Bylo ráno a začínal nejteplejší den dosavadního století, tedy i tisíciletí, které je pořád dost krátké. Probudil jsem se v dívčím internátním pokoji jakési střední školy v Prachaticích, ovšem dívky odjely na prázdniny a uvolnily místo na svých lůžkách, kde přenocoval muž vyššího středního věku. Až se vrátí, o ničem nebudou vědět.
Když jsem řidičovi autobusové linky č. 10 chotěbuzské veřejné dopravy řekl Zum Schloss Branitz, bitte, mávl rukou a naznačil mi, že mám jít dál do vozu, takže jsem ušetřil dvě eura deset. Na další zastávce nastoupily dvě třídy chotěbuzských prvňáků a hned mě obklopily svým štěbetáním. Vůdkyní byla holčička afrického původu, již zaujal můj fotoaparát, a s líbeznou bezprostředností mě vyzvala, abych ji vyfotil.
Jedna z posledních figur ekonomické transformace Československa po roce 1989 se loučí s veřejným angažmá. Někdejší nejpopulárnější politik v zemi, který měl svého času podporu dnes nepředstavitelných 89 procent dotázaných, skončil ve funkci prezidenta Hospodářské komory. Dál už chce být jen soukromou osobou. Všechno, co řekne či napíše, bude prý už jen osobní názor Vladimíra Dlouhého.
Včera uplynulo jednaosmdesát let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Mohlo by se jevit zbytečné tento čin připomínat, protože je připomínán každoročně napříč všemi médii. Je to totiž událost historicky i umělecky dokonale probraná, je jednoznačně kladně hodnocená a jako málokterá jiná tuzemská je bezchybně dramaticky vystavěná (třebaže ji neformoval úmysl autora, nýbrž „sám život“).
V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.
Vratislav je město cihlových kostelů a obřích věží, které jsou tak vysoké, že trhají slezská nebesa. Slezské nebe, kterému se tady kdysi říkalo dolnoslezsky Schläsches Himmelreich, je místní vepřo knedlo zelo, ovšem se sušenými švestkami, meruňkami a noky v jíškové omáčce. Vedle buncláků, modré puntíkaté keramiky, která je ovšem ze Slezské Boleslavi, Bunzlau, je to možná poslední zbytek po staré německé Breslau, pyšném centru Schlesien. Samozřejmě kromě města samého.
Jedna z legračních stránek českého undergroundu byla představa, že jeho příslušníci jsou něco jako husité. Píše o tom Ivan M. Jirous v kanonické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, kde přirovnává různé poloutajené srazy vlasatých lidí k „chozením na hory“ v první fázi husitské revoluce. Tehdy na různá návrší přicházel se vzrušenou myslí lid, aby si tam poslechl kázání kněží i laiků o příchodu království Božího, ale vedle toho se potkával s bratřími a sestrami, s nimiž je spojoval povznášející pocit vyvolenosti. To samé underground v 70. letech.
Rovnou na začátku přiznávám, že zde bude víc řeč o dvou osobnostech, které dva divadelní kusy inspirovaly, než o těch hrách. Ty totiž není lehké popsat, možná to ani není nutné. Zvlášť těžké je to v případě inscenace Zvěřinec dramatika a režiséra Miroslava Bambuška, což se hraje v pražském Studiu hrdinů. Tam všechny pokusy selhávají na neuchopitelnosti formy i obsahu, který je sice tušený a snad i představitelný, ale, jak to u režiséra bývá, vzpírá se nějakému popisu.
Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora. To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých.
Vždy když jedu vlakem do Kutné Hory, pozoruju ty Italy, Francouze nebo Japonce, kteří si v průvodcích nebo kde přečetli, že musí do Kutné Hory, neboť je to unikátní místo, a že když mají na Prahu tři nebo čtyři dny, jeden den musí někam na otočku, takže mají na výběr buď Karlštejn, nebo Kutnou Horu. A vždycky trochu škodolibě sleduju, jak vystoupí z vlaku ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a jsou udiveni, na jakém podivném místě se to ocitli, a i když ze smartfounů už vědí, že to město, kvůli kterému sem přijeli, je ještě tři kilometry daleko, bezradně se rozhlížejí, co budou dělat a jestli takhle opravdu vypadá nádraží toho slavného města.
