Profesor Pavel Švanda je názorově konzervativec, což je ovšem pomocné slovo pro určité vztahování se ke světu. Dalo by se to brát jako postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika. Patřil k předním postavám moravského katolického disentu, po roce 89 pak byl oblíbeným pedagogem na brněnských uměleckých školách. Jeho literární dílo je rozmanité a nese pečeť vyhraněné osobnosti, kterých není v této zemi mnoho.

Naše setkání začalo nedorozuměním. Seděli jsme ve studentské kavárně Spolek a já říkal profesoru Švandovi, že se mi moc líbí Zemanova kavárna, že něco takového v Praze postrádám. On na to řekl, že to je ale jen replika. Já se poněkud podivil, protože se mi ten starosvětsky zašlý útulek pro nostalgiky jako replika nejevil. Ale ano, oni to nejdřív zbourali a pak postavili novou, řekl profesor. To už jsem byl poněkud zmaten. Pak hovor ještě chvíli pokračoval, než jsme zjistili, že každý mluví o jiné Zemanově kavárně. Já o té na Josefské, profesor Švanda o replice funkcionalistické kavárny architekta Bohuslava Fuchse, která se rovněž jmenuje Zemanova. Inu, Brno. My máme v Brně dvě Zemanovy kavárny, řekl profesor Švanda, to patří mezi taková brněnská specifika.

Jaká jsou další?

Brno je klidnější, nereflektujeme každou náladu. Mladí a hlavně studenti to už mají jinak, ale velkou část mého života platilo, že hladina života tady byla vždy ustálenější a klidnější. Mentalita byla taková těžkopádnější. Ono to také bylo tím, že ráz Brna hodně udávali venkované, lidé, kteří přijížděli do města ráno za prací a večer se zase vraceli domů. Elita ráda bydlela ve vilových čtvrtích a střed byl paradoxně průmyslově proletářský.

Do pětačtyřicátého byl střed spíš německý…

Spíš smíšený, v centru žili Němci i Češi. Německé byly Pisárky, Schreibwald, hantecem Šrajbec, to jsem zažil ještě v dětství, tedy za protektorátu. Tam bylo opravdu slyšet především němčinu všech úrovní. A když se tam ocitli třeba v hospodě Češi, tak jim bylo dosti dáváno najevo, že tam nejsou ve svém městě. Mimochodem brněnská němčina, to bylo něco příšernýho.

To nebyla ta čistá pražská němčina, kterou mluvil Kafka?

Ne, právě že ne. Byla taková roztahaná, ledabylá, podobně jako periferní brněnština, tedy hantec. Ono se to dost vzájemně ovlivňovalo. Zajímavé je, a málo se o tom i ví, že v Brně němčina po válce zůstala víc než jinde. Bylo to i tím, že mnozí brněnští Židé, kteří přežili a vrátili se z koncentráků, mluvili německy. Češtinu spíše jen lámali. Takže německý element mizel z Brna postupně a pomaleji. Ještě za mého mládí nebylo výjimkou slyšet, jak si starší lidé povídají tou divnou němčinou, byly tady kavárny, kde číšníci věděli, s kým jak mluvit. No, to už je dávno pryč, já jen že jsme začali těmi kavárnami.

Vy jste se ale narodil ve Znojmě… To bylo německé město, Znaim.

No, můj znojemský dědeček, velký sokol a český vlastenec, by se ohradil. Já bych řekl, že město bylo za první republiky spíš smíšené, ale venkov – tedy okolní vesnice – byl německý, nebo chcete-li rakouský. Pokud vím, tak poměry tam byly dosti vyhrocené, ale já jsem si Znojma moc neužil. Ve dvou letech jsem z něj byl vypakován, takže ho mám hlavně v občance jako rodiště.

To jste museli odejít po Mnichovu?

Ano, Znojmo padlo do Reichu, tak jsme šli do Brna.

Měl jste někdy sklony Brno opustit?

To napadne hodně Brňáků. Já jsem v šedesátých letech dost psal do Filmu a doby. Chvilku to vypadalo, že bych tam dělal redaktora. Ale poměrně brzy jsem se oženil a pak už jsme byli tři, takže by to byla otázka bydlení. No, zůstali jsme v Brně.

Byl byste hodně jiný, kdybyste zapadl do pražského světa?

Co já vím? Teď se tomu směji, ale možná bych se v Praze nevyhnul kriminálu. Ten se o mě pokoušel v 70. letech i tady, ale nakonec z toho pokaždé nějak sešlo.

