Lukáš Novosad - publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Proč musí Maďarsko zůstat stranou války

Před týdnem, v sobotu 26. července, přednesl maďarský premiér Viktor Orbán na letní univerzitě v karpatské obci Bálványos svůj tradiční dlouhý prázdninový projev. Je to akce, která má ideologicky i personálně blízko k vládnoucí straně Fidesz, a tak šlo letos o projev uzavírající stávající volební cyklus, protože napřesrok na jaře proběhnou v Maďarsku parlamentní volby. Na to konto Orbán žoviálně podotkl, že doufá, že za rok na tomtéž místě přednese projev otevírající nový vládní cyklus. Ostatně ten letošní lze sotva označit za bilanční.

Výročí země, která stále prohrává

Dnes, v den uveřejnění tohoto komentáře, tedy v neděli 27. července, přichází další (půl)kulaté výročí, které ale zůstane spíše stranou tuzemské pozornosti, třebaže bychom si ho připomínat měli naopak intenzivně a se vší vážností a zájmem. V tento den před pětatřiceti lety totiž Bělorusko vyhlásilo svrchovanost na Sovětském svazu, byl to počáteční akt jeho odtržení. Po pobaltských zemích, které s tímtéž přišly už na jaře 1990, se tak stalo další evropskou zemí drolící východní říši a usilující o obnovu své krátké meziválečné svébytnosti.

Mají děti z babyboxů vyzvedávat politici?

Před měsícem umístila senátorka a místostarostka Prahy 8 za ODS Vladimíra Ludková na své sociální sítě fotografii, kterak vyzvedává z babyboxu u Libeňského zámku miminko. Jako by to nestačilo, fotografie je cvaknuta tak, že u toho paní senátorka vypadá málem jako svatá, jak se jí sluneční světlo šíří kolem hlavy. Vlivem nevypočitatelných algoritmů Facebooku dostala se ke mně tato zpráva až tento týden, ale pořád myslím stojí za to o ní psát, a to ze zjevného důvodu: jak je možné, že odložené dítě přebírá z babyboxu politik a honí si na tom u veřejnosti body?

O Věstonické venuši a Janečkových

Právě dnes uplynulo sto let od dne, kdy byla na jižní Moravě objevena Věstonická venuše. Existuje vůbec slavnější česká socha? Stará skoro třicet tisíc let, před časem ohodnocená na čtyřicet milionů dolarů, což je přitom pořád málo, vzhledem k tomu, že soška změnila lidský pohled na vlastní minulost a zároveň nás obohatila o tolik dalších uměleckých děl. Psal o ní Eduard Štorch, maloval ji Zdeněk Burian, to každý zná. Pro jistotu připomeňme, že v Knize apokryfů o ní psal v povídce O úpadku doby také Karel Čapek, jenž na ní ukazoval s humorem sobě vlastním přesvědčení starých o tom, že mládež je zkažená a nemravná.

Naposled s Bartoškou, poprvé bez Bartošky

V pátek začal devětapadesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, přičemž již od květnového úmrtí prezidenta této přehlídky Jiřího Bartošky se čekalo na to, v jakém duchu se zahájení a první hodiny slavnosti ponesou. Bylo to zjevné téma, nešlo se mu vyhnout. Na Bartošku vzpomínaly v rozhovorech všechny tuzemské hvězdy, které se na zahájení festivalu vypravily. Od některých, jako třeba od Bartoškova spolužáka Miroslava Donutila, vyzněly úvahy o oslavě kamarádovy práce směrem k pořadatelům vlastně jako závazek.

Hra na oliheň potřetí – a snad naposledy

Po půlroce čekání vypustil stream Netflix v pátek do světa třetí – a zatím prý skutečně poslední – řadu svého historicky největšího seriálového šlágru Hra na oliheň. O první sérii jihokorejského seriálu psal před čtyřmi lety kolega Ondřej Štindl v Týdeníku Echo, že je vlastně infantilní, o druhé řadě jsem psal já tamtéž letos v lednu naopak pochvalně, že se z románu stává esej. Co konstatovat o sérii třetí? (Pro zájemce o zhlédnutí novinky na tomto místě podotýkám, že se v textu nevyhýbám částečnému prozrazování jejích dějových zákrut.)

