Někdy na začátku 12. století zdědil Zbyhněv, kněz a kanovník pražského kostela Panny Marie, po svém otci, velmoži Bohuňovi, a matce Boženě ves Únětice. Z Prahy to neměl daleko, ale autobus (355 z Dejvické) tam ještě nejezdil ani známý pivovar tam nestál a vůbec to tam bylo dost jiné než dnes. Ale možná ne úplně špatné, vždyť sám Zbyhněv tu vesničku nazval v listině, zvané v české historiografii „únětická“, jako locellum meum, „mé místečko“, což zní skoro intimně, takže se mu tam nejspíš opravdu líbilo.

Jestli by se mu tam líbilo dnes, je otázka, kterou si nemusíme pokládat. Líbí se tam ale nejspíš výletníkům, pro které je to ideální východisko na procházky vlastivědného typu na sever od Prahy přes Tiché údolí do Roztok. Nebo ani nemusejí, když tam dojedou, už nikam jít, účel výletu se naplní v samotných Úněticích. Pamatuju si, že před takovými dvaceti lety to byla velmi živá ves s uměleckou komunitou, na statku se tam pořádaly ve velmi uvolněné atmosféře koncerty, byla tam, myslím, keramická dílna, ve vzduchu se vznášel dým travin, zkrátka byla to taková alternativní ves u Prahy. Možná že něco z toho zůstalo, to už nemohu autenticky posoudit. Zato vím, že se tam dobře jí. Vedle toho pivovaru, což je velkorestaurace, směřují kroky znalejších návštěvníků do hostince U Lasíků, kterou lze považovat za vesnickou hospodu snů. Dvůr je pokryt agrárním haraburdím, ráz starých dobrých časů je ideálně udržován, úprava vnějšku i vnitřku je vkusná a nenucená a nabídka skvělá. Na pultu jim tam leží pekáče s buchtami, koláči, omeletami a palačinkami, to ve vydání sladkém i slaném, teplá polévka dvou druhů, krajíce chleba s masem pečitým a další dary naší vesnice. V tom nutno dát Zbyhněvovi za pravdu: opravdu příjemné „místečko“.

To, že si Únětic Zbyhněv tak cenil, se ví díky oné listině, jež byla sepsána, samozřejmě latinsky, někdy mezi lety 1125 a 1140: tehdy byl knížetem českým Soběslav I., v našich dějinách napevno spojený se slavným vítězstvím nad říšskou intervencí krále, posléze císaře Lothara III. u Chlumce pod Krušnými horami v únoru 1126. To připomínám, aby bylo zřejmější, o jakou dobu šlo... No a v té listině se nezvykle podrobně popisuje, jak onen Zbyhněv k Úněticím přišel, co mu tam patří, z čeho únětický statek sestává (vypočítává se tam zvířectvo, chovali tam také dva pávy!), co kdo má za povinnosti a také, jak se to má uspořádat po Zbyhněvově smrti, aby to pokračovalo dál. Doslova tam bylo napsáno „až do konce světa“. Dovídáme se z ní také o založení únětického kostela (1132) a o tom, že tam mše slouží kanovníci, jejichž jména rovněž známe: Ráž a Bezděd. A také je tam napsáno, kdo ještě ke statku a kostelu patří a má za povinnost pro něj pracovat a de facto kanovníky i Zbyhněva živit.

Těm podřízeným osobám se v případě, že náležely církvi, říkalo dušníci. Jeden z těch dvou tří dušníků se jmenoval Ostoj. Ano, to je ten známý pan Ostoj, o němž se tady už jednou psalo. A ví se o něm hlavně díky archeologovi Zdeňku Smetánkovi (1931–2017), který napsal krásnou knížku o „archeologii obyčejného života“ Legenda o Ostojovi (poprvé vyšla roku 1992). Takovou pozornost si Ostoj zasloužil proto, že to byl první zemědělec v Čechách, jehož známe jménem a o němž něco víme trochu víc. Ostoj ovšem nebydlel v Úněticích, nýbrž na Levém Hradci, což je nedaleko. Do Únětic spadal jako farník, sem docházel do kostela, tady nechával křtít své děti, asi tady měl svatbu i pohřeb. A také sem chodil vypomáhat o senoseči a o žních, nejspíš i jindy. Pravidelně na svatého Martina také odevzdával v Úněticích roční dávku dvanácti denárů. Zdeněk Smetánka vypočítává, že to odpovídalo asi hodnotě jedné ovce nebo dvaceti slepic. Není to jistě zanedbatelné, ale dalo se to unést. Feudální útlak se moc nelišil od toho, co člověk zažívá třeba teď s daněmi, kdy je to možná horší. Ale i jiné věci jsou věčné. Smetánka zajímavě píše o praxi povinné obměny mincí, tzv. renovatio monetae, což nebylo nic jiného než obvyklá a značně vychytralá forma okrádání obyvatelstva prostřednictvím ražby nových mincí, které byly vždy méně hodnotné než ty předchozí. Prostě inflační praktika v raném středověku. Stěžoval si na ni už Kosmas, který ji nazval „panovnickým podvodem s penězi“. Kosmas, který zemřel roku 1125, byl také současník Ostojův a Zbyhněvův.

