Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).

Za knihami tohoto autodidakta váchalovské píle a tvůrčí urputnosti musíme spíš do veřejných biblioték (pokud je už dávno nemáme v těch svých) než do knihkupectví, i když nějaké reedice se taky najdou; loni znovu vyšly Ezopovy Bajky v Kolářově překladu a s ilustracemi Václava Hollara; firma Dobrovský to jistě myslela dobře, jen tam nakonec nějak zapomněli, jak se Kolář jmenoval, a tak se stalo, že z Jiřího udělali Jana, avšak náklad kupodivu nestáhli...

Baron Prášil, Enšpígl či Kocourkov (vše s Josefem Hiršalem), to už je v naší literatuře pro děti klasika, na nová vydání jistě dřív nebo později dojde. A Jeden den prázdnin, „povídka pro děti“ s líbeznými barevnými ilustracemi Kamila Lhotáka, po dalším vydání přímo volá. Leč to všechno je teď náhle vedlejší. Na konci září totiž vybuchla literární bomba. Je tady Jiří Kolář zcela neznámý, a není to žádný slepenec přičinlivě vytvořený dejme tomu z korespondence, je to regulérní slovesné dílo knižních parametrů nazvané Nalezený deník / Záznamy z let 1957–1958.

Tento rukopis (tedy: strojopis) uchovával ve svém archivu, aniž o tom věděl, literární historik a kritik Vladimír Karfík, v první polistopadové dekádě šéfredaktor obnovených Literárních novin a také editor Kolářových vybraných spisů: v letech 1992–2000 vyšlo jeho péčí deset svazků. Když „nedávno odevzdával do archivu Památníku národního písemnictví rozsáhlý soubor pohlednic Běle (rozumí se dopisnic, jež Jiří Kolář posílal v 80. letech z Paříže do Prahy své manželce, knižně viz Psáno na pohlednice I, II – pozn. JS), všiml (...) si, že v týchž krabicích zůstalo ještě určité množství neuspořádaných kartiček stejného formátu. V minulém roce (...) se k této pozůstalosti vrátil a snažil se karty uspořádat“. Ukázalo se, že jde o deník (nikoli každodeník), jehož první zápis nese datum 10. srpna 1957 a poslední 31. července 1958. „V tomto případě,“ domnívá se Vladimír Karfík, „patrně nejde o záměrnou tvorbu s myšlenkou na vydání, ale o skutečné soukromé deníkové záznamy.“

Žánr literárního deníku si Jiří Kolář vyzkoušel v knihách Dny v roce a Roky v dnech či Přestupný rok, první z nich stačila ještě vyjít roku 1948, další dvě, ač z té doby, respektive z roku 1955, musely čekat na vydání až do svobodných časů, ke čtenářům se poprvé dostaly v letech 1992 a 1996. Jak nad deníkem Kolář uvažoval, čteme právě v Přestupném roce: 

„Deník jako básnická forma, rozumíme-li formou například román, vyžaduje odvahu a sílu prorazit ve zdi každodenního života a každodenní skutečnosti třeba nepatrný, ale přesto nezbytný otvor. Že je k tomu nutné držet v hrsti alespoň vrabce řemeslné zkušenosti, snad není třeba zdůrazňovat. Je jen potřeba umět jí vládnout bez možnosti odkladu, kterou každá jiná umělecká forma dovoluje a často vyžaduje. Jedině tato nemožnost odkladu činí z deníku spravedlivou básnickou formu.“ Deník podle Koláře „musí být přiznáním ke všemu, co pro mne život znamenal a co jsem byl schopen z něho vyrvat“.

Od dokončení Nalezeného deníku nás dělí šedesát šest let; za tu dobu prošla nejen česká společnost významnými změnami, hodně se toho událo ve vědě, v kultuře, ovšemže v politice atd. Svět je jiný. Avšak časová distance je v tomto případě dokonce výhodná: víme už spolehlivě, jak dopadli, co pěkného či nepěkného v dalším životě vykonali lidé, o nichž Kolář píše, jejichž jména byť jen letmo zaznamenává. A že je jich dost.

Bohouš, Franta, Joska

Zápisky z let 1957 a 1958 se týkají především mužů patřících do tehdejšího Kolářova (pražského) světa, umělců, literátů, výtvarníků, nakladatelských či časopiseckých redaktorů, okrajově i žen – s výjimkou manželky Běly, o níž tu čteme poměrně často, na pětačtyřiceti místech. Lidé jsou pojmenováni „náležitě“, nezřídka však jen iniciálou, což by dnes mohl být čtenářský problém, naštěstí editor byl v oněch letech už aktivním účastníkem kulturního provozu, navzdory vysokému věku (nar. 1931) ho paměť nezrazuje, a tak většinu zkratek a narážek dovede rozluštit, namátkou: když Kolář píše bez dalšího upřesnění „krasavci“, má na mysli Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, respektive jeho redaktory, jak se jim tenkrát říkalo. Možná právě tento slangový výraz, zkratky a hypokoristika jako Bohouš (Hrabal), Franta (Hrubín) či Joska (Hiršal) vedly Vladimíra Karfíka k hypotéze o soukromém charakteru zápisků. Jenže vedle toho je v nich řada úvah a postřehů, jaké si pisatelé deníků zaznamenávají spíš s úmyslem je zveřejnit (možná jinde a v jiném kontextu) než nezveřejnit.