Proč Tom Jones poráží Karla Gotta

Před čtrnácti dny oslavil pětaosmdesáté narozeniny velšský nezmar Tom Jones. Bylo by škoda se k nim nevrátit, když už se opožďujeme vinou mé nepozorné poznámky v kalendáři. Tom Jones si ovšem oslavu zaslouží kdykoli, protože je to skoro poslední velký zpěvák klasické éry – chlap, který umí osobitě zazpívat naprosto cokoli a který taky zpíval snad se všemi hvězdami, jež populární západní hudba dala po druhé světové válce světu. Přitom je to hvězda u nás známá málo, jelikož v dobách její největší slávy tu Zápaďáci měli utrum. Ostatně sám jsem ho pořádněji zaznamenal až v prvé půli devadesátých let, když hostoval v černošském sitcomu Fresh Prince.

Slované jsme z nostalgie a ze vzdoru

Úkolem tohoto Salonu Echa je přiblížit čtenářům kout Evropy, který má hodně co dělat s českými dějinami, ale který přitom neprávem přehlížíme. Vyznění debaty je ovlivněno složením: mít mezi sebou rusistu či bulharistu, akcentovali bychom jiné tóny, ale podstatné by zůstalo stejné. Vzhledem k tomu, že se všichni dobře známe, zůstali jsme u tykání i v psané verzi rozhovoru. Ten vedli diplomat a politolog Maciej Ruczaj, polonista a serbista Pavel Trojan a autoři podcastu Echa Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš (ten v roli moderátora) Novosadové – jeden serbista a druhý sorabista.

Barvitý příběh Lidic

Ve středu 10. června uplynulo třiaosmdesát let od vypálení Lidic. No a včera – tedy v sobotu 14. června – došlo na místě tragédie k tradičnímu pietnímu aktu (logicky se čekalo na víkend). Zachytil jsem ho náhodou v České televizi, když jsem chtěl původně sledovat jiný program, a musím říct, že při všech sporech, které se o veřejnoprávní vysílání v současnosti vedou, toto je služba, kterou si představuji. Totiž že se do éteru pustí relace, která má zřejmý úkol udržovat v národním a společenském povědomí jeden z jeho zjevných pojivých punktů.

Když smrt na život nestačí

K dílům přeloženým do češtiny, která zásadním způsobem zprostředkovávají válku v devadesátých letech v Bosně (jsou jimi například komiksy Joea Sacca Bezpečná zóna Goražde nebo Joea Kuberta Fax ze Sarajeva), přibylo po čase nové: autobiografický román Bosňana – jelikož je muslim, tak přesněji Bosňáka – Fedji Štukana nazvaný Blank: příběh střelce. Na rozdíl od zmíněných amerických tvůrců, kteří konflikt v bývalé Jugoslávii popisují v prvním případě jako reportér, v druhém jako přítel jednoho z postižených, Štukan je postižený sám:.

Dvacet let s nekonečnou Ulicí

Nemá smysl tajit karty: tento text nechce být ničím jiným než uznalým holdem schopným lidem. Vždyť považte – ve čtvrtek uplynulo dvacet let od první klapky nejdéle vysílaného českého televizního seriálu. Pochopitelně jím je Ulice. Otevřeně přiznávám, že ačkoliv jsem patrně nikdy neviděl ani jediný díl tohoto dílka celý, chovám k dosavadnímu tvůrčímu výkonu, jenž je se seriálem spojen, úctu. Není totiž samozřejmý.

Největší frajer Clint Eastwood

Včera oslavil pětadevadesáté narozeniny Clint Eastwood – muž, jehož není třeba představovat. Kdyby však někdo nevěděl: herec, režisér, producent, hudebník, ale také politik. Ve všech těchto polohách přitom vystupoval vždy suverénně, nepředvídatelně, promyšleně. Jako na režiséra na něho s úctou a láskou vzpomínají nejslavnější herci. Například Tom Hanks v jedné z britských talkshow vyprávěl, že okamžik před klapkou je na place samozřejmě chaos: „Každý někam chodí, něco přenáší, montuje, připravuje. Načež asistent režiséra začne všechny uklidňovat, režisér pak zařve ‚Akce!‘… a jde se na to.

