Po dni v Bratislavě, kdy bylo mým úkolem napravovat v jedné debatě česko-slovenské vztahy, mi spadl do klína jeden volný slovenský den, a tak jsem se rozhodoval, jestli pojedu do Trnavy, nebo do Nitry. Byla to skoro Sophiina volba: do obou měst to je z Blavy kolem hodiny cesty, obě jsou zhruba stejně velká, stejně lákavá, v obou je hodně kostelů a jiných starožitností, no ale když jsem konečně v gigantickém obchodním domě pochopil, že autobusová stanice Mlýnské Nivy (pamatuju si na ni jako normální autobusák) je schovaná v jeho podzemí, zrovna odjížděl jeden autobus do Nitry, kde jsem navíc nikdy nebyl, takže za chvíli už jsem v něm seděl a těšil se niterně, jaká ta Nitra asi bude.

Krajina je po celou cestu západoslovenským krajem jednotvárně plochá, lemovaná otrhanými billboardy s tvářemi politiků z různých kampaní, doprovázená komíny Jaslovských Bohunic a lemovaná výsledky hospodaření JZD, tedy JRD. Až za Seredí se trochu začne členit a pak už vidíme paneláky, paneláky a paneláky a za nimi se vzpínající již docela pořádný kopec nakousnutý z jedné strany, a to bude Zobor a pod ním slavná Nitra.

Ano, slavná, ba staroslávna, slovenská mati, kolíska národa, neboť ve slovenských dějinách tvoří Nitra základny kameň. Tady jsou Slováků koreně, tady se měly Nitrianským kniežatstvom začít v 9. století slovenské dějiny, možná dokonce slovanské, tedy nejen slovenské, dějiny vůbec! Tedy aspoň v jakési zidealizované a zmytizované podobě, neboť všechno je to zahaleno v přítmí dohadů a hypotéz, z nichž vystupuje sotva pár zmínek v jedné franské kronice (jmenuje se O obrácení Bavorů a Korutanců), kde je několik vět o „jakémsi Pribinovi“ (quidam Priwina), a to ještě ne moc jasných. Píše se tam, že roku 828 vysvětil salcburský arcibiskup Adalram v Nitře Pribinovi kostel, což měl být vůbec nejstarší kostel ve středovýchodní Evropě, byť není jisté, jestli opravdu stál v Nitře. O několik let později vyhnal moravský panovník Mojmír Pribinu z Nitry, čímž vznikla Velká Morava. To se mělo stát roku 833. Pribina odešel do „exilu“ k správci Východní marky Ratbodovi někde u Blatenského jezera a jeho další osudy se odehrávaly mimo (pozdější) Slovensko. To samozřejmě nebrání Slovákům v představě, že je to jejich hrdina, ba zakladatel, což vyjadřuje i dost heroicky pojatá socha v nitranském Podhradí, odhalená v prosinci 1989, jako by už se chystalo nové nitranské knížectví. Pribina, který tam vypadá jako Vinnetou, vytahuje z pochvy takzvaný blatnický meč, jenž se našel v 19. století v obci Turčianská Blatnica. Má tak zdobnou rukojeť, že musel patřit nějakému náčelníkovi, možná opravdu Pribinovi. Ten meč, tedy ten skutečný, je bohužel v budapešťském historickém muzeu, kam ho uložili už v tom 19. století. Nevím, jak na to pohlížejí Slováci, ale myslím, že by jim ho měli Maďaři vrátit. Průzkum, zda v Nitře vědí, co socha Pribiny vytahuje, jsem ale nepodnikl. V nitranském archeologickém muzeu jsem se však dal do řeči se sympatickým mladíkem, který mi prodal lístek a pak brožurku Skvosty dávnovekého Slovenska, a po hovoru o slovenském dávnověku jsem ho obtěžoval dotazem, zda neví, má-li Pribina něco společného s pribináčkem. Na to mladík neměl co říct, byť jsem se ubezpečil, že pribináček znají i v Pribinově Nitře. Můj odhad je, že s prvním Slovákem to přímo nesouvisí, neboť pribiňák pochází z Přibyslavi a nechtěli tomu krému z nějakých důvodů říkat přibyňák.

