Tag: Česká historie

Články k tagu

Invalidní soud nad Egonem Bondym

Jeden rozhlasový pořad proti sobě nedávno postavil dva muže, kteří svedli vzrušivou polemiku o muži, jenž je skoro dvacet let mrtvý. Debata skončila invektivami, z čehož bylo patrné, o jak citlivý předmět sporu jde. Přitom muž, o kterého se hádali, zajímal vždy jen poměrně úzkou vrstvu obyvatelstva, naprostá většina o jeho existenci nevěděla nebo tušila jen málo. Zato v těch kruzích, které naopak zajímal a kam patřili i oba diskutéři, se těšil mimořádné pozornosti, vážnosti, ba až kultickému uctívání. Jmenoval se Zbyněk Fišer, ale v literárně-kulturní historii byl a bude zapsán jako Egon Bondy.

Další úspěch Kingdom Come 2. Dostala se mezi desítku nejvlivnějších videoher všech dob

Česká videoherní scéna a studio Warhorse slaví významný milník. Mimořádně populární historická RPG videohra Kingdom Come: Deliverance II se dostala mezi desítku nejvlivnějších videoher všech dob. Ve veřejném průzkumu, který pořádala Britská akademie filmového a televizního umění (BAFTA), se umístila na 7. místě. V prestižním žebříčku tak český titul stojí po boku kultovních sérií jako je například Doom, GTA, Half-Life nebo The Legend of Zelda.

Bylo mi těch bukurešťských psů líto

Když se v Rumunsku „odnikud“ vynořil tzv. populistický kandidát Călin Georgescu a vzápětí Ústavní soud zrušil první kolo prezidentských voleb a Georgescovi zakázal v těch budoucích kandidovat, přivolala na sebe tato velká balkánská země nárazovou pozornost. Co se to u nich děje? A co vlastně o té zemi víme? Co se tam za poslední léta stalo? Jak to, že tam najednou soud ruší volby? Může se to stát také někde jinde? Lidí, kteří Rumunsko sledují soustavně, není zas tak mnoho. Určitě mezi nimi ale je diplomat a historik Jiří Šitler, který byl v letech 2010 až 2015 velvyslancem České republiky v Bukurešti.

Na Václavském náměstí opět ožily revoluce. Poesiomat nabízí také hlas Palacha a Havla

Připomíná výdech z lodi nebo periskop ponorky. Má kliku a po zatočení zpívá a vypráví o místě, kde stojí. Ve spodní části Václavského náměstí v úterý 25. března vyrostl Poesiomat. Posluchačům nabízí dvacítku autentických nahrávek. Mezi nimi například básně Karla Šiktance či Vítězslava Nezvala, oblíbené písně Divadla Semafor nebo archivní nahrávky významných historických událostí 20. století, které se na Václavském náměstí odehrály. Nový poesiomat odhalil autor projektu Ondřej Kobza.

Spíš do křesla než na cesty

Jan Kvirenc (nar. 1963) se označuje za popularizátora české historie – a opravdu jím je, protože formou přístupnou i lidem bez odborného vzdělání (jehož on sám na Filozofické fakultě UK dosáhl) vykládá v dosud vydaných dílech o našich hradech, zámcích, bitvách, „památných místech“ atd. Novinka (Svědkové českých dějin / Historický místopis vojenských, politických, ekonomických a kulturních dějin našich zemí) těží – přiznaně – z titulů předchozích.

Kryl měl být v Národním. Výstava skončila v pražském „sklepení“

Výstava „Ahoj občani!“, která připomíná odkaz písničkáře Karla Kryla, byla zahájena v Domě U Zlatého prstenu v Praze vloni na podzim. To je konstatování. Původně však bylo vše na cestě k tomu, že proběhne ve větším měřítku v prostorách Národního muzea. Nakonec ale hlavní roli v její realizaci sehrálo Muzeum hl. m. Prahy, což vyvolalo u některých kulturních nadšenců smíšené reakce. Národní archiv, který spravuje umělcovu pozůstalost, se od počátku snažil najít instituci, jež by mohla výstavu uspořádat.

Něčím to připomíná dávná padesátá léta

Profesor Pavel Švanda je názorově konzervativec, což je ovšem pomocné slovo pro určité vztahování se ke světu. Dalo by se to brát jako postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika. Patřil k předním postavám moravského katolického disentu, po roce 89 pak byl oblíbeným pedagogem na brněnských uměleckých školách. Jeho literární dílo je rozmanité a nese pečeť vyhraněné osobnosti, kterých není v této zemi mnoho. Naše setkání začalo nedorozuměním. My máme v Brně dvě Zemanovy kavárny, řekl profesor Švanda, to patří mezi taková brněnská specifika.

