Ve svých vzpomínkách na bratry Čapky napsala v polovině 50. let v bavorském exilu jejich neteř Helena Koželuhová, že „to, co dnes víme o Masarykovi, a že ho vidíme před sebou jako živého, je takřka jedině zásluhou Karla Čapka“. Na mysli měla poměrně bohatou Čapkovu masarykovskou publicistiku (Miroslav Halík ji v roce 1969 shrnul do dvousetstránkové knihy) a v první řadě jistě Hovory s T. G. Masarykem, dílo nakonec zařazené do Čapkových i Masarykových spisů. V tomto literárním přepise přátelských rozmluv je starý prezident líčen jako čestný, přímý, moudrý, laskavý a tolerantní muž, jímž zajisté byl, avšak ne vždycky. Z rozsáhlé korespondence s Josefem Svatoplukem Macharem, jejíž čtvrtý (a poslední) svazek je čerstvě na světě, vystupuje poněkud jiný obraz historické postavy, po níž se jmenují ulice, náměstí, ústavy, nádraží, univerzita i cukroví a jejíž tvář znají důvěrně i ti, kteří pětitisícikorunu s ne zcela zdařilým portrétem od Oldřicha Kulhánka nikdy nedrželi v ruce.

Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, pracoviště o devadesáti zaměstnancích, sám sebe definuje jako veřejnou výzkumnou instituci, jejímž „oborem jsou české moderní dějiny ve středoevropském kontextu, kodikologie (studium rukopisů neúřední povahy, kodexů – pozn. JS) a dějiny vědy“. Navzdory názvu tedy neběží o instituci pečující pouze o Masarykův odkaz, i když to naštěstí pořád ještě dělá. O existenci čtyřicetisvazkových Spisů TGM se zasloužili ústavní badatelé. A bez jejich přičinění by asi nevycházely – pomalu, ale jistě – svazky Masarykovy korespondence. Začalo to v roce 2001 a je jich zatím dvacet: listovní komunikace s Benešem, Kramářem, Štefánikem, Švehlou... i s lidmi (Čehy, Nečechy) dnes (po)zapomenutými. Časem bude snad zveřejněna také korespondence rodinná, a protože pravda vítězí, tak nakonec, předpokládáme, nezůstane stranou ani ta milostná z období prezidentského (s Oldrou Sedlmayerovou). Nejpřekvapivější, nejrozsáhlejší a současně nejzábavnější je zatím korespondence s J. S. Macharem, kdysi významným činitelem české kultury, dnes už „jen“ čítankovým básníkem (či ani to ne?), v němž Masaryk našel svého, jak se dřív říkalo (žádné nepatřičné asociace, prosím), intimního přítele.

Ta korespondence dvou dávno mrtvých mužů (Machar, o čtrnáct let mladší než Masaryk, zemřel v roce 1942) je výjimečná v několika ohledech. Zaprvé svým rozsahem, svou intenzitou. Kolínský rodák Machar žil od roku 1889 ve Vídni, kde pracoval jako úředník, literaturou by se neuživil, ač vydával jednu knihu za druhou. Přišel tam dvacet let po Masarykovi, ten v hlavním městě monarchie v roce 1872 maturoval a poté studoval na tamní filozofické fakultě klasickou filologii, filozofii, estetiku a psychologii, získal doktorát a habilitoval se, z Ameriky si přivezl manželku, ve Vídni se manželům Masarykovým narodily první dvě děti, dcera Alice a syn Herbert, ale v roce 1882 byl docent Masaryk jmenován mimořádným profesorem na vznikající české univerzitě v Praze. Chtěl-li být od devadesátých let v kontaktu s Macharem, a to chtěl, musel mu buď psát, nebo ho ve Vídni navštěvovat. Praktikoval jedno i druhé. Žít básník v Praze, tato korespondence by neexistovala (a pokud ano, tedy v mnohonásobně menším objemu), do Masarykovy duše bychom bez ní nahlédnout nemohli. Macharovi ji překvapivě otevřel.

Zadruhé je ta korespondence pozoruhodná dlouholetou nedostupností, přesněji řečeno: zatímco o Macharových asi 300 dopisech Masarykovi se vědělo a byly badatelům k dispozici, nad těmi psanými Masarykem jako by se na dlouhá desetiletí zem slehla. O jejich (ne)existenci kolovaly mezi literárními historiky všelijaké hypotézy. Listy uchovávaly Macharovy dcery (starší zemřela v roce 1968, mladší v roce 1982) a žádné instituci je pravděpodobně nenabídly; takový krok učinila až nedávno, v roce 2013, jejich přítelkyně (či snad rodina této přítelkyně) a cenné rukopisy získal Památník národního písemnictví. Akvizice (jednadvacátého) století! Soubor téměř 500 dopisů. Většinu tvoří Masarykovy listy Macharovi z let 1893–1932, menšinu korespondence obou rodin.

A zatřetí je v tomto případě zvláštní i hledisko editorské. Očekávali bychom, že korespondenci dvou pisatelů, jakkoli rozsáhlou, zpracuje jeden editor, a třeba i dva, v tomto případě masarykolog a macharolog, zato od první do poslední čárky. To se nestalo. Pod prvním svazkem (2017) jsou podepsáni Helena Kokešová, Petr Kotyk a Irena Kraitlová, pod druhým jen první a třetí jmenovaná, pod třetím zas ony dvě, s nimi nově Miroslava Květová, pod čtvrtým docela jiní lidé: Svatopluk Herc, Anna Jonáková a Richard Vašek. Edici recenzovali Magdalena Pokorná (chvályhodně všechny čtyři svazky), Libuše Heczková (první a druhý svazek), Milena Lenderová (třetí), Jan Galandauer (čtvrtý). Jak měl kdo čas?

