Z posledního sčítání je lidí, kterým je 90 let a víc, 64 300. Ještě se jich můžeme zeptat na jejich soukromou historii a jak se jim žilo poté, co se 15. března 1939 ozvalo z rozhlasů „Zachovejte klid a vyčkejte dalších zpráv“. Někdo z nich chodil tančit a žil si svůj život v rámci možností, jiný má trauma až do smrti, další se tímto tématem zaobírá bez ustání.

„V těch pitomých letech mně bylo náct,“ začíná vyprávět Věra Smolařová, ročník 1925. Vyrůstala v Kodaňské ulici v pražských Vršovicích. Její zásadní první vzpomínka na válku se váže k přátelství s kamarádkou Irenou. „Jednou mi maminka povídá: Pojď, ukážeš mi, kde Irenka bydlí. A když jsme přicházely k jejich domu, všimly jsme si rozbitého okna a zrovna Irena se svou maminkou vycházela. A ona nám říká: To nám udělala ta česká svoloč. Maminka mě popadla za ruku a šly jsme. A bylo po přátelství,“ pokračuje paní Věra. Nejhorší vzpomínky má na heydrichiádu. „To byla taková hrozná doba, báli jsme se vyjít na ulici, promluvit, nikdo nikomu nevěřil.“

Řada lidí, kteří zažili druhou světovou válku, ovšem ještě v dětském věku, si z onoho období moc nepamatuje. I když na ně válka měla pochopitelně vliv. „Bylo mi devět let, když začala válka, ale mě to vůbec nezajímalo,“ začíná vyprávět Ilona Ročková, narozená v roce 1930 v Letovicích u Brna.

Dobu protektorátu zažil i lékař ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Jaroslav Ort, který se narodil v roce 1931. Rovnou přiznává, že jeho vzpomínky jsou mlhavé. Nejvíc si pamatuje z Jiráskova gymnázia, kde studoval. „Čirou náhodou stálo hned naproti kostelu, kde se schovávali parašutisti,“ dodává. Jeho děd Jan Sonnevend byl předsedou sboru starších při chrámu svatého Cyrila a Metoděje a byl to on, kdo parašutisty z operace Anthropoid a dalších čtyř výsadků spolu s knězem Vladimírem Petřkem v kostele schovávali.

„Nástup Hitlera k moci je moje osobní trauma,“ svěřuje se Vladimír Valenta, který se narodil se v roce 1934. „Nedá se zapomenout, jak nacisti dupali po karlovarské kolonádě ve vysokých botách, ve žlutých košilích s haknkrajci na rukávech a řvali Juden raus! Weg mit Tschechen! Wir wollen Heim ins Reich! (Židi ven! Pryč s Čechy! Chceme domů do Říše!) Nezapomenu ani na zlověstné oddíly Hitlerjugend s bubínky a píšťalami,“ vypráví Valenta.

Zdeněk Křeček (96) z Prahy si období protektorátu nevybavuje v černých barvách. „Pokud člověk nebyl v odboji, tak neměl žádný problém. U mě válka proběhla bez potíží,“ líčí.

