Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Srbsko je proruské dvě stě let

Tuzemská média se příliš nezajímají o to, co se děje na západním Balkáně. O Bosně nevíme nic, o Chorvatsku málo, o Srbsku nanejvýš, že v současné ukrajinsko-ruské válce stojí na straně agresora, tedy Ruska. Je to přesné? Nebo je situace složitější? Jaká je situace kolem Kosova? Nejen o tom hovoříme s ředitelem Slovanského ústavu AV ČR Václavem Čermákem, historikem z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Borisem Moskovićem, redaktorem srbského vysílání Rádia Svobodná Evropa Draganem Štavljaninem a srbistou a tvůrcem projektu BalCan CrossOver Jakubem Novosadem.

Poznámky obeznámeného

K náročným, přitom neuvědomovaným úkolům setkávání s jakýmkoli uměleckým dílem patří schopnost odhadnout vhodné načasování takového shledání. Odrazujeme-li děti od sledování některých filmů či četby některých knih, činíme tak v upřímném přesvědčení, že jim ještě nemohou porozumět, ba že jim „konzumace“ takové produkce může způsobit dokonce bolení – zkrátka věříme, že je potřeba nejprve dozrát, poučit se či něco prožít, než bude možné takové dílo přijmout a řádně jej procítit.

Anče, Kuba, Hajnej a etalon televizní tvorby Věry Jordánové

Jak už to bývá v tomto období kolem Dušiček, kdy se podzim pozvolna či náhle přelévá do zimy, nastalo období hojnější na úmrtí. Tedy je to doba, kdy se častěji rovněž v médiích objevují nekrology vzpomínající na zesnulé slavné, známé nebo populární osobnosti. Letos tomu není jinak – zkraje končícího týdne například zemřela režisérka Věra Jordánová. Je to žena, jejíž tvorba ovlivnila velmi intenzivně pohled přinejmenším dvou generací na to, jak má vypadat televizní inscenace, televizní herectví, televizní výprava a vůbec televizní pohádka.

Literární ceny jsou šaráda, ale nerušme je

Když byly na konci října předány umělecké Ceny ministerstva kultury a Stání ceny za překlad a za literaturu, následoval nezvyklý rozruch. Poslední zmíněné ocenění totiž obdržela spisovatelka Kateřina Tučková za román Bílá Voda a za to, „že otevírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti“, což vyvolalo pochyby u odborné literární veřejnosti. Zarazil nízký věk oceněné, dílo, za něž cenu dostala a jež nebylo kriticky přijato jednoznačně, a hlavně porota, která cenu udělila a která podle leckoho nemá k něčemu takovému dostatečné renomé ani kvalifikaci.

Mé dvouleté výročí aneb Jak jsem přežil covid

„Zkušenosti nakonec budeme mít všichni podobné: možná nám někdo, koho máme rádi a známe ho dlouho, zemře. Nebo se smrti přiblíží. Bojím se,“ napsal jsem na Facebook před dvěma lety a následně jsem týž text uveřejnil v Echu pod názvem Můj třičtvrtěrok s crohnem a covidem.

Léčivé dildo a antidepresiva ve skříňce

Filmová vyprávění o lidech postižených duševní nemocí jsou odjakživa zdánlivě sázkou na jistotu, neboť představují moderní obludárium. Ačkoli usilují o osvětu, fungují obráceně: jako atrakce, protože ukazují ošklivé, znetvořené, vyšinuté nebo jinak postižené lidi, přitom bezpečně z dálky, zpoza clony kinosálu nebo televizní či mobilní obrazovky. Je to vlastně zintenzivněná hra s falší, protože sledujeme bez výjimky zdravé lidi a kocháme se či dojímáme tím, jak se přetvařují a jak se za postižené pouze vydávají.