Brněnský disent byl trochu v ústraní.

Nevím, jestli je to to pravé slovo: ústraní. Pozavíraných tu bylo vždycky dost. A ti, co přišli o práci v Brně, to pak měli myslím těžší než Pražáci. I ten Jan Skácel byl léta skoro bez koruny. Což by se mu v Praze asi nestalo.

V Brně hrál významnou roli Jaroslav Šabata, s tím jste asi moc nesouzněl.

Jaroslava Šabatu jsem znal od roku 1954, ze studií na filozofické fakultě. To byl Šabata v prvním vydání, abych tak řekl: předseda stranické organizace na fakultě, silný muž prověrek. Opravdu šířil hrůzu. On tak i vypadal a myslím, že si na tom tenkrát i dával záležet. O tom, že je vysoce inteligentní, nebylo pochyb. Pak začaly jeho metamorfózy. První přišla v roce 1956, to byla taková zapomenutá generálka na rok 1968. My studenti jsme sepsali nějaké ty rezoluce, požadavky. Nešlo o moc, nejradikálnější bylo přání, aby v univerzitní knihovně byly volně k dispozici zakázané knihy. To vzbudilo pozornost Státní bezpečnosti a byl to Šabata, který vystoupil jako fakultní šéf partaje na naši obranu. Pak byla kauza Radovan Perka. To byl můj dobrý přítel, kmotr mého staršího syna, ovšem rozený katolický aktivista. On zprvu studovat nesměl, ale přes „černé barony“, tedy pétépáky, kteří mu dali dobrý posudek, se dostal na studium archivnictví. Myslím v roce 1957 se zapletl na fakultě do veřejné politické debaty. A tehdy si ho prý Šabata zavolal a dal mu na vybranou, že buď z fakulty odejde, nebo se o něj začne zajímat Státní bezpečnost. Radovan už jeden podmíněný trest na krku měl. Tak odešel. V roce 1968 byl rehabilitován. Ale zpět k Šabatovi: těch jeho metamorfóz tedy bylo více. V roce 1968 patřil k radikálům, jak se říká, kritizoval Dubčeka „zleva“. Na začátku normalizace ho zavřeli s celou rodinou. To tady v Brně proběhla taková zatýkací vlna. Takže jsem měl v kriminále v Bohunicích své dva nejlepší přátele a další známé. Mě sledovali, vysedávali za oknem domku přes ulici a sledovali, kdy jdu do práce a kdy pro mlíko. Ale myslím, že jsem StB celkem dost zklamal. Nikam se přese mě nedostali. Pak se Šabata z vězení vrátil – a kdy za mnou přišel? Na Vánoce 1976 s Chartou. To já jsem ovšem okamžitě zacouval. Myslel jsem si, a tak jsem to i četl, že to je nějaký manifest té nové, tentokrát už opravdu té nejlepší komunistické strany v podzemí. Což by opravdu pro mě nebylo. Já už byl tehdy myšlenkami úplně jinde.

Ale Charta nebyla nějaký vylepšený komunistický manifest…

Ne, nebyla. V tom jsem se mýlil. Já ale Chartu nepodepsal i z jiného, méně intelektuálního důvodu: Podívejte se, často se píše, že signatáři Charty byli vyhození ze zaměstnání a že nemohli vykonávat svou profesi a živili se pak všelijak. Ale to já tak měl už od roku 1971. Aniž bych musel cokoli podepisovat, to šlo samo. Byl jsem do roku 1970 redaktorem Hosta do domu. A to byl ten problém. Potom jsem už žádné místo „za stolem“ sehnat nemohl. Ne že by ti lidé na osobních odděleních všichni byli tak nepřátelští. Ale oni věděli, že když mě zaměstnají, tak na svůj podnik přitáhnou reflektor. A o to zájem neměli. Takže jsem v srpnu 1971 nastoupil na místo pomocného skladového dělníka a závozníka se základním platem 850 Kčs. A na konci roku 1976, když za mnou přišel Šabata s Chartou, tak už jsem to dotáhnul na skladníka, dokonce možná na vedoucího skladu asi tak za 1250 korun měsíčně. V té době jsme už měli v plínkách druhého kluka. Manželka byla na mateřské a já, kdybych se nechal znovu statečně vyhodit z práce, bych těžko sehnal peníze na složenky. Takže jsem tenkrát doslova neměl na to, být hrdinou. Ale ještě k Jaroslavu Šabatovi: Víte, já jsem se s ním pak setkával při různých příležitostech v 90. letech, kdy zastával funkce ve vládě, a při Radovanově pohřbu jsme šli ve smutečním průvodu spolu. A přestože nikdy nepřestal být fundamentálním marxistou, tak v něm byl podle mě také kus toho moravského katolíka. Takže jsme se nakonec spřátelili. Protože jsme sdíleli, abych tak řekl, tentýž svět.

