Roku 1997 byla v Izraeli u moci první vláda premiéra Benjamina Netanjahua a tzv. mírový proces pomalu, ale jistě směřoval do stavu klinické smrti. Toho roku začal do časopisu Roš chodeš, což je měsíčník Federace židovských obcí, psát první komentáře novinář Zbyněk Petráček, jenž je tam měsíc co měsíc tiskne dosud, což znamená téměř nepřetržitých třicet let. Je to u nás pravděpodobně nejsouvislejší a také nejkompaktnější řada referování o dění ve Svaté zemi, o její situaci vnitřní i vnější, o konfliktech, kterými prochází a kterým musí čelit, o vývoji a průběhu těchto konfliktů a souvislostech s nimi spojených. Výbor z těchto komentářů vychází nyní v obsáhlé knize (580 stran) nazvané prostě Izrael: 1997–2025.

Při vší složitosti věci se přitom dobírá k jaksi elementárním postojům, které jsou v podstatě založeny na starém dobrém „selském rozumu“. Popsat to lze asi takto: Izrael je v nějaké situaci, tedy přesněji ve velmi složité situaci, a aby v ní mohl existovat, musí se nějak chovat. Je to země, která vznikla za dramatických okolností, musela se doslova „vybojovat“, což vedlo k obklopení ne právě přátelsky nakloněnými sousedy, kteří se sice neúspěšně, ale vytrvale snažili, a stále snaží, Izrael zničit, nebo mu aspoň velmi znepříjemnit existenci. Problém není v tom, jaká je izraelská politika, ale v tom, že Izrael existuje a na své existenci trvá. Její zajištění přitom vytváří formy chování, které jsou stále předmětem kritiky zvenčí, ale z pohledu lidí, kteří chtějí v Izraeli dále žít, tedy Izraelců, jsou nezbytné. Jde o to, jaké jsou náklady takového chování a jestli některé prostředky nepřinášejí víc škody než užitku.

Tento spor či dilema prochází celou historií novověkého židovského státu, je příčinou vzniku a zániku vlád, koalic, vzestupu a pádu politických stran osobností. Určuje a vytváří obtížnou, někdy tragickou, ale také nesmírně dynamickou, a tedy svým způsobem přitažlivou, ba vzrušující podobu této malé, ale silné země. Dalo by se také říct, že Izrael je zkušební laboratoř světa, ostře nasvícené jeviště, v němž se odehrávají na malé ploše velká dramata, na nichž je právě zajímavé, jak rozdílné, ba protichůdné emoce, názory a postoje v pozorovatelích vyvolávají a jak rozličnými cestami lidé k nim dojdou. To Zbyňka Petráčka evidentně láká a přitahuje, je to blízké jeho „dialektickému“ pohledu na svět, pohledu, který vidí věci střízlivě a přitom ostře, bez frází a klišé, není nikdy apodiktický, nikdy nic nehlásá, aniž by nepřipouštěl existenci jiného pohledu, jemuž přitom nemusí dávat za pravdu. Naopak se vždy ptá, co věci přinesou a kdo to odnese, jak se budou asi dále vyvíjet a kam povedou.

Není proto divu, že v souborném vydání Petráčkovy komentáře či zápisky vzniklé během skoro třiceti let pozorování tohoto dramatického dění získávají podobu, kterou lze číst jako napínavou beletrii či dokumentární román. Je to tím, že sledujeme popis a rozbor historického procesu ve stavu, kdy se děje, je zapisován zpříma a bez možnosti znát to, jak se věci posunou dál. Historik by si počkal, kudy se vývoj ubíral, což ovšem přímý pozorovatel učinit nemůže, ale tím více je pak zajímavé, ba vzrušující číst takové zápisky s odstupem let.

Izrael je země v permanentním (polo)bojovém stavu. Ovšem Petráčkova kniha není jen válečné zpravodajství, i když se to tak může jevit. Souběžně s fatální situací, která existenci Izraele permanentně provází, židovský stát žije také všednodenními starostmi a událostmi, kterých si Petráček všímá, jako by šlo o normální zemi, ve které se vede jen trochu dramatičtější politický život. Jinak je tam všechno normální: lidé chodí do kaváren, polehávají na plážích, čtou noviny (tedy už asi ne papírové), do kterých píší inteligentní lidé. Vedle této každodennosti, k níž patří i často vášnivě vedené spory o specificky izraelské problémy (jak skloubit modernitu s rostoucím počtem ultraortodoxních), vedou válku o existenci toho, čím a jak žijí. A přitom vědí, že jim svět v tom moc nepomůže.

Nelze říci, že Petráčkova pozice je nestranná či neutrální, není ale ani „pateticky“ a za každou cenu proizraelská. Nejspíš by se dalo říci, že je realistická a věcná. Snad by se dala pojmenovat jako peroutkovská, neboť Ferdinand Peroutka, jak známo, psal o politice tak, aby se podle toho dala politika případně dělat. Vždycky ho zajímalo, proč věci jsou tak, jak jsou, a co se nimi dá podniknout: co která věc přinese, jaké budou zisky, náklady, ztráty. Základní postoj je přitom realismus, který se nemá plést s cynismem nebo absencí nějakých ideálů. Ale na ně raději pozor. Nestojí za to ničit si jimi život, který nemá člověk na rozdávání. A Židé v tomto smyslu mají svou bohatou historickou zkušenost.

Zbyněk Petráček „peroutkovsky“ pohlíží na Stát Izrael jako na historickou danost, jejíž vznik, „vybudování“ a existence měly své oprávnění a logiku. Z toho pohledu je dobře, že tento stát vznikl a že svou existenci uhájil. Uhájení té existence je sám o sobě úžasný příběh, který Petráčka, signatáře Charty 77 vyrostlého na mravních postulátech dobrodružných románů, mayovek a foglarovek, nepochybně přitahuje a je mu blízký. Je to stát přes všechny problémy a těžkosti demokratický, civilizovaný a v rámci možností toužící po mírovém životě. To je jaksi základní východisko Petráčkova nazírání na Izrael, které přitom, jak víme, není úplně samozřejmé, zvláště v kruzích řekněme levicových či progresivistických je tomu naopak: tam je Izrael vnímám jako problém, jako překážka mírového života Blízkého východu, příčina snad všeho neštěstí, zaostalosti a běd. Nic není Petráčkovi vzdálenější, což není ani tak věcí polického názoru, ale bytostně odlišného pohledu na svět a skutečnost. Ten vychází daleko víc z povahy a zkušenosti než z toho, co si kdo nechá prohnat hlavou. Čtenáři (a známí) Zbyňka Petráčka vědí, že jestli se mohou v tomhle ohledu na něčí úsudek spolehnout, tak je to ten jeho. Tím spíš, pokud jde o Svatou zemi.

Zbyněk Petráček: Izrael: 1997–2025. Výbor z komentářů. Vydalo nakl. Sefer 2025. 582 stran.