ČT vysílá třetí a prý poslední řadu seriálu Modrá krev, nové medailony českých a moravských šlechtických rodů v doprovodu Františka Kinského. Je to bulvár v nejlepším slova smyslu, ve smyslu služby dobré věci: relace nabízí příležitost seznámit se s osudy mnoha perzekvovaných spoluobčanů, přináležejících k jedné, dosti výlučné společenské vrstvě. Jsou to příběhy bohaté, neopakovatelné, výjimečné, protože v nich jde nejen o obrovský majetek, nejprve ukradený státem, poté jím zpravidla v mnohem horším stavu navrácený, ale též o silné intelektuální a emocionální pouto s touto zemí.
Zemřel Lubomír Štrougal, který samozřejmě za nic nemohl. Bylo mu skoro sto, takže si tu nevinu užíval hodně dlouho. Po listopadu 89 se dokonce rozvedl a znovu oženil, dlouho vypadal velmi zachovale, takový čiperný stařík s dlouhým nosem, ošlehaný čerstvým vzduchem z Jizerek, po kterých jezdil ještě nedávno na běžkách. Třicet let chytře odmítal interview, pak napsal paměti, ve kterých neřekl vůbec nic, což mnozí zase považovali za velmi chytré. Když už jel do Prahy, tak k soudu, kde se po nějaké době vždycky zjistilo, že se s ním nedá nic dělat.
Je tomu 100 let, co byl proveden atentát na prvního československého ministra financí Aloise Rašína. Jediný dokonaný atentát na vysokého politika v moderních dějinách naší země se udál 5. ledna 1923 v Žitné ulici v Praze před domem, kde Alois Rašín žil. Na následky politicky motivovaného atentátu provedeného anarchokomunistou Josefem Šoupalem tento pravicový, konzervativní politik, jeden ze zakladatelů naší novodobé státnosti, otec národní měny a hlavní autor směřování hospodářské politiky nového státu 18. února zemřel.
Vydlážděná pěšina mezi hroby byla tak namrzlá, že jsem se musel přidržovat náhrobků, abych sebou nepraštil. Navíc stezka znatelně stoupala od kostela nahoru, podél prostších hrobů k několika honosnějším, které zhruba uprostřed rozdělovaly hřbitov zhruba na dvě poloviny: v té starší bylo ještě dost německých nápisů, v té novější už byly jen české. A rozdělovaly je právě ty dvě hrobky, k nimž jsem pajdavě ručkoval.
Včera to bylo sto let, co vynášeli Haškovo tělo z umrlčího pokoje v lipnickém domku. Rakev museli spouštět oknem. Spisovatelovo ještě ani ne čtyřicetileté tělo, jemuž kolabovaly orgány jeden za druhým, bylo opuchlé, vážilo přes sto kilo, takže truhlář musel vyrobit nezvykle širokou rakev.
Na Žižkově náměstí v Táboře hřměly staré motorky a auta zhruba mého věku, neboť tam právě ve dvě hodiny začínala přehlídka veteránů. V tu dobu se tam u kašny shromáždil hlouček občanů. Poněkud udiveně hleděli na muže, jenž se jim snažil skrz to burácení motorů sdělit, že letošní procházkou Táborem v rámci Dnů architektury byl pověřen on, který přitom Tábor zná jen tak namátkově, a to hlavně z knih a Vávrových filmů. Proto, upozorňoval je, není vyloučeno, že se po cestě ztratí a bude se jich ptát, kudy pokračovat.
