Na cestu do Toulouse jsem se připravoval četbou odborné literatury. Tak jsem se dočetl, že „město Toulouse je veskrze prolhané a záludné, od prvopočátku svého založení, jak se tvrdí, bylo zřídka, či snad nikdy nebylo, prosto morové rány kacířství a prokleté nákazy, této kacířské zkaženosti, která přechází z otce na syna a rozlévá jed pověr a zkaženosti“. To znělo jako dobré doporučení, potíž byla snad jen v tom, že pocházelo ze začátku 13. století.
Stavba nové tramvajové trati v horní polovině Václavského náměstí začne letos 29. června a potrvá tři roky. To je nikoli aprílové, nýbrž včerejší sdělení ředitele dopravního podniku (DPP) Jana Šurovského. Tři roky se tedy budou na Václavském náměstí klást koleje. Ty tam střídavě posledních sto dvacet let vždy nějakou dobu byly, pak zase nebyly, potom vedly poněkud jinudy, pak zase zmizely, aby se potom zase přišlo na to, že by tam být mohly. Tak se o tom roky na magistrátě a příslušných místech spekulovalo, vedly se úvahy a vypracovávaly studie a plány, přijímalo se usnesení, vypisovaly se tendry a probíhalo výběrové řízení
„Kdyby mě měl někdo potrestat, zaplatil by mi čtyři týdny v turistickém resortu,“ říká biolog, filosof a spisovatel Stanislav Komárek. V nových Výpravách Jiřího Peňáse hovoří o svém objevování Turecka a Kurdistánu.
Za jasného počasí je prý vidět z hradeb Carcassonne zároveň Pyreneje a v dálce i hladinu Středozemního moře. Potvrdit mohu jen zasněžené Pyreneje, neboť moře se ztrácelo v oparu okcitánské krajiny, jež se v raně jarním vydání chvěla různými odstíny zelené a béžové přecházející do růžové až cihlově načervenalé. Domy jsou prosté a drží elegantní šeď, která v souladu s keramickou rzí střech vytváří jemnou hojivou emulzi pro unavené oči Středoevropana.
Blíže neurčený zaměstnanec mnichovské galerie Pinakothek der Moderne, tedy vskutku významného muzea umění, se dopustil činu, jenž ho okamžitě stál místo, což mu ale asi za to stálo. Pokoutně – čili tajně – zavěsil do expozice svůj obraz, prý s motivací, aby se proslavil.
Na českých školách kupodivu stále existuje předmět, který se jmenuje dějepis. Mnozí s tím jsou nespokojeni a vidí v tom problém a anachronismus. Neměl by to totiž být dějepis, ale něco jako školení k uvědomělosti, občanská nauka nového typu do nové doby pro nové tvory. Podle tzv. odborníků současná výuka dějepisu „opakovaně naráží na to, že normy, které jsme si zvykli vnímat od 19. století jako samozřejmé, se tváří v tvář měnícímu se světu už tak samozřejmé žákům jevit nemusí“. To se má radikálně změnit.
Kniha německého novináře Lutze C. Klevemana o historii západoukrajinského Lvova (Lvov / Zapomenutý střed Evropy) vrcholí ve větě: „Lvov je zamlklé město, a to ve dvojím významu: dnešní Lvov je mlčenlivý, Lvov před rokem 1945 se zamlčuje.“ Zazní v kapitole, která se zabývá zjevně nejtragičtějším obdobím jeho moderní historie, obdobím mezi podzimem 1939 a událostmi v létě 1941 a lety následujícími. Tehdy se během krátké doby vystřídají ve městě tři režimy, dosavadní polský je v září 1939 smeten sovětskou okupací, sotva ta se stačí etablovat, začíná 21. červnu 1941 útok nacistického Německa.
