Včera odpoledne, už se začalo stmívat, se v mailu neodhadnutelného množství adres objevila zpráva od odesílatele hotel.pavouk, předmět: Sdělení. Pavel Kohout, což je ten hotel Pavouk, byl vždycky originální, a tentokrát vlastně taky. Po rozkliknutí se tam objevil text s fotografií Jeleny Mašínové s jezevčíkem v náručí. Byl trochu jako krátká Kohoutova povídka:

„Na rozbřesku druhé neděle adventu, 8. 12. 2024, zamkla ve spánku navždy své hnědozelené oči spisovatelka, signatářka první vlny Charty 77 a přes půl století moje žena Jelena Mašínová.

Loučily se s ní právě vzkříšené zvony Notre Dame. Za všechny, kterým svou bezelstností projasnila život, provázeli jsme ji dnes v poledne při Ravelově Boleru – pusťte si je! – k ohnivé bráně věčnosti, kde znovu potká své dávné přátele a milované pejsky.“

Jelena Mašínová byla ovšem také spisovatelka, scenáristka a dramatička, napsala toho dost, aby se o ní nepsalo jen jako o manželce nesrovnatelně plodnějšího spisovatele, ale možná že jí o tohle ani v životě zas tak nešlo. Z mého letmého pozorování, které jsem samozřejmě uskutečňoval, až když jsme měl tu možnost, se mi jevilo, že hlavní ambicí Jeleny Mašínové je pozorovat život a myslet si o něm své. Život s Kohoutem ji k tomu otevíral zajímavé perspektivy a činil ho zábavným a napínavým a v jistých dobách i dobrodružným. V něčem ti dva připomínali v nejlepších letech gangsterskou dvojici Bonnie a Clyde, což prosím nebudiž bráno doslova, ale když otevřete Kohoutovu knihu Kde je zakopán pes, podíváte se na jejich fotografie ze sedmdesátých let, tak uznáte, že něco na tom je. Obrovsky jim to seklo a vypadali opravdu velmi sexy: nejen v té vaně, když se fotili na PF tuším pro rok 1977. To estébáci a pracující lid vůbec museli puknout závistí.

Pavlu Kohoutovi je devadesát šest let. Jeho pozoruhodný život osiřel. Dovolil jsem si mu dnes napsat, že jsem po té zprávě zatrnul, jak ponese své hrdé bytí dál světem, ale že vím, že jako největší frajer své doby už ví, jak na to, stejně jako to věděl vždycky.