Padesát let Gustáva Husáka

V následujícím týdnu – konkrétně ve čtvrtek 29. května – uplyne rovných padesát let od chvíle, kdy byl osmým československým prezidentem zvolen tehdejší generální tajemník ÚV KSČ a jeden z tvůrců normalizace Gustáv Husák. Poprvé a naposledy (zahrňme v to i dvoje následující prezidentské volby, v nichž Husák post „obhájil“) v dějinách Československa se tak nejvyšším ústavním představitelem země stal Slovák. Možná i proto se v kdysi populární anketě „Největší Slovák“, jednu dobu jí bylo všude plno, prodral Husák v roce 2019 na sedmé místo.

Proč holky čtou a proč kluci ne

V jedné scénce populárního komického kvartetu Tři tygři upozorňuje Albert Čuba své spoluhráče a publikum, že při pečlivém sledování olympijských her si nelze nepovšimnout překvapivé korelace mezi zdánlivě uzavřenou historií a spořádanou současností: totiž že v běžeckých disciplínách vyhrávají černoši, zatímco v těch střeleckých běloši. Je to sice vtip, ale taky přesný postřeh: jako bychom nebyli schopni překonávat v sobě zavedené společenské vzorce, jenom jsme je uplatňovali v jiných rámcích než kdysi.

Bartoška, Heřmánek… a jejich divadelní story

Zase jednou dostalo divadlo na pamětnou a nespravedlivě zůstalo stranou pozornosti, i když by jednoznačně mělo být v jejím centru. Aby mi bylo rozuměno: stejně jako vloni po úmrtí Karla Heřmánka se i po skonu Jiřího Bartošky vyrojily nekrology rozebírající výjimečnou kariéru obou herců a zdůrazňující jejich filmovou a televizní tvorbu a podnikatelské úspěchy. Když už došlo na připomenutí divadelního působení, zpravidla byla připomenuta tři až čtyři působiště obou tvůrců.

Pomněme i jiná květnová výročí

Jsou za námi první květnové dny, neúprosně se blíží osmdesáté výročí konce druhé světové války a atmosféra je zjančená. Může za to několik faktorů: jednak jsou to kulatiny, ale to je nejméně podstatné. Jednak je to výročí doslova živé, jelikož ještě pořád jsou mezi námi pamětníci tehdejšího jara – dokonce i takoví, kteří si ho dobře pamatují, protože jim bylo třeba deset. A jednak, a to je hlavní důvod, proč se jančí, je výročí využíváno a zneužíváno v aktuálních politických bojích, protože druhá světová válka je pořád vztažný bod dějin pro západní Evropu, pro Rusko, vlastně i Ameriku.

Zažili jsme další velký pohřeb

Ta fotografie hned včera obletěla, jak se tak říká, dík médiím a sociálním sítím, celý svět: americký prezident Donald Trump a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj sedí spolu v bazilice sv. Petra pod její kupolí, sedí na obyčejných židlích, sedí sami, nikdo je neruší, a cosi si povídají. Děje se to nedaleko rakve zemřelého a vbrzku pochovávaného papeže Františka – který úředně působil v Evropě, ale pocházel z Ameriky, třebaže té Jižní. Tolik symboliky v jedné chvíli. Obraz naděje, víry v zázraky a ve schopnost lidí spolu mluvit. Po týdnech následujících minulé setkání obou politiků v Bílém domě.