Současný premiér Petr Fiala je z Brna, někteří jeho ministři jsou z Brna… Je to politický triumf Brna?

Takhle jsem se na to nikdy nepodíval. Spíš je to důsledek toho, že tady v 90. letech vzniklo jakési intelektuální jádro, můžeme tomu říct think-tank, kolem časopisu Proglas a CDK, jehož významnou postavou byl Petr, tehdy velmi disidentský intelektuál, brzy po absolutoriu. Ale kolem Proglasu byli i lidé starší, třeba Zdeněk Rotrekl. Jistý důraz na moravanství jako na kulturní entitu tam byl hlavně na začátku. Ovšem fatální slabinou „moravanství“ tenkrát bylo, že se ho politicky chytaly i řekněme problematičtější postavy. Ty se ale kolem Proglasu nevyskytovaly.

Ano, my starší pamatujeme na Boleslava Bártu, možná prvního „potížistu“ polistopadového Československa. Ten snad přišel s „moravskou kartou“ ještě dřív, než se probudili Slováci.

To ano, ale Bárta byl vskutku idealista. Ten to moravské vlastenectví hlásal opravdu z upřímného buditelského přesvědčení. Pamatuju si ho ještě z roku 1968, kdy už s moravanstvím pobíhal po brněnských redakcích.

Ale moravanství má přece své oprávněné důvody.

Morava je svá. Čechy jsou rendlík, ve kterém všechno padá přirozeně do Prahy. Morava byla už od starověku obchodní pasáží na ose sever–jih. Ostatně spojení Moravy směrem do Čech dodnes není pořádně dořešeno.

Vraťme se ještě k tomu Fialovu Proglasu. Dalo by se říct, že se to vyvíjelo jako druhé zemské centrum konzervativismu, více kulturní a duchovní – oproti Praze, kde nutně dominoval ekonom Klaus.

Ano, bylo to dáno i tím, že kolem Proglasu byli především humanitně orientovaní intelektuálové, literáti, lidé s historickým vzděláním a povědomím. Ale byly tam od začátku i sympatie, a to mluvím i za sebe, k Václavu Klausovi a jeho představě tržního hospodářství bez přívlastků a tomu odpovídajícímu demokratickému politickému systému. Ono to nebylo na začátku devadesátých let tak samozřejmé, opravdu existoval silný proud, který snil o sestavení nějakého toho „kulatého čtverečku“. A nutno říci, že ta brněnská skupina neměla pro nějaké „třetí cesty“ žádné pochopení. Takže jsme tehdy Klause oceňovali a podporovali. Je pravda, že to, co se z něj později stalo, je vlastně stejně překvapivé jako třeba vývoj Jaroslava Šabaty, ovšem jaksi v opačném gardu.

A vývoj Petra Fialy jste sledoval jak?

S respektem. On se nejprve silně uplatnil jako politolog na brněnské fakultě sociálních studií, pak se stal děkanem. A potom rektorem Masarykovy univerzity. Což bylo docela pozoruhodné období, protože za jeho rektorátu se postavil univerzitní kampus v Bohunicích. To jsem měl možnost sledovat, protože jsem byl členem vědecké i správní rady Masarykovy univerzity a pozoroval jsem, jak v Bohunicích lítají miliardy jako vlaštovky. Když Fiala vstoupil do politiky, tak jsem si říkal, no, jestli se tam nenajde nějaké slabé místo, když se v tom staveništi začne někdo škodolibě vrtat. A on se určitě někdo vrtal, ale na nic nepřišel. Což je myslím osvědčení Fialových praktických vloh, jakož i poctivosti.

Já myslím, že Petr Fiala určitě není typ člověka, který by šel do politiky kvůli hmotným statkům.

