Od založení Českého průmyslového muzea, jak se původní projekt Vojty Náprstka jmenoval, uplynulo loni 150 let. Dobrý důvod pro sepsání dějin této jedinečné instituce. Ujala se ho Klára Woitschová, vedoucí Archivu Národního muzea. Rozvrhla chronologický výklad příběhu do devíti kapitol (sama tu třetí napsala), jejichž názvy jsou důsledně dvouslovné: Kontexty a předpoklady, Předehra a počátky, Strádání a očekávání, Svastika a hvězda, Okovy a cesty, Uvolnění a naděje, Normalizace a transformace, Otevřenost a modernita (takto v obsahu, na str. 293 a násl. jinak: Svoboda a modernizace). Nejrozsáhlejší je závěrečná kapitola, důležitý dodatek, který by vydal na samostatnou knížku: Lidé a knihy. To je historie knihovny Náprstkova muzea, podaná poutavě Michaelou Tydlitátovou, její nynější vedoucí.

Autorství ostatních kapitol patří lidem z různých pracovišť, Markétě Křížové (FF UK), Vladanu Hanulíkovi (FF Univerzity Pardubice), jenž upravil a doplnil text z pozůstalosti Mileny Secké, dlouholeté pracovnice Náprstkova muzea, mimo jiné monografistky Vojty Náprstka, další kapitoly napsali Libor Jůn (Národní muzeum), Tomáš Gecko (Masarykův ústav a Archiv AV ČR), Adéla Jůnová Macková (rovněž Masarykův ústav), Ondřej Crhák (Náprstkovo muzeum) a Eva Dittertová, předposlední ředitelka Náprstkova muzea od roku 2010, letos v lednu ji ve funkci nahradil Zdeněk Šámal („znáte z televize“).

Sedm dějepisných oddílů je doplněno devatenácti medailonky osobností spjatých s jubilující institucí; na začátku jsou matka, syn a jeho manželka, tedy Anna Fingerhutová, Vojta Náprstek, Josefa Náprstková, za nimi Josef Studnička, první kustod Náprstkovy sbírky, dále Renáta Tyršová, to už jsme v letech první republiky, své místo tu má též výše jmenovaná Milena Secká, 1957–2021. Napsali je i lidé, kteří se na hlavních kapitolách autorsky nepodíleli. Ve třech případech jde o autoportréty, v obsahu to vypadá trochu komicky: Jana Součková (Jana Součková), Kateřina Klápšťová (Kateřina Klápšťová), Dagmar Pospíšilová (Dagmar Pospíšilová).

Čtenářsky, jak se říká, nejvděčnější, nejobjevnější jsou asi kapitoly druhá až čtvrtá, zachycující prvních skoro devadesát let činnosti, 1862–1949. Rovněž v kapitolách následujících, dotažených až do současnosti, sledujeme, jak říká Klára Woitschová, „institucionální dějiny Náprstkova muzea“, proměnu úkolů, „které si buď samo předsevzalo, či mu byly ukládány autoritami určujícími směr politického a kulturního vývoje v českém či československém státě“. Druhý svazek bude „výhradně věnován“ dějinám sbírek.

Dějiny Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur do jisté míry zrcadlí i dějiny českého národa. Do knihovny a čítárny v domě U Halánků, kde se konaly i veřejné přednášky, zacházeli už Palacký, Purkyně, Neruda, Sládek, Světlá, Krásnohorská..., ve svých letech předprezidentských také Masaryk (v záznamech o knihách, které si tu půjčoval, stojí mj. Gogol: Mrtvé duše, Vrchlický: Hilarion, Tisíc a jedna noc). Mimochodem, adresu na Betlémském náměstí dobře znal i poslanec Evropského parlamentu Alexandr Vondra, v sedmé kapitole se připomíná, že v letech 1985–1987 pracoval „v muzeu nejdříve jako noční hlídač a posléze jako správce sbírek na zámku v Liběchově. (...) Roku 1987 Vondra podepsal Chartu a z toho důvodu byl jeho pracovní poměr zde ukončen“.

Knize by slušel rejstřík jmenný (Komenský: Kniha bez rejstříku je dům bez oken) a zasloužila by si pečlivější redakci. Čert vzal chyby literní (str. 338: „... do sborníků , živých v stupů...“) i gramatické (str. 112: „Ani kuratorium, ani město Praha nepřikládali obviněním žádnou váhu...“), ty čtenář koneckonců hned pozná a v mysli si je pohotově opraví, horší jsou omyly věcné. Například Americký klub dam, který se v domě U Halánků scházel už za Náprstkova života, je tady přejmenován na Akademický klub dam (str. 78), ba dokonce na Klub amerických dam (str. 102, faux pas v textu hlavní editorky). Škoda.

Klára Woitschová a kolektiv autorů: Dějiny Náprstkova muzea I. Vydalo Národní muzeum, 552 str. + 16 str. obrazové přílohy.