Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes.

S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize. Po dlouhých patnácti letech spatřili diváci na obrazovce Seifertovu tvář a uslyšeli hlas dojatého kmeta, jehož mysl byla navzdory chřadnoucímu tělu jasná. Pár improvizovaných slov ČTK přepsala (nebo zaznamenala už na místě?) a zveřejnila. Den nato, v sobotu 13. října 1984, si čtenáři Rudého práva a dalších deníků mohli přečíst:

„Mám radost z udělení Nobelovy ceny, i když se zdravotně necítím dobře. Zpráva mne překvapila, nečekal jsem ji. Vzpomněl jsem si přitom na básníky, kteří tuto poctu nedostali, ač by si ji rovněž zasloužili – na Vítězslava Nezvala, Josefa Horu, Františka Halase, Vladimíra Holana a další.“ Jak patrno, Seifert jmenoval pouze své současníky, víceméně rostence, pominul Vrchlického, Bezruče, Březinu… A stranou nechal pro tu chvíli i prozaiky, třeba Vančuru nebo Čapka… Nedržel se chronologie ani abecedního pořádku. Na prvním místě uvedl spontánně Nezvala. Považoval ho tedy za nejvýznamnějšího básníka své generace? Asi ano. Už o čtyři roky dřív ostatně napsal (v básni Pocta Vladimíru Holanovi; najdeme ji ve sbírce Býti básníkem): „Vítězslav Nezval se smrti rouhal, / a ta se mu pomstila. / Když nečekaně zemřel o Velikonocích, / jak si sám předpověděl, / zlomila se jedna ze silných větví / stromu poezie.“

Objemnou (a objevnou) monografii o této „silné větvi“ napsala Krystyna Wanatowiczová, autorka záslužné práce Miloš Havel, český filmový magnát (2013), jež si s ohledem na svůj věk (nar. 1979) musela i tentokrát počínat víc jako archeoložka než reportérka, natož pamětnice. Přečetla potřebnou primární i sekundární literaturu (té sekundární, tedy o básníkovi, už je vagon, pomalu není v silách jednoho člověka prokousat se všemi texty o něm, něco už se jí na stůl nedostalo, třeba Macháčkova monografie z roku 1980, vzal to čert, bohužel ani hodnocení Nezvalových literárních výkonů od Arna Nováka, to je docela škoda), soustředěně se ponořila do archivů a vytěžila z nich leccos dosud neznámého, obešla řadu lidí, kteří měli k tématu co říci. Mohutný spis nazvaný na první pohled překvapivě, avšak přesně Nezval / Básník a jeho syn tu zůstane jako užitečná pomůcka pro všechny, kteří se v souvislosti s uměleckým dílem chtějí dovídat i něco o jeho tvůrci, ač to asi nikdy není nutné; o takovém Mistru Theodorikovi nevíme nic, a přece to účinek jeho obrazů neoslabuje. Možná dokonce naopak. O Vítězslavu Nezvalovi jsme však už leccos věděli, snad i trochu proti své vůli. A teď o něm díky pilné badatelce víme „všechno“.

Od Roberta k Vítězslavovi a zpátky

Jak se Krystyna Wanatowiczová k tématu dostala? Sama říká na počátku svého pojednání, že Nezvalovo jméno znala samozřejmě ze školy, na Nezvala narazila při práci „na životopisné knize o nejvýznamnějším filmovém producentovi první republiky a protektorátu Miloši Havlovi“, poté objevila v antikvariátu „útlý svazek“ básní Nezvalova nemanželského syna Roberta, jenž nosil otcovo slavné příjmení, nikoli příjmení své tehdy svobodné matky. V té chvíli prý „téma Nezval“ pro ni „získalo úplně jiný náboj“. A tak začíná Robertem, přesněji řečeno: vylíčením jeho smrti z vlastního rozhodnutí (skokem z okna bytu ve čtvrtém poschodí) v pondělí 11. ledna 1971. Mrtvému bylo šestnáct let. O jeho narození (19. září 1954) se dočítáme na straně 332, tedy ještě v první půli spisu, v té druhé je hoch trvale přítomen, slovem i obrazem, i když řeč je pochopitelně také o jeho slavném otci. Není to tedy tak, jak by snad čtenář očekával: že stovky stran budou věnovány pouze Vítězslavu Nezvalovi – s krátkým dodatkem, ne-li několika větami v poznámkovém aparátu, že básník ve svých čtyřiapadesáti zplodil se svou mladou milenkou Olgou dítě, zatímco jeho celoživotní svazek s „Fáfinkou“ (Františkou Řepovou), stvrzený pozdní svatbou v roce 1948, zůstal bez potomků. Paní Nezvalová se pro Roberta stala „tetou“, v jeho tváři jistě viděla i rysy svého manžela. Na samém konci monografie, jejíž název je zcela oprávněný, autorka svůj nález upřesňuje: „Nenápadný tenký sešit s texty Roberta Nezvala jsem našla v jednom antikvariátu v roce 2016. Psal se 26. květen. Ten den uplynulo 116 let od Nezvalova narození. Po přečtení Robertových básniček bylo zřejmé, že bílých míst je v příběhu otce a syna víc než veřejně známých informací. Tak začalo pátrání, které tímto dospělo k úplnému konci.“