Láska a tanec v období protektorátu

Věra z Prahy-Vršovic se během války zamilovala. „Chodila jsem do tanečních. Na jedné zkoušce hrála živá hudba. „Sedm mladých pěkných chlapců hrálo moderní hudbu a jeden mi padl do oka a on mě pak vyzval k tanci. A to byl můj osud. My jsme byli taková dvojka, tak jsme si rozuměli,“ vzpomíná. Léto trávili ve srubu strýce na Sázavě, kde chytali ryby. „Jezdili jsme na kole, chodili hrát tenis, do přírody, do kavárny, kde jsme si dávali kávu, moučník jsem měla od maminky v kabelce, tak jsme to tajně jedli,“ vybavuje si detaily Věra. Jinou vzpomínku má pan Valenta narozený v Karlových Varech: „Když wehrmacht obsadil v březnu 1939 Česko, němečtí vojáci se v českých cukrárnách přežírali. Tak se okupanti jako kobylky vrhli na obsazenou zemi. Později toho v cukrárně moc nebylo,“ vypráví muž, který vyzdvihuje kuchyni své maminky, která i z mála uměla udělat hotové zázraky. „Kvalita byla samozřejmě kolísavá, ale české hospodyňky měly v té době vynikající pověst a i z mála dokázaly vyčarovat jedlé pokrmy,“ potvrzuje jeho slova historik Jan Vajskebr. Jaroslav Ort vzpomíná na své dětství sice jako na dobu bídy, ale tak to bral a necítil se nijak ohrožen. Každý den chodil s otcem na procházku, v neděli jezdili na výlety. „Vánoce byly válečné. Jednou jsem dostal červené bačkory, které mi byly velké, tak je tatínek schoval a dostal jsem je další rok. Takové byly Vánoce. Neměli jsme nic,“ říká pan Jaroslav. Vzpomíná také na to, jak se chleby tolik nepropékaly, aby byly těžší, a druhý den z nich byla mazlavá hmota. „Byla nouze, potraviny na lístky měly špatnou kvalitu, tatínek, který byl lékař, nahlásil, že mám tuberkulózu, a tak na mě brali deset vajíček za měsíc.“ Pan Křeček a jeho rodina na tom tak špatně nebyli. Patřili k živnostníkům, otec měl velkoobchod s drogistickým zbožím. „Měnili jsme mýdlo za jídlo,“ vysvětluje. Spolu se sestrou jezdívali na prázdniny do Říčan, pomáhali tam sedlákům během žní a brali od nich potraviny. „To se nesmělo, ale dělal to tak každý. Celou válku se to praktikovalo.“ Pan Valenta to ale nevidí tak jednoduše: „To se muselo dávat moc pozor na německé i české kontroly, četníky a finanční stráž. Za menší množství hrozilo zabavení a pokuta, za větší koncentrák.“ Pan Ort si vzpomíná na německou preciznost a na to, jak potravinové lístky vlastně stačily tak akorát. „Systém se nikdy nezhroutil a to, co jste si objednali, to bylo.“ Pravda je někde mezi, Němci se snažili zachovat zdání normálního života, nicméně podle historika Vajskebra hlavní problém spočíval v tom, že ačkoli jste měli potravinové lístky i peníze, nemuselo se na vás v obchodě vůbec dostat.

Chvílemi se dalo na realitu pozapomenout. Filmy jako Kristián či Hotel Modrá hvězda přitáhly za války do biografů tisíce diváků. A také se tančilo. „V roce 1941 je tanec zakázán, povolovaly se aspoň taneční kurzy. Ty byly často fingované, lidé se naoko přihlásili do kurzu, ale šli si prostě zatančit a bavit se,“ vysvětluje historik Petr Koura. Oblíbeným tancem byl swing, který přišel z Ameriky. Čeští swingoví fanoušci si volili i ležérní módu, ženy měly krátké sukně a výrazné líčení. Muži také provokovali deformovaným kloboukem zvaným „tatra“ a kostkovaným sakem. Tento postoj byl brán jako tichý odpor vůči nacismu. Ilona Ročková na tu dobu vzpomíná jako na puritánskou, ale i tak se ona a její starší sestra snažily oblékat módně. „Pamatuji si, jak jsme v šortkách šly k rybníku a staré paní na nás volaly: „Fuj, jsou svlečené.“

Seznamy popravených nečetl

„Maminka přicházela domů a říkávala: Už je tam zase vyvěšený seznam popravených, ale mně to nic neříkalo,“ svěřuje se Ilona Ročková. Stejně tak Jaroslav Ort, který se svými bratry žil u otce. Jeho dědečka i jejich maminky nacisti popravili. „Pro tatínka to muselo být obtížné. Musel se zaručit, že budeme vychováni v árijském duchu, tak jsme mluvili na procházce německy,“ vysvětluje Jaroslav. Jeho otec se je snažil od všeho chránit. „Nečetl jsem seznamy popravených, netušil jsem, že se nás to týká,“ říká pan Jaroslav, který se o smrti maminky, zastřelené v roce 1942 v Mauthausenu, dověděl až po válce.

