České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně. A většina z nich za moc nestojí. Má to znamenat, že by si filmaři s vykreslováním invaze měli dát pauzu?

Vyprávění o velkých příbězích minulosti bylo u širšího publika vždycky populární, není to jenom specialita porevolučního Česka. A jistě je pravda, že to může vést k inflaci, k tomu, že vznikají vykalkulovaná díla, která na popisované minulosti vlastně jen parazitují, snaží se z ní pro sebe urvat trochu významu a vážnosti, zhusta nezasloužených. Když jsem do vyhledávání na internetové Databázi knih zkusmo zadal slova „z Osvětimi“, našla mi mnoho titulů. Mimo jiné Porodní sestra z Osvětimi, Tatér z Osvětimi, Krejčí z Osvětimi, Houslistka z Osvětimi, Sabotér z Osvětimi, Sestry z Osvětimi, Rusovláska z Osvětimi, Kouzelník z Osvětimi, Účetní z Osvětimi... Taky to znamená, že téma holocaustu je už vyždímané natolik, že by bylo lepší dát si od něj pauzu? Naštěstí to nikdo neřekl Jonathanu Glazerovi, když prezentoval záměr natočit Zónu zájmu. Upřednostnit ty kvantitativní ohledy by totiž v praxi znamenalo akceptovat nadvládu průměru a podprůměru, které velká historická témata dlouhodobě „těží“, uznat, že jsou tím způsobem „ošetřena“, a tudíž je možné si je odškrtnout (máme zpracováno) a věnovat se něčemu jinému.

V Česku se o uměleckých zpracováních nedávné minulosti často mluví v jaksi výchovném kontextu. Je potřeba ty příběhy vyprávět hodně často, abychom se tak vyhnuli jejich opakování, kdo nezná svou minulost, je odsouzený si ji zopakovat... Známe to. A jistě na tom něco je. Ta největší díla obracející se k historii ale nejsou jenom popularizovaný dějepis, v němž se „přitažlivou formou“ zprostředkovávají znalosti a postoje (třeba i správné). Ukazují to, co je v člověku a společnosti neměnné, nezatížena požadavkem, že se v nich současný divák musí najít, cítit, že v něm je reprezentovaná jeho konkrétní zkušenost. Dají mu prožít, že lidská zkušenost se v průběhu času nemění a že i on je součástí toho řetězce, nebo spíš cyklu, ukážou mu lidi, s nimiž jako kdyby neměl nic společného, a dovedou k poznání, že s nimi má společné prakticky všechno.