Daniel Black (23) z Havířova před šesti lety přesvědčoval komisi odborníků o tom, že je žena. Přesvědčil. V osmnácti letech prošel operativní změnou pohlaví. V červnu bude muset komisi přesvědčit znovu. Tentokrát o tom, že je muž. Uvědomil si totiž, že ženou není, nikdy nebyl a nikdy už být nechce. Někde se v celém tom kolečku zdravotních vyšetření stala chyba.

Daniel je jeden z těch, u nichž se takto zásadní, nevratná operace neměla uskutečnit. Řešit měl totiž úplně něco jiného. „Až později mně byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, deprese, úzkosti,“ vyjmenovává. Příběh Daniela, který až teď pochopil svoje problémy, se začal odvíjet už na základní škole, kdy si jeho spolužáci nemohli nevšimnout jeho jemných rysů. Jak sám říká, vždy byl feminní typ. „Začali mě šikanovat a nadávat do gayů a já to přijal, myslel jsem si, že fakt jsem,“ začíná vyprávět Daniel, který vyrůstal v jehovistické rodině. „Hříchem byl nejen sex, ale i onanie, navíc mi příbuzní říkali, že mužské tělo je odporné. A tak jsem ho nenáviděl,“ doplňuje. V sedmnácti letech zamířil za sexuoložkou do Prahy. „Už po půlhodině mi řekla, že jsem jasný příklad,“ říká. Sexuoložku Hanu Fifkovou a celý tým odborníků, kteří mu dali zelenou ke změně pohlaví, nyní veřejně odsuzuje. Zazlívá jim, že měli jeho problémům lépe porozumět. I když jim to poněkud usnadnil. Co měla či mohla sexuoložka udělat jinak, když k ní přišel v ženských šatech, s tím, že nenávidí své tělo, zejména své mužské genitálie, a je rozhodnut své štěstí najít v ženské podobě? Už tolik lidí před ním přece svou novou identitu takto našlo.

Mladý muž, který ještě před několika lety viděl spásu ve změně pohlaví, se dnes přidal na druhou stranu a pije krev zejména zastáncům transgenderového hnutí svým tvrzením, že změna genderu je nesmysl. Nechápe, že jej doktoři operovali jen na základě jen jeho tvrzení a neodhalili pravou příčinu. „Jako kdybyste přišli k doktorovi, že chcete vyoperovat žlučník, protože vás bolí břicho, tak přece ten odborník musí rozpoznat, zda je to opravdu třeba,“ oponuje Daniel a stojí za tím, že u něho byla provedena chybná diagnóza. Připomíná, že po operaci mu byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, kterou podle něho měli lékaři poznat dřív. Podle všeho za jeho problémy stála pošramocená psychika.

Ženský mozek v mužském těle a naopak?

Podle sexuologa Petra Weisse nelze transsexualismus diagnostikovat jinak než podle pacientovy výpovědi. Kdy přesně vzniká transsexualita? Je vrozená? „Tohle nikdo neví, tím se zabývají přední světoví odborníci a nikdo nepřišel na to, proč existuje transsexualita,“ odpovídá Petr Weiss. Daniel trvá na tom, že jde o poruchu, kterou je třeba léčit. Mezi poruchy je transsexualita opravdu zařazena, a to pod označením F640. Daniel je přesvědčen, že mužský či ženský mozek neexistuje. A odvolává se na řadu odborných názorů, například na zjištění výzkumné skupiny ARIF na univerzitě v Birminghamu z roku 2004, která zkoumala víc než sto lékařských studií zaměřených na změnu pohlaví: žádná z nich nepřinesla vědecký důkaz o účinnosti operací. Je tedy vůbec možné změnit si pohlaví?

„Rozdíly mezi velikostí, strukturou a funkcemi mozku podle pohlaví samozřejmě existují. Ale pojetí, že existuje ženský a mužský mozek, je hodně zjednodušující, protože individuální rozdíly mohou překrývat skupinové charakteristiky,“ odpovídá Ivo Procházka z Urologické kliniky 1. LF UK a VFN a dodává, že pro vrozenou dispozici svědčí třeba to, že vývoj probíhá v typických případech po dobu mnoha let od raného dětství. „Asi nikdo si netroufne říci, že tam jiné faktory nemohou hrát roli. Například o ontogenezi lidské psychiky v prvních měsících od narození toho stále víme hodně málo,“ dodává lékař a upozorňuje na to, že nejdůležitější ukazatel pro potvrzení diagnózy transsexuality je čas a stoupající spokojenost pacientů s probíhajícími změnami. „Obecně lze říci, že genderová identita, tedy to, jestli se cítíme mužem, nebo ženou, leží v mozku, konkrétně v hypotalamu. A záleží především na úrovni našeho sebepoznání, kam se až dostaneme,“ vysvětluje.