Pan Valenta na tom byl podobně. Také mu nikdo nic neřekl. Ale dovtípil se. Možná také díky tomu, že ho v roce 1944 sebralo s celou rodinou gestapo. „O otcově hrdinství jsem se něco bližšího dověděl až po jeho smrti,“ vysvětluje. Pověděl mu o tom strýc, strojní inženýr, za války totálně nasazený v opravně nákladních automobilů. Prováděl zkušební jízdy a během nich převáželi zbraně pro organizace odboje. „Jako vám po válce málokdo vyprávěl, jak to vypadalo v koncentráku, tak táta mi nevyprávěl, co se dělo na gestapu. Nic mu nedokázali a on nic neprozradil,“ říká pan Vladimír a dodává nakonec: „To jsou osobní traumata, ta se nedají ani vyprávět.“

Jaroslav Ort si až později zjistil informace o matčině smrti: „Byla popravena spolu s dalšími 260 lidmi. Mysleli si, že se jdou jen měřit, a pak je střelili do týla. Byli odsouzeni k smrti zastřelením, proto nešli do plynu. Podle hesla pořádek musí být,“ vypráví hořce Jaroslav Ort. Po příbuzných popravených nacisty toho Jaroslavu Ortovi mnoho nezbylo. „Tatínek mi schoval noviny s názvem Árijský boj, kde bylo na první straně napsáno červeně: Jan Sonnevend: Ubytovatel vrahů.“ Jaroslavova rodina se tak stala obětí nacistické msty za atentát na Heydricha. „Na deseti popravištích v Čechách bylo od 28. května do 3. července 1942 zmařeno 1337 životů podle dochovaných exekučních seznamů. Stovky osob byly deportovány do koncentračních táborů a několik desítek osob spáchalo před zatčením nebo v jeho průběhu sebevraždu. Mezi oběti je nutné připočítat také sto zavražděných dětí z Lidic a Ležáků, které byly udušeny v plynových vozech. Potvrzeno zůstává celkem 1560 obětí stanného práva, jejichž smrt byla podložena popravčími protokoly. Důvody exekuce bylo například schvalování atentátu, nedovolené držení zbraní či ukrývání hledaných osob,“ připomíná historik Vojtěch Kyncl.

Dokonce se vtipkovalo

Československému odboji a heydrichiádě se věnuje i historik Jaroslav Čvančara. Tu dobu zažil coby malý kluk a také on si vzpomíná, že i v tak těžké době se vtipkovalo. Po atentátu na Heydricha obcházela policie pražské rodiny a paní Čvančarová dokonce s jedním policistou vtipkovala, že u nich na dvoře je kolo a přes něj kabát, že to mohou být ty věci, které hledají. Měla štěstí, že policista se na kabát nepodíval, protože patřil jejímu bratrovi a on si v něm schoval pistoli. I když s atentátem neměli nic společného, hrozil by jim trest smrti. Lidé vtipem zlehčovali situaci, ujal se třeba žertovný název „protentokrát“.

Čvančarův starší bratr Miroslav psával pravidelně do Zpravodaje Klubu přátel Žižkova vzpomínky na válku. „Po mimořádném a výjimečně vydatném obědě si táta jako obvykle zapálil cigaretu. Její nedopalek pak pečlivě uschoval do krabičky. Protože kuřivo bylo na příděl, na tzv. tabačenky, otec shromažďoval špačky či vajgly a z nich později, při větším množství, vyloupával zbytky tabáku,“ zachytil vzpomínky Miroslav Čvančara. Na příděl bylo i jídlo a později i šatstvo. Týdenní dávka pro obyčejného spotřebitele (pak byli ještě ti, kdo těžce pracovali, naopak menší příděly měly děti) byla například půl kilogramů masa či masných výrobků. Každý, kdo chtěl množství odebrat, si ho musel měsíc dopředu objednat.