Dušezpyt o těle, zvucích a kráse

Když zkraje letošního září proběhlo tuzemskými médii a sociálními sítěmi výsměšné rozčilení nad seriálem Jana Hřebejka a jeho kolegů Pozadí událostí, zavrhující toto dílko jako nemravné, protože místo odsudku milostných poměrů mezi študáky a kantory je de facto normalizuje, asi málokdo čekal, že uměleckou odpovědí na tyto rychle zašlé diskuse by snad mohl být svéhlavý, umanutý, nepříjemný, tíživý a artistní snímek scenáristy a režiséra Petra Václava nazvaný Il Boemo. Tento film zachycuje nejen výseč osudů českého skladatele Josefa Myslivečka, slavně působícího v druhé polovině 18. století v Itálii.

Svědkyně proměn našich životů Marta Kubišová

V úterý prvního listopadu se dožila osmdesátých narozenin zpěvačka Marta Kubišová. Je sice už pět let na penzi a nabídky ke zpívání až na naprosté výjimky odmítá, ale své kulatiny koncertem jistěže oslavila – vždyť čím jiným. Její písně na něm zpívali kolegové, ale dvě přece jen zvládla sama, přičemž jejich výběr patrně nepřekvapí: Hey, Jude a Modlitba. Přednést víc kousků by zpěvačka patrně nesvedla, ostatně své nynější hlasové možnosti sama hodnotí střízlivě. Kdyby však někdo jejímu úsudku nevěřil, může si na YouTube dohledat třeba živé provedení první zmíněné písně před třemi roky v pražské Lucerně.

Romány bez dějů, příběhů a bez postav

Zkraje týdne byly ministerstvem kultury předány Státní ceny za kulturu. Přinejmenším v literární kategorii letos jméno laureáta vzbudilo u odborné veřejnosti mírný rozruch, jejž běžný zájemce o tuzemské umění patrně nezaznamenal (a zaznamenal-li, možná mu přišel zbytečný nebo nesrozumitelný). Ocenění totiž výjimečně nebylo přiřčeno za víceméně celoživotní lopotu, nýbrž připadlo druhému nejmladšímu tvůrci, který je od jeho založení roku 1995 získal: „teprve“ jednačtyřicetileté, „navíc“ komerčně i mediálně nepochybně úspěšné Kateřině Tučkové s přihlédnutím k jejímu letošnímu románu Bílá Voda.

Frank furt nad Adinou

Zkraje října zajelo ostravské Divadla Petra Bezruče do Prahy hostovat v Divadle pod Palmovkou s inscenací podle populárního románu Karin Lednické Šikmý kostel, jež měla v Ostravě premiéru v dubnu a jež dle anotací stejně jako román pojednává o dějinách Karvinska, ačkoli spíše než v posledku populární zdejší žánr krajového místopisu je to standardní vztahovka – a bylo narváno a pražských repríz se výstižnými slovy jedné dramaturgyně „poprděný už předem zúčastnil skoro každý, kdo v divadelním rybníku něco znamená“.

České století na srbský způsob

Ten nepoměr je zřejmý: když se na televizní obrazovce objeví podstatná dramatická tvorba, v médiích se k tomu mlčí, zatímco zjevným blbinám se věnuje nadměrně pozornosti. Buďme konkrétní, sotva byl v září odvysílán první díl série Pozadí událostí, strhla se kolem ní recenzní a ohlasová mela, aniž většina komentujících viděla celekNu a minulý týden se začal vysílat seriál Rodina pojednávající o posledních třech dnech někdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiče před jeho zatčením – a je ticho.

Oči, které hrály

Pestře krojovaná chasa se vydává napříč vesnicí, doprovází svého stárka za jeho stárkou – a tradiční slovácké hody ve Vracově s právem spějí ke svému vrcholu. Divadelnímu, filmovému, televiznímu a rozhlasovému herci Josefu Somrovi bylo 88 let – a Vracovští, sotva se zpráva o úmrtí věhlasného rodáka roznesla po médiích, na něj nezapomněli a i v průběhu slavností jej jaksepatří uctili. Zemřít v den, kdy je až na výjimky celá obec pohromadě a kdy lze zavzpomínat pospolně, je privilegium.

