Proč umíráme v sanitkách, když chceme v rodinném kruhu?

Poslední hodinka

Proč umíráme v sanitkách, když chceme v rodinném kruhu?
Poslední hodinka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Vlastimil Kubeš, kterému lékaři v 56 letech diagnostikovali rakovinu slinivky, nejen že doma umíral, ale taky tam umřel. Podle ředitele Centra paliativní péče Martina Loučky polovina lidí z těch, kteří by si přáli dožít doma (a všichni okolo s tím souhlasí a dělají potřebné kroky), nakonec ale skoná v sanitce nebo na jednotce intenzivní péče.

Uvedené centrum systematicky pracuje na tom, aby se situace změnila. Jeho studie z roku 2019 s názvem IMPAC (Integrative model of prognostic awareness in patients with advanced cancer), která se zabývá komunikací s nevyléčitelně nemocnými, přináší řadu překvapujících výsledků.

Například to, že většina pacientů trpících vážnými chorobami (90 procent) si přeje znát svůj zdravotní stav, tedy i informaci, že už je konec na dohled. Podle Martina Loučky úzkostem propadají spíš ti, kterým se neřekne vůbec nic. Po několika měsících léčby vám lékaři oznámí, že už toho bylo dost a ať přijdete za tři týdny na kontrolu. A sami tuší, že už ty dveře, kterými odcházíte, neotevřete. Přitom podle zkušenosti paliativních pracovníků jsou pacienti rádi, když se jim stručně a citlivě vysvětlí, jak jsou na tom. Dají si věci do pořádku, rozhodnou se, jak chtějí umřít.

Vlastimil, kterému při operaci zjistili metastázy na plicích, to věděl a věci do pořádku si dal. Na doktora totiž uhodila jeho žena Mirka, která z něho vytáhla odhad, jak dlouho tu může její manžel být. Dva roky. A strefil se. „Měl i seznam písní na pohřeb, hotový hudební playlist,“ vypráví Mirka, která ty dva roky vnímala jako přesně odměřený čas a dokázala je s mužem intenzivně prožít. „Pacienti se často ptají, kolik času jim zbývá. Podle zákona mají nárok na tuto informaci, ale přesně se to nikdy říct nedá – jednak proto, že odhad očekávaného přežití je vždy jen velmi přibližný, jednak proto, že nechcete a nemůžete vzít pacientovi naději. A zákon také říká ve stejné větě, že informace mají být pacientovi poskytovány přiměřeným způsobem,“ vysvětluje přednosta onkologické kliniky Fakultní nemocnice Motol Tomáš Büchler.

S tím ale nesouhlasí ředitel Centra paliativní péče Martin Loučka. „Náš výzkum, který jsme realizovali v loňském roce s kolegy z amerického Pittsburghu, tedy s Yael Schenkerovou a Robertem Arnoldem, potvrdil, že lidé jsou schopni uchovat si naději, i když slyší špatné zprávy, a rozumějí tomu, že už nemají mnoho času. Míra naděje u těchto pacientů byla stejná jako u pacientů, kteří své prognóze nerozuměli a měli nereálná očekávaní ohledně dalšího vývoje svého zdravotního stavu,“ popisuje praxi Martin Loučka. Výsledky této studie budou publikovány v letošním roce, navazují však na předchozí práce amerických lékařů, publikované například v prestižním časopise JAMA.

