Celoživotní sběr fotografa, kterému každý rád postál

Cesty obchůzkáře Bohdana Holomíčka

Celoživotní sběr fotografa, kterému každý rád postál
Cesty obchůzkáře Bohdana Holomíčka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na černobílé fotografii pózují tři muži v montérkách v jakési kotelně s mnoha ovládacími přístroji. Trochu to připomíná skupinový portrét holandských měšťanů, jak je maloval v 17. století Frans Hals. Lehce se usmívají, vyzařuje z nich klid a sebedůvěra, nejsou to žádní rozedranci, spíš slušná dělnická třída, chlápci, kteří jsou si svou věcí jisti. Dva sedí, jeden na židli, druhý na stole, třetí se frajersky opírá o tu přístrojovou stěnu.

To je Bohdan Holomíček, který právě nastavil na svůj fotoaparát samospoušť a pak běžel zapózovat. Aspoň tak si to lze představit. Fotografie pochází z roku 1967 a byla pořízena v EPO 1, což byla zkratka pro Elektrárnu v Poříčí u Trutnova, kde v té době Holomíček pracoval. Po letech ji podepsal dolů na bílý okraj Na obchůzce: ten popis tužkou s datem a krátkým textem na měkkém dokumentním papíře se stal jeho „trademarkem“, začal to dělat až v druhé polovině 70. let, když se seznámil s redaktorem časopisu Fotografie Karlem Dvořákem, který ho o to požádal, aby se v nich vyznal. Také díky těmto popiskům jsou jeho fotografie tak „autobiografické“. Vcelku je jeho dílo obrovským (auto)dokumentem, životopisným cestopisem po (až na výjimky) Čechách v obrazech. Tuhle fotografii z kotelny pak ještě komentoval do knihy, v níž ji nalezneme na straně 45, když „měl v elektrárně jako provozní elektrikář směnu, tak prošel všechny provozy. A jednou ze zastávek byla kotelna“. Byl tedy opravdu na obchůzce. A přitom samozřejmě fotil.

Dalo by se říci, že Bohdan Holomíček je celoživotní obchůzkář s fotoaparátem. Ten první, byla to ruská Smena, takový bakelitový křáp, ale své vyfotil, dostal na Vánoce roku 1958, když mu bylo patnáct. To byl začátek jeho obcházení, které se brzy stalo také objížděním, protože nutným prostředkem obchůzek byl automobil, rovněž zprvu takový, jaký byl k dostání: nejčastěji nějaká ojetá dodávka, s ní vlastně jezdil ještě nedávno. S různými fotoaparáty pak obešel (objel) několikrát zemi, především zprvu severní a východní Čechy a pak samozřejmě docházel do Prahy, setkal se snad s každým, s kým se dalo setkat, všude krátce pobyl a s každým slovo prohodil, všechno a každého vyfotografoval. Nyní se jeho obchůzka zastavila na stejném místě jako v roce 1967, tedy v EPO 1, což už ovšem není elektrárna, nýbrž Centrum současného umění, velkoryse rekonstruovaný industriální objekt ze začátku dvacátého století, později tedy ona elektrárna, pak objekty firmy Kasper, která přestavbu financovala.

Holomíček tam před padesáti lety několik let pracoval a nyní v ní vystavuje stovky svých fotografií z „obchůzek“, z nichž jako z nevyčerpatelného rohu hojnosti sype výsledky svého sběru, podobný v tom včele, která nabrala zrnka pylu na nejrůznějších květech. Tím pylem jsou samozřejmě jeho snímky. A protože je Holomíček systematik a má na to nakladatele (TORST a Viktora Stoilova), jsou vybraná zrnka pylu shromážděná v knižních albech: vyšla zatím dvě, před šesti lety to byly Holomíčkovy fotografie Václava Havla, nyní podlouhlé Album obsahuje fotky z let 1958 až 1977. Tedy z úplných začátků do Charty, jíž se stal Holomíček díky známosti s Havlem, ale i jaksi z přirozenosti obrazovým kronikářem. Přičemž vždy si zároveň vykračoval po svém, takže kategorizovat Holomíčka jako fotografa disidentů by bylo poněkud zavádějící. To ostatně vidíme na té výstavě i v knize. Holomíček byl a je fotografem svého obzoru, který sahá tam, kam dosáhly jeho pochůzky. Ten rádius je bezpochyby rozsáhlý, ale má své centrum a své okruhy bližší i vzdálenější.

Prvním okruhem a východiskem je krajina východních Krkonoš, či spíš jejich podhůří, Trutnovska. Tam, do Mladých Buků, se dostala Bohdanova rodina z Volyně, tatínek se Svobodovou armádou, pak přijela ukrajinská maminka se dvěma dětmi: Bohdan se narodil v roce 1943 na Volyni. První jeho fotografie jsou vlastně pozoruhodnými dokumenty repatriace a usazování volyňských Čechů na místech, kde vystřídali krkonošské Němce. Jsou to fotografie vesnického lidu v prostředí dost vyspělém, které se pomalu měnilo v prostředí pomalu se rozpadající. Prvními objekty focení jsou rodiče, otec, po kterém zdědil Bohdan ztepilost a odolnost, maminka, na niž hezky vzpomíná v komentářích vložených do knihy. Uvádí zajímavý detail: otec měl v úmyslu svou rodinu „počeštit“, takže Bohdana chtěl přejmenovat na Bohumila a manželku Soňu na Žofii… Otec se jmenoval Vladimír, u toho zůstal. Bohdan se v plnoletosti vrátil k Bohdanovi.

