V devadesáti letech zemřel Štefan Kvietik, velký slovenský herec – velký vzrůstem a velký ovšem i významem. Nejsem si jist, zda ještě pro mou generaci lidí středního věku jde o všeobecně známé jméno, bohužel. Ale pro generaci mých rodičů, která ještě s nostalgií vzpomíná na slovenské televizní pondělky, to jistě zásadní jméno bylo. Na druhou stranu, důležitý i pro mě byl Kvietikův výkon ve filmu (nebo seriálu, jak je komu libo) Tisícročná včela. Ve vzpomínkách trčí mi právě jeho výkon, nezpochybnitelný, nepřehlédnutelný tak, že dokonce i Michal Dočolomanský, jenž ve Včele ztvárnil Kvietikova bratra a jehož jsme znali z veseloher Oldřicha Lipského a Jiřího Brdečky, zůstal Kvietikem nezpochybnitelně zastíněn.

Především šlo o tvůrce s intenzivním smyslem pro patos – patos jako tvůrčí metodu i přístup ke světu. Kvietik dokázal dojímat sám sebe, uměl se pochválit, vyjádřit mínění o své ceně, ale abychom mu nekřivdili, svedl vzletně a s úctou hovořit také o druhých (samozřejmě především o umělcích). O natáčení zmíněného snímku Medená veža dokázal například říct: „Byli jsme k nebi blíž, než je zvykem, a já jsem intenzivně cítil po celý čas natáčení, že film a naše konání v něm se dějí se souhlasem nebes.“ Dříve by takové věty asi působily neutrálně, v některých érách dokonce přitažlivě, ale dnes je to vyjadřování neudržitelné. Svět se změnil. Na druhou stranu, z této Kvietikovy role ještě v 21. století žijí čeští gayové. Nepřeháním – pro ně v ní byl nepřekonatelný, obdivovali se mu, toužili po něm. (Patrně tedy též ženy.)

Sympaticky Štefan Kvietik hovořil o své politické posametové kariéře poslance (a dokonce prezidentského kandidáta) v tom smyslu, že samozřejmě v žádném případě nešlo o zásadní punkt jeho života, který by měl stát na prvním místě. Prostě to s odstupem vnímal věcně jako službu národu, i když mu prý přinesla zklamání. Ale pozor: jestliže patos, pak tedy národ – přesněji slovenský národ. Kvietik sice vždycky přiznával, že dostal dar působit profesně ve dvou jazycích, slovenštině a češtině, a tak ovlivňovat dvě kultury a dva národy. Vnímal to jako privilegium, možná v tom byla i nějaká víra ve smysluplnost českoslovenství. Přesto samozřejmě slovenství stálo výš – byl to ideál, českoslovenství ovlivněné nejen češstvím, ale především nespravedlivě, zato pravidelně přehlíženým slovenstvím.

Odcházení těchto výrazných českých a slovenských devadesátníků znamená definitivní sbohem za ideály znovuvzkříšeného poválečného Československa. Ta éra nadšení a zadostiučinění z obnovy státu, který měl dvěma národům ve střední Evropě přinést klid a prosperitu v národních jazycích, se už nevrátí.