Druhý život protektorátu Čechy a Morava

„Když v roce 1944 bombardovali Brno, vyběhly jsme se sestrou ven na zahradu, abychom to slyšely,“ vzpomíná Ilona Ročková. Rozpovídá se také o konci války, kdy Svitavy opouštěli Němci a její sestra z jejich bytů přinesla spousta věcí. Vzpomínky Věry Smolařové jsou dramatičtější. „Rozkřiklo se, že Němci chodí do domů a vraždí lidi, tak tatínek řekl, že nebude čekat na to, až mu někdo ke konci války podřeže krk, a utíkali jsem směrem ke Grébovce.“ Paní Věra vzpomíná na to, jak si vzali všechny peníze, jídlo a ona kožich, který dostala od tatínka. „A i když byl květen, já utíkala v něm. Tatínek první, pak já a maminka vzadu. A najednou prásk, střílela po nás Němka z okna. Ale já jsem nemohla utíkat, nechala jsem si nazouvací bačkory, hlavně že jsem měla kožich,“ vypráví. V roce 1950 se vdala a měla dvě děti. Její manžel ale brzy zemřel na rakovinu a tato choroba později vzala život i jejich synovi. Vladimír Valenta vzpomíná na konec války takto: „Proklínanou gestapačku zadrželi naši četníci. Okresní soudce vynesl ortel smrti. Pověsili ji na šibenici na dvoře okresního hejtmanství jako symbol konce německé okupace a všeho zla a sedmi let vraždění a ponížení národa,“ vypráví. Pan Valenta se po válce oženil se ženou, se kterou se seznámil v Ústí nad Labem na honu, on byl v mysliveckém svazu a ona byla zaměstnankyní lesů. Zdeněk Křeček a jeho rodina měli po válce problémy s komunistickou stranou. V roce 1948 jim komunisti velkoobchod sebrali, Zdeňka vyloučili ze školy, musel na tři roky na šachtu do Ostravy. Ilona Ročková se po válce zamilovala do obchodníka, který jí imponoval tím, že uměl francouzsky, to se naučil během války jako totálně nasazený. Když bylo jejich dceři dvanáct let, zemřel a Ilona se zamilovala do Františka, se kterými trávila léta na chalupě v Kytlicích na Děčínsku, kterou koupil v padesátých letech. Zůstala tam po vyhnaných Němcích.

Vyrovnat se s válečnými traumaty a špatnými vzpomínkami lze snáze, když se sdílejí. Terezínská iniciativa, která vznikla v roce 1993 a která sdružuje bývalé vězně terezínského ghetta, pravidelně pořádá setkání přeživších z koncentračních táborů. Památník Terezín má projekt nazvaný Školákem v protektorátu. Ukazuje současným dětem, jak se žilo v těžkých časech jejich vrstevníkům.

Z webové stránky se děti například dovědí, že jejich pradědečkové a prababičky mohli ve volném čase chodit do Sokola, ale jen do roku 1941, pak protektorátní úřady tuto organizaci zakázaly a někteří její členové skončili v koncentráku. Stejně tak skončil skauting. Ten mimo jiné formoval povahu Jaroslava Orta.

Šrámy z války

Nedávno proběhlo médii, že česko-německé vztahy jsou na výborné úrovni. Dokonce se na sudetoněmeckém sjezdu v bavorském Hofu ozvala česká hymna. Při té příležitosti se v novinách zopakovala čísla. Během nacistické nadvlády přišlo o život téměř 350 000 obyvatel někdejšího Československa. Při poválečném odsunu zahynulo okolo 15 000 až 30 000 Němců. Je to jedna smutná kapitola dějin, která má stále ještě své pamětníky. Poslední. Za pár let to budou jen stránky v učebnicích dějepisu.