Pět let, prý průlomový seriál České televize

Česká televize v posledních měsících konečně začala reflektovat skutečnost, že existuje také internetové televizní vysílání a že jde o tak dynamické prostředí, že se vyplatí do něj investovat a pořizovat pro něj původní program. Veřejnoprávní iVysílání sice zatím nemůže konkurovat ani digitálnímu obsahu Novy s Primou (natož nadnárodním streamovacícm platformám), ale aspoň už přišlo s několika seriály zahraničními, povětšinou patřičně dobově vyhrocených témat, ale kvalitního ztvárnění, které u nás jinde nebyly a nejsou k vidění, a v posledku dokonce přihazuje také původní českou tvorbu.

Titul erbenovského ražení

Spojení „devět křížů“ je známé snad každému, kdo někdy projížděl naši nejrušnější dálnici D1 a za Velkou Bíteší (nebo před ní, pokud jel ve směru od Brna) na jejím 166. kilometru míjel největší tamní motorest, pojmenovaný právě podle počtu krucifixů stojících nedaleko. O dva kilometry dál (či blíž) je dálniční sjezd, jenž byl otevřen zkraje listopadu 1973 a jenž mimo jiné vede k nedaleké obci Lesní Hluboké (kam se údajně po porážce stavovského povstání v roce 1621 uchýlil v počátcích své pouti Evropou Jan Amos Komenský).

Práce očí aneb Řešení diverzity v českém filmu

Vstupuje-li do kin takřka vzápětí po utichnutí debaty o (ne)zakazování dalšího knižního vydávání a televizního uvádění Vinnetoua – která kromě jiného přinesla ujištění známých firem, že původním obyvatelům Ameriky je nadále neudržitelné říkat tak, jak jsme v tuzemsku po desítky let zvyklí – český snímek nazvaný Indián, působí to, třebaže jde o rozvernou časovou shodu, jako přímá provokace, vydařený vtip, ale i jako výzva účastníkům dosavadní rozpravy dát si druhé kolo, v němž buď vystoupí s něčím novým, nebo se ještě víc utvrdí v přesvědčeních, jež zastávali dosud.

Požírat sám sebe aneb proč ANO neumí Senát

„Ono to vypadá, že jediným kandidátem ve druhém kole do Senátu byl Andrej Babiš. Oni vlastně bez Babiše nejsou schopni vůbec nic komentovat. Takže já jsem nekandidoval,“ pronesl dvakrát sám sebou jmenovaný předseda hnutí ANO ve svém komentáři k výsledkům uvedených voleb a na konto projevů představitelů vítězné vládní koalice. Byl to jeho typický projev – tedy jeden z takových, nad nimiž kdekterý jazykář, učitel, redaktor či člověk byť s minimálním citem pro češtinu a její zákruty září štěstím.

Psali bychom i na pustém ostrově

V uplynulém týdnu Asociace spisovatelů organizovala druhý porevoluční spisovatelský – a mediálně jej opět bylo vidět. Tentokrát setkání řešilo témata literatury v době války, návratu domněle skončených dějin, literatury a feminismu a samozřejmě postavení spisovatele v současné společnosti. Proč vlastně psát, proč překládat? Může setkání spisovatelů konkrétně přispět k reflexi překotného dění uplynulých měsíců? Na takové otázky jsme hledali odpovědi s básnířkou Alžbětou Stančákovou, básníkem a překladatelem Pavlem Novotným a překladatelem a prozaikem Alexejem Sevrukem.