Viktor Ullmann byl hudební skladatel, který několik roků vedl operu v Ústí nad Labem, ve městě, ve kterém po osmdesáti letech od jeho zavraždění v Osvětimi jakési umělecké „studentstvo“ sepsalo podivným jazykem cosi jako dopis, ze kterého lze vyrozumět, že jim vadí socha, která tuto oběť holocaustu připomíná. Autorem té zajímavé sochy, či lépe řečeno objektu, který je od minulého týdne instalován před budovou FUD UJEP (Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem), je totiž… Jiří Černický. Mimochodem ústecký rodák…
Jak mi bylo řečeno, minerální voda je v Teplicích radioaktivní, takže se nepije, nýbrž se v ní jen koupe. Nebo namáčí a převaluje. Tryská z Pravřídla, v kterém si kdysi, podle Václava Hájka to bylo v roce 762, spařilo kopýtko prasátko, což vedlo k objevu lázní. Pasáčci přišli na to, že i pro ně je příjemné se v teplé vodě ráchat a že jim to dělá dobře na klouby.
Když se objevila zpráva doplněná hezkou „vizualizací“, že fasádu rekonstruovaného obchodního domu Máj na pražské Národní třídě mají zdobit dva obří motýli, dokonce mají mávat křídly, mohl to člověk zprvu brát tak, že z nějaké redakce ulítl apríl, jenž se pomalu blíží. A takové redakci by jeden záviděl, že tam sedí docela vtipní redaktoři a že se jim to povedlo, jenom tedy o čtrnáct dní dřív.
Na svahu petřínského kopce, po pravé straně ulice Holečkovy, té, kudy nejspíš táhli do strahovských lomů zřízenci na popravu Josefa K., aby ho pak „zařízli jako psa“, tedy po pravé straně ulice, která se předtím, než ji pojmenovali po spisovateli s asi nejdelšími vousy v české literatuře (Josef Holeček bydlel v domku č. 105/6), jmenovala Košířská, neboť vede ze Smíchova do Košíř, tak tedy tam se rozkládá stavba jako z anglického hororu. Klášter svatého Gabriela.
Dnes budeme mluvit o trampování na Kokořínsku. Není divu, že se nás sešlo tolik, a to jsem musel některé zájemce ještě odmítnout. Jde o to, že na Kokořínsku, ale možná je to i jinde, probíhá pomalu již horká fáze zuřivého konfliktu mezi řekněme puristy a liberály, nebo by se dalo říci mezi defenzory čili ochránci přírodního ideálu a přívrženci řekněme tvůrčích zásahů do něj. Konkrétně jde o to, že se zjistilo, že v chráněné krajinné oblasti Kokořínsko je na sto objektů, jež nesou stopy lidské činnosti: různé příbytky, boudičky, skrýše, chatičky, obvykle vybudované pod skalními převisy.
Prý je pryč radost z jara. Nad tím se debatovalo v jedné z tisíců debat naší doby. Znám z toho jen titulek, neboť by člověk musel být velkým masochistou, kdyby se chtěl o těch pocitech něco blíže dozvědět. Ale lze si to představit. Několik intelektuálně založených osob sedí a chmurně rozvíjejí důvody, proč se neradovat z jara. Přišlo v březnu, což je dřív, než prý má přijít, a potrvá jenom do června, kdy má skončit. Pak už bude horko a lidi budou u vody a nadávat, že za chvíli bude zase podzim, a to se ochladí.
Divadlo Archa v Praze na Poříčí bylo třicet let institucí, která sloužila jako domicil pro první ligu evropské i světové divadelní, hudební a taneční tvorby. Opakovaně tady hráli John Cale, Lou Reed, Patti Smithová, Laurie Andersonová. Doma se tu cítil japonský tanečník Min Tanaka a mnozí další. Do Archy se prostě chodilo rozšiřovat obzory, nasávat atmosféru, sledovat, kudy jde vývoj. Byla to do velké míry zásluha jednoho vždy příjemně a jaksi i plaše vystupujícího muže, který měl kdysi svou vizi a tu skutečně uskutečnil. Před dvěma měsíci v Arše skončil. Náš rozhovor je o tom.
Také Janu Nerudovi se v Novém Městě nad Metují dost líbilo. Ve fejetonu Pozdrav z Rezku, jenž vyšel v Národních listech roku 1877, ho popsal jako „malebné, zcela zvláštní hnízdečko, jež se vypíná na skále pitoreskně, jako směle myšlená městečka vánočních jeslí. Profiluje se co nejrozmanitěji svými různými výstupky, věžemi, branami a divoce se kupícími budovami“. Klasik se tady, tedy v blízkých lázničkách Rezek, léčil „klimaticko-hydropaticky“, což znamená, že hodně pobíhal po lesích, hodně jedl a také, jak píše, mnoho pobil škvorů, kteří mu lezli do mládeneckého lože.
