Antonín Novotný byl třetím komunistickým československým prezidentem, a to v letech 1957 až 1968. Do čela státu byl zvolen v listopadu 1957 po úmrtí Antonína Zápotockého na přání tehdejšího vůdce sovětského svazu Nikity Chruščova. Novotný vydržel ve funkci až do pražského jara 1968, kdy pod tlakem veřejné kritiky abdikoval. Zemřel před 50 lety, 28. ledna 1975.
Čtyři svazky monumentálního knižního díla Popravení, které vydala společně Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dohromady 266 osudů mužů (a jedné ženy), které komunistická justice poslala z politických důvodů na smrt. Každý ten případ je individuální, v něčem se liší od druhého, v něčem jsou některé třeba sporné či kontroverzní. O tom mluvíme s hlavním editorem a koordinátorem projektu, historikem Petrem Mallotou.
Po pádu komunismu si většina z nás představovala, že svoboda nám přinese především prosperitu. Tato část veřejnosti dodnes pociťuje z liberální demokracie zklamání a důsledky této deziluze se projevují v poslední době v podpoře antisystémových stran. Nutno ovšem dodat, že někteří politici tuto iluzi podporovali. V prosinci 1989 si kapitalismus přála jen 3% populace. Většina společnosti chtěla „třetí cestu“, tedy něco mezi socialismem a kapitalismem. Musel přijít Václav Klaus, aby nás „osvítil“ a nadchnul pro budování ryzího kapitalismu. Z tohoto pohledu ho lze označit za opravdového revolucionáře.
Na internetovém vysílání ČT se objevil dokumentární film slovenského režiséra Roberta Kirchhoffa, který se jmenuje Všichni lidé budou bratři. Verš ze Schillerovy Ódy na radost (zvěčněné Beethovenovým géniem) ironicky provází život Alexandra Dubčeka a tím i dvacáté století, které se mezitím stalo něčím dávným a pomalu již nepochopitelným. Nejde o životopisný film o víc než třicet let mrtvém politikovi (a funkcionáři a symbolu), ale o filmovou esej o postupném mizení člověka v dějinách, o zanořování se jedné „ikony“ v proudu času, který je nelítostný a komický zároveň.
Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch.
Komunistický politik Jan Fojtík, který byl v dobách normalizace tajemníkem ústředního výboru strany, loni v září zemřel v 96 letech. Podle serveru Blesk.cz to oznámil politik KSČM Josef Skála. Fojtík v posledních letech života čelil trestnímu stíhání za to, že měl spoluzavinit smrt a zranění několika lidí na československých hranicích. Stíhání ale bylo zastaveno, podle znalců nebyl Fojtík schopen trestní řízení chápat.
„Byla to společnost srabů.“ Tak označil jeden můj kamarád pocit generace, která zažila ideály roku 1968 a pak vstoupila do společnosti, která rychle dala přednost poslušnému přežívání před vlastní integritou. V ideály socialismu již nikdo – snad kromě Jiřiny Švorcové – nemohl věřit, přesto se k nim poslušně každý den hlásil.
Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.
Samir Hauser je pábitel, excentrik a kultovní postava pražských devadesátek. Znáte bonmot „kdo si pamatuje devadesátky, nezažil je“? Samir Hauser je zažil jako málokdo. A pamatuje si je lépe než většina spisovatelů, kteří se o nich pokusili psát. Důkazem toho je i jeho nová kniha Vyvrhel.
Včera odpoledne, už se začalo stmívat, se v mailu neodhadnutelného množství adres objevila zpráva od odesílatele hotel.pavouk, předmět: Sdělení. Pavel Kohout, což je ten hotel Pavouk, byl vždycky originální, a tentokrát vlastně taky. Po rozkliknutí se tam objevil text s fotografií Jeleny Mašínové s jezevčíkem v náručí. Byl trochu jako krátká Kohoutova povídka:
Více o chování většiny českého národa během 50. let v nejnovějším díle podcastu „Minulost není historie“.
Sedmnáctého listopadu v centru dění, ale na opačné straně. Nedělní oslavy sametové revoluce nebyly podle prezidenta Petra Pavla abstraktním symbolem, ale připomínkou toho, že už 35 let máme příležitost budovat svou zemi i život podle svých představ. To bylo alespoň jeho hlavní poselství, když byl v neděli tázán novináři na Národní třídě, co pro něj svátek znamená. Před 35 lety měl ale zřejmě trochu jiné představy. V jednom ze starších rozhovorů dokonce i popsal, co 17. listopadu konkrétně dělal.
Cenu Paměti národa obdrželo dnes večer v Národním divadle pět osobností, které čelily nacistům či komunistům. Ocenění získali Marta Neužilová a Pavel Záleský z Česka, Ladislav Szalay a Karol Dubovan ze Slovenska a Olha Hejková z Ukrajiny. Cenu Paměti národa každoročně uděluje společnost Post Bellum pamětníkům zlomových momentů minulého století, loni ji rozšířila i na hrdiny současného dění. Od roku 2010 získalo ocenění 66 osobností.
Byli 17. listopadu 1989 v průvodu nějací estébáci? Spousta lidí se domnívá, že ano. Podle předběžných závěrů jedné z analýz ji možná i částečně řídili. To si ale nemyslí Robert Šimarek. Ten se protikomunistických demonstrací účastnil a svůj podíl měl pak i na kříšení zdecimované sociální demokracie.
Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let. Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.
Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován 35. výročí sametové revoluce v Československu a ostatních státech sovětského bloku. Režisérka dokumentárních filmů Helena Třeštíková v rozhovoru hovoří nejen o metodě časosběrného natáčení a filmech, které vznikaly v roce 1989.
Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.