Ne, on určitě není ten typ. Já z něj mám dojem, že jeho politika baví. Zcela jednoduše a elementárně ho to sportovně baví. Loni jsem s ním mluvil a povídal jsem: „Ale ta pětikolalice, tehdy tam ještě byli Piráti, to přece musí být monkey business, co se nedá uhlídat.“ On se zasmál a uvolněně namítl: „Ono to kolikrát zvnějšku vypadá divočeji, než to ve skutečnosti je.“ Nesl to s lehkostí člověka, který to má všechno pod kontrolou. Nebo aspoň se tak umí jevit. Já jsem ho znal ještě jako akademika, takového až poněkud těžkopádného systematika. Jsem sám překvapen, s jakou chutí se v tom kolotoči moci otáčí, přičemž si nedovedu představit jiné vysvětlení, než že ho to baví. Co mi zcela nesedí, je ten bojovný antibabišismus, který občas přesahuje meze elegance. Já si o Babišovi nemyslím mnoho dobrého, ale založit politiku jenom na negaci Babiše, to je pro mě krátkozraké. Ovšem nedělá to jenom Fiala.

Vy jste o Babišovi, či spíše babišismu napsal esej Proč A. B. Tam se zabýváte tím, jaké sklony české veřejnosti postava Babiše naplňuje. Končíte tím, že žijeme v zemi, která by mohla být „pokojným místem pobytu především díky hojným ložiskům zdravého rozumu, ale místo toho se zmítáme v permanentním jančení až k nepříčetnosti, čímž urovnáváme cestu k moci kdovíjákému dobrodruhovi“. Mezitím jsme si, myslím, na dobrodruha zvykli.

Ano, ale víte, když ho slyším, jak se tím svým způsobem rozpoutá ve sněmovně, tak si říkám, že on by byl zářivou hvězdou bratislavské rétorické scény. On nám sem, do prostředí přece jen střízlivějšího, vnáší takovou balkánskou spontaneitu, která tady dosud nebyla k vidění. I ten Okamura oproti němu konstruuje své tirády logičtěji. Babišovi, jak uvidí mikrofon, je všechno jedno. Spustí volný řečový proud, jako když zprudka sprchne. Na druhou stranu, on je to přece zkušený obchodník se slovy. Asi umí kalkulovat i s předstíranou spontaneitou. Občas s pobavením sleduju, jak je z toho pan Havlíček nešťastný, když musí po šéfovi likvidovat povodňové následky.

Položím vám teď takovou bilanční otázku. Máme za sebou pomalu čtvrtinu jednadvacátého století. Co myslíte, jak to se světem, v tom kdysi spíše s nadějemi očekávaném 21. století, vypadá?

Já nemohu říct, že bych byl nespokojen s tím, co mi život nabídl. A docela mě uspokojuje, že si už mohu říkat: Je jiná doba, už si dej pokoj s těmi svými komentáři. Už to není tvůj svět a úkol. Opravdu se toho změnilo od roku 2000 mnoho. Ale představme si Evropu roku 1800 a roku 1825 nebo roku 1900 a rok 1925: to se toho taky kolem lidí a v nich strašně moc změnilo a Evropa vypadala v obou případech za těch dvacet pět let úplně jinak.

Napoleonské války, první světová válka… To máte pravdu, že jsme žili vlastně v klidných časech. Plyne něco z dějin?

Ano, myslím, že ano. Z dějin plyne kontinuita. Nemyslím, že v českém případě sahá zas tak daleko do minulosti, ale až k josefinismu určitě, tedy k období, kdy se formuje trojčlenka stát–církev–kultura. A to v nějaké podobě trvá, dokonce bych řekl, že tu nějak trvá i absolutistický stát. Ovšem ten by měl být vyvažován silnou kulturou, když už ne živou zbožností. Což se neděje, pročež stát mimořádně zesílil. Pokud je kultura jen součástí státního provozu a nedodává samostatné impulzy, tak je malér.

Myslíte, že se o kultuře dá mluvit pořád ještě jako o nějakém dodavateli impulzů?

Spíš ten úkol opustila. Svým způsobem to předjalo výtvarné umění, které nejprve rezignovalo na ideu, že má vytvářet nějaký obraz člověka, a následoval vývoj, který vyústil do vyloženého hračkářství. Ale myslím, že literatury se to týká pořád ještě méně než jiných oborů.