Papež František řekl, že prezident Zelenskyj by měl najít odvahu vyvěsit bílou vlajku. Vyvolal tím vlnu údivu, znechucení i odporu, zvláště u těch, kteří tak moc doufají ve vítězství Ukrajiny, že by byli ochotni za ni bojovat ještě léta. U počítačů a zdálky. Papež, který obvykle získává sympatie vstřícnými výroky a gesty vůči slabým, vyloučeným, pokořeným, se tady prý postavil za agresora, začal hrát, jak se říká, podle not Kremlu, stal se pomalu Putinovým agentem.
Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Užíval přitom výrazy typu „židovští šimpanzi“.
Do Nowé Rudy jsem přijel na dvě hodiny a zůstal tam do druhého dne. Původně jsem chtěl jen krátce strčit nos do města, do kterého jezdí na úřad nebo možná do banky, prostě když potřebuje něco zařídit, spisovatelka Olga Tokarczuková, která tam sice ještě nemá ulici, ale poté, co v roce 2018 dostala Nobelovu cenu, lze předpokládat, že jednou mít bude. Jenže já ji vlastně moc načtenou nemám, její imaginativně-halucinační styl mi blízký není, ale spíš je pravda, že jsem na její knihy neměl trpělivost
Člověk nemá být vztahovačný, tím spíš, když přece jen tuší, že se ho věc týká. Třeba v generačních sporech. Zhruba tak od padesáti let věku se každý nutně stává pro ty mladší přežitkem, jenž dříve či později zmizí ze světa a bude se připomínat maximálně jako soubor omylů a pošetilostí. Ty čím důkladněji budou odklizeny, tím lépe. Odcházející element se tomu může bránit, pokoušet se přizpůsobovat novým poměrům, možná i nadbíhat mladším a dávat najevo, jak vlastně ani on nikdy nepřestal být „in“. Ale až na pár výjimek jurodivých starců a stařen jsou takové pokusy odsouzeny k ztroskotání.
Na to, co to manželství je, se dříve nahlíželo docela srozumitelně a jednoduše: církevně či úředně potvrzený svazek muže a ženy, kteří se dají dohromady, z čehož mohou (ale nemusejí) vzejít děti. Jsou lidé, kteří věří, že všechno záleží na dohodě. Třeba když se dohodneme, že něčemu budeme říkat „kolínko“, není důvod, abychom tak neříkali všemu, což se kolínku podobá. Třeba „polínku“. Koleno a poleno se liší jen jedním písmenem, tudíž by v tom byl čert, aby to nebylo vlastně totéž: čert a žert je ostatně taky dost blízko. Jde jenom o věc dohody.
Když se malý Fritz Smetana narodil, nechal jeho otec František (Franz) Smetana, litomyšlský pivovarský správce, prý radostí vyvalit sudy piva pro chasu, neboť přestože to bylo jeho dítko v pořadí již jedenácté (manželka byla třetí), jednalo se poprvé o chlapce. Od té radostné události uplyne druhého března, tedy za pár dní, dvě stě let…
Co je tady u vás, prosím, nejzajímavější, najbardziej ciekawe, zeptal jsem se v infocentru na Rynku ve Valbřichu. A slečna mi řekla, že samozřejmě hlavně zámek Książ čili Kněz. To jsem kývl, že samozřejmě, Fürstenstein, ten je nejen zajímavý, ale bardzo piekny, ale myslel jsem tutaj, přímo ve městě… Tak slečna řekla, že zajímavá je radnice a kostel a pak muzeum porcelánu a Stara Kopalnia čili šachta, ze které je taky muzeum, ale ta je taky kousek za městem. A já to všechno už znal.
