„Čím víc se blížíme k německým oblastem, tím nápadnější je upravený vzhled vesnic, dokonce i těch, které obývají Češi, a proměna je patrná na krajině i na jejích obyvatelích. Na místě hliněných baráčků nastupují dřevěné, dobře stavěné domy (...) a místo došků jsou zde alespoň šindele. Je zde více ovocných zahrad, děti už nejsou polonahé a celé ušmudlané, nýbrž čisté a dobře oblečené.“

Takto zaznamenal rozdíl mezi českým a německým obyvatelstvem Čech na sklonku 18. století muž, jenž si pro svou reportáž nazvanou Reise in das Riesengebirge und in die umliegenden Gegenden Böhmens und Schlesiens / Im Jahre 1796 našel nakladatele v německé Gotě. Oslovily tehdy jeho postřehy německé publikum? A české? Nevíme.

Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796 je pozoruhodná přinejmenším ze tří důvodů. Líčí putování v době nám přece jen už dost vzdálené politicky, společensky, kulturně, technicky (jsme v časech F. L. Věka: Goethovi je 47 let, Dobrovskému 43, Beethovenovi 26, Jungmannovi 23 a Palacký se teprve narodí...). Z němčiny byl tento cestopis přeložen do češtiny poprvé až nyní, jistěže i s místními názvy (až v místopisném slovníčku bez stránkových odkazů se dočteme, že Bedřichov byl pro pisatele samozřejmě Friedrichstal, Jilemnice Starkenbach, Mladá Boleslav Jungbunzlau, Stará Boleslav Altbunzlau, Žalý Heidelberg atd.). A navrch záhada: tvůrci, jenž si přál zůstat utajen, se to podařilo natolik, že o něm nic bližšího nevíme ani dnes. Dokonce z jeho spisu nedovedeme určit, proč vlastně se do hor vydal. Vedly ho zájmy geologické? Botanické? Etnografické? Těžko říct. Turistika, jakou z našich současníků pěstuje třeba Jiří Peňás (ten patří k cestovatelům, řečeno s editory, „bez praktického záměru“, vedeným „čistou radostí z putování“), to tak docela nebyla, přestože anonym hned zkraje říká: „Hlavním záměrem mé cesty do Krkonoš bylo se potěšit.“

„Je zřejmé,“ píší ve společné úvodní studii literární historička Veronika Faktorová a estetik a historik přírodních věd Karel Stibral, „že autor sídlil v Praze, odkud zahájil na sklonku srpna 1796 i svou cestu. Ta trvala celkem dvacet osm dní (...). Na cestě jej provázelo více společníků, mezi nimi pravděpodobně i Joseph Karl Eduard Hoser, původce o něco později vydaného rozsáhlého spisu o Krkonoších. Autor evidentně příslušel k městské intelektuální elitě, o čemž svědčí jeho literární i výtvarný rozhled či přírodopisné znalosti. / Jeho sociální příslušnost dokládá i vydání cestopisu v kultivované němčině, jež mohla, ale nemusela být jeho rodným jazykem.“ Co dotyčný pisatel dělal, když se zrovna netoulal mezi Libercem, Trutnovem a Vrchlabím, tedy čím dalším svůj život naplnil, se z jeho spisku (ani odjinud) nedovíme. Editoři říkají otevřeně, že „zcela v rovině spekulací se již pohybujeme, budeme-li zvažovat povolání, a tím i účel cesty neznámého původce krkonošského cestopisu. (...) Byla-li ale snad státem podpořená expedice motivována statistickým, demografickým, průmyslovým či jen geografickým a kartografickým záměrem, nebo měla-li vzhledem k situaci dokonce vojenský účel (Napoleon už sice děsí Evropu, avšak na řopíky si Sudety musejí ještě nějakých 140 let počkat – pozn. JS), lze rozhodnout jen stěží“. A potřebujeme to vědět?

V zápiscích, jež mají podobu osmadvaceti dopisů přátelům, se anonym projevuje jako bystrý pozorovatel se smyslem pro zkratku i vtip. Při komparaci české a německé populace nezůstává u čistých a ušmudlaných dětí. Tím by čtenáře jen dojal, on ho však chce i pobavit: „Jen v jednom ohledu Němci v Čechách prohrávají, a sice svými děvčaty, pokud jde o velikost jejich poprsí. Zde by mohla matka Příroda (sic) z českých krásek, kterým přála až přespříliš, něco přenést na jejich sousedky a odpomoci jim tak od zásadního nedostatku.“ No vida.

Anonym: Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796. Z německého originálu přeložila Vlasta Reittererová. Úvodní studii napsali Veronika Faktorová a Karel Stibral. Nakladatelství Kodudek, Praha, 300 str.