Pomlázka je nástroj k vyjádření lásky

Na Dačicku býval pozoruhodný velikonoční zvyk, jinde myslím nevídaný: ráno na Velký pátek se ženy svlékly donaha, popadly doma srp a takto vyrazily na louku či k poli dotknout se země, aby v novém roce dobře nesla a dala dost jídla. Jinými slovy, žena neboli stvoření plodu a nového života požádala zemi čili dárkyni krmě, aby přijala semeno a porodila také. Stejně jako spousta jiných obyčejů vymizel dávno i tento. Muži v něm, alespoň co je mi známo, nehráli žádnou roli, hanbatého běhu a srpového dotýkání země se neúčastnili (i když nepochybuji, že čumilů, aťsi schovaných někde v houští, se našlo dosti).

Seriál Urgent: dechberoucí dílo o životě, anebo neživotná umělotina?

Muž prochází parkem, má v uších sluchátka s oblíbenou muzikou, vejde do nemocnice, prochází čekárnou urgentního příjmu, vstupuje do ordinace, vyndává si sluchátka z uší a okamžitě se zapojuje do prvního lékařského případu, který kolem něj sotva prosviští. Vedoucí jedné z pittsburských traumatologií v následujících patnácti hodinách spolu se svými kolegy zachrání více než stovku životů, ale několik jich bohužel také ztratí (včetně dětských). Mezitím stíhá řešit rovněž psychické potíže pacientů a nelady mezi svými kolegy.

Ovečkin a jeho rekord

Sport je v našem listě popelka, přesto některé události nesmíme přehlédnout ani my – třeba když se takzvaně píše historie, protože se láme zdánlivě nepřekonatelný střelecký rekord v zásadním českém, kanadském a ruském odvětví, totiž v ledním hokeji. Nuže vězte, i když o tom už beztak nejspíš víte odjinud: Alexandr Ovečkin, kapitán celku NHL Washington Capitals, našeho času v noci z pátku na sobotu vyrovnal rekord Wayna Gretzkého, který se desítky let zdál nedosažitelný. Ba co víc, nejenže ho vyrovnal, ale odmítl ho překonat, když v závěru zápasu nenastoupil do power play, jelikož nechtěl skórovat do prázdné brány.

Vzdělávání podle Ledeckých jsme jako společnost nezvládli

Minulý týden patřil rodině Ledeckých, alespoň částečně. Ester vyhrála mistrovství světa ve snowboardingu v paralelním slalomu (na čemž by zrovna v jejím případě nebylo nic zvláštního, kdyby si o nějakou dobu dřív nevyjela bronz na mistrovství světa lyžařském a kdyby celou sezonu neupřednostňovala lyže – a pak prostě nepřišla a nevyfoukla zlato kolegyním, které na prkně dřou konsekventně celý rok).

Velký slovenský herec jemného jména

V devadesáti letech zemřel Štefan Kvietik, velký slovenský herec – velký vzrůstem a velký ovšem i významem. Nejsem si jist, zda ještě pro mou generaci lidí středního věku jde o všeobecně známé jméno, bohužel. Ale pro generaci mých rodičů, která ještě s nostalgií vzpomíná na slovenské televizní pondělky, to jistě zásadní jméno bylo. Na druhou stranu, důležitý i pro mě byl Kvietikův výkon ve filmu Tisícročná včela. Ve vzpomínkách trčí mi právě jeho výkon, nezpochybnitelný, nepřehlédnutelný.

Nejlepší pošťácký seriál všech dob

Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh čtvrt století dlouhého soudního souboje paličatého pošťáka z malého velšského města s jedním z největších britských úřadů, který přivedl krytím vlastního průšvihu do maléru tisíce lidí. Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh.

Muž osudu z antické tragédie Josef Zíma

Minulý týden jsme se dozvěděli o smrti Gena Hackmana, tento týden zemřel Josef Zíma. Psát druhý týden po sobě nekrolog za zemřelého herce devadesátníka znamená naléhavě si v současné turbulentní politické době připomenout, že dvacáté století a jeho dobré i špatné dědictví definitivně a skutečně bez náhrady mizí v historii a že dál je to jen na nás. Zrovna na Zímovi a jeho osudu je dost znát, jak daleko některé dobové zákruty jsou a jak už jim je bez dějepravců a pamětníků těžko rozumět.

