Sedmačtyřicetiletá Vanda Jandová bydlící v Mělníku se stará o devítiměsíčního chlapce, kterého zanedlouho bude muset předat další rodině. Je zvyklá. „My si ho brali už s tím, že dítě není naše, jsme teta a strejda, jen loď převážející to dítě z jednoho břehu na druhý,“ vysvětluje Vanda, už čtyři roky evidovaná v registru přechodných pěstounů. Rodin vykonávajících pěstounskou péči na přechodnou dobu je v ČR nyní zhruba 600.
Čtyřiatřicetiletá violoncellistka Terezie Kovalová z Prahy si svoje úzkosti a deprese léčí pomocí psychedelických látek pod dohledem terapeuta v jednom terapeutickém centru zcela legálně. V „rauši“ prožívá svůj vnitřní boj. A pomáhá jí to. Už několik let trvá tzv. psychedelická renesance. „Klasická psychedelika se nezastavitelně blíží do klinické praxe a především mají potenciál změnit psychiatrii a psychologii jako obory,“ píše Vojtěch Cink v knize Psychedelika a psychonautika. Zatím se používá ketamin. Ten byl objeven v 60. letech a nejdřív se používal jako anestetikum, při tomto užití překvapil lékaře jeho antidepresivní účinek.
Aneta si na večírku se spolužáky z vysoké školy dává ochucené nealkoholické pivo. „Nemám ráda kocovinu, nebo prostě takový ten unavený modus, a kromě toho denně cvičím, to s alkoholem nejde dohromady,“ vysvětluje svůj abstinenční postoj dvaadvacetiletá studentka. Aneta při studiu pracuje a hodně cestuje. Nechce se alkoholem unavovat, nemá na něj čas. Podle Evropské školní studie o alkoholu a jiných drogách (ESPAD), kterou realizuje Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti, počet mladých lidí, kteří pijí alkohol, klesá.
Francouzka Ellen a Čech Martin tvoří polyamorický pár. Ellen se občas sejde se svým přítelem z Francie, Martin si sem tam s někým zajde na rande. Ve vší otevřenosti. O polyamorii toho bylo během posledních několika let řečeno hodně, velmi často v opozici k monogamii, mluví se o přiznaných nevěrách, o Sodomě a Gomoře. Není to ale takhle jednoduché. Vlastně to takhle není vůbec.
Pavel Janák vchází na pódium pražského klubu Lávka a vypadá jako Michael Jackson. Zná dokonale jeho pohyby, umí se obléknout jako on, a jak sám říká, jeho úkol je, aby diváci šíleli z představy, že vidí samého krále popu. Příchod je podle něho nejdůležitější. Za pomoci efektů a kouře. Imitátor z Libhoště u Nového Jičína mívá padesát vystoupení za rok. Jde ale pouze o taneční show, zpívá na playback. A proč imituje právě Jacksona? Je jeho fanouškem už od dětství a na diskotékách to při jeho hitech rozjížděl natolik, že mu DJ Miroslav Rešl nabídl, aby vystoupil na jedné akci.
Karel Kuchař z Prahy si udělal na konci května výlet do Francie. V Cannes se totiž konal filmový festival a on lovil podpisy slavných, domů však přijel s nepořízenou. „To je život, nedostal jsem se k těm hercům tak blízko jako ostatní,“ komentoval svůj nezdar. O týden dřív se zúčastnil srazu Klubu sběratelů autogramů v Praze, odkud si do své sbírky, která čítá přes 17 tisíc podpisů slavných lidí, odnesl další. Podpisy bývalý strážník sbírá zhruba osm let, začal až v důchodu. Za tu dobu si pořídil 107 památníčků, kde své úlovky pečlivě střeží. Podpis Karla Gotta má pětkrát.
Na sociálních sítích běhá video od různých žen, kopírující tentýž scénář. Všechny ty ženy tvrdí, že nikdy moc nepily, dokud neměly dítě, pak si lehce rozcuchané s kulisami plínek a rozházenými hračkami nalévají sklenici vína s tím, že jinak se to nedá. Má to být vtip. Jenže realita tak vtipná není. Za rok je na protialkoholní ženské oddělení v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích přijato průměrně 750 žen. „Patnáct procent žen na rodičovské dovolené pije rizikově, tedy víc než jednu sklenici nápoje (0,5 litru piva, 0,2 litru vína, 0,05 litru destilátu) denně a používají alkohol k relaxaci a úniku od starostí,“ říká Olga Pecinovská.