Od poslaneckých reversů až k Národní frontě

Praxe prvorepublikových stranických sekretariátů vyvolala odpor k politickým stranám. První republika pro nás není jen vrcholem našich novodobých dějin, znamená v řadě ohledů vzor, ze kterého odvozujeme naše takzvané demokratické tradice. Například ústava ČR byla do značné míry opsána od té prvorepublikové. Ovšem praxe politických stran, jak fungovala za I. republiky, rozhodně nepatří k zářným příkladům demokracie.

Ty naše milé Riesengebirge

„Čím víc se blížíme k německým oblastem, tím nápadnější je upravený vzhled vesnic, dokonce i těch, které obývají Češi, a proměna je patrná na krajině i na jejích obyvatelích. Na místě hliněných baráčků nastupují dřevěné, dobře stavěné domy (...) a místo došků jsou zde alespoň šindele. Je zde více ovocných zahrad, děti už nejsou polonahé a celé ušmudlané, nýbrž čisté a dobře oblečené.“ Reportáž "Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796" je pozoruhodná přinejmenším ze tří důvodů.

Já vám ty ruský tanky nezavolal, říkal po hospodách „nejhezčí prezident světa“ Novotný

Antonín Novotný byl třetím komunistickým československým prezidentem, a to v letech 1957 až 1968. Do čela státu byl zvolen v listopadu 1957 po úmrtí Antonína Zápotockého na přání tehdejšího vůdce sovětského svazu Nikity Chruščova. Novotný vydržel ve funkci až do pražského jara 1968, kdy pod tlakem veřejné kritiky abdikoval. Zemřel před 50 lety, 28. ledna 1975.

Maminko, věšejí žebráka!

Čtyři svazky monumentálního knižního díla Popravení, které vydala společně Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dohromady 266 osudů mužů (a jedné ženy), které komunistická justice poslala z politických důvodů na smrt. Každý ten případ je individuální, v něčem se liší od druhého, v něčem jsou některé třeba sporné či kontroverzní. O tom mluvíme s hlavním editorem a koordinátorem projektu, historikem Petrem Mallotou.

Václav Klaus byl skutečný revolucionář

Po pádu komunismu si většina z nás představovala, že svoboda nám přinese především prosperitu. Tato část veřejnosti dodnes pociťuje z liberální demokracie zklamání a důsledky této deziluze se projevují v poslední době v podpoře antisystémových stran. Nutno ovšem dodat, že někteří politici tuto iluzi podporovali. V prosinci 1989 si kapitalismus přála jen 3% populace. Většina společnosti chtěla „třetí cestu“, tedy něco mezi socialismem a kapitalismem. Musel přijít Václav Klaus, aby nás „osvítil“ a nadchnul pro budování ryzího kapitalismu. Z tohoto pohledu ho lze označit za opravdového revolucionáře.

Brežněv a Dubček v pyžamu

Na internetovém vysílání ČT se objevil dokumentární film slovenského režiséra Roberta Kirchhoffa, který se jmenuje Všichni lidé budou bratři. Verš ze Schillerovy Ódy na radost (zvěčněné Beethovenovým géniem) ironicky provází život Alexandra Dubčeka a tím i dvacáté století, které se mezitím stalo něčím dávným a pomalu již nepochopitelným. Nejde o životopisný film o víc než třicet let mrtvém politikovi (a funkcionáři a symbolu), ale o filmovou esej o postupném mizení člověka v dějinách, o zanořování se jedné „ikony“ v proudu času, který je nelítostný a komický zároveň.

Zemřel stíhaný extajemník ÚV KSČ a normalizační ideolog Jan Fojtík. Vyšlo najevo, že již loni v září

Komunistický politik Jan Fojtík, který byl v dobách normalizace tajemníkem ústředního výboru strany, loni v září zemřel v 96 letech. Podle serveru Blesk.cz to oznámil politik KSČM Josef Skála. Fojtík v posledních letech života čelil trestnímu stíhání za to, že měl spoluzavinit smrt a zranění několika lidí na československých hranicích. Stíhání ale bylo zastaveno, podle znalců nebyl Fojtík schopen trestní řízení chápat.

