropskou unii samozřejmě bral za svou. Evropská vlajka v něm budila kladné emoce a volby do Evropského parlamentu ho moc nevzrušovaly, neboť je považoval za formalitu, doplněk správné věci. Normální lidé, a těch je vždy nejvíc, by věděli prostým rozumem a zkušeností, že jde o správnou a prospěšnou věc, takže deset referend za sebou by ji nemohlo ohrozit.

Odcizený výtah v Liblicích

Zámek ve Veltrusech, o kterém tady byla nedávno řeč, má o trochu staršího sourozence v zámku v Liblicích. Leží od něj třicet kilometrů východněji, v kraji kdysi cibulových polí, dnes samozřejmě řepkových, nedaleko Palachových Všetat, na okraji jézeďácké vesnice a na cestě z Mělníka do byšické Vitany, jejíž maggický parfém je vstřikován po okolí, takže při východním větru může mít člověk trochu pocit, že se polil polívkou

Jak se člověk stává sviní

Rychlými střihy, ostrými náhledy a soustředěnými tahy načrtává Miloš Doležal portréty tří mužů, kteří se dali do služeb nacistického režimu. Jak píše v poznámce, žádné životopisné detaily nejsou vyfabulovány, vše má oporu ve výpovědích nebo archivních zdrojích. Dokumentárnost textu doplňuje bohatý fotografický materiál, podobně jako v Doležalově nejznámější knize, monografii o páteru Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (2012).

Víte o nějakém masochistovi?

Za měsíc už toho bylo napsáno a řečeno mnoho. Nad rozhodnutím ministra kultury Staňka nečekaně odvolat v jeden den dva ředitele významných institucí, Jiří Fajta z Národní galerie Praha (NG) a Michala Soukupa z olomouckého Muzea umění (MU), se stále vnáší mnoho otazníků. Opravdu museli na hodinu letět? Udělali něco tak strašného?

Antonín Staněk: zpackaný Machiavelli

Ministr kultury Antonín Staněk oznámil, že rezignuje, což se, navzdory včerejšímu překvapení, dalo po jeho posledních výkonech čekat. Ne že by udržení na postu českého ministra vyžadovalo nějakou zvláštní grácii a duchaplnost, ale nemotornost Antonína Staňka byla přece jen do očí bijící a kromě toho, pro něj bohužel, kultura je zvláštní resort.

Zaniklá vůně štrúdlu v Zubrnicích

V turistické ubytovně v Zubrnicích, kam přijeli autobusem z nedalekého Ústí nad Labem, se ubytovala horda mužů s padesátkou už za sebou. Byli to staří přátelé, kteří tak jednou za půl roku spolu někam jedou, večer posedí v hospodě, přespí, od rána pak jdou krajinou, povídají si o všem možném, několikrát se během cesty pohádají, pak se zase udobří. Možná se mají i tak nějak plaše rádi, hlavně jsou na sebe ale zvyklí.

Překvapení na Strži. Karel a Olga se setkávají s novou ředitelkou

Jaro už pokročilo i v nebi a Karel Čapek se konečně balil, že pojede s Olgou Scheinpflugovou na Strž u Dobříše. Má tam hodně práce, na skalce bude přesazovat netřesk a protěž, podívá se, jestli Kocába nenadělala nějaké škody, natře okenice, zkontroluje, co dřevomorka a takové věci. Olga ho uklidňovala, že se přece nemusí ničeho bát, že tam je paní správcová Kristina Váňová, ta už je tam v tom tvým památníku snad pětadvacet let, vždyť víš, Čéčo, jak ona se o to dobře stará.

Epopej mydlářské rodiny z Ústí

Školní dítka Republiky československé byla k desátému výročí vzniku státu obdarována hezkým dárkem za několik milionů tehdejších československých korun. Každá škola v republice obdržela v roce 1928 sérii závěsných obrazů s názornými výjevy z národních dějin. Kněžna Libuše věští slávu Praze. Kníže Bořivoj a kněžna Ludmila přijímají křest. Učitel národů Jan Amos Komenský obklopen žáčky a žačkami.

Tichý muž s fotoaparátem Miloš Fikejz

Mezi tisíci fotografiemi Václava Havla mají zvláštní význam ty, které pořídil koncem osmdesátých let Miloš Fikejz, nenápadný muž, který vypadal trochu jako John Lennon z období, kdy se ostříhal nakrátko a začal nosit kulaté brýle, jimž se pak už bude navždy říkat lennonky. Havel na nich zase vypadá trochu jako Redford v období, kdy hrál velkého Gatsbyho nebo Jeremiaha Johnsona. No dobrá, úplně tak nevypadá, ale trochu jo. Přesvědčit se o tom můžete na výstavě Fikejzových fotografií v galerii Lucerny.