Ale to už jsem byl v Nitře, vystoupil jsem na autobusovém nádraží a kolem všech těch ošklivých hal, ohrad, krabic a cedulí, podle nichž se hned pozná, že jsme u nás na východě, jsem došel do centra. Celou cestu jdete rovnou za Zoborom, což je docela impozantní kopec, jímž začíná pohoří Tribeč, v němž se prý ztrácejí lidé. Neměl jsem v úmyslu to vyzkoušet, stačil mi pohled z dálky a představa, že tím kopcem začíná vlastní Slovensko s horami a dolinami, ovcemi a žinčicou. Nitra je v tomto smyslu vstupem do nitra země, cosi jako rozvírající se lůno, takže je přirozené, že se sem umístil počátek dějin, tedy slovenských. Se sklonem Slováků k tragickému sebeprožívání (ale to mají asi všechny menší národy) je Nitra důležitá v tom, že je to město slávy, která ale záhy pominula, byla celá staletí překryta a potlačena, aby pak jednou zas povstala. Nitranský hrad, k němuž jsem se pomalu blížil a který vypadá jako takový pevnostně obstavěný kopeček za městem s barokní věží, měl být centrem Velké Moravy, knieža Svätopluk, samozřejmě Slovák, odtud měl vládnout a Cyril a Metoděj si tady měli udělat hlavní sídlo: Konstantin (Cyril) tu možná vymyslel hlaholici, přeložil Nový zákon do slovanštiny a napsal „nejvätšiu báseň dejín“ Proglas. U vchodu do hradu je od roku 2000 originální pomník téhle literární starobylosti, má podobu kamenného válcovitého stolce, kolem kterého se vine nápis v hlaholici: není vyloučeno, že někteří turisté ho užívají k piknikování, což bych si já nedovolil. Standardní pomník bratrům ze Soluně je o kousek dál: Metoděj drží v ruce takovou kulatou dózičku, to je pyxida, schránka na hostie ze slonoviny, další zajímavý kus archeologie, který se našel v roce 1974 u obce Čierne Kľačany u Zlatých Moraviec, je tady v muzeu a soudí se, že by opravdu mohla patřit někomu z těch bratrů. Slovensko je prostě země plná zazrakov a čarov a ten hradní kopec nad Nitrou a pod Zoborem je slovanská Akropolis.

Ale pak se přivalili roku 906 Maďaři a byl konec a celá ta Slovanů sláva zůstala jako polní tráva. V pěkné knížce Mýty naše slovenské se v kapitole o Nitře jako ztracené a pak zas nalezené kolébce národa cituje třeba tato píseň: „Nitra milá, Nitra, ty vysoká Nitra! / Kdeže sú té časy, v ktorých si ty kvitla? / Nitra, milá Nitra, ty slovenská mati! / Čo pozriem na teba, musím zaplakati.“ Tak smutně si to zpívali slovenští vlastenci v 19. století, neboť Nitra byla Nyitra, pomaďarštěné město, odcizené slovenské materi.

On samozřejmě žádný konec nenastal, naopak Nitra, tedy Nyitra, se stala sídlem údělných knížat rodu Arpádovců a stále byla významným církevním a správním centrem, postupně komitátu, stolice a župy – ale byla spíš městem maďarským. Počet Maďarů se pořád zvyšoval, stěhovali se sem z jižních oblastí Uher, kde hrozili Turci, před první válkou jich bylo přes šedesát procent a pak v roce 1918 se Nitře moc nechtělo do Československa. Slovenština převládla až v průběhu dvacátých let a v srpnu 1933 se tady konaly Pribinove slávnosti, kde před třemi sty tisíci Slováků prohlásil Andrej Hlinka, že Slováci jsou „samobytným národom a takým chceme i ostať“. Z toho asi radost v Praze neměli, ale já bych jim to nevyčítal. Slovákům, samozřejmě.

Jako Čech jsem byl niterně spokojen. Na Svätoplukově náměstí jsem se vyhříval na jarním slunci u kávy v kavárně přívětivého typu. Představoval jsem si, které domy mohly vypadat lépe, kdyby nebyly proměněny v zateplené krabice, ale nebyla to moje věc. Po pravé straně stál kolos Divadla Andreja Bagara, dostavěný v roce 1992. Původní divadlo, kam chodili ještě Maďaři, vzalo za své po náletu v březnu 1945. V tom Bagarovi, kam se jezdí i z Prahy na festival Divadelna Nitra, mají restauraci s lidovými obědy za pár eur. Polévka se tam rozlévá z kotlů na stole a k pečenému kuřeti se servíruje rýže, což považuji za příznak slovenskosti. Sedl jsem si ke společnosti, do jejíhož stolování ani hovoru jsem nezasahoval, a představoval jsem si, zda si uvědomují, v jak významném místě slovenských dějin žijí. Lidé ale jedli pokojně, a když jsem si česky objednával ještě rajčatový salát, ani jim to nestálo za pozornost. Necítil jsem se tím nijak dotčen, zaplatil jsem sedm eur, což mi přišlo jako slušná cena, a vydal se na Nitranský hrad. Z jeho hradeb byl pěkný pohled do různých stran. Kdybych byl Slovák, možná bych uměl nazpaměť báseň Svetozára Hurbana Vajanského, s níž se s Nitrou rozloučím: „Hoj, Nitro, vezmi prútok zlatý, / švihni potrikrát nad naše hlavy, / aby precítnul duch ten starý, svätý, / a národ letel v náruč matky Slávy…“ Dobré, ne?

fotoblog (jiripenas.cz)