Daniel Black (23) z Havířova před šesti lety přesvědčoval komisi odborníků o tom, že je žena. Přesvědčil. V osmnácti letech prošel operativní změnou pohlaví. V červnu bude muset komisi přesvědčit znovu. Tentokrát o tom, že je muž. Uvědomil si totiž, že ženou není, nikdy nebyl a nikdy už být nechce. Někde se v celém tom kolečku zdravotních vyšetření stala chyba. Daniel je jeden z těch, u nichž se takto zásadní, nevratná operace neměla uskutečnit. Řešit měl totiž úplně něco jiného. „Až později mně byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, deprese, úzkosti,“ vyjmenovává.
Chytré telefony nepoužívá u nás pětina obyvatelstva. Většinou jsou to dříve narození, ale najdou se mezi mladšími ročníky ti, kteří se vůči nadvládě internetu vymezují. U nás si říkají digitální disidenti podle stejnojmenného dokumentárního filmu z roku 2022. Mezi ně patří i Hynek Trojánek z neziskové organizace Iuridicum Remedium, která se zabývá digitální svobodou.
Říkají si Staroměstští zvoníci a podle rozpisu služeb zvoní v kostelích v centru Prahy. Na nedělní mše, pohřby, svatby. Ruční zvonění ani v roce 2023 nevymřelo, naopak, napříč Českou republikou vznikají party dobrovolníků, kteří propadli kouzlu zvonů, jejichž tón nás provází při důležitých událostech už několik set let. Pozice zvoníků se měnila, ve středověku zvonili pouze cisterciáčtí mniši, ale časem se toho ujali i laici a postupně i ženy. Většinou ale tuhle činnost vykonávali kostelníci či ministranti. Právě pro dospívající chlapce byla čest vyšplhat do zvonice a rozhoupat zvon. Proto není divu, že i v dnešní době tahle činnost stále láká, i když (nebo možná právě proto) je čím dál víc zvonů na elektřinu.
Vlastimil Kubeš, kterému lékaři v 56 letech diagnostikovali rakovinu slinivky, nejen že doma umíral, ale taky tam umřel. Podle ředitele Centra paliativní péče Martina Loučky polovina lidí z těch, kteří by si přáli dožít doma, nakonec ale skoná v sanitce nebo na jednotce intenzivní péče. Většina pacientů trpících vážnými chorobami (90 procent) si přeje znát svůj zdravotní stav, tedy i informaci, že už je konec na dohled (...). Podle zkušenosti paliativních pracovníků jsou pacienti rádi, když se jim stručně a citlivě vysvětlí, jak jsou na tom. Dají si věci do pořádku, rozhodnou se, jak chtějí umřít.
Třiatřicetiletý Lukáš z Prahy si dává velký pozor na to, co sní. Zná složení každé potraviny, kterou kupuje, ví (nebo si aspoň myslí, že ví), odkud jídlo pochází, a mezi jednotlivými pokrmy si dopřává pauzu nejméně tři hodiny. Pozvat Lukáše na oběd je pro hostitele výzva. Patří mezi ty, kdo si důkladným výběrem jídla chrání své zdraví. „Už nejsem zvyklý trávit některé potraviny, když sním sýr, cítím se divně,“ přiznává. Podle něho za většinu nemocí může přemíra masa, mléka a všeho smaženého. To je důvod, proč lpí na zdravé stravě. A není sám.
Vystoupit veřejně před třiceti lety s přiznáním, že jste alkoholik, gambler, narkoman či vrah, bylo hodně odvážné. Když o svém problému s alkoholem promluvil v 90. letech herec Tomáš Hanák, byl to pro leckoho šok, nicméně otevřel téma, o kterém se doposud nemluvilo. Dnes se mluví o všem. Před dvěma lety Michaela Duffková vydala knihu Zápisník alkoholičky, získala za ni cenu Magnesia Litera, Blog roku 2019. Psalo se o ní, zvali ji před mikrofon, před kameru, její hvězda vyletěla vzhůru. Přiznání vlastních slabostí se nosí. Do televizních pořadů jsou vedle politiků, umělců a různých expertů zváni ti, kdo se proslavili jen tím, že šli s pravdou ven.