Kdykoli producent, scenárista a režisér snímku Jan Žižka Petr Jákl v propagačních rozhovorech vypráví, že mu herec Michael Caine, největší hvězda jmenovaného filmu, kdysi volal, aby potvrdil, že nabídku hrát v českém špektáklu ze středověku bere, protože má před sebou dobrý scénář, lze si samozřejmě pomyslet, že jde jen o nutnou reklamu nebo hodnocení sice upřímné, ale nijak relevantní.
Čeští archeologové Západočeské univerzity v Plzni a Univerzity Karlovy objevili u obce Račiněves pod Řípem pravěkou mohylu určenou jako místo posledního spočinutí významného jedince z pozdní doby kamenné. Stavba má unikátní konstrukci s dutým prostorem uvnitř mohyly, který sloužil k rituálním aktivitám. Taková konstrukce byla na území ČR objevena vůbec poprvé, informovali archeologové.
Dva měsíce po odhalení, že s kopií Mánesova kalendária na staroměstském orloji není všechno v pořádku, vydala Památková inspekce Ministerstva kultury ČR stanovisko, že došlo k „závažnému pochybení“ a že by z toho mělo být něco vyvozeno. Pochybil jednak vyhotovitel Stanislav Jirčík, který si místo přesných kopií Mánesových postav namaloval, co se mu chtělo, třeba své kamarádky, manželku a psa. Pak také zadavatel, který to nechodil kontrolovat, a nakonec památkáři, kteří si toho nejspíš nevšimli, nebo všimli a raději mlčeli, protože už bylo pozdě a nechtěli mít průšvih.
Osvědčení pro účastníky odboje a odporu proti komunismu vydalo ministerstvo obrany Ctiradu Mašínovi, Milanu Paumerovi, Václavu Švédovi a Zbyňku Janatovi, kteří se počátkem 50. let 20. století postavili komunistickému režimu se zbraní v ruce. Na semináři ve Sněmovně to oznámil ředitel ministerského odboru pro válečné veterány Pavel Kugler. Žádost o vydání osvědčení pro čtveřici lidí ze skupiny podaly spolky Centrum pro dokumentaci totalitních režimů a Pocta bratřím Mašínům.
Někdy v polovině osmdesátých let jsem byl na archeologické brigádě v Kožlí u Orlíka u Michala Lutovského, tehdy mladého a nyní významného archeologa, kde jsme kopali slovanské mohyly. Bavili jsme se po večerech o archeolozích, o nichž jsem měl představu, že to jsou drsní muži s krumpáči, kteří jsou stále někde v terénu a po večerech u lampy porovnávají kosti a střepy. Michal Lutovský se mnou souhlasil, ale uvedl příklad mladé a velmi sympatické archeoložky Andrey, která je shodou okolností manželkou herce Jiřího Bartošky, který se právě tehdy mimo jiné proslavil rolí ve filmech na motivy knih Eduarda Štorcha.
„Milá Maminko! / Zrovna teď v 1 hodinu s poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jakoby nic. / Já jsem včera o 11 hodinách v noci přijel, a sotva jsem zde byl, již ve 12 hodin v noci přišly na Julii malé bolesti. / Tak jsem si zrovna k té slavnosti přijel. Toť beztoho vím, že se s námi budeš srdečně těšit o těchto svátcích. / Pošli nám sem jenom hodně brzy Mucenu, třeba hned, to bude nejlépe. / Líbám Vás všechny srdečně; mějte se dobře. / Sbohem. / Váš / Karel. / V Praze dne 23. prosince 1848.“
Při jednání s prezidentem Spojených států stanul Masaryk před vážnou otázkou: má Wilsona informovat, že příští československé území obývají kromě asi šesti milionů Čechů ještě dva miliony Slováků, sedm set tisíc Maďarů, přes sedmdesát tisíc Poláků, ale hlavně více než tři miliony Němců, kteří k nové vládě sotva zaujmou loajální postoj? Dalo se očekávat, že americký vyznavač národního sebeurčení by v takovém případě kladl důraz na patřičný zřetel k zájmům menšin.