Když mluvíte o kontinuitě, nezažíváme právě nyní docela slušný útok na ni, na kontinuitu? Každou chvíli se někdo vyjádří, že by se ve škole neměly učit dějiny jako doposud, s letopočty a s fakty, ale důraz by měl být na ideovou stránku dějin: měly by se učit dějiny žen, dějiny menšin, dějiny útlaku…

Ano, připomíná to dávná padesátá léta s jejich důrazem na třídní pojetí dějin, to je opravdu dost podobné. Jde o takové celkové oslabování smyslu pro dějiny. Já jsem to pozoroval docela zblízka, když jsem učil na divadelní fakultě JAMU. Tam jsem se opravdu setkával až se zarážející neschopností zorientovat se v základním historickém horizontu. U humanitní inteligence by se bazální znalosti asi měly předpokládat, ale oni mladí dneška se docela obejdou bez toho. U běžného člověka se to dá chápat. Ten žije většinou jen přítomností. U inteligence je to poněkud zarážející neschopnost, to ano. Když jsme žili v komunismu, tak to byla vlastně nadvláda idejí. Všechno se podřizovalo ideologickému dozoru. On to byl vlastně jakýsi platonský vztah k realitě: jsou kdesi zásadní ideje a ty jsou správné a platné bez ohledu na realitu. Tehdy jsme se na Západ dívali jako na místo, kde přece jen vládne realita, že je tam, abych zůstal u těch pojmů, krajina nominalismu. Tedy že se tam přihlíží k faktům. A nebylo to zcela neoprávněné. Projevovalo se to i v kultuře, v literatuře, ve filmu. Mě to velmi přitahovalo a naplňovalo nadějí, že někde existuje pokornější smysl pro skutečnost. Ale to je dnes na Západ od nás skoro fuč. Oni jsou tam najednou posedlí idejemi snad ještě víc, než bývali kdysi u nás prudce věřící svazáci a komunisté. Z těch aspoň někteří byli ochotni uznat po čase chybu.

Jako Jaroslav Šabata… Ale dovolte, vy jste naznačil, že Václav Klaus prošel vývojem, který vám zcela nekonvenoval. Tím jste myslel co?

Já jsem nikdy nebyl příznivec toho jeho nacionálního ohrazování se. Mně se vždy jevilo, že národní myšlenka už může fungovat jen velmi omezeně.

Ale člověk se asi potřebuje chytit nějakých jistot…

Ano, ale ono s těmi identitami je to vždycky složitější. Podívejte se, když se někdy zmíní moje jméno, tak se obyčejně spojuje se šedesátými lety, kdy jsem publikoval beletrii, psal jsem kritiky a recenze do Tváře do Hostu a podobně. Ale mně bylo dvacet v roce 1956, takže jsem formován lety padesátými. A v té ideologické uzavřenosti, ve které jsme tehdy žili, jsme hledali stůj co stůj výhled ven. Například i ta francouzská literatura 19. století byla prostředek, jak se dostat někam jinam z toho kurníku, který byl kolem nás. I můj zájem o dějinnost se vždy vyvíjel spolu s pohledem ven, přes hradbu. Kdybychom zůstali jen u českých dějin a české literatury, tak bych se toho o světě moc nedozvěděl.

Vy jste se jako mladý literát znal a přátelil s Václavem Havlem, Josefem Topolem, Jiřím Kuběnou… Stal se z toho pojem do literárních dějin: Šestatřicátníci. Považujete se za Šestatřicátníka?

Samozřejmě že ano, jenže ona to byla trochu taková dodatečná konstrukce. Bylo pár studentů z Brna, kteří hodně četli a trochu se scházeli, a ti se prostřednictvím Jirky Paukerta (básník Jiří Kuběna – pozn. red.) spojili s podobnou skupinkou v Praze. Patrně to byl Vašek Havel, který už tehdy měl sklon organizovat, kdo tomu dal to jméno Šestatřicátníci. Shodou okolností z toho vzešlo pár lidí literárně nebo společensky činných. Pak se někteří z nás sešli v časopise Tvář. Že by to byla nějaká organizovaná skupina s programem, tak to nebyla, to ne. Ovšem jednu věc jsme tehdy věděli: že nejsme komunisti a že hledáme nějakou hlubší alternativu. A to asi tehdy nebylo zanedbatelné.

Když jste na začátku 90. let stál názorově blíže k Václavu Klausovi, nedotklo se to Václava Havla jaksi osobně?

