„Myslím si, že to byl velký středoevropský kardinál,“ pronesl novinář a právník Tomáš Němeček na adresu zesnulého Dominika Duky v Českém rozhlase. Má pravdu: coby předseda Společnosti přátel Lužice jsem Duku poznal jako člověka s nesmírným zájmem o Lužické Srby. Zažil jsem ho sloužit mši na mariánské pouti v Róžantu a viděl jsem, jak si místní váží toho, že za nimi přijel někdo tak vysoce postavený (navíc ze slovanské země). Byl jsem svědkem, když vyrazil na týdenní jízdu po Lužici, aby ji ukázal pražským bohoslovcům a vysvětlil jim, jak moc je provázána s Čechami. Je prvním kardinálem, který za tři sta let existence pražského Lužického semináře dům navštívil, stejně tak je prvním, který navštívil Lužickosrbský dům v Budyšíně. Lužické Srby sledoval od dětství, kdy se s nimi seznámil ve Varnsdorfu na návštěvách u svých prarodičů.

Patřil ke generaci, jejíž intelektuální vrcholy na tento malý národ pamatovaly zcela automaticky, a držel letitou linii, kdy pražský arcibiskup rozvírá svou náruč také k našim nejbližším sousedům a stará se i o jejich církev.

Ta první otázka se může zdát nesmyslná – vždyť arcibiskupa v Praze přece máme, je jím bývalý arcibiskup olomoucký Jan Graubner. Na Moravě zastával svou pozici skutečně dlouho a od mladého věku: arcibiskupem se stal už v roce 1992, kdy mu bylo pouhých čtyřiačtyřicet let, a ve funkci setrval třicet let. Byl by v Olomouci vydržel do důchodu, nebýt toho, že v roce 2022 byl penzionován právě Dominik Duka. Jenže po takto výrazném šéfovi se úřadu nikdo ujmout nechtěl; ostatně říká se, že seznam odmítnutí úřadu byl tak dlouhý, že tvořil (a patrně nadále tvoří) světový unikát. Mladší biskupové se nejvyššímu českému katolickému stolci snažili vyhnout, jelikož jim bylo jasné, kdo je v Praze nadále boss. Duka totiž nebyl jenom duchovní, byl také schopný politik a nesmírně výkonný pracant, který stíhal kdeco.

Jméno Jana Graubnera coby Dukova následníka se proto urodilo z nouze. Z přesvědčení, že je to někdo, kdo dokáže s kardinálem spolupracovat, protože jsou skoro stejně staří a protože se dobře znají. Graubner je o pět let mladší, od počátku se počítalo s tím, že v Praze bude arcibiskupem převozníkem. Nyní je stár sedmasedmdesát let a také už se těší na odpočinek a na návrat na Moravu. V Olomouci je od loňska metropolitou moravským Josef Nuzík, který se úřadu ujal také v mladém věku: v osmapadesáti letech. Podobné omlazení nyní snad potká i Prahu. Vyjednávání o novém českém primasovi s Vatikánem probíhají patrně již od Františkova pontifikátu, jména jsou ale tajná. Bude to překvapení, každopádně očekává se, že zájem o stolec bude bez přítomnosti Duky v zádech vyšší a bude snazší nového primase najít.

Pokud jde o kardinálskou pozici: bývalo zvykem, že Praha má v posledku na titul nárok skoro automaticky (třebaže historicky počítáme pořád více olomouckých kardinálů než pražských). Pražský arcibiskup je kardinálem posledních devadesát let neboli po celé období, kdy katolická církev vlivem různých příčin ztrácí v české společnosti na relevanci. Od pontifikátu Jana Pavla II. a Benedikta XVI. jsou pražští arcibiskupové kardinály možná také proto, že šlo o dva středoevropské papeže, kteří tu byli doma a znali to tu lépe než jinde ve světě. Ale to, uznávám, je můj dohad. František měl ovšem do střední Evropy mentálně daleko, Lev XIV. – třebaže rovněž rodák zpoza oceánu – vnímá náš prostor nepoměrně blíže, jelikož byl u nás i na Slovensku coby augustinián minimálně desetkrát na návštěvě. Jenže to nemusí stačit.

Mějme na paměti, že když František hovořil o tom, že „existují periferie, které se nacházejí blízko nás“, myslel tím právě Evropu, která skomírá církevně, katolicky a vůbec křesťansky. Centrum světového (katolického) křesťanství dávno leží někde jinde, ano i ve Spojených státech. Není proto vyloučeno, že na dalšího kardinála si počkáme. Rozhodně na kardinála papežského volitele (tj. biskupa mladšího osmdesáti let). Může se však stát, že kardinálem s dispensem, tedy kardinálem nebiskupem, jmenovaným řekněme „za zásluhy“, jenž nevolí papeže (takovým byl z našinců naposledy Tomáš Špidlík), bude prohlášen Tomáš Halík. O tom se totiž skutečně opatrně a zvědavě špitá. Pokud k tomu skutečně dojde, joj, to bude zase v českém chlévě mrzení.