O jednom až třech loučeních

Někdy je potřeba sebekriticky a veřejně si připustit, že něco neděláme dobře. Je namístě konstatovat to třeba dnes, v první den po volbách, ale také v měsíci loučení tří velikánů světového sportu, o nichž jsme v Echu dosud nereferovali – a rezignace na sport zcela ve prospěch politiky, ekonomiky, kultury a umění a další přidružené výroby není nikdy dobře. Nuže řekněme si to zřetelně: zkraje měsíce ukončila aktivní sportovní kariéru tenistka Serena Williamsová, před čtrnácti dny se k ní přidala oštěpařka Barbora Špotáková, no a v pátek se posledním zápasem na turnaji Laver Cup v Londýně rozloučil s diváky tenista Roger Federer.

Proč být vstřícný k remakům

V záplavě nepřetržitých krátkodechých zpráv z ukrajinské bojové linie, z britské královské rodiny, z dění za zdmi moskevského Kremlu, z nitra protivládních demonstrací či z informací o setrvale vzrůstajících cenách energetických a plynových účtů je snad akorát tak čas věnovat se konečně taky něčemu jinému, něčemu skutečně důležitému, co zůstane po nás pro mnoho příštích generací: „remaku“ slavného snímku Jestli se rozzlobíme, budeme zlí – tedy nové verzi jedné z nejpovedenějších a zároveň nejoblíbenějších komedií italského hereckého dua amerických pseudonymů Bud Spencer a Terence Hill.

Sláva příběhu

Kdykoli producent, scenárista a režisér snímku Jan Žižka Petr Jákl v propagačních rozhovorech vypráví, že mu herec Michael Caine, největší hvězda jmenovaného filmu, kdysi volal, aby potvrdil, že nabídku hrát v českém špektáklu ze středověku bere, protože má před sebou dobrý scénář, lze si samozřejmě pomyslet, že jde jen o nutnou reklamu nebo hodnocení sice upřímné, ale nijak relevantní.

Potíže se jmény (se netýkají pouze panovníků a češtiny)

Ptají-li se v rozhovorech novináři takzvaných hitmakerů, zda předem o některé své písni věděli, že půjde o šlágr, či zda to aspoň tušili, dostane se jim od dotazovaného zpravidla udiveného výrazu a odpovědi, že zajisté nikdo předem netuší, co se chytne a co ne. Stejně se to má s tématy hovorů – kdo by ještě před dvěma třemi dny hádal, jaký zájem a rozruch vzbudí jméno nového britského krále, jenž se doposud coby princ více než sedm desítek let vyskytoval v češtině po anglicku jako Charles, zatímco jako král je najednou Karel?

Bonsaj mi připadala krásná

Přebal knížky Zimní recepty, kolektiv autorů je opásán přezkou „Nobelova cena za literaturu 2020“, aby čtenář nepochyboval o předložené jakosti. Ostatně české vydání prozatím poslední, celkově dosud třinácté sbírky americké básnířky a esejistky Louise Glückové (1943) přišlo záhy po jejím uvedení – v New Yorku vyšla loni. Tak rychlý servis je dán tím, že na autorku, ač držitelku snad všech podstatných zaoceánských literárních medailí, začali být tuzemští čtenáři dostatečněji zvědaví teprve po zisku té nejcennější evropské.

Jak to bylo a je s Broučky

Ve čtvrtek v první den nového školního roku navštívili, jak už to bývá, tuzemští političtí představitelé žáky prvních tříd, popřáli jim mnoho dobrého do následujících let, která prožijí ve školních lavicích, a zpravidla je něčím podarovali. Kdyby se vědělo, že například před radnicí Prahy 8 se u Základní školy Bohumila Hrabala rozdávaly dětem volební balónky (jistě se něco podobného dělo v republice i jinde), patrně by se terčem všeobecného veselí či rozhořčení stalo toto a poukazovalo by se, že využívat prvňáčky ke kampani jaksi není vhodné.