Ne, nevím o tom. Ani nebylo moc příležitostí to zjistit. Když jsme se potkali, tak jsme se pozdravili a prohodili pár slov. Jako staří kamarádi, kteří zároveň už jsou každý někde jinde. Havel byl velkorysý člověk, který byl většinou jaksi nad věcí.

Už to bude čtrnáct let, co Havel umřel… Myslíte, že tady něco zbylo?

Víte, Havel předjal dobu v tom, že jeho zajímalo především to, co se dělo na veřejnosti. To byl pro něj skutečný život. To, co žilo soukromě, jaké kdo měl osobní vztahy, tomu už takovou pozornost nevěnoval. Také proto pořád něco dával dohromady, připravoval, někoho k sobě přitahoval. A pak to nějak demonstroval. To je přece rovnou dnešek! Dnes se žije tak, že když najdete v lese hříbek, tak to ještě nic neznamená. Skutečností se to stane, když hříbek vyfotíte a dáte na síť. Teprve pak se to stane. Já jsem tuhle složku Havlovy osobnosti kdysi moc nechápal, on zase nechápal nás. O nás říkal: To jsou ti brněnští introverti.

Mezi Šestatřicátníky se vyskytovala výjimečná žena, básnířka Viola Fischerová. Jakou ta tam hrála roli?

Violka? To byla taková naše iracionální ikona. Ona tak zajímavě vlála světem tam i zpátky. Znala každého a každý znal ji. Přicházela vždy s výrazným řečovým spádem. Moc pěkně se poslouchala, i když člověk někdy přesně nevěděl, o čem mluví. Asociace přicházely a odcházely, ale vždycky to bylo příjemné. Pak odešla do emigrace, ze které se vrátila vcelku mentálně neporušená. A pak teprve začala publikovat poezii, dříve ji vlastně jen psala. Mně byla Viola jako básnířka literárně z celé skupiny nejbližší.

Bližší než Jiří Kuběna?

Já jsem Jiřího znal nejlépe zamlada, jako středoškolák a pak na vysoké škole. Takže jsem ho znal dlouho, ale nevím, mohu-li říci, že dobře. Jiří Kuběna byl složitá osobnost. Myslím, že žil několik životů, které dovedně držel v provozu. Já jsem občas jevil určitou distanci vůči té jeho bouřlivě rétorické poetice a on asi zase pohlížel s rezervou na mou žánrově rozmanitou literární praxi. Ale kamarády jsme zůstali až do jeho smrti. A vlastně až dodnes, pokud jde o mě.

Když se pak konstituoval v devadesátých letech nově literární život, Brno v něm myslím nehrálo druhé housle. Vznikla tady nakladatelství, vychází tady Host, hodně českých literátů tu má zázemí. Mělo to pro vás nějaký význam?

Já to viděl tak, že zamlada, když jsem chtěl něco vydat, tak jsem musel zajet do Prahy a tam si stoupnout na konec fronty. Po devadesátém roce jsem už nikam nemusel. Byl tady Atlantis nebo CDK, takže jsem to měl za rohem. Ale víte, tady v Brně, na rozdíl od Prahy, byla vždycky tradice solitérů. Tamhle seděl Březina, onde Deml, tuhle zas Bezruč. To pokračovalo donedávna: Kratochvil, Šafařík, i ten Kuběna se stáhl na Bítov. Vlastně i Milan Kundera, to byl přece taky samotář. Ale tohle se myslím přece jen změnilo. Teď už je pro mladší autory v Brně skoro všechno jiné a živější.

Možná až moc jiné. Je začátek roku 2025 a vypadá to, že dějiny se zase daly do pohybu.

Ano, ale já nemám pocit, že by nám svět už padal na hlavu. Přece jenom, zažili jsme mnohem horší situace. To, že máme na krku nebezpečí dalšího světového konfliktu, to přece pro nás není něco nového. Vždyť my jsme s tím rizikem museli žít po celá desetiletí! Každou chvíli nějaká krize, korejská, kubánská, berlínská, blízkovýchodní. Každou chvíli nukleární válka na spadnutí. No, tak jsme to po léta brali s určitým desperátním nadhledem, co nám jiného zbývalo. To, jestli má, nebo nemá smysl vychovat děti, to jsme si jako otázku nekladli. Děti přišly a byly tu. Tak jsme se o ně starali. Ona pak v životě hraje roli ještě jedna novinka: když vám vymírají vrstevníci, tak vám zbývají právě ta děcka. A děcka těch děcek. Bez nich by byl život jen náčrt.