Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová. Druhá z jmenovaných žen, jež věnuje Váchalovi soustavnou badatelskou pozornost, teď jako editorka připravila další překvapení a potěšení Váchalovým ctitelům: faksimilované vydání básnické skladby z roku 1933 nazvané Christian Heinrich Spiess.

Čtenář Váchalových Deníků / Výboru z let 1922–1964 (1998) mohl přehlédnout letmou poznámku s datem 20. ledna 1933 „Falcoval archy k Spiessovi“, a pokud ne, pravděpodobně jí nerozuměl (záslužná edice Jiřího Oliče kupodivu není vybavena rejstříky ani poznámkovým aparátem). A i poučenější Váchalův čtenář, jemuž jméno v Sasku narozeného a v Čechách usazeného autora hrůzostrašných příběhů něco říkalo, protože na ně už dřív narazil ve Váchalově Krvavém románě (Spiess žil v letech 1755–1799, to jsme v dobách „za ranních červánků“, v časech Josefa Dobrovského; Spiessův hrob najdeme v Bezděkově na Klatovsku, Váchal jej tam objevil roku 1931), si mohl nad lakonickou poznámkou pomyslet, že jde v dřevorytcově rozsáhlé literární tvorbě o cosi okrajového. Aktuální edice Hany Klínkové dokazuje, že nikoli.

Christian Heinrich Spiess je v historii německé literatury připomínán jako představitel strašidelného románu, napsal 43 próz a patnáct (rytířských) divadelních her, například Klara von Hoheneichen (1790, na českých jevištích hráno jako Klára z Vysokého Dubu), jako herce ho mohlo vidět od poloviny 70. let 18. století pešťské, pressburské (bratislavské) či salcburské publikum, hlavně však publikum pražské (Divadlo v Kotcích, Nosticovo divadlo), před nímž vystupovala Wahrova kočovná herecká společnost, jejímž byl členem. Když se tento spolek roku 1784 rozpadl, stal se Spiess tajemníkem hraběte Künigla (1745–1824), rakousko-českého filantropa, mj. zakladatele Pražského ústavu pro hluchoněmé. Na jeho panství v Bezděkově v klidu pokračoval v literární práci (mimochodem, v těch letech dožíval na zámku v Duchcově Casanova), napsal tam třeba čtyřsvazkové Biographien der Selbsmörder (Životopisy sebevrahů) či rovněž čtyřsvazkové Biographien der Wahnsinnigen (Životopisy šílenců). Bezděkovského původu je i román Zloduch Petříček / Strašidelná historie ze 13. století (1791), vydaný poprvé česky až teď (2022) v aktuálním překladu Václava Maidla. Na konci krátkého života připravil Spiesse o duševní zdraví tyfus, příčinou jeho smrti byla tuberkulóza.

Ale abychom pro samého Spiesse nezapomněli na Váchala. Ten nenapsal – jak by se mohlo podle titulu zdát – Spiessovu biografii ve verších. „Odkazy k jeho jménu a dílu,“ vysvětluje editorka, „se sice proplétají celým textem, ale kniha je v podstatě hlavně o Váchalovi. Bez znalostí reálií a kontextů Váchalova života je ,čitelná‘ jen částečně. Veršovaná skladba má těžko srozumitelný obsah, mnoho intertextových odkazů a narážek (editorka je v 68 poznámkách pod čarou rozluštila – pozn. JS), specifickou archaickou jazykovou a stylistickou formu. Bez nadsázky lze označit text místy až za kryptický.“ Výstižně říká výše již jmenovaný Václav Maidl, že tu Váchal svých znalostí a představ o Spiessovi využívá „k projekci vlastního zklamání ze své doby“. „Bedřichu (sic) Spiessi,“ volá Váchal k němu a současně k sobě, „přezíraný, / do dnešní doby nehodíš se! / Co vzít ti nelze: / řídký originál / a prvenství Tvé zvláštní tvorby; / vysoko čníš nad dnešní hlupce!“

Hořké verše o Spiessovi psal Váchal v letech, kdy už viděl, že za svého života asi nebude společensky doceněn. Také pro tuto knihu si vytvořil vlastní dřevoryty, vlastnoručně vyřezal litery, sám ji vysázel, svázal a jako „malotirážku“ také „vydal“. Konečně byla vysvobozena z dlouholetého zakletí.

Josef Váchal: Christian Heinrich Spiess. K vydání připravila a doprovodnou studii napsala Hana Klínková. Malvern a Památník národního písemnictví, 149 str.