Ovšem o tom, jak v jejich časech Únětice vypadaly, lze mít jen velmi povšechnou představu, jisté je, že jinak než dnes. Ale stejně jako tehdy úzkým údolím mezi strmými svahy teče potok, jemuž se teď říká Únětický, ve středověku se jmenoval Slatinice. Na tom potoce byl mlýn, což je opět první český mlýn doložený písemně. Ten samozřejmě již nestojí. Ale na stejném vyvýšeném místě jako tehdy se tyčí kostel Nanebevzetí Panny Marie, který už osm set let dominuje obci, byť je úplně jiný, než byl ten Zbyhněvův. Z toho možná zůstaly nějaké kameny použité do základů toho současného. Tady na sever od Prahy se stavělo vždy z opuky, toho měkkého a krásného kamene naší gotiky. Každý hezčí dům, stodola či jiné stavení v Úněticích jsou opukové, když opadne kus omítky, vystoupí opuka třeba ještě středověká. Ale už moc takových důstojných staveb ve vsi nezbylo, podřadné materiály a podřadné stavby válcují všechno a všechno zabírají bezduché krabice na uložení těl a materiálu. Ale to je tak skoro všude.

Z té listiny dál víme, že do toho kostela se kněz Zbyhněvův nechal pohřbít, říkalo se tomu: ad sanctos, ke svatým, na privilegované místo „vedle jámy, do níž se vylévala voda sloužící ke křtu“, to tam také stojí. Je docela možné, že tam neležel sám, že mohl mít rodinu, protože v jeho době ještě ženatí kněží nebyli výjimkou, jak víme od Kosmase a jeho milé Božetěchy… Románský kostel vydržel šest století, ale v druhé polovině osmnáctého byl kompletně sejmut a nahrazen barokním, tím, co tam stojí dnes. Naproti je prázdná fara, také původně barokní, upravená před sto lety. Pan farář sem jezdí jednou týdně sloužit mši z Roztok. Ty jsou přes kopec.

Spíš než kopce to jsou paroviny či návrší, do kterých se někde zařízne nějaký potok, jenž brzy skončí ve Vltavě. Ty okolní pole patří k nejstarším místům, kde v Čechách bydleli a hospodařili lidé. Dávno před Zbyhněvem a Ostojem, ale zase ne tak dávno, aby si to ta pole nepamatovala, do nich pohřbili své mrtvé lidé starší doby bronzové, řekněme tak dva tisíce let před Kristem (2300–1700 př. n. l.). V sedmdesátých letech 19. století je z toho pole vykopal roztocký doktor medicíny Čeněk Rýzner, celkem šlo asi o sedmdesát nebožtíků v poloze skrčené s tváří přivrácenou k východu. Pan doktor se zabýval archeologií jako svým koníčkem, ovšem na takové úrovni, že své výzkumy publikoval odborně, díky čemuž byla celá jedna epocha pravěku střední Evropy nazvána kulturou únětickou. Takové cti se dostane málokteré vsi.

Zajímavé je, že ony hroby považoval pan doktor Rýzner za pozůstatky z doby pohansko-slovanské, což ovšem byla tehdy obecná představa, a třeba Mikoláš Aleš maloval svou elegickou lunetu Žalov pro Národní divadlo právě jako výjev z doby bronzové, tedy přímo z doby únětické. Na té asi nejznámější lunetě, na níž zamračená Morana ukazuje bohatýrovi, nepochybně Slovanovi, kamsi přes kopec, zřejmě na ono pohřebiště, drží v náručí právě únětickou keramiku. Tak se stalo, že archeologické vykopávky se dostaly do výzdoby Národního divadla, což je pravděpodobně v evropských divadlech unikát. Až ten hrnec v divadle uvidíte, vzpomeňte si, že je z Únětic. A je hezké, že to tam asi vědí, neboť panu doktoru Rýznerovi udělali kousek za vesnicí, na poli směrem do Roztok, pomník. Je to zemní pomník, spočívá v odkrytém hrobu, v takové pečlivě zarovnané díře v hlíně. Pro archeologa ideální. Vlastně nejen pro archeologa.

fotoblog (jiripenas.cz)