V roce 1958 je Kolářovi 44 let, tolik mu jich osud ještě dopřeje. Už ví, řečeno se Seifertem, co je to „býti básníkem“, i když v té době básníkem umlčeným. Stojí na křižovatce, z níž jedna cesta vede směrem literárním, druhá výtvarným. Rozhodne se pro ten druhý. Přítel Kamil Lhoták se mu v kruhu přátel posmívá: „Ten blbec chce lepem a nůžkama dobýt svět.“ Dobude... V jeho hlavě se teprve zrodí a jeho pečlivé ruce vytvoří stovky a tisíce koláží, muchláží, proláží a roláží, a jak si všechny ty plody své neuvěřitelně bohaté fantazie pojmenuje, čekají ho velké výstavy v západní Evropě, USA, Kanadě, Japonsku... Zatím ho však víc zajímá literatura, původní i překladová, nová i stará, sleduje tvorbu svých současníků, se zaujetím čte i několikadílný Život Boženy Němcové od Miloslava Novotného, v roce 1957 právě vychází pátý svazek.

Glosuje události, se sarkastickou pointou například smrt Vítězslava Nezvala: „8. duben – úterý / Zemřel Vítězslav Nezval. Včera mi o tom řekla Běla v nemocnici. Neposlouchal jsem celé dopoledne rádio, takže jsem nevěděl nic. Ležel v horoskopu a moc se toho asi nedozvěděl. Byl milován a nenáviděn stejně prudce. Zemřel už kdysi dávno.“

O Vladimíru Holanovi si poznamená: „10. prosinec – úterý / (...) Znovu hořkost, co mohl a co by mohl tento trouba udělat, kdyby vylez z toho kutlochu a podíval se kolem sebe na lidi a nebyl zahrabaný jen do své geniality.“

A zničehonic se vrátí do roku 1949: „10. listopad – neděle / (...) Halas – viděl jsem ho mrtvého. Smrt jej udolala, ale nezasáhla. Muži v krvavých zástěrách nám jej vytáhli z pece lednice. Byl bledý, čelo svítilo a utvrdil mě, že nezemřel. Nevím, proč jsem ho chtěl vidět v chladu noci nebo v moci noci, jak bych snad řekl, ale nemohl jsem věřit, že se to mohlo stát, že se stala tato černá křivda. Byl mlhavý, lhavý, hladový a ledový den. Jen klid, jen klid, jako by říkalo smrtí ještě víc vzpřímené tělo. Na tryzně jsem nebyl, ani na pohřbu.“ (Napsal by si člověk poslední větu do zápisků zcela soukromých?)

Ale to už jsem přece..., pomyslí si čtenář a zalistuje v knize Vínek vzpomínek Josefa Hiršala, člověka Jiřímu Kolářovi od 40. let asi nejbližšího: „Mezitím umíral v nemocnici Halas a my ho šli s Kolářem navštívit. (...) Z nemocnice jsme pak odjeli s Jirkou do Radlic k Bednářovům. Seděli jsme a pili kafe a vyprávěli Kamilovi o návštěvě v nemocnici, jak se nás Halas ptal, zdali se v Praze ještě zatýká, jak se držel za srdce, stěžoval si na bolesti a říkal: ,Já mám vztek. Víte, hlavně mám vztek.‘ Náhle zazvonil telefon. Byl to Zdeněk Urbánek: ,Právě umřel Halas.‘ (...) Druhý den po Halasově smrti, bylo to právě 28. října, jsme se na Jirkovo přání šli na zemřelého podívat do nemocnice, ,než se ho zmocní oficiálové‘. Na prosektuře nám jej ukázali. Ležel na nosítkách zahalen bílým prostěradlem. Odhalili nám do pasu jeho nahé tělo. Zdál se unavený, promodralý, tvář urputně nasupená jako při těžkém zápase.“ Mimochodem, také Let let (Hiršal a Grögerová) je dobré mít při četbě Nalezeného deníku po ruce. Je tam i výstižný obraz roků 1957 a 1958. S Kolářem, samozřejmě.

A ještě poznámku k vysvětlivkovému aparátu. Vladimír Karfík poctivě zaznamenal životní data zmíněných osob, znovu a znovu u každého výskytu. „Bohouš“ či „B.“ je tu na 43 místech, a tak i vzadu čteme 43krát „Bohumil Hrabal (1914–1997)“. Raději bychom se dočetli, kam že to Kolář chodíval „za Bohoušem“. Do Spálené ulice č. 79/10, kde v provozovně národního podniku Sběrné suroviny Hrabal pracoval v letech 1954–1959 jako balič starého papíru. Pro editora samozřejmost, pro většinu čtenářů asi ne.

Jiří Kolář: Nalezený deník / Záznamy z let 1957–1958. Vydalo nakladatelství Novela bohemica ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a Českým centrem Mezinárodního PEN-KLUBU, 368 str.