Muž prochází parkem, má v uších sluchátka s oblíbenou muzikou, vejde do nemocnice, prochází čekárnou urgentního příjmu, vstupuje do ordinace, vyndává si sluchátka z uší a okamžitě se zapojuje do prvního lékařského případu, který kolem něj sotva prosviští. Vedoucí jedné z pittsburských traumatologií v následujících patnácti hodinách spolu se svými kolegy zachrání více než stovku životů, ale několik jich bohužel také ztratí (včetně dětských). Mezitím stíhá řešit rovněž psychické potíže pacientů a nelady mezi svými kolegy. Načež dávno po konci směny, poznamenané hromadným neštěstím, si s týmiž kolegy dá v parku před nemocnicí pivko, vloží si sluchátka s oblíbenou hudbou zpátky do uší a vydá se parkem domů – vlastně se jen vyspat, než mu na druhý den začne další směna.

Zhruba to je děj aktuálního seriálového hitu streamu Max (někdejšího HBO), který se jmenuje v originále The Pitt a v českém překladu Urgent. Má patnáct dílů a každý z nich zaznamenává jednu hodinu služby lékařů tohoto oddělení.

Aby byl Urgent aspoň něčím zdánlivě nový, vypráví oproti svým předchůdcům jinak, rychleji, s důrazem na věrohodnost a realističnost lékařské akce (údajně, i dle vyjádření lékařů, jde o nejvěrněji podaný obraz soudobé americké nemocnice – ačkoliv tíž dodávají, že potřeba dramatu se sem přece jen propisuje, protože lékaři v seriálu zastávají i úkony, které by reálně prováděly sestry). Není prostor rozňahňávat HLP neboli „hluboké lidské příběhy“: bývají naznačeny, odbyty fofrem, v základních konturách, naopak více prostoru dostávají problémy, které patrně americký zdravotní personál doopravdy trápí (a které, světe, div se, dobře známe také od nás): podhodnocení stavu zaměstnanců, přepracovanost těch stávajících, nízké platy, vzrůstající psychické potíže pacientů, rostoucí míra zneužívání návykových látek a také přibývající agrese pacientů a s ní spojené otázky, jak adekvátně ochránit sestry a doktorky, aby se nebály věnovat se své práci stoprocentně.

To všechno je chvályhodné, ale jinak je úspěch díla záhadou v tom smyslu, že vlastně nepřekračuje dobové standardy, jelikož nabízí atrakce z rychlíku (pomalejší vyprávění by dnes neobstálo), pozornost zaměřenou na detaily (čouhající kosti, roztržené nohy, porod se záběry na vaginu), aby si užili také diváci sledující seriál na mobilech. Tímto důrazem na realističnost a blízkost nebo na spěšnost, jež mají coby hlavní výrazové stavební kameny v divácích šturmovat emoce na maximum, se seriál Urgent vlastně příliš neliší od aktuální pornoprodukce. V ní jde totiž o úplně totéž: jakýkoli příběh, jenž byl přitom pornu vlastní ještě v devadesátých letech, je devalvován na náznaky, vyjadřován zkratkou, tělesná akce je ovšem zbavena intimity a je maximálně objektivizována, takže je ve výsledku fádní, nikoli uhrančivá. Tím se nevysmívám lékařskému seriálu, pouze podotýkám, že stylové prostředky různých produkcí jsou si enormně blízké, neboť si je vynucuje také technické zázemí štábů i diváků i následný způsob divácké konzumace.

Ještě jedna poznámka: dramaticky je Urgent přes všechnu snahu o přímost či upřímnost samozřejmě také nadnesený. Všechno to, co se stane hlavnímu hrdinovi, co je nasekáno za sebou bez oddechu, takže se například nikdy, za celých patnáct hodin služby, ani nedojde vyčurat, přestože se o to dvakrát pokusí, a co musí v mžiku řešit (nelze se ubránit dojmu, že na traumatologii může pracovat jenom člověk s dostatečně rozvinutým ADHD, kterýkoli jiný typ by se z toho musel zbláznit), je prostě pouze efektní, umělé, vypočítané a vypočítavé. Urgent přes veškerou reklamu hlásající, že vyprávění odráží život, je dílo vlastně sterilní, neživotné a usiluje být hlavně kasaštykem. Není to špatně, jen bychom si ty ambice měli pojmenovávat přesně.