Jeden rozhlasový pořad proti sobě nedávno postavil dva muže, kteří svedli vzrušivou polemiku o muži, jenž je skoro dvacet let mrtvý. Debata skončila invektivami, z čehož bylo patrné, o jak citlivý předmět sporu jde. Přitom muž, o kterého se hádali, zajímal vždy jen poměrně úzkou vrstvu obyvatelstva, naprostá většina o jeho existenci nevěděla nebo tušila jen málo. Zato v těch kruzích, které naopak zajímal a kam patřili i oba diskutéři, se těšil mimořádné pozornosti, vážnosti, ba až kultickému uctívání. Jmenoval se Zbyněk Fišer, ale v literárně-kulturní historii byl a bude zapsán jako Egon Bondy. Ti dva, kteří na sebe nakonec křičeli, kdo je větší „mýtoman“, byli historici a veteráni undergroundu Miroslav Vodrážka a Petr Placák.

Bondy sice „mrtev jest a jeho tělo tlí“, ale jeho duch vlaje dál. Po vydání sebraného literárního, prozaického a básnického, díla (editor Martin Machovec) vychází nyní jiné jeho „sebrané dílo“: texty a dokumenty vzniklé během jeho dlouholetých, dalo by se říct celoživotních kontaktů se Státní bezpečností. Vydalo to na obsáhlý svazek, dohromady 324 archivních dokumentů z let 1949 až 1989, které „odrážejí různorodost vztahů Zbyňka Fišera / Egona Bondyho a Státní bezpečnosti“, jak píší v úvodu jeho autoři, historik Petr Blažek a právě Miroslav Vodrážka, filozof a esejista. Ta „různorodost“ se projevila i v počtu krycích jmen, která od roku 1961, kdy se Bondy/Fišer stal poprvé spolupracovníkem a důvěrníkem StB, používal: Klíma, Zbyněk, Mao, Oskar… Zájem a kontakty s StB provázaly prakticky celý jeho život, přičemž StB se o něj zajímala samozřejmě i v době, kdy s ní „nespolupracoval“ a kdy to byl právě nekonformní Bondyho/Fišerův život, který onen zájem vyvolal. Provázanost obou poloh vznikla však velmi záhy (na přelomu 40. a 50. let) a dalo by se říci, že celý život Fišera/Bondyho se odehrál v dobrovolné i vnucené symbióze s StB. Ten vztah se různě proměňoval, z oběti se stával spoluhráč a zase naopak, role se střídaly, motivace a strategie měnily, ale prakticky po celou dobu měl život Bondyho/Fišera svou „estébáckou stopu“. To se nejpozději od začátku 90. let vědělo, tedy aspoň v těch kruzích, jež se o Bondyho zajímaly. Přičemž podle povahy, znalostí, sklonů, orientace etc. byla Bondyho „spolupráci“ přikládána různá váha a důležitost – záleželo na tom, jak kdo osobně Bondyho znal, co věděl o jeho psychické kondici, jak si vážil jeho díla, jakou relevanci přikládal jeho politickým názorům. A také co věděl o faktickém rozsahu jeho spolupráce s StB. Zjednodušeně by se dalo říci, že většinový názor „zainteresovaných kruhů“ shrnul Petr Placák ve své knize Fízl: „Egon Bondy fungoval podobně jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde – Zbyněk Fišer sloužil ve dne, kdy byl nucen kolaborovat se světem, ve kterém mu bylo dáno existovat, zatímco si v kuchyni připravoval elixír, aby z něj byl v noci Egon Bondy, autor, který psal bez ohledu na dobu a místo, režim i opozici, na etiku i estetiku, na to, co se sluší a patří, nalevo nebo napravo, nahoře či dole, naprosto svobodně, co si myslel.“

Kniha Zbyněk Fišer / Egon Bondy a Státní bezpečnost je zásadní polemikou s tímto poněkud duchařským „dualismem“, který Miroslav Vodrážka ve svém eseji nazývá „parazitickým mýtem“ a jehož vyhrocenou podobu právě předvedl vzpomínaný pořad Pro a proti v ČRo. Kniha spolu s dokumenty obsahuje rozsáhlý Vodrážkův text, který velmi „osobitým“ i komplikovaným způsobem interpretuje a „rozplétá“ složitou konstrukci „bondyovského mýtu“, již přitom činí v jiném ohledu ještě složitější. Text má přes dvě stě stran a dal by se číst jako alternativní Bondyho/Fišerův životopis, chorobopis a hanopis s významnou příměsí osobního a emocionálního vkladu člověka bortícího jednu modlu, čímž provádí i jakousi rituální sebeočistu – od ní. Vodrážkův esej má mnoho kapitol a podkapitol, mnoho odboček, mnoho odkazů na různé filozofické autority. Je to sofistikovaná a ne právě přehledná skrumáž vysoce intelektuálních dedukcí, které se složitě dostávají k poměrně jednoznačnému konstatování, že Bondy byl jeden z nejaktivnějších tajných spolupracovníků StB, člověk, který s totalitárním režimem sounáležel, a do značné míry tak naplnil předpoklady samotné StB, která si na počátku jeho tajné spolupráce Bondyho vyhodnotila jako člověka, kterého lze velmi dobře využít. A on se s tou rolí sžil, ztotožnil, vyšel jí vstříc a hrál ji až do konce.