Většina pacientů trpících vážnými chorobami (90 procent) si přeje znát svůj zdravotní stav, tedy i informaci, že už je konec na dohled (...). Podle zkušenosti paliativních pracovníků jsou pacienti rádi, když se jim stručně a citlivě vysvětlí, jak jsou na tom. Dají si věci do pořádku, rozhodnou se, jak chtějí umřít. - Foto: archiv

Neoživovat, prosím

„Uvědomování si svého zdravotního stavu je klíčovým předpokladem pro to, aby se pacienti mohli adekvátně rozhodovat o své budoucí péči. V rámci tříletého juniorského grantu, který jsme získali od Grantové agentury ČR, jsme zkoumali, co je pro pacienty se závažným onemocněním důležité, jaké faktory ovlivňují uvažování o nemoci a zda má toto uvažování nějaký vliv na rozhodování o péči,“ informuje Martin Loučka. Od toho je také tzv. dříve vyslovené přání, které je součástí českého zákona od roku 2011. Jde o dokument, v němž člověk může sepsat, jak by chtěl umřít, ale i to, co mají jeho nejbližší, lékaři či záchranáři dělat, až půjde do tuhého. Ne každý si přeje být podvacáté odvezen do nemocnice nebo resuscitován, když to znamená, že smrt se oddálí třeba o týden, ale pacient ho stráví na jednotce intenzivní péče s polámanými žebry od masáže srdce. V Anglii tento systém mají v digitální podobě, takže než přijedou záchranáři na místo, stihnou si o pacientovi přečíst vše podstatné. Podle práva je tento dokument nadřazen i tomu, co si myslí lékař. Jinými slovy, pokud pacient nějaký zákrok v dříve vysloveném přání odmítá, lékař by jej neměl provést.

A jak takový dokument vypadá? Podívat se na něj můžete například na stránce Umirani.cz, v něm si můžete zaškrtnout, s čím souhlasíte či nesouhlasíte, kdybyste se dostali do stavu, kdy už o tom nemůžete rozhodovat. Tedy například, že souhlasíte s podáním utišujících léků, ale nesouhlasíte s plicní ventilací. „Pokud je vám 65 let a víc a máte chronickou nemoc v pokročilém stadiu, máte dvě procenta šance, že se po zástavě srdce dostanete z nemocnice zpátky domů,“ podotýká Martin Loučka z Centra paliativní péče. Tuhle informaci vědět, dost možná si umírající rozmyslí další pobyt v nemocnici. Každopádně v rámci Centra paliativní péče vznikl „Průvodce budoucí péče“, kde je nejen formulář Dříve vyslovené přání, ale s citem podané otázky, jak si další dny umírající představuje.

Mirka a Vlastimil sice toho dokumentu nevyužili, ale v podstatě se chovali tak, jako by využili. „Četla jsem vše možné o paliativní péči a umírání. Díky tomu jsem pochopila, že přijde chvíle, kdy už není dobré manžela ‚zachraňovat‘, ale nechat ho odejít a stát přitom vedle něho. S tímhle vědomím jsem pak i komunikovala s lékaři a v samotném závěru jim říkala, že víme, jaká je situace, a nechceme dělat zákroky, které nemají smysl, ale jediné přání je, aby mohl být doma,“ svěřila se Mirka, která za pět měsíců pochovala i maminku svého muže, kterou se lékaři snažili urputně zachránit. „V nemocnici ji vždy dali dohromady a zase pustili. Nakonec jsme se rozhodli, že už ji tam nenecháme a vezmeme ji domů. Diskutovali jsme s lékaři, jak vidí buducnost, ti samozřejmě mluvili o tom, že navrhují to a to vyšetření, které ji udrží při životě. Ale ten by nebyl takový, jaký by ona chtěla,“ dodává Mirka.

