Jaromír Slomek

/

Články autora

Český pohled

Obrazy, plastiky, fotografie, listiny, přírodniny, lyže, motocykl, nábytek a ještě mnoho dalších hmatatelných i nehmatatelných (projekce, hologram) věcí, celkem na pět set exponátů, je k vidění od 18. listopadu v hlavním městě Ústeckého kraje v dlouho připravované, odkládané, ale nakonec přece jen slavnostně otevřené (labutí píseň sociálnědemokratického ministra kultury Zaorálka) expozici nazvané lakonicky Naši Němci.

Z druhohor

Byli jsme zvyklí slýchat písně Š + S, tedy to hlavní z odkazu proslulé (a možná už opravdu, jak rádi píší čeští žurnalisté, legendární) pražské scény, v té podobě, jakou jim zpěváci a hudebníci dali až při studiových nahrávkách, ať už jsme měli to štěstí, že jsme na jevišti mohli vidět Suchého ještě společně se Šlitrem a s nimi všechny (zpívající) herce od Filipovské a Matušky (Člověk z půdy, 1959) po Černockou a Křesadlovou (Jonáš a dr. Matrace, 1969), anebo neměli.

Perličky a přešlapy

Užitečných příruček pro uživatele češtiny, v nichž čtenáři, většinou již odrostlí povinné i nepovinné školní docházce, nacházejí poučení, jak správně zacházet s mateřským jazykem (jistěže se mohou dovzdělat i cizinci), vychází u nás poměrně dost. Člověk se jich po pročtení většinou nezbaví, naopak je zařadí do své knihovny na místo snadno a rychle dostupné, protože ví, že se k nim bude vracet. Zhusta ke svému prospěchu, občas i k zlosti, to když v nich nenachází, co právě hledá.

Devět povídek a jeden nekrolog

Téma souboru deseti próz Všechny za jednu (osm z nich napsaly ženy) je velkoryse široké: přátelství. Takže chlapecké i dívčí, celoživotní, předčasně ukončené a už nikdy neobnovené, nečekané setkání po letech atd. Obrázek současné české (ženské) prózy je tristní jako ten azylový dům. Domácí úkoly z kurzu tvůrčího psaní v Kocourkově? Ne, ty by byly aspoň zábavné.

Kdo pozapomene, ten nemá budoucnost

Anna Böhm, Franz Böhm, Anna Richter, Anton Skudel, Ferdinand Tröster, Emilia Tröster… Jména, jména, jména. Nejsou to, řečeno s Ivanem Blatným, „jména skutečná a jména vymyšlená“, pseudonymy tady nehledejme. Jde o jména na náhrobcích sudetských Němců, kteří vlastně měli štěstí: zemřeli dřív, než mohli být českými spoluobčany ze svých domovů po skončení druhé světové války vyhnáni; mnozí čeští historici, učitelé a žurnalisté stále ještě eufemisticky říkají „odsunuti“.

„Riegře, pomáhej zvítězit!“

Ulice uprostřed Prahy, která se postupně jmenovala Tandléřská či Tandlířská (tandléř, tandlíř = vetešník), Nová Pasířská, Pasířská, Palackého, zase Pasířská (1942–1945; to už je teď asi jen k smíchu, i Havlíčkově ulici bylo v letech 1940–1945 protektorátními úřady pošetile vráceno jméno Jezdecká) a znovu Palackého, byla nazvána po svém nejslavnějším obyvateli, a to pohotově hned v roce jeho smrti. Ta dostihla autora Dějin národu českého v Čechách a v Moravě na poměrně krátké posteli, stojící v přístěnku-pracovně v prvním patře nenápadného paláce.

Domov jako pocit

Autobiografie Rudyho Linky (nar. 1960) byla ohlášena na loňský rok ke kytaristovým šedesátinám, nakonec měla zpoždění, vyšla až letos, úkaz v pandemické době běžný. Dohromady nic se nestalo. Fotografiemi velmi bohatě vybavený svazek je tady, a jaké čteme vročení v tiráži, nám koneckonců může být jedno. Snad si tím neokázalým vzpomínáním chtěl Rudy Linka postavit pomníček, jako každý, kdo takto rekapituluje svůj životaběh,

Čeština v časech zrodu

Jiří Rejzek (56), autor Českého etymologického slovníku (1. vyd. 2001), příručky průlomové tím, že je v ní vykládán i původ vulgarismů, v ústech lidu, především mužské populace, běžných bez ohledu na společenské vrstvy (viz veřejně pronášené sprostoty třetího prezidenta ČR), avšak předtím v pracích tohoto typu spíš ignorovaných, přichází s výkladem „pro odbornou veřejnost i laické čtenáře se zájmem o počátky českého národa a jeho jazyka“.

Sedm set vzorů

Nedávno uvažovala Lenka Zlámalová o tom, proč „si hledáme vzory stále víc v cizině a v historii“. Její článek Kdo nás nejvíc ovlivňuje (viz Týdeník Echo č. 5/2021) vyzněl poněkud skepticky: vzorů ubývá, přinejmenším těch současných. Nyní vydaná Encyklopedie olympioniků / Čeští a českoslovenští sportovci na olympijských hrách, kolektivní dílo vzniklé pod vedením zkušeného Františka Koláře (69), může posloužit jako vhodná pomůcka pro hledače vzorů: formou biografických hesel, výběrově ilustrovaných černobílými i barevnými fotografiemi, přináší příběhy sedmi stovek „sportovců".

Vaculíkova Kámasútra

O tom, že má doma rukopis údajně erotického románu Stará postel, věděli lidé kolem Ludvíka Vaculíka (1926–2015) už dávno. Jenže text se pořád nevynořoval, takže to s ním bylo trochu jako s lochneskou: myšlenka na něj přestávala vzrušovat. Teď je ta próza na cestě ke čtenářům. A než k nim na podzim dorazí v úplnosti, je tu jakási ochutnávka, přesněji řečeno bibliofilie (i náklad je bibliofilský: 200 číslovaných výtisků), nazvaná bez přívlastku prostě Postel.

Talent, dřina a štěstí

Když se novinářka Gillian Oliverová „přestěhovala do městečka na severozápadním pobřeží Anglie“, zjistila, že ve vedlejším domě žije Eva Graham Romanová, polovina věhlasného sourozeneckého páru, který v letech 1962–1965 získal čtyřikrát za sebou (čeští sportovní žurnalisté by dnes napsali „v řadě“) titul mistrů světa v tancích na ledě. Zrodil se „nápad na knihu“, společným úsilím vznikl anglický text The Memoir of Eva Roman a poté jeho česká podoba.

Masaryk podle Engliše

Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.

Básník básníků

O tom, že básník, překladatel a esejista Josef Palivec (1886–1975) uměl „psát formálně pěkné a literárně cenné dopisy“, jsme věděli z memoárů Jaroslava Seiferta, jenž na něho vzpomínal jako na jednoho ze svých tří životních přátel (vedle nich měl „hromadu dobrých známých“ a „dost kamarádů“). Avšak teprve teď, dávno po vydání Všech krás světa, se o Palivcově epistolografickém umění můžeme přesvědčit. Konečně je tu objemný svazek odeslané i přijaté korespondence, kompletující slovesný odkaz tohoto muže pohnutého osudu.

Starší články