Bosé nohy ve veltruském parku

Lze-li věřit profesoru Profousovi, klasikovi české onomastiky, pak původně se Veltrusy nazývaly Velprdi, což skutečně mělo znamenat, že zde lidé trpěli velmi plynatostí, tady „perděli“. Už ve 13. století to bylo korektně změněno na „trousili“, tedy pomalu defekovali čili odpadával z nich trus, což nevím, je-li lepší.

Co jiného mají Palestinci dělat? Hovor s režisérem

Loni v květnu, když izraelští vojáci při násilném pokusu překonat hraniční bariéry a vniknout do Izraele zastřelili kolem padesáti Palestinců, jsem napsal: „Je to strašné, ale co má dělat stát, který ví, že za hranicemi má nepřítele na život a na smrt, pro nějž samotná existence je al-Nakba, katastrofa, potupa, nekonečná hanba?“ Poměry v Gaze jsou nepochybně strašné, ale překonání plotu by znamenalo expanzi těchto poměrů do Izraele.

Josef Šíma – malíř mezi sebevrahy

Rok po výstavě Františka Kupky se na témže místě, tedy v pražské Valdštejnské jízdárně, objevuje druhý velký francouzský Čech (nebo český Francouz?), o dvacet let mladší Josef Šíma (1891–1971). Výstava dostala jméno Cesta k Vysoké hře, což lze číst různými způsoby, jak biograficky, tedy zahrnující období, než se setkal s francouzskými básníky z Le Grand Jeu, tak i metaforicky, jako iniciační cesta za sebou samým.

Tajemství malířovy ženy

Novou knihu novinářky Alice Horáčkové, autorky výborné knihy-svědectví o „beatnické femme fatale“ Vladimíře Čerepkové (2014), Neotevřené dopisy by bylo možné označit jako literárně upravenou formu orální historie. To je přednedávnem módní, teď už standardní žánr na pomezí sociologického výzkumu, publicistiky a literatury. Někdo, nejčastěji člověk, který má na co vzpomínat, je vyzván, aby tedy vzpomínal.

Rus si hotel vždycky najde

Jeden ostravský hoteliér uspěl u soudu se stížností, s níž napadl rozhodnutí jiného soudu, který mu dal pokutu 5000 korun za to, že nechtěl ubytovat ve svém hotelu Rusy. Tedy, on je ubytovat ochoten byl, ale museli mu podepsat prohlášení, že nesouhlasí s ruskou anexí Krymu. Soud uznal, že na to měl právo, neboť nešlo o diskriminaci rasovou či žádnou jinou skupinovou, nýbrž politickou, tedy individuální, a ta je navíc v souladu se zahraničněpolitickou linií České republiky, která ruskou anexi Krymu neuznává.

Panenská pevnost Komárno

Byla už tma, když vláček, nejmenší, kterým jsem v Maďarsku jel, dokodrcal na malé nádraží na maďarské straně Komárna. Na slovenskou stranu se šlo dostat jen pěšky po Alžbětině mostě, pod nímž se valily temné vody Dunaje, toho středoevropského veletoku, který byl, aspoň pro mě, spolu s Tatrami největším důvodem k lítosti za Československem. Češi přišli o velehory, i když kapesní, i o veletok, i když hraniční.

Olomoucká vášeň ministra Staňka

Ministr kultury Antonín Staněk se až do předminulého čtvrtka jevil jako docela nenápadný muž, který tiše stoupá vzhůru po kariérních stupních. Učitel, proděkan, primátor, ministr… Nic zvláštního, natož osobitého na něm veřejné okolí neshledalo, všimlo si ho snad, až když se stal ministrem kultury, prohlédlo si ho, zívlo a zase ho nechalo být. Až tedy do minulého čtvrtka.

Něco na těch prsou je

Muži mezi sebou vedou různé hovory, v nichž nejednou padne leccos zajímavého, o čem by nemluvili třeba na veřejnosti nebo neřekli do sdělovacích prostředků, tedy do médií, i když se v nich často třeba živí. Tak třeba není obvyklé a ani rozumné, aby zveřejňovali svůj názor na ňadra a věci s nimi spojené, třeba na kojení, tím spíše před publikem.

