Francouzka Ellen a Čech Martin tvoří polyamorický pár. Ellen se občas sejde se svým přítelem z Francie, Martin si sem tam s někým zajde na rande. Ve vší otevřenosti. O polyamorii toho bylo během posledních několika let řečeno hodně, velmi často v opozici k monogamii, mluví se o přiznaných nevěrách, o Sodomě a Gomoře. Není to ale takhle jednoduché. Vlastně to takhle není vůbec.

Ellen mi dává docela propracovanou mapu vztahů. Těch nemonogamních je víc. A je docela zavádějící si myslet, že polyamorie nebo jakékoli jiné formy nemonogamních vztahů mají podstatu neřízených souloží a totální anarchie ve vztazích. Nejdřív ze všeho se přestaňme bavit jen o polyamorii. Výstižnější by byl název ENM, tedy Ethical Non-Monogamy, nemonogamní vztahy. Termínem solopoly se v angličtině označuje život sám pro sebe bez plánování života s dalšími lidmi, polyfidelita znamená jasně dopředu vymezené hranice a osoby, se kterými se budeme stýkat, a odmítneme další možnost vztahů nad rámec aktuálních, triáda označuje trojúhelník, ve kterém mají tři lidé vztah mezi sebou, otevřený vztah je takový, ve kterém můžeme provozovat sex s jinými lidmi, ale bez zamilovanosti, a vedle toho existuje i vztahová anarchie. A pak tady máme polyamorii, což je to, že můžeme mít s někým dalším vztah, a je jedno, jestli s ním budeme spát, nebo do něj budeme „jen“ zamilovaní. Ale může jít též pouze o intenzivní přátelství. Od klasické nevěry v monogamním vztahu se to liší naprostou otevřeností. A pravidly, která si partneři nastaví. „Je ale dobré přijít na to, co konkrétní lidé potřebují, a na základě jejich potřeb a přání vytvořit vztahové dohody,“ vysvětluje Mani Hindrich z Dialogu pro změnu. Základem polyamorie je otevřenost. Tedy to, že všechny strany o tomto druhu vztahu vědí a souhlasí s ním. A to zcela dobrovolně.

Nějakou jinou formu vztahu, než je klasická monogamie, má zpěvačka a influencerka Lola Saint (31) z Prahy. Ještě tak před osmi lety se označovala za polyamoričku. Dnes by patřila do kategorie solopoly, i když ona sama se nijak nenálepkuje. Jen ví, že nechce klasický vztah. A taky ho nemá. Jednou možná bude, ale do té doby by si ráda vybudovala finanční nezávislost. „Nechci se na někoho nalepit, pořád si chci rozhodovat o svém štěstí a nevyčítat někdy protějšku, že vydělá málo peněz. Já si tvořím, jestli jsem spokojená, a rozhoduji o sobě sama. Vyhovuje mi se s někým stýkat, ale když s ním nechci mít intimnosti, můžu mu to říct, což v klasickém monogamním vztahu jde někdy dost těžko,“ svěřuje se Lola, které se rozvedli rodiče a ona nechce nikdy vést stejné boje jako oni. Má to srovnané. Tvoří jen takové vztahy, které jí neubližují, které ji nemohou dostat do kouta. „Když chlap ode mě odejde, nesložím se z toho, a to ani v případě, že s ním budu mít děti,“ je si jista.

Bezedná láska

Ellen kromě Martina a jednoho Francouze měla jeden čas ještě tzv. romantický vztah, byla zamilovaná, ale sex v tom nebyl. Martinovi nevadí, že Ellen se zamilovává do jiných mužů, nevadí mu ani to, že s někým jiným sdílí intimitu. „Žárlení je předsudek, my se nevlastníme. A že bych měl mít strach? Jako že budu mít konkurenci? Taky milujete všechny své děti. Naopak se láska násobí, nevylučuje se to,“ vysvětluje svůj postoj Martin. Podobný mají i Janet W. Hardyová a Dossie Eastonová, autorky knihy věnované nemonogamním vztahům, v češtině vydané pod názvem Etická coura. „Čím více sexu a lásky dáte, tím více máte. Věříme, že lidi mají větší – možná nekonečnou – schopnost sexu, lásky a intimity,“ domnívají se. Na to reaguje psychoanalytik Slavoj Titl. „Řeči o bezmezné lásce a překonání žárlivosti jsou jen pokusy přesvědčit sebe sama a partnera,“ vysvětluje. Ellen s Martinem žárlivost prý nemusejí překonávat, nebojí se, že budou opuštěni. „Opuštěný je divné slovo, jako když necháte pejska v lese. Kdyby ode mě Ellen odešla, nebyl bych opuštěný, ale smutný,“ má jasno Martin. Ellen přikyvuje. Prostě by si našla další vztahy.

Polyamorní vztahy nejsou všechny stejné. Některé mohou být uspořádány více či méně hierarchicky, tedy máte nějaký primární vztah s někým, s kým počítáte do budoucnosti, plánujete děti a společné bydlení, sekundární vztah je intenzivní, avšak bez plánování, a terciární je takový, kdy dotyčnou osobu potkáváte občas. „Nadbytečná a nereflektovaná hierarchie ve vztazích nedělá dobrotu, ani partnery, se kterými se nevídáte často, není dobré vnímat jako něco méně,“ dodává Hindrich. Ellen s Martinem žádnou hierarchii nemají. Už ji nepotřebují, nechtějí už nic budovat, ona má dceru z předešlého vztahu, on syna. Na začátku si vše vyříkali. Patří mezi ty, kteří si polyamorii zvolili proto, že se zklamali v předešlých vztazích. Nicméně tento druh vztahů preferují i dvacátníci, kteří nechtějí kopírovat chyby svých rozvedených rodičů.