„Zmizely po válce, snad s rozvojem města, snad na základě nějakého nařízení, dnes po nich není ani památky.“ Co? Tady konkrétně pouliční pumpy, vlastně stojan veřejného vodovodního řádu v podobě malé pumpičky. Používali je metaři a domovníci při čištění chodníků, zelináři tím myli zeleninu. V zimě zamrzaly a při mrazech se na nich tvořily krápníky. „Ty jsme ulamovali a jedli (spíš cucali – pozn. JP) bez výčitek svědomí, protože jsme byli poučeni, že z pumpiček teče pitná voda.“
Nedaleko obce Ždánice na Kolínsku je takový zvláštní pomník složený z pylonů, k němuž vedou dlouhé schody. Pomalu se to rozpadá, ale kdysi to mohlo působit monumentálním dojmem. Kdyby něco mělo symbolizovat, co se stalo se selským stavem v téhle zemi, mohlo by to být tohle. Pomník, který měl do daleka hlásat jeho nevykořenitelnost a nezničitelnost, se rozpadá a nikdo už dávno neví, proč ho tam postavili a k čemu měl sloužit.
Loni na podzim jsem chodil za Karlem Schwarzenbergem do nemocnice na Karlově náměstí. Sil mu evidentně ubývalo, ale pořád se zajímal o věci, četl noviny, telefonoval, pořád to byl ten pozoruhodný muž se zvláštním espritem a vtipem. Já jsem mu kupoval po cestě vždycky švestkový kompot, kníže pokaždé velmi zdvořile a nelíčeně poděkoval: „Inu, děkuji pěkně, ano, švestkový kompot mi velmi prospívá.“ Chvíli jsme vždy klábosili, já mu vypravoval, co mě tak napadlo, kníže byl zvědavý na naše společné známé, možná jsem si trochu něco přibarvoval, ale snad mi bude odpuštěno.
Ščauno ščauno ščauno ščauno zdrúj ščauno zdrúj… Šišlal jsem si, když jsem vcházel do lázeňského městečka nesoucí jméno, které napsané vypadalo jako spřežková past: Szczawno-Zdrój. Což se vyslovuje ščaunozdrúj. Zdrój jsou lázně a szcaw je šťovík, ale když jsem se tam ptal, jestli má kyselá bylina něco společného s těmi lázněmi, tak paní v cukrárně, pokrčila rameny a řekla, že nie wie, to tylko imię, prostě jméno. Do roku 1945 se ty lázně jmenovaly poněkud banálně, ale srozumitelně Bad Salzbrunn, slaná kašna či slaná studna.
Je ještě hodně pamětníků Františka Vláčila, ale jako by už opravdu patřil do úplně jiné epochy. Včera se jeho jméno zařadilo mezi ty, kdo už mají sto let za sebou, což je samozřejmě jen takové symbolické rozhraní, ale vždycky to něco znamená. U osobností, jako je on, zvlášť. Vláčil zemřel na konci ledna 1999, bylo mu necelých pětasedmdesát. Bylo ho možné v osmdesátých a devadesátých letech potkávat na cestě mezi filozofickou fakultou a Klementinem, kam chodil do knihovny, taky se stavoval v hospodách na Starém Městě,
Se slovem génius by se mělo velmi šetřit, ale když teď Pavel Reisenauer umřel, což je zpráva, se kterou se jen těžko člověk smiřuje, je to to nejpřirozenější pojmenování pro jeho jedinečnost. Génius je někdo, v němž se spojila ve vrcholné formě originalita s dokonalostí, přičemž to ještě navíc působí lehce, hravě a samozřejmě. Géniové tvoří jako by dýchali, bez viditelné námahy, výkyvů a urputnosti. Jsou přirození a člověk si na ně zvykne. Jako na Reisenauerovy ilustrace. Samozřejmost to ovšem vůbec není, což se projeví nyní, když jeho kresby, ano, geniální kresby, nebudou už dále provázet naši přítomnost.
Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.
Abych parafrázoval klasika: NOVA oponou trhla a změněn český svět. NOVA rozmetala představu, pěstovanou v intelektuálních kruzích, o české kulturní výlučnosti: vedení NOVY velmi rychle zjistilo, co její divák chce, a bez nejmenších rozpaků mu to nabídlo. A ono to fungovalo! O televizi NOVA diskutovali Kristina Žantovská, divadelní dramaturgyně a publicistka, Johana Fundová, autorka knih o 90. letech, Milan Kruml, televizní expert a teoretik, a Jan Vávra tehdejší šéf zpravodajství, nyní publicista a spisovatel.