Podivná, je podivná

„Haló, pánové, nespěte mi tady, když vám chci říct pointu!“ Tak zní předposlední věta poslední povídky Američan v Praze z knihy Jiřího Kamena Elvis ze Záluží, za kterou byl nominován na Literu za prózu. Je to velmi případná a oprávněně sebekritická věta, neboť problémy s udržením pozornosti jsou asi základním zážitkem při četbě většiny z těch pětadvaceti povídek. Hned druhou je pak skutečnost, že se k žádné pointě nedostanou.

Takže, pane Kemr, dědo Komárku, už nechčije

Před lety ne tak dávnými snil člověk z věčně mokré střední Evropy o jihu. Vždy když se třeba vracel z krajů, kde téměř neprší a stále svítí slunce, do své deštivé země, říkal si, jaké to jsou šťastné národy, které nemusí myslet na to, že každou chvíli zmoknou! Nestálo to za nic, ty propršené životy, ta prochcaná léta... Vždyť všichni známe tu slavnou, zdánlivě vulgární, ve skutečnosti hluboce procítěnou scénu s Josefem Kemrem ze Samoty u lesa: Chčije a chčije... Takže, pane Kemr, dědo Komárku, už nechčije. Je sucho, to byste koukal.

Martinovy husy v Savarii

Před nádražím v Szombathely je plácek s pošlapaným trávníkem a kolem šedivé domy a před jedním s nápisem Snapi Esspresszó vyložené pulty a za nimi chlapi, kteří kouří, pijí pivo a asi i kořalku, tedy pálinku. Vypadali dost pijácky, jak by asi vypadali takoví muži u nás, ale i na těch politých pultech byly ošatky s bílým chlebem, který si ti maďarští chlapi občas dali do pusy a zapili lahváčem.

Temný dinosaurus

Jednoho podzimního večera roku 1959 se odehrál důležitý okamžik moderního umění. Mark Rothko, tehdy už slavný tvůrce abstraktních obrazů, šel se svou ženou Mell na večeři do nově otevřené luxusní restaurace Four Seasons na Manhattanu. Rothko často restaurace nenavštěvoval a drahé už vůbec ne, i když by na to už měl. Jeho životopisci píší o celoživotně špatné životosprávě, kromě toho že hodně pil a kouřil, stravoval se prý nejčastěji v laciných bufetech. Tady však nešlo jen o večeři: Rothko se šel do restaurace podívat na své obrazy.

Hodně věcí se zastaví, to ministr nedomyslel, říká v rozhovoru Jiří Fajt

Ve čtvrtek dopoledne odvolal ministr kultury Antonín Staněk dva šéfy významných uměleckých institucí, ředitele Muzea umění v Olomouci Michala Soukupa a ředitele Národní galerie Jiřího Fajta. V jeho případě ministr oznámil, že podává dvě trestní oznámení, jedno konkrétně kvůli smlouvě, kterou si ředitel Fajt nechal údajně vyplatit honorář za provedení práce. Podle Staňka neoprávněně. Kritici jeho činu oponují, že šlo o záminku. A důvody odmítá i Jiří Fajt.

Oslnivé pohřby v černé Katánii

Krása a ošklivost nezná na Sicílii střední cestu. Krajina je proklatě vyprahlá a na kost obnažená, přitom hned vzápětí malebně líbezná a smavě měkká. Panoramata měst, městeček a vesnic, zalitých nevyčerpatelnými přívaly světla, přivádějí člověka do vytržení, ale hned vzápětí ten samý pozorovatel žasne nad zubožeností a zašlou špínou uliček, které přitom vedou k těm nejnádhernějším náměstím, na nichž zurčí voda z barokních fontán.

Pokud šlo v Notre-Dame o neopatrnost, pak to opravdu nechápu, říká prof. Kalina

Jak je možné, že na jedné z největších a nejznámějších staveb v Paříži nepřijali opatření, která by takové situaci předešla? To jsou otázky, které si klade i historik architektury, profesor na katedře architektury ČVUT Pavel Kalina. „K čemu nám jsou veškeré výdobytky techniky a pracovních technologií? Máme tisíce norem na všechno možné a jak je vidět, ve výsledku jsou k ničemu,“ konstatuje po požáru pařížské katedrály Notre-Dame profesor Kalina, který je autorem knih Dějiny středověké architektury (2005), Praha 1437-1610. Kapitoly o pozdně gotické a renesanční architektuře (2011) nebo Umění a mystika. Od Hildegardy z Bingen k abstraktnímu expresionismu (2013).

Novější články Starší články