Mužské kruhy, mužské spolky, mužské ligy. Desetitisíce mužů u nás vyhledávají organizace, které se jim snaží najít zpět identitu, naučit se zacházet s „chlapáckou“ silou a pochopit současný svět, ve kterém začíná dominovat ženský princip. Muži neváhají místo dovolené jet na několik dní do ryze mužského světa a hledat své místo. Jako Daniel Krejčí, který se cítil nešťastný a v manželství nepochopený, svůj život změnil po Srazu hustých mužů, na kterém zhruba sto mužů sdílelo své příběhy na jednom statku u Pelhřimova. Pořádá je Richard Vojík, který také zorganizoval Vision quest na Šumavě, několikadenní pobyt pro muže plný rituálů a konstelací. Daniel se na základě toho vydal v životě jiným směrem. Například se rozvedl.
Elektrošoky jsou běžnou součástí léčby těžkých depresí a v psychiatrii pomáhají i v dalších akutních stavech. Po celém světě se jimi léčí až milion pacientů ročně. U nás se ve všech psychiatrických nemocnicích tato metoda, přesněji řečeno ECT neboli tzv. elektrokonvulzivní léčba, používá. Pomáhá více a má méně vedlejších účinků než psychofarmaka. Divná věc, vždyť McMurhpy ztvárněný Jackem Nicholsonem ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem dostávající elektrošoky rozhodně vyléčeně ani šťastně nevypadá. Tato léčba má velké stigma; podle psychiatrů a lékařů naprosto zbytečně.
Zadejte si do internetového vyhledávače, že chcete vydat knihu, a budete se divit, jaké jsou možnosti. Dnes už to nefunguje jako před dvaceti lety, kdy vaše kroky musely mířit do nakladatelství, kde si váš rukopis možná někdo přečetl a ještě méně možná vydal. V dnešní době je způsobů víc, držet svou knihu v ruce je snazší, než si myslíte. V České republice vydává knížky přes 2000 subjektů. Pokud jste na sociálních sítích ve skupině typu začínající autoři, vidíte, že dnes a denně se tam někdo chlubí novou knihou. Vydanou jakýmkoli způsobem.
„Jsem transgender kluk,“ slýchávají čeští psychologové ve svých ordinacích stále častěji od náctiletých dívek, které požadují blokátory puberty, aby jim přestala růst prsa a zmizela menstruace. To je dovoleno ještě před osmnáctým rokem. Změnit pohlaví operativně či za pomoci hormonů si můžete až v dospělosti. Dívka, která si říká Patty, počkala do svých osmnácti, kdy navštívila sexuoložku a rozhodla se pro hormonální změnu, během roku jí zhrubl hlas a narostly jí vousy.
Domlouvám si schůzku se sedmnáctiletým Oldřichem Příklenkem. Chci s ním mluvit o tom, jak se žije generaci Z, tedy těm, kdo se narodili kolem roku 2000 a později (tvoří u nás asi čtvrtinu celkové populace). Nenechá si vysvětlit, jak se dostane na místo určení, prý si to najde v mobilu, stačí mu poslat lokace v mapách. „Pokud si dospívající zapomene doma mobil, peněženku či klíče, tak je to právě mobil, pro který se vrátí,“ říká sociolog Martin Buchtík.
Cévní mozkovou příhodu prodělá v ČR ročně zhruba 25 tisíc lidí, z toho do čtyřiceti pěti let věku 1000 lidí a do dvaceti let 100. Mrtvice se nevyhýbá ani malým dětem, potrefit může i kojence. Na tuto nemoc u nás umírá jedno batole ročně. Dítě a mrtvice? O tom by mohla vyprávět devatenáctiletá Štěpánka Rytinová z Berouna, která prodělala ve čtyřech letech mozkovou příhodu. Ve školce se sesula k zemi, měla povislý koutek, byla v bezvědomí. U dětí to jde rychle. Čím menší dítě, tím se víc sesypou, dochází k celkovému kolapsu a k poruše vědomí.
Z posledního sčítání je lidí, kterým je 90 let a víc, 64 300. Ještě se jich můžeme zeptat na jejich soukromou historii a jak se jim žilo poté, co se 15. března 1939 ozvalo z rozhlasů „Zachovejte klid a vyčkejte dalších zpráv“. Někdo z nich chodil tančit a žil si svůj život v rámci možností, jiný má trauma až do smrti, další se tímto tématem zaobírá bez ustání. Řada lidí, kteří zažili druhou světovou válku, ovšem ještě v dětském věku, si z onoho období moc nepamatuje. I když na ně válka měla pochopitelně vliv.