Ale to všechno je koneckonců vedlejší, důležité je, že soubor korespondence TGM–JSM byl solidně zpracován a knižně vydán. S rozsáhlými poznámkami vysvětlujícími dobové souvislosti a dnes již nesrozumitelné narážky, v každém svazku s obrazovou přílohou i s rejstříky přinášejícími vedle jmen též užitečné informace o jejich nositelích (ne vše se podařilo dohledat, například v posledním svazku mají medailonky čtyři mladší bratři J. S. Machara jen s roky narození, čím byli a kdy zemřeli, se tady bohužel nedočteme).

Masaryk, jak víme, nebyl jen katedrový učenec, jaksi nepovinně se angažoval v různých kauzách, z nichž nejznámější jsou takzvané rukopisné boje (1886–1888), hilsneriáda (1898–1900) a ovšem „zahraniční akce“ (1914–1918), po jejímž skončení se triumfálně vrátil do Prahy jako zakladatel nového státu a jeho první prezident. „Pouhý“ univerzitní profesor filozofie bez dalších zájmů a politických ambicí by nezakládal ani neredigoval vědecké časopisy Athenaeum a Naše doba, nekandidoval by – úspěšně – do zemského sněmu (1892–1893) ani do vídeňské říšské rady (1892–1893 a znovu 1907–1914), nevedl by polemiky se svými odpůrci (a že jich bylo, polemik i odpůrců) a Macharovi by se věnoval nanejvýš jako literární kritik (což opakovaně udělal). Ač velký individualista, potřeboval spojence pro svoje intelektuální bitvy vedené na stránkách periodického tisku. V individualistovi Macharovi ho na dlouhá léta našel.

„Ctěný pane!“ oslovuje Masaryk adresáta v říjnu 1893. „Prosím všimněte si Nové doby, a jestliže se směrem – anebo lépe: se směřováním jaks taks souhlasíte, přispívejte nám občas...“ „Slovutný mistře,“ reaguje Machar, „budu psáti a tuze rád do Naší doby.“ Masaryk ho opraví: „Ctěný pane, mistře Vy, ne já!“, Machar si však drahého, slovutného či vysocectěného (sic) mistra v arzenálu oslovení ponechává, začne i „Můj drahý mistře“, Masaryk brzy píše „Milý příteli“, a tak se Machar přizpůsobí: „Drahý příteli...“ Brzy jsou z nich spojenci, ba spiklenci, třeba k provokativnímu článku o básnickém odkazu Vítězslava Hálka, v němž si Machar kopl do mrtvoly („talent druhého řádu“), Masaryk svého mladšího přítele opakovanými urgencemi dostrkal, dokonce bezelstně přiznal, že by chtěl mít první číslo druhého ročníku Naší doby „něčím vyparáděné“. A pobaveně dodal: „Vidíte, jak redaktor pohání přítele.“ Autor sbírky Tristium Vindobona I–XX ho nezklamal. Esej vyvolal pozdvižení, ozval se Vrchlický, reagovala Krásnohorská, o Naší době se mluvilo a skandál Masaryka jen těšil. Jak napsal Macharovi při jiné příležitosti: „A ti naši – báječně malí a malicherní. Zlost mne již přechází, stávají se mi lhostejnými, až trochu směšní.“

„V Čechách je teď jediný politik a ten se jmenuje Masaryk.“ Kdo by myslel, že tato slova snad napsal Machar svému „drahému mistrovi“, spletl by se. Takto viděl „drahý mistr“ sám sebe, ale abychom nevytrhávali z kontextu, dopis z konce září 1899 začíná takto: „Milý Machare (někdy Machare, jindy Machaře, to už si tykají, avšak Josefe, Pepo, Pepíku nikdy, důsledně jen příjmení, Machar píše Tomáši, Tomáši drahý, Tomáši nejmilejší... – pozn. JS), včera jsem řekl žertovně, ale doopravdy: v Čechách je teď jediný politik a ten se jmenuje Masaryk. Vím to. Ale spřátelil jsem se s myšlenkou, že se mi vede jako jiným, kteří v oborech jiných neprorazili.“

Notovali si ti dva dlouho, s chutí kritizovali Kramáře („Dítě“), nešetřili ani Masarykovi oddaného Herbena (Masaryk: „diletant v politice a oportunista, jako všichni“), občas něco utrousili o císaři („Procházka“), bědovali nad malostí českých poměrů (Masaryk: „ti naši hlupáčkové“), dehonestující plurál, známý i z našich časů (najdeme ho však už u Palackého), byl vždy po ruce (Masaryk: „pod tlakem a velením pp. Baxů, Sokolů, Rašínů!“).

Přišla válka. Po ní republika. Staré přátelství, zdánlivě tak pevné, uchřadlo. Stává se to. Jak víme.

Korespondence T. G. Masaryk – J. S. Machar I, II, III, IV, Praha, Masarykův ústav a Archiv AV, 453, 246, 528 a 425 str.