Daniel teď má nikoli mužské genitálie, nýbrž atrapu vaginy. Chtěl si zlepšit život. Oslnila jej komunita lidí, kteří popisovali to samé, co řešil on. „Deprese, sebepoškozování, nenávist ke svému tělu,“ vyjmenovává Daniel. A není sám, kdo si myslel, že mu operativní změna pohlaví pomůže. Walt Heyer, který sám prošel změnou pohlaví, vydal knihu Odvrácená tvář transgenderu, kde zveřejňuje desítky výpovědí lidí, kteří později operace litovali. Většina z nich změnou pohlaví chtěla řešení. Hodně z nich bylo zneužito, znásilněno. Ale operace jejich problém nevyřešila. Jen prohloubila.

Sexuoložka Fifková se nechtěla k případu Daniela Blacka vyjadřovat, ale podle ní se tyhle „omyly“ stávají zřídkakdy. „V ČR je za posledních dvacet let jen několik takových případů, z nejrůznějších důvodů, ne vždy šlo o chybnou diagnózu, někdy jen prostě nový život klientovi nepřinesl to, co očekával. Obecně platí, že každý TS klient absolvuje několik psychologických vyšetření, při kterých se zkoumá i osobnost. Pro stanovení diagnózy transsexuality neexistuje žádná objektivní metoda, takže určitě se dá tato diagnóza stanovit chybně. Na druhou stranu – pokud je vývoj anamnesticky typický, psychologické vyšetření žádné anomálie neukazuje, klientovo deklarování identity je dlouhodobě konzistentní a celý průběh procesu změny pohlaví probíhá zjevně ke spokojenosti klienta a zjevně jeho kvalitu života zlepšuje, o správnosti diagnózy nás to ujišťuje,“ obhajuje proměny Fifková.

Aby se to nestalo dalším…

„Vůbec mě nepřekvapuje, že se dějí takovéto případy,“ reaguje na Danielův příběh doktorka Halina Čermáková z České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii. „Kolikrát jde o děti ve vývoji nebo dospělé s vážnými psychickými potížemi s narušenou osobnostní strukturou. Potřebují dlouhodobou individuální terapeutickou léčbu. Místo toho se dostávají do soukolí současného trendu. Muž se nikdy nepromění v ženu a naopak, je to jen náhražka druhého pohlaví. Je potřeba víc myslet a méně konat,“ upozorňuje. Podle Weisse jde o druhý případ detranzice u nás. „V USA či ve Velké Británii žádá zpět své pohlaví až dvacet procent přeoperovaných lidí. „V posledních letech je tam nárůst počtu žadatelů o změnu pohlaví o tisíc procent, v Británii dokonce o čtyři tisíce,“ varuje Weiss a dodává, že neví, čím to je, ale podle něho za to mohou sociální sítě.

Život ale není videohra, kde si volíte, kým chcete být. A nelze tak úplně změnit si pohlaví. Můžete se nechat vykastrovat. Brát hormony, které vám zjemní pleť, nebo naopak po kterých vám porostou vousy. Ženám zhrubne hlas, mužům sice nezjemní, ale ti trénovaní ho dokážou posadit výš. A můžete si pak dát vyrobit ženské či mužské pohlavní orgány, respektive jejich atrapy.

„Domníváme se, že ani významné pokroky medicíny neumožňují realizovat uspokojivou chirurgickou změnu ženského pohlaví na mužské a opačně. Operativní změna pohlaví nezaručuje automaticky plné uspokojení a vymizení genderové dysforie,“ dodává Čermáková.

Ať už na něj nesahají

Na otázku, zda Daniel chce podstoupit operaci zpět, odpovídá, že už hlavně nechce, aby na něj doktoři znovu sahali. Svůj penis už nebude mít nikdy zpátky. Může mít jakousi náhražku například ze zádového svalstva, ta však nebude mít topořivé schopnosti. To, že přišel o pohlavní orgány, už oplakal. Bude se muset také smířit s doživotním braním hormonů. Se zničením zdraví. Bere antidepresiva, stabilizátory nálady, hormony a doplňky stravy proti řídnutí kostí. A to ještě dopadl dobře, někdy se operace nepovede a dochází ke zdravotním problémům, jako je inkontinence, nebo k poranění střev. Do takového rizika jdou všichni lační po změně genderu. Daniel je jedním z těch, kdo upozorňují na negativa, o kterých se v dnešní době plné transgenderového trendu mlčí. Je na něm vidět, že je po tom všem už vyrovnaný, avšak není s tím srovnaný. Nastoluje otázku, zdali je v pořádku si určit, že už nebudete mužem či ženou. Jestli to vůbec lze. Nyní bojuje, zejména za sociální Twitter, za to, aby jeho příběh byl viděn. Transgender lidé a jejich příznivci mu spílají. On však chce být stejně hlasitý jako oni.