Vše bylo v duchu vtipu „my předstíráme, že pracujeme, a komunisté předstírají, že nás platí“

„Byla to společnost srabů.“ Tak označil jeden můj kamarád pocit generace, která zažila ideály roku 1968 a pak vstoupila do společnosti, která rychle dala přednost poslušnému přežívání před vlastní integritou. V ideály socialismu již nikdo – snad kromě Jiřiny Švorcové – nemohl věřit, přesto se k nim poslušně každý den hlásil.

Sbohem a šáteček

Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.

Jelena Mašínová jako Bonnie, Kohout jako Clyde

Včera odpoledne, už se začalo stmívat, se v mailu neodhadnutelného množství adres objevila zpráva od odesílatele hotel.pavouk, předmět: Sdělení. Pavel Kohout, což je ten hotel Pavouk, byl vždycky originální, a tentokrát vlastně taky. Po rozkliknutí se tam objevil text s fotografií Jeleny Mašínové s jezevčíkem v náručí. Byl trochu jako krátká Kohoutova povídka:

Co dělal prezident Pavel 17. listopadu 1989? „Vlastně jsem se učil na špiona“

Sedmnáctého listopadu v centru dění, ale na opačné straně. Nedělní oslavy sametové revoluce nebyly podle prezidenta Petra Pavla abstraktním symbolem, ale připomínkou toho, že už 35 let máme příležitost budovat svou zemi i život podle svých představ. To bylo alespoň jeho hlavní poselství, když byl v neděli tázán novináři na Národní třídě, co pro něj svátek znamená. Před 35 lety měl ale zřejmě trochu jiné představy. V jednom ze starších rozhovorů dokonce i popsal, co 17. listopadu konkrétně dělal.

Cenu Paměti národa obdrželo pět lidí, kteří čelili nacistům a komunistům

Cenu Paměti národa obdrželo dnes večer v Národním divadle pět osobností, které čelily nacistům či komunistům. Ocenění získali Marta Neužilová a Pavel Záleský z Česka, Ladislav Szalay a Karol Dubovan ze Slovenska a Olha Hejková z Ukrajiny. Cenu Paměti národa každoročně uděluje společnost Post Bellum pamětníkům zlomových momentů minulého století, loni ji rozšířila i na hrdiny současného dění. Od roku 2010 získalo ocenění 66 osobností.

Stál jsem na křižovatce a hnal dav do centra, říká pamětník 17. listopadu

Byli 17. listopadu 1989 v průvodu nějací estébáci? Spousta lidí se domnívá, že ano. Podle předběžných závěrů jedné z analýz ji možná i částečně řídili. To si ale nemyslí Robert Šimarek. Ten se protikomunistických demonstrací účastnil a svůj podíl měl pak i na kříšení zdecimované sociální demokracie.

Český léčitel Jakub Schikaneder – 100 let od úmrtí

Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let. Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.

Po revoluci jsme měli pocit, že můžeme všechno, říká režisérka Třeštíková

Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován 35. výročí sametové revoluce v Československu a ostatních státech sovětského bloku. Režisérka dokumentárních filmů Helena Třeštíková v rozhovoru hovoří nejen o metodě časosběrného natáčení a filmech, které vznikaly v roce 1989.

Faustovský příběh Vítězslava Nezvala

Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.

O Horákové. Té, co milovala Juráčka

Včera měl v České televizi premiéru filmový portrét spisovatelky, novinářky, disidentky Dani Horákové. Film režisérky Olgy Sommerové dostal název Juráček je můj osud, což je poněkud zvláštní volba, které ale rozumí lidé obeznámení se životem Horákové – a Pavla Juráčka, filmového režiséra, hvězdy nové vlny, kterého zničil režim i jeho vlastní vlohy.

Žižka nebyl barbar, bojoval za ideály a svoji spásu, míní historik

Navzdory některým aktuálním interpretacím nebyl husitský vojevůdce Jan Žižka vrahem a zločincem, ale mužem, jenž nezlomně bojoval za ideály husitství, ale i možnost vlastní spásy, kterou v nich nacházel. Pro hnutí byl naprosto zásadní, protože bez jeho vojenských vítězství by se s husity nikdo nebavil. V zaplněné Betlémské kapli v Praze to dnes ve své přednášce při příležitosti 600 let od Žižkovy smrti řekl historik a přední odborník na husitství Petr Čornej.