Génius přirozenosti Gene Hackman

V pětadevadesáti letech zemřel herec a spisovatel Gene Hackman. V jeho smrti je vlastně obsaženo jeho vypravěčské povolání, jelikož je v ní přítomen přitažlivý příběh s tajemstvím: byl nalezen doma, přičemž mrtva byla i jeho o generaci mladší manželka a jeden ze tří psů. Doposud není jasné, co bylo příčinou této trojí smrti, na to si prý veřejnost bude muset počkat týdny, než budou výsledky pitvy. Jisté je, že mrtví byli mrtví dny, možná týdny před nálezem. Zároveň se v něčem popsané neštěstí podobá skonu hercovy matky, která uhořela ve svém domě po požáru, jejž sama založila.

James Bond (1962–2025) R. I. P.

Na dobrém umění je nejkrásnější jeho neustálá schopnost stávat se aktuálním komentářem společenského dění. Nyní se to týká případu agenta 007 s povolením zabíjet, Jamese Bonda. Když před čtyřmi lety vstoupila do kin prozatím poslední bondovka, nazvaná Není čas zemřít, mnohé diváky pohoršila svým závěrem. Pochopili ho jako definitivní rozloučení s postavou. Tedy tak, že už nebude žádný další film. Přitom šlo o jinou rozlučku: loučil se prozatím poslední představitel role Daniel Craig.

Studna je vyprávění naděje, že mladí mají šanci

Tvůrci seriálu Studna neskrývali již před jeho lednovým uvedením svou víru, že půjde o šlágr. Na rozdíl od jiných uměleckých děl disponovalo toto totiž několika přísadami, které vyjadřované tvůrčí sebevědomí položily na pochopitelné podloží. Především je celý příběh známý a ve své trýznivosti i po skoro šedesáti letech přitažlivý – vlastně vzbuzuje až bulvární zvědavost, co vše se za ním skrývá. A na to samozřejmě autoři novinky vsadili.

Odsun z Gazy jako odsun ze Sudet?

O přitažlivosti Donalda Trumpa svědčí už to, že ať řekne cokoli, je kolem toho haló, seriózně se to rozebírá, a dokonce se to stává reálnou politickou agendou. Jako nyní idea na odsun neboli „dobrovolné vystěhování“ Gazanů pryč ze země, o němž se povídá, že ho americký prezident vyřkl jako okamžitý nápad. Načež ho ministři jeho vlády okamžitě vzali za svůj, stejně tak izraelský premiér a jeho ministři – ten pověřený obranou už chystá plán, jak „opatření“ provést. Přesidlování milionů lidí kvůli etnickému, náboženskému či ekonomickému řešení sporů se zdálo být taktikou, již moderní politika překonala.

Norský seriál Exit je husté vyprávění o nudě

Česká televize v posledních zhruba dvou letech konečně začala vnímat své internetové vysílání jako plnohodnotný prostor, který nemá jen překlápět novinky z lineárního vysílání, ale má nabízet i řekněme prémiový obsah. Zatím jsou to především různé české a evropské seriály – a díky za to, protože takto soustavně podobný tovar jiné médium u nás nenabízí. Mohli jsme tak vloni na podzim sledovat například český seriál Vlastně se nic nestalo nebo ještě dříve osvěžující a vtipný belgicko-francouzsko-německý seriál Parlament.

Obdivuhodné odhodlání v Srbsku

V Srbsku už tři měsíce probíhají protivládní demonstrace, které postupně sílí. Vyvolala je nehoda na zrekonstruovaném hlavním nádraží ve druhém největším městě v zemi, tedy v Novém Sadu, kde spadla střecha a zabila patnáct lidí. Od té doby demonstranti, původně zejména studenti, požadují vyšetření události, zveřejnění dokumentace k rekonstrukci a zjištění, kdo za její zpackané provedení může. Moc se k tomu ovšem nemá, a tak zároveň jsou demonstrace a chystaná generální stávka dokladem, že jedné generaci Srbů už došla trpělivost s tím, že v zemi fakticky neexistují svobodné volby

Novější články Starší články