V roce 1958, kdy dostane fotoaparát, začíná vlastní pouť: nejprve jde do učení na elektrikáře, chvíli je v Ostravě, pak ho převedou do Chomutova, na těchto periferních liniích už zůstane, přičemž záhy je přetne přestupní stanice Praha, která ho bude vždy lákat, ale nikdy se v ní natrvalo neusadí. Po vojně se vrací na Trutnovsko, kde prožije celá šedesátá léta, která mají na jeho fotografiích kouzlo nevinnosti, zchudlého, ale nějak v podstatě snesitelného života, který se vede v pospolitosti, v hospodách, na slavnostech, v kulisách oprýskaných baráků a přírodním rámci sudetských hor. Fotí příbuzné, kamarády, paní učitelku, mladé dívky, sebe, krajinu… To už mají jeho fotografie „holomíčkovskou“ atmosféru, podobnou jako třeba snímky jeho blížence Jindřicha Štreita, který se pohybuje v kraji ještě trochu vybydlenějším.

Fotografie Bohdana Holomíček - Foto: Bohdan Holomíček

V roce 1966 vyrazí na první cestu do ciziny, dojede barkasem do východního Berlína, pak na podzim 1968 do Bulharska, chvíli uvažuje o emigraci přes Jugoslávii. V lednu 1969 jede do Prahy pokryté smutkem za Jana Palacha: pošle ho tam „dokumentovat“ události Zdeněk Vašíček, ředitel trutnovského muzea, originální myslitel a pozdější disident a politický vězeň. S ním na podzim zajede starou dodávkou do Studeňan za Josefem Váchalem, fotí ho na služební fotoaparát z muzea. Setkání s Vašíčkem předznamená další Holomíčkovy „pochůzky“: už se nepohybuje jen mezi svými, už není jen rodinný a oblastní fotoamatér, ale vědomě navazuje známosti s umělci, hudebníky, divadelníky, intelektuály, bohémy. Klíčem do této společnosti, která právě zažila trauma okupace a nějak se začíná adaptovat na dlouhou normalizaci, je Bohdanova povaha – a fotoaparát. Zcela jistě už tehdy fungovalo Holomíčkovo kouzlo, že v každé společnosti byl okamžitě rád viděn a že i lidé, kteří se jinak moc rádi nefotí, jemu postáli s velkou ochotou, jako by to ani nebylo focení, nýbrž nějaký přátelský akt. Mnohé ty portréty mají nyní jedinečnou hodnotu, vidíme na nich elitu s rysy proletariátu, do něhož se pomalu dostal každý, kdo za něco stál. Přitom jsou ti lidé na fotografiích veskrze veselí, smutek je tam jaksi v pozadí, ale možná je to i tím, že celé Čechy jsou na dobrých fotografiích vždy zemí mezi veselím a smutkem.

Zvláštní postavení mezi jeho objekty ovšem patřilo Václavu Havlovi. Asi nejznámější Holomíčkův snímek Václava a Olgy Havlových na Hrádečku dýchá rodinnou atmosférou a poklidem. Manželé sedí naproti sobě u stolu s kostkovaným ubrusem, ruce na stole, uklizená a pěkná kuchyně se secesním plakátem na zdi, za oknem začíná máj. Oba se otáčejí na fotografa a usmívají se tak příjemně a nenuceně, že je jasné, že se s ním cítí dobře, neboť se léta důvěrně znají. Ale to je právě omyl. Oni se právě před chvílí seznámili! Toho 4. května 1974 (fotografie je opatřena datem) byl Holomíček na Hrádečku poprvé. Přivedla ho tam jeho známá, trutnovská knihkupkyně Jana Hošková. Do té doby třicetiletý údržbář ve výtopně v blízkých Janských Lázních sice často projížděl údolím, v němž Hrádeček leží, netušil však, kdo se to tam nastěhoval. V ten květnový den se všechno změnilo. Holomíček si nafotil Havlovy i Hrádeček, oni mu ochotně a nenuceně pózovali, předvedli mu pokoje, které byly zatím zařízeny stroze, ale s vkusem (podíl Olžiny estetiky a Václavova pedantství). Havel ho provedl kolem domu, pak se mu předvedl, jak si čte v tlusté odborné knize Pivovarství, neboť právě v tom roce pracoval v trutnovském pivovaru. Za několik dní pak Holomíček přinesl fotografie, které z toho vznikly. A opět je fotografoval. Holomíček už s Havlovými nějak zůstane. Výjevy pózujících manželů Havlových v kuchyni, ta varianta van Eyckových Snoubenců Arnolfiniových, vznikne ještě několikrát, naposledy v srpnu 1994: kuchyň už je zaplněnější, jejich pohledy jaksi ironičtější. Dost se toho ostatně změnilo.

Zvláště Holomíčkovy portréty Olgy jsou velmi osobní a její pohledy na fotografujícího Bohdana tak odevzdané a důvěrné, že budí dojem, že musely vznikat ve zvláštním citovém prostředí. Holomíček byl určitě jejím nejlepším fotografem: jsou to výtvarné zpovědi bez slov, pohledy jejích smutných hlubokých očí se na fotografa upírají s nevyřčenou prosbou o pomoc. Nebo to aspoň sugerují. Ale tenhle dojem je už mimo rámec článku o knize, výstavě i Bohdanu Holomíčkovi.

Bohdan Holomíček: Fotografie v EPO 1. Od 1. prosince 2023 do 3. března 2024. Poříčí u Trutnova.

Bohdan Holomíček: Album 1958–1977. Vydalo nakladatelství TORST, Praha 2023, 176 str.