O Nezvalovi, jak řečeno, toho víme dost, v dobách komunistického panství, spolehlivě dnes vzdálených už všem, kterým je méně než čtyřicet, to byl čítankový básník, o jehož velikosti se veřejně nediskutovalo. Literární historikové ve službách komunistické strany, jejímiž členy obvykle byli, měli jasno: „Nezvalova tvorba vyrůstala z revoluční perspektivy osvobození člověka ze sociálního útlaku, bídy a lidského sobectví. Je nesena snem o nové společnosti, která dá podmínky pro všestranný rozvoj lidí a v níž se člověk stane mírou všech věcí. Tomuto cíli, jehož dosažení spojoval s politickým zápasem komunistické strany (od r. 1924 byl jejím členem), zasvětil Nezval svou aktivitu občanskou i své úsilí společenské.“ (Miloš Pohorský: Rukověť dějin literatury pro III. ročník středních škol, 1972). Ach ano, „revoluční perspektiva“, „všestranný rozvoj“ a potřeba něco něčemu zasvětit. To se to psalo – z prefabrikátů. Tehdejšího středoškoláka mohla takováto klišé od četby Nezvalova díla leda odradit. Udělal by chybu, protože literární odkaz „podivuhodného kouzelníka“ se slovy a ovšem i poživačného oportunisty zahrnujícího se novými a novými přívaly sebelásky obsahuje stále ještě hodně působivého (z předválečné doby) – a vedle toho i dost balastu, který už je jen k smíchu, třeba poému Stalin nebo Zpěv míru, tak snadno parodovatelný: „Aby již básník nezpíval / pro uhrovité masturbanty, / estéty přejedené Kanty, / Hegely, Sartry a tak dál, / zpívám zpěv míru. (...) Aby již nikdy na jaře / tvůj syn, tvá důvěřivá dcera / nešli za hlasem Goldstückera / jak za píšťalou krysaře, / zpívám zpěv míru. (…) Aby již nikdy Kohouti / neburcovali, že prý hoří, / aby ti, kteří zítřek tvoří, / žili šťastně jak na pouti, / zpívám zpěv míru.“ (Antonín Brousek: Zpěv míru nové doby, 1973, napsáno a vydáno v exilu.)

Mimochodem, i Krystyna Wanatowiczová se parodií Nezvalových veršů zabývá, jinou, z jiné doby, poúnorové. Ty roky ji, zdá se, zaujaly nejvíc, shromáždila řadu dokumentů, jež je výmluvně prokreslují. Orientuje se v nich bezpečně. Ale možná že ještě víc než celý Nezval ve své velikosti i obludnosti ji zaujal tragický příběh jeho syna Roberta. Podala ho vyčerpávajícím způsobem. A poutavým!

Začali jsme Seifertem a Seifertem také skončíme. Na prahu smrti Nezvalovo jméno vyslovil se vší vážností, avšak v mládí i ve zralém věku si ze svého souputníka dovedl dělat dobrou legraci. Třeba v básni Česká paní z roku 1936: „(...) Tam na lavičce / před dvaceti lety / v májový večer, / když voněly květy, / s raketou přišla / – hrála totiž tenis – / poznati lásku, / Nezval říká: penis. (...)“ A v první polovině 50. let, kdy je umlčen za skvostnou Píseň o Viktorce (vydává leda bibliofilie), zatímco z toho druhého se stal amplion komunistické propagandy, dělá si Seifert z kolegy na Parnasu opět dobrý den, stylizuje se do mladého ctitele ostýchavé studentky v delší básni Plášť z igelitu, dodnes málo známé: „(...) Častokrát jsem ji k sobě zval, / pokojík měl jsem bez předsíně / a v zimě hřál se na komíně. / Nebyl to sice žádný sál / a velkou část ho zabrala / řada knih Mistra Nezvala.“ To už měl Seifert postavenou vilu v Praze-Břevnově, v níž bydlel s manželkou, dcerou a synem, dávno nemusel obývat „pokojík (...) bez předsíně“, v tom tedy mocně přeháněl, avšak představa mladého muže, který má Nezvalovo dílo v oblibě, není nadsazena. Nezval byl už v 30. letech populární přinejmenším jako Seifert, hrdina toužící po důvěrném sblížení s dívkou, jež má „před kolokviem“ a pro niž chystá „studentskou hostinu, / čaj, vajíčka a olejovky“, mohl mít ve svém skrovném příbytku řadu svazků s lyrikou plodného básníka. Proč ne? Dnes jsou jich plné antikvariáty. Avšak dvojmonografie Krystyny Wanatowiczové by jim tam sekundovat neměla. Patří ke knihám, jakých se nezbavujeme. Navíc (i když to není nutně měřítko kvality) zvítězila v tradiční anketě Kniha roku Lidových novin.

Krystyna Wanatowiczová: Nezval / Básník a jeho syn. Nakladatelství Kodudek – Jiří Šolc, Praha 2024, 745 str.