„A jsme tady, pravil muž kocourovi a postavil ho na zem. Zároveň sundal ze zad těžký batoh a odechl si. Sedl si na hromadu starých prken z rozvalené boudy nebo kůlny. Zdálo se mu, že od posledně se tu nic nezměnilo, byl tu asi před půl rokem, pouze kocour je tu poprvé. Nedůvěřivě všechno očichává, každou rostlinku i rezavý hřebík v prknech, muž pohlédl na mobil, signál žádný, nebo jen velice slabý. K podobně uspokojivému výsledku zřejmě dospěl i kocour a rozvalil se na vyhřáté fošně, bradu si spokojeně opřel o tlapy. Založíme zde novou civilizaci, usmál se na něj povzbudivě.“

Tak začíná próza Ondřeje Vaculíka (1954), jež dostala poněkud matoucí titul Člověk jménem Rour. Jméno totiž nepatří onomu pánovi, jenž se rozhodl opustit civilizaci (ne však docela) a usadit se „na opuštěném místě zaniklé periferie“ s bujnými křovisky, kam „lidská noha nevkročí“, nýbrž kocourovi, věrně doprovázejícímu chvílemi více, chvílemi méně přesvědčivého literárního hrdinu od první do poslední stránky příběhu.

O zvířátku se toho dovídáme skoro víc než o jeho majiteli, na informace je vypravěč skoupý, „muže“, jak mu zpočátku říká, charakterizuje jen jeho věkem („Pracoval jsem od šestnácti let, kocoure, tedy čtyřicet sedm let“), sociálně ho činí nečitelným: že „je vyučený tesař“, zazní pouze en passant, nakonec se snad uplatnil i jako publicista, to vše je náhle minulost: tmu „už nemusí přemáhat žádným psaním, aby stihl uzávěrku. Vydavatelé potřebovali naplnit stránky často i bez ohledu na myšlenky. Na ty ostatně někdy nezbývalo času ani čtenářům. Jako autor se zavedl na rozměr dva tisíce osm set až tři tisíce šest set znaků bez mezer. Znamenalo to vždy nějak začít a včas skončit, což si obstojně nacvičil. Do jednoho periodika psal pravidelně několik let, aniž by se přesvědčil o jeho existenci. Nic o něm neslyšel. Nikdy ani nepátral, jestli a jak se mu platí, aby se nedozvěděl, jakou cenu jeho psaní má. Možná i žádnou. Nepsal ale rád, grafomanem nebyl, pouze si zvykl, že musí, když to slíbil. Potěšením pro něj byl ten splněný úkol, takže vlastně psal rád“. Ondřej Vaculík je vtipný.

V lokalitě zdánlivě nehostinné („všechny územní rozvojové plány [ji] vynechaly, nezahrnuly do žádné zóny, a ponechaly ji jen tak svobodně zelenou“) si čerstvý starobní důchodce buduje nový domov, „boudu půdorysu asi devět čtverečních metrů“, tuskulum vzdálené od všeho, čím dosud žil, a přece ne tak daleko od prvních domů velkoměsta, k nimž musí popojít a poté popojet tramvají: k bankomatu, do prodejny potravin, do železářství, nakonec i do vinárny na schůzky s „železářkou Magdou“, na niž myslíval: „Nikoli jako na ženu, ale jako na mistrovou svého železářského oboru, která ví vždycky více než její zákazníci. Zejména on, odborník skoro na všechno. Jak sympatická osoba!“ O prodavačce vypravěč prozradí leda to, že je „postarší“ a že „má poněkud větší a silnější ruce i hranatější ramena proti daleko jemnějšímu obličeji“. Úplně ji vidíme před sebou!

Vaculíkův Robinson Crusoe naší doby je stejně jako Defoeův „námořník z Yorku“ postava romantická a současně racionální a nesentimentální, člověk prakticky uvažující i konající. Pokouší se překonávat překážky a je v tom víceméně úspěšný. Vedle Robinsona si však čtenář pravděpodobně vzpomene i na výtečný román Mojmíra Klánského Vyhnanství (do samizdatové Edice Petlice ho v roce 1975 přijal Ludvík Vaculík, otec Ondřeje Vaculíka): starý sedlák František Hrazděra má za sebou jinou minulost než majitel kocoura Roura i jiné důvody pro život stranou společnosti, a přece jsou si podobni. Josef Vohryzek o tomto díle napsal: „Hrazděra je v celém románu přítomen v každé větě a text je složen výhradně z toho, co zahrnuje Hrazděrův obzor a zkušenost. Klánský vypráví téměř důsledně ve třetí osobě, ale střídá ohniskovou vzdálenost tak často a tak plynule, že si čtenář nestačí uvědomit, kdy je Hrazděra viděn z odstupu a kdy splývá s vypravěčem...“ To platí i pro novelu Ondřeje Vaculíka. Bez ohledu na závěrečnou distanci: „Postava muže je vymyšlena zcela, takový blázen ještě nejsem, i když leccos se může jevit...“

Ondřej Vaculík: Člověk jménem Rour. Nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o., Olomouc, 118 str.