Vodrážka odmítá různé druhy polehčujících okolností, jež se při výkladu Bondyho „estébáctví“ objevují a jež považuje za „parazitický mýtus“. „Estébáctví“ Bondyho/Fišera je kontinuální jev, základní danost jeho života, ve kterém není nějakou náhodou, nějakou vedlejší a vynucenou okolností, ale konstantou, jež nemá původ ve vnějších tlacích, ale v jádru patologické osobnosti. Ta se projevovala od mládí silným sklonem k bájnému chvastounství a megalomanii, soustavným lhaním a (sub)kriminálním chováním, které se spojilo s vytvářením uměleckého (sebe)mýtu, který pak celý život prohluboval a udržoval. Bondy od přelomu 40. a 50. let žije, jak píše Vodrážka, v morální anomii, čímž je míněna naprostá absence řádu a pravidel, ať už se týkají chování sexuálního, sociálního, zdravotního: samozřejmě k jeho amoralitě patří alkoholismus, konzumace návykových léků, drobné krádeže etc. Tato osobnostní dispozice tvoří jednu linii Bondyho cesty k StB, tou druhou je jeho ideové přesvědčení, které Bondy/Fišer rovněž kontinuálně a bez větších výkyvů zastává od konce 40. let a se kterým odejde v roce 2007 v Bratislavě z tohoto světa. Je jím radikálně levicový světonázor založený na třídní nenávisti vůči buržoazii, z níž přitom vzešel (jeho otec byl vysoce postavený plukovník), zároveň sám celý život žil velmi neproletářským způsobem.

Bondyho politické názory byly mnohem „revolučnější“, než mohlo státní zřízení „socialistického“ státu akceptovat, přičemž svou roli hrály i osobnostní dispozice Bondyho/Fišera, skutečnost, že jeho pobyty v psychiatrických zařízeních nebyly žádnou náhodou. Bondy se od začátku 50. let ocitá na okraji společnosti, ale nikoli proto, že by nesouhlasil s její základní orientací, tedy totalitním systémem, ale proto, že se do ní zařadit prostě neumí. Žije tak divokým způsobem, že je podezřelý i svým „vzorům“, Karlu Teigovi a Záviši Kalandrovi, což ale nijak nebrání vzniku nonkonformního mýtu, který pak přetrvá desetiletí. K tomu se přidruží umělecký mýtus spojený s postavou Egona Bondyho v textech Bohumila Hrabala, který působí zcela bez ohledu na reálnou osobu Bondyho/Fišera. Když začne koncem 50. let studovat na Filozofické fakultě UK, seznámí se konečně s jemu blízkými marxisty, shodou okolností příslušníky StB, a začne jeho faktická spolupráce. Ta trvá celá 60. léta, během jara 1968 sepíše článek, který vyjde v Rudém právu, v něm varuje před návratem „třídní společnosti“ a trvá na důsledně marxistické linii. Tu nalézá v čínském maoismu, jehož se stává dobrovolným propagátorem. I to je akceptováno StB, která takového „magora“ ráda využívá, vědoma si jeho neškodnosti.

Situací poněkud zamíchá seznámení s Ivanem M. Jirousem v roce 1970, který se Bondym nadchne, nalezne v něm „otcovskou figuru“ a iniciuje zhudebnění jeho básní ve skladbách Plastic People. Bondy nachází v prostředí undergroundu publikum pro své literárně-pedagogické působení a zároveň je mu mezi nekonvenční mládeží nepochybně i dobře. Bylo by asi přehnané domnívat se, že s ní měl nějaké revoluční plány, možná mu stačil obdiv mladých lidí, kteří měli jen povšechnou představu, o koho ve skutečnosti jde a jaké myšlenky mu táhnou hlavou. Bondy pak jen tak tak propluje soudními procesy s Plastiky (musí se při vyšetřování „dekonspirovat“) a de facto proti své vůli se pak ocitne v prostředí Charty 77, se kterou už v době, kdy Petru Uhlovi (na kterého donáší) podepisuje svůj souhlas, nesouhlasí, ba je mu protivná. Obzvlášť nesnáší „pana Havla“, ve kterém oprávněně vidí centrální postavu hnutí směřujícího k obnově demokracie, jíž pohrdá.

V ryzí schizofrenii prožije 80. léta, na jedné straně pěstuje a utvrzuje svůj opozičnicko-literární kult (těší se obdivu mladých básníků etc.), zároveň je v čilém styku se svými řídícími orgány, které zásobuje sice jen vybranými informacemi, ale ochotně se podílí na akcích plánovaných proti opozici. Tu nesnáší ještě víc než systém, kterým rovněž pohrdá, ale naučil se v něm vést svou „parazitickou“ existenci. Když režim padne, nepatří Bondy mezi ty, kteří by si oddechli. Následuje komický epilog, kdy jeho verše recituje Jiřina Švorcová na prvomájovém shromáždění komunistů. Bondy v té době žije v Bratislavě a snaží se zachránit ze své legendy, co se dá. Je dost lidí, kteří mu v tom pomáhají. Protože v něm vidí básníka, jemuž se leccos odpouští. To už je ale jiné téma.

Petr Blažek a Miroslav Vodrážka: Zbyněk Fišer / Egon Bondy a Státní bezpečnost. Muzeum paměti XX. století, 878 str.