Vedle literární kritiky psané českým jazykem existovala v českých zemích ještě ta druhá – publikovaná v německojazyčných novinách a časopisech, vzdělanému českému publiku, spolehlivě bilingvnímu, tehdy snadno dostupná. Konečně se na ni někdo zevrubněji podíval. Už ale žádný sólista, nýbrž dvě dámy a čtyři pánové z akademického prostředí, ne nutně českého. Jsme v epoše týmových prací. Snad i proto, že tu žádný další Arne Novák zatím nevyrostl.
V lednu každého roku stojí za to připomenout si Chartu 77, protože Charta, to bylo lednové dítě. Letos je to výročí trochu kulatější a zase už o něco vzdálenější: je už stará jako člověk, který začíná stárnout, tedy pětačtyřicet let, takže první signatáři jsou již veteráni, skoro podobně jako tehdy byli třeba legionáři nebo vůbec vojáci první války, to znamená, že se už pomalu stávali vzácností.
Před sto lety, v roce 1922, se zdálo, že konečně nastal toužebně očekávaný zlom a svět nastoupil lepší cestu. Toho roku se poprvé mohlo o tom dát vědět prostřednictvím rádiových vln: v listopadu se bude možná připomínat, že se ze střechy Marconiho budovy v londýnském Strandu začalo poprvé vysílat pravidelné rozhlasové zpravodajství. Vysílalo se zprvu jen večer, pak se vysílala taneční hudba. Za deset let už poslouchal rozhlas v Evropě a Americe skoro každý a nástup takového Hitlera by bez něj nebyl možný.
„Neúnavná výrobkyně líbivých leporel“ (jak kruté a jak přesné) Marta Voleská, jež si na rozdíl od Ondřeje Sekory s komunistickým režimem nezadala, protože ve druhé polovině svého skoro osmdesátiletého života († 1985) nic nepublikovala, je zpátky v hustém knižním provozu. Ano, ano, Kulihrášek se vrátil. Ve skvostné souhrnné edici, připravené se vzornou péčí erudovaným Tomášem Prokůpkem. Spíš jako líbezná kuriozitka pro nostalgiky než atraktivní kousek do knihovniček školáků třetí dekády jedenadvacátého století.
Na našem setkání budeme vyvolávat ducha Václava Havla. V sobotu 18. prosince uplyne deset let od jeho smrti, což je dobrý důvod se o něco takového pokusit. Přitom on ve zdejším povětří vane i bez našeho přičinění dál a nejspíš jen tak nevyvane. Ale v čem se ta jeho atmosférická přítomnost projevuje? Na to odpovídají lidé, kteří Václava Havla v nějaké míře poznali i osobně: spisovatelka Petra Hůlová, dramatik Karel Steigerwald, filozof a přírodovědec Stanislav Komárek, spisovatel Petr Placák a historik Jiří Suk.
Václav Klaus výsledek letošních voleb do sněmovny hodnotí tak, že až tyto volby jsou plným vítězstvím Václava Havla. Uplynulo deset let od Havlovy smrti, dost času podívat se na to, jak se s jeho odkazem zachází, co se z něj stalo a nakolik sedí bonmot jeho nástupce na Pražském hradě. Že zakladatelskou figurou České republiky je Václav Havel a nikdo jiný, o tom už není pochyb, a to i přesto, že tento stát věcně vzato nezaložil Havel, ale Klaus.
Nostalgie, vzpomínky a velká radost obyvatel Opavy. Lidem se podařilo díky sbírce na platformě Hithit rozsvítit legendární obchodní dům Breda, který v současnosti už jen chátrá. Fasáda se rozsvítila poprvé od uzavření v roce 2012, navzdory opatřením proti koronaviru na slavnostní rozsvícení dorazilo několik tisíc místních. Město chce nyní budovu odkoupit od soukromé firmy. Budova obchodního domu Breda chátrá už téměř deset let.