Skutečná kněžna zpívaného českého slova

Slova v titulku jsou vypůjčena od velmože zdejší kritiky Jiřího Černého, který takto už roku 1975 charakterizoval postavení Hany Zagorové v české populární hudbě v recenzi na její album Cesta ke štěstí. V pátek kněžna zemřela, a veřejný prostor byl vzápětí pln vyjádření, vzpomínek, dojetí, díků nejen z obvyklého ranku celebrit, ale též z okruhu intelektuálů, kteří se ve spojení s popem nechávají vidět zřídka. To vše dohromady tvoří zřejmé uznání, že Hana Zagorová nežila nadarmo, protože energii svého života si nenechala pro sebe, nýbrž se o ni dokázala podělit s dalšími.

Podmínky absolutní vlády

Výslovně to novinář a reportér Serhij Rudenko ve své knize Volodymyr Zelenskyj / Muž, který píše dějiny neříká, přesto jako by se neustále odhodlával přiznat čtenářům i sobě, že současná podoba války mezi Ruskem a Ukrajinou byla nevyhnutelná nikoli jen kvůli mezinárodní konstelaci (překotné stažení amerických vojsk z Afghánistánu, odchod kancléřky Merkelové z funkce atp.), nýbrž najmě proto, že podhoubím konfliktu se stalo neporozumění mezi dvěma pokoleními.

Vztahy – slova – činy

Třebaže tuzemský hraný film jistěže nabízí i podarky, je ve svém úhrnu v posledku vnímán jako produkt automaticky podezřelé či mizerné jakosti. Nekonstatují to pouze ohlasy jeho profesionálních komentátorů a vykladačů, nýbrž i jeho herecké hvězdy. Ty sice se svou účastí na dalších a dalších zaměnitelných projektech zásadně podílejí na tvaru českého filmu a vytvářejí mu štít, ale zároveň si od něj udržují zřetelný a nijak nezakrývaný pragmatický odstup.

Nekonečný příběh aneb Gigantické melodrama kýče, plyše, plastů

Před více než týdnem zemřel v jednaosmdesáti letech německý režisér Wolfgang Petersen – na veřejnost se zpráva dostala až v úterý 16. srpna, byť skonal o čtyři dny dříve, v týž den jako herečka Anne Hecheová. Petersen byl tvůrce, který jako málokterý jiný zasáhl jediným svým snímkem jistě nejméně dvě generace diváků na Západě, ale i ve značné části východního bloku. Na Nekonečný příběh hleděli všichni v úžasu – a co bylo pozoruhodné, hleděli na něj jako na snímek hollywoodský, třebaže šlo tehdy o historicky nejdražší německou produkci.

Harry je výjimečný tím, že ho čtou kluci i holky

U příležitosti dvacátého výročí uvedení první filmové adaptace románu o malém čaroději Harrym Potterovi a jeho přátelích byla na tomto místě v č. 2/2022 publikována debata, v níž se hostitel Ondřej Šmigol kromě jiného zeptal: „Čtou to ještě dnešní děti?“ Jenže se ptal dospělých. Jelikož 26. června uplynulo čtvrt století od knižního uvedení prvního dílu ságy (Harry Potter a Kámen mudrců), zeptali jsem se právě dětí, co říkají celosvětově nejznámějšímu příběhu jednadvacátého století, jehož zjevení nezažily a k němuž se dostávají s odstupem jedné generace.

Důvody, které vedou lidi k tomu, bodat jiné lidi. Napůl dumka, napůl soudnička

Kde byl v pátek pobodán Salman Rushdie? Na venkově: Chautauqua je dvě stě sedmnáct let staré městečko zhruba o velikosti východočeské Police nad Metují či Králíků z téhož kraje, vysočinské Jaroměřice nad Rokytnou nebo středočeských Zdic. Má čtyři tisíce obyvatel a rozkládá se na západním břehu stejnojmenného jezera nedaleko západní hranice státu New York. Zkrátka díra v lesích kdesi v Americe, kde se nic neděje, řeklo by se. Jenže chyba lávky: je to domov velkého vzdělávacího festivalu, který se tu začal pořádat už v roce 1874.

Starší články