Patnáct procent dospělých v ČR užívá rizikově psychoaktivní léky. Češi jsou závislí nejen na benzodiazepinech (lécích na uklidnění), ale roste spotřeba Z-léků (prášků na spaní) a opioidních analgetik. Závislost na lécích začalo v loňském roce sledovat Národní monitorovací středisko pro drogy a závislost. Většina uživatelů sedativ a hypnotik jsou ženy (74 procent) ve věku od 45 let. V roce 2020 bylo hlášeno 38 smrtelných předávkování těkavými a psychoaktivními léky, ve 13 případech šlo o benzodiazepiny.
Je zamračené sobotní odpoledne, mně je tak pět let, hraji si se sousedovic holkou na ulici a obě tančíme do rytmu pohřební hudby, protože bydlíme blízko hřbitova. Pohřby jsou krásné, důstojné, obřadné. Průvod kráčí z kostela, farář je v černé sutaně, nese se rakev. Muži hrají na trubky klasickou pohřební píseň. Uběhlo přes třicet let a já bydlím v Praze v místech, odkud mé procházky směřují i na Olšanské hřbitovy. Kde je klid, sem tam v tichosti proběhne pohřeb, většinou se nese nebožtík v malé urně a pak se tiše odchází.
Kristina s devítiletou dcerou přijela z Charkova do České republiky v dubnu. Zbytek rodiny včetně manžela zůstal na Ukrajině. Kristina se ještě stále nevzpamatovala z toho, co prožila. „Byli jsme dva týdny ve sklepě, jen jsme se chodili ráno domů vysprchovat a pak zas zpátky do sklepa,“ popisuje začátek ruské invaze mladá žena a rozpláče se. S dcerou odjela evakuačním vlakem, čekaly na něj dva dny. To, že skončí v Česku, netušila. Dověděla se to v momentě, když vlak přejel hranice s Polskem.
Mladé manžele Michaelu a Lukáše Vincourovy znají především vegani. Oba bojují za práva zvířat a upozorňují na to, jak fungují velkochovy. Na záchranu živočichů pořádají různé akce, účastní se pietních akcí u jatek, sbírají uprchlé kusy a starají se o ně. Natočili dokumentární film Svědectví, v němž je barvitě vylíčen svět velkochovů i malochovů u nás. „V dokumentu můžete vidět záběry z více než 100 chovů ze všech krajů a tisíce zvířat.
Třináctiletý Vojtěch z malého města ve Středočeském kraji mívá úzkosti, popisuje je jako mlhu, ve které se nedokáže orientovat. V takových chvílích se mu změní svět, cítí se konsternovaný, obklopí ho to a zastaví v jakékoli činnosti. Úzkostné okamžiky se objeví tak jednou do týdne a samy zmizí. Jeho matka se bála, aby se stavy nezhoršovaly, a tak zašla za dětskou psychiatričkou. Podle jejích slov toho hodně prožil, rozvod rodičů, otec už si založil novou rodinu.
Jednatřicetiletý Alex pochází z Kavkazu a v České republice žije už třetím rokem. Živí se jako mechanik a má umělecké ambice. Maluje. Píše. Před osmi lety, kdy Rusko obsadilo Krym, pochopil, že ve své domovině žít nechce. Začal se učit anglicky a připravovat na to, že jednou odejde. „Je drahé a komplikované dostat vízum do České republiky, když jste z Ruska. Dlouho se na to čeká,“ vysvětluje. Jeho manželka vízum nedostala. Jejich vztah na dálku to nevydržel a rozpadl se. „Takový je život, beru to, jak to je,“ svěřuje se Alex. Ví, že jeho bývalá manželka je v Rusku spokojená.
Čtyřicetiletá Dita je bezdětná. Byla celkem na třech umělých oplodněních, tedy IVF, in vitro fertilizace. „Můj muž miluje děti a je na něm vidět, jak je z toho zklamaný. Pokaždé nová naděje a pokaždé nic,“ vypráví Dita, která už dávno uvažuje o adopci. „Ale to víte, chlap, ten chce vlastní,“ krčí rameny. Nejvíc to odnáší psychika. OHSS může skončit i smrtí. I když jen v ojedinělých případech. Je to nepravděpodobné, ale možné.