Včera měl v České televizi premiéru filmový portrét spisovatelky, novinářky, disidentky Dani Horákové. Film režisérky Olgy Sommerové dostal název Juráček je můj osud, což je poněkud zvláštní volba, které ale rozumí lidé obeznámení se životem Horákové – a Pavla Juráčka, filmového režiséra, hvězdy nové vlny, kterého zničil režim i jeho vlastní vlohy.
Navzdory některým aktuálním interpretacím nebyl husitský vojevůdce Jan Žižka vrahem a zločincem, ale mužem, jenž nezlomně bojoval za ideály husitství, ale i možnost vlastní spásy, kterou v nich nacházel. Pro hnutí byl naprosto zásadní, protože bez jeho vojenských vítězství by se s husity nikdo nebavil. V zaplněné Betlémské kapli v Praze to dnes ve své přednášce při příležitosti 600 let od Žižkovy smrti řekl historik a přední odborník na husitství Petr Čornej.
V minulých dnech se v médiích (nikoli poprvé) objevila zpráva, že za rok (pro puntičkáře: 19. září 2025) bude otevřena zapečetěná obálka obsahující tajemství: poslední slova umírajícího Tomáše Garrigua Masaryka. V první polovině září (?) 1937 je prý pronesl v Lánech k přítomnému synu Janovi. Ten si je pohotově zapsal a uschoval. Od Jana Masaryka se dostala do rukou právníka Antonína Suma (1919–2006), jeho tajemníka na ministerstvu zahraničí v letech 1947–1948. A JUDr. Sum v roce 2005 předal zapečetěnou obálku s Masarykovými „posledními slovy“ Národnímu archivu.
Odborníci vytvořili pravděpodobný obličej Jana Žižky zatím v digitální podobě. Využili forenzní vědecké postupy na základě výzkumu tzv. čáslavské kalvy, tedy části lebky, která je pokládána za autentický ostatek vojevůdce. Informoval o tom Tomáš Svoboda, mluvčí Jihočeského muzea, které se na výzkumu podílelo. Metoda, kterou vědci použili, se nazývá strukturální aproximace, čili přiblížení tváře. Touto metodou už dříve odborníci sestavili tváře tří olomouckých Přemyslovců.
Dnes je to přesně sto jedna let, co vznikly aerolinky ČSA: jedna z pěti nejstarších aktivních leteckých společností světa. Vloni, při stém výročí, se k firmě kdekdo hlásil, o rok později – jak to tak bývá při výročích, jež nejsou kulatá ani jinak vděčná – je však situace úplně jiná. Dlouho se už totiž prohlášením o české společnosti, která existuje de facto od zrodu jednoho celého světového průmyslového odvětví, chlubit nepůjde, poněvadž letos aerolinky požádají o ukončení svého osvědčení leteckého provozovatele (AOC).
Období první republiky, tedy dvacet let od vzniku státu do přijetí Mnichovské dohody, je pokládáno za vrchol českých dějin. Na co jsme především hrdi, jsou takzvané demokratické tradice I. republiky. Často se hovoří o tom, že jsme byli ostrůvkem demokracie ve střední Evropě a po listopadu 89 panovala všeobecně sdílená tendence na uspořádání první republiky navazovat. Jak to ale s demokracií tehdy bylo? Byly poměry v první republice takové, jak jsou zafixovány v našem kolektivním vědomí?
Ve věku 98 let v pátek zemřela Jaroslava Skleničková, poslední přeživší žena lidické tragédie. Jako šestnáctiletá byla spolu s matkou, starší sestrou a ostatními ženami poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku, jejího otce nacisté s dalšími lidickými muži zastřelili a vesnici srovnali se zemí. Skleničková zemřela tiše a v péči rodiny ve svém domě v Lidicích, řekla dnes ČTK její dcera Jitka Pečová.
Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší. Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami.
Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým.
28. října 1918 vzniklo Československo. Tento den je pro nás stále nejdůležitějším státním svátkem, konají se různá shromáždění, prezident republiky uděluje se vší slávou nejvyšší státní vyznamenání a pořádá velkou recepci na Pražském hradě. Přitom stát, který takto oslavujeme, už 30 let neexistuje. Jsme tak asi jediným státem, který oslavuje již neexistující stát. Je to dáno tím, že Československo bylo samostatným státem Čechů a jiných národů po dosti dlouhé době a na prvních dvacet let jeho historie vzpomínáme dodnes jako na éru úspěchů. Máme prostě ve své moderní historii jen málo období, na která můžeme s hrdostí vzpomínat a ke kterým jsme ochotni se vztahovat.
Přesně za rok, 19. září 2025, se otevře zapečetěná obálka se zřejmě posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka. Národnímu archivu, který obálku uchovává, ji v roce 2005 předal Antonín Sum, poslední tajemník Jana Masaryka. Podle Suma obálka obsahuje Masarykova slova, která řekl krátce před smrtí svému synu Janovi. Národní archiv to uvedl v tiskové zprávě. Instituce na příští rok plánuje k otevření dopisu doprovodné akce.
České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.
Čím dávnější jsou časy komunistického režimu, tím početnější jsou řady těch, kdo mu před víc než pětatřiceti lety statečně vzdorovali. Nově je rozšířil populární hudebník Michal David. V široce sdíleném videu mluví o svých obavách z toho, že se vrací normalizační poměry. „Dneska člověk už nemůže nic říct. Lidi se bojí říct pravdu, vracíme se zpátky do totáče.“ Zneklidněný tím je skutečně hluboce. „Co se to děje? Vždyť my se vracíme tam, co jsme říkali, proti čemu jsme všichni bojovali a hlavně my muzikanti taky, že jo.“ Nemálo pamětníků jeho slova zaznamenalo s pobaveným či pobouřeným údivem. Michal David jako bojovník proti režimu.