Důvody pro nemonogamní vztahy mohou být různé. „Měla jsem otevřený vztah s pravidly. V podstatě jsme se vídali s jinými lidmi,“ svěřuje se Šárka (26). „Partner byl cizinec a bydlel v cizině, i když zhruba jednou za dva týdny jezdil do Prahy,“ dodává. To byl jeden z důvodů, proč se pro tento typ vztahu rozhodli. On byl starší a bál se, že by ho Šárka jednou opustila. „V podstatě jsme plánovali společnou budoucnost, a on nechtěl, abych si za několik let řekla, že toužím vyzkoušet něco nového, tak se o tomto typu vztahu zmínil. Několik měsíců nám trvalo, než jsme se dohodli na všech podmínkách a rozhodli se do toho jít.“ Podle Titla se k polyamorii uchylují tři skupiny lidí. „Mladí lidé, kteří našli romantický vztah, partnera milují, váží si ho, nechtějí vztah ztratit, ale v sexu nejsou spokojení a chtěli by víc sexuálních zážitků,“ vysvětluje Titl. Druhou skupinou jsou partneři, kteří nedokážou v milostném životě sloučit něžnou lásku s vášnivou sexualitou. A tou třetí jsou starší manželé, kteří mají přátelský, ale sexuálně neuspokojivý vztah. Podle psychoanalytika jde o vnitřní konflikt, se kterým se musejí prát všichni lidé, protože jsou tak evolučně nastaveni. „Někteří lidé jsou si promiskuitních fantazií vědomi a užívají si je, například sledováním porna, při masturbaci apod., jiní se za ně stydí a skrývají je,“ doplňuje Titl a dodává, že polyamorie je takovou moderní značkou, kterou někteří lidé potřebují, aby se necítili nemorálně, že touží po jiných partnerech. „Potřebují, aby to měli schválené, potřebují přesvědčit sami sebe, že nezklamávají, že je to přece fifty fifty,“ vysvětluje Titl.

Mnoho povyku pro nic?

S Titlovým tvrzením Mani Hindrich částečně souhlasí. „Vztahy bývají takové Petriho misky našich vlastních patologií, to se ale týká všech forem vztahů. Lidé skutečně často přistupují k termínu polyamorie jako k nálepce, která to ‚odmaká‘ za ně. I proto se sám jako polyamorik neuvádím a spíš se i s lidmi na akcích pro eticky nemonogamní komunitu v Brně bavíme o potřebách, vlastním prožívání, kvalitě vzájemné komunikace a pochopení, které každý potřebujeme,“ dodává Hindrich. S čím nesouhlasí, je patologizace nemonogamních forem soužití a typologií tří skupin. „Pokud chce být člověk v naší mononormativní společnosti otevřeně nemonogamní, na podobná tvrzení a perspektivu (že jde jen o sex a naši neschopnost být už konečně normální, tedy monogamní) naráží poměrně často.“

Nemonogamní svazky bývají často reakcí na nepovedené vztahy, hledáním něčeho, v čem nám bude dobře. Někteří k nim utíkají jako k řešení stávajících problémů. O jejich životnosti pak rozhoduje i důvod, proč jsme se pro ně rozhodli. Někteří z polyamoriků, s nimiž jsem mluvila, si stěžují na nedostatek času. Přiznávají, že kdyby se jim polyamorie rozpadla, už by nehledali další. Zůstali by v monogamii. „Mám za sebou manželství, které k poly směřovalo. Oba nás ten typ vztahu lákal, názorově jsme se v tom ustálili, manželka si pak i našla dalšího muže. Náš vztah se nakonec rozpadl kvůli věcem nesouvisejícím s polyamorií. Dnes mám přítelkyni, se kterou jsme šťastni, a ani by mě nenapadlo hledat ještě něco někde jinde. Víckrát jsem četl názor, že polyamorie je užitečná forma, když vám ve vztahu něco dlouhodobě chybí ke štěstí, a tak zúčastnění ke vzájemné spokojenosti své štěstí pospojují dohromady přes vícero doplňujících se lidí. Asi se s tím ztotožňuju. Z přítelkyně mám dojem, že je to ta pravá, dokonalá, takže jiné vztahy nejsou potřeba,“ vypráví Oldřich (34).

Podle psychoanalytika Titla polyamorní a další nemonogamní vztahy většinou nevydrží. „Jsou plné skryté, většinou nevědomé žárlivosti, závisti, pocitů ponížení, skrývané nenávisti a viny,“ vypočítává Titl, který si ale nemyslí, že je dnes polyamorických vztahů víc než dřív. Je to podle něho jen iluze daná internetem. Kolik je v České republice lidí v polyamorii, se neví. Takové statistiky u nás nejsou. V USA je zhruba kolem dvou tří procent populace v polyamorních vztazích. Ellen pořádá srazy v Praze, Dialog pro změnu je svolává do Brna, chodívá na ně každý měsíc kolem dvaceti lidí. Není to tedy žádné velké číslo.

Nemonogamní vztahy tady byly vždycky napříč historií či kulturami. Dnes je populární mluvit o polyamorii, jako je vůbec populární mluvit o vztazích, sexuální orientaci a druhu pohlaví. „Touha mít víc milostných partnerů je stará jako lidstvo samo. To jen mladá generace našla nové, neotřelé slovo,“ uzavírá psychoanalytik Slavoj Titl.