Smrt jako zážitek

Podobnou situací si prošla i Iveta, které umřel otec na rakovinu tlustého střeva. Jeho stav byl velmi vážný, neprůchodnost střev, metastázy a vývod tenkého střeva. Pomocí mobilního hospice mohl dožít doma. Mobilních hospiců je u nás přes čtyřicet. Nejznámější pražská organizace Cesta domů se stará zhruba o 700 umírajících za rok. Začíná poradnou a pokračuje tím, že umírajícímu půjčí různé pomůcky, jako je invalidní vozík či kyslíkový přístroj, a končí tím, že pomáhají při poslední hodince. „Čas v tu chvíli plyne úplně jinak, spousta lidí, kteří mohou doprovázet své blízké na té poslední cestě, to vnímá hezky,“ vysvětluje Karolína Pochmanová, vedoucí služeb přímé péče Cesty domů. „Mobilní hospic mě a moji maminku naučil starat se o tatínka, například měnit mu stomické sáčky. Ještě v neděli došel s mou pomocí do koupelny, kde jsem ho osprchovala. Při další mé návštěvě ve středu jen ležel na zádech, museli jsme ho začít polohovat, aly se neotlačil a nevznikly proleženiny. Také bolesti narůstaly, lékařka navýšila opiátovou náplast a ve čtvrtek poprvé píchali morfin. V pátek ráno tatínek klidně zemřel. Na vůni čerstvě uvařené kávy ještě mírně reagoval. Pak vydechl naposled. Po příjezdu sestřičky z hospice jsme spolu s bratrem tatínka umyli a oblékli.

Ředitel Centra paliativní péče Martin Loučka se inspiruje v zahraničí, má za sebou mimo jiné kurz práce s komplikovaným zármutkem na Columbia University v New Yorku a paliativní péči studoval v doktorském programu na Lancaster University v Anglii. - Foto: archiv Martina Loučky

Přijela praktická lékařka, která stanovila smrt a vypsala potřebné dokumenty. Tatínek ležel na lůžku a v jeho tváři se rozhostil posvátný klid. Byl krásný, pokud to tak lze říct,“ svěřuje se Iveta a dodává, že bez mobilního hospice by si její rodina nevěděla rady. Sestřičky totiž fungují nonstop, ve dne v noci i ve svátek. I když se informovanost výrazně lepší, dost lidí o této možnosti neví. „Dostávají se k nám pozdě, někdy třeba i dva dny před koncem,“ potvrzuje Karolína Pochmanová z Cesty domů.

V Americe je hospicová péče více populární. Polovina lidí umírá v hospici nebo při pomoci mobilních hospiců, u nás jsou to zatím jen čtyři procenta. Podle statistik doma umře dvacet procent lidí, nicméně do toho jsou započítané nehody, otravy i sebevraždy. Ale jak říká Martin Loučka, paliativní péče je jedna z nejdynamičtějších oblastí v našem zdravotnictví. Pomalu a jistě u nás začíná pronikat nejen do LDN, ale i lékaři jsou si vědomi, že komunikace s nevyléčitelnými pacienty je klíčová. Semináře programu nazvaného Espero, který pravidelně pořádá Centrum paliativní péče, se účastní lékaři onkologie, hematologie a dalších odborností napříč republikou.

S obdobným projektem přišla i Simona Bagarová, která se věnuje managementu sociálních služeb, jinými slovy: v rámci své organizace MILA pracuje na zlepšování podmínek pro výkon pečovatslské profese a zvyšování její prestiže. Napsala knihu Hořím, kde zveřejnila velmi autenticky výpovědi pracovníků sociálních služeb pečujících o seniory. Je to silné čtení. A zároveň rozpouští mýty o tom, že pečovat znamená pouze přebalovat staré lidi.

Jedna věc je říct si, že našeho nejbližšího necháme umřít doma, a druhá je nezpanikařit, když to opravdu přijde. Pokud nejsme ve spojení s mobilním hospicem nebo praktickou lékařkou, je možné, že prostě tu sanitku, ve které pacient nakonec umře, zavoláme. Je to přirozené, smrti a všeho okolo ní se bojíme. Proto Centrum paliativní péče přichází ještě s jedním projektem, který je zatím v pilotní fázi a který je založen na dobře položených otázkách už na dispečinku záchranné služby, kde jsou pracovníci dobře zaškoleni. Záchranáři vyjedou stejně, ale už dopředu vědí, k jakému pacientovi jedou, a neodvážejí jej zbytečně do nemocnice, ale pomohou zajistit potřebnou péči v rodinném kruhu.